Mystika

Mystika

Mystika je cesta k Bohu. Každý adept, každý zasvěcenec i Mistr, který dosáhl nesmrtelnosti tělesné i duchovní, musel projít mystickou školou. Touto cestou šli i starozákonní proroci, neboť staří Židé měli svoje prorocké čili mystické školy a podobné školy byly i ve starém Egyptě, v Indii, Persii a jinde. Mystická cesta je cestou tajnou, úzkou a trnitou a je jen pro vyvolené; ale ten, kdo cítí, že je k ní vnitřně váben, měl by ji nastoupit. Náboženská mystéria jsou tajné, věčné pravdy, které platí v celém vesmíru a je v nich obsažen vývoj člověka od hmoty k Bohu, čili evoluce člověka. Tyto pravdy tvoří skrytou část všech náboženských soustav, jsou určeny jen pro lidi duchovně probuzené a jsou skryty před nevědomým davem. Mystika je dána lidem Nejvyšší bytostí, a proto je také ve všech náboženských směrech stejná; je základním kamene každého pravého náboženství a jeho hlavním sloupem. Ve starých dobách, kdy vnitřní tedy ezoterní náboženství bylo ve velkém rozmachu a kdy existovali hluboce zasvěcení kněží, slavila se tzv. mystéria; tehdy byly velké a slavné školy vedené opravdovými adepty.

Mystickou cestou je vývoj lidské duše, která z vůle boží musela sestoupit do hmoty, do které se vtělila, čímž dle starých nauk se poskvrnila. Úkolem duše, pokud je ve spojení s hmotou, je vybojovat vítězství nad hmotou, což je označováno někdy jako vítězství nad náruživostmi, hmotnými sklony a vášněmi, také jako vítězství nad satanem, který je dle starých nauk jednak bytostí symbolickou, ale jednak představuje celé legie bytostí zlých, jež existují v prostoru světovém. Tento vývoj a zápas může se dít s úspěchem, jen když je duše v těle lidském. Po smrti těla musí duše čekat na nové vtělení, aby pokračovala ve svém vývoji. Konečným cílem mystické cesty je tzv. spása, čili vstup do nejvyššího světa duchovního čili božího neboli do království nebeského. Cesta mystická není nějakou bláhovou fantazií nebo výmyslem, je to skutečný a dobře pozorovatelný vývoj, jehož jednotlivé fáze, zvané mystické stavy, pozoruje žák mystiky nepřetržitě po celý svůj vývoj. Při cestě mystické samočinně se vyvíjí pět vnitřních smyslů a jimi chápe a vnímá žák věci, o kterých se jiným lidem ani nemůže zdát. Cesta mystická je rozdělena na několik hlavních stupňů: mystická smrt, tj. smrt na kříži, jak nám ji naznačil svým životem Ježíš Kristus, znamená, že zevní člověk každého žáka musí zemřít touto mystickou smrtí. Zevní já čili nižší lidská duše byla vytvořena výchovou, zevními okolnostmi a vlivy hmotné dimenze bytí. Dalším krokem jsou tři křesty, pak následuje znovuzrození vodou, krví a ohněm a korunou všeho je mystická svatba, což znamená vnitřní sloučení vyšší duše s vnitřním Ježíšem Kristem.

Nejdůležitějším pramenem mystiky je evangelium. Pro dav a pro člověka davu se mystika nehodí, neboť Cesta vyžaduje od člověka jisté velké oběti, jichž dav není schopen; pro dav musí postačit jen Ježíšova nauka morální. Jednou musí sice každý člověk projít mystickou cestou, neboť v každém člověku je jiskra boží a ta se musí vrátit ke svému původnímu prameni. Ale lidstvo není stejného rázu, není ani rovnost ve vývoji duchovním. Přesto lidstvo neustále pokračuje ve svém vývoji a i ti nejposlednější musí jednou postoupit na místa adeptů, třeba to bylo až za miliony let. Královské umění čili mystiku za starých dob znali jenom vysocí kněží a králové, lidu byla utajovaná. Královská cesta je jediným prostředkem k dosažení spásy a vykoupení cestou spojení s vnitřním božstvím; smyslem vykoupení je zastavení reinkarnací a uniknutí ze zákona znovu vtělování. Kdo dosáhl stupně adepta nebo Mistra, nepodléhá již zákonům tohoto světa, je jejich pánem. Královské umění vede člověka do království božího a činí ho králem, vladařem, neboť zná veškeré síly na Zemi i na nebi, zná všechno vědění. Rozum vede člověka do světa, mystika do nitra.

Mystika je praktické náboženství, a proto je cesta mystická nejvyšší věcí na tomto světě. Božství je cíl nejvyšší. Kdo chce využít svého vnitřního daru, musí se věnovat své práci vytrvale a s vírou. Věřte a bude vám dáno. V duchovnu je cit na prvním místě, jako rozum je na místě prvém ve věcech pozemských. Jakým způsobem vede člověka cit, vidíme ve všech oblastech umění. Veškeré umění je věcí citu, vychází z božské oblasti, kde spočívá naše citová stránka. To, co si představujeme, to také tvoříme. To, co žije v naší imaginaci, je již ve světě neviditelném. To, čemu jsme přestali věřit, již pro nás neexistuje a nebude to pro nás, dokud to zase nepřijmeme jako pravdu. Střezte se tedy vytvářet za života klamná místa blaženosti, nebe či pekla dle svých představ. Žijte svými myšlenkami v nejvyšších sférách života a v Bohu, hledejte pravdu a pak ujdete všem klamům, které by vás mohly nějak ohrozit či zdržet na cestě vývoje. Svět je pouhým výsledkem našeho zdání, klame naše smysly. Hmota je pevnou a tuhou jen dle našeho domnění, naše tělesné smysly nás jen klamou svou nedokonalostí. Hmota ve své podstatě je energie o jisté vibraci, frekvenci, napětí. Na Zemi jsme jen v jakémsi snu, ze kterého se musíme probudit k lepšímu životu. Tyto pravdy byly známy již v dávnověku a jsou uloženy i v indických védách; stáří mýtů indických se počítá asi na 30 tisíc let. Staří zasvěcenci věděli, že hmota je pouhým klamem, vědci k tomuto poznání docházejí v současné době. Prastaré nauky duchovní, jako židovská kabala učily, že božstvo a vesmír je jedno a totéž. Všechno, co je, je v Bohu, ale v různých skupenstvích hmoty.

Podle duchovních nauk uplatňují se ve vývoji lidstva dvě cesty. Jedna je cestou obyčejnou, která neustává zdokonalovat vše, co žije. Tato cesta vede nakonec vše stvořené ke svému Tvůrci. Doba světového vývoje je rozdělena na určité tvůrčí doby-manvatary a stejně dlouhá období klidu, zvaná pralaya a trvá 380 a půl milionů let, počítáno dle starého brahmínského kalendáře a jiných záznamů staré Indie. Tomuto dlouhému vývoji lze jednotlivci předejít a zkrátit jej na dobu skoro nepatrnou v porovnání k oněm stovkám miliónů let. To je cesta královského umění neboli mystika. Ne všichni jsou ochotni a schopni přinést jisté oběti, které mystika od člověka vyžaduje. Tato oběť se zdá nepatrná, ale ve skutečnosti je veliká, neboť vyžaduje celého člověka a celou jeho energii. Je to oběť nejvyšší, neboť člověk musí potlačovat svoje zevní já. O dvou cestách vývoje Kristus řekl: Vcházejte těsnou branou, neboť postranní brána a široká cesta je, kteráž vede k zahynutí a mnoho je těch, kteří vcházejí skrze ni. Neboť těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málo je nalézajících ji.

Těsnou bránou je cesta mystická, která vede k životu věčnému, po případě i k nesmrtelnosti v těle. Je bludem učit lidi, že jejich duše je nesmrtelná, protože nesmrtelnou se stává až po jejich spojení s vnitřním božstvím. Skoro všechny církevní nauky mluví stále jenom o mravouce, ale neukazují lidem cestu, jak dospět ke spojení s vnitřním božstvím. Činnost zevního já spočívá v myšlenkách a představách. Kdo cvičí koncentraci, tedy kdo nejméně půl hodiny denně zastaví tok svých myšlenek a představ a obrátí svou pozornost dovnitř na svoje vnitřní božství, kdo tedy svou vůlí ubíjí svoje myšlenky a představy, ten podle slov Kristových ztrácí svou (nižší, zvířecí) duši pro Spasitele a tím ji nalézá (vyšší božskou duši), jeho duše (individualita) bude zachráněna. Jinak řečeno s Jakubem Böhmem: Kdo dovede být naprosto tichý, ten uslyší uvnitř nevyslovená slova boží. Toto utišení všeho zevního znamená mystickou koncentraci.

