Pohádky, báje, mýty a legendy.

Pohádky, báje, mýty a legendy.

Máme také jeden pramen mystické nauky, velmi cenný, poetický a krásný. Jsou to přemnohé národní a lidové pohádky, z nichž mnohé v sobě skrývají mystické jádro. Je pouze třeba číst je srdcem a s očima otevřenýma. Nauky duchovní, které byly známy v nejstarších dobách u všech národů, jsou vtěleny do pohádek, bájí, legend i přísloví všech národů světa. Pohádky jsou k tomu, aby zvěstovaly lidem věčné pravdy mystické formou zábavnou. Jsou jedním z nástrojů ducha, který nedopustí, aby jeho pravdy byly zapomenuty. Protože duch svatý působil od věků všude stejně, vnukl jistým lidem svoje zákony ve formě pohádek a ty se proto udržely všude a proto se také mnohé z nich podobají, jako by byly někým přeloženy do různých jazyků. Mnohé archetypy jsou uloženy v pohádkách a tak člověk od dětských let poznává věčný souboj dobra a zla a jejich představitele, hodnoty věčné i dočasné. Pohádky jsou většinou starou tradicí mystickou.

Zakletá princezna je vždy symbolem lidské duše, zakleté do hmoty; drak, který ji střeží, je zevní svět a princ, který prochází různými nebezpečími a zkouškami, není nic jiného, než vnitřní člověk, čili Ježíš Kristus, v Indii Átmán, jenž princeznu nakonec vysvobodí. Staré mýty, legendy, pohádky, pověsti a zkazky pojednou ožijí, stávají se skutečností, máme-li k nim klíč. Od věků do věků jsou mystická tajemství stejná, proto je nalezneme u všech národů v jejich zvycích, obřadech i pohádkách. Duch Boží dovede vyjevit svůj Řád způsoby podivuhodnými a nezahladitelnými. Jisté pravdy se objevují v historii lidské vždy nanovo v šatu různém, pod slupkou se schovává vždy pravé jádro.

Pohádky a většina mýtů pochází z dob předhistorických. V pohádce o Sněhurce vlastně Sněhurka představuje Bohyni, která byla agresí patriarchální kultury vyhnána z vědomí lidstva. Na rovině lidské došlo ke zmizení Bohyně z vědomí, na rovině přírodní inteligence nikoli. S potlačením ženského aspektu božství byly také vymazány vzpomínky na krajinné chrámy jako výraz konkrétního projevu Bohyně v krajině. Kde jinde by měla najít útočiště, nežli v podzemí u 7 trpaslíků? Skřítkové a jejich spojenci se ujali vytváření díla, za které je vlastně zodpovědný člověk, např. formováním stromů a větví vytvářejí vhodné kosmogramy, aby uchovaly v krajině sakrální kvalitu určitých silových center. Každý tvar je výrazem zemního živlu. V symbolice Zjevení jsou čakry představované 7 církevními sbory, 7 hlavým drakem aj. Drakobijce sv. Jiří usekává ve skutečnosti hlavy vnitřní sani, kamickému principu v nás.

Pohádka o spící Růžence je symbolem dosud spící vyšší duše v člověku, také čeká na svého prince, vnitřního Krista, aby spolu uzavřeli mystickou svatbu. Tato pohádka vypráví o skutečné situaci, jež ovlivnila osud lidstva. Společně s Rúženkou usnulo celé okolí. Je nám sdělováno, že spojením své vůle se systémy racionálního myšlení a jejich možným zneužitím, přibral člověk do svého vývoje temné síly. Člověk upadl do hlubokého duchovního spánku, dříve tvárná hmota ztvrdla do podoby, jak ji máme nyní, Země se izolovala od společenství vesmíru, symbolicky okolo zámku začalo růst mohutné trní. Pohádka o šípkové Růžence a o Sněhurce patří k mystickým pramenům.

