Ježíš Kristus a cesta mystická.

Ježíš Kristus a cesta mystická.

V mytologii všech národů se setkáváme se stejnými legendami o Spasitelích nebo o bozích, kteří přišli na svět, byli usmrceni nějakým démonem či někým jiným a pak vstali z mrtvých a vstoupili na nebesa. To, co je psáno o Kristovi, bylo známo již v dávnověku, např. ve Védách, jejichž stáří se traduje na 30 tisíc let, nebo ve starých zkazkách egyptských o Osiridovi a je to zároveň důkazem, že tu jde o mystéria, která musí být významná pro celý vývoj lidstva. Bůh byl neosobní, nežli nastalo přiodění do těla jako Ježíš. Když pak se stal Ježíš zosobněním Boha, bylo pociťování pro toho, kdo se blížil Božství, zcela jiné. Neosobní stává se osobním v Ježíši a toto sjednocení obojího ve tvaru lidském umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, výstup hmoty do ducha, zpětné přivedení člověka k původnímu Zdroji; mostem k tomu je život Ježíšův. Spasitele poznáme ne podle těla, ale podle moci Ducha; vtělení boží zvou Indové avatarem. Jako Adam představuje celé lidstvo, tak Kristus představuje všechny Logosy, ukryté v srdci všech lidí, proto u mystiků se nejvyšší Já jmenuje Ježíš Kristus. Bůh je neustále činný svým Slovem, čili Logosem.

Vše, co se odehrávalo s Kristem, byly kosmické události největšího dosahu. Celý vesmír je v blaženém pohnutí, když se Spasitel objeví na Zemi, neboť všechno Stvoření je takovým příchodem uvedeno v pohyb ke svému cíli. Všechno učiní velký pokrok v takové době. Kdyby lidé mohli pochopit, co znamená božství a co znamenalo vtělení Ježíše Krista, žasli by, jak Pán vesmíru sestoupil, aby svým příkladem posloužil všem a aby ukázal svým životem a svou smrtí mystickou cestu. Již z toho lze soudit, jak důležitá je pro člověka tato Cesta. Kristův podnět je nejmocnějším a největším vplynutím duchovního života do smyslového světa, je to nejmocnější impuls vzhledem k minulosti a i budoucímu vývoji na Zemi. Kristus sebeobětováním a sebe vědomím přináší na Zemi impuls lásky. Proces návratu člověka k Bohu představil velmi názorně svým 33 let trvajícím životem. Ježíšem byl do prostoru Země vložen nový pravzor člověka. V přicházejícím věku bude učení Ježíše Krista pochopeno na vyšší úrovni.

Kristus, ač byl Bohem, vzal na sebe lidskou podobu a dobrovolně trpěl, aby homeopaticky, principem podobnosti (Similia similibus curantur - Podobné nechť je vyléčeno podobným) čili stejným utrpením člověka vykoupil, neboť stejné léčí stejné. Svatý Grál, ve francouzštině jde o slovní hříčku, jde o posvátnou číši i o pravou krev, také v gnosticko alchymistické interpretaci Grál, krev vyroněná během Kristova ukřižování, je magickou emanací, jež jako dávka homeopatického léku pronikla Zemí. Vtělení Krista lze nazvat i jako zasvěcení člověka do nového stupně vývoje. Zároveň přechod člověka do nového stupně vývoje otevírá zemským systémům možnost jejich dalšího vývoje, neboť naše evoluce jsou vzájemně spojené. Kristus byl tělem člověk, duchem Bůh. Syntéza božského a lidského učí, že Bůh je v nás a my jsme v Bohu skrze Ježíše Krista. Kristus zjevuje zákon jednoty, kterou je láska; veškerý zákon shrnul ve dvou větách: Milujte Boha a Milujte se navzájem. Lidstvo dosud žije ve stavu války, pod zákonem Síly a Osudu. Zákon Kristův, jenž vládne ve vědomí morálním, nevstoupil dosud do institucí světských.

Ježíš Kristus učinil Božství osobně viditelným především kvůli padlým, ale také pro ty, kteří nepadli a posílil tak jejich víru. Jak se prvostvořený duch Světlonoš-Lucifer propadal stále více do hmotnosti protipólu, tím se musela hmota stávat stále tvrdší a tvrdší. Zde leží tajemství vtělení Krista, jež muselo prolomit hmotu a bylo příkazem k zastavení tohoto stavu a poskytlo důkaz, že smrt, kterou byli lidé svázáni s hmotou a jejími požitky, lze přemoci a že život probíhá nikoli ve hmotě, nýbrž v duchu a že hmota je pouze vězením ducha. Odpadlí duchové, kteří se dobrovolně ode Mne vzdálili a nastoupili opačnou cestu vývoje, nechtěli nebo nemohli nic vědět o zdokonalení, o pokroku. K tomu byl založen hmotný svět, celý vesmír a stvořen hmotný člověk. V něm duchové odění do hmoty podle stupně své zlomyslnosti jsou vystaveni bojům, pokušením a utrpení proto, aby postupně dospěli k poznání vlastních chyb a aby nastoupili svůj dobrovolný návrat. Všude je princip svobody na prvním místě a na druhém princip zdokonalení.