Opravdové a skutečné zasvěcení se zakládá na osobních zkušenostech a zážitcích. Zevní povídání o tom vnikne jen do zevního rozumu a není tak spojeno s vnitřním osvícením, které je nejvyšším cílem mystického zasvěcení. Proto hledání zevního vůdce je chybné, bezúčelné a marné, neboť může nám sice zpočátku ukázat cestu, ale pokud na ni sami nevkročíme a neprojdeme ji, nic neobdržíme, neboť vše si musí člověk vybojovat sám vnitřní prací na sobě, a sice prací velmi usilovnou i trpkou. Bůh odhalí cestu k sobě jen určitým lidem a jenom, když sám chce, jinak je hledání marné. To vše velmi těsně souvisí s karmou. K mystické cestě se dostane každý, komu má být odhalena, ale žádný, kdo není zralý. Jedině hmotným utrpením je duše člověka očištěna a schopna spojení s Bohem. Mystik musí být vtělenou pokorou a odevzdaností do vůle boží. Jedná-li proti takovému duchovnímu zákonu, bude jeho pokrok zadržován a on zůstane dlouho v temnotě. Nesmíme konat mystická cvičení proto, abychom dosáhli mystických stavů, ale celá naše síla musí se soustřeďovat jen na Boha, kterého hledáme ve své nitru.

Duchovní osvícení vždy musí přijít z nitra, nikdy nepřichází ze zevního světa. Proto zevní učenost musí být naprosto odložena a zapomenuta, neboť je výsledkem zevního rozumu. Zevním rozumem nelze nikdy pochopit duchovní věci, a kdo chce být zasvěcen, nechť se zbaví svých rozumových představ o Bohu, náboženství apod. Jedině srdce a cit nám mohou pomoci. Veškeré, i ty nejtajnější věci a mystéria budou nám jednou zjevena, ale ne všem lidem zároveň, ale podle jejich duchovního pokroku. Učení církevní je jenom pro dav, pro člověka davu, pro zevní rozum, kdežto učení duchovní je pro duši a ducha člověka. Celá mystika se dá shrnout takto: oddej se bez výhrady Bohu, mysli stále na Boha s vyloučením všech myšlenek a přijdeš k Bohu. Hlavní věcí je pak praxe, k té je třeba mít velkou trpělivost, vytrvalost a sílu vůle. Mystik se musí věnovat úplně a cele svému úkolu, celý svůj život musí mu zasvětit a při tom musí plnit i svoje povinnosti pozemské s největší svědomitostí. Člověk musí být také zcela zdráv duševně, tělesné zdraví, není-li úplné, tak nevadí.

Vstoupili jsme do času, kdy Duch Svatý se počíná vylévat v hojné míře a kdy mystika se stává základním kamenem duchovního hnutí. Proto každý, kdo se cítí silným a kdo je duchovně přitahován k božským věcem, chop se díla, dokud je čas. Tak nás nabádá Karel Weinfurter, zakladatel novodobé české školy mystické. Adepti, čili Mistři jsou dnes, jako byli dříve. Ale mají zcela jiné prostředky k šíření svých myšlenek a nepotřebují k tomu média. Jejich duchovní moc je tak velká, že mohou působit jak na jednotlivce, tak i na celé národy a zasévají svoje myšlenky tak, že o tom nemá nikdo ponětí. Mistry pozná ten, ve kterém svítí totéž světlo, světlo pravdy. Mistři žijí zcela odloučeně, takže lidem jsou skryti, což je nutné a zřídka kdy je dovoleno lidem o nich něco zvědět; a v takových případech zevní svět ani takovým zprávám ani nevěří. Všichni mistři jsou spojeni s jednotou a tvoří kruh adeptů; neustále bojují úporný boj proti temným mocnostem, které se snaží zničit vše dobré a krásné, co je na Zemi.

Na cestě mystické dochází k jistému daru božímu, který zve se vnitřní slovo. Je to hlas ticha, čili uklidnění nebo zastavení myšlenek čili mystická koncentrace a je-li cvičení delší dobu prováděno, obdrží žák vnitřní slovo, v jeho nitru se probudí pravdivý boží hlas. Pět zevních smyslů je patero bran do města, kterým je naše tělo; tyto brány je nutno při mystické koncentraci uzavřít, což se děje odpoutáním se od zevních dojmů a upření pozornosti dovnitř. Pak se může duše ponořit do vnitřní hlubiny, kde v tichu mystickém nalezne Boha. Toto vnitřní slovo se naprosto liší od obyčejné inspirace nebo vnuknutí a je vždy provázeno jevy dávajícími jistotu, že sdělení skutečně přichází z Ducha svatého. Kdo je pokřtěn Duchem svatým, obdrží zároveň duchovní schopnost rozeznávat naráz zrno od plev. Většina lidí žije v klamu a nerozeznává pravdu od nepravdy proto, že není dost duchovně probuzená, že jejich duše dosud neprošla zasvěcením křtu.

K výkladu Písma je třeba vnitřní osvícení, kterého lze dosáhnout jen mystickým vývojem. Vykladači Písma bloudí v tom, že právě nejhlubší a mystické věci vykládají podle písmen, neboť nechápou výklad podle ducha. Naše osobní pozemské já je smrtelné a má nižší vibrace a proto nesmrtelná duše s naší božskou podstatou uniká našemu zevnímu vědomí a proto naše nižší zevní já nemůže se účastnit vyšší úrovně duchovní, která má atribut věčnosti, pokud naše zevní vědomí se nepřesunulo do věčného centra nesmrtelnosti, tedy do Ducha svatého, který sídlí v našem duchovním srdci uprostřed prsou. Kdo počal s mystickým cvičením, musí mít nejdříve zcela určité sny, které jsou charakteristické. Jejich symbolika je žákovi obvykle nesrozumitelná, potřebuje učitele nebo pokročilejšího žáka, aby mu sny, případně i dostavující se duchovní vidění vyložil. Později, když žák dosáhl 1. stupně zasvěcení, je mu dán vnitřní klíč k takovým symbolům; tato doba trvá obvykle 10 až 25 let. Tento klíč je jedním z darů milosti boží.

Všichni mystikové, kteří dosáhli jistého stupně, tvoří zcela určitou a pevnou neviditelnou obec, všichni jsou a musí být ve spojení duchovním. Církev znala tento pevný kruh a nazvala jej obcování svatých. Duchovní obec je každému přístupná, ale kdo chce do ní vstoupit, musí být toho schopen a tuto schopnost si vydobýt; ostatním lidem je zavřena sedmerým zámkem. Každý mystik jen trochu pokročilý musí rozumět všem mystickým spisům, pochopí plně a správně Bibli a evangelia, neboť obdrží klíč k mystériím všech národů, k alegoriím různých mýtů a také klasických pohádek, které jsou většinou tradicí mystickou.

Podle duchovních zákonů je lež démonické povahy, neboť pánem lži je satan, tak jako Pánem pravdy je Bůh. Každá lež nese trest, zvláště když bludy jsou šířeny vědomě. Cílem démonických bytostí je stržení lidstva do propasti temnoty na dobu pokud možno dlouhou, případně i zničení lidstva. Největším trnem v oku je temným silám cesta k Bohu, čili cesta mystická. Kdo nastoupil cestu mystickou, není vystaven vlivům démonickým, pokud žije morálně, neubližuje žádným živým tvorům a cvičí se v mystické koncentraci, která vyvolává mocný duchovní vír zvaný Pitha. Avšak nejmenší přestupek přitahuje číhající zlé bytosti, které mohou člověka rozmanitým pokušením uvrhnout do hněvu nebo nezřízených choutek či něčeho podobného. Tu se musíme mít na pozoru, neboť odplata u mystika následuje velmi rychle. Buďme bdělí ve styku s lidmi hmotně založenými, jimž je vše duchovní a náboženské protivným elementem. Takových lidí je velmi často použito démonickými bytostmi, abychom byli podrážděni nebo pokořeni nebo strženi k neřesti. Satan dává takovým lidem zvláštní schopnost, že dovedou až úžasně bystře překrucovat božské pravdy. S lidmi podobného druhu nikdy nediskutujme a nepřeme se o věcech duchovních, neboť bychom zeslabili svoji duchovní energii a ztratili mnoho z toho, co jsme za léta získali. Modleme se za takové lidi, když pocítíme, že k nám byli posláni bez vlastního vědomí jako nástroje zla. Nepřeme se ani s okultisty jiných směrů, kteří mystice nepřejí nebo pochybují; k tomu je potřeba velké duševní síly a při tom je to většinou zcela marné, neboť k hlubokým pravdám člověk dospěje jen vnitřní cestou.

Je dobré rozšiřovat svoje vědomosti dobrými knihami, ale hledat duchovní vývoj jedině čtením nejde právě tak, jako čtením literatury o hře na housle nelze se stát houslovým virtuosem. Při čemž v mystice je tělo nástrojem a lidská duše je hudebníkem i skladatelem i tvůrcem tohoto dokonalého nástroje. Mystikovi musí být Božství právě tak žádoucím, jako hledači pokladů zlatý poklad ležící někde nadosah. Mystika je snahou po dosažení a poznání Boha v sobě i ve vesmíru. Je to snaha dospět stejně k hlubinám lidské podstaty tak jako k výšinám nebeským. Je to snaha po osvobození se z hmoty. Praktická mystika křesťanská se vyvinula vlivem tisíciletí z různých náboženských soustav, které ji předcházely, přijala mnohé od mystiků řeckých a římských až k mystice první křesťanské církve s vlivy indickými a kabalistickými; vyvinula se od gnostiky až k mystice římsko-katolické. Z těchto všech pramenů vzešla moderní mystika křesťanská, representovaná v době novější zejména Böhmem, Kerningem a Weinfurtrem.