Protože lidské vědomí představující řídící sílu na Zemi vytěsnilo svět bytostí živlů do nevědomí, musel se i svět gnómů stáhnout do ústraní. Tento stav je citlivými lidmi vnímán jako zasněný spánek elementárních bytostí země. Vodní žínky již tradičně oživují prameny, řeky, jezera a močály; lidem se ukazují v podobě nádherných dívek. Svým tancem rozvádějí životní sílu živlu vody. Bytosti elementu vody rozšiřují především ženskou, tedy jinovou kvalitu. Protože přírodní říše vždy spočívají v jisté rovnováze, existují mezi vodními elementárními bytostmi i postavy mužského charakteru. Pohádkové postavy vodníků mají tedy reálný základ, uchovávají jangový pól vody; působí dojmem bytosti osaměle pohroužené do vodních hlubin. Také pohádka Boženy Němcové Jak Jaromil ke štěstí přišel, nás uvádí do moudrého světa bytostí přírody.

Bůh je a byl od věků a bude na věky, ale svět nebyl vždy, neboť byl stvořen v čase a s ním i člověk. Ale vývoj člověka byl stanoven od věčnosti. Tento plán je též obsažen v hrubších rysech ve všech starých pohádkách, mýtech a pověstech o hrdinech, ve starých básních i zpěvech hrdinských. Je to stále týž plán stvořitele, jakož i vše, co doprovází člověka na cestě mystické, když se na ni vydal. Je to jako v těch pohádkách, kdy princ vejde do zakletého hradu, aby odtud odnesl zlaté jablko, kterým má vysvobodit princeznu. Odchod ze zakletého místa, totiž hmotného světa, se podaří jen tehdy, když se neohlédne ani vpravo ani vlevo, slyší pak různé hlasy, tuší obludy, to jsou myšlenky člověka, ale nesmí jich dbát, nýbrž mít jen jednu myšlenku, což je symbol koncentrace, musí hledět stále vpřed, tedy k Bohu. Když by pochybil, zkamení, to je zhmotní se, bude nanovo uvězněn do vězení tělesného a jeho princezna-duše, bude nanovo na dlouhou dobu zakleta, tj., bude se svým nižším já připoutána do nové pozemské existence.

Aby se přítomnost Krista mezi lidmi mohla projevovat i v průběhu staletí církevního panství, byla prozřetelnost nucena hledat i jiné výrazové prostředky. Čtyři kanonická evangelia byla příliš sešněrovaná, než aby mohla úplně předat vícedimenzionalitu Kristova poselství. K této nešťastné situaci došlo v důsledku strnulosti církevních dogmat a také nesprávností v textech evangelií. Marie Sofie, božská Moudrost, nevěsta Kristova či ženský aspekt Krista, po celá staletí pomáhala lidem v jejich úsilí, aby si uchovali spojení se silou Krista. Její hlas obvykle nehovořil skrze spisy a církevní dogmata, nýbrž v ústním lidovém podání, tedy převážně v pohádkách. V pohádkách o Šípkové Růžence, o Sněhurce, o Popelce, o Červené Karkulce jsou v jejich obrazné řeči skryty pravzory vývoje lidstva, kterými se ke slovu dostal ženský aspekt. Naše nejvyšší Já zná kosmické rytmy zrodu a vývoje člověka, ví, že oddělením člověka od celistvosti života, od Jednoty, prochází jeho osamostatněný dílčí aspekt ego procesem individualizace. Jednotlivec postupně zraje k tomu, aby objevil své skryté světlo a v konečné fázi procesu vývoje dal mu zazářit navenek. Ponižování, nesnáze a zkoušky jak v pohádkách, tak i v životě vedou k překonání sama sebe tak, aby dosáhl onoho stupně čistoty, čirosti krystalu, který je nutný pro opětovné spojení s vlastním božským Já.

