Praktická mystika.

Praktická mystika.

Časy se změnily, a proto je třeba psát o mystice otevřeně, jinak by zůstala nadále skrytým tajemstvím i pro lidi, kteří by se jí rádi věnovali. Při dnešním shonu je třeba předložit lidem hotovou krmi, kdežto dříve si ji každý pracně vyhledával po kouscích v celých knihovnách. Nauky Pána jsou šířeny po všech zemích a krajích. Pán je nablízku a Jeho nauky mají všem lidem dobré vůle připomenout staré a svaté pravdy, které jako zlatá zrna jsou ukryty pod kalem tohoto světa.

..Tu mně bylo dáno do ruky pero, abych psal a já uposlechl. A jak jsem začal psát, plynula slova a vycházely věty, jichž jsem často nechápal a jimž jsem se musel divit, neboť byl jejich obsah nad můj rozum. A tím více jsem se podivoval později, když jsem poznal, že vše to, co jsem např. napsal v Ohnivém keři, bylo stejně napsáno již mnohými jinými, kteří šli po naší cestě před námi,“ píše Karel Weinfurter, stejně jako Jakub Böhme, svatá Terezie, Mistr Eckerhart a jiní a jiní.

K mystice není třeba žádných vědomostí, ani studií, jenom když máme víru a sklon k duchovním věcem, dost síly a vytrvalosti. Mystika je vlastně dnes jedinou spásou z labyrintu světa, do kterého jsme se dostali po obou světových válkách a s tím souvisejícím následném pokroku vědy a techniky; tedy rozvoje složky rozumové na úkor stránky citové. Lidská společnost je ve skutečném moři bláta a kalu, jakého před tím nikdy nebylo. Zločiny jsou na denním pořádku a lidé jsou již tak otupělí, že je již nic nepřekvapuje. Úpadek mravní zasáhl všechny vrstvy společnosti nejen v cizině, ale i u nás. Lidé beze studu lžou si do očí, podvádějí, okrádají skoro veřejně. Náboženství a všechny tradice, zvyky a mravy, které dříve jen připomínaly věci duchovní, vzaly buď za své, anebo jsou jen komerčně využívány. Lidská společnost propadla ateismu a materiálním požitkům a každá další generace posud jen tento stav prohlubuje. Kdo má dobrou vůli, nechť vše uváží a uvede si do souvislostí. Jsme na konci černého období, které dosahuje na Zemi svého vyvrcholení a které se projevuje na všech stranách, jsme zkoušeni na každém kroku. Kdo podlehne, bude ztracen. Kdo přesto vše duchovně pokročí, mnoho napracuje.

V mystice je cit nejpřednějším činitelem. Kdo chce mít v mystice výsledky, musí do jisté míry změnit svůj dosavadní život. Musí alespoň denně půl hodiny až hodinu věnovat koncentračním cvičením a musí mít stále před očima svůj nejvyšší cíl, Boha. Pouhý bezúhonný život nevede k mystickému zasvěcení. Pokora je nejpřednější ctností mystikovou. Mystická cvičení je nejlépe konat ve stejnou dobu na stejném místě; pomáhá nám pak i zákon rytmu času a místa. Velká víra nám dává velké sebe odevzdání se do rukou božích, zapomenutí sama sebe s myšlením jen na Boha. V takové odevzdanosti zůstává lidské srdce vždy klidné, spokojené, svobodné a zbavené všech starostí. Všechny knihy a všechno sdělování tradicí je jen vědění povrchní. Pravé vědění a pravé tajemství boží i tajemství věčnosti a života musí být zažito, k tomu jsou právě mystické stavy.

Mystika křesťanská je pro svoji jednoduchost mnohem snadnější, nežli všechny indické soustavy jógické. Žák křesťanské mystiky nemusí se nijak spoléhat na vlastní sílu jako jogín, nýbrž jako dítě může vše skládat na milost Kristovu; čím více se na Krista opírá, tím snadněji se mu vede. Vztahy individuálního těla k celému vesmíru jsou podobné vztahu stromu k lesu. Jak ve vesmíru, tak v těle sídlí rišiové, bohové, praotcové, kteří vládnou v tělesné soustavě člověka. Proto když vzýváme na pomoc kteroukoli božskou bytost, Mistra či světce, můžeme se obrátit do svého nitra a soustředit se tam na tuto představu; jde o souvztažnost mikro a makrokosmu, vesmíru a člověka. V lidském těle jsou určitá místa, kde se tvoří zvláštní druhy pithy a kde jsou také sídla božských inteligencí. Taková místa jsou v různých částech těla a proto je nutné je oživovat písmenovým nebo mantrickým cvičením dle speciální duchovní literatury, nejlépe podle Ohnivého keře od Karla Weinfurtera. Když jsme je oživili, probudili jsme v nich ony kosmické síly, které jsou v souvztažnosti k makrokosmickým silám, a tím jsme uvedli tyto bytosti ve svém těle do činnosti.

Poskvrňování je dvojí, zevní a vnitřní, neboli hmotné a duševní. Původce všeho, co činíme, je myšlenka nebo představa, proto je nutno nejdříve ovládat myšlenky; kdo toto nečiní nebo nesvede, je marné osvobozovat se od vášní a náruživostí. Když dovedeme ovládat svoje myšlenky, nemá na nás ani nejhorší pokušení vliv. Je dobré cvičit denně ve stejnou hodinu na stejném místě, až se nám cvičení stane nutností stejně jako jídlo či spaní; nejprve můžeme cvičit právě kontrolu myšlenek, kázeň myšlenek a ovládání myšlenek. Cvičení: pohodlně usedneme nebo si lehneme, zavřeme oči, uvolníme se a po dobu asi 5 minut ráno i večer pozorujeme běh svých myšlenek; zaujmeme postoj tichého pozorovatele, nemáme myšlenky ztrácet, jen pozorně je sledovat; chraňme se usnout, když se dostaví únava, cvičení raději přerušíme. Každý den cvičíme o minutu déle; zjišťujeme, že myšlenky se stávají méně chaotické, až konečně asi při desetiminutovém cvičení objevují se jen ojediněle a jakoby z dálky.

Jakmile jsme zvládli kontrolu svých myšlenek, cvičíme zadržování veškerých myšlenek, které se vtírají tvrdošíjně a proti naší vůli. Musíme dokázat vypustit z mysli práci a starosti ze svého povolání, jakmile jsme se vrátili do svého soukromého a rodinného života. Vše, co do soukromí nepatří, musíme vypojit a stát se okamžitě jinými lidmi. A zase naopak v zaměstnání věnujeme všechny myšlenky jen povolání. Cvičíme vždy s plným vědomím, až úkol zvládneme. Po té cvičíme umění udržet jen jedinou myšlenku nebo ideu od několika vteřin až nejméně po dobu 10 minut. Není to tak jednoduché, jak by se zdálo, pomůže nám zvolení si nějaké vhodné představy, třeba růže, kterou vší silou podržíme. Když jsme i toto cvičení zvládli, můžeme začít usilovat o dokonalé vyprázdnění myšlenek. V mysli nesmí nic vzniknout, přepadávající myšlenku energicky odmítneme, mysl musíme mít prázdnou. Správné cvičení působí na správné vytváření duchovních orgánů. Po čase můžeme cvičení provádět třeba i při cestě hromadnou dopravou; jako před každým cvičením poprosíme do svého duchovního srdce vnitřní božství o duchovní ochranu. Cvičením bystříme ducha, posilujeme paměť i vědomí.

Praktickou mystiku provází dvojí úsilí, jemuž se musí žák bezpodmínečně podrobit. Jednak je nutno neustále prosit a žádat Boha, abychom nabyli sil k vítězství nad hmotou, k odvrácení se od zevnějšku ke svému nitru a jednak je třeba k tomu úsilí druhé, totiž mystické soustřeďování myšlenek čili koncentrace, v Indii zvané jóga. Koncentraci lze u nás provádět jako soustřeďování tiché, kdy žák ovládne své myšlenky a soustředí se na jednu představu, nebo to může být i cvičení mantrické, písmenové, slovní nebo větné. Všechno sebezapírání a všechna askeze nemají cenu, pokud člověk nepozná, že je mu k duchovní činnosti třeba boží milosti. Vše, co máme ve světě hmotném i ve světech ostatních, vše je od Boha, i všechno naše vědění. Bez Boha bychom nebyli živi ani vteřinu, protože Bůh je život. Kdo za vše neděkuje, je svatokrádce, protože přijímá bez vděku a bez pocitu závaznosti ke svému Stvořiteli. Tím více je darem z milosti boží duchovní život, proto máme prosit a jen prosit a děkovat a kdo tak činí denně, obdrží vše, i schopnosti k mystické cestě i sílu přemáhat svět.

Každá myšlenka je semenem zasetým do světa duchovního a z toho vzchází plod na úrovni hmotné. Nic nezmůžeme zevními, hmotnými skutky, co jsme nezaseli napřed svými myšlenkami. Síly myšlenek jsou ony kořeny, jimiž je na světě vše udržováno. Tyto síly má z tvorů na úrovni pozemské jenom člověk a je jenom na něm, aby je dovedl správně používat. Při meditaci uvolněné myšlenky a emoce neodmítáme, přijímáme všechny prožitky, i když se zdají být nepříjemné či negativní. Právě proto je třeba jim věnovat svoji mentální pozornost a lásku a vnitřně je přenechat léčivé síle svého vnitřního Já. Čili při meditaci nehodnotit, nepotlačovat své myšlenky a pocity, ale přijmout je jako součást nutného procesu očisty.

Sebepoznávání neboli introspekce patří k duševnímu cvičení. Při sebekontrole svých chyb, zvyků, vášní, pudů a jiných nepěkných vlastností buďme nesmlouvaví a tvrdí, všechny své slabosti si poctivě zapišme, čím více jich poznáme, tím pro nás lépe. Pomocí tři možností můžeme zvládnout všechny své chyby a vášně: a) systematickou autosugescí b) transmutací neboli přetvořením vášní do opačných, tedy dobrých vlastností c) silnou vůlí a bdělostí nepřipustíme, aby vášeň propukla a potřeme ji okamžitě ve svém zárodku.