Mystickou školu v ideálním smyslu měl Ježíš Kristus se svými dvanácti apoštoly a mnohými učedníky. Každá mystická škola má svou vlastní soustavu podle sféry, ve které se nalézá její vůdce a žáci, ale cíle jsou vždy stejné, jde vždy o dosažení osvícení, jemuž předchází mystická smrt a znovuzrození. Ne každý učitel může přijmout každého žáka. Jsou jisté duchovní zákony, podle kterých musí být učitel i žák ve stejné duchovní sféře, ve stejném paprsku Božství, kterých je dle nauky sedm. Jen výjimečně lze přijmout i jednotlivce ze sféry jiné za určitých podmínek. Každý žák, dosáhl-li určitého vývoje, nalezne svého mistra nebo učitele, neboť kdo postoupil ve svém duchovním vývoji, začne bezděčně působit do úrovní vyšších, vyšle svoje duchovní proudy do blízkosti duchovních vůdců.

Stává se, že kdo dlouhá léta trpělivě čekal na nějakého vůdce, přihlásí se mu několik vůdců všech kategorií, tedy z oblasti čistě mystické, magické či okultní; vždy se přihlašují alespoň vůdcové dva, jeden bývá shora a druhý zdola a žák musí volit. Vůdce musí mít vnitřní slovo, musí slyšet hlas svého vnitřního mistra a nemůže přijmout nikoho, dokud mu to není vnitřním slovem rozkázáno. U vůdců v magii platí jiné zákony, ti si hledají sami schopné žáky pro sebe. Učitel může být mystik v těle žijící, nebo i mistr z vyšších duchovních sfér v těle nežijící. V „Ohnivém keři“ popisuje Karel Weinfurter strastiplnou cestu, jak koncem 19. stol. se svými přáteli usilovali o nalezení nějakého duchovního vůdce a zhruba od té doby nastala doba, kdy je vstup do duchovní říše lidem usnadněn. Vůdce zevního není třeba hledat, neboť každý má otevřenou cestu k vůdci vnitřnímu, nejvyššímu. Hlavně je třeba vyhýbat se všem sektám a okultním společnostem, které mají nějaké obřady čili rituály, to je vždy povážlivé, neboť za zevní formou obvykle bývá vnitřní prázdnota a také je třeba vyhýbat se společnostem uzavřeným.

Svátosti církevní patří do oblasti mystérií, počínajíc křtem a končíc svátostí stavu manželského a posledním pomazáním. Tato obřady vnikly do církve v době prvních křesťanů pod vlivem tehdejších zasvěcenců. Postupem času zůstala jen zevní forma, pravé duchovní jádro se téměř vytratilo. Ještě ve středověku mnozí křesťané vnitřní cestou, hlavně sebekázní a nepřetržitými modlitbami, došli k jisté úrovni duchovního osvícení, takže nastoupili duchovní cestu a stali se sami sobě zasvětiteli a tím i zasvěcenci do mystérií. Ale žádný z těchto světců a světic nemohl se odvážit veřejného prohlášení pravd, k nimž duchovně došel, protože by byl ihned církví vyhlášen za kacíře a pravděpodobně upálen. K náboženským mystériím dříve obřadně prováděným, byly připouštěny i osoby světské, avšak nikdo nesměl z nich nic prozradit; u těchto mystérií šlo o pouhé napodobení mystické cesty. Až do současnosti se podobná mystéria uchovala např. i v církvi katolické, zejména při mši, při slavení Vánoc, Velikonoc a svátcích Svatodušních. Svátosti jsou symbolizovanými mystickými stavy. Jsou to ovšem jen zevní obřady, ale mají hluboký mystický význam. Protože mystika byla zapomenuta, nevědí nic o nich ani sami kněží. Mystik prožívá na své cestě mnoho jevů, které jsou spojeny s dalšími stupni cesty mystické. Tyto přerody řídí se určitým postupem a jsou u každého stejné. Nikdo o nich napřed nic neví; jejich význam je žákovi vysvětlován až po jejich prožití. Mystické ticho je zvláštní stav tak hlubokého a ohromujícího klidu, že nikdo, kdo to nezažil, nemůže si to ani představit. Je spojen s velkým uspokojením, s opravdovým odpočinkem, který působí na celého člověka blahodárněji, než nejlepší spánek. Proto myšlenková koncentrace nejlépe léčí různé nervové stavy. Každý pokus o koncentraci je krokem k onomu vnitřnímu klidu, který musí být za každou cenu vybojován.

Mystika a karma. Karma je působení božské síly, božské spravedlnosti, které nemůže nic ujít. Každý náš skutek nese ovoce v některém příštím vtělení, případně ihned. Karma vytváří jisté životní okolnosti, do kterých je člověk nucen vstoupit. Absolutní svobodnou vůli má pouze Bůh, lidé mají svobodnou vůli podle svého duchovního vývoje více či méně omezenou. Lidé nižšího vývojového stupně mají ještě mnoho příbuzného s říší zvířecí; jejich skutky hrubé, temné a zlé jsou podstatnou částí jejich individuality, protože tkvějí ještě příliš hluboko ve hmotě a nevědomosti, u nich je svobodná vůle velmi omezena. U lidí nízkých, hrubých a nešlechetných povah jsou jejich skutky tak spjaté s jejich hrubou a hmotnou přirozeností, že ani nemohou jednat jinak. Člověk sám je příčinou svého utrpení, jinak ani trpět nemůžeme. Utrpení je nástrojem rychlejšího pokroku a vývoje jak jednotlivce, tak celých společností; má hranice dané mírou, co člověk unese.

K člověku mohou přistoupit i vlivy cizí, zejména z říše astrální, která je nám nejblíže a odtud je člověk podněcován k činům zlým a on nevěda stává se nástrojem sil a bytostí astrálních. I lidská spravedlnost uznává v některých případech poruchy duševní rovnováhy jako nezodpovědnost takových lidí. Velká většina šílenců jsou lidé posedlí zlými neviditelnými bytostmi nebo vlastními nízkými a špatnými myšlenkovými útvary, bezděčně vytvořenými elementály. Hranice mezi odpovědností a neodpovědností je velmi nesnadno vymezitelná; jedině zasvěcenec nejvyššího stupně, který vidí minulost i budoucnost a zná příčiny, by ji mohl přesně vymezit.

Na vývojovém stupni člověka záleží, jak zlo a dobro rozeznává. Fakt, že člověk je vydán tajným vlivům dobrým i zlým, svědčí o tom, že jsme zde na Zemi určeni k boji, abychom se rozhodli pro jedno či druhé. Víme také, že jsou zločinci právě tak rození, jako géniové. Kdyby takový zločinec tisíckrát se vtělil, byl by stále zločincem, neboť bude stále pykat za zločiny dříve spáchané a také bude se rodit se stále stejnými sklony. Avšak kromě automaticky působícího zákona karmy zasahuje stále ještě milost Boží, která odpouští jisté viny a vymazává jejich následky a dává příležitost k snadnějšímu poznání Cesty. Jakmile totiž člověk poznal náboženství třeba nejprostší, jsou v něm již probuzeny jisté duševní síly a jeho duše snaží se ho vést k jeho prapůvodu, k Bohu.

Cesta k Bohu je cestou dobra. Čím více člověk postupuje k poznání Nejvyšší síly vesmíru, tím se stává zodpovědnějším, tím více se v něm probouzí mravní podstata a cit pro rozeznání dobra a zla. Jakmile člověk poznal alespoň část zákonů duchovních, je mu dána také moc působit na osud nebo na karmu a měnit ji. Cesta mystická je dílo nadlidské, právě proto na ni člověk není sám; kdyby Bůh nepodával svou pomocnou ruku, bylo by vše marné. Nahromaděná karma se obyčejně vybíjí před počátkem této cesty různými rychle za sebou následujícím utrpením, takže následuje rána za ranou; karma se tak vybije během krátké doby, třeba za jeden dva roky. Jakmile je cesta mystická nastoupena, podléhá člověk již zákonům jiným, než většina lidstva. Téměř žádný člověk, který nastupuje Cestu v tomto životě, nečiní tak poprvé, již v předešlém vtělení dospěl k jistému stupni.

Mystická cesta působí na úplné zničení karmy. Odevzdat se zcela do vůle boží a denně myslet několikrát žalm: Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, Onť zajisté všechno spraví a účinek odevzdání se dostaví brzy. Veškeré špatné návyky a zvyky budou pomalu mizet z života takového člověka. Každý žák pocítí na začátku své cesty jistý odpor ke světu a touhu odejít někam na samotu. Je třeba mít víru a nestarat se o zítřek, neboť Otec nebeský ví zajisté, čeho nám je potřeba; máme se tedy spoléhat na Boha, ne na lidi. Kdo se stará více o pozemské nežli o duchovní, toho život duchovní se nemůže vyvinout. Je dobře, když se v jednom místě naleznou alespoň dva či tři lidé, aby se scházeli a rozmlouvali o duchovních věcech. Tím se podporuje vnitřní cit a povzbuzuje se nálada, která časem poklesá u každého. Také četba duchovních knih nasycuje duši a způsobuje náladu, která usnadňuje koncentraci, kterou je nutno denně provádět.