V pohádce o Popelce, sepsané dle lidové tradice bratry Grimmy v 19. století, jsou skryty pravzory vývoje lidstva, obraznou řečí jsme poučováni o rozdrobení bytosti člověka na jednotlivé části a zapomenutí na její původní Jednotu; teprve překonáním mnoha těžkostí je Jednoty dosaženo. Královského syna lze chápat jako syna božího, jako symbol obsahující duchovní Já člověka, žije na úrovni královského zámku. Rodina Popelky žije pozemským životem s jeho časově-prostorovým omezením. Třetí úroveň je nadřazená úroveň principů, podmiňujících život jako celek; jde o princip Boha, symbolizovaný otcem; zemřelá matka symbolizuje princip Bohyně, která byla ve jménu patriarchální nadvlády do značné míry vytlačena z vědomí. Macecha přichází do rodiny se dvěma dcerami, o kterých pohádka vypravuje, že byly v tváři bílé a hezké, ale srdce měly ošklivé a černé, což symbolizuje vývojový krok z Jednoty do polarity, polarita se projevuje v rozlišování mezi zevnějškem a nitrem, na pozitivní a negativní, na materiální a duchovní. Tato polarizovaná představa o světě stala se vůdčí představou po té, co se Bohyně představující Jednotu dala na ústup. Proto jedni, jako dvě nevlastní sestry, si užívají radostí života na úkor druhých, kteří jsou nuceni jim posluhovat, jako Popelka.

Když se otec ptá tří dcer, co jim má přivézt z města, dvě nevlastní sestry volí dle svého ega krásné šaty a drahokamy, Popelka důvěřuje moudrosti přírody a prosí o lískový proutek. Královský syn symbolizuje aspekt věčnosti a hledá cestu, jak by pospojoval roztříštěné části člověka a rozhodne se uspořádat tři slavnosti, aby si našel pravou nevěstu. Zemřelá matka byla nahrazena zlou macechou, ta symbolizuje společenské normy a psychologické normy polarizované společnosti, které stále víc nahrazovaly milující a všestranný vztah člověka k životu a své vícedimenzionalitě. Moderní člověk je oloupený o svou celistvost, místo něho dominuje ego a vládne člověku. Avšak ego představované nevlastními sestrami, je zapletené do jednostrannosti a povrchnosti a není schopné zajistit člověku stabilitu, uzemnění a vývoj, proto člověk kolísá mezi vírou a pochybami, mezi nenávistí a láskou, mezi závislostí na hmotném a nadšením pro duchovní ideály.

To, co kdysi představovalo blaženost člověka, jas jeho Já, muselo být nejdříve potlačeno a popřeno a tím bylo vtaženo dovnitř. Pozitivní stránka toho je, že člověk je nucen cvičit se v pokoře, neustále se ptát po smyslu svého života a učí se rozlišovat, co je a co není životu prospěšné. Tím jednotlivec vnitřně zraje k tomu, aby objevil své skryté vnitřní světlo a dal mu zazářit navenek. Ponižování, nesnáze a zkoušky, kterými musí projít, mu umožní, aby dosáhl vyššího stupně čirosti, který je nutný pro opětovné spojení s vlastním božským Já. Je zde varování, že člověk by mohl zmeškat tento osudový okamžik, jestliže neobstojí ve zkouškách, má-li mít přístup na slavnost. Popelka musí vybírat z popela hrách a čočku.

Bílí holoubci představují ženskou sílu ducha, moudrost prapočátku, hrdlička symbolizuje síly citu a ptáci intuici. Dnešní člověk však pohrdá svými ženskými kvalitami, moudrostí, citem a intuicí a nerozpozná proto okamžik svého znovu spojení se svým Já. Podle kosmických hodin, podle jejichž rytmů se odehrává vývoj lidského pokolení, nadešel již čas k jeho znovu spojení v novou jednotu, v postoupení o krok výše ve vývoji duchovním. Kdo poznal celý svět, ale sám v sobě chybil, chybil ve všem, jsou slova Ježíšova podle Tomášova evangelia. Hlas duše je vyššího řádu, aby se stal prostřednictvím duše slyšitelným, musí být síla rozumu vyvážena citovou stránkou. Nám lidem je otevřen individuální přístup k božskému jádru univerza, lidé jsou proto pro ostatní bytosti Země pramenem síly. Když se však uzavřou ve starostech o své hmotné přežití, uzavírají tím i cestu silám, které od člověka jiné bytosti Země jako potravu potřebují.

