Velcí zasvěcenci

Velcí zasvěcenci.

Největším zlem naší doby je, že věda a náboženství stojí proti sobě jako dvě protichůdné síly, jako dva neústupní nepřátelé. Tento boj z počátku byl užitečný, neboť zajistil právo rozumu a vědy, ale svým trváním zavinil chabost a společenskou zchátralost. Náboženství bez důkazů jako oblast srdce a věda bez naděje jako oblast rozumu, stojí proti sobě, pohrdají sebou, ale nemohou se přemoci. Odtud pochází ona skrytá válka nejen ve státě a církvi, ale i ve vědě samotné a v nitru všech církví až do svědomí myslících jedinců. Neboť ať jsme kdekoli, neseme si v sobě tyto dva na pohled nesmiřitelné světy. Tento stav trvající již více jak dvě století, přispěl na jedné straně k vývoji lidských schopností, na straně druhé způsobil současný marasmus a beznaděj.

Rozumoví vůdci naší doby jsou nevěrci nebo pochybovači, čili skeptici. Předpovídají zmatky společenské, neznají smysl života a vývoje člověka, neznají a nenacházejí lék na současný stav lidské společnosti. Vlivem materialismu, positivismu a skepticismu došlo k chybnému ponětí o Pravdě a Pokroku. Dnešní vědci mají o pravdě ponětí zcela zevní a materialistické. Vývoj lidí je chápán jako věčný pochod k nekonečné a nedostupné pravdě. Stali jsme se pokolením suchopárným, bez ideálů, bez světla ve tmách, bez víry. Nevěříme ani v Boha, ani v duši, neznáme smysl tohoto života, nevěříme v život příští. Pod takovým vlivem literatura a umění ztratily smysl božský a krásu, která provází nesmrtelného ducha, která projevuje božství. Nikdy před tím duše lidská neměla hlubší pocit beznaděje, ztráty smyslu bytí, bídy a neskutečnosti přítomného života, jako nyní.

Pro mudrce a theosofy Východu a Řecka byla pravda docela něco jiného. Pro ně byla duše jedinou božskou skutečností a klíčem k vesmíru. Věděli, že pravda sídlí v nás samých, v duchovním bytí naší duše. Soustředěním své vůle probudili a vyvinuli její dřímající schopnosti a došli k živoucí Podstatě, kterou nazvali Bohem. Co my nazýváme pokrokem, tedy dějiny světa a lidí, pro ně bylo vývojem v čase a prostoru z této Prapříčiny. Tato pravda nalézá se v základech všech velkých náboženství a v posvátných knihách všech národů. Všechna velká náboženství mají jedny dějiny zevní a jedny vnitřní, zevní dogma a mýty učí se veřejně, druhé byly většinou předávané ústním podáním ezoterním, doktrínou tajů.

Základní doktrína ezoterní je starobylá a vyznačuje se nepřetržitostí a základní jednotou. Mudrci a proroci všech dob dospěli v jádru o pravdách prvních a posledních ke stejným závěrům, ač v různých formách, vždy cestou vnitřního rozjímání a zasvěcení. Tito mudrci a proroci byli těmi největšími dobrodinci lidstva, spasiteli. Jejich vykupitelská moc vyrvala lidi z propasti nízké přírody. Patří k nim Ráma, Krišna, Buddha, Zoroaster, Hermes, Mojžíš, Orfeus, Pythagoras, Platon, Ježíš a další.

Antická theosofie provozovaná v Indii, v Egyptě a v Řecku, tvoří skutečnou encyklopedii rozdělenou obvykle na 4 obory: 1) Teogonie aneb bohoznalectví, čili věda absolutních principů. 2) Kosmogonie aneb vesmíroznalectví, čili uskutečnění věčných principů v prostoru a v čase; neboli vplývání ducha do hmoty, trvání světa. 3) Psychologie aneb duševěda, vývoj duše řetězem životů. 4) Fyzika aneb silozpyt, věda říší přírody zemské. S každou vědou souvisel jeden obor umění: Teurgie, nejvyšší umění Mágů. Astrologie. Umění psychurgické. Lékařství a alchymie.

Základní principy ezoterní: Duch je jediná skutečnost. Hmota je jen jeho podřízený, proměnlivý a pomíjející výraz, jeho dynamismus v prostoru a čase. Tvorba je věčná a nepřetržitá jako je život. Mikrokosmos-člověk je svým složením potrojný: duch, duše a tělo a je obrazem a zrcadlením makrokosmu-všesvěta: světa božského, přírodního a lidského, který je sám sebou činitelem Boha-Ducha absolutního, který ve své přirozenosti je Otcem, Matkou a Synem. Gnóze (poznání) neboli rozumová mystika všech dob znamená nalézat Boha v sobě samém, vývojem duchovních hlubin a dřímající schopnosti vědomí. Duše lidská (individualita) je nesmrtelná svou jsoucností. Její vývoj děje se na plánu střídavě sestupujícím a vystupujícím, ve střídání životů duchových a hmotných. Zákon vývoje duše je znovuzrozování. Tak, jak se duše povznese nad zákon boje o život, když uvědomí si svoji lidskost, rovněž tak povznese se nad zákon znovuzrození, když dospěje k vědomí svého božství.

Rozhledy, které se nám otvírají na prahu theosofie, jsou nesmírné, zvláště v porovnání s omezeným rozhledem, kam hmotařství uzavírá člověka, nebo co dětinského a nepřijatelného mu podává teologie klerikální. Jako hvězdy první velikosti září na duchovním nebi přemocní tvořitelé ducha, buditelé duší, uzdravovatelé a uspořadatelé společnosti lidské. Jejich učenost je hluboká, jejich píle obdivuhodná. Hvězdy první velikosti na nebi duchovním zvou se Krišna, Buddha, Zoroastr, Hermes, Mojžíš, Pythagoras a Ježíš. Ráma ukazuje přístup k chrámu, Krišna a Hermes dávají nám klíče, Mojžíš, Orfeus a Pythagoras nám ukazují vnitřek a Ježíš Kristus, největší ze Synů Božích, představuje Jeho svatyni. Každý z velkých zasvěcenců představuje jedno velké náboženství, které spolupůsobilo při vývoji lidstva. Stvořili vědy, náboženství, písma, umění, žili svým ideám a z jejich ducha posud žijeme.

Chrámy Indie a Egypta daly světu největší mudrce, chrámy Řecka daly básníky a hrdiny, apoštolové Kristovi byli nejodevzdanějšími mučedníky a tisíce dalších kráčelo v jejich stopách. Církev středověká dovedla ještě vychovat svaté a rytíře, protože věřila a duch Kristův často chvěl se v ní. Dnes ani církev, uvězněná ve svých dogmatech, ani věda uvězněná ve hmotě, neumí vytvořit lidi celé. Umění formovat a tvořit duše se ztratilo a nebude dříve nalezeno, dokud Věda a Náboženství nebudou společně pracovat pro dobro a spasení lidstva. Všechna umění i umění života nemohou se obrodit, než jedině shodou a spoluprací Vědy a Náboženství.

 

Ráma – cyklus árijský.

Jádro árijců nalézá se ve Védách. Hluboké poznání ezoterní chová v sobě tajemství o dvojitém původu lidstva. Nebeský je původ jeho duše, dřívější a vyšší nežli původ země; jeho tělo je vytvořeno prvky zemskými, oplodněnými prapříčinou kosmickou. Objetí Urana a velké Matky znamená déšť duší, čili prvků-monád duchových, které přicházejí oplozovat zárodky zemské; principy organizační, bez nichž by hmota zůstala nehybnou a rozptýlenou. Čtyři plemena lidská, která se dělí o povrch zemský, jsou dětmi různých zemí a zemských pásem. V dobách předcházejících plémě rudé a černé vládlo jedno po druhém mocnými civilizacemi. Chrámy Indie a Egypta měly o těchto zmizelých civilizacích výpočty a všeobecné záznamy. V bájesloví vypráví se i o plemeni obrů z časů dřívějších.

Pevnina australská, pohlcená za poslední velké potopy, byla kolébkou plemene rudého. Afrika je matkou plemene černého, Řeky zvaného Etiopského. Asie dala plémě žluté, které nalézáme v Číňanech. Nejpozději přichází plemeno bílé, vyšlé z lesů Evropy mezi bouřlivým Atlantikem a úsměvným středozemím. Dle tradice bráhmanské civilizace na Zemi počala asi před 50 tisíci lety plemenem rudým; velká potopa toto plemeno částečně zničila. Indiáni severní Ameriky a Aztékové v Mexiku jsou potomky tohoto plemene.

Plemeno černé, typově dochované v Habešanech a Núbijcích, mělo své náboženské středisko v Horním Egyptě a v Indii. Jejich kyklopská města vroubila temena hor afrických, Kavkazu a střední Asie. Slunce Afriky zrodilo plémě černé a ledy točny severní viděly rozpuk plemena bílého. Plémě bílé, podobně jako tomu bylo u jiných, muselo se nejdříve ze svého divošského stavu osvobodit, nežli dospělo k sebevědomí. Plemeno bílé vyznačuje se zálibou pro svobodu osobní, úvahou, citlivostí a převládáním intelektu. Oduševnělá citlivost mužů přivodila náklonnost a zálibu mužů o jednu ženu, odtud snaha k jednoženství, k principu manželství a rodiny. Ideální obrazotvornost stvořila kult Předků; Velký Praděd stane se bohem svého kmene, národa.

U národů divokých je to žena, která svou citlivostí předtuší, dosvědčí neviditelnost, okultnost. Věštkyně bílého plemene slučují se ve sbory druidek a pod dozorem učených starců, druidů, působí blahodárně a svou intencí a věštěním daly počáteční rozmach plemeni, které bylo na počátku staletého zápolení s Černochy. Ženy jasnovidné provázely vojska germánská a určovaly den bitvy. Tradice pokračuje až k Arackým Bakchantkám a v legendě Orfeově ožívá v Pýthii delfské. Vzpomínka dochovala se v českém bájesloví o dcerách Krokových a válkách dívčích. Avšak zneužívání moci z toho plynoucí přivodilo obětiny lidské a rychlou zkázu této instituce.

V současném cyklu vládne plémě bílé a posuzujeme-li stáří Indie a Egypta, trvá jeho vůdcovství již 7-8 tisíc let. V Asii, v Íránu a v Indii, kde národové bílého plemene založili první civilizace árijské, mísíce se s národy různých barev, záhy opanovali ženu; ta potlačena a podřízena mužům stala se jen kněžkou domácího krbu.

Zápas mezi plemenem bílým a černým udržoval se dlouhá staletí od Pyrenejí na Kavkaz a odtud až na Himaláje. Záchranou bělochů byly zpočátku jejich pralesy, neměli jiné zbraně než luky, šípy a kopí. Černoši měli zbraně železné, brnění bronzové a všechny vymoženosti řemeslné civilizace a kyklopských měst. Běloši stávali se v masách otroky černých a museli pro ně pracovat. Uniklí zajatci přinášeli do své vlasti zvyky, řemesla i zlomky věd. Naučili se tavit kov a vyrábět zbraně. Naučili se písmu posvátnému a zaznamenávali jistá sdělení tajnými značkami; odtud runy Keltů. Od staletí do staletí zdokonalovali válečné zbraně a lépe ozbrojeni rozvrátili města Černochů a vyhnali je z jižních břehů Evropy a sami zaplavili severní Afriku a střední Asii.

Černošské plémě vynikalo fyzickou houževnatostí, vášnivou energií a oddaností. Jejich společenská organizace spočívala v absolutní kněžské nadvládě. Na vrcholku stáli obávaní kněží, pod nimi kmeny bez vytvořených rodin, ženy co pouhé otrokyně. Jejich náboženství projevovalo se vládou síly za pomoci hrůzy. Příroda a Bůh (znali již princip božské Jednoty, světa a kult hvězd) jevili se v mysli těchto národů v podobě draka, hrozného zvířete předpotopního, malovali jej na své korouhve a tesali nad brány svých chrámů. Vzpomínka na ně zcela vymizela z evropské lidové tradice, pouze dvě stopy nacházíme: hrůzu z draka, který býval odznakem jejich králů a domněnku, že čert je černý; což Černoši oplatili svým soupeřům, malujíce čerta bílého.

Míšení plemen dělo se buď mírnou kolonizací, nebo výbojem válečným. Fabra d´Olivet, velký jasnovidec před dějinné minulosti lidstva podává jasný názor o původu národů semitských a árijských. Tam, kde kolonisté bílí se poddali národům černým a přijali jejich panování i zasvěcení náboženské, tam se utvořili národy semitské, jako Egypťané před Menesem, Arabové, Féničané, Chaldejci a Židé. Civilizace árijská naopak utvořila se tam, kde Běloši ovládli černé válkou nebo výbojem jako Íránci, Indové, Řekové, Etruskové. Pojmenováním národů árijských rozumíme všechny národy bílé, které zůstaly ve stavu divošském, jako Skytové, Gótové, Sarmati (Slované), Keltové, Germáni.

Tímto vysvětlila by se různost náboženství a též písma u těchto dvou velkých kategorií národů. U Semitů pozorujeme směřování k jednobožství, k monoteismu s principem jednoty Boha skrytého, absolutního a bez tvaru. U Bělochů vítězů nebo nesmíšených pozorujeme sklon k mnohobožství, k zosobňování božství, k mytologii, což pochází z jejich lásky pro přírodu a ctění Předků.

Základní příčinu různosti ve psaní mezi Semity a Árijci udává Fabre d´Olivet originálně takto: národové semitští píší od prava na levo proto, že písmo hieroglyfické, staré jak lidstvo samo, bylo v dobách předdějinných výsadou kněží, bylo věcí posvátnou a vnímanou jako inspirace božská s funkcí náboženskou. Kněží plemene černého měli při rytí znaků obličej obrácen k pólu jižnímu a ruka směřovala k východu ke zřídlu světla, psali tedy zprava nalevo. Kněží plemene bílého či seveřanského naučili se písmu od kněží černých, vymysleli si však značky vlastní a obraceli se tváří severu, k zemi Předků a pokračovali v psaní k východu, čili zleva napravo.

Proud semitský a árijský, dva veletoky, odkud přicházely k nám všechny ideje, bájesloví a náboženství, umění a vědy a filosofie. Každý z nich přináší protichůdnou koncepci života, jejichž usmíření a vyrovnání byla by Pravda sama. Proud semitský chová principy absolutní a nejvyšší. Proud árijský má ideu vzestupného vývoje v říši zemské i nadzemské. Génius semitský sestupuje od Boha k člověku. Génius árijský vystupuje od člověka k Bohu. Jeden představuje se jako archanděl spravedlnosti sestupující na zemi ozbrojen mečem a hromem; druhý Prométheus drží v ruce oheň uchvácený s nebes a měřící zrakem svým Olymp.

Tyto dva génie nosíme v sobě, myslíme a jednáme stále pod vlivem jednoho z nich. V naší intelektualitě jsou pomícháni, nejsou sloučeni. Skryti pod různými formami ovládají naše spory, vzájemně se vyvracejí a bojují v našem nitru i v našem společenském životě a jeho institucích. Můžeme je shrnout ve dva pojmy: Spiritualismus a Naturalismus. Nesmiřitelní a nepřemožitelní oba, kdo je usmíří? A přece pokrok a spása lidstva je odvislá od jejich smíření a od jejich podstaty. Sledujeme-li proud semitský k jeho vzniku, dojdeme s Mojžíšem do Egypta, jehož chrámy měly tradici 30 tisíc let (dle Menethona). Stoupáme-li proudem árijským, přijdeme do Indie, kde rozkvetla první veliká civilizace, která byla výsledkem vývoje plemene bílého. Dle tradice bráhmanské civilizace na Zemi počala asi před 50 tisíci lety plemenem rudým.

Poslání Rámovo. Asi 4-5 tisíc let př.nl. hluboké pralesy pokrývaly antickou Skytyi, která se rozkládala od oceánu Atlantického po moře polární. Skytové, synové Heperborejců, stavěli svým předkům obrovské menhiry; náboženství počalo kultem předků. Dřívější dobré věštkyně změnily se časem na zlé čarodějnice, zavedli oběť lidskou a krev hrdinů tekla bez přestání na dolmenech za příšerného zpěvu kněží a jásotu ukrutných Skytů. Mezi kněžími byl mladý muž Ráma, jehož přemítavá duše a hluboký duch se bouřil proti krvavému kultu; byl něžný a vážný, studoval hvězdářství a vliv hvězd a léčivé vlastnosti rostlin. Zdálo se, že vidí věci budoucí, odtud prýštil jeho věhlas nad staršími druidy. Toužil po božské vědě, procestoval celou Skytyi a země jižní, kněží černochů svěřili mu část svých tajných věd. V kultu obětí lidských viděl záhubu svého plémě.

Jednou, když opět rozjímal pod dubem, usnul a měl sen o majestátním muži, který podal mu proutek jmelí se slovy: Hle, to je lék, který hledáš. Dle rady připravil lék a záhy stal se vyhledávaným. Jmelí stalo se rostlinou posvátnou, ustanovil svátky vánoční na jeho památku. Bytost, kterou viděl ve snu, byl genius světla, Duch zázračný, Inteligence Božská; ezoterní tradice v podání Řeků učinila z ní Esculapa-génia lékařství, držící magický proutek v podobě berly Merkuriovy. Avšak Ráma chtěl vyléčit svůj národ z nemoci horší než mor. Po zvolení hlavou kněží dal rozkaz zrušit oběti lidské. Jedni ho oslavovali, druzí v čele s druidkami proklínali; vytvořily se dva nesmiřitelné tábory. Ráma měl opět zjevení Inteligence božské, dostalo se mu vysvětlení smyslu souhvězdí a zvěrokruhu a bylo mu sděleno jeho poslání a přislíbena pomoc.

Na místo, aby vznítil válku mezi evropskými národy, rozhodl se zavést výkvět svého plemene do srdce Asie. Oznámil založení nového kultu posvátného ohně v zemích nových, panenských. Ohně zapálené a udržované na horách byly znamením stěhování se v masách všech, kdož chtěli jít za Beranem, jehož zvolil do svého znaku; udatného, ale mírumilovného vůdce svého stáda, oproti dosavadnímu Býku, odznaku hrubé síly a prudkosti Skytů. Podél Kavkazu museli dobýt více černošských kyklopských pevností; na památku vítězství tesali hlavy berana do skal Kavkazu. Vytlačil černochy, podnítil místní Turanienské k dobytí Iránu. Kněží černí vládli již v té době jen kultem nízkým. Živili ve svých chrámech vzácné exempláře předpotopních ohromných hadů a draků, které nechali zbožňovat jako Bohy a strašili jimi dav. Hadům dávali jíst těla zajatců.

Básnická Indie přikloňovala se k tradici okultní a z pochodu Rámy dál na východ, do Indie, činí zápas magie bílé s černou. Rámovy předvoje vnikly do Indie, hlavního centra Černochů, antických vítězů nad plemenem rudým a žlutým. Zend-Avesta mluví o tomto pochodu do Indie. Rama založil město Ver, město překrásné, jak pravil Zoroaster. Ustanovil kasty podle zaměstnání, rozdělil národ na kněze, válečníky, dělníky a řemeslníky; kasty bez přísnosti, bez nepřekročitelných překážek. Zavedl čtyři roční svátky, spojil tak život lidský s koloběhem ročních dob a oběhem hvězd; bránil otroctví jako vraždě. Vrcholným jeho dílem byla nová role, kterou dal ženě. Učinil ji kněžkou rodinného krbu, ochránkyní posvátného ohně, rovnocennou muži, vzývající s ním duši Předků.