Autosugesce neboli tajemství podvědomí. Psychologické funkci malého mozku říkáme podvědomí. Každá síla má jak v univerzu, tak i v člověku svůj protiklad. Můžeme proto podvědomí považovat za opak normálního vědomí, které má své sídlo ve velkém mozku. To, co v normálním vědomí chápeme pod pojmem myšlení, cítění, chtění, paměti a rozumu, se v našem podvědomí odráží jako opačná činnost. Z této oblasti vychází impuls k mnohému nežádoucímu, jako jsou vášně, slabosti, omyly. Podvědomí potřebuje k promítnutí do hmotného světa čas a prostor a vezmeme-li našemu podvědomí čas a prostor, tedy dva základní principy potřebné k tomu, aby cokoli přešlo ze světa příčin do skutečnosti, přestane nás opačná polarita ovlivňovat a my budeme schopní uskutečňovat svá přání pomocí podvědomí.

Vštípíme-li např. podvědomí, že zítra už nechceme podlehnout zlozvyku kouření, má podvědomí dost času, aby nám přímo či nepřímo kladlo překážky. Když svým určitým přáním odejmeme pojem času a prostoru, působí v nás jen jeho pozitivní stránka a naše přání se uskuteční. Není tedy správné říkat: Přestanu pít, přejídat se apod. Formule pro autosugesci musí být pronášena vždy v přítomném čase a rozkazovacím způsobem: Nekouřím nebo Nemám chuť k jídlu, k pití apod. Klíč k sebeovládání je v přítomném čase a v rozkazovacím způsobu. Nejspolehlivěji pracuje podvědomí v noci, kdy je práce normálního vědomí zastavena a činnost podvědomí převládá. Proto je doba před spaním, kdy se dostavuje ospalost, nejvhodnější pro vštěpování sugestivní formule. A právě tak ráno hned po probuzení, kdy jsme ještě v jakémsi polospánku. Proto také nikdy neusínáme s myšlenkami plnými starostí, žalu a deprese, neboť bychom nepříznivě ovlivňovali své podvědomí. S jakými myšlenkami se usíná, s takovými podvědomí pracuje. Je dobře udržovat si myšlenky dobré a harmonické, nebo zaměřené na mír, klid, úspěch a zdraví.

Duševní postoj žáka je, že co mi schází, dosáhnu myšlenkami tiché žádosti a to čeho se chci zbavit, zapudím a zničím rovněž myšlenkami, když to budu popírat, ale nikoli negací, nýbrž opačným tvrzením vlastností dobrých. Kdo je tedy zlostný, ať si myslí: jsem klidný a rozvážný a děkuji za to Bohu a nikoliv: nejsem zlostný. Podobně pracujeme se svými negativními vlastnostmi a špatnými návyky, nevšímáme si jich a nermoutíme se nad nimi, ale jednáme s nimi jako s věcmi, které odkládáme a které jsou nám již lhostejné a žádáme o vlastnosti dobré; záleží pak na pevném provedení předsevzetí.

Autosugesce se provádí velmi jednoduše. Těsně před spánkem vezmeme si uzlíčkový růženec s aspoň 30 či 40 uzlíčky či perličkami (abychom nemuseli počítat) a šeptem nebo v myšlenkách 40 krát opakujeme zvolenou formuli, např. Jsem zdráv, jsem bez bolesti, cítím se dobře nebo Nemám chuť ke kouření apod. a při každém opakování posuneme jednu perličku, až dojdeme na konec růžence. Důležité při tom je, abychom viděli své přání již uskutečněné. Když bychom ještě neusnuli, pokračujeme v autosugesci, až přejdeme do spánku, což je nejdůležitější; když usneme dříve, účelu je také dosaženo. Kdo se během spaní častěji probouzí, může se chopit znovu autosugesce, dosáhne tím rychlejších úspěchů. K volbě dalšího přání a jiné formule přikročíme teprve tehdy, když naše předchozí přání bylo uspokojivě splněno. Řídíme se důsledně příměrem, kdo chytá několik zajíců najednou, nechytí ani jednoho. Dosáhnout můžeme všeho, co se týká duše, ducha a těla, jako např. zušlechtění povahy, odstranění nepěkných vlastností, disharmonie, dosažení zdraví, rychlejší vývoj schopností apod. Nedají se uskutečnit přání, která nemají s osobností nic společného, jako např. výhry v loterii apod.

Cvičila jsem kdysi denně po dobu mnoho týdnů, možná tří až čtyř měsíců asi takovouto formuli: Jsem laskavá, láskyplná, jsem láska sama. Uskutečnění se událo zcela bezpochybně, zřetelně a jasně, i když symbolicky: měla jsem velmi silný pocitový prožitek, jak se trhají jakoby tři železná pouta, která mi svazovala hruď, jedno po druhém. Až teprve po té mohla jsem pracovat s další formulí v sugesci. Je velmi důležité, aby žák při nastoupení Cesty vyrovnal a zharmonizoval si své charakterové vlastnosti, jinak by se mu vše negativní v něm stavělo do cesty a vymstilo by se mu; v prvé řadě je tedy třeba pracovat na sobě. Je k tomu více duchovních učebnic, podle nichž lze postupovat, za nejbezpečnější považuji všechny od Karla Weinfurtera, zejména Ohnivý keř.

Mystické zření je prvním a nejnižším mystickým smyslem, který se vyvine u žáka. Před viděním se obvykle dostavují sny jako projev vývoje vnitřního zraku. Zření světů neviditelných je známé od nejstarších dob u všech národů. Osoby nadané silnou fantasií nebo imaginací si dovedou představit různé věci zcela plasticky a barevně tak, jako by je měly skutečně před sebou. Tuto schopnost mají umělci, zejména malíři a sochaři, také architekti, básníci a literáti, kteří vidí nejen postavy, ale celé dramatické děje ještě dříve, nežli sáhli po peru.

Takové zření není jasnozřením. Zřec je člověk, který spatřuje předměty, postavy nebo děje, které si napřed nepředstavoval, neboť přicházejí zvenku, nikoli z nitra. Zasvěcenec užívá vědomě i bezděčně svého nejvýš vyvinutého vnitřního zraku k tomu, aby viděl i hmotné věci do dálky. Vidí-li minulost nebo budoucnost, tu nahlíží do svého nitra, do klínu božství, kde se zrcadlí vše minulé i budoucí, kde je soustředěno vědění celého vesmíru a celé věčnosti. Všechny věci na světě, celá hmotná příroda živá i neživá existuje ještě jednou, a sice pro všechny věky na světě neviditelném jakoby nejvěrnější a nejpřesnější video všeho stávajícího. Každá hmotná věc má svůj neviditelný obraz ve druhém světě, každá hmotná věc má svoji vnitřní podstatu, svoji duši. Tato duše věcí neboli neviditelná stránka všeho na světě je velmi důležitá v celém okultismu, zvláště v magii, v léčení duchovními silami a v jasnozření. Duše vidí jenom věci duševní. Astrální nebo dokonce duševní světlo je zcela jiné, než naše světlo hmotné a ještě vyšším řádem je světlo duchovní neboli božské, ve kterém zří mystik určité obrazy, symboly nebo jiné jevy. Pravá jasnovidnost mystická se týká vždy jen věcí duchovních a nikoli hmotných. Při vidění do dálky jasnovidec spatřuje věci právě tak, jako ve skutečnosti, jenomže ve zvláštním, neobvyklém osvětlení; to je důkazem toho, že nejde o vidění hmotné, ale jde o astrální obrazy hmotných předmětů. Jasnovidnost má několik oddílů, které často u jedné osoby splývají, u jiné osoby nalézáme jen schopnost jednu nebo dvě.

1) Předtuchy – skoro každý člověk má předtuchy, jen jejich stupeň je různý, někomu přicházejí často, jinému jen zřídka za život, mohou být jasné i nejasné. Dostavují se i před událostmi radostnými, ale z 90% před událostmi neblahými.

2) Vidění astrálních obrazů – je nejčastější a je nejnižšího druhu. Někdy vidíme malá světélka, hvězdičky, pouhé ornamenty od šedých po barevné, jindy jsou to překrásné krajiny, oživené lidmi i zvířaty, většinou jasně osvětlené, při tom je naprosté ticho. Jindy vidíme zuřící bitvu, lidské i zvířecí nestvůrné postavy a obličeje; někdy slyšíme, jak hovoří. Obrazy astrální nemají symboliku, jsou to jen plody astrální látky a vznikají vlivem lidských myšlenek a představ i představ jiných tvorů neviditelných.

3) Vidění myšlenkových útvarů – myšlenka, která má nést ovoce dobré nebo zlé, musí být spojena s představou; kdo myslí bez představy, ten myslí hluše, jeho myšlenky nemají hloubku ani sílu. Proto musíme ovládat své představy ještě více nežli své myšlenky a také máme smýšlet o každém dobře. I z jiných světů i z dávných časů k nám mohou být přeneseny myšlenky i myšlenkové útvary v podobě obrazů. Toto zření je bezvýznamné, pokud je žák nevyvíjí dál.

4) Vidění duchů – týká se jen astrální sféry. V neviditelnu se pohybuje velké množství astrálních těl zemřelých i upírovitých bytostí, které číhají, aby mohli navázat spojení a čerpat z někoho živého jeho životní sílu, pránu; takové styky jsou velmi nebezpečné. Duchy je možno vidět velmi snadno, ale nesnadno se lze této schopnosti zbavit. Proto lze jen každého varovat před zíráním na různé předměty nebo do tzv. magických zrcadel apod. Mnoho lidí se takovým způsobem vytrestalo.

5) Vidění do dálky – je skutečným jasnozřením, proto přichází zřídka, je to schopnost vysokého stupně a často bývá doprovázena nižšími stupni vidění, jako zření do minulosti a budoucnosti. Na tomto stupni se člověk povznesl nad hranici času a prostoru, jeho duše se uvolnila alespoň na chvíli z pout hmotných. Zření mívá několik stupňů. Toto zření může přijít i jen jednou za život; např. matka vidí syna tonout v moři, což je jistý druh automatické telepatie, kdy duše člověka v nebezpečí svou magickou silou vyvolá v duši příjemce onen obraz. Vyšší duchovní vidění je, když duch jasnovidce se odebere na místo určení, aby viděl událost tam se odehrávající; jindy se může duše jasnovidce spojit s Duší Světa, ve které je vše obsaženo.