Královský syn poznává svou pravou nevěstu na první pohled, okolnosti však nejsou ještě zralé, aby mohl vzniknout trvalý vztah, teprve při třetí slavnosti nachystal princ ještě nepoznané nevěstě past, ve které uvízl její střevíček. Střevíček symbolizuje pravzor osobní identity, rámec pro dané vtělení člověka, zajišťuje jedinečnost každé lidské bytosti. Macecha, představitelka panujících společenských a kulturních norem si myslí, že princ přišel, aby se oženil s jejími dcerami, tzn. s egem. Kde došlo ke ztrátě jednoty a upadnutí do ega, tam nemůže padnout zlatý střevíček. Vyzkoušení střevíčku je nutné pro opětovné spojení se v jednotu. Nesmíme zapomenout, že všechny osoby, které v pohádce vystupují, představují různé, vzájemně si odcizené a dokonce znesvářené části jedné a téže lidské bytosti. Proto nemůže být nikdo proklet a vyloučen, aniž by ten, kdo kletbu vysloví, neproklel a nezmrzačil sám sebe.

Kolik lidí de facto upisuje svou duši ďáblu kvůli mamonu, světské moci, slávě apod. V pohádce o němé nevěstě či princezně, je duše princeznou, která je spoutaná zlou mocí, satanem, totiž světem, ale láskou k princovi či ženichovi, Ježíši Kristu či Átmanu, spadnou její pouta a ona nabude darů jazyka čili Slova a též vnitřního zraku a sluchu. Láska je nejmocnější silou v makrokosmu i v mikrokosmu, pod její mocí puknou i pouta černokněžníkova, jedno po druhém. Spravedlnost je moudrost a pravda v jednom a témže, je to největší ctnost, neboť je vedena onou silou, která je pákou všeho života, totiž láskou k pravdě. Kdo hledá pravdu, miluje ji, ale nesmí při tom pohlížet vpravo ani vlevo, nýbrž jedině před sebe.

Voda živá, která dává život věčný, je onou studnicí věčné moudrosti, která se otevře každému, kdo v sobě našel Boha. Studnice tato je častým symbolem, který se objevuje na cestě mystické v různých tvarech a také ve snech a pohádkách, buď jako pramen, studánka či jako voda prýštící ze skály. Studnice živé vody je vnitřní život, který je bez konce, protože jeho pramenem je božství. Mýty a legendy všech národů o recích, stejně i pohádky jsou vlastně skrytým líčením cesty mystické. Symbol ruky, kterou podal Bůh Izraelským, totiž vyvoleným, je často vyobrazován v katakombách křesťanských, na egyptských i řeckých sarkofágách i v různých mýtech jako na příklad známá nit Ariadnina, která vyvedla Thesea z labyrintu, kam se odebral, aby zabil obludu Minotaura. Labyrint čili bludiště je symbolem zevního světa čili lidského rozumu, ve kterém se člověk ocitl; rovněž znamená lidské tělo, ze kterého duše nemůže vyjít, ledaže by jí byla podána pomocná ruka, která ji vyvede. Ariadna je česky velebná nebo posvátná lidská božská duše a Minotaurus je naše zevní já. Ariadna pomohla hrdinovi Théseovi z labyrintu tím, že mu podala klubko nití. Ruka podávající do bludiště nit, je též rosikruciánským znamením.

Kamický neboli zvířecí princip v člověku je naznačován v mnohých náboženských soustavách jako had nebo drak, často stohlavý či sedmihlavý, kdy sotva jedna hlava je uťata, dorůstají další znovu. Kama je velmi silný element, a když jedna její část je usmrcena, zvedá hlavu jiná. Proto se nižší duše lidská s kamou porovnává s drakem stohlavým, kterého usmrcuje rytíř-Duch, dle křesťanské legendy svatý Jiří, dle německé báje Siegfried, podle řecké Herakles a všude jsou stejné symboly. Mystikové a alchymisté symbolizují tento nižší princip lvem, někdy býkem, koněm či jiným zvířetem, křesťané satanem. Zvíře je obrazem zkoušky, která má přijít. Unikl jsi velké zkoušce svou vírou, protože jsi nepochyboval před tak strašným zvířetem. Uvrhni veškerou svou starost na Pána, on tě povede. Šelmy představují útoky zevního světa na mystika, který dochází k posledním stupňům svého vývoje. Proměnění se mezka či jiného zvířete zpět v člověka je symbolem božského ovládnutí nižších principů v člověku, když bylo v lidském nitru probuzeno božské vědomí, čili vnitřní život mystický. Pak se stane ze zevního člověka, který je vlastně svou tělesnou podstatou zvířecí rozumný tvor, bytost naplněná božským a ne lidským rozumem. Lidský zevní rozum je ve skutečnosti jen naším klamným vůdcem, a když se jen na něj spoléháme, vede nás do zkázy.