Svoji silou, geniálností a dobrotou, jak praví posvátné knihy, stal se pánem Indie a duchovním králem světa. Kněží, králové, národové klaněli se mu jako dobrodinci poslanému z nebes. Pod znakem berana jeho vyslanci rozšířili daleko zákon árijský, který prohlašoval rovnost mezi vítězi a poraženými, zrušení obětí lidských a otroctví, úctu k ženě u domácího krbu, kult předků a zřízení ohně posvátného jako symbolu tajemného Boha. S rohy berana setkáváme se na hlavách mnohých osobností, na pomnících egyptských; je odznakem zasvěcení kněžského a královského; dva rohy tiáry papežské mají odtud svůj původ. V závěru života povolal ho zářící génius světla Déva-Nahuša na horu Airyana-Vaén v severním Himavatu. Se svými bratry zasvěcenci odešel po rozloučení na horu. Tam vyučil své učedníky tomu, co znal z tajů země a o Velké bytosti. Ti pak daleko široko roznášeli oheň posvátný, symbol božské jednoty věcí, rohy berana, znak náboženství árijského. Zdáli nepřestal bdít nad národy a svým bílým plemenem. Poslední jeho léta byla vyplněna uspořádáním kalendáře Árijců. Uspořádal 12 znamení zvěrokruhu, jemu dluhujeme za znaky zvěrokruhu. Rozkázal svým, aby zamlčeli jeho smrt a pokračovali v jeho díle, udržujíce bratrství. Po staletí národové věřili, že Ráma, nesoucí na hlavě tiáru s rohy Berana, je stále živ na své svaté hoře.

Posvátné knihy Indů, Védy, vedou nás ke zřídlu antického, čistého náboženství árijského, podávají nám klíče Indie a ukazují první krystalizaci myšlenek doktríny ezoterické a všech náboženství árijských. Slovo Véda znamená věda, vědění. Bráhmani vážili si Véd jako knih nejsvětějších. Básníku védickému příroda podobá se průhlednému závoji, za nímž pohybují se nezničitelné a božské síly. Ve Védách kosmogonická činnost je pojímána jako nepřetržité obětování se. Aby vytvořila vše, co je, Bytost nejvyšší obětuje sama sebe, rozdělí se, vyjdouc ze své Jednoty. Tato hluboká idea chová v zárodku celou doktrínu teosofickou o vývoji Boha ve světě, ezoterickou syntézu polyteismu i monoteismu; ona zrodí doktrínu dionýsovskou o pádu a spasení duší, vykvétající v Hermovi a Orfeovi. Odtud vytryskne doktrína Slova božího prohlášená Krišnou a dokonaná Ježíšem Kristem.

 

Krišna, Indie a zasvěcení bráhmanské.

 

Ten, kdož tvoří světy bez ustání, je trojjediný. Je to Brahma-Otec, je to Maya-Matka, je to Višnu-Syn. Prapříčina, Prapodstata a Život. Každý z nich obsahuje oba druhé a všichni tvoří Jednotu nevysvětlitelnou.

Doktrína bráhmanská Upanišády.

 

Dobyvatelé, Árijci čistého plemene, přišli do styku s plemeny velmi smíšenými a nedokonalými. Převládající krev černá dala Indii zvláštní barvu, zjemnila a zženštila plemeno. Přes četná křížení převládající ideje bílého plemene udržely se na vrcholu této civilizace vzdor mnohým převratům. Na jedné straně byl génius plemene bílého s tužbami mravními a vznešenými touhami nadhmotnými. Na straně druhé génius plemene černého se svými náruživostmi a silou rozkladnou. V náboženských dějinách Indie nejstarší tradice vypráví o jedné dynastii sluneční a jedné měsíční. Králové dynastie sluneční se domnívali, že pocházejí ze Slunce, druzí se zvali syny Luny. Tato symbolická mluva skrývala dva různé náboženské směry. Vyznavači Boha slunečního připisovali Bohu pohlaví mužské, spolu s vědou posvátného ohně, s uctíváním předků, úctě k ženě a patriarchální volbě krále.

Vyznavači Luny připisovali božstvu pohlaví ženské, zbožňovali přírodu, často slepou a divokou, dávali přednost mnohobožství, modloslužbě a černé magii, jakož i tyranii, vyplývající z lidských vášní. Boj mezi syny Slunce a Luny, mezi Pandavy a Kuravy, dal podnět k hrdinné básni indické Mahabharata. Je v ní vylíčen dějinný vývoj Indie Árijské před zřízením bráhmanským. Odehrávaly se urputné a nekonečné boje. Zvítězili synové Luny, Pandavové byli zbaveni trůnu a vyhnáni, bloudili ve vyhnanství, utekli do lesů k anachoretům, poustevníkům. Zbožní mužové-asketové od nepamětných dob žili v hlubokých lesích nebo v horách či na březích jezer, o samotě či v bratrstvech. Jsou dědici starých rišiů-světců, kteří jediní znali tajný výklad Véd. Žili duchem pravého zbožného ovládání se, znali okultní vědu a moci nadsmyslové. Veliká a skutečná byla moc anachoretů bílého plemene, kteří hlubokou věštbou a soustředěnou vůlí vládli bouřlivé duši Indie ze svých samot.

Ze středu anachoretů měla vyjít božská revoluce, která učinila z Indie nejmocnější teokracii; vítězství moci duchovní nad mocí dočasnou, anachoreta nad králem, z čehož povstala moc brahmanismu, uskutečněná velkým reformátorem. Usmířením obou bojujících plemen bílého a černého, vyznavačů Slunce a vyznavačů Luny, stal se tento božský člověk opravdovým tvůrcem národního náboženství Indie. Krom své nauky dal světu novou ideu nesmírného dosahu: Božské Slovo, ztělesněné a projevené božství v člověku. Tento první spasitel, nejstarší syn Boží byl Krišna.

 

Na počátku věku Kalijugy, asi 3 tisíce let př.nl., touha po zlatě a moci opájela svět. Žhnoucí dech Káli, bohyně žádosti a smrti, roznítil všechna srdce. Od té doby, co synové Slunce byli vyhlazeni nebo vyhnáni ze svých trůnů a jejich potomci se skrývali u anachoretů, nespravedlnost, ctižádost a nenávist nabyly vrchu. Králové Luny válčili mezi sebou bez milosti. Králi Kansovi podařilo se opanovat ostatní terorem a mocí. Chtěl pokořit celou Indii, spojil se proto s králem žluté pleti, vyznavačem bohyně Káli, který oddal se černé magii. Ten přislíbil pomoc za podmínky, že vezme si jeho dceru za ženu. Krásná jako bohyně Kálí, opanovala Nysumbe srdce Kansovo a ač měl dům plný žen různé pleti, poslouchal už jen Nysumbu. Lůno nové královny zůstalo však neplodné, nepomohly ani oběti ani kněžské zpěvy a prosby.

K velkému zděšení Kansovu a hněvu Nysumby byla vyslechnuta věštba kněze, že král světa narodí se sestře krále, panně prostého a čistého srdce, která strávila své mládí předením a tkaním. Nevinná Dévaki byla varována knězem, že jí hrozí nebezpečí smrti a převlečena za kajícnici bez meškání opustila palác a město a vstoupila do samoty pralesa pod ochranou Dév. Bloudila celý den, až k večeru dostala se na břeh jezera, k poustevně anachoretů. Byla očekávána svatými rišii, kteří si ji vyvolili pro dílo spasení, jak jim Dévové kázali. Ejhle ta, která bude nás všech matkou, neboť z ní narodí se duch, v němž obrodíme se znovu. Neboť světlo nebes oplodní lůno ženy, z níž narodí se člověk, spasitel.

Dévaki odvedli ke druhému jezeru, kde žily kající ženy. U studánky pod věkovitým stromem ráda sedávala. Často usnula a tu mívala ve snách podivná vidění. Byly to Dévy, které zpívaly? Jednou upadla do extáze ještě hlubší, slyšela nebeskou hudbu, znění harf a zpěvy božské. Tu nebe otevřelo se propastí světla, tisíce zářivých bytostí hledělo na ni a v tisících blescích zjevil se jí Slunce Sluncí, Mahadéva v podobě lidské. Tehdy byla zastíněna Duchem světů, ztratila vědomí a v rozkoši bezmezné počala dítě božské. Dle tajné nauky Indie, též Egypta a Řecka, duše lidská je dcerou nebes, neboť před zrozením na Zemi má řadu existencí tělesných i duchových. Otec a matka zplodí tělo dítěte, jeho duše přichází odjinud. Světlo nebes oplodní lůno Panny a Matka porodí božského Syna. To je všeobecný zákon světový. Prorok pochází ze světa božského; to praví synové Boží dokazují svým životem a svou smrtí.

Když sedm lun opsalo své magické kruhy kolem posvátného lesa, vůdce anachoretů povolal Dévaki k sobě. „Vůle dév je naplněna. Ty počala jsi v čistotě srdce a v lásce božské, Panno a Matko, buď pozdravena. Porodíš syna, který bude spasitelem světa. Ale tvůj bratr Kansa tě hledá, musíš utéci. Bratři doprovodí tě k pastýřům na úpatí hory Meru, pod vonnými cedry v čistém vzduchu Himavatu. Tam porodíš božského syna a nazveš jej Krišna, svatý. On však nemá znát svého ani tvého původu. Jdi bez bázně, neboť bdíme nad tebou.“

Čarovné dítě neznámé ženy rostlo mezi stády a pastýři pod dozorem své krásné matky. Všichni měli jej rádi, nazývali jej zářícím, neboť už jen pouhá jeho přítomnost, jeho úsměv a jeho velké oči měly moc rozlévat radost. Hrál si s dětmi, ovečkami i mladými pantery bez bázně a pln odvahy; míval i chvíle náhlé zamlklosti a nepochopitelného smutku. Nade vše zbožňoval svou matku, krásnou a zářící, která mu vyprávěla o nebi Dév, o hrdinných bojích a věcech znamenitých, jímž se naučila u anachoretů. Když bylo Krišnovi patnáct let, byla povolána k vůdci anachoretů a jednoho dne bez rozloučení zmizela. Syn hledal svou matku, ale i patriarcha Nanda i zjevený se mu Mahadéva, sdělili mu, že odešla tam, odkud přišla, k tomu, který se nikdy nemění. Ale jak naleznu Jeho? Hledej, hledej stále. Věz, synu Mahadévův, že ty a já v Něm jsme jeden. Hledej stále!

Shromáždil své druhy a vyzval je, aby šli bojovat proti Býkům a Hadům. Krišna zabíjel a krotil lvy, válčil s králi a osvobozoval ujařmené kmeny. Přemohl a zabil i krále hadů, měsíc se očišťoval v modlitbách po tom zápase a vrátil se se svými druhy k pastýřům hory Meru. Zatím král Kansa se dozvěděl, že jeho sestra Dévaki žila u anachoretů a počal je pronásledovat a honit jako divou zvěř. Tehdy jejich vůdce, již stoletý kmet Vasichta, vydal se za králem Kansou a Nysumbou. Běda tobě, synu Býka, že pronásleduješ samotáře z posvátného lesa, běda tobě, dcero Hada, která mu našeptáváš záští. Hodina vašeho trestu se blíží. Syn Dévaki přijde a vyžene tě z tvého trůnu v hanbě. Nyní třeste se a žijte ve strachu, je to trest, který na vás Dévi sesílají. Odešel z bran paláce, aniž se ho někdo dovolil dotknout.

Král Kansa obávaje se o život, poslal pro hrdinu, který zabil velkého hada, aby ho chránil. Oblíbil si Krišnu a za čas vydali se do lesů, aby Kansa zneškodnil svého úhlavního nepřítele. Stoletý Vasichta již delší dobu svým duchem dlel v dokonalé Jednotě s Duchem Nejvyšším. Viděl věci světa již jen světlem Brahmy. Očekával smrt. Krišna jakmile jej uzřel, poznal v něm vznešeného starce i poklekl před ním s úctou. Vasichta obrátil zrak na Kansu. „Přicházíš, abys mne zabil. Buď pozdraven, neboť mne osvobodíš z běd těla. Chceš vědět, kde je syn Dévaki, jenž tě zbaví trůnu? Tys ho přivedl ke mně, abych mu vyjevil, že je dítětem předurčeným.“ Kansa bledý vztekem, vypustil šíp na Krišnu, zasáhl Vasichtu, který zašeptal: „Zabíjet je marné. Šíp nemůže proniknout duši a oběť je vítězem nad vrahem. Osud se naplňuje. Vracím se k Onomu, který se nikdy nemění. Nechť Bráhma přijme moji duši. Ale ty, jeho vyvolený, spasiteli světa, vzhůru! Vzhůru, Krišno.“

Zář rozpoltila nebesa a Krišna padl na zem, omráčen světlem. Jeho duše vznesla se s duší starcovou do prostor nebeských, až do sedmého nebe Dév k Otci bytostí, k Mahadévovi, inteligenci božské. Zde spatřil Krišna svoji matku Dévaki, přejasnou Matku oslavenou, s nevýslovnou láskou otevřela svoji náruč a Krišna cítil, jak ze srdce Matky přečisté vyzařovala jeho bytost veškerými nebesy. I cítil, že je Synem, duší božskou všech bytostí, Slovem života, Podstatou tvůrčí. Když Krišna přišel k sobě na zemi, hrom ještě burácel, déšť se lil, stařec byl mrtev a Kansa ujížděl pryč. Krišna vstal jako znovuzrozen, prožil velkou Pravdu a pochopil své poslání.

Byl pozdraven anachorety jako očekávaný a předurčený následník Vasichty. Po slavnosti pohřební odešel na horu Meru, aby tam rozjímal o svém učení a cestě ke spasení lidstva. Po sedmi letech poznal, že přemohl svou přirozenost pozemskou přirozeností božskou. Z hrdiny stal se světec, neztratil sílu lva, získal mírnost holubice. Počal mluvit ke svým učedníkům o pravdách nepřístupných lidem, kteří žijí v otroctví svých tělesných smyslů. Učil je nauce o nesmrtelnosti duše, o jejím znovuzrozování a o jejím spojení s Bohem. Mezi prvními byl Ardžuna, potomek králů slunce, který velmi přilnul ke Krišnovi. „Jaký je osud duše“, ptal se Ardžuna.

Když se tělo rozpadne, převládala-li Satva-moudrost, duše odlétá do říše bytostí čistých, které znají Boha. Když tělo zemře, kdy člověk byl oddán vášním-Radža, duše vrací se mezi ty, kteří jsou poutáni k zemi; podobně tomu je, když v těle nevědomost-Tama převládla. Duše potemnělá hmotou znovu je připoutána některým lůnem bytosti nevědomé. Bůh sídlí v nitru každého člověka, ale málokdo Ho dovede nalézt. To je cesta spasení. Nebažte po ovoci své práce, ale každé dílo konejte jako oběť nejvyššímu. Člověk, který vše, co dělá, dělá z lásky k Nejvyššímu, k dokonalosti, obdrží za tu lásku dokonalost. Ve spojení duchovním dosáhne moudrosti a pozná božskou blaženost. Já i vy měli jsme již mnohá zrození. Moje jsou jen mně známa, vy svých však neznáte. Vy jste moji vyvolení, vidíte cíl, ale dav vidí jen kousek cesty. Tak a podobně hovořil Krišna ke svým učedníkům.

Když vyučil své na hoře Meru, šel s nimi na břehy Džamuny a Gangu, aby učil lid. Zlo, které činíte svým bližním, pronásleduje vás jako vlastní stín. Mluvil o Višnu, živém Bohu. Učil, že Pán světa již vícekrát se narodil mezi lidmi, postupně přišel v osobách sedmi rišiů-mudrců, i ve Viása-ovi i Vasichtovi; rád někdy mluvil ústy pokorných, ústy žebráka, ženy kající i malého dítěte a zrodí se opět. Pověst proroka z hory Meru rozšířila se po celé Indii. Krišna vyučoval své nauce válečníky i bráhmany, krále i lid. Přišly k němu a zůstaly i dvě sestry Nachdali a Sarasvati, které vyrůstaly s ním u pastýřů. Později jsouce duševně prodchnuty, vyučovaly i jiné ženy.

Kansa, jehož moc i sláva se rozplývala, přemluven Nysembou, poslal za Krišnou své vojáky, aby ho jali. Někteří zůstali, jiní vrátili se bez pořízení, uchváceni pohledem, slovem i majestátem Krišny. Až Krišna, následován svými učedníky a mnoha anachorety, vstoupil do Madury, vítán věnci a květinami, lid mu provolával slávu. Krále Kansu a Nysumbu poslal pod dozorem bráhmanů na místa kajícná, kde měli odpykávat své zločiny. Se svolením nejpřednějších mužů království a národa posvětil Ardžunu na krále Madurského. Sám zůstal představeným anachoretů, z nichž vytvořil nejvyšší radu bráhmanskou. Aby ochránil radu před pronásledováním, dal vystavět v horách město Dvarka chráněné vysokými zdmi.

Avšak králové Luny uzavřeli mezi sebou spojenectví, aby krále Ardžunu a bráhmany zničili. Ardžuna shromáždil kolem sebe všechny krále kultu Slunce, tradice árijské, védické. Vojska stála proti sobě, avšak Ardžuna váhal, ztratil odvahu, nedůvěřoval si. Tu přišel Krišna a stanul před králem, svým bývalým učedníkem. „Proč nezahájil jsi bitvu, která má rozhodnout, zda synové Slunce nebo Luny budou panovat na zemi?“

Má mysl je zneklidněna. Žádné dobro nemůže povstat z tohoto vraždění. Jak mohu mít potěšení zabíjet své nepřátele? Hříchy mrtvých věrolomců padnou na naše hlavy.“ „Pláčeš nad těmi, nad kterými není proč plakat. Tvůj duch usnul a tvé tělo přemohlo duši. Mužové učení nebědují ani nad živými ani nad mrtvými. Duše obývající tělo je nesmrtelná, nezničitelná a nekonečná. Duše vtělená odkládá svá těla, aby přijala nová; meč ji nerozetne, oheň nespálí, není zrozena ani neumírá. Nemáš se tedy znepokojovat ni o zrození, ni o smrt. Neboť pro toho, kdo se rodí, je smrt jistá a pro toho, kdo umírá, jisté je znovuzrození. Konej svou povinnost bez reptání, neboť pro vojína není nic lepšího, nežli spravedlivý boj. Šťastní bojovníci, kteří vidí bitvu jako otevřenou bránu do nebes. Ale nechceš-li bojovat tento spravedlivý boj, hřešíš, opouštěje svou povinnost i věhlas. Celý svět bude mluvit o tvé zbabělosti. Taková potupa je horší nežli smrt pro toho, kdo byl dříve ctěn a vážen.“ Tak mluvil Krišna. Ardžuna se zastyděl a dal povel k boji. Neboť když hoří dům, musí se hasit.

Krišna odešel z bojiště, byl si jist vítězstvím synů Slunce. Také pochopil, že je třeba, aby jeho náboženství bylo přijato poraženými. Zbývalo vybojovat nad jejich dušemi vítězství poslední, obtížnější nežli vítězství zbraní. Tak jako svatý Vasichta byl zabit, aby zjevil Krišnovi pravdu nejvyšší, tak Krišna měl zemřít dobrovolně pod ranami svých nepřátel, aby zasadil až do samého srdce svých protivníků víru, kterou hlásal svým učedníkům a světu. Věděl, že jeho poslání je u konce a aby se naplnilo, musí přinést oběť nejvyšší, sebeobětování. Odešel do poustevny na úpatí Himavatu. Jen Sarasvati a Nichdali četly v očích svého mistra duševní vnímavostí, která je v ženě a v lásce, že odchází zemřít. „Pane, neopouštěj nás. Víme, kam jdeš. Milovaly jsme tě, dovol, abychom šly s tebou.“ „Nuže pojďte. V mém nebi nebude lásce ničeho odmítnuto.“

Z výšky sněhového Himamatu zdála se Indie ztracená ve zlaté mlze jako sen. „Pane, proč nás opouštíš, proč nebe nás chce opustit?“ „Je třeba, aby syn Mahadeši zemřel šípy, aby svět uvěřil jeho slovům.“ Tak se také stalo. Lučištníci zlovolného krále Kansu jali ho a nebránícího se přivázali k cedru a počali na něj šípy vrhat. Když první šíp jej probodl, zvolal: „Vasichto, synové slunce jsou vítězi!“ Když druhý šíp pronikl jej, řekl: „Má přejasná matko, nechť ti, kdož mne milují, vstoupí do tvého světla!“ Při třetí ráně zašeptal: „Mahadevo!“ Pak se jménem Bráhmy vypustil duši. Slunce zašlo, povstal velký vítr a bouře sněhová snesla se k zemi, vrahové ustrašeni prchali. Tělo Krišnovo spáleno bylo jeho učedníky ve svatém městě Dvarce. Po této události velká část Indie přijala kult Višnův, který smiřoval kult Slunce a Luny v náboženství bráhmanském. Taková je legenda o Krišnovi. Vrhá jasné světlo na původ bráhmanismu.