Je nutno rozeznávat Ježíše Krista historického, jenž přišel, aby jasně ukázal cestu mystickou, dále Krista kosmického, který je vesmírovým Bohem a zároveň Bohem slunečním a za třetí Krista v nás, který je naším Bohem osobním a jenž se vyvine v plnou moc a světlo v člověku právě cestou mystickou. Dále je třeba vědět, že nejvyšší duše, ve které sídlí naše svědomí a všechny podněty ideální, je podle nauky mystické Pannou a Matkou; představuje ženské božství, které rodí našeho osobního Spasitele, čili Ježíše Krista. Podle nejstarších nauk existuje právě tak Bůh Otec jako Bůh Matka; není každému známo, že Duch svatý je totožný s Matkou boží, tudíž s Pannou Marií, proto byl u starých národů Duch svatý znázorňován s holubicí a ne s holubem. Mužské božství je odedávna symbolizováno Sluncem a ženské božství Lunou; Slunce a Luna vedle sebe značí mystickou svatbu. Dodnes v církvi katolické je zastoupeno božství mužské na monstrancích a nesčetné obrazy Madon znázorňují božství ženské, stojící na srpku měsíčním. Bůh je řecký Christos, egyptský Hór, druidský Mabon. Christos, pomazaný, označuje nejvyššího Boha Solárních mystérií, spasitele vtěleného do Ježíše; vesmírný Kristus, syn boží, se vtěluje do lidské podoby, aby dosáhl spojení se Zemí.

Od příchodu Krista je služba Bohu mystická, za dob starých Židů byla magická. Podle Starého zákona Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby vybudoval zvláštní svatyni dle návodu, ve které budou spolu rozmlouvat. To je návod k magickému obřadu, neboť Mojžíš byl vyučen ve vysoké božské magii starých Egypťanů. Od příchodu Krista je služba boží mystická, není třeba již takového svatostánku, každý může dosáhnout spojení se svým božstvem přímo, na základě seslání Ducha svatého. Duch svatý pak prostupuje celého člověka, vstupuje a vystupuje těmi místy, kde měl Kristus svoje rány po ukřižování. Proto je kříž znamením smrti starého člověka a zároveň znamením věčného života člověka nového. Jako v Adamovi všichni umítají, tj. zevní člověk, tak skrze Krista všichni obživeni budou, tj. aby vnitřní člověk, tedy Kristus, mohl vstát z mrtvých; nezbytný je hřích Adamův.

Tělo pozemské je hmotné tělo a tělo nebeské je Duchem proměněné, prosycené tělo astrální, které má zvláštní lesk a je mocné a neporušitelné. Je to ono tělo duchovní, které se tvoří již za živa v každém mystikovi a proces proměny je pociťován rozmanitými duchovními stavy. Takovéto nové tělo zářící nemůže se již rozpadnout po smrti jako obyčejné tělo astrální a toto tělo podrží si duše lidská na věky, bylo-li celé utkáno. Mystický vývoj počíná se hmotným tělem, protože to musí být upraveno a připraveno, aby mohlo vnímat to, co mu Duch svatý přinese. Nové tělo má svoje zvláštní orgány, o nichž se zmiňují mnohé indické spisy; je to tak zvaná organizace nového nesmrtelného těla a právě v novém těle se uplatňují ony tři pranické proudy, kterým Indové říkají Ida, Pingala a Šusumna. Nesmrtelné sluneční tělo se vyvine, když nastane rovnováha kladného a záporného proudu sluneční síly, Kundalini; rovnováha Idy a Pingaly nastane, když Duch proudí kanálem Šusumny. To je také poslední cíl individuální duše na této planetě, utvoření nesmrtelného slunečního těla.

Kristus v nás jmenuje se duch Kristův, věčné Slovo Otcovo, jež je skrytým tajemstvím, jež se svatým projevuje. Kristus je vtělené Slovo, protože je oním božským principem, který dává zevně lidem řeč a vnitřně tajnou řeč boží, která osvětluje veškerá mystéria. Kristus je světlo, které svítí ve tmách, jež Ho nepoznaly; to jsou lidé, kteří bloudí stále do kruhu, hledajíce svůj ideál v pozemském světě; ve skutečnosti lze ho najít jenom ve světě neviditelném. Je to nejposvátnější božská síla, jež se usidluje do našeho srdce duchovního. Bohočlověk Kristus je jedině, stejně zevně jako vnitřně, naším Smiřitelem, Vykupitelem, naším Spasitelem, jenž nás k Bohu nazpět vrací a jediným prostředníkem, skrze kterého Bůh s námi a my s Bohem můžeme mít společenství. Skryté tajemství Krista v nás je jeho zrození v nás, jeho zmrtvýchvstání v nás a vstoupení na nebesa v nás. To je duchovní zákon. Je to stále jeden a týž Duch boží, který působí od věčnosti ve všech lidech svou milostí. Jestliže ho lidé v sobě hledají, naleznou ho a on jim dá spásu, ať se jmenují křesťany nebo pohany.