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Kdo v sobě živí zevního člověka, který jedině je schopen hněvu, ten nemůže očekávat, že v něm bude probuzen Duch svatý. Protože při koncentraci vstupujeme do nejhlubšího niterného klidu, dáváme tím Duchu stále větší příležitost, aby v nás rostl a tím přemáhal nečistého ducha-kamu, až konečně tento nečistý bude usmrcen. To je mystickou smrtí na kříži. Takový legendární hrdina nebo bohatýr, je vždy symbolem člověka, který se chce probojovat ke spáse. Starogermánský Siegfried, který zabíjí draka Fafnera, aby se dostal přes ohňovou horu (mystický křest ohněm) k panně Valkýře Brunhildě, je totéž jako svatý Jiří, jenž rovněž zabíjí draka, své nižší já, čili kamický princip. Brunhilda je symbolem duše, buddhi, jenž je obklopena mystickým ohněm Kundalini. Drak je zevní já nebo zevní svět.

Každý mystik je zároveň bojovníkem, musí být bojujícím a silným hrdinou, který bojuje největší boj na světě – aby popřel sama sebe, své ego. Proto staré národy měly svoje tradice o hrdinech, kteří zabijí draka či saň (zevního člověka) a vysvobodí princeznu (duši). Mýtičtí hrdinové jako Herakles, Jason, Theseus, Rama i Krišna v Indii a mnozí jiní představují člověka, který zápasí o svoje osvobození, o svoji spásu. Stejně tak legenda o Parsifalovi je nádherným obrazem mystické cesty, plným symbolů a podobenství, z nichž se dá čerpat mnoho poučení.

Národní pohádky jsou vlastně jinotajnými nárysy cesty mystické. Lze jen žasnout, že věci tak zjevné a po celém světě za všech dob rozšířené, jsou dosud lidem neznámé a že chodí kolem těchto pokladů vědění bez nejmenšího tušení o jejich ceně. Často je ale nutno jít k původním dílům a pramenům, neboť dnešní převyprávěné pohádky jsou o to mystické, většinou z neznalosti a nepochopení, ochuzeny. Jako příklad uvádím od Němcové Prince Bajaju, kdy ke konci se loučí princ se svým koníčkem a ten vysloví přání, aby mu princ za odměnu setnul hlavu; stalo se tak a k nebi vzlétla holubička. To už se děti dnes nedočtou, to bylo pozměněno. Jako dítě jsem o tom hodně přemýšlela a jak se dříve říkalo: co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš, tak po setkání s duchovní naukou jakoby všechny ty krásné pohádky otevřely se přede mnou jako znovu nabyté poklady.

Neobyčejnost se týká zvláštní cesty, kterou jde mystik v porovnání s ostatními lidmi. U všech velkých jogínů a světců se setkáváme se skutky a chováním neobyčejným. V mnohých případech byli velcí Mistři a zasvěcenci považováni za blázny. V legendě o Parsifalovi se praví, že vlastní matka mu posadila na hlavu bláznovskou čapku, což je symbolické. Také prototyp pravého mystika v našich pohádkách, náš hloupý Honza je takový příklad. Všem lidem se zdá být hloupým Honzou, ale přece jen je nakonec člověkem nejmoudřejším, provede věci nejobtížnější a jiným lidem nemožné a vždy zvítězí. Poučení o dvou cestách nalézáme ve většině národních pohádek všech národů. Jedna je světská, ke které patří i všechna světská filosofie i věda. Touto cestou jde většina lidí, dav, neboť ani nevědí o cestě pravé, kterou je třeba nalézt a zvolit. Většinou se princ z pohádky setkává na rozcestí s nějakým dobrým starcem či babičkou, nebo dobrým zvířátkem, kteří mu ukážou cestu pravou, aby nalezl zámek se zakletou princeznou, která je symbolem nebeské duše člověka.