6) Vidění do minulosti – když se duše částečně odpoutala a pak se spojí s dušemi věcí a tak může popsat celé děje odehrané třeba v dávnověku. Jen vzácně jsou osoby nadány jasnozřivostí vrozenou; pravá jasnovidnost je dosažitelná pouze jógou nebo mystikou.

7) Vidění duše věcí čili psychometrie – astrální síly přenášejí obrazy všech událostí a tak se veškeré události nesmazatelně vtiskují jak do prostoru, tak i do duší všeho v nejbližším okolí. Jisté osoby mají schopnost vidět toto astrální kino, jakmile vezmou do ruky kterýkoli předmět, nebo si jej přiloží na čelo a upřou při tom myšlenky na nitro té věci. Tato vloha se nazývá psychometrií a je dosti častá.

8) Vidění do budoucnosti čili síla prorocká – absolutní síla prorocká je původu božského a může ji mít proto v nejdokonalejším stupni člověk, který dosáhl nejvyššího zasvěcení, tj. spojení s Bohem. Jsou dary mnohé, jeden obdrží dar jazyka, druhý léčení a jiný prorokuje. Do jisté míry musí mít každý mystik tzv. vidění mystické, aby ho mohl Duch svatý vést různými obrazy a symboly na Cestě. Každý pravý žák dostává vnitřní mystický zrak nejdříve. Také vidění lidských myšlenek je zvláštním darem. Vidění andělů je zvláštní milostí boží. Nejlepší příklady mystického zření nám poskytují anály křesťanských

světců.

Stav jasnovidný je psychickým stavem, liší se od bdění i od spánku; sféra duše o mnoho převyšuje sféru hmoty. Je-li jasnovidnost stavem abnormálním ze stanoviska těla, je stavem normálním ze stanoviska ducha; vědomí i vidění se rozšířilo, jasnovidcovo já vstoupilo na vyšší stupeň, kde zrak osvobozený od nedokonalých smyslů tělesných objímá širší obzory a proniká jimi, jeho Já vystoupilo do vyšších a jemnějších vibrací. Člověk jasnovidný vyvinul si nový smysl, který není tělesný, ale duševní. Naše vyšší Já uvězněné za života ve hmotném těle, po smrti fyzického těla je osvobozeno a není více zatemňováno zevními smysly. Stav po smrti je proto skutečnější, nežli stav pozemský. Naše latentní Já, jež se projevuje ve spánku a snění, je pravým Já nadpozemským, jehož existence předchází jsoucnost pozemského já vázaného k tělu; pozemské já je zničitelné, nadsmyslové Já je nesmrtelné.

Lidé měli původně jasné zření, primitivní jasnovidnost; za fyzickým ohněm dohlédli až k duchům ohně. Postupně jak člověk klesal stále více do tělesnosti a hmotnosti, vyšší svět duchovní se před člověkem uzavřel a člověk zůstal omezen jen na fyzický svět. Život je rytmus a jako se střídá den i noc, mládí a stáří, tak i duše prochází cestou involuce, tj. zapřádáním ducha do hmoty povšechnou tvorbou, aby po té nastoupila cestu evoluce, čili vystoupení ducha k Jednotě tvorbou individuální, jež zve se též vývojem svědomí. Lidé v době staré indické kultury měli ještě tzv. snivé jasnozření, viděli jím do vyšších duchovních světů. V následující kultuře praperské lidé ještě nazírali do nižších duchovních světů. Ještě v době řecko-římské u velké části lidí existovalo soumračné astrální vnímání. V dnešní době zemského vývoje, kdy lidstvo již dosahuje dna pádu do hmoty, ztratilo lidstvo ve své naprosté většině jasnovidné schopnosti své duše; dokonce je tato vlastnost duše popírána, ignorována, zesměšňována. Kolo Zodiaku se však otáčí dál a nový věk přinese nové schopnosti i nový názor na věc samu. Budoucnost opět vrátí duši lidské její nadsmyslové schopnosti, její důležitost i funkci sociální.

Oheň boží. Podstatou boží je oheň. U každého pokročilejšího mystika se zanítí boží oheň nejdříve v mystickém srdci. V tomto srdci hoří věčně malá jiskra; jakmile jsme nastoupili správnou Cestu, tato jiskra se rozdmýchá a počne hořet malým plamínkem, který při mystickém postupu stále roste a vydává stále větší světlo a teplo. Člověk Bohem osvícený je nejen duševně a duchovně, nýbrž skutečně je také osvícen vnitřně a toto svoje vnitřní světlo nejen vidí, ale také i cítí. Pro každého, kdo zná tento vnitřní oheň, který je známkou ohně božího, je tato věc nezvratným důkazem, že má milost boží. Tento vnitřní oheň probouzí všechny magické a mystické síly a schopnosti lidské duše a sám je zase probuzen ohněm koncentrace. Ve svém nejčistším projevu se jeví jako plamen křišťálově průsvitný. Nejznámější jeho zjev je v podobě hořícího keře, když se Bůh ukázal Mojžíšovi, nebo v podobě ohnivých pecí, které se objevily Abrahamovi. Nejvyšší projev tohoto ohně byl seslán v podobě ohnivých jazyků, které vystoupily z temene hlav apoštolů, když k nim byl seslán Duch svatý v této podobě.

V dobách nejstarších setkáváme se s obrazy světců v Číně, Indii, Japonsku i v Egyptě se svatozáří hlavy nebo celého těla. U velikých světců tento oheň nabývá takové moci, že se stává viditelným i nezasvěceným lidem. Slovo svatý je odvozeno od slova světlo. Světec skutečně svítí a u mnohých světců byly pozorovány zajímavé světelné a ohnivé zjevy již při jejich narození. Také podstatou vyšší duše Buddhi je oheň. Hadí síla čili Kundalini, jinak zvaná též Isida, Afrodita, Venuše, Astarta, Parvati, Panna Sofie či Panna Marie, pokud nebyla probuzena mystickou koncentrací, je svinuta v lidském těle v podobě tenkého hádku, který září jako tisíc sluncí. Její probuzení je provázeno světelnými blesky a jinými světelnými úkazy a zároveň různými stavy osvícení, jakož i zvláštními pocity v míše a mnohými mystickými zvuky. Protože je podstata boží ohnivá, je každé, i nejmenší přiblížení se k Bohu doprovázeno ohnivými a světelnými vjemy.

Mystická smrt znamená úplné odumření starého Adama, aby na jeho místě mohl se znovuzrodit Adam nový, nesmrtelný a věčný, tedy Ježíš Kristus, a je prvním nejvýš důležitým oddílem cesty mystické. Mystická smrt trvá po celý život mystika, dokud nedosáhl úplného znovuzrození, křtu ohněm a mystického znovuzrození a týká se jedině zevního člověka, tedy tzv. smrtelné čtveřice člověka (těla hmotného, životní síly, astrálního těla a kamy; viz 1.díl). Tři ostatní, tedy manas, buddhi a átma jsou nesmrtelné, jestliže je člověk udržel pohromadě mystickým školením. Při mystické smrti je zevní lidské já zcela zničeno a nesmí z něj zbýt než jen vzpomínka a jméno. Vše ostatní je spáleno božským ohněm. Při smrti tělesné je zničení jen zdánlivé, neboť smrt tělesná je pouhou přeměnou principů člověka. Hmotné elementy promění se jen zevně, ale v zásadě zůstávají; astrální tělo, kama, prana a nižší duše se sice rozplynou, ale nejsou zničeny, nýbrž každý princip se vrátí do svého prostředí. Duše božská a duch trvají beze změny dále.

Předními známkami vnikání nového života jsou rány Kristovy, tedy opakující se stigmatizace. S odumíráním starého astrálního těla lidského zároveň se tvoří astrální tělo nové, nesmrtelné čili nebeské, které má vysoké síly a schopnosti. Kamický princip, čili středisko zvířecí duše, centrum chtíčů a pozemských žádostí, které člověka stahují neustále ke světu hmotnému, je u mnohých lidí i mystiků mohutně vyvinut; je to také ono středisko, kterým se člověk jedině může spojit s bytostmi démonickými, a proto na něm záleží všem magikům. Před magií velmi důrazně varuje Karel Weinfurter a mnozí jiní zasvěcenci. Kama se dá zdánlivě uspat, ale protože kdykoli může vybuchnout s trojnásobnou silou, je lépe, když odevzdáme usmrcení tohoto principu do rukou božích.

Prana je všude v přírodě, je to životní síla a tedy je i v člověku, je to princip, který naplňuje naši nervovou soustavu. Jejím centrem je Slunce a je tedy počátečně božského původu. Prana, která tvoří náš životní magnetismus, není již tak čistá, jako prana sluneční, nýbrž je to prana nižšího stupně, spíše zvířecí, neboť než do nás s potravinami vešla, prošla mnoha obměnami. Při mystické smrti vstupuje na místo nízké prany do těla mystikova prana božská, tedy nejvyšší a nejčistší a proto také světci a zasvěcenci mohli touto pranou léčit všechny choroby. Mystickou smrt doprovázejí různé mystické stavy, které se opakují v různé síle, na různých místech a různým způsobem, některé vnímá žák zřetelněji, některé jsou sotva pozorovatelné.

Samovolné usmrcování zevní bytosti děje se zastavováním myšlenek a ulpíváním mysli na vnitřní božské Já. Kdo se dobře soustřeďuje na božské Já, ubíjí zevní já, protože zevní já má svůj život jedině v našich myšlenkách a představách a tím automaticky působí toto usmrcování i na všechny principy nižší. Jakmile se začneme obracet a soustřeďovat na své vyšší Já, dostáváme se do jeho přímého vlivu a všechny božské síly v nás se počnou probouzet a pomáhají žákovi svou milostí a božskou mocí, takže se žák ocitá na zcela jiné úrovni všeobecného vývoje lidstva.