Mystický vnitřní Kristus nás jedině může spasit: Kristovo zrození, smrt na kříži, z mrtvých vstání a vystoupení na nebesa jsou mystické stavy, které tvoří vnitřní mystickou cestu. Křesťanství ve svém počátku znalo toto tajemství, ale klíč byl brzy ztracen. Měly jej před tím i staré židovské školy prorocké, avšak onen klíč ztratily samy a lidu jej vzaly, proto pravil Ježíš: Běda vám zákoníci a farizejové, neboť vy jste vzali (lidu) klíč a sami nevcházíte (do vnitřního chrámu srdce) a jiným vstup zabraňujete. Ke svým učedníkům hovořil Ježíš o farizejích, kteří ho pronásledovali, také toto: Zde na příkladu vidíte, jak rychle pohané poznávají a u sebe přijímají, zatímco vyvolení Mne zavrhují, snaží se Mne zajmout a usmrtit. Tento Říman mne nalezl ve svém srdci, zatímco jinde jsem musel konat zázrak za zázrakem, abych přeměnil jejich tvrdošíjná srdce ve vhodnou půdu, aby se dařilo semínkům Mého slova. Proto bude však také království nebeské Židům vzato a ve vší hojnosti dáno pohanům; neboť oni je dovedou lépe opatrovat než Židé a farizejové, stavše se nad míru zatemnělými.

Kristus jako vtělený Bůh měl a musel mít tělo jiné, nebeské a jen jeho nejpokročilejší žáci o tom věděli. Kristus svým vstupem do temné komory smrti a pekla otevřel všem duším bránu, takže každá může vejít. Ďáblovi tím byl roztrhán provaz, kterým duši v Adamovi poutal, je roztrhán křížem; jak nerad slyší ďábel o kříži. Kdo neprojde svým zevním já smrtí, kdo nevstoupí do pekel jako Kristus, nemůže se zrodit nanovo v duchu a v pravdě věčné pravdy nepozná. Strom hříchu byl a mohl být zlomen jen Ježíšem, protože Ježíš měl v sobě právě toho Ducha božího, který dal Adamovi přikázání, aniž je Adam splnil. Kristus zaplatil dluh Adamův. Kristovo světlo svítí všem národům, jednomu jako druhému. Čin Kristův spojil Zemi s nebem a člověka s Bohem.

Tento věk je život pozemský, zevní a dočasný; onen věk je život vnitřní, věčný. Kdo bude hoden vstoupit do onoho věku, je ten, kdo dosáhne milosti Boží, aby mohl vstoupit do stavu a vědomí duchovního; je to každý, kdo dosáhne znovuzrození a tím nového života; to jsou synové a dcery boží. O lidech je psáno: Vy jste bohové. Toto lidské božství musí být násilně vytaženo na povrch, neboť tkví hluboko pod prahem naší pozemské osobnosti. Království boží musí být dobyto mocí. To je boj mystika s myšlenkami a představami při koncentraci; proto pro líné lidi mystika není. Mystika je boj mezi naší zvířecí a andělskou přirozeností. Hlásat pravdy mystické je totéž, co zvěstovat království boží. Kdo je nepoctivý ve věcech světských, nemůže být poctivým ve věcech duchovních.

Ze všech zákonů rozmanitých sil duchovních, ale i fyzikálních, známe sotva jednu tisícinu a proto je troufalé a nemoudré tvrdit, že to a ono je nemožné. Možné je vše, jenže je k tomu třeba jiných sil, nežli člověk dosud zná. Mnohé muselo být v životě každého Spasitele, neboť jde o duchovní zákony. Buddha podobně jako Kristus uzdravoval nemocné, slepým vracel zrak, chodil suchou nohou po vodě, po své smrti se zjevoval svým učedníkům a také měl mezi učedníky zrádce Devadatu. Také Apollon, Bůh sluneční, konal zázraky. To, že se Spasitel narodil ve chlévě, má mystický význam. Tímto chlévem je lidské tělo, které je zvířecího původu a ve kterém se narodí Spasitel.

Jedno z největších mystérií náboženských, které se opakuje u každého Spasitele bez výjimky, neboť je to zákon Ducha, je, že se narodí z Panny. Podle buddhistické legendy narodil se Buddha z Panny neposkvrněné, neboť nepoznala muže a Bůh sám v ní stal se tělem. Bůh Mitra rovněž narodil se z Panny, legenda uvádí, že byl počat vánkem. Kristus se narodil v jeskyni jako bůh Adonis, stejně jako perský bůh Mitra. Matkou Kristovou byla Panna, oplozená Duchem, v případech jiných spasitelů vánkem, dechem. Podobně tomu bylo u řeckého Baccha, v Číně byl bůh Fo-hi zplozen zázračným způsobem Pannou; podobně se na Koreji narodil Archer a ve starém Mexiku aztécký bůh. O duchovním zákonu, že Syn se narodil bez přičinění pozemského muže, že k oplodnění došlo způsobem nadsmyslovým, nás poučují také mnohé národní pohádky, kde královna je bezdětná a obdrží dítě, když se napije zázračné vody, sní kouzelné jablko apod. Takové pohádky jsou známé u všech národů. Pravá Matka Bůh a Královna nebes i země je od věků Stvořitelkou, tak jako Bůh Otec a Ona to je, která svou milostí udržuje tento svět. Je stejně všemohoucí a vševědoucí jako Bůh Otec, ve svém milosrdenství právě tak odpouští jako Bůh Otec, neboť v Jednotě jedno jsou. Ve všech starých náboženstvích se vtělovali bohové oplozením Panny-Matky. Oplodnění Duchem svatým Panny, která pak porodí Spasitele, opakuje se od nejstarších dob a je uvedeno jako souhlasný důkaz o pravosti příchodu Spasitele. Božské moci není nic nemožného v kterémkoli světě, neboť podle duchovního zákona ovládá vždy vyšší síla všechny síly nižší a jsou jí podrobeny všechny síly či zákony přírodní.