Bráhmani jako neomezení mistři indické společnosti, jediní držitelé tradic, je během věků často propracovávali a předělávali, avšak základy nikdy neposunuli a všechny prvky věrně zachovali. Náboženství trvající tisíce let zplodilo krásnou poezii, několik velkých filosofií a odolalo mocnému tlaku buddhismu (Buddha způsobil stárnoucímu bráhmanismu asi takový otřes, jako dalo protestantství katolicismu a přinutilo jej k obrodě), záplavám mongolským, mohamedánským i anglickým a zachovalo si i v hluboké dekadenci cit svého vysokého původu. Krišna, zakladatel kultu Višnova, dal bráhmanismu jeho ctnosti i přednosti. Tento velký reformátor obnovil čistou doktrínu árijskou ideou božské trojice a zjeveného Slova božího. Svému dílu dal pečeť oběti svého života a dal tak Indii vlastní náboženskou duši, národní formu i ustálenou organizaci.

Bráhmani ztotožňovali matku Krišnovu s podstatou vesmírovou, s principem ženství přírody, učinili z ní druhou osobu božské trojice. Otec Nara-Věčné Mužství, matka Nari-Věčné Ženství a syn Viradi-Slovo-Stvořitel; jinými slovy: Princip intelektuální, tělotvorný a tvořivý. Dohromady tvoří natura naturans. Svět organický, svět živý, natura naturata je výtvorem Slova tvořitelského, které se projevuje trojím způsobem: Bráhma-Duch odpovídá světu božskému, Višnu-duše odpovídá světu lidskému a Šiva-tělo odpovídá světu přírodnímu. V těchto třech světech princip mužství a princip ženství (jsoucnost a podstata) jsou stejně činné a Věčné ženství projevuje se zároveň v přirozenosti zemské, lidské a božské, Isis je potrojná. Člověk pozemský je potrojný jako božství, kterému je podoben: Inteligence (Moudrost), duše a tělo. Když se duše spojí s Inteligencí, dosáhne Moudrosti a Míru, Satvy. Když zůstává nerozhodná mezi duchem a tělem, ovládaná je vášní a těká z jednoho předmětu na druhý v kruhu osudovém. Když se oddá tělu, upadne do Tamy-tmy, ztratí soudnost, stane se nevědomou a podléhá dočasné smrti. Za časů apoštolů zasvěcenci křesťanští spatřovali princip ženství viditelné i neviditelné přírody pod jménem Svatého Ducha, představovaného holubicí.

Pojem Boha, Pravdy, Krásy a Dobra objevuje se poprvé v Krišnovi. Krišna zjevuje světu ideu Slova božího, nauku vztahující se k Trojici Božské či Slovu božímu projevenému v člověku a organickou nauku o nesmrtelnosti duše postupujících znovuzrození a lid již nikdy nezapomněl na ni. Po Krišnovi jako by nastalo mocné vyzařování slova Slunce v chrámech Asie, Afriky a Evropy. V Persii je to Mithra, smírce světlého Ormuzda a temného Ahrimana; v Egyptě je to Horus, syn Osiridův a Isis; v Řecku Apollo, bůh sluneční a Dionýsos, křísitel duší. Všude bůh Slunce je bohem prostředníkem a světlo je též Slovem života. Krišnou přešla tato myšlenka do antického světa a Ježíšem zazáří po celé zemi.

 

 

Hermes – taje egyptské.

 

Oproti Babylonu, metropoli temného despotismu, Egypt byl baštou věd posvátných, školou proroků největších, útočištěm a dílnou nejlepších tradic lidských. V Egyptě kněžstvo vychovalo království a vládlo národu déle než 5 tisíc let. V chrámech byla pěstována ezoterní věrouka starověku pod zdánlivou modloslužbou svého zevního náboženství. Naproti tomu v Assyrii království rozdrtilo svrchovanost kněžskou a udělalo z této instituce pouhý nástroj. Od období árijského, bouřlivou dobou, která následovala po době védické, až k výbojům perským a době alexandrijské, tedy déle než 5 tisíc let, byl Egypt tvrzí čistých a vysokých nauk, jejichž souhrn tvořil vědu, kterou možno nazvat ezoterickou věroukou starověku. Egypt stal se osou, kolem které se vyvíjela náboženská myšlenka lidstva postupem z Asie do Evropy. Judea, Řecko, Etrurie odtud čerpaly své základní myšlenky.

Sfinga, tento nejprvnější výtvor Egypta, jenž je výtvorem starodávného plemene rudého, stal se mu hlavním symbolem. Obraz to tajemné, klidné, hrozné i obávané přírody. Hlava člověka ční z těla býka, drápy lví a složená křídla orlí po bocích. Je to Isis zemská, příroda v živoucí jednotě svých říší. Sfinga představuje 4 tvořivé prvky mikro a makro kosmu: oheň, vzduch, vodu a zemi, základ vědy okultní. Sloučeninu býka, lva, orla a člověka nalézáme ve čtyřech zvířatech vidění Ezechielova. Sfinx znamená člověka, mikrokosmos, v němž soustředěny jsou všechny prvky a síly přírody. Plémě rudé zanechalo nám tak vzkaz a svědectví, že rozluštilo svým způsobem tento problém.

Po něm následující plémě černé učinilo z Horního Egypta svou svatyni. Jméno Hermes-Thovth, tajuplný a první zasvěcenec posvátných doktrín egyptských, patří zřejmě do dob prvého mírumilovného mísení plemene bílého s černým dávno před dobou árijskou. Hermes zračí určitý druh bytostí, podobně jako jsou jména Manu, Buddha, Sibyla a zároveň označuje muže, kastu a boha. Muž Hermes je prvním zasvěcovatelem Egypta; kasta Hermes je kněžství, ochraňující tradici okultní; bůh Hermes je planeta Merkur se svou sférou božských duchů-zasvěcenců. Hermes předsedá v oblasti nadpozemské zasvěcování božskému. Řekové, učedníci Egypťanů, zvali ho Hermes Trismegist, tedy 3 krát velký, neboť byl považován za krále, zákonodárce a kněze. Egyptský letopis Mánethonův nazývá tuto dobu panováním bohů. Egypťané připisovali Hermesovi 42 svitků o vědách okultních. Známá řecká kniha Hermes Trismegistes chová drahocenné zbytky staré theogonie, odkud Mojžíš a Orfeus obdrželi své první paprsky světla poznání. Doktrína Prapříčiny-Ohně a Slova-Světla, obsažená ve vidění Hermesově, zůstane vrcholem a jádrem zasvěcení egyptského.

To, co je nevtělené, neviditelné, beztvárné, nemůže být pochopeno tělesnými smysly. To, co je věčné, nemůže být měřeno krátkým měřítkem času. Dějiny jednoho náboženství budou vždy úzkoprsé, nesprávné, pověrčivé, falešné. Jedině pravdivé jsou duchovní dějiny lidstva. Učená ezoterická teologie je monoteistická již od nejstarších dob. Bůh Jeden jediný, ten, jenž je sám sebou, ten, který žije ve své podstatě, jenž nebyl zplozen. Je zároveň Otcem, Matkou a Synem, plodí, rodí a je věčný; tyto tři osoby, aniž by rozdělovaly jednotnost, spolupůsobí ke své nekonečné dokonalosti. Tvoří svoje vlastní druhy, kteří jsou bohy. Každý z těchto druhořadých bohů je považován za totožného s Bohem jediným, ale může vytvořit nový typ, z něhož opět povstávají stejným způsobem další typy nižší.

Národ egyptský, nejsamostatnější a nejuzavřenější zevním vlivům. Pět tisíc let před naší érou světlo Rámy rozžato v Iránu zářilo na Egypt a stalo se zákonem Hammon-Ra, boha slunečního v Thébách. Tato konstituce umožnila Egyptu překonat mnohé revoluce. Můžeme ji nazvat vládou zasvěcenců. Jejím základem byla syntéza, soubor věd známých pod jménem Osiris. O-sir-is Pán rozumu. Velká pyramida je jejím symbolem a matematickou značkou. Manes je uváděn prvním faraonem, vykonavatelem tohoto zákona. Varoval vzít Egyptu jeho starou teologii, rozvinul ji a stanovil novou sociální organizaci: kněžství, tedy vyučování přisoudil jednomu stavu, spravedlnost druhému a vládu oběma dohromady; královský úřad byl pojímán jako jejich vyslanectví a byl podřízen jejich kontrole, při poměrné samostatnosti obcí. Faraon byl korunovaným zasvěcencem nebo aspoň žákem a nástrojem zasvěcenců. Po staletí faraonové hájili zákon Berana proti Asii despotické a Evropě anarchické. Moc despoty asyrského spočívala na zločinu a krvi.

Národní bytí Egypta bylo ohroženo záplavou Fénickou kolem roku 2200 před Kristem. Ale Egypt měl živou duši, sbor organizovaných zasvěcenců, ochránců vědy Hermesovy a Amon-Ra-ovy. Zdánlivě se kněží sklonili před záplavou a uznali samozvance, kteří přinesli zákon Býka a kult vola Apise, spolu s hrubou modloslužbou a zkažeností a zženštilostí jónskou, rozkošnictvím asijským, způsoby života harémů. Avšak skryté ve svých chrámech tyto dva sbory-rady uchovávaly svou vědu, své tradice a čisté náboženství. Mezi lidem rozšiřovali kněží legendu o Isidě a Osiridu, o roztrhaných údech Osirida a o jeho vzkříšení v synu Horovi. Láska lidu ke starému náboženství byla udržována představou neštěstí bohyně, jejím nářkem nad ztrátou božského manžela a nadějí ve svého syna Hora. Zároveň zasvěcenci zastřeli trojím závojem pravdy ezoterní a chránili je tak proti útokům. Malá i velká mystéria egyptská byla chráněna závorami skoro nepřekonatelnými, vymyslili zkoušky mravní, a byla žádána přísaha mlčení pod trestem smrti za vyzrazení. Kdo nesložil zkoušku, zachránil život, ale ztratil svobodu; pod trestem smrti zůstal otrokem chrámu.

Zasvěcení egyptské stalo se útočištěm doktríny ezoterické i ohniskem znovuvzkříšení národního a školou náboženství budoucích. Z jejich chrámu vyšel spasitel Egypta Amos, který vyhnal Hyksy po devítisty letém panování a uvedl znovu v platnost vědy egyptské a mužské náboženství Osiridovo. Opravdové zasvěcení bylo daleko více, nežli vyučováním vědeckým. Bylo to probuzení dřímajících smyslů duše, její rozvíjení a utváření samostatnou činností ve světech vyšších a rozkvětem ve světě božském. Kdo žije co otrok svých smyslů tělesných, žije v temnotách.

22 symbolů představovalo 22 prvních arkán a tvořilo vědu okultní, vědu absolutních principů-prvků, klíčů všehomíra, které používány vůlí, stanou se pramenem vší moudrosti a moci. Každé písmeno a jemu odpovídající číslo vyjadřuje potrojný zákon, který má svůj odraz ve světě božském, lidském a přírodním. Novic procházel zkouškou ohně, vody a smrti. Kdo nezvítězil sám nad sebou, nad svými smysly, upadl do propasti hmoty, zachránil si svůj život, ale ztratil svoji svobodu. Pod trestem smrti musel zůstat otrokem chrámu. Po zkouškách nastala léta studií a učení; žák neměl nabývat jen znalostí, měl se stát jiným člověkem, měl získat sílu odříkáním. Arkány byly sloupy teologie, ale žák musel projít celým zasvěcením, aby mohly být pochopeny. Staří mudrci věřili, že pravdu si člověk osvojí, jen když se stane součástí jeho niterné bytosti, samovolnou činností duše. Neboť pravda se nedává; pravdu nalezneme v sobě samém, nebo se nenalezne vůbec. Nelze s tebe učinit zasvěcence, musíš se jím stát sám ze sebe. Modli se a pracuj, nespěchej na rozpuk božského květu; má-li přijít, přijde, až bude čas. Vnitřní pojem a vývoj světa je třeba pochopit v tajemné souvislosti příčin.

Archeologové dlouho spatřovali ve velké pyramidě hrobku, řídíce se Herodotem, jenž nebyl zasvěcencem a jemuž kněží egyptští sotva svěřili víc jak bajky a pohádky. Vnitřní soustava stavby pyramidy dokazuje, že sloužila všude zasvěcování a tajným úkonům kněží Osiridových.

Hermes je řecké jméno egyptského Boha Thovta, Římany zvaného Merkur. Středověkým učencům byl už jenom známým z několika zmínek v antických spisech, které o něm mluvili jako o Bohu podobném hierofantovi (někdo, skrze něhož se projevuje posvátné; v mystériích velekněz, který řídí proces zasvěcování), který náleží k prastaré duchovní linii nesmírného významu. Nebylo známo než nemnoho informací z druhé či třetí ruky, nebylo lze se dozvědět více konkrétního o hermetické moudrosti.

Přibližně okolo roku 1460 Cosimo Medicejský, nejvýraznější představitel italské renesanční šlechty a velkorysý patron všech umění, uložil svému nejlepšímu učenci Marsiliu Ficinovi, aby přeložil Platónovy spisy z řečtiny do latiny, aby k dílu získala přístup tehdejší intelektuální elita. Cosimo byl humanista podporující ideu osobního hledání pravdy, probíhajícího nezávisle na církvi se záměrem, aby vzdělaní pánové a dámy u jeho dvora mohli svobodně a otevřeně diskutovat o velkých myšlenkách řeckého filosofa. Tehdy do Florencie dorazil Plethonův posel, mnich z Makedonie a do rukou Ficina vložil soubor 13 vzácných rukopisů.

Plethon žil a pracoval v Byzantiu, dnešním Istambulu a udržoval úzký kontakt se dvorem Cosima Medicejského. On to byl, kdo vnukl Medicejskému myšlenku založit florentskou Akademii, jedno z nejaktivnějších a nejvlivnějších vzdělávacích center v Evropě té doby. Vznikla prosperující komunita intelektuálů a umělců, kteří se scházeli v Akademii a vedli diskuse o filosofii, teologii, hudbě, romantické lásce a ezoterních otázkách všeho druhu.

Když si Ficio a jeho patron rukopisy zběžně pročetli a prodiskutovali jejich obsah, s ohromením zjistili, co se jim vlastně dostalo do rukou. Šlo o svazek zatuchlých rukopisů, které později vešly ve známost pod souborným označením Hermetica nebo Corpus Hermeticum. Dodnes není známo, kde tyto tajemné spisy vznikly, třebaže se mnozí domnívají, že by mohlo jít o opisy opisů mistrovských děl dávné moudrosti, které kdysi spočívaly v regálech slavné alexandrijské knihovny, již v roce 415 n. l. zničil požár. Spisy patrně pocházejí většinou z 2. a 3. století po Kristu. Rukopisy každopádně sebral kolem roku 1450 byzantský učenec Georgios Gemistos, známý jako Plethon.

Ficio a Cosimo pochopili, že tyto spisy obsahují původní učení Herma Trismegista, třikrát mocného Herma. Jistě vznikla na půdě egyptských škol mystérií a sepsali je kněží Thovta, egyptského boha, který byl patronem lékařství, písemnictví, astronomie a posvátných umění. Pokud je tomu tak, pak zachycují starobylou tradici duchovní moudrosti, starší nežli díla Platónova, starší nežli učení Mojžíšovo a všech biblických autorit. Cosimo, v té době již nemocen, jakmile nabyl přesvědčení, že spisy obsahují do té doby nedostupné učení, které vzniklo přímo v místě zrodu západní spirituality, v egyptských hermetických školách mystérií, nařídil Ficiovi, aby přerušil práci na Platonově díle a začal překládat hermetický korpus.

Ficio dokončil překlad v roce 1463, necelý rok před smrtí Medicejského a vzácné texty vyšly v roce 1471, 21 let před Kolumbovým objevením Ameriky. Ve své době byly nesmírně populární a samotný Ficinův překlad dočkal se desítek vydání. Pro duchovní poznání hledačů pravdy renesanční doby znamenal Corpus Hermeticum úžasný objev, neboť v té době předmětem duchovních studií byly výhradně spisy Platónovy a jiných řeckých mistrů na straně jedné, na straně druhé staletá biblická tradice. Corpus Hermeticum umožňoval přístup ke ztracené tradici, k utajenému systému starověké moudrosti, sestávajícímu z principů a směrnic pro duchovní rozvoj formulovaných způsobem zcela odlišným od učení tradiční filosofie a náboženství. Hermetické spisy představují důležitý zdroj západní spirituality, pramen, z něhož čerpaly všechny pozdější ezoterické systémy. Ponoříme-li se například do jednoho z těch spisů, známého jako Asklépios III. s patřičnou důkladností, pohltí nás svět témat, nad nimiž se tají dech:

Nejvyšší Bytost, vládnoucí zjevenému světu; nemožnost existence nicoty; intelektuální světlo proudící dušemi bohů; dva druhy bohů (bytosti zachytitelné myslí a bytosti vnímatelné smysly); nehmotná povaha světa myšlenek; atmosféra jako skutečné médium, v němž působí bohové; vesmírná hierarchie (nepřetržitá řada spojující nejvyšší a nejnižší); Boží vševědoucnost; ohromující tvrzení, že hmota je ve skutečnosti neviditelná, třebaže nabývá viditelnosti v podobě oddělených forem a tvarů; existence univerzálních typů, které formují celou škálu individuálních jevů; přítomnost změny v kosmu a neměnnosti ve věčnosti; tvrzení, že Bůh je bisexuální povahy; ujištění, že schopnost rozmnožování vlastní všem tvorům, je laskavý a radostný projev Boží lásky, jenž může být chápán dokonce jako svátost, díky níž se navzájem spojují svou podstatou protikladná pohlaví; vysvětlení přítomnosti zla a démonických prvků v přirozenosti člověka; nesmírně důležité vylíčení člověka jako hybridu božských a lidských prvků; lidmi stvoření bohové-idoly a jejich moc; nutnost cyklické očisty světa, téma potopy; cyklická obnova světa; tvrzení, že Bůh je totožný s dobrým záměrem a že veškeré stvoření je stejně dobré; dvojí povaha působení kosmu, která odráží jak dynamiku času, tak dynamiku věčnosti; cyklický charakter času a stabilita věčnosti; totožnost božské mysli a věčnosti; zdroj všech omylů lidského vnímání: omyly zapříčiněné vnímáním událostí v čase namísto v neporušené kontinuitě bezčasí; rozdíl mezi vědomím a myšlením; rozum jako božský dar; srovnání osudového předurčení, nutnosti a řádu; poznámky o zkouškách, jimiž duše procházejí po smrti, jež završuje výzva ke zbožnosti a lásce k Bohu.

Dvě velká témata se objevila v Asklépiovi III. A sice v části, kde se pojednává o božském a lidském potenciálu člověka. Bůh stvořil člověka jak z elementu lidského, tak božského. Člověk takto složený je v souladu s božím záměrem nejen lepší nežli ostatní smrtelné bytosti, ale také lepší nežli bohové, jejichž podstata je pouze nesmrtelná. Myšlenka božského potenciálu v člověku je nesmírně závažná. Starověcí mistři byli si toho vědomi, proto myšlenku samu a prostředky k jejímu naplnění udržovali v přísné tajnosti. S teogonií souvisí i druhá strana tohoto učení a totiž, že kdo dosáhl zbožštění, je povinnen využít všech svých schopností, jež jsou nadlidské a veškerého svého času, který je neomezený a podílet se na spolutvoření. Krom poznání, že můžeme se vyvinout v bohy, se dozvídáme, že jsme schopni ujmout se Božího díla. Hermes v rozmluvě se synem Tatem říká: …božské vědomí v lidech vyvolává puzení konat božské věci; lidství takových lidí je blízké božství. Někteří lidé jsou tedy božští.