Nadsmyslový život je život vnitřní čili mystický. Když zastavíš myšlení a chtění svého jáství, tu se v tobě probudí věčné slyšení, vidění a mluvení a skrze tebe bude vidět a slyšet Bůh. Tvoje vlastní vidění, slyšení a chtění ti zabraňuje, že Boha nevidíš ani neslyšíš. Člověk je obestřen závojem Máji, závojem vlastní přírody. Naše zevní osobnost se projevuje prostřednictvím těla; májou jsou naše nedokonalé tělesné smysly a druhým závojem jsou naše myšlenky. Závoje jsou u jednoho hustší, u druhého řidší, jeden je může odstranit snadněji nežli druhý, ale u každého jsou. Když vnitřně mlčíme a zastavujeme svoje myšlenky, stáváme se tím, čím bylo naše božské Já před tím, než stvořilo naše hmotné tělo. Když utlumíme smysly vnější, začnou se vyvíjet smysly vnitřní. Zevní osoba nesmí být víc než jen prostředkem k projevu Já. Pravé Já je pánem, osoba je jen sluhou. Svou vlastní vůli se odpoutáváme od vůle boží. Je třeba vzdát se vlastní vůlí Bohu, protivit se vlastní vůli, tedy nečinit to, k čemu nás žene. Za třetí je třeba podrobit se kříži našeho Pána Ježíše Krista s trpělivostí, abys mohl snášet útoky přírody a stvoření, což je mystická smrt na kříži. Bůh stvořil člověka do přirozeného života, aby vládl všem tvorům, aby byl pánem všeho života na tomto světě. Člověk má žít v hmotném světě, protože právě život ve hmotě dává podmínku k mystickému životu. Jenomže musíme stát nad světem i nad hmotným životem, abychom dosáhli Boha.

Pokud člověk vládne tvorům jen zevně, tu je se svou vůlí a vládou ve způsobu zvířecím a stojí ve vládě pomíjející. Je zvířecí esencí nakažen a zajat, své chtíče vede na úrovni zvířete a zcela propadl zvířecímu způsobu života. Takovýto živočišný způsob života denně se nám předvádí v televizních programech; sex takto chápaný a prováděný jako u králíků, nemá nic společného s láskou erotickou. Podobný způsob vlády vedou všichni světští panovníci, ať v malém či velkém postavení. Vládnou jenom zevně, a proto jejich vláda je nepravá a pomíjející, týká se jen zevních lidských osobností, které upadají stále hlouběji do zajetí svých tělesných smyslů. Pokud opustíme tento zdánlivý způsob vlády, tu budeme stát nad světem i životem a pak budeme vládnout nad všemi tvory v oné podstatě jako Adam v ráji, takže nic nám neuškodí, budeme vyrovnáni se vším. V takovém stavu se nachází nejvyšší světec nebo adept. Jestliže nevezmeš nic do svého chtění, tu jsi prost všech věcí a zároveň budeš vládnout nad všemi. Z vlastní moci k tomu nedojdeš. Musíš odevzdat svou vůli a chtění Ježíši Kristu tak, že bez něho bys nic nechtěl. Tak svou vůlí budeš chodit v nebi, svým rozumem budeš vše zevně vidět a svou myslí vnitřně a s Kristem budeš vládnout ve všech věcech a nade všemi věcmi. Musíme stále a stále prosit Boha, abychom odolali pokušení hmotného světa.

Jedním pólem své duše jsme spojeni s nebesy a druhým pólem se světem a peklem. Naše víra je jazýčkem na váze, která se kloní buď dolu, nebo nahoru. Největší ctností mystika je naprostá lhostejnost k zevnímu světu a tedy také k tělu. Průměrný člověk má ovšem k takovému stupni vývoje daleko. Zevní svět na něj útočí přes všechny smysly a vyvolává v něm všechny možné zvířecí chtíče a tím závislosti na hmotném světě. Předním svůdcem a hlasatelem všeho pomíjejícího, nepodstatného, zvířecího, se stala technická masmedia, která, jak je čím dál více zřejmé, jsou pod taktovkou pána hmoty.

Když Boží láska pronikne duši naskrz, tak je v ní zářící světlo a nový život. A tím se ocitá v nebi a je chrámem, ve kterém sídlí Duch svatý. Ale bezbožná duše nechce v pozemském čase vejít v božskou poslušnost své vůle, ale kráčí vždy ve vlastní žádosti a vlastním chtíči, v marnivosti a falši a ve vůli ďábelské. Chápe se jen zloby, lži, pýchy, lakoty, závisti a hněvu v sobě a odevzdává jim svou vůli. Taková duše nemůže vstoupit do božského klidu, protože se v ní projevuje božský hněv. A protože v ní nezáří boží světlo a protože Jeho láska se jí nedotýká, je duše jednou velkou temnotou a je plna bolestných a strastiplných ohnivých muk a nosí v sobě peklo a nemůže spatřit světlo boží. V tomto stavu se nachází většina lidských duší v astrálním těle po smrti těla fyzického.

Když tělo zemře, tu duše nemůže prožívat žádných tělesných radostí a také světlo zevního světa jí zhaslo. Potom se ocitne ve věčné žízni a hladu po takové marnosti, ve zlobě a lehkovážnosti. Ráda by ještě činila zlo, ale nemá nic, čím nebo v čem by je prováděla a tak takové skutky chtění jsou jenom v ní. Člověk, který se k Bohu obrací, je Bohem přitahován, a kdo se od Boha odvrací, je jím odpuzován. Ale příčina přitahování a odpuzování spočívá jedině v člověku, ne v Bohu. Pokud člověk nedošel naprostého spojení s Bohem, je stále vydáván útokům pekla a světa. Duše člověka, který v sobě nevyvinul vnitřní smysly, je jako slepá, hluchá a němá, když opustí hmotné tělo. Jenom malá část lidí může po smrti těla užívat smysly astrální, proto po smrti astrálního těla, která duše nemá vyvinuté smysly duchovní, ocitá se ve tmě. Proto je nejvýš nutné, aby každý v sobě probudil vnitřní smysly duchovní, které jsou věčné a které si duše přináší do nového vtělení a jimiž mystik vnímá svoje vnitřní stavy. Probuzení vnitřních smyslů je důležité po smrti tělesné také proto, že duše se jejich prostřednictvím může stýkat s vyššími bytostmi, s anděly, kteří ji povzbuzují a poučují.

Zevní svět svou podstatou je jen pokrývkou duchovního světa, tak jako je duše zakryta tělem. A když zevní člověk zemře, tu duchovní svět se duším projeví buďto podle věčného světla u svatých andělů, nebo ve věčné tmě u ďáblů. Teprve, když je závoj Maji odstraněn, spatří člověk duchovní světy. Kdyby nebylo tmy, nebylo by ani světla a kdyby nebylo zla, nebylo by ani dobra. Právě proto je v člověku obojí, aby oboje rozeznával a aby se vrátil ze tmy, do které padl, ke světlu, ze kterého vyšel. Dobrořečte protivníkům svým, dobrořečte a nezlořečte, nabádá nás apoštol Pavel. Nesmíme zlořečit, neb tím bychom posílili jejich moc a povzbudili je k dalším útokům na nás. Kdežto když jim přejeme vše dobré a modlíme se za ně, vztahujíce na ně požehnání boží, lámeme jejich zlost, vzdor a sílu a měníme je ve lhostejnost, někdy i v přátelství. Kdyby se však protivili božské síle, která vězí v požehnání, tu jejich moc bude zdrcena a z vůle boží obvykle je stihnou tresty. Každému máme dávat, co jsme mu povinni a Bohu svoji duši.

Nikdo nemůže očistit sama sebe; koho Bůh očistí, stává se světcem. Ducha svatého máme od Boha a proto ten, kdo přijal Ducha svatého, nepatří již sám sobě, ale Bohu. Cokoli člověk má, vše je mu půjčeno, vše je boží, ať jsou to již věci pozemské nebo duchovní. Proto má člověk denně děkovat Bohu za vše, co mu bylo propůjčeno a nic nemá považovat za svůj osobní majetek. Takový duševní postoj vede k odpoutávání se od světských statků, čímž si člověk usnadňuje cestu. Duše je pojítkem mezi zevním člověkem a Bohem, ale jen tehdy, když člověk toho spojení použije. Duše je prostředníkem naší spásy anebo našeho zatracení, baží-li po věcech světských. Náš život je naprosto osobní a individuální, proto i všechny naše vjemy a pocity jsou osobní, dokud se vnitřně nespojíme s Božstvím a tím i s veškerenstvem.

Kdo myslí na Boha, je prost všeho pokušení, ale jen modlí-li se v duchu a v pravdě; totiž umí-li zastavovat svoje myšlenky a představy. Kdo se neumí soustřeďovat, upadá často, i při modlitbě do proudu jiných myšlenek a jeho modlitba bývá často marná. Před tichou koncentrací je důležité naladit se na duchovní, božské vibrace Ježíše Krista. Dokud při koncentraci cítíme, že jsme v těle, tj. ve hmotě, nejsme v duchovním centru. Musíme jít hlouběji, až se ocitneme v klidu a naprostém míru, pak jsme v chrámu Ducha svatého. Toto hledání je tím, co nám radí Kristus: Hledejte a naleznete. Vše dobré, co oblažuje, co poskytuje útěchu, milost, co je sladké a milé, je v Bohu, v nejvyšší dokonalosti. Kdo dovede v sebe pojmout tuto představu Boha, zapomene snadno na vlastní bytí, aby se vnořil s radostí do tohoto poznání Boha. Láska k Bohu je vrcholem moudrosti. Vše, co je Bůh, je Pravda a vše, co je Pravda, je boží. Proto nejpřednější povinností mystika je, aby byl pravdomluvný a aby proto hledal a miloval, již tím se člověk blíží k Bohu.

Kdo nastoupil mystickou cestu, je ve spojení se svým vnitřním božstvím a ono mu podává čas od času zprávy, nejdříve ve snech. Tím žák ještě nepřestal být hmotným a chybujícím člověkem. Oddává se leckdy i starostem, ač ví, že je to zbytečné, protože o každého tvora se Bůh stará, a proto především je třeba obrátit se v modlitbě ke Stvořiteli, aby překážky byly odstraněny nebo učiněny snesitelnějšími. Nechť jenom každý platí svou hřivnu nejprve svému Pánu a pak teprve zevnímu světu. A pak uvidí, že ve stejném poměru se zlepší a zvýší důkazy milosti boží, která jen čeká, aby byla přijata. Rada Buddhova, abychom každý den vysílali na všechny světové strany požehnání, blaženost a mír všem bytostem ve všech světech, mají blahodárný účinek i na vyslyšení našich modliteb, neboť se tím uvádíme do harmonie s celým světem. Nikdo ať tedy nežehrá na svoje poměry, ať ani nečeká, až se změní, nechť jen ihned sáhne k praktické mystice a prosí jen a jen o milost boží.