Duchovní srdce může vidět zasvěcený mystik ve svých prsou zářit. Je to věčná lampa, svatý tabernákl, z něhož nahoře vychází čistý plamen a v něm sídlí vnitřní Ježíš Kristus či Átman. Podle starého rosikruciánského spisu je toto mystické srdce rozděleno na pět sfér. Nahoře je velmi široké, aby bylo Bohu otevřeno, dole je úzké, aby bylo pozemskému uzavřeno. V nejvnitřnější páté sféře sídlí Duch Svatý, který učí člověka božským věcem. Zkušenosti v mystice nabyté, pokud se netýkají prozrazování mystérií, náležejí celému světu a nikoli jen tomu, kdo si jich vydobyl. Podle zákona, že každý, kdo zadarmo obdržel, musí také zadarmo dát dále, je naší povinností poučovat tam, kde je o to žádáno a mlčet tam, kde žádáno není. Nauka o vnitřním vývoji člověka, dosud utajovaná, avšak s nastupujícím věkem Vodnáře, který vylévá své poznání, vstupuje do stádia zjevného. Nastává nová éra na Zemi, kdy v nedaleké budoucnosti rozšíří se mystická cesta mezi lidmi víc, než kdy v minulosti.

Gnostické učení je starší, křesťanství z něj do jisté míry vychází. Základem je myšlenka vysvobození či záchrany duše z vězení hmoty a těla skrze poznání vztahů mezi lidským a božským. Gnostika nebo gnóze znamená poznání, tj. hluboký náhled do náboženských pravd. Gnostika je vlastně starou formou mystiky. Znamená přímé a důvěrné poznání Nejvyšší bytosti, Boha a působení nadlidské inteligence ve světě. Je to starobylé hnutí, jež usiluje o nalezení Boha v lidském nitru a duchovní vývoj směřující k dosažení božství, namísto, abychom zůstávali od Boha, který je mimo nás, odloučeni a snažili se k němu nalézt vztah. Je to ztracený systém filosofických a kosmologických nauk, jenž zahrnoval rozsáhlý scénář mytických událostí, v němž zvrácené síly zasahují do vývoje lidstva. Většina známých gnostických sekt byla odstraněna koncem 4. století, kdy vzrostla moc katolické církve, která se sžila s římským impériem. V současné době gnosticismus prodělává částečnou renesanci, která je možná reakcí na vzestup fundamentalismu. Fundamentalismus volně vyloženo, je každé tradiční náboženství, které namísto objevitelství prosazuje lpění na učení autorit a setrvává ve víře, že zjevení božského se dostalo určitým lidem v minulosti, nelze je měnit ani zdokonalovat; Boží zjevení má za cosi minulého a ukončeného, s výjimkou Posledního soudu.

Gnostických systémů bylo velké množství a všechny byly jednak filosofickými a jednak praktickými. Gnostikové přejali svůj číselný systém spojený s písmeny od Pythagorejců. Znění souhlásek je u gnostiků hudbou nebes, hudbou sfér. Znali Hadí Sílu, věděli, že je matkou všech písmen, zvuků a slov. Mystická síla písmen byla v dřívějších dobách mezi zasvěcenci známá. Každý z elementů má své vlastní písmeno, značku a výslovnost; zvuk dal věcem jejich tvar. Jména těchto elementů jsou používaná a nevyslovitelná znamení pro skryté a nevyslovitelné věci, pro slova, kořeny, semena, pro vyplnění a ovoce. Proto také Ježíš Kristus se nazývá Alfou a Omegou, tj. celou abecedou.

Slovo boží či Logos značí vše prostupující inteligenci, zjevně přítomnou v každé události, jak při vzniku bouře tak i při skládání symfonie; archetypální zárodečná síla formující všechny procesy, díky ní se např. z pecky broskvoně vyvine vzrostlý strom broskvoň a ne jiný. Z kosmologického hlediska jde o zárodečný plán tvoření. V genetice působení genetického kódu (DNA), který se otiskuje do nového jedince; ve starověkém náboženství, mytologii a metafyzice oživující dech-Duch, nadaný strukturující silou, jímž byl stvořen vesmír; v esoterním křesťanství solární Logos či Synovský princip, tvořivé Slovo, oživující médium.

Slovo je to, co nás oddělilo od říše zvířat a posunulo ve vývoji vpřed. Slovo vždy něco znamená, vypovídá, má energetickou sílu, náboj a moc. Může tvořit, povzbuzovat, léčit, měnit charakter, také ničit a zabíjet; odráží se v něm city a pocity, zážitky, bolest i radost. Slova, která jakkoli škodí, vyvolávají komickou odezvu. Proto je nutno formulovat slova přesně, věcně, nezaměňovat, nedeformovat, nevulgarizovat. Je třeba vybírat slova jemná, plná lásky a přátelství, která můžeme říci před každým. To proto, že třeba po staletích mohou vyplynout na časovou kolej a stát se novou skutečností, dobrou či zlou, dle svého energetického náboje. Neboť žádná energie se ve vesmíru nemůže ztratit, můžeme ji však transformovat ze zlé na dobrou, proto nikdy neoplácejme zlo zlem a mějme na paměti, že za vše si můžeme sami a do posledního halíře musíme zde na Zemi vše splatit, abychom se mohli vyvíjet dál ve vyšších nadzemských sférách.

Je umění se ladit se slovy, naučit se slovo-mantru v sobě cítit a myslit. Slovo je ve stvoření věcí nejvyšší, ve slově je tvůrčí síla. Bůh je tvůrčí slovo, a proto plán stvoření spočívá již předem ve Slově. Abychom slovo neslyšeli jen podle zvuku, nýbrž se ho naučili vidět a cítit podle jeho tvaru. Jestliže podstatou je Slovo, pak je také podstatou člověka. Slovo je živé, stále činné a tvoří bez klidu a bez zastávky. Slovo se skládá z písmen a písmena jsou geometrickými útvary složenými z čar, kruhů a úhlů; to jsou kořeny slova a vyrážejí větve života a pohybu do světů a životních soustav. Člověk, který si zvykne mluvit i do nitra, jako mluví navenek, pocítí záhy nepochybné výsledky. Bůh vdechl člověku nosem živý dech, praví se v Bibli. Pokusme se místo vzduchu vdechovat samohlásky, pak slova a celé věty, aby pronikly celým naším tělem. Jestliže dojdeme k tomu, že budeme svůj vnitřní život zřetelně pociťovat, pak můžeme třeba i vdechovat do nitra otázky a při vydechování můžeme očekávat odpověď. Zde je nutné upozornění, že zpočátku se mohou ozývat různá nižší já, takže odpověď by mohla být nesprávná. Zde ovšem hovoříme o věcech a jevech v souvislostech a obecně, chce-li hledající cvičit, musí si opatřit k tomu příslušnou literaturu, zejména od Karla Weinfurtera či Kerninga, kde jsou uvedeny podrobné výklady.

Nejvznešenější lidskou vlastností je řeč. Ale musí být probuzena nejen v ústech, ale i ve všech částech těla, ve všech zevních i vnitřních orgánech. Slovo je prostředek ladící a kdo se jím ladí, má nejen vůdce a pomocníka, ale může sám vlastníma rukama nabírat z prařeky; zde je pak slovo i silou. U mystika, který ušel alespoň jistou část Cesty, jeví se v prvé řadě krom vnitřního Slova také síla léčivá. Kdo se naučil ve svém nitru abecedě a vnitřnímu Slovu, může totéž provádět i v zevní přírodě a probudit v ní hlasy u věcí živých i neživých. K zasvěcenci mluví celá příroda; jestliže dovede najít v přírodních tvarech souvztažné mluvící orgány, uslyší řeč přírody. Slova Kristova jsou duchem i životem. Duch a život nemají v těle zvláštní místo, jsou rozšířeny po celém těle a sídlí v něm. Posvěť tělo, vyprosť ducha cvičením a pak v tobě vstane Kristus z mrtvých.