Vidění Hermovo. Jednou usnul Hermes, strnulost zachvátila tělo, ale jeho duch stoupal do prostoru. Slyšel hlas volající jeho jméno. Kdo jsi? optal se. Jsem Osiris, Vševědoucnost a mohu ti odhalit všechny věci, čeho si žádáš? Rozjímat o zdroji bytostí a znát Boha, požádal. Tu cítil, že je oslněn líbezně čarovným světlem, v průhledných vlnách přecházely úchvatné podoby všech bytostí. Náhle strašidelné temnoty a bytosti křivolaké sestoupily na něho, též kouř a žalostné vytí. Tu z propasti vycházel hlas světla a jemný plamének vyšlehl z hlubin a dosáhl éterických výšin. Hermes vystoupil s ním znovu do prostoru. Rozuměl jsi tomu? Nikoli.

Nuže věz, že to, co jsi spatřil, je od věčnosti. Světlo je moudrost božská, v její moci jsou všechny věci a obsahuje všechny pratvary všech bytostí. Temnoty jsou svět hmotný, kde žijí lidé. Plamen, jenž vzplane z hlubin, je Slovo. Bůh je Otec, Slovo je syn, jejich spojení je Život. Slovo vstoupilo do tebe. Ten, který v tobě slyší, vidí a činí, je Slovo, posvátný oheň a tvůrčí hlas boží. Ukaž mi ještě život všehomíra, cestu duší, odkud člověk přichází a kam se vrací. Hermes v okamžiku padá prostorem, stává se těžším jako kámen, spatří se na temeni hory ve tmě. Pozdvihne zrak a spatří nekonečný prostor, hvězdná nebesa objímají 7 zářivých sfér, sedmero nebes jako 7 průhledných koulí, jichž je on světelným středem. Poslední sféra byla opásána Mléčnou dráhou. V každé sféře kroužila planeta vedená géniem, projevujíce se svou podobou, charakterem a světlem.

Je to 7 sfér všeho života, v nichž duše prodělávají svůj pád a vzestup. Světelná seménka padají z oblasti Mléčné dráhy do oblasti sedmé sféry. To jsou zárodky duší. Žijí jako lehké páry v oblasti Saturnu, šťastné a bezstarostné. Ale padají z oblasti do oblasti, odívajíce se do stále těžších obalů. V každém novém vtělení získávají nové smysly, přiměřené prostředí. Jejich energie roste, avšak zároveň ztrácejí vzpomínku svého nebeského původu. Střemhlav padají jako ohnivý déšť oblastmi Bolesti, Lásky a Smrti až do nového pozemského vězení. Jediná duše, velká duše Všeho zplodila svým rozplozením všechny duše zmítající se ve světě. Dlouhá je pouť v lodi miliónů let.

7 géniů je 7 paprsků Slova-Světla, každý z nich vládne jednou sférou Ducha a řídí jednu fázi života duší. Nejbližší Zemi je génius Měsíce, vládne zrození a smrti, odpoutává duše od těla a svým paprskem je přitahuje. Nad ním bledý Merkur svou berlou Vědění, otočenou hady, ukazuje cestu duším vystupujícím a sestupujícím. Výše zářivá Venuše drží zrcadlo Lásky, kde duše se stále a stále zapomínají a znovu poznávají. Nad ní genius Slunce třímá pochodeň vítězné a věčné krásy. Ještě výše Mars mává mečem Spravedlnosti. Trůně na azurové sféře, drží Jupiter žezlo Mocnosti nejvyšší, kterou je Inteligence božská. Na pomezí světa pod znaky zvěrokruhu nese Saturn kouli moudrosti vesmírové.

Ve všehomíru vládne všude týž zákon pořádku. Nauka Slova-Světla představuje božství ve stavu statickém ve své dokonalé rovnováze. Její trojí povaha je současně inteligencí, silou i hmotou: Duchem, duší a tělem; Světlem, slovem a životem. Bytí, Projev a Podstata se vzájemně předpokládají, jejich spojení vyjadřuje princip božský a zákon trojjedinosti, který ovládá veškeré stvoření od nejvyšších k nejnižším. Druhý stav dynamický představuje stav vývoje, svět viditelný a neviditelný, živoucí nebe.

7 sfér vztahuje se k 7 planetám symbolickým, k 7 principům, k 7 různým stavům hmoty a ducha, k 7 různým světům, kterými každý člověk a každé lidstvo je nuceno projít svým vývojem soustavou sluneční. Těchto 7 Geniů čili sedm bohů kosmogonických představuje nejvyšší řídící duchy všech sfér, kteří též povstali stejným nevyhnutelným zákonem vývoje. Sedm Géniů vidění Hermova je totéž, co Indům sedmero Dévů, Peršanům sedm Amšopandů, Chaldejcům sedmero velkých Andělů, a co Kabala označuje jako sedm Sefirotů a v křesťanské apokalypse nazývá sedmi Archanděly. Velká tato sedmerost, jež objímá svět, chvěje se sedmi barvami a sedmi notami tóniny a projevuje se i ve složení člověka, který je potrojný svým bytím a sedmerým svým vývojem.

Vnikl jsi až na práh velkého tajemství, ty, který hledáš Pravdu. Hleď, abys obrátil se k Bohu Všehomíra, jenž dýše miliony duší a zvolil si cestu, jíž bys vystoupil k Duchu nejvyššímu. V nauce egyptské se učilo, že člověk má vědomí tohoto života jen v duši zvířecí a v duši rozumové. Vyšší podstata jeho bytosti, duše duchovní buddhi a duch boží Átman, jsou v něm jen ve stavu nevědomého zárodku a přicházejí k vědomí po tomto životě, když se člověk stane též Osiridem. Tajemná mezi říše mezi životem pozemským a nebeským, kde zemřelí z počátku slepí a němí poznenáhlu nabývají zrak a hlas. Duše je dcerou nebes a cesta tělem je její zkouškou. Mnoho duší zahyne v osudném sestupu. Jestliže v bezuzdné lásce ke hmotě zapomene na svůj původ, tu jiskřička božská, která byla v ní a která mohla být jasnější nežli hvězdy, vrátí se do oblasti éterické, co atom bez života a duše rozplyne se ve víru hrubých sil. Takový je osud duší, které jsou nenapravitelně nízké a zlé. Jejich muka končí, když v naprostém zániku ztratí veškeré vědomí. Duše je zastřené světlo a zanedbáváme-li je, zatemňuje se a zhasne, ale když přiléváme olej lásky, hoří jako světlo věčné.

Vzpomeň, že jsou dva klíče vědy: 1) Zevnějšek je jako vnitřek věcí, malé je jako velké; je jen jeden zákon a Ten, který pracuje, je Jeden; nic není malým a nic velkým v hospodářství božím. 2) Lidé jsou bohové smrtelní a bohové jsou lidé nesmrtelní. Blažen ten, jenž rozumí těmto slovům, neboť drží klíče všech věcí. Zákon tajemství překrývá velkou Pravdu. Třeba podat lidem pravdu dle jejich vývoje. Zastřít ji slabým, kteří by zešíleli, skrýt ji před zlými, kteří by z ní pochopili jen zlomky a z nich by učinili ničivou zbraň. Uzavři Pravdu ve svém srdci a nechť mluví tvými skutky. Věda bude tvou silou, víra tvým mečem a mlčenlivost tvým neproniknutelným brněním.

 

Mojžíš - poslání izraelské.

 

Nejnesnadnější a nejtemnější z posvátných knih, Genesis, obsahuje tolik tajemství, kolik má slov a každé slovo skrývá jich několik. Svatý Jeroným

 

Poznali jsme již učení zasvěcení árijského, bráhmanského a egyptského. Kněží znali princip nehmotného Boha Nejvyššího, jenž je základem monoteismu a jednoty přírody. Oni nenechali svět vzniknout z okamžitého počinu a rozmaru božstva, jak to činí naši dětinsky chápající teologové. Ale uvědoměle, postupně, cestou výronu a vývoje čerpali viditelné z neviditelného, svět z nezměřitelných hlubin Boha. Dvojnost muže a ženy vyšla z jednoty původní. Trojnost člověka vzešla z tvůrčí dvojnosti, atd. Posvátná čísla a jim odpovídající písmena tvořila věčné Slovo, rytmus a nástroj božstva. Monoteismus egyptský nevyšel nikdy ze svatyně, posvátná věda zůstala majetkem malé menšiny.

Ve XII. století před Kristem Asie utápěla se v kultu hmoty, Indie spěla již k úpadku. Věda kněží chaldejských byla hluboká, avšak mnohem méně čistá a vznešená nežli věda kněží egyptských. Monarchové asyrští deptali národy, drtili lva Íránského, národ Zoroastrův, vraždíce jejich kněze. V Babylóně kněžstvo bylo zdeptáno a bylo od počátku jen nástrojem tyranie. Babylón stal se tyranským středem anarchie světové. Králové asyrští toužili položit hranice své země až na konec světa. Co mohl počít Egypt proti přívalu nájezdníků? Egypt uměl zasvěcovat, neměl však smysl pro výboje a světské uplatňování se. Ač vzdoroval statečně, uteklo šest století a cyklon perský, jenž následoval po bouři babylonské, smetl jeho chrámy i jeho faraony. Největší část pokladů byla pohřbena. Když přišli alexandrijští, podařilo se jim vykopat již jen zlomky. Dva národové protikladného ducha rozžali pochodně ve svých svatyních. Jeden ozařuje hloubku nebes, druhý osvěcuje a proměňuje zemi. Izrael a Řecko.

Izraelský národ měl dvě důležitá poslání, jednak představuje jednobožství a jednak dal vzniknout křesťanství. Starý a Nový zákon obsahují celou ezoterní tradici minulosti, i když ve formě často porušené; zejména Starý zákon četnými překlady a úpravami je porušen, neboť jeho původní smysl byl zastřen či neznám. Čteme tedy v překladech Genese jen její prostinký a povrchní smysl, hlubší smysl zůstává nám skryt. Národ izraelský tvoří most mezi dobou starou a novou, mezi Východem a Západem. Svým monoteismem pak sjednocuje lidstvo pod jediného Boha a pod jeden zákon a Řád. V principu Božství je klíč světa, života, člověka a smyslu jejich vývoje. Křesťanství, tedy náboženství Kristovo, plně pochopíme v jeho hloubce a všeobecnosti teprve odhalením jeho stránky ezoterní. Tehdy se nám objeví jako výsledek principů, cíle a prostředků obrody a vzestupu lidstva. Ovšem, pokud teologové budou mít o Bohu dětinské pojmy a dokud vědátoři jej budou pomíjet či popírat a znevažovat, dotud morální, sociální a náboženská jednota na Zemi bude jen zbožným přáním a snem o lepším příštím.

Mojžíš, zasvěcenec egyptský a kněz Osiridův, byl nesporně organizátorem jednobožství; on tento princip až dosud skrytý vynesl z hlubin chrámů a uvedl ho do běhu dějin. Učinil z nejvyššího principu zasvěcení jedinečné dogma národního náboženství. Idea Mojžíšova a Proroků žila a rostla; vyvinuta a proměněna křesťanstvím, uchopena Islámem, ač na plánu nižším, měla se vnutit barbarskému Západu. Pro tento úkol nalezl Mojžíš národ v kmeni Hebrejů, nomádských semitů. Hebrejové byli jako všichni semité výsledek starobylého mísení plemene bílého s černým. Byli známi pod jménem Beduíni, neúnavní kočovníci. Místo domu měli stan, místo vozu osla nebo velblouda. Tak mezi okřídleným Býkem Assyrie a Sfingou egyptskou, mezi chtivou tyranií a mezi neproniknutelnými mystérii egyptskými, vyvolené kmeny Abramitů, Jakobelitů a Beni-Izraelů vstupují do dějin. Prchají od nestoudných slavností babylonských, odvrací se od orgií Moábských, ohavností Sodomy a Gomory a hrozného kultu Baalova. Pod ochranou patriarchů vydává se karavana na cestu vytýčenou oázami, vyznačenou řídkými studněmi a mizí v nekonečné poušti za úpalu slunečního i pod chladnou hvězdnatou oblohou a nad tím vším panuje Aelohim. Jméno Isák s předponou is zdá se prozrazovat zasvěcení egyptské, kdežto Jakub a Josef dává tušit původ fenický. Starodávný vůdce semitský Abraham pravděpodobně obdržel zasvěcení chaldejské.; vnitřním hlasem veden šel se svým kmenem k západu a ustanovil mu vyznávat kult Aelohimův.

Vznešený řád, jímž Aelohim (Aelohim je množné číslo od Aelo, jména dávaného Hebrejci a Chaldejci nejvyšší bytosti) vládne světu, je vyjádřen v sociálním pořádku kultu rodiny, v úctě k manželkám, ve vroucí lásce k synům, v obraně svého kmene a v pohostinství k cizincům. Velcí otcové jsou přirozenými soudci mezi rodinami a kmeny, jejich patriarchální hůl je žezlem spravedlnosti. Nejdůležitější dějinná událost z doby patriarchů týká se setkání Abrahama se zasvěcencem Melchisedechem. Po válce s králi Sodomy a Gomory jde Abraham vzdát dík králi Salemskému, ten bydlí v pevnosti, která později bude Jeruzalémem. Král Melchisedech, který je velkým knězem Aelohimovým, dává přinést chleba a víno. Ve jménu Boha obcuje s hostem po způsobu chleba a vína, což ve starém Egyptě bylo znamením přijímání (obcování) mezi zasvěcenci; bylo tu bratrství a společný cíl vyznavačů Aelohima. Toto zapřisáhlé sdružení monoteistů čekalo jen na organizátora.

Rames II. byl velkým panovníkem Egypta. Jeho syn Menephtah byl vychováván kněžími v chrámu Amon-Ra v Memfisu. Byl to mladík bojácný, zvědavý a menší inteligence. Oddával se vášnivě vědám okultním, stal se nástrojem mágů a hvězdářů nízkého druhu. S ním studoval jeho bratranec Hosarsiph, syn královské princezny. Tento mladík rostl v chrámu, jeho matka (vlastní či nevlastní?) zaslíbila jej Isidě a Osiridovi. Byl povahy zvláštní, uzavřené, ducha příkrého. S vůlí železnou a duší ocelovou vítězně prošel zasvěcením Isidiným. Z obav, že touží po trůnu, nařídil faraon jmenovat jej tajemníkem chrámu, neboť povinnosti úřadu vzdalovaly ho od trůnu. Byl také poslán na inspekční cestu do Delty. Hebrejové jako poplatníci egyptští, byli nuceni vysílat potřebné množství dělníků na stavbu pevností. Byli to ponejvíce kameníci a cihláři a byla jim uložena nejtěžší robota. Sebevědomí a pyšní neohýbali se ochotně pod ranami holí egyptských strážců, vzpírali se nespravedlnosti. Kněz Osiridův tajně sympatizoval s tímto lidem, který klaněl se jen jedinému Bohu. Jednou vida, jak Egypťan srazil bezbranného Hebreje, vrhl se na něj a zabil ho na místě. Tento čin vykonaný v návalu spravedlnosti rozhodl o jeho osudu. Kněží, kteří dopustili se vraždy, byli přísně souzeni. Hosarsiph dal přednost vyhnanství, předtucha pudila ho do neznáma a k dobrovolnému odpykání. Utekl se pod ochranu chrámu Madianského, zasvěcenému Osiridovi, kde byl též vzýván Bůh nejvyšší jménem Aelohim. Nejvyšší kněz Jetro byl mudrcem a také ochráncem mužů pouště, Lybiů, Arabů, nomádních Semitů. Přijal Hosarsipha s otevřenou náručí.

Dopustil-li se kněz Osiridův vraždy, ztratil výsadu zasvěcení. Aby odpykal svůj zločin a znovu nalezl své vnitřní světlo, měl se znovu podrobit zkouškám nejtěžším a vystavit se ještě jednou smrti. Po dlouhém postě a jistých nápojích upadl do spánku letargického, do zdánlivé smrti a byl uložen do hrobky chrámové na několik dní ba i týdnů. V tomto stavu a čase měl cestovat v Erebu, v záhrobí, kde plují duše mrtvých, které nejsou ještě uvolněny z pout ovzduší zemského. Tam měl hledat svoji oběť, pocítit její úzkost, obdržet od ní odpuštění a pomoci jí nalézt cestu ke světlu. Tehdy teprve bylo považováno, že odčinil svůj zločin, tehdy teprve jeho astrální tělo si smylo černé skvrny, kterými bylo jedovatým dechem a kletbami oběti pokáleno. Kněz Osiridův neváhal podstoupit tuto zkoušku, z níž často viník se již k životu neprobudil a neváhal podstoupit ani zkoušky jiné. Chápal nezměnitelnost jistých zákonů mravních a hlubokou poruchu, která jejich překročením je ponechána na dně svědomí. S celou odevzdaností dával se v oběť Osirovi, žádaje od něj jen sílu, aby hájil zákon a spravedlnost, vrátí-li se k životu.

Srovnej vnímavý čtenáři míru odpovědnosti kněží dříve a dnes. Při čemž již víme, že zabití jen těla není tak těžkým proviněním, jako je zločin na duchu a na duši. Zneužití svěřených dětí katolickými kněžími v mnoha zemích západu v současnosti je těžším proviněním, neboť je zločinem nejen proti tělu, ale i proti duši a duchu oběti, které s tímto zločinem na nich spáchaných měli navíc žít až do své smrti pod těžkým trestem za vyzrazení. Jak odporné a podlé nejen toto provádět, ale i krýt. A míra svědomí mnohých kněží v současnosti? Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Což se takovíto kněží nebojí Boha, který přeci zná všechny minulé i současné myšlenky člověka? Vysvětluji si to tak, že jsou vyznavači moderního proudu Got ist tot, nevěří v Boha živého anebo jsou zcela nevěřící. Lze se pak divit, že duše dětí takto poškozené mají v novém zrození nechuť až odpor proti církvi a stávají se z nich ateisti? Nacházíme jich i u nás v Česku dost, jak žen svedených kněžími, tak i jejich oběti při honech na čarodějnice. Zejména odtud pramení ateismus v českých zemích.

Když se Hosarsiph probudil v podzemí chrámu, pocítil, že je zcela proměněn. Poslání jeho zjasnilo se mu před očima. Toho dne dal si jméno Mojžíš, Zachráněný. Oženil se dcerou Jetrovou a zůstal zde dlouhá léta. Studoval tradice etiopské a chaldejské. Tím rozšířil svůj rozhled až k nejstarším cyklům lidstva a také do vzdálených obzorů budoucnosti. V chrámu nalezl ony dvě knihy kosmogonické (o stvoření světa) citované v Genesis: Války Jehovovy a rod Adamův.

Před ním Rama, Krišna, Hermes, Zoroaster, Fo-Hi stvořili náboženství pro národy. On chtěl stvořit národ pro věčné náboženství. Zlatá archa izraelská chovala Sepher Berešit, knihu kosmogonie, přepracovanou Mojžíšem v hieroglyfech egyptských, knihu principů, syntézu vědy minulé a budoucí, klíč tajů. Kněží egyptští měli trojí způsob vyjadřování tajů: jasný, symbolický a tajený, neboli: mluvící, naznačující a skrývající. Posledním dvěma dalo se porozumět jedině s klíči. Klíče ke Genesi svěřil Mojžíš ústně svým následovníkům. Tento způsob písma vycházel z učení Hermesova, že tentýž zákon vládne světu přírodnímu, lidskému i božskému. Tento jazyk zázračné stručnosti, nesrozumitelný pro nezasvěcené, nabýval zvláštní výmluvnosti pro adepty, neboť pomocí jediného znaku vyvolával principy, příčiny i účinky, které z božstva vyzařují do slepé přírody, do svědomí lidského a do světů duchů čistých; díky tomu mohl pisatel obsáhnout tři světy najednou.