Každý zasvěcený mystik je synem božím. A jemu, zasvěcenci, požádá-li, dá Bůh vše, nač si pomyslí. Tato myšlenka o čarovném stromu přání se opakuje v národních pohádkách všech věků a všech národů v rozmanitých formách, ať je to lampa Aladinova, nebo kouzelná mošna či kouzelný stoleček nebo ubrousek, čarovný prstýnek apod. Za všemi těmi symboly je neomezená síla božská, kterou získává zasvěcenec, který pak ovládá celou přírodu, viditelnou i neviditelnou. Ve většině pohádek je pak příznačné, že takový zázračný prostředek dostane buďto hlupáček, jako je český hloupý Honza, ruský Ivan, anebo člověk chudý, který ani nemá tušení, jakým darem byl obdarován. To naznačuje pravdu, že této milosti může dosáhnout jen člověk prosté mysli, který má srdce na pravém místě, ale nikdy ne rozumář, který právě svým zevním rozumem si zahrazuje cestu k božství.

Báje o Fénixovi je tak stará jako lidstvo samo a má svůj původ v mystických zážitcích, neboť souvisí s ohnivým křtem: pták Fénix vstává z mrtvých ze svého popele. Ohnivák znamená tolik jako Fénix, symbol člověka znovuzrozeného. Ohnivý oblak, který obklopoval svatou mučednici Teclu, je též symbolem křestu ohnivého. Báje o Fénixovi byla ve starých dobách mnohem známější nežli dnes. Tehdy byli lidé vcelku mnohem zbožnější, a proto se jim dostávalo z neviditelna mnohem více pokynů, nežli dnes. Číslo dvanáct má mystický význam jak pro makrokosmos, tak pro mikrokosmos. Je dvanáct světových měsíců, jeden měsíc trvá 2160 let, dohromady tvoří jeden světový rok, asi 26 tisíc let, tedy jeden vývojový okruh Zodiaku, ve kterém se střídá 12 různých světových sil, 12 odlišných kvalit doby, charakterizovaných a symbolizovaných jednotlivými souhvězdími. V pozemském čase máme 12 měsíců, i ty se objevují v pohádkách. Mnohem vyšší mystický význam má číslo třináct, 12 apoštolů a třináctý Kristus, jehož mystérium nelze ještě vykládat. I ono se dostalo do pohádek i do života lidí, jako například ona tajemná třináctá komnata.

Přemnohé tradice a staré spisy indické, perské, řecké a římské a jiné o bozích a hrdinech, kteří jako na příklad Herakles, jsou prototypy mystika; jejich osudy nám symbolicky naznačují duchovní postup lidské duše od pozemské hroudy až na nebesa. Herakles je prototypem mystika, jeho dvanáctero prací znamená symbolicky určité mystické stavy; usmrcení hydry je usmrcením zevního člověka, čili draka. Vyčištění chléva značí morální očistu a nakonec jeho smrt v plamenech, které mu připravila jeho manželka-duše, značí ohnivý křest a vystoupení na nebesa. Bohyně Héra a Juno znamenají božskou Duši, která obdržela ke svatbě zlatá jablka, totiž duchovní moudrost. Tato jablka jsou střežena v zahradě Hesperidek drakem, totiž lidskou nižší přirozeností, ale též Hesperidkami čili dcerami zapadajícího slunce, což znamená zhmotnělou církev světskou. A ty spolu s mečem plamenným střeží vchod do zahrady, aby nikdo ovoce neutrhl a nepojedl a tím nezvěděl nic bez světských kněží. Jedině Herakles, pravý mystik, přemůže obtíže a dosáhne zlatého ovoce. Zlatá jablka Hesperidek jsou týmž symbolem jako ono jablko, které podala Eva Adamovi. Jablko má vůbec velkou symbolickou úlohu a proto se objevuje i v mnohých pohádkách a mýtech.