O samohláskách se učilo, že každou z nich zní jedna nebesa. Cvičíme-li tedy v mysli po celém těle samohlásky, dáváme ve svém těle znít nebeské tóny. Tím se vysvětluje jejich rychlý účinek na lidské tělo a duši v mystickém smyslu. Součástky světa jsou elementy, součástky slova jsou písmena a součástky člověka jsou údy a proto dle zákona Jak nahoře, tak dole, totiž že věci pozemské jsou odrazem věcí nebeských, musí tedy elementy, písmena a údy lidského těla stát k sobě v mystických vztazích. Takto lze pochopit jádro gnostického učení o Logosu, že svět je Slovem božím. Písmena a elementy jsou v řečtině označeny stejným názvem stoicheion. Řecká abeceda obsahuje 24 písmen, která mohla být čtyřem elementům přidělena po šesti. Zodiak je založen na 12 souhvězdích, jimž bylo přiděleno po dvou písmenech. I lidské tělo bylo rozloženo na dvanáct, takže mikrokosmos byl v témže vztahu k písmenům jako makrokosmos. Tajemství mystických cvičení písmenových časem přešlo do rukou profánních nezasvěcenců, kteří mu nerozuměli a strhli mystéria do zcela povrchních a zevních obřadů. Podobně se to má i s křesťanskou mší, která je mystickým rituálem převedeným na hmotnou úroveň. Zde se nic zázračného neděje ani na úrovni hmotné ani astrální, ale na úrovni duchovní je vidět jisté účinky, vyzařování na přítomné i do okolí kostela. Proto má přítomnost na mši zvláštní cenný účinek.

Všude je Slovo Boží, protože charaktery všech sil nebo pohybů mohou být zjednodušeny až na písmena. Písmena jsou elementy myšlení, totiž podstatou sil. Míní se tím charakter a duch, jenž je obsažen v idejích písmen, v jejich pra formě. Při všech pohybech jsou tři, které nejvýznamněji zjevují svou povahou přímku-I, úhel-A, kruh-O. proto IAO jsou kořenem jména božího a nalézáme je ve všech mystériích všech národů; Abraham, Izák, Jákob mluvili s Bohem. Svaté jméno boží Jehova znělo jistě původně Ieoua, skládalo se z pěti samohlásek, totiž z pěti životních proudů. Vše, co na světě vidíme, má svůj různý charakter a tyto znaky jsou silami božské řeči, kterou lze nakonec redukovat až k duchu písmen a toho ducha písmen musí člověk přijmout do sebe, naučit se jej pociťovat a prociťovat; pak se naučí mluvit s Bohem, pak vytvořil svůj niterný život, probudil v sobě Krista, stal se dítětem, Synem božím a pak mu budou dány všechny síly, které jsou ukryty v bytosti božské.

Elementy myšlení dávají člověku klíč k vnitřnímu životu, k poznání všech věcí, k silám celého stvoření, k nejvyšší dokonalosti, ke spojení s Bohem. Bůh dal člověku řeč, skládající se z písmen, schopnost, aby mohl jeho Ducha v celé síle poznat a aby své Já s touto božskou silou sjednotil. Zbudoval člověka k mluvení, aby člověk prostřednictvím řeči mohl do něho vniknout a s ním se spojit. Ducha lze poznat zíráním do sebe, slyšením a cítěním; to jsou moci života a jsou-li jednou spojeny, dovedou si získat vstup do svatyně řeči, musí být obráceny dovnitř, do útrob. Ústa jako nástroj hmotné řeči, musí umět také slova a písmena posílat do hlubiny a základů, pak jsou ústa tvůrčím orgánem vnitřního duševního života. Naše já, když je mluvíme do nitra (cvičení mantrická, písmenová, modlitby), získá schopnost postavit se do všech částí těla, aby tam vyřklo a položilo přání.

Nejčistší představa, již člověk může mít a pocítit, je Duch boží. Celý člověk, celá lidská postava se musí naučit pociťovat Ho a pak budeme mít Ho celého; v nohách, kyčlích, bedrech, břiše, prsou, zádech, ve všech útrobách až do morku v kostech musí se Bůh pohnout, pak jej pocítíme a pocítíme svůj pozitivní život a nesmrtelnost nebude jen možností, ale nutností. Hlava je hrotem věže, ale věž musí stát na pevných základech, na pevných nohách. Na nohou stojí člověk, o ně se opírá. Myšlenka musí projít celým tělem zdola nahoru, celou podstatou boží; je přirozené růst zdola nahoru. Cvičení dává umění: Představ si všemožné předměty a poznáš jistě zřetelně, že jakmile vyšleš své myšlenky do výše, je hlava podrážděna nepříjemným a skoro bolestivým způsobem. Naproti tomu přijímání předmětů ležících vodorovně nebo pod sebou do představy cítíme působení jako milé a posilující. Nejen v hlavě, ale v celém těle se musí člověk pociťovat a poznat. Jinak se ochromí a nebude schopen věčného života. Zde právě spočívá omezenost člověka, že jedné části těla přiznává svatost víc než druhé. Při podráždění hlavy pomáhá také přenesení vědomí z hlavy do čakry solar plexu.

Kristus pravil k Petrovi při mytí nohou: Když ti myji nohy, bude celé tvoje tělo čisté. Ode dne mytí nohou až ke smrti na kříži a z mrtvých vstání je vše psáno jenom pro nás. Vše, co se stalo s Kristem v těchto dnech, je nám vzorem. Nesmrtelnost je nejzázračnější věcí ve stvoření. Zevní člověk je smrtelný. Nesmrtelnost je vybojována, když Duch v člověku vytvoří nové nepomíjející tělo, které spojí se zevním člověkem a přijme v sebe jeho myšlenky a city, jeho individualitu. Když zemře vše, nemůže zemřít Stvořitel. A když vše zemře, tu také tvor, ve kterém se Stvořitel oslavil, nemůže zemřít. Hledat Stvořitele, uskutečnit v sobě Jeho oslavení, je údělem člověka; proto byl člověk stvořen, aby produchovnil sebe a Zemi.

Duch Svatý sídlí jenom v člověku mysticky vyvinutém. Jiskra boží je jenom odleskem Ducha svatého. Jeho přítomnost v každém tvoru je ovšem skutečností, ale Duch Svatý není projeven, což je velký rozdíl. Kdo neprošel celou cestu mystickou, nemůže mít Ducha Svatého a tudíž ani vnitřní Slovo. Zaměňuje se zde často astrální našeptávání, které je skoro vždy lživé a bezcenné. Vnitřní Slovo je vševědoucí. Kromě vnitřních smyslů je vnitřní Slovo pro každého mystika nejdůležitějším darem Ducha svatého. Vnitřní Slovo nás vede, varuje, dává pokyny, je nám skutečným Nejvyšším Vůdcem; je oním prostředkem, kterým lze se spojit s Božstvím a proto je v celé mystice nejdůležitějším jevem a dobrodiním.

Nesmíme si však žádat vnitřní Slovo, musíme čekat, až se dostaví samo, bez našeho přičinění. Kdo se bude řídit tímto pravidlem, nemusí mít obavy z oklamání falešných hlasů, neboť s vnitřním Slovem dostaví se také dar rozeznávání duchů. Vnitřní Slovo má několik stupňů a tvarů. Mnohý člověk zaslechne ve vážné chvíli onen tajemný vnitřní hlas jen jednou za život, ale mystikovi je dán, aby jej vedl, že až někdy vyleká žáka svou vytrvalostí. Může být slyšeno jako lehké vanutí myšlenky sotva postřehnutelné, ale přece tak silné, že přehluší všechny naše myšlenky; může se ozvat z kterékoli části našeho těla, někdy může mluvit ve snu nebo ze snů člověka probudit. Lze je slyšet jako šepot nebo volání, které přichází zdánlivě zevně. Tak mluvili s Bohem skoro všichni proroci. Vyvinutí mystikové mají vnitřní Slovo rozmanitým způsobem, jednou vnitřně, jindy zevně, ale vždy je to hlas jejich vnitřního Mistra.

První a nejjistější známkou, že jde o sdělení boží, je moc a vláda takového sdělení. Duše velmi zarmoucená slyší např.: Nermuť se. A již je upokojena, je zbavena svého zármutku a je naplněna nejjasnějším světlem. Druhým znamením je, že oslovení zanechá v duši velký klid, zbožnou a míruplnou koncentraci. Slovo prorocké je přímo od Boha. Každý, kdo nemá nikoho, kdo by mu poradil v jeho mystických zážitcích, dostane včas vnitřní Slovo, byť v počátku v podobě tajných inspirací nebo ve snu. Třetí známkou je, že taková sdělení dlouho nemizejí z paměti a mnohdy zůstávají trvale. Naproti tomu sdělení z astrálu či z vlastní fantazie nebo přinesené telepaticky, se dotknou naší duše jen povrchně, mají chabé vibrace. Tiší jsou proto blahoslavení, že dovedou uvnitř utichnout, jsou schopni tiché vnitřní koncentrace na své vnitřní božství.

Zkušenosti při tomto postupu se odehrají vesměs ve vyšším člověku; nižší kamický princip je tím pomíjen a nedotčen, pokud člověk nedosáhl celého 2. křtu krví a 2. znovuzrození. Tyto vysoké mystické stavy potlačují kamický princip tak, že tato oblast nemůže s takovou silou člověku překážet jako před nimi, ale nadobro usmrcen není, to se stane při posledním stupni zasvěcení, bezprostředně před mystickou svatbou. Jistá část zevního já může i potom zůstat v člověku, ale ta již nijak nepřekáží. Tato zbylá zevní osobnost je věrnou průvodkyní všech adeptů, kteří získali nesmrtelnost v těle.