Početí z Ducha svatého, které je jedním z největších tajemství mystických, bylo a je podnětem mnohých sporů a dává podnět ateistům a skeptikům k posměchu. A přece jen v nitru každého mystika při jeho vývoji děje se totéž, neboť i na cestě mystické počne panenská duše z Ducha svatého, aby zrodila vnitřního Ježíše Krista, Átmana; to je mystické znovuzrození. Neposkvrněné početí je zároveň symbolem pro neposkvrněné početí Duše v člověku; tato Panna, symbol božské duše Buddhi, musí být oplodněna v nitru žáka Duchem svatým a pak počne a porodí Syna-Ježíše Krista, čili božské Já se v člověku projeví. Narození Spasitele je vždy na nebi i na Zemi ohlášeno různými znameními proto, že celý vesmír je v tom čase v naprosté součinnosti, protože přichází na svět Syn Boha živého, aby přinesl spásu.

Hvězda betlémská je mystickým symbolem. Každý mystik ji musí spatřit: „ ..a hle, hvězda, kterou viděli (mudrci) na východě, šla před nimi, až přišla a postavila se nad jeskyní, kdy bylo dítě s Marií svojí matkou.“ Z tohoto popisu (Apokalyptické evangelium Janovo) je zřejmé, že hvězda nemohla být žádným hmotným tělesem, nýbrž mystickým zjevem, neboť nebeské těleso nemohlo se takto pohybovat. Tři mudrci z východu byli adepti, kteří věděli cestou mystickou o narození Ježíše Krista; zároveň jsou symbolem a jejich příchod i dary, které přinesli, patří mezi důležité mystické stavy. Obětování darů má mystický význam. Zlato je symbol krále i Slunce, jež je symbolem Ježíše Krista či nejvyššího Boha. Kadidlo je magický prostředek k očištění ovzduší, též posvátný prostředek k poctě všech bohů. Myrha je balzamicky vonící pryskyřice a užívala se ke zhotovení voňavek a vonných mastí; proto byla přivezena Ježíši, který byl Pomazaným, tj. posvěceným jako nejvyšší velekněz. Příchod každého Spasitele je vždy napřed ohlášen proroky-zasvěcenci, kteří obdrží vnitřní Slovo boží.

Ježíš obdržel svoje jméno přímo od Boha ještě dříve, nežli se narodil na Zemi. Každý žák mystiky na jistém stupni obdrží nové jméno křestní, které odpovídá kabalistickému číslu jeho duše, čili jeho individuality. V tomto jménu je jeho duchovní síla i jeho poslání i moc ochranná. Žádné jiné jméno v nynější době nevede ke spáse duchovní a opravdové tak, jako jméno Kristovo, posledního spasitele, dokud nepřijde spasitel nový, jehož jméno je dosud tajemstvím v lůně božím. Kristus jako každý žák mystiky musel dokázat, že v jisté době je třeba osamostatnit se a žít v ústraní bez styku s lidmi, což je ono 40 denní prodlévání na poušti; tak činil i Buddha. Pokušení ďáblem zažije také každý žák, a sice nejrozmanitějším způsobem a v určitých obdobích cesty mystické. Sláva a moc, které ďábel slibuje, je zkouškou magickými silami, kterým podlehnou nemnozí na své cestě. Jako za dob Kristových i dnes jsou mnozí lidé posedlí duchy nečistými. Dnešní lékařská věda popírá posedlost, protože popírá všechny neviditelné bytosti. Přesto mnozí psychiatrové vidí a slyší a vědí velmi dobře, že z mnohých takových nešťastníků mluví bytosti neviditelné a jiné. Lidstvo se posud nachází ve velkých temnotách, a proto lidem posedlým nikdo nedovede pomoci, krom exorcistů a lidí duchovně vědoucích, ač bytostmi neviditelnými je zaplněn celý prostor kolem nás, neboť světy různých vibračních úrovní se prolínají. Každý člověk dostane z duchovního poznání v každé tělesné existenci tolik, kolik si zasloužil a co je schopen pojmout a zažít.

Mnozí skeptikové a lidé učení, kteří se staví proti všemu spirituálnímu s nepochopitelnou záští a zlobou, jsou v pravém slova smyslu posedlí démonickými bytostmi, jež je používají jako svých nástrojů k brzdění duchovních nauk na světě a chtějí tak zpomalit či zamezit šíření učení o Pravdě a Duchu. Také tzv. hysterie je způsobena částečně posedlostí a její jevy jsou vyvolány astrálními bytostmi. Skeptikové jsou pod vlivem brzdících démonů, astrálů i elementálů. Osobně poučujme jenom toho, kdo se táže a poslouchá. Narazíme-li na odpor, zanechme ihned dalšího úsilí. Odpor je známkou, že jsme narazili na půdu neúrodnou. Jinak můžeme sklidit jenom nepříjemnosti a uškodíme jenom sobě. Mystika sama o sobě je nakažlivá a lidé hledající jsou k nám přivedeni. Čím výše kdo duchovně stojí, tím více musí rozdávat. Nechť se nikdy nestará, co bude mluvit, neboť mu to bude dáno Duchem. Víra a přemožení pochybností je klíčem ke všem duchovním a mystickým silám, dokonce je předchůdkyní milosti Boží.