Všechno v přírodě je rytmus, pouze člověk dnes upadl do zcela nerytmického, chaotického života, když se vydělil z vlivů přírody a tím i jejich rytmů. Existuje univerzální kosmické pravidlo, že rytmus nahrazuje sílu. To je důležité vědět a řídit se tím. Proto člověk musí usilovat, aby vnesl do svého života rytmus, tedy aby jisté činnosti vykonával pravidelně, v určitou dobu a na stejném místě, to se týká zejména cvičení koncentrace. Před každou modlitbou se také máme uvést do harmonie s celým vesmírem tak, že všem odpustíme a denně vysíláme na všechny světové strany myšlenky míru, požehnání a blaženosti všem bytostem.

Pravý mystik musí znát nejen běh zevního světa, ale s myslí prostou a otevřenou musí se umět odevzdat do vůle a vedení božího. Kdo nastoupil cestu mystickou, nejdůležitější pro něj je, aby nevytvářel karmu novou. Kdo má karmu vybitou, každý přestupek je mu oplacen ihned, jak se říká hned za rohem, či v několika málo hodinách či dnech a on už přesně ví, za co. Proto přicházejí rychlé a krátké tresty, aby člověk mohl v určité době dosáhnout zevní neodvislosti a mohl dokonat svůj úkol. Každý mystik má svoje poslání, je mu dána jistá úloha Bohem samým, kterou musí vykonat. Proto také jistý okruh lidí vstoupí do jeho vlivu k poučení, jak jít správnou cestou. Bůh nám vždy posílá pomocníky. Pravý mystik se nikdy nesmí pouštět do náboženských sporů, neboť takové spory jsou jen pro lidi nezralé. Duchovní nauka je velice prostá, jestliže však člověk nepřistoupí k praxi, nebude mít žádný užitek z cesty mystické. Je snadnější číst knihy, nežli nastoupit cestu.

Mudrci nikdy nejedí ze záliby a nikdy ne z nutnosti. Je jistý zákon, který ovládá nepřetržitý proud regenerační síly, která plyne do hmoty. Jestliže člověk si v určené době uvědomí tento zákon, bude moci přijímat tuto sílu a nebude již závislý na hmotě k udržování svého fyzického organismu; duchovně vyvinutí lidé nemusí přijímat potravu. Když už nejsem otrokem přírody ani své mysli, ani ve své duši ani v těle, vždy si ještě připomínám, že dokud jsem v těle, nikdy není vyloučena možnost se tím otrokem opět stát; nikdy se nesmím zříci sebekontroly. Vědomě pozoruji, jak vnější dojmy působí na mé nervy a když nechci, tak nedovolím, aby se mé nervy vzrušily. V okamžiku, kdy chce nastoupit přirozená reakce, postavím se svým vědomím mezi tento průběh a nervová centra a na celý nervový systém přenáším vědomě naprostý klid; to je sebeovládání.

Úskalí na cestě poznání. Duchovní práce nemá za cíl získání určitých schopností, ty se dostavují samy a jsou podružné. Je nutno pracovat na sobě a nestarat se o to, který z darů je nám poskytnut. Nesmíme zneužít ani sebemenší schopnost, být na ni pyšní nebo ji vyměnit k sobeckým účelům. Různé schopnosti, jsou-li nesprávně zaměřeny, mohou být i na škodu a stát se brzdou dalšího vývoje. Není-li zvládnuta vášeň a nižší sexualita, je člověk ztracený, neboť probuzená hadí síla je nebezpečnější nežli oheň, protože je neuhasitelná. Sexuální síla je božská tvořivá síla. Na úrovni lidské je prostředkem pro zrození, na vyšším stupni je silou plození božského ducha v člověku.

Silové koncentrace, oživování všech čaker, násilné dechové cvičení a jiné podobné praktiky jsou velmi nebezpečné; nezvládnuté a nekontrolované mohou zničit, spálit nervový systém a vést až k totálnímu vyčerpání, až k hospitalizaci na psychiatrii. Dokonalost se dosahuje jen dlouholetou duchovní prací a odříkáním se všech světských radostí. Mystická cesta jako cesta lásky je prostá všech okázalostí nebo atraktivních schopností. Je bezpečná proto, že člověk po ničem mimořádném netouží a nedělá nic, čím by ohromoval své okolí. Jen sebekázeň, láska, sebeobětování a dobrota srdce prozrazují, že na sobě pracuje.

V zenitu vývoje cesty se člověk rozhoduje pro cestu lásky nebo pro magii. Magické schopnosti a touha po jejich ovládnutí jsou vždy jen slepou uličkou a důkazem nevyspělosti adepta. Magik podléhá nadsmyslovým silám, jež se v něm vyvinuly; proto je magie sama o sobě velmi nebezpečnou cestou, ačkoli je cestou nejsvůdnější. Není-li v člověku vypěstován pevný mravní zákon lásky a odpuštění, může být získaná síla použita chybně; zkouška nebyla pochopena a adept musí nezvládnutou situací znovu projít, mnohdy za horších podmínek. Magické síly jsou překážkou na cestě k Bohu. Pokud v nás stále vězí pocit křivdy, nenávisti, závisti nebo dokonce pomsty, nemůžeme pokročit ani o kousek dál a pomsta nás může vrátit o celé životy zpět. Smyslem pozemské cesty je zbavit se ega, je to práce na sobě, ve svém nitru, ve své mysli. Je to neustálý boj o dobré myšlenky a nepodléhání zlým. Vzestup jde ruku v ruce s obnovením mravních zákonů v nás. Fanatici ať již náboženští nebo političtí, tvrdě bojují proti chybám a omylům druhých a svou vlastní omezenost a nedokonalost si neuvědomují. Moudrost radí nikoho a v ničem neodsuzovat, to nám nepřísluší, přišli jsme na zem ne soudit, ale milovat. Vypracované schopnosti a mravní dokonalost se přechodem ze života do života neztrácejí.

Zklidnění mysli. Nesmíme nikdy přistupovat k práci proto, že chceme něco získat, něčeho docílit, neboť ve stavu změněného vědomí by se mohly dostavit vlivy nižších úrovní vědomí, ega. Při meditaci je nejdůležitější klid a zpomalený dech. Dechem jsme napojeni na božské bytí. Odpoutáme pozornost od zevního světa, soustředíme se na dýchání a každou rušivou myšlenku pošleme pryč, třeba tím, že řekneme: nyní mne nerušte, teď vědomě dýchám, později vám budu věnovat pozornost. Vrací-li se stále, podívám se na ně jako na věc zvnějšku, jaký mají charakter a obsah a případně je přebereme jako Popelka hrách a veškerou negaci jako popel dáme stranou. Uvědomujeme si, že se nacházíme v oceánu kosmické energie, podstaty Bytí, Světla a Lásky, docílíme tím pocitu lehkosti, zapomeneme na tělo, pracujeme jenom s duší a s duchem. Z oceánu božského bytí čerpáme svým dechem světlo, vedeme ho do svého duchovního srdce, které se každým nádechem stává světelnějším a láskyplnějším. Prožíváme harmonii, vnitřní štěstí, klid. Naše osobnost je prozářena světlem Lásky a Moudrosti, uvědomíme si, že celou svou láskou nás miluje Bůh, jsme s ním spojeni dechem, objímá nás jeho světlo a teplo, je to nevyčerpatelná energie, jsme součástí tohoto zdroje a naše slabosti se rozplývají v nicotu. Nánosy uložené v hlubokém podvědomí i z minulých životů se meditací postupně vyplavují. Počáteční nepříjemné pocity jsou důkazem toho, že se duše i organizmus očišťují a zbavují starých zátěží. Světlem odpouštějící a milující lásky osvětlíme vše nepříjemné, ať již to přichází z minulosti, či je v naší přítomnosti nebo budoucnosti; takto si můžeme prosvětlit přítomné i budoucí děje i vztahy. V tichu a míru meditace nám přicházejí často skvělé a přesné myšlenky a informace, neboť jsme napojeni na vyšší inteligenci, od ní se nám dostává pomoci a vedení.

Teprve když spojíme naši duši s božskou láskou, jsme součástí Jednoty. Pak dostáváme, co potřebujeme, nic si však nesmíme vynucovat. Dlouhodobá a správně prováděná meditace poskytuje člověku i vhled do prožívaných událostí a vztahů a často nás vyvede i z našich omylů. Ztišíme-li nitro, slyšíme svět kolem nás, jsme s ním v jednotě. Rozumíme projevům přírody a díky tomu začneme prožívat soucit nejen s lidmi, ale i se stromy, zvířaty, rostlinami, se vším, co nás obklopuje. Lidská duše a duch jsou bez hranic, jsou spoutáni pouze vědomím tělesnosti a hmoty. Překročíme-li tuto hranici, nabýváme zkušenosti i jiných prostorů a časů.

Meditace na odpuštění. Odpouštět je jedním z nejdůležitějších úkolů našeho života a je podmínkou duchovní cesty. Odpuštění ruší nebo zmírňuje karmu, vrací sílu, přináší klid a mír, je to nejspolehlivější lék na duševní klid. Aby došlo k odpuštění, musí dojít k pochopení. Nezáleží vůbec na tom, zda jsem já ublížil, nebo bylo ublíženo mně, neboť kořeny toho leží zpravidla v nesčetných našich předchozích životech, kdy jsme praktikovali zub za zub, mnohdy i v jiných světech, kam ani nedohlédneme, avšak stačí prosté: odpusť mi, i já ti vše odpouštím, nechť je mezi námi už jen smír a láska. Nejlepší metodou je prosvětlení svého duchovního srdce, kam vstupujeme jako do chrámu, pozveme si tam ty, se kterými se chceme smířit a odpustit si, poprosíme o pomoc Ježíše Krista či Matku Boží, aby síla božské lásky zaplavila naše nitro a prozářila nás, řekneme, co chceme říci, na závěr vždy poděkujeme a slíbíme si, že od této chvíle budou mé myšlenky k tomu člověku už jenom světlé, pozitivní.