Proto před všemi těmito vývojovými stupni musí žák projít mnohým utrpením a zkouškami, kterými ho Bůh upevňuje a obrňuje a jimiž ho činí malým a pokorným, aby v něm usmrtil veškerou duchovní pýchu, domýšlivost a zpupnost. To vše jsou vlastnosti zevního člověka, který musí být potlačen a umrtven, ne však askezí a vůlí žákovou, ale jen a jen milostí boží. Již pouhá touha zbavit se světských věcí vede k cestě mystické. Kdo má touhu po Pravdě, je v této touze veden Duchem svatým, který je nejvyšším činitelem v nás, jeho projevem je vnitřní člověk. Nejdříve se projeví jako tichounký zcela nepatrný hlas svědomí, po té jako touha po poznání pravé podstaty světa, člověka i Boha a nakonec jako neuhasitelná žízeň po spojení s Bohem, což je vlastně láska k Bohu, jak ji poznali a kázali světci a všichni velcí mistři v mystice.

Mystiku lze pochopit jedině vědomím vnitřního člověka. Prvotní křesťané většinou byli lidé zasvěcení, kteří měli přímý styk s Duchem svatým. Později se cesta k vnitřnímu životu vytratila anebo byla zanedbána. Stará mystéria upadla a změnila se v tzv. teologii, čili učení zevní, které nemá žádnou cenu pro věčnost a také nemá nic společného s mystickou inspirací. Zevní rozum nestačí na věci pozemské, natož na věci nebeské. Když se člověk stane znovuzrozeným mystikem, je to právě tak, jakoby vyšel z úplné tmy do slunečního světla. Proto také tento stav se nazývá osvícením, neboť člověk je v něm osvětlen vnitřním světlem takové síly, že žádný lidský rozum si to nedovede představit. Svatý člověk je pouze ten, který je osvětlen nebo osvícen svým vnitřním božstvím a který pak také může osvětlovat jiné. Obyčejně musí mystik zažít velkou řadu vývojových stavů. Vnitřní slovo se musí ozvat ze své vůle a nikdy z vůle člověka. Mystik se musí naučit trpělivosti, vytrvalosti, mlčenlivosti a pokoře.

Hadí síla je svinuta v centru muladhara a když se toto centrum zahřeje mystickým ohněm, tj. koncentrací na vnitřní Božství či jinou metodou indickou, probudí se Hadí síla a vystupuje po řadě do všech čaker, což je spojeno se zvláštními, někdy dost bolestivými pocity u žáka. Čakry jsou smyslové orgány astrálního těla; vibrace čaker způsobují kontakt s astrální látkou, čímž vzniká vnímání astrálního světa. Když Kundalini dostoupila až do anaháty, výstup odtud vzhůru je nejobtížnější. Když dostoupila až do sahasrary, spojí se tam s božským duchem, což je totožné s mystickou či alchymistickou svatbou mystiků západních. Nevěsta božská lidská Duše Buddhi, zvaná též Panna Sofie, čili božská moudrost, rodička celého vesmíru, protože je Matkou všech a není dítětem nikoho, drží v sobě tajemství stvoření, je světovým vědomím celku. Hadí síla je ve skutečnosti Pannou Marií a nejsvětějším božstvím, je božskou kosmickou energií v těle. Podle indických spisů je nazývána Hadí síla také Mantra-devata, bohyně všech mantrami, jejichž podstatou jsou písmena; Kundalini je matkou písmen a zvuků. Mantra je jednak magická formule, jednak modlitba, případně posvátná slabika nebo i písmeno, které žák opakuje polohlasitě nebo je zpívá anebo si je pouze myslí. Každá mantra musí být tak dlouho cvičena, až se ozývá v celém těle; jak se to děje, zví ten, kdo nastoupil cestu. Mantra je síla-šakti, která je pohybem myšlenek. Mantrou může být člověk poraněn nebo zabit, s ní můžeme spojit jakoukoli fyzickou sílu; ve Višnu Purana se mluví o plození silou vůle; pouhou mantrou lze i zapálit.

Probuzená Hadí síla ohlásí se žákovi několikerým způsobem, např. prudkým světlem, které ihned uhasne, bzukotem včel, cvrkáním cvrčka až hřměním. Jakmile prošla Hadí síla některým lotosem, obrátí se květ lotosu vzhůru, před tím byl obrácen dolů. Obvykle to trvá řadu let cvičení, než je Hadí síla dovedena do sahasrary, kde zpočátku nezůstává dlouho, má tendenci vrátit se dolů. Osvícení je získáno tehdy, když se Hadí síla usadí v čakře sahasrara, takže dolů se vrátí jen dle vůle žáka. Pokud jogín nedovede udržet Kundalini navždy v sahasraře, počne v příštím vtělení tam, kde přestal. Kdo v sobě probudil Hadí sílu a převedl ji trvale až na temeno hlavy, stane se nesmrtelným v těle, bude obrněn proti všem nemocem a nepodléhá ani stáří, aspoň do té doby, než sám bude chtít hmotné tělo opustit.

Osvobození lze dosáhnout dvojí cestou, jednak prostřednictvím Kundalini a pak je to spojeno s udržením hmotného těla a jednak bez Hadí síly a to buď džnana jogou-věděním nebo bhakti jogou-oddaností a láskou, pak tělo zůstane křehké a podlehne smrti. O mnohých bratřích Růžového Kříže je známo, že nezemřeli a dosud ve skrytu trvají nepoznaní na Zemi. Ti toho dosáhli probuzením Hadí síly nebo životním elixírem, který neprodlužuje život hmotného těla navždy, za určité období je nutné dopravit do těla dávku novou. Kundalini se někdy probouzí bezděčně, třeba při rychlém běhu, usilovným dýcháním; pak zase klesne zpět. Někteří křesťanští světci prováděli nesmírně těžkou askezi, tím dosáhli vysokých magických sil, avšak nedosáhli znovuzrození ani vykoupení. Magické síly se probouzí u askety proto, že si sám uložil větší utrpení, než mu ukládá karma; zaplatil víc, než byl dlužen a proto jeho odměnou jsou magické síly, které jsou ale ve skutečnosti velkou překážkou, neboť jejich použitím se vytvářejí nová pouta a člověk musí se vracet znovu do dalších vtělení na Zemi. Ovšem většinou je určeno moudrostí božskou, aby takový jogín nebo světec svými zázračnými skutky působil na mnohé a vedl je k víře v Boha.

Mystik jde s prostou duší přímo k Bohu a nežádá si žádných zvláštních sil, ale ubírá se jako nevědomé děcko s čistou láskou a důvěrou ke svému otci, neví o žádných nebezpečích, nevšímá si jich a nebojí se jich. Proto jde mystik bezpečně a jistě se mu nic nestane, i kdyby se dopouštěl chyb, za podmínky, že spoléhá jen na Boha a nikoli na nějaké neviditelné mistry. Kdo je pln strachu, nedojde nikam, kdo má živou víru, ta jej ochrání. Cesta teosofická se odchýlila od svého původního směru, jak jej měla na mysli H. P. Blavacká, totiž dosažení spojení s Božstvím. Později vůdčí osobnosti Společnosti teosofické prohlásili za cíl nejpředněji dosáhnout jasnovidnosti a vědomý výstup na astrál, i styk s mistry a tak z cesty mystické se stala cesta magická, pro kterou je charakteristické dosáhnout siddhi, tj. magických duševních sil a pak teprve spojení s Bohem. To je nebezpečné tím, že pokud žák nedosáhl před dosažením magických sil nejvyšší čistoty mravní, byl by zavlečen v astrálu do nebezpečných okolností. Nebylo nadarmo řečeno: Hledejte nejprve Království Boží a vše ostatní vám bude přidáno. V tom je rozdíl mezi mystikou a moderní teosofií a také mezi tzv. cestou okultní. Středověká teosofie čili božská moudrost je však totožná s moderní mystikou; jejími představiteli byli Rosikruciáni a gnostikové.

Zvláštním znamením pravého mystického učení je, že se setkává s odporem. Je-li pravé, nemůže zůstat nepovšimnuto, nemůže být umlčeno. Najdou se vždy horlivci, kterým je trnem v oku a takoví na ně vychrli svoje spílání. Tak je poznáte. Svět vždy nenáviděl a bude nenávidět tajné, skryté, ezoterní vnitřní učení, neboť hmotný svět je ovládán satanem, který stále vnuká lidem odpor proti tomu, co je může osvobodit z jeho vlády. Satan je pravým a jediným nepřítelem mystiky. Kdo ji haní, odporuje jí a hledí jiné od ní odvracet, je ve vlivu satanském. Tento zlý duch odporu se projevuje světskými chytristikami, jako je zevní rozum a jeho vynalézavosti. Proto skeptikové mají nové a nové důvody proti učení, které vede z kruhu stálého znovuzrozování se do hmotného těla. Jestliže společnost lidí hmotařsky založených nenáviděla největšího Pána našeho, musí také nenávidět i nejposlednějšího učedníka jeho. Protivenství taková utvrzují naši víru a zkoušejí naši pokoru. Přijímejme je proto s myslí klidnou a radujme se, že se dostavila; kdo není takto zkoušen, není pravým mystikem.