Člověk prostý a spravedlivý, který koná vše, co je církví přikazováno, tedy aby konal dobro, byl spravedlivý a poctivý, aby si vzájemně s jinými odpouštěl a navzájem se miloval a účastnil se náboženského obřadu, zajistí si tím alespoň v budoucnu příznivé poměry. Neboť to vše jsou jen zevní skutky, které nesou ovoce za dlouhou dobu. Naproti tomu mystická koncentrace přivádí svoje ovoce skoro ihned. Tuto vnitřní cestu církve vynechávají, ač je tím nejdůležitějším. I nejhorší zločinec, když se celou svou myslí a srdcem obrátí k Bohu, což je mystická koncentrace, ukrátí si bludnou cestu, neboť mystická koncentrace přivádí svoje ovoce skoro ihned; dostavuje se brzy částečné osvícení a člověk si přitáhne bezpečně a jistě křesťanské ctnosti, polepší se a obdrží milost svého Stvořitele a konečně i dary Ducha svatého. To je ta jedna ztracená ovečka, radost nad jedním člověkem, který nastoupil cestu návratu. A pravdou je, že když někdo učiní první kroky na cestě mystické, je tím pohnuto celým vesmírem, neboť každý takový čin je silou ohromnou vržen až na ty nejvzdálenější hvězdy. Zastavováním myšlenek a jejich soustřeďování na vnitřní božství ubíjíme svoje já a tím oživujeme svou vyšší úroveň duchovní. A druhý takový ještě mocnější záchvěv nastane, když někdo poprvé pocítil rány Kristovy na svém těle, neboť jimi si po prvé Duch svatý proklestil cestu do tmy nového člověka, aby jím byl poznán. Dědictví na Zemi znamená dosažení dědictví, tj. věčného života již v těle na Zemi.

Následovat Krista spočívá v tom, že podle jeho příkladu postupujeme mystickou cestou, to je, že musíme být jeden každý ukřižován, že musíme mysticky zemřít a vstát z mrtvých. Pravá síla sídlí tam, kde je sice přítomná, ale není používaná. Pokud člověk stále používá moci, stává se jejím otrokem a sám skončí jako nemohoucí. Všemocnost Kristova se projevila na kříži. Boží síla musí být vždy ukryta před světem, proto žádný adept ani mystik neřekne nezasvěcenému, z jaké moci činí to, odkud má tuto sílu apod. Ukřižování je u každého zjevné stigmatizacemi. Stigmatizace, čili jizvy ran Kristových, jsou základním mystickým stavem a dostaví se samovolně vlivem Ducha svatého; zjevné stigmatizace přicházejí zřídka kdy. Častěji přicházejí stigmatizace vnitřní, kdy cítí žák mystiky rány hřebů bez zjevného krvácení. Práce mystická je zcela individuální. U jednoho jde rychle, u druhého zvolna a třetí se jí z různých důvodů vyhýbá, ač o ní ví a čtvrtý jí konečně nevěří. Víra je při tom u mystika věcí nejdůležitější. Každý žák pokračuje v každém svém vtělení od té úrovně, kdy v předcházející své existenci přestal. V novém vtělení pak hravě pokračuje v mystice až tam, kde předešle skončil. Další jeho pokrok je pomalejší.

Království boží nepatří pozemským dětem, nýbrž jen dětem božím, těm, kteří jsou znovuzrozeni, v nichž se narodilo Jezulátko. Každý člověk musí se ve svém nitru znovu narodit, to je ono mystické znovuzrození. Proto do království božího nevejde nikdo, kdo se znovu nenarodil. Komu byla boží milost dána, tomu bude vždy ještě přidáno, ale kdo ji neměl, to mu bude vzato i to, co má. Ale co má člověk na Zemi bez milosti Boží? Jenom holý život a rozumovou schopnost. A to právě mu bude vzato, neboť zemře bez milosti boží, protože se o ni nijak neucházel.

Vnitřní oheň musí cítit ve svém duchovním srdci každý cvičící mystik. Tento vnitřní oheň je důkazem přítomnosti Ducha svatého. Kdo nemá vnitřní oheň, jenž je naprosto citelný buď neustále, nebo v jistých obdobích jeho intenzita stoupá nebo klesá, a sice podle stupně milosti boží, nemá také milost Ducha svatého. Proto je tento vnitřní oheň znamením vnitřního pokroku. Souvztažnost tohoto jevu se slunečním světlem je velmi významná, neboť člověk má ve svém nitru malé slunce, sídlo Boha, teplé záření. Známé obrazy představující poprsí Ježíše Krista a Panny Marie s hořícím srdcem uprostřed prsou jsou zbytkem této mystické pravdy, jež byla známa všem mystickým školám na světě. Nejdříve se boží oheň rozhoří v mystickém srdci; jinak je božích ohňů v člověku sedm a jeden z nich probudí svým teplem na konci páteře Hadí sílu Kundalini, která spí ve spodní části míchy. Tento boží oheň v srdci je onou věčnou lampou, která po svém rozsvícení již nikdy hořet nepřestane.