Pránické dýchání. Vše, co žije, musí dýchat a proto dech u člověka je podmínkou života. Dechem jsme přímo spojeni s celým ovzduším kolem Země a tedy i s celou přírodou. Dech je naší životní silou. Dechem vstřebáváme nejen kyslík a dusík a jiné látky užitečné či škodlivé, ale také vyšší principy životní, zejména pránu, která se neustále roní ze Slunce a proniká vše, je životodárným elementem všeho organického života ve vesmíru, je to životní princip přírodní, je také podstatou všech vitamínů. Prána je obsažena ve všech živých organismech a je nezbytnou silou k udržování našeho organismu. Kromě dechem ji člověk přijímá zejména z čerstvého ovoce a syrové zeleniny.

Člověk nedýchá pouze vzduch hmotný, ale též éterický, čili pránu a krom toho ještě vzduch božský, který souvisí se zrozením Slova. Naše tělo má různé orgány, jak zevní tak vnitřní a proto vdechovaný éter je rozmanitý dle toho, kudy vchází. Všechna dechová cvičení jsou vlastně koncentrací na různé tělesné body, které mají podobný výsledek jako písmenová cvičení; dechové cvičení by mělo být prováděno až po delší praxi s cvičením koncentračním a písmenovým, až když člověk tak zduchovněl, že může účinky různých dechů pozorovat. Spodní bod vnikání duchovního éteru leží blízko genitálií, které jsou neustálým prouděním prány podrážděné, což se stupňuje dechovým cvičením; proto doporučují indičtí jogínové před cvičením mravní čistotu a askezi.

Nezáleží na množství vdechovaného vzduchu, záleží na jeho kvalitě; není tedy zapotřebí ani radno přeplňovat plíce vzduchem a tím je zbytečně namáhat a proto konáme dechové cvičení zvolna a klidně, používáme svoji představivost dle druhu cvičení. V těle můžeme nahromadit i velké množství prány a pak ji vést svoji představou dle potřeby do různých tělesných orgánů a tak docílit třeba ihned velkého osvěžení při únavě či léčení sebe nebo i na dálku. Cvičení zde dělá mistra. Nejlépe je cvičit dle rad mistra Kerninga a Weinfurtera, neboť jejich nauka je z nejvyšší úrovně a tudíž čistá, pravá a bezpečná. Pokud cvičíme i podle jiných autorů, doporučuji pracovat s kontrolou citovou-pocitovou a vždy žádat vnitřně o pomoc a spolupráci své vyšší Já.

Je třeba pracovat neustále na svých vlastnostech; pokud nám zůstanou negativní vlastnosti, budou se zvětšovat. Můžeme i zde použít dechové cvičení: Nejprve 3x prostý nádech a výdech, a pak při prvním nádechu souhrnně říci, co chci a při druhém to již jen prociťovat. Např.: Každým nádechem se stávám pracovitější a pracovitější, každým výdechem ze mne vychází lenost a pohodlnost nebo Den ode dne jsem takový a takový, jsem stále zdravější a zdravější nebo Každým nádechem se u mne významně zvyšuje vůle a každým výdechem ze mne odcházejí všechny vlastnosti, které snižují či omezují moji vůli. Také: Otče, vím, že mám ještě tuto vlastnost, uvědomím si ji vědomě a porosím o pomoc při jejím spalování, očištění, odložení na cestě. Imaginovat si vše v obrazu, zvuku, pocitu; je zde nutný rozkaz, tj. pevnost, zřetelnost: Jsem silný apod. Na počátku cvičení požádám svého vnitřního Mistra o vedení a ochranu, na konci cvičení poděkuji.

Podobně můžeme pracovat se živly, na začátku požádat příslušný živel o pomoc a na konci poděkovat. Na začátku několikrát prodýchávám ve své představě příslušný živel, např. oheň a pocitově zachycuji třeba teplo, imaginuji si a pak při 1. nádechu a výdechu říkám např.: Každým nádechem se mi zvyšuje imaginativní schopnost, každým výdechem odchází ze mne moje neobraznost, duchovní slepota; prodýcháváním živlů lze měnit příslušné vlastnosti. Paměť obrazová přísluší živlu ohně, paměť pocitová živlu vody, zvuková živlu vzduchu, hmatová živlu země apod. V duchovním srdci se pročišťujeme, prosvětlujeme svoji vlastnost, prosíme o vedení a požehnání, děkujeme. Učíme se pokoře, chrámovou atmosféru duchovního srdce vyciťujeme, pak jsme pod ochranou.

Dýcháním můžeme hromadit a kupit léčivou životní sílu sluneční. Imaginuji si, jak nadechuji zářící zlatavou světelnou životní sílu přímo ze Slunce, posílám ji do orgánu, který potřebuji léčit, nebo ji kupím v solar plexu a nechám tělu, ať ji využije k léčení samo. Každým výdechem si imaginuji, jak ze mne odchází zeslabená životní síla, černý či šedý dým, který nechám rozpustit v Univerzu, kde se rozpouští a nikomu a ničemu již neuškodí. Když mi při práci či při sportu dochází síla, zastavím se a provedu toto dýchací cvičení a posílím se tak, nebo též v noci, probudím-li se s nějakou bolestí, prodýchávám tento orgán a bolest ustane. Probudí-li mne nějaká bolest, stačí si také jen imaginovat, jak orgán zlatým světlem slunečním pročišťuji, nebo nohu či záda masíruji a krouživým pohybem ve své představě sbírám s orgánu negativní energii a odhazuji ji do Univerza, kde se rozpouští a neškodí a také to pomůže.

Karty tarotové jsou mnohými pokládány za nejstarší knihu světa, jmenují se také knihou Thovtovou a pocházejí prý z Egypta a možná až z Atlantidy. Dříve běžnou formou bylo myšlení obrazové; jak pomocí obrázkového písma či vizualizací lze proniknout do vnitřního jazyka univerzální mysli, je tarot tou nejlepší pomůckou. Sada tarotových karet představuje ucelený kódový systém k objasnění hlubší stránky života, v níž aktivně působí věčné vzory, archetypální obrazy; je úzce spojován s astrologií a vychází z numerických principů. Karty mají 78 listů, z nich je 22 velkých arkán-tajemství, která odpovídají 22 písmenům hebrejské abecedy. V arkánech je uložena celá mystická cesta, je jimi naznačena těm, kdo ji znají. Egypťané měli karty na měděných destičkách, překreslováním bývaly pozměněny, přesto hlavní symboly zůstaly na tarotech až dodnes. Karta označená „O“ představuje blázna, je to světský člověk, který dosud mystickou cestu nenastoupil; až do šesté karty jde o symboly zevního světa. Šestá karta představuje Herkula a rozcestí, jde o lidskou duši, která vstupuje na rozcestí. Po pravé straně mladého muže je žena s korunou na hlavě, levá ženská postava korunu nemá. Karta znamená okamžik, kdy se člověk rozhoduje buďto pro mystiku-cestu královskou nebo pro magii; nesprávně je karta zvaná láskou nebo zamilovaností. Devátá karta zvaná Eremit, ukazuje cestu lampou, kterou zakrývá pláštěm; není to poustevník, je to zakuklenec, tajný vůdce mystický. V ruce má hůl se 7 suky, tedy 7 lotosy v páteři, kudy prochází Hadí síla.

Spisy alchymistické mají dvojí význam. Jednou se hovoří o alchymii, totiž o skutečné proměně kovů obyčejných v drahé, zejména ve zlato a o přípravě kamene moudrosti a elixíru života. Význam mystický je zde skryt v symbolech a chemických značkách a planetárních figurách; jde o cestu mystickou. Pochody alchymistické, příprava k nim, celý postup a dosažení cíle, tedy kamene mudrců, je vlastně přípravou k cestě mystické, její postup a dosažení Ježíše Krista je pravým a jediným kamenem mudrců. Obě cesty jsou paralerní; cesta mystická je cestou duchovní a tedy původní a cesta alchymistická je jejím odleskem na úrovni pozemské. Opět jde o působení zákona Jak nahoře, tak dole. Tajemná látka alchymistická zvaná azot, byla u alchymistů univerzálním rozpustidlem a je dosud moderním chemikům největší záhadou. Ale azot je tajné naznačení písmenového cvičení, které vše hmotné, tj. tělesné, rozkládá. Je to tolik, co slova Kristova: Já jsem alfa a omega. Ve slově azot je totiž první a poslední písmeno abecedy hebrejské (alfa-tau) a latinské (a-z) i řecké (a-omega).

Sny jsou první řečí Ducha, který se jimi žákovi projevuje. Sny jsou u mystika věcí důležitou, a proto si musí všímat i těch, které se jemu zdají být třeba i triviální, všední nebo i nepřístojné. Ať je sen jakéhokoli druhu, musí být zaznamenán. Zdá se třeba, že bloudím v hlubokém lese a spadnu do hnoje, což je důležitý sen, protože les představuje duchovní říši, ve které žák zpočátku bloudí a hnůj je symbolem mystické smrti. Každý sen má být zaznamenán v sešitě k tomu určeném i s datem. Kdo si snů všímá, tomu se vyvinou nejen sny jasnovidné, ale i prorocké a on také obdrží ve snech rady od svého vnitřního božství ve všech starostech i hmotného života. Božství se nám projevuje ve snech nejdříve; zpočátku máme sice sny mlhavé a zmatené, avšak po 2-3 měsících přijde změna a sny přijmou jiný charakter, stanou se řidšími, ale tím jasnější a konečně nebude události, kterou bychom ve snu nepředvídali, a nebude otázky, na kterou by nám Duch ve snu neodpověděl. Praktičtí mystikové se o tom přesvědčili, ale i jiní lidé by mohli mít ze snů velký užitek.

Sny jsou prvním projevem mystického života, objevují se u každého stejným způsobem, neboť jsou řečí Ducha svatého, který mluví od počátku ke každému žákovi stejnou řečí. Symbolické sny bývaly vždy takové, jaké jsou i teď. Sny jsou první známkou duchovních projevů, kdy člověk ve spánku uzavře dokonale své tělesné smysly a je proto přístupný vlivům duchovním, které zpočátku jsou jemné a když žák cvičí jistou dobu, zjemní se jeho chápání.