Bůh dává člověku znovu a znovu příležitost s nekonečnou trpělivostí a láskou, aby duše nastoupila správnou cestu. Člověk může sto krát bloudit, Bůh vždy podá pomocnou ruku, aby ho vyvedl z bludiště světa. Božská pomoc se vrací k člověku v obdobích, která za sebou následují periodicky v letech, které lze astrologicky vypočítat. Tato období jsou u každého člověka jiná, podle jeho základního čísla; každý člověk má svoje duševní základní slovo čili jméno a pak také číslo. Zasvěcení čili duchovní znovuzrození je výsledkem rozdmýchání oné boží jiskry v člověku a stupně zasvěcení jsou jen stupni vývoje Boha v člověku. Osvícení je stupněm, kdy božské Já ovládne a osvítí vše ve svém projevu v osobnosti, která od té chvíle je podrobena jeho dalšímu vývoji. Ve chvíli osvícení se stává člověk skutečně synem božím, neboť se zmocnil svého přirozeného práva a učinil se božským. Zasvěcení a osvícení jsou určena celému lidskému pokolení.

Synové a dcery boží. Lidé, kteří nastoupili pravou cestu k Bohu, stávají se již za živa syny Božími. Toto synovství Boha živého bylo zaslíbeno již od počátku a je zaslibováno vždy nanovo. Lidé jsou bohy, ale nevědí o tom, protože jsou svým vědomím ve světě a ne v Duchu, jemuž je to známo. Tato tajná nauka o božství v člověku je církví pomíjena, a sice proto, že ač zmínky o synovství k Bohu nalézáme v uznaných evangeliích i epištolách a místa ta čtou se při církevních obřadech, církev k nim nemá výklad, nevykládají se. Pro mystiky mají právě tato místa největší důležitost, neboť dokladují, že učení křesťanské učí totéž jako nauky všech ezoterních náboženství světa. Člověk vyšel z Boha a k Němu se zase musí vrátit. Ovšem ne člověk tělesný, ale jeho vnitřní podstata, která je nesmrtelná částečkou kosmického Krista, od věků Syna Božího a Spasitele nás všech.

Kdo jde cestou mystickou, pozná a spatří svého osobního Spasitele čili Krista a pak bude čistý, neboť Kristus s něho sejme hříchy, když jej očistí křty. Lidská tělesnost svádí člověka k hříchu, i nejvyšší adepti hřešili proti Bohu a jeho zákonům, jako například Mojžíš, Šalamoun i jiní. Ale tyto hříchy jsou smyty krví Kristovou, neboť takový člověk je stále účasten milosti krevního křtu, protože stále přináší svou duši jako oběť zápalnou; tím jsou zahlazeny následky hříchu. Každý, kdo je zrozen z Boha a znovuzrozen i na úrovni hmotné, tedy v těle, takový každý je bohem, protože je synem Boha živého. Znovuzrození v těle následuje po smrti mystické a dává věčnou moudrost a věčný život. Zasvěcení čili duchovní znovuzrození je výsledkem rozdmýchání jiskry boží v člověku, což se děje pohybem sluneční síly Kundalini páteří do výše, do nesmrtelného slunečního těla, pole či nabytí božské vibrace. Stupně zasvěcení jsou stupni vývoje Boha v člověku. Osvícení je oním stupněm, ve kterém božské Já ovládne a osvítí vše v osobnosti, která je od té chvíle podrobena jeho vývoji. Ve chvíli osvícení se člověk skutečně stává synem a dcerou boží, neboť se zmocnil svého přirozeného práva zrození a učinil se božským. Božství v člověku se stále namáhá vrátit mu právo prvorozence.

Apoštol Jan učí, že máme milovat své bližní, totiž svoje bratry a sestry v Kristu, čili ty, kteří jako my poznali pravou cestu k Němu. Kdo nemiluje svého bratra duchovního, ten také nemiluje Boha. Tato láska mezi bratry a sestrami duchovními je dosud málo pěstovaná, ale přijde doba, kdy se rozmnoží a s ní i milost boží. Ostatní lidé zasluhují ovšem také naši lásku, ale ne v té míře a velikosti jako bratři. Za ty, kdož dosud nemají milost, je třeba se denně modlit, aby i na ně si Bůh vzpomněl a dal jim ze své lásky poznání pravdy. Ti, kteří jsou vedeni Duchem, jsou syny božími, ostatní lidé syny božími nejsou, přesto však každý se synem božím stát může, jen když kráčí v Duchu.

Zdá se, že již v dávných dobách byli jistí lidé vyvolení Bohem jako Jeho Synové, těm bylo dáno zaslíbení a ti se stali semenem a z nich vzešli pak jiní synové boží až na naše časy. Je zde jakési duchovní semeno, z něho vycházejí všichni mistři, jogínové, osvícení mudrci a mystikové; oni jsou tím semenem, neboť rozsévají moudrost Ducha. Nebýt onoho semene zasvěcenců, bylo by pro nespravedlnost veškeré lidské pokolení vyhubeno. Jenom hierarchie z mistrů a adeptů chrání lidstvo před úplnou zkázou, protože zadržuje postup naprostého morálního úpadku a tím i zničení. Zdá se, že pád dosahuje nyní nejhlubšího bodu a proto musí přijít obrat, který může být vykupován i velkým utrpením mnohých. Katastrofy, zločiny, epidemie, zemětřesení, záplavy, požáry a veškeré metly boží přicházejí v míře nápadně zvýšené, neboť neharmonický vývoj lidského vědomí má vliv na fyzické projevy transformace planety; úroveň našeho astrálu (city, pocity, láska, nenávist) a mentálu (naše ideály) ovlivňuje naše fyzično. Naše nevědomost způsobila tento stav, proto se v čase, který nám ještě zbývá, učme se o zákonech vývoje člověka a světa, sněme sny o lepší a spravedlivější společnosti, založené na pravdě, lásce a svobodě a tím pomůžeme k lehčímu průběhu transformace.

Tak, jako semeno lidské plodí syny lidské, tak semeno božské plodí syny boží. Každý adept, každý zasvěcenec je naplněn semenem božím, které rozsévá do duší lidí a plodí tak syny boží. V zasvěcenci je probuzeno božství, a protože jednou ze základních vlastností Boha je nepřetržité plození ze sebe sama, děje se toto plození i na Zemi podobným způsobem. Každý mistr má žáky a ti jsou jeho duchovními syny a on je jejich duchovním otcem. V tom vězí jisté tajemství Ducha. Kdo Krista přijal, tomu dal moc být synem božím, ale jenom tomu, kdo je zrozen z Boha a ne z lidí; jde o vnitřní znovuzrození, trvá léta a je doprovázeno takovými tělesnými přeměnami, že nemůže být nikým přehlédnuto.

Kerning vypočítává tři druhy dětí božích takto:

  1. Ty, které vstupují do světa bez tělesných rodičů působením božského Ducha na měkkou Zemi, tvořící dělohu.

  2. Ty, kteří se rodí skrze ženu, ale bez součinnosti muže.

  3. Děti přirozených rodičů, které samy sebou a silou Ducha v sobě zplodili Spasitele a znovuzrozením se povznesli k synům božím.

O všech třech druzích poskytuje Bible příklady. K prvé skupině patří Adam, který se zrodil z prachu Země. Do druhé skupiny patří např. Palas Athéna, Apollon, Ježíš Kristus. Třetí druh dětí božích jsou mystikové a světci narození z rodičů pozemských, kteří se znovuzrodili silou Ducha a v nichž se zrodil Spasitel, čili Ježíš Kristus. Mystická cesta je cestou, kterou se vrací ztracený syn. Je to kosmická událost, skutek, který má vliv na celý vesmír, ze kterého se radují všichni mistři a sám Bůh. Je to čin úžasný, když duše lidská odvrácená od Boha svého Stvořitele ke světu pozemskému, se rozhodla vrátit k Němu, aby Ho dosáhla a spojila se s Ním. Je to počátek smlouvy, která bude zpečetěna Bohem, jak každý praktický mystik musí zažít.

Syn člověka. Ježíš se u Essenských vyučil ezoterické tradici proroků a skrze ni pochopil vlastní historickou a náboženskou orientaci. Dověděl se, že genesis čili stvoření světa chová v sobě pod pečetí symbolismu theogonii, tedy bohoznalectví a kosmogonii čili světoznalectví. Rozjímal o dnech Aelohimových, čili o věčném tvoření vývojem prvků a tvoření světů; o původu povznášejících se duší a jejich návratu k Bohu postupnými životy čili generacemi Adamovými. Byla mu sdělena doktrína o Slovu božském, kterou učil Krišna v Indii, kněží Osiridovi v Egyptě a Orfeus a Pythagoras v Řecku. Tato doktrína byla známa prorokům pod jménem Mystérií Syna člověka a Syna Boha. Podle této doktríny nejvyšší projev Boha je člověk, který svou soustavou, svou podobou, svým ústrojím a svou inteligencí je obrazem Bytosti univerzální a má její vlastnosti. Ale v pozemském vývoji lidstva zdá se být Bůh rozptýlen, rozdroben a ochromen v mnohotvárnosti a nedokonalosti lidské; trápí se, hledá se, zápasí v ní – je Synem člověka. Člověk dokonalý, člověk vzor, jenž je nejhlubší myšlenkou Boha, zůstává skryt v nekonečné propasti jeho žádosti a jeho moci.