Při přepisu Starého zákona za časů Šalamounových písmem fénickým a po zajetí babylonském písmem Aramejsko-chaldejským, kněžstvo židovské již neumělo klíče používat nežli jen už nedokonale. Překladatelé řečtí měli již jen skromný pojem o ezoterickém smyslu textu. A svatý Jeroným, když psal latinský překlad z hebrejského textu, nemohl již plně proniknout ke skrytému smyslu a kdyby i pronikl, musel by zamlčet. Známe tedy dnes už jen povrchní a prostinký smysl Genese v pozdějších překladech. Tajemně zůstává dosud skryt v textu hebrejském, jenž svými kořeny noří se až do posvátného jazyka chrámu. Klíče dává nám Kabala, některé pocházejí až od Mojžíše. Konečně duchovním vhledem je možno nahlédnout do Genese a uspořádat ji podle věčné Pravdy.

Dva příklady nám objasní, čím byl posvátný jazyk antických chrámů a jak ony tři významy jsou vzájemné v symbolech egyptských a v Genesis. Na mnoha egyptských pomníkách spatřujeme korunovanou ženu, jak v jedné ruce drží kříž s kroužkem, symbolem života věčného a ve druhé ruce drží žezlo tvaru lotosu, symbolu zasvěcení. Je to Bohyně Isis tří různých významů. Jednak znázorňuje ženu a tím ženskost univerzální. Ve 2. stupni zosobňuje přírodu pozemskou se všemi silami tvořivými. Ve 3. stupni symbolizuje přírodu nebeskou a neviditelnou, vlastní podstatu duší a duchů, světlo duchovní.

Symbolu Isis v textu Genese odpovídá Eva-Eve, Héva, Žena věčná. Eva není jen ženou Adamovou, je také manželkou Boží; ona tvoří ¾ jeho bytosti. Jméno věčného I-eve skládá se z předpony Jod a jména Eva. První slabika vyjadřovala myšlenku božskou a vědy teogonické (o původu božstva), tři písmena Evy vyjadřovala trojí řád, tři světy, v nichž se tato myšlenka uskutečňuje. Jeva chová ve svém nitru Věčné mužství a Věčné ženství. Jejich nerozlučitelná jednota činí Jeho moc, jeho Mystérium.

Druhým příkladem je tvor, který hraje velkou úlohu v dějinách Adama a Evy, je to had. Mystéria Indie, Egypta a Řecka jednoznačně vypovídají: had v kruhu stočený znamená Vesmírový život, jehož magickým činitelem je Světlo. V hlubším smyslu znamená Sílu, která uvádí do pohybu tento život; Řekové zvali ji Éros Láska nebo Žádost. Použitím obou významů hada pojednou hluboce niterně chápeme, že první pád dvojice lidské, pověstný prvopočáteční hřích stává se pojednou rozsáhlým vpoutáváním přírody božské, vesmírové se svými říšemi, čeleděmi a odrůdami do neodolatelného věčného kruhu života.

Tyto dva příklady umožňují nám nahlédnout hloubku Genese Mojžíšovy (moderní kritika popírá autorství Mojžíšovo) a zároveň lépe chápeme, čím byla kosmogonie (nauka o původu světa) pro antického zasvěcence a čím se liší od kosmogonie moderně pojaté. Starodávná věda nepomíjela studia o vývoji světa viditelného; měla-li o něm méně přesné poznatky nežli věda současná, pak ona vnitřním vhledem dovedla stanovit jeho všeobecné zákony. Avšak zevní viditelný svět mudrci Indie a Egypta chápali jen jako reflexní pohyb, odzrcadlení neviditelného ve viditelném.

Oni hledali vysvětlení v jeho pohybu vnitřním, přímém a původním. Vysvětlení nacházeli v jiném řádu zákonů, nežli který se jeví materialistickým vědcům. Antické vědě nebyl vesmír mrtvou hmotou ovládanou mechanickými zákony, ale byl vším živoucím, obdařeným inteligencí, duší a vůlí. Jako v těle lidském jsou pohyby počinem duše, která myslí a vůle, která činí, tak viditelný řád světa byl jen odzrcadlením řádu světa neviditelného. Věda antická neodvozovala inteligenci z hmoty, ale hmotu z inteligence, postupovala od všeobecného k jednotlivému, z Neviditelna k Viditelnu, z Čistého ducha k organizované Podstatě, z Boha k člověku. Tento sestupující řád Sil a Duší obráceně poměrný k řádu vzestupujícímu ze Života a Hmoty, byl ontologií (nauka o bytí) čili vědou principů a tvořil základ kosmogonie.

Jaký bude vývoj lidstva v času a prostoru? Mojžíš jej podává zhuštěně v dějinách Pádu. V Genesi Psyché nazývá se Aiša, jiným jménem Eva. Její vlastí je nebe, kde žije blažena v éteru božském bez vědomí jsoucnosti, užívá radostí nebes, aniž je chápe. Aby je pochopila, musí je dříve zapomenout a znovu se na ně upamatovat; aby je milovala, musí je ztratit a znovu dobýt. Jen utrpením přijde k vědomí, jen pádem pochopí. Svou žádostí po poznání je vlákána do temného jícnu propastí, padá a přestává být duší pouhou, čistou, mající jen tělo siderální a žijící božským éterem. Obléká tělo hmotné a vstupuje do kruhu generací, rození. Její vtělování jde do tisíců v tělech víc a více hrubých, dle hvězd, které obývá. Ona sestupuje ze světa do světa, sestupuje a zapomíná. V těžkém tkanivu hmoty utopeno je vědomí božské; jen slabá vzpomínka bývalého štěstí svítí v ní. A z této jiskřičky znovu se musí obrodit. Je připravena zhasnout v modloslužbě, v pekelných vášních, pod tyranií asyrskou, mezi rozeštvanými národy a bohy, kteří se navzájem rozsápávají.

Všechna velká zasvěcení Indie a Egypta, Judeje a Řecka znala zákon sestupování duší a znovuvtělování, jím je vysvětlen zákon vzestupování života. Vpoutávání ducha do hmoty plodí vývoj světa a vysvětluje jej. Živý obraz theogonie a kosmogonie podal Pythagoras formou méně abstraktní a pochopitelnější duchu modernímu. Ve svatyních Řecka byla nauka o duši a jejím vývoji vyučována prostřednictvím mýtu Persefony; též byla zvána pozemskými a nebeskými dějinami Psyché. Tato část dějinná, která odpovídá vykoupení křesťanskému, není ve Starém zákoně. Ne proto, že by ji Mojžíš a Proroci neznali, ale protože ji považovali za příliš vysokou a uchovali ji jen v ústním podání mezi zasvěcenci. Božská psyché zůstane tak dlouho skrytá pod hermetickými symboly Izraele, až zosobní se v éterickém a světelném zjevení Kristově.

Lidstvo hromadně, jako člověk jednotlivě, má být obrazem Boha, Ieva, Jehova. Mojžíš přísahá sobě, že Psyché vzbudí zřízením kultu Aelohimova. Bůh Mojžíšův byl nejčistším principem mužství, pouhým Duchem. Aby jej vštípil lidu, musel vyhlásit válku principu ženskému. Ale kde nalézt národ, který jej vtělí a stane se tak živým Slovem lidstva? Tehdy pojal Mojžíš plán svého Díla. Když prozkoumal temnoty duše lidské, vyhlásil válku Evě pozemské, slabé a porušené přírodě. Aby ji přemohl a přivedl na správnou cestu, musil vyhlásit válku principu ženskému, bohyni Přírodě, Hevě, věčné Ženě, která žije v duši země a v srdcích lidí. Musel ji přemáhat bez příměří a bez milosti, ne aby ji zničil, ale aby ji zkrotil a přiměl k poslušnosti, aby ji přemohl a přivedl na správnou cestu. Co je divného, že Příroda a Žena, mezi kterými jsou tajemná pouta, chvěly se před ním? Všichni velcí duchové znali osamocení. Muži nemohli ho milovat, neboť on miloval jen Boha. Bude aspoň jeho dílo žít? Zůstane jeho národ věrný svému poslání?

Mojžíš nebyl vlastencem národním, ale krotitelem národů, neboť měl na mysli osudy celého lidstva. Izrael byl mu prostředkem, světové náboženství cílem. Přes hlavy nomádů jeho myšlenka zasahovala do dob budoucích. Od vyjití z Egypta až do Mojžíšovy smrti dějiny Izraele byly jen dlouhým soubojem mezi prorokem a jeho národem. Musil bojovat proti únavě, nehodám, zášti a spiknutí. Po vzbouření lidovém musil krotit pýchu kněží-levitů, kteří chtěli se vydávat za přímé osvícence Ievovi. Mocnosti duchovní, které bdí stále nad lidstvem, jsou stále přítomny, ale závoj, který nás od nich dělí, roztrhává se jen ve velkých okamžicích a vzácným vyvolencům. Bůh vykonává svou činnost ve světě nepřímo a hierarchicky všeobecnými a neproměnnými zákony, které vyjadřují Jeho myšlenku a vůli, jakož i skrze členy pozemského a božského lidstva, jež jej zastupují částečně a podle okolností v nekonečnosti prostoru a času.

Když Mojžíš přivedl svůj národ až na hranice Kanáan, poznal, že jeho dílo je dokonáno. Čím byl Jeve-Aelohim tomuto Jasnovidci sinajskému? Byl mu božským řádem viděným shůry dolů všemi sférami světů a uskutečněným na Zemi dle řádu nebeského. Odešel na horu Nebo, vzýval anděla smrti. Krutá jasnovidnost umírajících, která odhaluje všechny závoje budoucnosti v hodině poslední. Duch Mojžíšův odpoutávaje se od země, spatřoval hroznou skutečnost budoucnosti, viděl zradu izraelskou, anarchii hlavu pozvedající; viděl království sledující po Soudcích, zločiny králů, kteří przní chrám Hospodinův, jeho kniha znetvořena, nepochopena, snížena nevědomými a pokryteckými kněžími, viděl odpadlictví králů, cizoložství Judovo s národy modloslužebnými; čistá nauka udušena, proroci pronásledováni.

Smrt přikrývala již svým chladem jeho čelo i srdce. Tehdy vzedmul se naposledy ve spravedlivém hněvu proti svému národu a volal pomstu Elohimovu na plémě Judovo: Izrael zradil svého Boha, nechť je rozptýlen do čtyř úhlů světa! Doprovázející ho levité a následník jeho Josue s hrůzou pohlíželi na Mojžíše. Byla jeho poslední slova prokletí? Avšak Mojžíš otevřel ještě naposledy oči a řekl: Vraťte se k Izraeli. Až přijde doba, Věčný Hospodin vzbudí vám proroka jako mne, mezi bratry vašimi a on dá do jeho úst své slovo a tento prorok řekne vám vše, co mu Hospodin nařídí. A stane se, že kdožkoli neuposlechne slov, které on řekne vám, Hospodin požádá od něho účet. Po těchto prorockých slovech vypustil Mojžíš ducha. Anděl Slunce s mečem ohnivým naň čekal. Pojal jej do hlubokého lůna Isis nebeské, prošli kruhy duší, jasu stále rostoucího až dospěli k duchu krásy zázračné a něhy nebeské, jasu oslňujícímu, který nedržel meč trestající, ale palmu oběti a vítězství. Mojžíš porozuměl, že On to, který dokončí jeho dílo a přivede lidi k Otci onou mocí Věčného Ženství, Milosti božské a Lásky dokonalé. I padl na tvář před Vykupitelem, Mojžíš klaněl se Ježíši Kristu.

 

Orfeus – taje Dionýsovy.

 

V Apollonových svatyních, kde zachovala se tradice orfická, byla při jarní rovnodennosti slavena tajemná slavnost. Nejvyšší kněžka oděná jako Múza opěvovala před zasvěcenci narození Orfea, syna Apollonova a jedné kněžky Boží. Vzývala duši Orfeovu, otce zasvěcenců, libozvučného spasitele lidí, Orfea třikrát korunovaného v pekle, na zemi a v nebi. Praotce Poesie a Hudby jakožto zjevovatelských činitelů věčné pravdy; jeho lyra sedmistrunná objímá celý svět. Každá její struna odpovídá jednomu výrazu lidské duše a obsahuje zákon jedné vědy a jednoho umění. Ztratili jsme klíč její úplné harmonie, ale její tóny nepřestaly znít v našich uších.

Řecko v době Orfeově bylo rozštěpeno nábožensky i politicky. Bylo to za doby Mojžíšovy, pět století před Homerem, třinácte století před Kristem. Indie byla již jen stínem své bývalé slávy. Assyrie, která tyranií babylonskou rozpoutala ve světě nákazu anarchismu, pokračovala ve svém díle zkázy v Asii. Egypt byl veliký vědou svých kněží, ale jeho vliv končil na Eufratu a ve Středozemí. V těch dobách veškerý život intelektuální vycházel z chrámů. V Argosu byla vzývána Juno, v Arkadii Artemis, v Korinthu Pathos. Jedna egyptská kolonie donesla do Eleusis kult Isis ve tvaru Démeter (Ceres), matky Bohů. Nad božstvy místními panovala božstva mužská a kosmogonická. Ale lid dával přednost bohyním, jež představovaly přírodu, před bohy neviditelnými a všeobecnými.

Dva kulty představovaly dvě teologie, dvě kosmogonie, dvě náboženství, dvojí organizaci sociální, zcela odlišnou. Kulty sluneční měly chrámy ve vysokých horách, kněží byly mužští, zákony přísné. Kulty měsíční vládly v lesích a údolích, ženy byly kněžkami a obřady byly rozkošnické se zalíbením v rozněcování orgií. U Thraků kněžky Měsíce čili potrojné Hekaty přivlastnily si starý kult Bacchův, daly mu povahu krvelačnou a hrozivou a daly si jméno Bacchantky. Původní Bacchantky byly řeckými druidkami. Tak bohové rozdělili Thracii na dva nepřátelské tábory.

V té době objevil se v Thracii mladý muž z královské krve, hlasu libozvučného, svůdnosti zázračné. Bacchantky okouzleny jeho krásou i hudbou podmanivou, toulaly se kolem něho. On však odešel do Egypta, kde u kněží v Memphidě získal zasvěcení a po dvaceti letech vrátil se do vlasti jako zasvěcenec Orphé či Arpha, ten, kdo léčí světlem. Svou vědou a svým nadšením strhl na sebe největší část Thrácie, přepracoval úplně kult Bacchův a krotil bacchantky. Položil základy tribunálu Amphyxionu, volených zástupců lidu, což dalo podnět k sociálnímu sjednocení Řecka. Založil náboženství Zevovo, které spolu se zasvěcením Dionýsovým stalo se universálním. Zasvěcenci dostávali jeho učením čisté světlo nejvznešenějších pravd. To samé světlo přicházelo k lidu tlumené, formou dobrodějné poesie a v okouzlujících slavnostech.

Drsná je cesta, jež vede odtud k Bohům, pěšina kvetoucí, příkrá stráň a pak holé skály, do nichž hromy bijí a nesmírný prostor kolem, hle, toť osud Vidoucího a Proroka na zemi. Snoubení Nebes a Země neznají nezasvěcenci. Tajemství Ženicha a Nevěsty nejsou odhalena než jen mužům božím. Ti, kdož nepozvedli těžký závoj, jenž zakrývá před lidmi neviditelné divy, nestali se ještě syny božími. Bůh je jeden stále sám sobě podoben, vládne všude. Avšak bohové jsou nesčetní a různí, neboť božství je věčné a nekonečné, učil Orfeus.

Největší jsou duše hvězd. Slunce, hvězdy, Země, Měsíc, každá hvězda má svoji duši a všechny vyšly z nebeského ohně Zevova a světla původního. Polovědomé, nedostupné a nezměnitelné vládnou všem svým pravidelným pohybem. Každá hvězda kroužící ve své éterické sféře bere sebou celý řád polobohů či zářících duší, jež kdysi byly lidmi a cyklem sestupu a vzestupu konečně vyšly z kruhu znovuzrození. Těmito božskými duchy Bůh dýše, činí a zjevuje se. Oni jsou dechem jeho živoucí duše, paprskem jeho věčného vědomí. Oni velí duchům nižším, oni řídí světy. Ač podstaty nesmrtelné, oblékají podoby měnivé dle národů, času a končiny. Neznaboh je zapírá, bojí se jich. Člověk nábožný je zbožňuje, aniž je zná. Zasvěcenec je zná, přivolává je a vidí a slyší je. Krása nebeská vtělí se do těl žen, oheň Zevův proudit bude v krvi hrdinů. Synové bohů zazáří jako nesmrtelní.

Mojžíš i Orfeus vycházejí ze zasvěcení egyptského. Mojžíš přísně a žárlivě oslavuje Otce Boha-muže. Ochranu jeho svěřuje pouze kněžím a lid podmaňuje tuhou disciplínou bez zjevení. Orfeus jat Věčným Ženstvím, oslavuje Přírodu ve jménu Boha, který ji proniká a chce, aby tryskal celým zbožštěným lidstvem. É-Vo-Hé stane se voláním posvátným (Bůh ve svém věčném spojení s přírodou představuje vesmír živoucí, obsahuje celost bytostí). Mezi četnými knihami ztracenými, které spisovatelé orfičtí připisovali Orfeovi, byla kniha Argonautik, která pojednávala o velkém díle hermetickém. Knihu Demetreide, s níž souvisela Kosmogonie, doplňovala Teogonie.

Divoké bacchantky, prokleté kněžky shromáždily se v údolí Hekaty, Aglaonice čarodějka thesalská je vedla. Přemluvily vůdce z břehů Ebru a hrozily, že zničí chrámy mužských Bohů. Sešli se kněží Jupiterovi s Orfeem ve svém středu. Rokovali, zda svolat do pevnosti thrácké vůdce věrné Jupiterovi, aby zdrtili povstání. „Ne zbraněmi, ale slovem hájíme Bohy. Půjdu tam sám. Zítra skončí panování krvežíznivé kněžky. Vězte, že sami Bohové nebeští a sluneční sami nad ní zvítězí.“ Orfeus vyšel zanechav oněmělé kněze. Vzal sebou učedníka delfského. Cestou vyprávěl mu příběh svého osudu s tím, aby pamatoval ho a opatroval co tajemství.

..„Jednoho dne, jak předtuchou, kráčel jsem údolím, kolkolem vládla hrůza ztemnělého lesa, kde vládly bacchantky. V tom spatřil jsem Eurydiku, neviděla mne. Jako omámená blížila se k jeskyni. Zachtělo se Aglaonice panny čisté zlou žádostí, láskou zvrhlou. Chtěla ji vyučit svému kultu, vydat ji géniům pekelným, když by byla dříve zhanobila její mládí. Již ji očarovala svůdnými sliby a zaříkáváním. Eurydika stanula chvějíc se, zatímco se ubírala v jícen pekla. Já viděl nebesa dřímající v jejích očích. Vykřikl jsem: „Euridyko, kam jdeš?“ Jako ze snu probuzená vykřikla a padla mi do náruče. Tehdy božský Eros nás jal a v jediném pohledu Euridika a Orfeus byli manžely na vždy.

Zatím Aglaonica v jeskyni vida to, vyslovovala zaklínací formule. Zakřikl jsem ji pod trestem smrti. Čarodějka zmizela v jeskyni vysílajíc k Orfeovi pohledy smrtící nenávisti. Odvedl jsem Eurydiku na práh mého chrámu Panny z Ebru. Tehdy poznal jsem své štěstí. Ještě Luna třikrát nenavrátila se, když vyslaná bacchantka nabídla Eurydice pohár vína, jež jí mělo naučit vědě o moci bylin. Zvědavá Eurydika jej vypila a klesla mrtvá k zemi. Spatře, jak hrob pohltil její popel, vzkřikl jsem: „Kde je její duše?“ V zoufalosti bloudil jsem po Řecku, marně jsem ji hledal, až dostal jsem se k jeskyni Throfonské, kde štěrbinami z hloubi země pronikaly plyny z ohnivých jezer podzemních a kde příchozí upadli do extáze a dostavila se jasnovidnost. Ve smrtelném spánku zjevila se mi Eurydika, průzračná jako paprsek měsíční.