Mistr Matěj z Janova, český reformátor a mystik, zve ho též vnitřním osvícením, jehož se dostává křesťanu přímo od Boha, aby rozuměl písmu a pravdám náboženským, aby poznal, jak jednat. Toto vnitřní světlo bývá často doprovázeno vnitřním slovem, tj. hlasem nebo vnuknutím božím. Porozumění Písmu je onen klíč, který je dán každému pokročilému mystikovi. Jak Mojžíš, tak i proroci i žalmista předpovídají celý život Kristův i jeho utrpení, protože to již bylo ustanoveno v tajné radě boží a proto se muselo vše navlas vyplnit. Kristus jako vtělený Bůh musel každým svým činem a každou událostí, která se s ním stala, zasáhnout celý vesmír.

Vnitřní božský oheň probouzí veškeré magické síly a schopnosti lidské duše. Je to nejsilnější oheň, který spaluje a rozpouští vše, jenž přepaluje celého člověka, takže vše smrtelné je jím zničeno a na místě smrtelného vzniká nesmrtelné. V nejčistší své manifestaci je jeho plamen křišťálově průsvitný. V bibli se s tímto božím ohněm setkáváme často; nejznámější jeho projev je v podobě hořícího keře, když se Bůh ukázal Mojžíšovi. U velkých světců může tento oheň zesílit, že se stává viditelným všem lidem v okolí. Odtud obrazy světců se svatozáří okolo hlavy nebo okolo celého těla. Nejde o auru, která je pouhým výronem astrálního těla a je tedy nízkého původu a nemá co činit s božím ohněm. Oheň Ducha svatého je ohněm božské milosti.

Dům boží je v člověku jeho duchovní srdce, to je naším vnitřním chrámem a domem modlitby. Chceme-li tam přinášet svoje oběti, musíme zbavit toto místo všeho nečistého, aby se v něm Bohu zalíbilo a mohl v něm přebývat. Je-li člověk příliš slabý, nechť prosí svého vnitřního Ducha a on pomůže vyčistit mu dům. Učedníci při seslání Ducha svatého obdrželi nová roucha, tj. nová těla, která jsou nesmrtelná a která mají nebeský lesk a nebeskou moc. Toto nesmrtelné roucho se tvoří v každém mystikovi za jeho pozemského života; teprve ten, kdo jej utkal celé, dosáhl království nebeského. Dosažení toho je nejtěžším úkolem člověka a proto se jmenuje tato snaha cestou královskou, protože vede do království a kdo jí prošel, stává se králem viditelného i neviditelného vesmíru; stal se bohem a všechny síly nižší a všechny bytosti ho poslouchají. Království nebeské musí si člověk dobývat celoživotní usilovnou námahou, neboť je pokladem pokladů a nelze ho dosáhnout bez velkého úsilí. Nestačí vést pouze křesťanský život, jak to učí zevní církev, která si výklad přizpůsobila, neznaje cesty mystické. Nikdo nemůže být spasen zevními skutky, protože spása není činem, nýbrž je novým životem a novým vědomím. Nové vědomí nemůže být člověku dáno, dokud nemá víru v pramen, odkud nový život přichází. Jedině ve víře je skrytý klíč, který dá mystikovi vše, stejně tak nedostatek víry bere vše. Živá víra je největší magickou silou, která vším pohybuje; je to moc nadsmyslová, proto nemůže být objasněna nikomu, kdo ji nemá.

V království božím, totiž v duchovním stavu, je mnoho stupňů, proto ti, kteří tam vejdou, mají úkoly různé. Každý žák mystiky, který dosáhl cíle, má již od věků určený jistý úkol, který musí vykonat, který mu byl dán Bohem; nastane-li určitá doba, bude mu to oznámeno. Každý dle své individuality hodí se k určitým věcem. Jsou malí a velcí proroci, jsou malí a velcí učitelé; největším učitelem je Avatar, čili vyslanec boží, tedy Spasitel. Podle stupně učitele jsou i jeho žáci a proto ti, kteří měli největšího Mistra, musí být také velkými adepty. Kristus byl vtělen v Ježíšovi; Ježíš pocházel z pokolení Davidova, ale Kristus byl vyslancem Boha Otce, byl Synem božím. Vše, co se dělo s historickými Spasiteli, je zároveň symbolem pro vnitřní mystickou cestu u každého jednotlivce. Panna Marie či jiná Bohyně je symbolem božské duše Buddhi, jež je Pannou a jež musí být oplodněna v nitru žáka Duchem svatým a pak počne a porodí syna Ježíše Krista; čili božské Já se v člověku projeví a tím je dosaženo znovuzrození a spásy. U všech starých národů nalézáme neposkvrněné početí jako symbol pro početí neposkvrněné Duše v člověku.