Podle Paracelsa jsou dva druhy snů. Sny přirozené, které vznikají z práce naší mysli ve snu a týkají se toho, čím se člověk ve dne zabýval a čím se jeho srdce naplnilo: hráčům se zdá o kartách, vojákům o bitkách, záletníkovi o záletnici; to vše činí noční duch, čili zvířecí duše či kama v astrálním těle. Sny jsou čisté i nečisté, zlé i dobré, rozumné i pošetilé i fantastické, podle povahy člověka a v jakém poměru stojí ke své přirozenosti. Sny nadpřirozené jsou z oblasti duchovní, jsou poselstvím seslaným Bohem a přinesené božími služebnými duchy-anděly, kteří se nám objevují ve snu, když jsme v největší nouzi. Je třeba vědět, že si můžeme při velké nouzi vyprosit od Boha taková zjevení, poučení, varování, oznámení i útěchu apod., když se modlíme s pravou vírou ústy i srdcem. Nejprve tedy v dobré víře můžeme vroucně prosit o Slovo boží, neboť pak to jsou opravdová a skutečná vidění, jimž máme věřit a důvěřovat a jsou lepší, nežli všechny zjevy v magii, v krystalech, kamenech, vodě apod. Když budeme toužit po Bohu, obdržíme vše potřebné. Odsud měli i proroci svoje velká proroctví.

Zvláště u mystika počnou se sny brzy měnit, nedostavují se sny spletité a vycházející z tělesných sfér, ale dostavují se skoro neustále sny symbolické, které zpočátku poučují o jeho postupu na Cestě a později se mění ve sny jasnovidné, správně předpovídající věci budoucí. Nejprve se týkají jeho osoby, posléze i událostí širších a obecných. Duch svatý, který je v nás, namáhá se neustále vejít s námi ve styk a jenom naše zhrublé smysly, zhrublý cit a naše nevšímavost nedbají těchto jemných vlivů. Jakmile obrátíme svoji pozornost více do nitra, počneme vnímat činnost Ducha v různých projevech, nejdříve však ve snech; těch si musí žák všímat a zaznamenávat je. To platí pro každého, kdo sám, bez vůdce, chce se věnovat svému mystickému vývoji. Mystické sny má jen mystik; všichni lidé duchovně vyvinutí jako patriarchové, proroci, světci a jiní měli sny, to je vidění ve spánku, ve kterém mluvili s Bohem. Celý obrat k Bohu je vlastně milostí boží a tato milost projevuje se někdy dlouhá léta před tím, než člověk nastoupil Cestu. Svým charakterem jsou nápadné, žák si je dobře pamatuje, ale nezná jejich význam. Mystické sny potvrzují žákovi, že kráčí správnou mystickou cestou, že nalezl k ní klíč. Vše týkající se mystiky může být a také je ve snech vysvětleno a zodpovězeno.

Mystické sny jsou dvojího druhu. Jedny jsou předzvěstmi stavů, které musí být prožity při plném vědomí. Obvykle se nejprve objevují symboly i různé děje vztahující se k mystické smrti. Je třeba všímat si jich pilně a jen pokorně čekat a být trpělivým; bůh je zde jediným činitelem, člověk nemůže v postupu mystickém nic urychlit ani opozdit. Nejlépe je neočekávat nic; kdo to dovede, obdrží nejvíc. Žák se stará o pochopení a má hledat nejdříve v sobě. Druhý způsob dává žákovi poznat jisté mystické pochody, které nelze zažít při vědomí. Ať sen nebo vidění má stejnou platnost. Viděním se myslí jistý druh vytržení, při čemž žák je při vědomí a ví, co se s ním děje. Podle toho, do jaké míry je člověk v milosti, do té míry má mystické sny nebo je nemá a do té doby jim rozumí nebo nerozumí.

Práce se sny. Práce se sny je práce astrálního těla v astrálním světě s astrální hmotou. Sny závisí na osobních vnitřních podmínkách. Astrální svět je zrcadlový odraz přítomnosti, minulosti a budoucnosti, tam též existujeme. Na astrálu jsme stále pod dohledem jiných bytostí. Pozornost zaměříme zejména na okamžik usínání a probouzení, kdy dochází k prolínání realit, kdy pracují ještě obě polokoule mozkové: pravá rozumu a levá pocitů a snů. Pomůžeme si mentálním cvičením, kdy zastavujeme vnitřní dialog pozorováním myšlenek, ony obvykle odejdou. Fyzická únava nepřeje této činnosti, nedostává se nám energie. Lépe je změnit na čas zaměstnání, na jednoduché i méně placené. Žák může něčeho dosáhnout, jen pociťuje-li v sobě nějaký abstraktní cíl; cíl musí být uvědoměn a přítomen. Úkolem je porozumět snům, konečný cíl je svoboda a samostatné bytí; svoboda volby, tvůrčí svoboda. Svoboda je zbavení se svých závislostí, když je závislost, vzniká vampýrická struktura a je nám odebírána energie. Člověk je pak ve svých závislostech jako vlak na kolejích a nemůže se dostat na ten zelený pažit. Nutno také pěstovat cit pro kontrolu, sama sebe pozorovat, analyzovat. Každé úsilí ve snové realitě dodává i vůli a úsilí i zde. Alespoň 1x denně provádíme meditaci na své sny, třeba před spaním. Časem zjistíme, že sen nám něco říká, radí. Náš vnitřní rádce má zájem o náš úspěch. Je to činnost vedoucí k urychlení našeho osobního vývoje, naše bytost musí být vnitřně živá.

Sny si poctivě ihned po probuzení zapisujeme, co nejméně se hýbeme, sny ihned procítíme, vzpomeneme si na ně. Zapisujeme zvláštnosti i absurdity, celkovou strukturu. Připisujeme poznámky o fázích měsíce a zjišťujeme, jak silně na sny měsíc působí. Pamatujeme si první sen, bývá nejdůležitější, i prorocký. I další sny si zaznamenáme a vnitřní pocit snu jako jeho osu. Všímáme si astrálního prostoru, směrů vlevo a vpravo, mapujeme si jej; často zemřelí, anomálie a nebezpečí přicházejí z levé strany, pamatujeme si, jaké bytosti a události se opakují na té které straně. Pozorujeme živly; čím více světla, tím lépe, na astrálu si svítíme sami. Pozorujeme zvířata, jiné bytosti, jak působíme na ně a ony na nás. Pozorujeme známé lidí, neznámé, zemřelé a pokusíme se o rozmluvu s nimi. Všímáme si, jak máme vyvinuté vnitřní smysly, jak vidíme, hmatáme, slyšíme, chutnáme, čicháme, jaká je barevnost snů. Zda je děj postupný nebo chaotický; většinou se vše mísí a prolíná.

V astrálu můžeme jít do objektivní reality. Je třeba probudit se ve snu ke svému vědomí, uvědomit si, že na posteli leží mé tělo, jít ven, navštívit knihovny, galerie, astrálně cestovat. Sama mám zážitek z návštěvy cukrárny, neodolala jsem a dost jsem mlsala, potajmu, neodolala jsem pokušení, tím jsem selhala, na druhou stranu procítila jsem i chuť; v jiném snu i hmat, když jsem hledala skrytý vchod ve skále a hmatem jsem jej nalezla a otevřela skálu, dodnes onen živý pocit v rukou cítím. Podobné zážitky s probuzením se ve snu popisuje London v knize Tulák po hvězdách, píše o tom Castaněda ve svých knihách. Většina pohádek se odehrává ve snové realitě. Při cvičení se sny můžeme usnout i v sedě. První sen je většinou o komunikaci, zjistíme, s kým můžeme komunikovat, položit otázku. Člověk vzdušného znamení má ve fyzickém těle roli kurýra, posla. Vodní znamení pracuje více na astrálu. Co se opakuje 3x ve snu, je náš osobní symbol, je ve spojení s naším astrálním tělem.

Naladíme se na živel, aby se nám ve snu projevil, zastavíme se u studánky, u fontány, u ohně. Pozorujeme jiné bytosti, zvířata, jak působí na nás a my na ně, pokusíme se o rozmluvu s nimi. Pozorujeme zvláštnosti jiných světů. Vidím-li na stromě rybu, honem volám: rybo, rybo, vezmi mne do svého světa a potom vidím vodní živel zevnitř. Někdy v devadesátých letech ptala jsem se ve snu koně, odpovídal mi dlouho, klapal hubou a klapal, ale neslyšela jsem nic, neměla jsem ještě vyvinutý vnitřní sluch. Pokud máme vybudované vnitřní smysly, pak ve snech na astrálu vidíme i barevně, slyšíme, mluvíme, hmatáme, čicháme i vnímáme chutě. Je moudré vyvíjet si své vnitřní smysly vnitřní duchovní prací na sobě. Práci se sny můžeme vždy přerušit a obnovit, probíhá mimo čas a prostor, na rozdíl od cesty mystické, kterou když jsme nastoupili, měli bychom pokračovat a vytrvat na ní.

Můžeme si uložit domácí úkol a cvičit ve snu např.: probudit se ve snu, vidět své ruce, uvědomit si, že někde leží mé tělo; později cvičíme jev telepatie, levitace, let ptáka. Je dobré mít se na koho obrátit, aby nám pomohl vysvětlit sen, objasnit snové symboly.

V každém člověku jsou dvě já, zevní já je smrtelné a druhé vnitřní Já je božské a nesmrtelné, je to náš vnitřní člověk. Naší úlohou je spojit se s ním, poznat ho. Spojení s vnitřním člověkem dosáhne zevní člověk pouze mystickou koncentrací. Člověk je podoben Bohu pouze svou vnitřní podstatou; vnitřní člověk, naše božské Já, je podobno svou formou člověku. Nic totiž nemůže být bez formy, proto také Bůh má velké množství podob a jenom božství neprojevené, Parabrahma, nemá formu (dle Rámy Krišny). Člověk nejprve pozná svého Boha, své božské Já, které přijme vždy tvar, jak si ho žák představuje. Teprve později pozná Boha bez formy, Boha nemanifestovaného, což je nejvyšším cílem člověka.

Vnitřní člověk je mikrokosmem, čili světem v malém, jenž odpovídá Duchu světa čili Stvořiteli vesmíru, neboť vesmír má podobu lidskou, kterou zvali kabalisté Adam Kadmon, čili člověk zodiakální. Tak vypadá také vnitřní člověk u každého, kdo v sobě vyvinul mystické schopnosti; celý vesmír je v nás zdrobněle, s boží moudrostí a všemohoucností. Duch svatý je nejvyšší činitel v nás, jeho projevem je vnitřní člověk. Působí nepřetržitě na všechny lidi, nejprve jako tichounký hlas svědomí, později jako touha po poznání pravé podstaty světa, člověka a Boha a nakonec jako neuhasitelná žízeň po spojení s Bohem. Což je vlastně láskou k Bohu, jak ji poznali světci a mistři.