Přicházím na tvé zavolání. Kroužím v oblasti Erebu mezi Zemí a Měsícem a pláči jako ty. Chceš-li mne vysvobodit, spas Řecko tím, že dáš mu světlo. Tehdy znovu naleznu svá křídla a vzlétnu ke hvězdám a ty mne nalezneš ve světě Bohů. Do té doby musím bloudit ve sféře kalné a bolestné.“ Pocítil jsem ve svém nitru mocný záchvěv lásky k Eurydice. Eurydika živá poskytla mi opojení štěstím. Eurydika mrtvá pomohla nalézt mi Pravdu. Z lásky oblékl jsem znovu oděv lněný a věnoval se velkému zasvěcení a životu asketickému. Hledal jsem vědu božskou, prohledával jsem smrt, abych v ní našel život; a za životem viděl jsem předpeklí duše, průhledné sféry a Éter Bohů. Země otevřela mi své propasti. Kněží vydali mi své taje; oni měli své Bohy, já měl Erose. Jím mluvil jsem, zpíval a vítězil jsem, jím vyslovil jsem jméno Jupiterovo a Apollonovo.

Avšak přišel čas, abych svou smrtí zapečetil své poslání. Ještě jednou musím sestoupit do pekel, abych pak mohl vystoupit do nebes. Ty doneseš mé učení do chrámu Delfského a můj zákon do tribunálu Amphyctionu. Dionys je slunce zasvěcenců, Apollo bude světlem Řecka a Amphyctionové budou strážci spravedlnosti.“

Orfeus vešel do údolí mezi shromážděné Thraky a vedl řeč, aby se zřekli boje se syny světla, aby uznali božství Jupiterovo a Apollonovo. Mluvil vážně a přesvědčivě a dojatí Thrakové slábli ve svých úmyslech. Avšak Aglaonica cítíc svou prokletou moc řítit se do temnot, odkud vyšla, rozzlobila se, vrhla se před Orfea a vyzvala vůdce, aby se vrhli na Orfea. Někteří v její moc zajatí se záštím vrhli se na hierofanta. Orfeus padl k zemi probodán meči: „Umírám, ale Bohové žijí.“ Pak skonal. Tu zděšená čarodějka spatřila mrtvolnou hlavu Orfeovu oživovat se, mrtvolné líce zrůměnilo, oči se otevřely a hluboký, sladký i hrozný pohled upřel se na ni, jeho rty vyslovily sladké jméno: „Eurydiko!“ Zděšená kněžka couvla s výkřikem: „On není mrtev! Orfeus a Eurydika, oni mně budou pronásledovat na věky!“ Zmizela jako bičována zlými Fúriemi. Thrákové jati hrůzou rozprchli se.

Tělo Orfeovo bylo spáleno, jeho popel donesen do vzdálené svatyně Apollonovy. Tradice Orfeova, jeho věda a jeho taje se tam nepřetržitě uchovávaly a rozšiřovaly do všech chrámů Jupiterových a Apollonových. Později, když Thrakové přijali náboženství Orfeovo, vypravovali, že vstoupil do pekel, aby tam hledal duši své choti a že bacchantky žárlíce na jeho věčnou lásku, roztrhali ho na kusy. Tak Thrakové opěvovali jako proroka toho, kterého zabili a který je svou smrtí obrátil. Bohové jeho hlasem usmířili se, jako se usmířil ve chrámu sbor zasvěcenců při zvuku neviditelné lyry a duše Orfeova stala se duší Řecka.

 

Pythagor – taje Delfské.

 

Duše Orfeova přeletěla jako božský meteor bouřlivými nebesy rodícího se Řecka. Když on zmizel, temnoty znovu zastínily Řecko. Po řadě revolucí tyrani Thrácie spálili jeho knihy, vyvrátili jeho chrámy a vyhnali jeho učedníky. Snaha zahladit jeho památku, zničit poslední jeho stopy, byla provedena dokonale, takže několik století od jeho smrti část Řecka pochybovala o jeho bytí. Sofisté a rétorici viděli v něm již jen legendu o původu hudby. Marně zasvěcenci zachovávali jeho tradici, marně Pythagoras a Platon mluvili o něm jako o božím muži.

Řecko Orfeovo mající čistou nauku chovanou v chrámech, duši chovanou v náboženství a nejvyšší dvůr spravedlnosti co tělo soustředěný v Delfách, přece od 7. století chřadnulo, neboť plémě zasvěcenců zmizelo. Intelektuální a morální úroveň chrámů poklesla; kněží zaprodali se moci politické. Následovala tyranie, aristokracie vojenská. Chrámy staly se bezmocné. Uveřejnění ezoterických nauk stalo se nutným, aby věda chrámová dostala se do řad laiků. Mísila se i v různém přestrojení do myšlenek civilních zákonodárců, do básnických škol, ovlivnila filosofy. Tato evoluce dala Řecku jeho tři velká století umělecké tvorby a lesku duševního. Dovolila myšlence orfické, která je původním impulsem a ideální syntézou Řecka, soustředit své světlo a vyzářit jím na celý svět dříve, než podlehla železné ruce Říma.

Evoluce měla své dělníky. Vzbudila přírodozpytce, jakým byl Thales, zákonodárce Solona, básníky jako Pindara, hrdiny jako Epaminonda. Měla také zasvěcence prvního řádu, jako byl Pythagoras i inteligenci tvůrčí a svrchovanou. Pythagoras byl mistrem laického Řecka, tak jako byl Orfeus mistrem Řecka kněžského. Pythagoras uzpůsobuje myšlenku svého předchůdce době nové, uspořádává vnuknutí orfická do úplného systému, přináší ve svém učení důkazy vědecké a důkazy morální v oblasti výchovné. Ač se Pythagoras objevuje již za bílého dne dějin, zůstává přece osobou skoro legendární. Příčinou toho je zarputilé pronásledování, jehož se stal obětí a což stálo život tolika Pythagorců.

Platon velmi těžce a za velkou cenu získal rukopis mistra, jenž byl psán trojitými značkami, formou syntetickou, neboť jako všichni reformátoři vyučoval ústně. Tresť Pythagorova učení uchovala se v dílech jeho následníků, antických básníků, spisovatelů i filosofů. Novoplatonici alexandrijští a gnostikové až k prvním Otcům církevním ctili jeho autoritu. Poslední vlivy veliké osobnosti Pythagorovy jsou ještě znatelné osm století po jeho smrti.

Vývoj lidstva pozemského se děje dle zákona vzestupného růstu, který je součástí božského řádu. Tužbou světa rostlinného je stát se zvířetem, tužba světa zvířecího stát se světem lidským a v lidstvu stoupání k rasám stále dokonalejším až dosáhne stavu božství. Pokrok neděje se stejnoměrně, ale v pravidelných obdobích stále rostoucích, kde menší jsou vždy ve větší uzavřeny. Každý národ má své mládí, zralost a svůj úpadek. Tak je tomu i s plemeny, jež vládla po sobě na zemi. Plémě bílé je ještě v plném mládí, zralosti věku dosud nedostoupilo. I ono ve svém vrcholném stavu ze svého středu vyvine plemeno dokonalejší znovuzavedením zasvěcení a duševním výběrem manželství.

Antičtí zasvěcenci připouštěli, že přijde čas, kdy velká masa jednotlivců odejde na jinou planetu, aby tam začala nový koloběh životů. V řadě cyklů, jež tvoří planetární řetěz, lidstvo vyvine své principy intelektuální, spirituální a nadsmyslové a přivede je k rozkvětu všeobecnému. V postupném vývoji lidstva na jiných planetách stanou se jejich těla éteričtější, až lidstvo dostoupí ke stavu čistě duchovnímu v oné sféře, která je již nad okruhem zrození a kterou staří teosofové zvali jako stav božský. Vývoj takový trvá miliony let a přivede takové změny, o kterých nemáme dnes nejmenšího tušení.

U Pythagora apoteóza člověka nepředstavuje vnoření se do bezvědomí, ale vstup do tvůrčí činnosti ve vědomí nejvyšším. Duše neztrácí svou osobnost, naopak dosáhne jí plně, ona pamatuje si své veškeré životy minulé, jelikož spojí se se svým prototypem v Bohu. Pravým určením člověka je stále stoupat výše svým vlastním úsilím. Kruh svobody rozšiřuje se stoupáním, zužuje se klesáním. Čím více klesáme, tím více se zotročujeme. Každým pádem snižuje se inteligence o chápání pravdy a konání dobra. Různost životních poměrů a osudů dá se vysvětlit a ospravedlnit jedině doktrínou znovuvtělování. Nestejné životní podmínky povstávají z nemoudrého použití svobody v životech minulých a z různých stupňů intelektuálních. Lidé žijící nyní náležejí do vývojových stupňů rozličných, které se stupňují od polozvířeny až do stavu andělských svatých a odtud až do božského království genia.

V Egyptě nabyl Pythagoras onoho pohledu shůry, jímž je možno spatřit sféry života a věd v organizovaném pořádku. Porozuměl jak involuci, tj. zapřádání ducha do hmoty povšechnou tvorbou a rozuměl evoluci, čili vystupování ducha k jednotě tvůrčí silou individuální, jež zve se též vývoj svědomí. Zasvěcení Pythagora v Egyptě trvalo 22 let pod pontifikátem kněze Sonchis-e. Avšak útočiště vědy Hermesovy nemělo trvat věčně. Kambys, syn vítěze babylonského vtrhl do Egypta a učinil konec instituci faraonské. V očích mudrců byla to katastrofa pro celé lidstvo. Až dosud Egypt chránil Evropu před světsky nevázanou, krutou, násilnickou a despotickou Asií. Pythagoras s částí kněžstva byl převezen do Babylonu, kde strávil 10 let v zajetí. Po škole vědy poznal i poučnou školu dějin, obraz zvířecí přírody rozpoutané v člověku a vrcholící v obludném despotismu.

Antický Babylon po dobytí Persie stal se domovem všech národů, jazyků i náboženství. Byli zde staří kněží chaldejští, přežitky magismu perského a elita zajatců židovských. Pythagoras rozšířil svá studia, neboť různá vyznání náboženská dobře se srovnávala po stránce ezoterické a zasvěcenci různých kultů uchovávali ještě syntézu. Příroda otevřela zasvěcenci své propasti, hrubé závoje hmoty otevřely se před jeho zrakem, znal věčné principy světa a života a jejich použití. Věděl daleko více, nežli jeho učitelé, než kterýkoli kněz či laik té doby. Mohl porovnat výhody a nevýhody monoteismu židovského, polyteismu řeckého, trojbožství indického a dualismu perského. Věděl, že všechna náboženství jsou paprsky téže Pravdy prosáté různými stupni inteligence a různých stavů sociálních. Klíče nalezl ve vědě ezoterické, jako syntéze všech nauk. Podrobně o životě, nauce, škole a rodině Pythagora viz I. Díl.

Svým duchovním zrakem objímal minulost, nořil se do budoucnosti a chápal přítomnost se zvláštní jasností. Na základě svých zkušeností a vědomostí dospěl Pythagoras k poznání, že lidstvo je ohroženo trojí velkou chorobou: nevědomostí svých kněží, materialismem učenců a neukázněností demokracie!!!

 

Platon – taje eleusinské.

 

Je jedna základní nauka a syntéza náboženství a filozofie. Ona se prohlubuje a vyvíjí se od věků. Ale základ a nitro zůstávají stejné. Nalezli jsme ony hlavní zákony. Ale je to postačitelné? Nikoli. Je třeba ještě ukázat prozřetelnostní důvod těchto různých forem podle plemen a věků. Orfeus je zasvěcencem jitra, Pythagoras bílého dne a Platon ukládající se Helenie v žhavý purpur, který proměňuje se v růžovou novou jitřenku lidství. Platon žil mládí bohatého Atéňana, obklopeného nádherou a svůdností dekadentní doby. Oddal se takovému životu bez upejpání, žil životem jemu rovných, užíval ušlechtile krásného dědictví, obklopen a oslavován četnými přáteli. Rok narození Platona 429 př. Kristem je zároveň rokem úmrtí Periclesa, největšího státníka řeckého, bezúhonného a nejdokonalejšího představitele civilizace helénské. Temný a zmítaný byl obzor dětství a mládí jeho, neboť to byla doba nesmiřitelné války Peloponéské, bratrovražedného zápasu Sparty a Athén, který připravil rozpadnutí se Řecka. Tyto události zasmušily duši Platonovu, ale neuvedly ji ve zmatek. Duši měl něžnou, křišťálově čistou, přirozená skromnost zakrývala vážnost jeho ducha. Postavy byl vysoké, soustředěný, vážný, skoro vždy mlčenlivý, nebylo v něm nic ostrého, útočného. Náležel do vznešené rodiny, jeho otec říkal o sobě, že je potomkem krále Kodra a jeho matka z rodu Solonova. Hledal nejvyšší Krásu všemi způsoby a všemi formami krásy; pěstoval nejprve malbu, potom hudbu a naposledy básnictví; měl nadání pro všechny tyto směry. Ve 27 letech složil několik tragédií a chtěl se účastnit soutěže.

V té době setkal se se Sokratem, který rozmlouval s mladíky v zahradě akademické. Mluvil o Spravedlivém a Nespravedlivém, o Krásnu, Dobru a Pravdě. Básník přiblížil se filozofovi a vyslechl ho i v dny následující. Za několik týdnů nastal úplný převrat v jeho duši, směr jeho myšlenek a cíl jeho života se změnil. Pochopil převahu Dobra nad Krásnem, neboť Dobro se uskutečňuje v nitru duše, kdežto Krása neprojevuje Pravdu než jen v zrcadle Umění.

Dobrý a oduševnělý Sokrates, syn sochaře, který odložil dláta, že raději chce otesávat svoji duši nežli mramor. Od té chvíle věnoval svůj život hledáním moudrosti. Nenechal se zasvětit do tajů Eleusidy, přijal úlohu zevšeobecňovatele vědy, nicméně osvícení prozařovalo jeho lysou hlavu. Měl plné vědomí a víru pravdy úplné a nejvyšší. Zatímco Pythagoras přinesl vědu a morálku z výšin kosmogonie, Sokrates oznamuje éru veřejné vědy. A oba, jeden ve směru sestupném, druhý ve směru vzestupném, dokazovali tu samou pravdu. Když mluvil, jeho oko plálo a měnil svoji tvář, jako inspirovaný Faun, kterého se zmocnil nějaký bůh. Prodléval v gymnáziích, v divadle, hovořil s filosofy, umělci, s mladíky a tázal se jich po důkazech toho, co hlásali.

Několik let to bylo, co sofisté (mudrlanti) vrhli se na Atény jako mračno kobylek. Sofisté z doby Sokratovy pravili, že není rozdílu mezi pravdou a omylem, že jakoukoli myšlenku mohou dokazovat a zároveň ji porážet, což dosvědčuje to, že není jiné spravedlnosti nežli násilí a není jiné pravdy než náhled vlastní. Při tom spokojeni sami sebou nechávali si platit draho své lekce a hnali mladé muže k prostopášnostem, k úskokům a tyrani. Sofisté si počínají jako červi v hnijícím těle. Nechť se nazývají ateisty, nihilisty či pesimisty, sofisté všech dob jsou si podobni. Stále zapírají Boha a duši, což znamená Pravdu a Život nejvyšší. Sofista je padělek a živoucí negace filosofa, tak jako je demagog (pobuřovatel lidu) padělkem státníka, pokrytec padělkem kněze a černokněžník pekelným padělkem opravdového zasvěcence.

Sokrates přibližoval se sofistům s veškerou svou mírností a prostodušností jako nevědomý člověk, který se chce dát poučit. Pak od otázky k otázce nutil je mluvit opak toho, co hájili a musili doznávat, že ani nevědí, o čem mluví. Sokrates dokázal, že sofisté neznají příčiny a principy ničeho. Když je takto umlčel, nevynášel se nad nimi, poděkoval, že ho svými odpověďmi poučili, dodávaje, že vědět, že nic nevíme, je již počátkem pravé moudrosti.

Na náměstích mluvil o vrozeném citu Spravedlnosti a Pravdy, aby napravoval pokažené mravy společenské. Sokrates ukázal Platonovi bezvýznamnost krásy a slávy, jak je dosud pojímal, vedle krásy a slávy činné duše. Platon opustil vše, co dosud miloval a oddal se Sokratovi s celou poesií své duše. Tři léta po tom, co Platon se stal učedníkem Sokrata, tento byl Areopagem (soud lidu) odsouzen k smrti a zemřel obklopen svými učedníky, když vypil odvar z bolehlavu. V Řecku pronásledování proti filosofii, jinak velmi vzácná, nikdy nevycházela z chrámů, nýbrž od politikářů. Civilizace helénská neměla války mezi kněžstvem a filosofy, kteří hrají tak velkou roli v naší civilizaci od doby zahlazení esoterizmu křesťanského ve 2. století našeho letopočtu. Thales mohl klidně hlásat, že svět pochází z vody, Heraklit zase, že povstává z ohně, Anaxador, že slunce je ohnivé těleso, Demokrit směl tvrdit, že vše pochází z atomu. Ve chrámech toto vše bylo známo a ještě mnohé jiné. Doktrína ezoterická sloužila za pojítko mezi pravou filosofií a náboženstvím.

Chrám v Delfách dal Sokratovi nejlepší vysvědčení. Pythia tázaná, jak Apollon smýšlí o Sokratovi, odpověděla: Není na světě muže svobodnějšího, spravedlivějšího a rozumnějšího. Tedy dva hlavní články obžaloby Sokrata: kažení mládeže a nevíra v Boha byly jen záminkou. Z čeho plynula nesmiřitelná zášť vůči mudrci? Z toho, že bojoval proti nespravedlnosti, odkrýval pokrytectví, odhaloval falešné v mnohých marných domýšlivostech. Lidé odpustí i neřest i bezbožství, neodpustí ale tomu, kdo je odhalí v pravdě. Proto opravdoví nevěrci zasedající v Areopagu nechali usmrtit spravedlivého a nevinného, obžalujíce je ze zločinů, které sami páchali. Byl by býval největší podporou své vlasti, kdyby mu vlast rozuměla. Takto sami provinilí, dosáhli odsouzení k smrti jednoho z nejlepších lidí. A tato smrt učinila ho nesmrtelným. Jako Ježíš, i on umíraje odpustil svým katům a stal se celému lidstvu vzorem moudrého mučedníka.

Platon po smrti Sokratově odešel na cesty. V Egyptě prošel 3. stupněm zasvěcení Isidy, nedosáhl nejvyššího. V jižní Itálii přišel do styku s Pythagorci; za velkou sumu koupil jeden mistrův rukopis. V Aténách založil školu pod jménem Akademie, to mu již bylo padesát let. Základní myšlenky Pythagorovy staly se kostrou jeho filosofického systému. Nemohl však veřejně vyučovat věcem, které Pythagoras zakryl trojitým závojem. Skutečná doktrína ezoterická skrývá se v jeho dialogách, v mýtech, podobenstvích a v legendách. Nejeví se již jako impozantní celek, jak učil Pythagoras, skládá se již jen z analytických zlomků. Přísaha zavírala mu ústa, obyčejný člověk znesvětil by toto učení.