Člověk musí být individualizován, aby mohl pochopit celek. Mít ego je dobré, dovoluje nám představovat si, že jsme oddělené entity v relativním světě. Právě za účelem této iluze byla vytvořena sféra relativity. Je to sféra, kde nic není tím, čím se zdá být a kde se všechno zdá být tím, čím není. Ego je hlavním nástrojem, které vytváří iluzi oddělenosti našeho já od ostatního. Ego je to, co si myslíme, že jsme; nemá nic společného s tím, kdo opravdu jsme. Naše duše chce svou realitu prožívat. V absolutní sféře to může vědět, ale nemůže to prožívat. Absolutno je veškeré jsoucno; v absolutní sféře není nic než nádhera, nelze ji ale poznat, neboť tam není její opak, protipól. Ve skutečnosti jsme totožní se vším, to je ta nádhera, nelze ji ale poznat, dokud jsme totožní se vším. Existovat může jen iluze toho, že nejsme totožní se vším; v tom smyslu je dobré mít ego.

Stane-li se naše ego příliš velkým, že vidí jen své oddělené já, pak nemáme možnost prožívat sjednocené Já a jsme ztraceni. Jsme ztraceni ve světě svých iluzí a můžeme v něm zůstat po dobu mnoha životů, dokud své Já neosvobodíme, nebo dokud nás neosvobodí jiná duše, což znamená vrátit člověku jeho Já. To mají na mysli křesťanské církve, když hovoří o spasení. Chybou církví je, že se prohlašují za jediné náboženství, které nás spasí; tím jen posilují iluzi oddělenosti, od které nás chtěly osvobodit. Užíváme-li ego jako nástroje k poznání nejvyšší reality, je to dobré. Brání-li ti tvé ego v tomto poznání, pak to dobré není. Je-li ti nepříjemné prožívat své já jako součást boží podstaty, je ti dána možnost tuto jednotu neprožívat. Teprve až tě omrzí tvá oddělenost, tvé iluze, tvá osamělost a bolest, začneš hledat cestu domů a pak zjistíš, že Jsem tu vždycky. Sám si vytváříš svou vlastní realitu, a jestli v to nevěříš, budeš ji prožívat jako něco, co sis nevytvořil. Vše, čím žiješ, je tvým odrazem.

Co bude po tomto světě, až vše zajde? Přestane jenom hmotná podstata, jako jsou 4 živly, Slunce a hvězdy. Potom bude viditelný vnitřní duchovní svět a projeví se. To, co bylo v čase způsobeno, ať dobro nebo zlo, to se rozdělí buď ke světlu, nebo ve věčnou tmu; co se z každé vůle zrodilo, vrátí se ke stejnému. Poslední soud je zapálení ohně podle boží lásky a ohněm a v něm zajde hmota a každý oheň dostane svoje, neboť přitáhne sobě podobné. Dobrá síla smrtelného těla má se vrátit v krásné, průsvitné krystalové vlastnosti, v duchovním těle a v duchovní krvi, aby žila věčně. Táž dobrá síla Země bude vykrystalizována. Ale před soud musí vše, aby bylo souzeno a rozděleno ohněm. S viditelným světem zahyne vše, co bylo zevní a co ze světa vyšlo; zůstane jenom nebeské, vykrystalizovaná podoba a způsob. Člověk pak bude roven duchovnímu světu, který je mu teď ještě ukryt. Takto vysvětluje zmrtvýchvstání věda duchovní.

O andělech píše Karel Weinfurter v komentáři k epištolám sv. Pavla, že jsou sice v porovnání s lidmi vznešené bytosti, ale nemají ve svém nitru všech 7 principů jako člověk a proto jejich cesta je zcela jiná, oni slouží Bohu i lidem osvíceným skrze Ducha svatého. Po skončení Brahmova dne musí se všichni andělé vrátit do lůna Stvořitele, ale ne jako individuality, ale zase tak, jak z tohoto lůna vyšli, tedy bez osobnosti. Naproti tomu každý člověk v den posledního soudu vchází do lůna Stvořitele jako ta osobnost, kterou měl naposledy ve svém vtělení, kterou mysticky zachránil od smrti. Všechny jeho předcházející osobnosti jsou jako odložené masky, které byly dány na pospas živlům. Zasvěcenec dosahuje onoho vysokého duchovního stavu, kdy je úplně spojen s Bohem a jeho moc sahá i nad anděly. Vzkříšení se týká Ducha člověka, ne jeho těla. Ti, kdo vstanou z mrtvých, mají vyvinuté nesmrtelné tělo astrální, které se tvoří právě jen mystickým cvičením.

Teologové, protože nerozumějí ezoternímu významu evangelia, vykládají naprosto nesprávně, že lidé by vstali z mrtvých se svými hmotnými těly. Tento výklad způsobil, že se věda naprosto odvrátila od křesťanského náboženství, protože je zcela jistě dokázáno, že tělo po smrti se rozpadá ve své prvky a ty přecházejí do země a do rostlin a do nových a nových těl. Kdyby teologové znali zákony duchovního světa, vyložili by tyto věci pravdivě a v souladu s vědeckým poznáním a tím velká část duší by byla zachována pro náboženství a tím i k dalšímu duchovnímu poznání a vývoji. Nevědomost je příčinou všeho zla na Zemi.

Jako hrubá země zahyne a již nepřijde, tak také hrubé hmotné tělo člověka zahyne. Po posledním soudu, tedy na konci manvatary zajde vše hmotné. Na konci každé manvatary se vracejí veškeré věci ke svému původu, to se zve rozpuštění vesmíru. Jenom ti, kteří se sjednotili s božskou bytostí, jsou povzneseni nad jakýkoli zánik. Všichni lidé musí dosáhnout buď božského stavu zasvěcence, nebo budou z vývoje vyloučeni, respektive jejich duše budou převedeny na jiné, temné světy, aby tam dokonaly dílo, které nedokonaly na Zemi. Peklo zůstane na místě tohoto světa, ale bude ukryto království nebeskému tak, jako je noc ukryta ve dni. Všichni, kdo budou účastni božského působení, nebudou mít stejné síly a osvícení, bude mezi nimi rozdíl podle toho, jakým způsobem, jakou cestou a po jakém váhání dospěli k nebeskému, čili k věčnému životu. Jsou zasvěcenci velcí a malí, mezi adepty je velký rozdíl, jako je mezi lidmi. Duch do člověka vchází a vychází, ale musí se v něm upevnit, musí se spojit s jeho duší, aby znovuzrozením dospěl k Bohu.

Bůh nechává stát člověka ve svobodné vůli, aby věčné panství bylo zjeveno a poznáno podle lásky a hněvu, podle světla a tmy; aby každý život sám v sobě probudil svůj rozsudek a byl jeho příčinou. Neboť to, co je teď svatým v bídě, zápase a v bolesti, to se promění ve velkou radost. A co je bezbožným na tomto světě, co je rozkoší a poživačností, to se obrátí v bolest a hanbu. Konečný rozsudek je jen návrat duchovního těla a rozdělení světa. Veškeré sobectví bude odevzdáno v den soudu; co hledá vlastní zisk a zápas, je z ďábla a patří do tmy a bude Kristem odděleno. Neboť v nebi slouží vše v pokoře Bohu Stvořiteli; neboť vlastní vůle umírá, aby pak jedině boží vůle a láska vším a ve všem vládla a jednala. V Bohu trváme i tehdy, když celý vesmír zajde, jako sémě pro příští žně; věčné semeno je původ všeho.

Aby byly spojeny dvě věci tak si odporující, jako boží čistota a nečistota tvora, boží Jednota a mnohost lidská, k tomu je naprosto nutné spolupůsobení boží. Bez boží pomoci není naprosto možno člověku udělat tak velký zázrak, aby se stal bohem, aby se stal ze smrtelného nesmrtelným a čistým jako anděl; neboť jáství jako pramen opravdové nečistoty se nemůže s naprostou čistotou nikdy spojit. Vidění Boha musí předcházet dokonalá mystická smrt všeho pomíjivého. Osvícení se dostaví teprve po dokončení znovuzrození. Znovuzrozením jsme se stali Synem a Dcerou boží. Zaplavující světlo, které se zrozením přichází do nitra duše, rozlije se také do těla a tělo se tím ozáří. Všechny síly i zevní člověk jsou osvíceny. Se znovuzrozením se nám dostává nejvyššího poznání. Tak jako duše dává tělu jeho podstatu, tak také zase Bůh je životem duše.

V Bohu se rodíme, v Kristu umíráme a v Duchu svatém vstáváme z mrtvých – v tom je celý osud člověka po stránce duchovní i mystické.