Náboženská mystéria lze rozřešit jenom prožitkem a nikoli rozumováním nebo zevním sdělením; vše, co se týká mystických stavů, musí každý zažít osobně na cestě mystické. Jakmile počneme mysticky cvičit, pohneme vnitřními duchovními silami, které se pak projevují takovým způsobem, jak to Kristus ukázal svým životem a utrpením. Jenom koncentrace na Ducha svatého nás vyvede z labyrintu světa a z bouří života. Duch boží neustále bdí a je ochoten přispět nám. Vše ve vesmíru je spolu v souvislostech, vše má svoje jediné správné místo, svůj účel. Vesmír jde jako velmi přesný hodinový stroj řízený nejvyšší inteligencí. Právě proto je každý člověk nástrojem božím, aniž o tom má tušení. Zevní skutky jsou jenom přípravou k cestě, ale nejsou cestou skutečnou. Cesta do duchovního života záleží na vnitřním rozhodnutí, nezáleží na vnějších skutcích.

Nynější lidstvo musí zažít vše to, co Kristus předpověděl. Někteří zažijí všechno osobně mystickou cestou a jiní zase to musí prožít ve světě zevním. Blaze těm, kteří došli spásy nebo alespoň vstoupili na cestu návratu ještě před převraty světovými. Těm bude snadno dokončit to, co nemohli vykonat před příchodem vesmírového spasitele. Stavy mystické i pozemské musí být v souhlase, neboť člověk je obrazem vesmíru a vesmír zase obrazem člověka. Při příchodu Krista budou se pohybovat všechny věci nebeské i pozemské, také zevní slunce a měsíc se budou měnit, i když zase zatmění slunce a měsíce jsou také stavy mystické. Lidé jsou jako omámeni dojmy svých zevních smyslů a domnívají se, že bdí, ale žijí vegetativním životem, který se podobá spánku, nebdí dosud duševně a duchovně.

Duch svatý, když připravuje svého žáka ke svému vstoupení, vede jej různými zkouškami, jež vesměs mají zvláštní a hluboký mystický význam. Zároveň jsou to projevy magických sil, které se vyvíjejí v těle žákově. Ježíš Kristus ke konci svého pozemského života ukázal svým životem cestu mystickou, aby byla patrná a zjevná. Kristus se vtělil, aby provedl určité skutky podle přesného plánu, aby celý jeho život na Zemi byl jednak mysticky symbolický, neboť ukázal mystickou cestu tak, jako nikdo ze spasitelů před ním a za druhé, aby se setkal s lidmi nemocnými i mrtvými, na nich vykonal zázraky, které byly Bohem již předurčeny. Zázraky ve smyslu církevním nejsou, neboť co činil Kristus a jiní velcí zasvěcenci, bylo vykonáno magickými silami, které podléhají právě tak přesným zákonům, jako všechny síly ostatní. Veškeré zákony sil hrubých i jemných jsou z řádu Boha, z jeho vůle a z jeho bytosti.

Ode dne mytí nohou až ke smrti na kříži je vše psáno pro nás, kteří jdeme cestou mystickou. Mytí nohou je důležitým aktem Kristovým, začátek prvního křtu nohou. Byl-li oživen Duch svatý v nohách, rozlije se do celého těla. Duševní pokora při tom je jednou z nejpřednějších vlastností pravého žáka mystiky. Kristus proto poučuje své učedníky, aby tak i oni činili jiným. Kdo neprojde svým zevním já smrtí, kdo nevstoupí do pekel jako Kristus, nemůže se zrodit nanovo v duchu a v pravdě a věčnou pravdu nepozná. Jedině skrze Krista lze poznat Boha Otce a tím také Pravdu a Život věčný. Nesmrtelnost je vlastnost boží a lze ji získat velmi namáhavou cestou; nikomu není dána jen tak zadarmo. Mystická cesta je prostá, ale obtížná pro toho, kdo není duchovně probuzen. Mystika není nic jiného, nežli dosažení Ducha, který dává sílu prorockou a mnohou jinou. Spása je zároveň dosažení darů Ducha svatého.

Mystik musí být skromný a nenáročný a musí být před lidmi i Bohem malý, pak dojde svého cíle. Posměch a nepřátelství stihne každého mystika, jakmile prohlásí, že nastoupil cestu. To je duchovní zákon zkoušky; bez utrpení není spásy. Ukřižování je zákon duchovního i hmotného vývoje a byl znám i starým národům. Ukřižovali s ním také dva lotry, jednoho na pravici a druhého na levici. Ukřižování lotrů se týká člověka na mystické cestě, dva lotři visící po obou stranách Ježíše Krista jsou symbolem, také v člověku je Kristus mezi dvěma lotry. Osobní Kristus sídlí v duchovním srdci uprostřed prsou a po jeho jedné straně dole v oblasti břišní je zlý lotr, kamický princip, který představuje satana a nemůže být spasen; na druhé straně nahoře v hlavě je zevní lidský rozum, lotr, který dojde spásy, obětuje-li svůj zevní rozum Kristovi, tedy duchovnímu principu, což se děje vývojem mystickým.

Vývoj pravého mystika je neustálý boj, neboť člověk takový se nalézá mezi dvěma si odporujícími silami; jedna ho táhne dolů ke hmotě a druhá vzhůru do nebe. Boj ten by byl snad marný, kdyby nebylo pomoci boží, neboť jsme ve hmotě uvězněni. Proto je skutečně zázrakem, že vnitřní člověk, uvězněný v lidském těle, může přes to přemoci hmotu a probojovat se k věčnému světlu. Kdo již dosáhl skutečně Ducha svatého a vnitřní Slovo boží, nabyl moci příštího věku, totiž mystické síly, která se projeví v budoucnu u všech lidí, kteří chodí v pravdě a ve svatosti. Na nebi byly všechny věci stanoveny již před stvořením světa jako základy duchovního vývoje člověka. Zodiak je vlastně symbolickým znázorněním mystické evoluce čili vývoje lidské duše, proto je v něm zobrazena celá mystická cesta.