Do stejného pořadí dal ideje Pravdy, Krásna a Dobra. Vysvětlil jedno druhým, dokázal, že jsou třemi paprsky stejného zřídla. Konáním Dobra, to je Spravedlivého, se duše očišťuje; připravuje se poznat Pravdu. Kdo hledá a šíří ideu Krásna, dosahuje Krásno intelektuální, světlo rozumové, které je oživovatelkou tvarů, Podstatou a výrazem Boha. Následováním Pravdy dochází k čisté Podstatě, k principům obsaženým v Duchu nejčistším. Poznává svou nesmrtelnost v totožnosti svého principu s principem božským. Otevřel tyto cesty duchu lidskému; kategorie Ideálů nahrazovala pro celá století až po naše dny zasvěcení organické a úplné. Vytýčil tři posvátné cesty vedoucí k Bohu. Idealismus je smělé tvrzení duše o jsoucnosti pravd božských. Jsou to otázky o nebeské skutečnosti, které si duše sama sobě klade a posuzuje je svými vnitřními schopnostmi. Ideál je morálka, poezie, filosofie. Ideál je sen a lítost po božské vlasti. Zasvěcení je jasným rozpomenutím se, je dosažením samotným.

Stanovením kategorie Ideálu zasvěcenec Platon vytvořil útočiště, otevřel cestu spasení miliónům duší. Učinil z filozofie předsíň budoucí svatyně, pozval do ní všechny lidi dobré vůle, lidi toužící po Pravdě. Síla idejí Platonových a jejich popularita tkví v jejich ezoterické základně. Akademie aténská založená Platonem přetrvala několik století a našla své pokračovatele ve škole alexandrijské. První otcové církevní poklonili se Platonovi a svatý Augustin z něho převzal dvě třetiny do své teologie.

Taje eleusinské byly v dávných dobách řeckých a latinských předmětem zvláštní úcty. Kněží v Eleusidě vždy vyučovali velké doktríně ezoterní, kterou měli z Egypta; postupem času oděli ji do uchvacující mytologie. Demeter a její dcera Proserpina tvořily jádro kultu Eleusinského. Tento mýtus symbolicky představuje dějiny duše, jejího sestoupení do hmoty, jejího utrpení v temnotách, zapomenutí, pak jejího znovu vystoupení a vrácení se do života božského. Jde vlastně o drama pádu a vykoupení ve formě helénské. Dějiny Psyché-Persefony byly pro každou duši překvapujícím odhalením. Život vysvětloval se buď jako usmíření bohů nebo jako zkouška. Božské drama duše doplňovalo a vysvětlovalo pozemské drama člověka. Abyste rozuměli životu budoucímu a vašemu přítomnému životu, musíte projít říší smrti. Je to zkouška zasvěcenců. Je třeba vzdorovat temnotám, aby bylo možno radovat se ze světla.

Po období alexandrijském Tajemství Eleusis bylo do jisté míry dotčeno dekadencí pohanské doby, ale jejich vznešený základ přetrval a zachránil je od úpadku, který zachvátil jiné chrámy. Hloubkou svého zasvěcení, hloubkou svých posvátných věd, nádherou jejich provedení Mystérie udržely se po tři století před tváří rostoucího křesťanství. Až edikt Theodosův nařídil zboření chrámu v Eleusidě, aby se vykořenil tento velebný kult, kde magie a řecké umění se spojily, aby ztělesnily se nejvyšší doktríny Orfeovy, Pythagorovy a Platonovy.

 

Ježíš – poslání Kristovo.

 

Přes veškeré úsilí zasvěcenců polyteismus v Asii, Africe i v Evropě nevedl k ničemu jinému, nežli ke zkáze civilizace. Následníci Orfeovi, Pythagorovi a Platonovi ztroskotali egoismem politiků, malicherností sofistů a vášněmi davů. Sociální a politický rozklad Řecka byl důsledkem rozkladu náboženského, morálního a intelektuálního. Když duše klesne, náboženství se stane modloslužbou, když myšlenky se stanou hmotařskými, filosofie upadne do pochybovačství. Pověrečné v náboženství, neznabožské ve filosofii, sobecké a rozrušující v politice, opilé anarchií a obětované tyranii; tak skončilo božské Řecko, které na vrcholu svého rozvoje dokázalo nám přiblížit vědu Egyptskou a mystéria Asie v nesmrtelných formách krásy.

Ještě Alexandr Veliký, zasvěcenec tajů Samotrackých, jako jeho otec Filip, pokusil se povznést svět antický úsilím heroismu a génia. Tento legendární dobyvatel s hrstkou Řeků válečně prošel celou Asií až do Indie. Snil o všesvětovém císařství nikoli dle způsobu césarů, tedy pokořením národů a zničením náboženství co umění. Jeho velkou myšlenkou bylo usmíření Asie s Evropou pomocí syntézy náboženství, opřené o vědu. Poklonil se vědě Aristotelově i Minervě Aténské, Jehovavovi Jeruzalémskému i Osiridovi v Egyptě a Brahmovi v Indii, uznávaje totéž náboženství a tutéž moudrost pod různými symboly jako pravý zasvěcenec. Meč Alexandrův byl posledním zablýsknutím Orfeova Řecka. Ozářil Východ i Západ. Založil Alexandrii, kde filosofie východní, judaismus i helénismus měly splynout v tyglíku esoterismu egyptského, vyčkávaje slova vzkříšení Krista. Pochodeň svého snu zanechal po své smrti jen hrabivým generálům.

Současně jak dvojice hvězd Řecka Apollon a Minerva bledla, viděli národové na bouřlivém nebo vycházet hrozivé znamení: Vlčici římskou. Jaký je původ Říma? Spiknutí lačné oligarchie (vláda několika rodin) jménem surové síly; utlačování lidského intelektu, náboženství, vědy a umění politickou mocí, jež byla prohlášena za Boha. Jinými slovy opak pravdy, podle které vláda zakládá svá práva jen na nejvyšších principech Vědy, Spravedlnosti a Řádu. Dobře volili svůj symbol, vlčici bronzovou, která s nataženým krkem hyeny hledí na Kapitol; obraz to vlády, ďábel, který posedne až do konce duši římskou. Otcové senátu římského vyhlásili napřed válku Itálii, potom celému pokolení lidskému. Řím pohltil všechny národy a césar, jeho inkarnace, požírá všechny moci. S césary Řím, dědic Babylónu, vztahuje ruku na celý svět. V Itálii vládla vojenská diktatura a svévole vladařů a publikánů vládla v provinciích. Prostopášnost římská počíná rozkošnickým setkáním Marka Antonia s Kleopatrou. Končí výstřednostmi Messaliny a zuřivostmi Neronovými. Počíná lidovou a chlípnou parodií Mystérií a končí v římském cirku, kde divá zvěř se vrhá na nahé panny, mučednice své víry, za potlesku dvaceti tisíc diváků.

V Řecku měli vždy v úctě svatyně v Delfách a v Elusis. V Římě od prvopočátku byly zavrženy Vědy i Umění. Pokus moudrého Numy, etruského zasvěcence, se ztratil před podezíravou ctižádostí shromážděných otců, senátu římského. Numa přinesl sebou knihy Sybilinské, část v nich byla vědou Hermovou. Zavedl smírčí soudce volené lidem, rozdal pozemky, postavil chrám Dobré víry a Januovi, právo vyhlašovat válku svěřil Feciům. Krále Numu paměť lidu nepřestala ctít, měla ho za Bohem osvíceného genia. Pokus moudrého Numi zdá se dějinným zásahem posvátné vědy do vlády lidské. Po Numovi senát římský spálil Sybilinské knihy, zničil instituce smírčí i svrchovanost kněží a vrátil se ke svému systému, kde náboženství bylo jen nástrojem panovačnosti. Řím nepřál si jiných kněží nežli otroků a šarlatánů a povraždil v Galii, v Egyptě, Indii a Persii poslední strážce ezoterní tradice.

Avšak mezi národy Římem podrobenými byl jeden národ, jehož genius byl právě opakem genia římského, nazýval se národem Božím. Žila v něm veliká idea vštípená Mojžíšem. On pochopil, že od vítězství této ideje závisí budoucnost lidstva. Aby ji uchoval, napsal Mojžíš knihu hieroglyfickou, sestavil zlatou archu a vzbudil národ z potulných lidí pouště. Proti nim spikly se nejen Moabité, Filištínští, Amalecité, všechny národy Palestýny, ale také vášně a slabosti samotného lidu židovského. Kniha přestala být chápána kněžstvem, archa byla vzata nepřáteli; nesčetněkrát národ ten bez mála zapomněl na své poslání. Od koho pochází tato výhradní vytrvalost, tato velkolepá věrnost, která propůjčuje mu jedinečný rys mezi národy? Od proroků a zřízení prorockého, které sahá až k Mojžíšovi. Samuel založil prorocké školy jako instituce, avšak ve všech dobách národ hebrejský měl své Nabi. Samuel bratrstva Nabi učinil přísnými ochránci ezoterické tradice a všeobecné náboženské myšlenky Mojžíšovy proti králům, u nichž měla převládat idea politická a cíl národní.

Proroctví hlásané teology jako přímé spojení s osobním Bohem, upírané naturalistickou filosofií jako pověra, je ve skutečnosti nejvyšším projevem všeobecných zákonů Ducha. Člověk od svého prvopočátku je zván, aby byl účasten myšlenek Božích, rozuměl jim a svobodně je přeměňoval ve skutky. Aby však Slovo Ducha proniklo člověkem tělesným, musí být člověk až na dno své bytosti otřesen převraty dějin. Tehdy věčná pravda zasvitne jako paprsek světla. Poslouchá-li člověk hlas Boží, nový život v něm nastává, necítí se již být osamělý, je ve spojení s Bohem a se všemi pravdami a má úplnou víru v konečný úspěch myšlenky božské, jeho vůle ztotožňuje se s vůlí všehomíra. Eliáš, Izaáš, Ezechiel a Jeremiáš z tohoto pramene brali svou sílu a moudrost. Jako opravdoví zasvěcenci kázali pohrdavě o zevním obřadu náboženském, o ustání krvavých obětí, očištění duše a o milosrdenství. Nikdy neochybovali o konečném vítězství monoteismu, o jeho úloze smírčí a osvoboditelské mezi národy. Dobro přes veškeré překážky plodí světlo a harmonii v běhu časů, neboť je úrodou Pravdy.

Lidstvo, které zašlo až k nejvyššímu vrcholu své špatnosti, předtušilo vykupitele. Od staletí mytologie snily o božském děťátku; chrámy o něm tajemně mluvily, astrologové vypočítávali jeho příchod. Sybily v deliriu prohlašovaly pád božstev pohanských. Zasvěcenci oznamovali, že jednoho dne svět bude ovládán jedním z nich, jedním synem Boha. Země očekávala duchovního krále, jenž bude chápan malými, poníženými a chudými. Toto dítko, jehož narození má vypudit temný věk a vrátit zlatý věk celému světu, račiž bohové ochraňovat.

Kde se narodí toto dítko, z kterého božského světa přijde tato duše? Jakým bleskem lásky sestoupí na Zemi? Jakou zázračnou čistotou a jakou nadlidskou energií vzpomene si na nebe, z kterého přišla? Jakým úsilím obrovským dovede se tam opět vznést z nitra svého pozemského vědomí a způsobit, aby ji celé lidstvo následovalo? Nikdo z lidí nemohl říci, ale čekalo se naň.

Zasvěcená žena žádá vznešenou duši, aby přišla do jejího lůna a porodila světu proroka. Tato doktrína je součástí tajné tradice zasvěcenců. Jeremiáš dokládá to slovy: Dříve než jsem tě utvořil v lůně tvé matky, znal jsem tebe; dříve než jsi vyšel z jejího lůna, posvětil jsem tě a učinil jsem tebe prorokem národů (Jeremiáš 1.4.). Když bylo Marii tři léta, odnesli ji rodiče do chrámu; zde zůstala pro svou zbožnost až do svých 14 let. Josef měl se stát snoubencem Panny, protože chudí lidé znají hodnotu rodiny a rozumějí lépe než kdo jiný svatosti domova, čistotě mladé dívky a důstojenství matky. Josef byl vdovcem, prostým ve svých myšlenkách, moudrým ve svých soudech; proto byl zván spravedlivým. Byl vzorem muže z lidu, typem pravého dělníka. Marie byla z rodu královského a kněžského a přinesla mu věnem království a kněžství. Marie nezvolila za svého muže ani krále ani kněze, nýbrž prostého tesaře proto, že byl spravedlivý.

Jsi spravedlivý a nebudeš utlačovat dívku, kterou ti svěřil Bůh, řekla mu Marie. Zde počíná ono království spravedlnosti, které přes všechno zlo se přece jen konečně usídlilo na zemi. Anděl se dotkl jeho ruky: Slíbil jsi, že budeš ochraňovat Marii. Opustil jsi pannu a nalézáš příští matku. Cti ji vždy jako pannu a ochraňuj jako matku. Proč jsi odsoudil dítě, které neznáš, nevíš, že otcem dítěte je vždy Bůh? Buď požehnán, neboť věčná pravda promluvila k tvému srdci. Až budoucí pokolení nazve Marii blahoslavenou, Josefa budou zvát mužem spravedlivým. Syn boží nazve tě svým otcem, protože se podobáš Bohu, jenž je dobrý a spravedlivý a bude stát při tobě až do posledního dne.

V evangeliu o dětství Ježíšově a ve starých kronikách je psáno, že narozením Spasitelovým dokonaly se mnohé zázraky. Odmlčely se věštírny v Delfách a v celém světě; staré věštírny již neměly, co by řekly. Druhým zázrakem byla smrt všech zvrhlých bytostí, které urážely přírodu svými pobloudilými touhami. Bylo porozuměno jediné mravnosti, neboť čistota a cudnost zjevily se světu a vrátily čest lidskému plození. Neboť dokud Duch lásky nesestoupil na zemi, bylo plození považováno za něco hanebného. Člověk byl tehdy pouze dítětem těla, neboť nebylo ještě křesťanství, které by ho učinilo dítětem Boha. Staří evangelisté vypravují také, že při cestě svaté rodiny do Egypta, před branami Memfidy, zřítily se v jednom okamžiku všechny modly Egypta a socha Isidy propustila ze své náruče Hora a sestoupila se svého trůnu. Těmto básnickým obratům lze rozumět tak, že nauka Kristova zkrátila lidstvu věky vyhnanství, staré kulty vzaly za své, aby učinily místo kultu nejdokonalejšímu a modly ustoupily skutečnosti.

Vliv duchovního světa, jenž působí při narození každého člověka, je mocnější a viditelnější při narození všech geniálních lidí; tento vliv dosáhne největší síly, jde-li o proroka určeného změnit tvář světa. Duše vyvolená pro božské poslání přichází z božského světa ze svobodné vůle a vědomě. Aby mohla sestoupit na jeviště světa pozemského čistá, je třeba matky vznešené s duší čistou a něžnou. Pro duši, která přichází z nebe, je narození její smrtí. Nechť jakkoli vznešený duch vstoupí do těla, dočasně ztratí vzpomínku na svou minulost. Jeho pozemské vědomí je podřízeno zákonům světa, kde se ztělesňuje. Čím vyšší je původ, tím větší úsilí bude muset vynaložit k probuzení vnitřních sil, k dobrání se vědomí svého poslání a své přirozenosti nebeské.

Hluboké a něžné duše potřebují ticho a mír, aby rozkvetly. Ježíš rostl v tichu Galileje, rodné údolí podobalo se koutku nebe spadlého do horského záhybu. Jeho první dojmy byly sladké, vážné a čisté. Síla výchovy židovské spočívala za všech časů na sjednocení zákona a víry, a probíhala v mocné organizaci rodinné, ovládané ideou národní a náboženskou. Otcovský dům byl dítěti jaksi chrámem. Zde dostalo se Ježíšovi prvního vyučování, zde ústy otce a matky napřed naučil se Písmům. Na žhoucí a přímé otázky povyrostlého dítěte otec tichnul, ale matka pravila: Slovo Boží zjevuje se v prorocích. Jednoho dne moudří Essenští, poustevníci z hory Karmel u Mrtvého moře, ti odpoví.

Co chtěl Ježíš vědět, nemohl se naučit jinde, nežli u Essenských. Řád essenských tvořil za časů Kristových poslední zbytek bratrstev prorockých, založených Samuelem. Sloužili Bohu s velikou zbožností, nikoliv oběťmi, nýbrž posvěcováním svého ducha. Vyhýbali se městům a věnovali se mírumilovným řemeslům. Neměli jediného otroka, pracovali jedni pro druhé. Lidu přiznávali jako svůj jediný úkol léčení nemocí fyzických i morálních. Jejich vnitřní řád, nauka i organizace podobala se organizaci pythagorské: modlili se při východu slunce, společně bratrsky povečeřeli; noviciát trval jeden rok, zasvěcení mělo tři stupně; měli společný majetek, zákon mlčenlivosti. Mravy měly vzorné, naučili se držet na uzdě vášně a zlobu, byli přívětiví, pokorní a věrní v plnění slibu; lásku k bližnímu měli na prvním místě.

Smrt Josefova přinesla úplnou svobodu synu Mariinu, který stal se již mužem. Se svolením matky odešel k Essenským a přilnul k nim přirozenou spřízněností duševní. Přijat byl co bratr, pozdraven co vyvolený. Obdržel od nich tradici proroků, pochopil propast, která dělila oficiální doktrínu židovskou od antické moudrosti zasvěcenců. Přemohl úplně své smysly, aby vyvinul svého ducha. Dostalo se mu nejvyšších tajemství a zasvěcení nejvyššího stupně.

Toho času kázal Jan křtitel u Jordánu. Byl to lidový prorok silného plemene judského. Puzen na poušť velkým milosrdenstvím, vedl nejtvrdší život v modlitbách, postech a sebetrýzni. Hluboko cítil neštěstí Izraele a očekával osvobození. Oznamoval božský původ Mesiáše, a že je třeba připravovat se pokáním v srdci. Zavedl křest v řece Jordánu jako viditelný symbol lidové očisty vnitřní. Přicházely sem davy lidí, připomínalo to slavné dny starých proroků. Dávalo to lidu to, čeho se mu nedostávalo v chrámu, vnitřní otřes pokáním, neurčitou zázračnou naději. Znamení času byla vážná. Tiberius stár 74 let končil své stáří ve výstřednostech v Capré; pontský Pilát zdvojnásobil násilnosti proti židům; v Egyptě kněží oznamovali, že Fénix zrodí se ze svého popele.

Ježíš dosud hledaje své cesty, také přišel na poušť Jordánskou s některými bratry Esseniany, kteří šli za ním jako za mistrem. Drsný asketa s hlavou vizionářského lva hřímal k davu: Čiňte pokání, připravujte cestu Páně, rovnejte cesty Jeho. Nazýval farizeje a zákoníky plemenem zmijí. Jan neznal Ježíše, poznal Essenia podle lněného roucha, ten uprostřed davu sestoupil až po pás do vody a schýlil pokorně hlavu, aby obdržel křest. Pohled divokého kazatele setkal se s mírným pohledem Galilejce. Muž pouště zachvěl se pod tímto světlem zázračné něžnosti a bezděčně mu sklouzlo ze rtů: Byl bys ty Mesiáš? Jan Křtitel představoval si podle ideje Judaické, že mesiáš přijde jako mstitel, vykonavatel spravedlnosti, že pozdvihne národ, vyžene Římany, potrestá viníky, pak vítězoslavně vejde do Jeruzaléma a znovu zavede království Izraele nad všemi národy v míru a spravedlnosti. Tajemný Essenian neodpověděl ničeho, snivě sklonil hlavu a zkříživ ruce na prsou, žádal od Jana požehnání. Jan věděl, že mlčenlivost je zákonem Essenských. Slavnostně vztáhl nad ním ruce; pak Nazarian zmizel se svými druhy mezi rákosím řeky. Od toho dne počal Jan kázat hlubším a dojemnějším hlasem na téma: On musí růst a já musím menšiti se. Cítil, že jeho úloha byla skončena, jeho hlas ztichne.

Byl bys ty Mesiáš? Otázka křtitele zněla i v duši Ježíšově; nemohl odpovědět si na tuto otázku než jen pohřížením se do nejhlubších hlubin své bytosti. Toto rozjímání v ústraní pouště, známé jako 40denní půst, představuje velkou krizi, nejvyšší vidění Pravdy, kterou musí projít všichni proroci a zasvěcovatelé náboženství dříve, nežli započnou své dílo. Ježíš vnitřním zrakem duchovním spatřil minulost lidstva, zřel vážnost doby přítomné. Řím šířil to, co mágové perští nazývali královstvím Ahrimanovým a proroci královstvím Satanovým, odznak zvířete, apoteózu zla; temnoty zachvátily duši země. Národ Izraelský dostal od Mojžíše královské a kněžské poslání, aby představoval náboženství Otce, učit o tom národy a jím zvítězit.