Obr Atlas nesl Zemi na svých bedrech, což je symbolem Krista, který vzal na svá bedra hříchy celého světa. Nesení zeměkoule na bedrech je nesení kříže a patří k mystickým stavům. Zápas s obrem je symbolický zápas se zevním člověkem; podobný zážitek musí mít každý pokročilejší mystik. Přední egyptský Bůh, který byl usmrcen a vstal z mrtvých tak jako Kristus, je Osiris, bůh Slunce, právě tak jako Kristus. Parsifal je též symbolem znovuzrozeného člověka a vítěze nad světem.

Pověsti a báje vždy znaly a předávaly nejhlubší pravdy. Podle staré pověsti bytosti, která přinesla lidem sílu, která je přivádí do pozemského života, aby v něm byli činní, Prométheovi, sup užírá právě játra; nemocná játra neprovází bolest. Játra jsou orgánem, který nás vlastně poutá k zemi; je to orgán, jenž je nejvíc vystaven sklouznutí do iluzorního světa. Mělo být poukázáno na to, že Prométheus přinesl lidem něco, co by mohlo lidi hlouběji zapříst do ahrimanství. Ahrimanský vliv se projevuje jako poškození neprovázené bolestí, ale orgán, v němž se poškození projevuje, se stává neupotřebitelným. Tento orgán nám je vzat, abychom našli cestu zpět do duchovního světa, abychom se nezapletli příliš hluboko do klamu a iluzí o vnějším světě. Iluze o našem vnitřním světě, tedy iluze týkající se našeho ega, způsobují člověku zase bytosti luciferské, i o tom nás zpravují pohádky. Obvykle vliv luciferský provází i vliv ahrimanský, tedy iluze o svém egu způsobují, že člověk podlehne i klamu o vnějším světě.

Ve všech starých mýtech o héroích setkáváme se se stejným schématem cesty mystické, např. v Mýtu o řeckém králi Oidipovi. Králi Laiosovi bylo věštěno, že jeho vlastní syn pojme vlastní matku za ženu. Dal proto narozenému synovi probodnout nohy u kotníků, svázal je a pohodil dítě do hor. Chlapce našel a vychoval pastýř, a když Oidipus vyrostl, tázal se po svém původu a dozvěděl se, že je mu souzeno zavraždit otce a matku pojmout za choť. Vyhnul se své domovině, osudu neušel, když se na cestě setkal s povozem svého otce, koně mu zkrvavěli nohy, když povoz neuhnul a tu syn zabil svého otce. Došel do Théb, kde zahubil zle řádící sfingu po té, co rozluštil její hádanky. A protože osvoboditel měl dostat za odměnu královnu za manželku, vzal si vlastní matku za ženu.

Tento mýtus je klíčem k mystickému vývoji člověka. Král Laios je starým Adamem, který musel být usmrcen člověkem novým, který se zrodil v našem nitru, Ježíšem Kristem. A znovuzrozený Kristus si vezme za manželku svoji matku, totiž Duši, která je jeho neposkvrněnou nevěstou a která ho před tím porodila; je zde skryto tajemství neposkvrněného početí. Symbol probodnutých nohou u kotníků značí nohy Kristovy probodnuté hřeby. Zakrvácené nohy Oidipovy úderem koňských kopyt znamenají křest krví. Usmrcení Sfingy nebo-li Hada nebo draka, též hmotného těla. Hádanku rozluští ten, kdo pozná pravou podstatu hmoty a zvítězí nad ní. Mystická svatba krále a královny je sloučením Duše žáka s Duchem svatým a tím je mystický vývoj člověka ukončen a žák se stal Mistrem královského učení.

Pohádky právě tak jako mytické příběhy se odněkud vzaly, objevují se v mnohé podobě u různých národů v různých časech; jsou zasutou vzpomínkou na realitu. Jde o jiný než vědecko-rozumový pohled na svět. Všechny pověsti, mýty a legendy, náboženství i lidové výtvory slouží k řešení světových záhad a mají základ ve vnuknutí zasvěcenců. Pohádky nás uvádějí do reálného světa víl, permoníků, pána hory, královny víl, krále moře apod. Co pyšný lidský rozum z našeho vědomí vytěsnil do podvědomí, s tím se stále setkáváme již od dětství v lidových pohádkách, rčeních, pověstech a bájích.