Probudíme-li v sobě vnitřního člověka, běží tu o probuzení skutečné bytosti, která je reálnější nežli naše zevní tělo a která proto také dýchá a pohybuje se. Když dovedeme svoji obraznost ovládnout natolik, že místo plic si představujeme jiný orgán, který koná práci plic, tu jsme již tak produchovnělí, že vnitřní člověk se s námi ztotožnil a my můžeme dýchat vzduch hmotný i éterický jakýmkoli způsobem; žijeme již mimo hrubý lidský organizmus. Mystik to vše pociťuje ve svém těle způsobem více než nápadným. Vnitřním člověkem se jmenuje naše božské Já, které je v zárodku jako světelný bod či jiskra ukryto v prsou každého člověka. Duchovní srdce má podobu srdce, skládá se z několika vrstev, nahoře je otevřeno a z něho proudí neustále plamen božského Ducha, který je věčnou lampou; dokud je v nás, žijeme duchovním životem.

Při dalším postupu mystickém vytvoří se v těle žáka ještě jiné centrum vnitřního života, ze kterého vyrůstá v podobě dítěte nový neboli vnitřní člověk. To je pravý výklad slov Krista: Pokud nebudete jako jedno z těchto pacholátek, nevejdete do království božího; dokud nebudete znovuzrozeni, nevejdete do nebes. Teologové se domnívají, že Kristus mínil čistotu pacholete, a učí, že ten, kdo se očistí jako nevinné děcko, vejde do království nebeského.

Myšlenka lidská a vnitřní slovo musí projít celým tělem až do nohou. To je základ mantrických cvičení, oživeno musí být celé tělo. Průměrný člověk myslí jenom v hlavě, tak je oživena pouze hlava a tím také je přespříliš oživen lidský rozum, který je překážkou mystické cesty. Takovým způsobem žijí lidé jakoby v poloviční dřímotě, vedou vegetativní bytí a utlumují svoje vyšší ideální pohnutky světskými zábavami. Proto mantrická cvičení začínají právě v nohách, neboť ty jsou nejdále od vnitřního života. Důležité je naučit se přenášet vědomí do nohou, myslit v nohou a posléze v celém těle. Výsledek pak lze poznat v oživení v celém těle. Při dalším postupu pociťuje žák vzrůst a nový život vnitřního člověka naprosto bezpochybně, až konečně je tímto vnitřním člověkem proniknut tak, že s ním úplně splývá. Slyší jeho slova a vnímá jeho myšlenky a rozkazy. Kdyby těchto rozkazů neuposlechl, byl by potrestán odejmutím božské milosti. Příkladem je pro nás Sokrates a jeho božský hlas. Dokud nemá člověk vnitřní osvícení, nerozumí vůbec žádné věci, leda zevně.

Celá otázka mystiky spočívá v přenesení vědomí z velkého mozku do duchovního srdce, do vědomí velkého Já. Komu se to podaří, ten došel spásy; prostředkem k tomu je koncentrované myšlení na nesmrtelné Já. V mlčení je ohromná síla, neboť myšlenky jsou skutečné síly a dovede-li kdo uzavřít se do sebe mlčením, může snadněji vstoupit do božské komnaty svého královského vnitřního Já a pak může uslyšet jeho slova. Slovo boží čili řeč Ducha je v člověku neustále činné, jenomže málo lidí je vnímá. Písmo Ducha svatého je dalším prostředkem, jak se sděluje Duch člověku, který ještě nedosáhl vnitřního slova. Mystické značky na těle, ač jsou krátkodobé, obdrží je žák v nutných případech buď k poučení, nebo k povzbuzení; máme si jich všímat, vážit si jich, jsou viditelnými důkazy vnitřního života, jsou pečetěmi mystických sil, naznačují stupeň zasvěcení.

Jsou také pokyny, které může pozorovat každý, které se dějí prostřednictvím zevního světa. Na tomto základě se vyvinuly různé způsoby staro i středověkého prorokování, a sice podle letu ptáků, podle větrů, podle pohybu různých zvířat, podle lístků (dodnes se zachovalo otrhávání kopretin: má mě rád, nemá), podle útrob zvířat obětovaných a podle tisíců jiných věcí. Tajná řeč přírody je řečí boží a kdo rozumí, poznává vše, protože vše k němu mluví. O této adamské řeči se vyslovuje mnoho starých mystiků, zejména Jakub Böhme, jemuž byl tento dar udělen v nejvyšší míře. Všude je život, což je totéž jako božství a všude se tedy musí projevovat tato moc a láska boží.

Nespi na vavřínech ani nelpi na úspěších, raději začni znovu, právě teď. Polož si otázku: Jsem tohle opravdu já? Nebuď tím, čím sis myslil, že jsi, buď tím, čím by sis přál být. Každý čin je činem sebeurčení, každé rozhodnutí je o tom, kdo jsi. Jakmile si toto uvědomíš, můžeš se změnit. Člověk není tím, co udělal v minulosti. Každý se může změnit, dokonce i vrah, vždy existuje cesta, nepřítelem je strach a pocit viny. Jsme zde na cestě evoluce, ne na cestě do pekla. Cílem je rozšíření vědomí, ne odplata. Moudrost životní je ukryta ve zpovědi. Mnohé lidi trápí nahromaděné těžké vzpomínky z různých životních období, které žijí v podvědomí a působí rušivě na duši, takže z nich vznikají často i těžké choroby psychické, zvané trauma, o nichž nechce pacient s nikým hovořit nebo se svěřit. Ale jakmile jsou tyto myšlenky vysloveny, ztrácejí svoji sílu a škodlivou moc. Dříve a mnozí tak činí i dnes, chodili lidé vyzpovídat se do přírody, třeba do vrby, jak nám zachovala stará pověst. Mistr Eckerhart radí, abychom se vyzpovídali svému Bohu, totiž do svého nitra; to mají činit všichni mystikové a pak je pro ně zevní zpověď naprosto zbytečná. Zpověď do nitra je mnohem lepší, neboť se tu zpovídáme přímo Bohu, nikoli člověku.

V okamžiku smrti a v dalším znovuzrození v těle přichází automaticky příležitost všechno odčinit. Po smrti těla zažíváme jednotu zajímavým způsobem, je nám umožněno znovu projít každý okamžik svého života a prožít jej navíc z hlediska každého, komu jsme ublížili či prospěli. Zakoušíme účinky, jaké to mělo na druhé, jako bychom jimi sami byli, což také jsme. Každá duše zakusí výsledky svých rozhodnutí; je to věc růstu a svědomí, je to proces evoluce. Osvobodíme-li se od pocitu viny touhou po nápravě, můžeme se vyvíjet.

Naše štěstí závisí na vnitřním postoji k vnějším okolnostem, nikoli na okolnostech samotných. Nic se neděje náhodně, vše je dokonalé a slouží vývoji. Zejména, když to tak nevypadá, což znamená, že se máme poučit. Takže vlastně bychom měli být vděční za to nejhorší, neboť vděčnost za lekci je nejrychlejší formou léčení. Čemu se bráníme, to trvá, dokud to nepřijmeme. Za co jsme vděčni, to nám poslouží. Proto nemáme nic a nikoho odsuzovat, co odsuzujeme, to vlastně udržujeme. Každý okamžik máme přijímat jako dar a za své pronásledovatele se máme modlit, aby i oni prozřeli. Mistr je ten, kdo vždy souhlasí s výsledky, ať jsou nechtěné a nepříznivé, protože ví, že je na nějaké úrovni vědomí musel chtít, proto nic neodsuzuje. Ví, že když se mu nelíbí, co vytvořil, může to změnit. Pro svůj vývoj potřebujeme přesně to, co máme a co prožíváme v tomto okamžiku. Doba mezi vědomým pojetím myšlenky a její realizace v našem životě se počne zkracovat, až nakonec zmizí a budeme výsledky chápat okamžitě. Všechny možné výsledky už byly naprogramovány a my prožíváme takové výsledky, jaké produkujeme volbou. Existují všechny tahy; jakého výsledku dosáhneme, záleží na tom, jaký tah uděláme. Životní proces je životní proces.

Kdykoli se stane něco špatného, je dobré říci: Bože, požehnej tomu, neboť jedině požehnáním se něco zlepší; odsuzováním nic nezměníš. Účinná modlitba je: Děkuji Ti, Bože, že jsi mi pomohl pochopit, že tento problém je již vyřešen. Svůj postoj změníš vděčností za každou příležitost růstu, tím obtížnou situaci změníš v příležitost. Ke každému problému přistupuj s radostí, neboť každá příležitost ti může posloužit k přeměně a vývoji. Představa, že jsem lepší než ostatní, že já mám pravdu, je příčinou všeho utrpení a krutostí. Žádná rasa, žádný národ, žádné náboženství, žádná filosofie, ekonomie, politická strana není lepší, nadřazená, jedině pravdivá. Takové myšlení vždy vedlo k zabíjení a ještě k sebeospravedlnění. Otázkou není, zda přežijeme, ale jak budeme žít. Vždycky jsme byli, jsme a budeme, život je věčný, smrt je pouhý horizont. Jsme vyjádřením života, život sám a život je proces, změna. Jsme to, co se neustále mění a vyvíjí. Jak se vyvíjíme, záleží na naší volbě z mnoha variant. Pošetilostí je chovat se stále stejně a přitom očekávat, že se všechno změní.

Je dostatek všeho, co myslíš, že potřebuješ ke štěstí: dostatek času, peněz, jídla, lásky – stačí, když se o všechno podělíš. Jestliže žiješ v pravdě, pak budeš ochoten všechno sdílet s druhými a nebudeš se snažit nic hromadit. Mezi vlastněním a hamoněním je velký rozdíl. Tvým poselstvím je tvůj každodenní život; poselství nemůžeš dělat, poselstvím můžeš jen být. Žij užitečným životem, pomáhej druhým a automaticky začneš žít vědomě a harmonicky; užitečný život tě bude nutit žít vědomě a harmonicky. Božství je dokonalé a co se nám povede, nemá být pocitem záslužnosti, neboť to je normální. To, co se nám nepovede, za to může naše ego. Duchovní schopnosti se dostavují jako přirozený důsledek určitého duchovního stavu a vývoje.