Ale může být násilí zhojeno násilím? Možno-li vládu meče mečem vyhladit? Nebylo by to zdrojem mocností temnot, které slídí po kořisti ve tmách? Nebylo by lépe učinit všem přístupnější Pravdu, která až dosud byla výsadou několika svatých a vzácných zasvěcenců, otevřít jim srdce v naději, že vnikne do inteligencí vnitřním projevem a vědou; totiž kázat království nebeské prostým a nahradit vládu Zákona vládou Milosti, přetvořit lidstvo ode dna a základu obrozením duší?

Jaký bude osud proroka, který se odváží roztrhnout závoj chrámu a ukázat prázdnotu svatyně, postavit se zároveň proti Herodesovi i Césarovi? A přece toho bylo třeba. Hlas Hospodinův v něm volal: Vstaň a mluv! Bylo třeba nalézt živoucí Slovo, víru, která hory přenáší, sílu, jenž pevnosti boří. Avšak tu přicházelo pokušení. Hrom bil, hora se chvěla, trouby zněly a statisíce hlasů volalo: Sláva Mesiáši, králi Izraele!

Budeš králem, budeš-li se mi klanět, vola hlas z důli. Kdo jsi? Řekl Ježíš. Temná postava odrážela se na krvavém stínu, pohled podobal se lesku ostří sekery. Jsem césar, pokloň se jenom a já ti dám všechna království. Ježíš řekl: Odejdi, pokušiteli. Psáno je, že budeš se klanět jen Hospodinovi, svému Bohu. Vidění ihned zmizelo. Když byl Ježíš opět sám, optal se: Jakým znakem přemohu mocnosti země?

Znamením syna člověka, řekl hlas z hůry. Galilejec poznal znak starých zasvěcenců, čtyři hvězdy v podobě kříže. Zářící kříž rostl. Hle, toť magický znak Života a Nesmrtelnosti, řekl hlas z nebes. Lidi jej kdysi měli a pak ztratili. Chceš jim jej vrátit? Chci, řekl Ježíš. Tedy pohleď, totˇtvůj osud!

Hvězdy zhasly, nastala tma, hrom v nitru země zatřásl horami a z Mrtvého moře rostla temná hora s černým křížem na temeni. Na něm byl přibit umírající muž. Dav lidí kolem řval a vysmíval se: Jsi-li ty Mesiáš, spas se! Jasnovidci vyvstal studený pot na čele, porozuměl. Tím ukřižovaným byl on sám. Cítil současně muka ukřižovaného, zlořečení nevědomých lidí a hluboké mlčení nebe. Viděl před svým zrakem kolem sebe nemocné u studny Siloe a za ním kráčel celý národ duší zoufalých, sepjatýma rukama prosili: Bez tebe jsme ztracení. Spas nás ty, který umíš milovat. Tu Galilejec rozevřel široce své rámě plné lásky a vzkřiknul: Chci kříž. Aby svět byl spasen. Ihned pocítil krutou bolest ve všech údech. Současně se černá hora propadla, kříž byl pohlcen a sladké světlo a božská blaženost objala Jasnovidce a vítězný hlas nebes pronikl nekonečnem: Satan není již pánem. Smrt je přemožena. Sláva synu Člověka! Sláva synu Božímu!

Když Ježíš procitl z tohoto vidění, nic kolem něj se nezměnilo. Ale on nebyl již tím samým; obrat uskutečnil se v hlubině jeho vědomí. Rozluštil záhadu svého života, dosáhl míru i oné velké jistoty, která do něho vstoupila. Zničením své pozemské bytosti povstalo v něm nové zářící vědomí.

Ve vsi Essenienské se dozvěděl, že Jan byl jat a uvězněn. Viděl v tom znamení, že čas dozrál a že řada je na něm. Oznámil essenským, že bude kázat v Galileji Zvěstování (evangelium) království nebeského. To znamenalo vynést velká tajemství na dosah prostých a tlumočit jim doktrínu zasvěcenců. Podobná odvaha nebyla vídána od doby Sakia Muni, posledního Buddhy, jenž pohnut nesmírnou útrpností, kázal na březích Gangu. Stejné nejvznešenější slitování nad lidstvem prodchlo Ježíše. Z propasti smrti, kterou před tím zakusil, přinesl svým bratrům naději a život.

Kázal na břehu jezera Genezaretského, u studní, v zelených oázách, jež byly hojné mezi Kafarnaum, Betsaidon a Korazimem. Uzdravoval nemocné vkládáním rukou, pohledem, rozkazem, často pouhou přítomností. Zástupy šly za ním, již i četní učedníci družili se k němu. Vybíral je z lidu, z rybářů a celníků.

Jeho lidové učení je obsaženo v tomto: Království nebeské je ve vás! Ukázal jim prostředky, aby dosáhli toho neslýchaného štěstí: Vykořenit zlo až do samé žádosti, odpouštět příkoří, milovat své nepřátele. Mocným proudem lásky strhával přítomné s sebou. Postavil vnitřní život duše nad všechny zevní obřady, neviditelné království nebeské nad všechna bohatství pozemská. Nařídil volit mezi Bohem a Mamonem. Svou doktrínu shrnul takto: Milujte bližního svého jako sebe samého a buďte dokonalí jako váš Otec nebeský je dokonalý. Neboť nejvyšším přikázáním zasvěcení je napodobit dokonalost božskou v dokonalosti duše, a že tajemství vědy sídlí v řetěze podobnosti a souvislostí, které spojuje v rostoucích kružnicích částečné se všeobsáhlým, konečné s nekonečným.

Veřejné vyučování Ježíšovo bylo čistě morální. Vedle toho svým učedníkům udílel vyučování soukromé, s nimi vnikal až k jádru pravd duševních a duchovních. Tuto tradici násilně udusila církev ve 2. století, takže většina teologů nezná již opravdový dosah slov Kristových, která často měla dvojitý i trojitý smysl, vidí jen smysl primitivní či jen dle písmen.

Znovu narodit se z vody a ducha, být křtěn vodou a ohněm, znamená dle 2. stupně zasvěcení 2 etapy či 2 stavy vnitřního a duchovního vývoje člověka. Voda zde představuje pravdu pochopenou intelektuálně, tedy způsobem abstraktním a všeobecným; ona očišťuje duši a vyvíjí její zárodek duchovní. Znovuzrození z ducha či křtem ohně nebeského znamená pojmutí této pravdy vůlí, takže se stane krví a životem, duší všech skutků. Z toho vzniká úplné vítězství ducha nad hmotou, mistrovství zduchovnělé duše nad tělem, mistrovství, které probouzí dřímající schopnosti duše, otevírá její vnitřní smysly. Tento stav rovnocenný stavu nebeskému nazývá Ježíš Kristus Královstvím Božím. Křest vodou či zasvěcení intelektuální je počátkem znovuzrození, křest ohněm je znovuzrození úplné, přetvoření duše ohněm inteligence a vůle a následkem toho v jisté míře i přetvoření prvků tělesných, čili úplné obrození.

Podle doktríny ezoterní tělo fyzické je výtvorem práce duše. Obyčejné lékařství bojuje proti bolestem tělesným, účinkujícím na tělo. Adept nebo svatý působí přímo na duši nemocného a svým astrálním tělem na tělo fyzické. Po smrti fyzické musí většina lidí ještě umírat jednou duševně, tedy zbavovat se nečistých prvků svého astrálního těla, někdy dokonce musí utrpět i pomalý rozklad. Kdežto člověk zcela obrozený, který si utvořil svoje tělo duchovní, nosí již nebe v sobě a odlétá do oblastí, které ho svým příbuzenstvím přitahují. Láska ve svém nejvyšším vědomí a nejvyšší moci, to je magie Kristova.

Poslední soud znamená konec kosmického vývoje lidstva, čili jeho vstup do stavu čistě duchovního. To je to, co esoterismus perský zval vítězstvím Ormuzdovým nad Ahrimanem, čili vítězství Ducha nad hmotou. Esoterizmus indický nazýval to úplným pohlcením hmoty Duchem čili koncem 1 dne Bráhmy. Tehdy znamení Syna Člověka objeví se na nebi. Syn člověka jako výraz rodový zde znamená lidstvo v jeho dokonalých představitelích, to je malý počet těch, kteří povznesli se do hodností Synů Božích. Jejich značkou je beránek a Kříž, to je láska a Život věčný. Pozemský cíl lidstva není stanoven na určitou dobu, má být dosažen řadou událostí po sobě následujících.

Přijímání pod způsobem chleba znamenalo poznání tajů pozemského života, současně rozdělení pozemských majetků mezi sebe a následkem toho dokonalou jednotu mezi sdruženými bratry. Ve vysokém stupni zasvěcení přijímání pod způsobem vína, krve révy prohřáté sluncem, znamená rozdělení bohatství nebeských, spolu účastenství na mystériích duchovních a vědy božské. Ježíš předávaje tyto symboly apoštolům, rozšířil jimi bratrství a zasvěcení na celé lidstvo.

V průvodu za Ježíšem měly ženy zvláštní postavení. Matky či sestry učedníků, nesmělé panny či kajícné hříšnice obklopovaly Ježíše všude. Kristus je obnovitelem práva a osvoboditelem ženy, oproti výrokům sv. Pavla a Otců církevních, kteří sníživše ženu k úloze služebnice mužovy, nepochopili myšlenku mistrovu. Doba védická ji oslavila, Buddha jí nedůvěřoval, Kristus ji pozvedá a vrací jí poslání lásky a věštění. Zasvěcená žena představuje Duši v lidstvu, Aiša zval ji Mojžíš, to je mocnost Intuice, schopnost milující a vidoucí. Bouřlivá Máří Magdalena, z níž Ježíš vyhnal 7 ďáblů dle výrazu biblického, stane se nejžhavější z jeho učedníků. Ona podle Jana byla prvou, která spatřila Krista duchovního, vzkříšeného ze svého hrobu.

Farizejové za časů Ježíše tvořili semknuté těleso šesti tisíc mužů, představovali stranu samostatnosti národní. Jejich vlastenectví bylo výstřední, často hrdinné, ale úzkoprsé a pyšné. Přesně dodržovali zákon, ale zcela proti duchu proroků, kteří učili náboženství jako lásku k Bohu a k lidem. Jejich zbožnost pozůstávala z obřadů a praktik, postů a veřejných pokání. Jinak žili v přepychu, lačně se pachtíce po úřadech a moci.

Zákoníci představovali stranu kněžskou, aristokratickou. Sestávali z rodin, které si osobovaly úřad kněžský právem dědičným již z doby Davidovy. Do krajnosti lpěli na starých zvycích, zavrhovali ústní tradici, připouštěli jen písmeno zákona, zapírali duši a život budoucí. Jejich náboženství výhradně pozůstávalo z obřadů kněžských.

Co mohl vidět v tomto náboženství Ježíš, zasvěcenec, dědic proroků, jasnovidec, který hledal v řádu sociálním obraz řádu božského, kde spravedlnost vládne životem, duchovní věda nad spravedlností a láska nad všemi třemi? V chrámu, na místě nejvyšší vědy a zasvěcení: nevědomost materialistickou a neznabožství používající náboženství za nástroj moci. Jinými slovy: kněžské pokrytectví. Ve školách a synagogách jen vypočítavou morálku, krytou formální zbožností, tedy pokrytectví.

Jako všichni velcí reformátoři neútočil na muže, ale na doktríny a zařízení. Nešel útočně proti svým protivníkům, ale očekával jejich útoky, aby na ně odpovídal. Mluvil o lásce boží, vyprávěl podobenství. Pravé náboženství je láska k lidem, učil lidi. Boha nelze najít na nějakém místě, v nějakém chrámu, na nějaké hoře, nýbrž pouze v duchu a v pravdě. Veškerý zákon je milovat Boha nade vše a bližního jako sebe samého. A tento zákon způsobil, že lidé věřili, hluší slyšeli a chromí chodili. Jeho slovo stalo se chlebem, které se množí. Ježíš odhaloval lidem pravdu, kterou farizejové uchovávali pro sebe, vytušil tajnou bohovědu židovskou a usmířil ji s moudrostí egyptskou. Nelezl smysl univerzální náboženské syntézy. Činil věci podivuhodné, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a předvídal skryté.

Málo si dělal z urážek proti svoji osobě, ale zapírat Dobro a Pravdu, když je poznána, je nejvyšší nepravostí, zlem nenapravitelným; hřích proti synu člověka bude odpuštěn, ale nikoli proti Duchu svatému. Byl nazýván rouhačem a zápas mezi nimi se zostřoval a rostl. Ježíš rozvinul stručnou a říznou výmluvnost. Nemohli jej umlčet, doufali dostat ho do pasti, kladli nástrahy, zastrašovali. Nebylo možné ho odsoudit, mohl umřít jedině zradou.

Ve všech velkých chvílích svého života odcházel Ježíš do ústraní, k modlitbám, kterými se posiloval. Hlubokým vědomím stoupal do sfér duchovních a božských. Na oslňujícím oblaku šest mužů v rouchách velekněžských drželo ve svých spojených rukou zářící kalich. Je to šest mesiášů, kteří již byli na Zemi. Sedmým je on sám a kalich znamená oběť, kterou má naplnit svým vtělením. Dle proroků tento Mesiáš má být největším z těchto projevů Božích. Ohromná přísaha, hrozný kalich. Bylo třeba jej vypít. Není více pochyb, čas přišel, Ježíš nastoupil cestu do Jeruzaléma.

Lid ho vítal a oslavoval, pozdravoval v něm osvoboditele Izraele, jenž bude korunován za krále. Jedině on sám, lidem oslavovaný Mesiáš věděl, že kráčí na smrt a že lidé proniknou do svatyně jeho myšlenky teprve po jeho smrti. Slavným vjezdem do Jeruzaléma Ježíš veřejně prohlásil vrchnostem kněžským, že bere na sebe úlohu mesiáše se všemi důsledky. Od jeho příchodu nejmocnější členové zákoníků a farizejů se usmířili v zášti proti Ježíšovi a shodli se, aby zahubili svůdce lidu. Váhali jenom jati ho veřejně, obávali se lidového povstání. Boj vyvrcholil Ježíšovým zlořečením proti falšovatelům náboženství: Běda vám, zákoníci a farizejové, kteří zapíráte království nebeské těm, kdož by chtěli vstoupit! Byl to poslední útok Ježíšův proti mocnostem tohoto světa. Když takto poznamenal na staletí pokrytectví náboženské a faleš vrchnosti kněžské, měl Ježíš zápas za skončený. Vyšel z Jeruzaléma a následován svými učedníky, odebral se na horu Olivetskou.

Vítězství bylo v myšlence proroka, v jeho univerzálním náboženství, v tomto neviditelném chrámu. Tři hlavní děje, kterými dokončil život božský Mistr, jsou: Svatá večeře Páně, soud Mesiášův a Vzkříšení. Na jevišti soudu střetly se tři mocnosti: římský césarizmus, úzkoprsý judaismus a věčné náboženství Ducha představované Kristem. Pilát, když si umyl ruce od nevinné krve, vyslovil hrozná slova: Condemno ibis in crucem. Odsuzuji ho na kříž.

Avšak jako v mystériích eleusinských po nejhlubších temnotách následuje oslňující světlo, tak je tomu i v Evangeliích, po hlubokém zoufalství následuje náhlá radost, zázračná. Byla to nejdříve Máří Magdalena, která ve svém bolu bloudila poblíž hrobu, spatřila Mistra a poznala ho po hlasu, jak ji volal jménem. Pak to byly svaté ženy, které potkaly Pána a toho samého večera jedenácte shromážděných vidělo vstupovat Ježíše, mluvil s nimi. Pak dle Matouše a Marka zjevil se Ježíš krátce po tom na hoře před pěti sty shromážděnými bratry. A ještě jedenkrát mezi svými jedenácti. Pak zjevování přestalo. Víra byla utvrzena, křesťanství žilo. Apoštolové naplněni posvátným ohněm uzdravovali nemocné a kázali evangelium svého mistra.

Bráhmani nalezli klíč životů minulých a budoucích a vytvořili organický zákon znovuzrození a střídání životů. Ale pro stálé noření se v onen svět a rozjímání o věčnosti, zapomněli na pozemské uskutečňování, na život sociální a život jednotlivce. Řecko, původně zasvěcené do těchto pravd ve formě více zahalené a zlidštělé, připoutalo se vlivem svého vlastního génia k životu přírodnímu a pozemskému. Tento způsob umožnil mu projevit nejlépe nesmrtelné zákony Krásy a vytvořit zásady věd pozorovacích. Na straně druhé pojetí onoho světa postupně hynulo a zatemňovalo se.

Ježíš svou velkodušností a univerzálností zahrnuje obě stránky života. V modlitbě Páně Přijď království Tvé na zemi jako na nebi, je shrnuto celé jeho učení. Neboť království Boží na zemi znamená naplnění morálního a sociálního zákona v celém bohatýrství a s celou nádherou Krásna, Dobra a Pravdy. Síla jeho doktríny tkví v jednotě morálky a metafyziky, v žhnoucí víře v život věčný a v potřebě jeho početí již zde dole, skutky a milosrdenstvím. Kristus pravil duši klesající pod tíhou života: Vstaň, neboť tvůj domov je v nebi; ale abys v něj věřila a abys ho dosáhla, dokaž to zde dole svými skutky a svou láskou!

Lidstvo dosud žije ve stavu války, pod zákonem síly a osudu. Zákon Kristův, jenž vládne ve vědomí morálním, dosud nevstoupil do institucí světských. Je třeba, aby se náboženství stalo vědeckým a věda náboženskou. Tento dvojí vývoj, který se již připravuje, přinese konečně a neodvratně usmíření Vědy a Náboženství na půdě ezoterické. Práce zpočátku nebude snadná, ale budoucnost evropského lidstva od ní závisí. Proměna křesťanství ve smyslu ezoterickém strhne sebou proměnu Judaismu a Islámu, jakož i obrození Bráhmanismu a Buddhismu ve stejném smyslu. Vytvoří náboženskou základnu k usmíření Asie s Evropou. To je ten chrám, který je třeba postavit. Obrozené lidstvo je tím chrámem.

Evropa by měla tento nejkrásnější úkol naplnit. Udržet vůdcovství světa, dokončit sociální dílo Kristovo, uskutečnit jeho integrální myšlenku a korunovat Vědou, Uměním a Spravedlností duchovní chrám Největšího Syna Božího.

(Jména byla ponechána dle překladu „Velcí zasvěcenci“ z roku 1926)

 

 

x x x x x x x x x

 

 

Přirozený život se člověku na této planetě dává, ale vnitřní život si musí každý člověk

Vydobýt vlastní činností a prací na sobě. Pevně je zakotveno v plánu světa,

Že člověk byl stvořen k obrazu božímu.

To je pravý úděl člověka, učí se to procházeje mnoha životy, neboť na to nestačí život jeden,

Musí jich být mnoho. Je jen jedno pravé učení, které člověk nastoupí.

Poznáš to podle toho, že tě učiní lepším a lepším, bude tě měnit k dobrému

A přibližovat ke království nebeskému.

Je to učení, které se dosud veřejně neučí, jen těm spravedlivým se dostane.

Ale jednou přijde doba, že se lidé budou učit tyto věci ve veřejných školách.

 

 

Čas věci táhne a ty musíš následovat, musíš mířit tam, kam tě čas vede.

Nemá smysl stanovit věci jako pro věčnost. Věci se vynořují z času a nikdo je nemůže nad čas povznést;

Času je podřízen každý. Zákony lidské musí odpovídat požadavkům své doby.

Jedny musí být rušeny a nové ustanoveny. Paracelsus