Cestou je Kristus proto, že jedině jeho životem, příkladem a jeho utrpením je nám ukázána cesta k Bohu. Tato Kristova cesta je to, čemu říkáme mystická cesta nebo jóga. Kristus je pravdou, neboť kdo ho poznal, poznal skutečnost, neboť vše ostatní je klam a pouhé zdání v porovnání se skutečností či úrovní boží. Není nikdy jinde absolutní pravda, jenom v Bohu; kdo hledá Pravdu, nalezne Boha. Kristus je život, onen život nejvyšší, věčný a neproměnlivý, život božský v blaženosti, světle a v pravdě.

Mistři mají zvláštní poslání, chrání lidstvo před naprostou zkázou mravní, duševní i tělesnou. Kdykoli je toho zapotřebí, vystoupí některý z nich jako člověk zcela prostý a neznámý a způsobí svou činností buď velkou vlnu mravního obrození, nebo zasáhne i zcela neznám do dějin rukou tajemnou, ale nade vše mocnou. Všechny přestupky a hříchy, kterých se lidé dopouštějí, spadají do skutků prostých zákonů karmických, ale kdo ubližuje lidem duchovním, těm, kteří jsou na cestě k Bohu, tedy nádobám Ducha, je trestán karmou mnohem více. Hřích proti Duchu svatému jediný nemůže být člověku odpuštěn, neboť hřích ten je obvykle černou magií, při níž klesne člověk tak hluboko, že z něj vyjde jiskra boží, tedy Duch svatý; je to tzv. ztráta duše, která nastupuje, když se člověk spojil se satanem. Takový člověk nemůže dojít spásy, následuje ztráta individuality, čili zatracení. Za takového člověka, který se dopustil takového smrtelného hříchu, se nemáme ani modlit, protože tento hřích nebude odpuštěn. Proto nechť se každý varuje černé magie.

Poznání sebe je poznání vlastní duše i Ducha, jenž v nás sídlí a je dosažitelné jenom smrtí na kříži, smrtí mystickou. Pak teprve se v člověku může zrodit spasitel. Každý žák, který jde cestou mystickou, musí se stát učedníkem, tovaryšem a mistrem stavitelským. Tak je každý vlastně stavitelem svého vnitřního chrámu a zároveň je stavitelem velkého chrámu božství, vesmíru, jehož vrchním stavitelem je Bůh; proto říkají svobodní zednáři místo Bůh Velký Architekt. Stará tradice tvrdí, že zakladatelem svobodných zednářů jako Bratrstva mystického byl biblický král Šalamoun proto, že jemu dal Bůh rozkaz k vybudování velkého a slavného chrámu v Jeruzalémě. Tento chrám je historickou skutečností a zároveň posvátným symbolem vnitřního chrámu, který musí vybudovat každý člověk, chce-li, aby se s jeho prsou usídlilo božství. Dnes se svobodní zednáři jen velmi zřídka zabývají mystikou, ačkoliv ve svých archívech mají k ní spolehlivé prameny; těch právě použil Kerning a odtud mu vzešlo světlo. Kabalou nazývají se svaté knihy židovské; tradice praví, že kabala byla přenesena Adamem na Abrahama a nepřetržitým proudem zasvěcenců až k dnešnímu pokolení. V původním podání byla soustava ezoterního zednářství totožná s kabalou.

Vnitřní člověk je ukryt v lidském duchovním srdci, je pokojný a tichý, bez vášní a chtíčů je drahý Bohu; je to 7. Princip člověka, Átman neboli Ježíš Kristus, Spasitel a Stavitel vnitřního chrámu, je to kámen mudrců, jehož síla se vyvine mystikou. Je to vnitřní Slunce, Dárce života a všeho dobrého, je to stále žehnající Velekněz Melchisedek, jež nám podává svatou hostii i kalich s krví Kristovou, jenomže pro obyčejného člověka neviditelně. Nevědomí lidé nevědí, že ve svém nitru mají zárodek největší slávy nebeské a že je třeba jej pěstovat. Člověk mystik upírá stále vnitřní zrak na svého Boha a Bůh pak odplácí stejnou měrou; čím více Ho chceme, tím více nás k sobě táhne. Kdo pak je v milosti, ten je vždy vyslyšen. Kristus přišel, aby nás přivedl k Bohu a ukázal nám svým utrpením mystickou cestu; umřel tělem, ale Duchem svatým byl obživen.

V kapitole XXI. Evangelia sv. Lukáše je řeč o válkách a různicích, kdy povstane národ proti národu, zemětřesení velká budou i zázrakové s nebe velcí. To vše se vztahuje jednak na vnitřní mystické převraty v každém žáku jdoucím Cestou a pak také se to vztahuje k zevním dějinám lidským. Je pravděpodobné, že před příchodem nového Spasitele budou se dít všechny ty věci i v zevním světě. V bibli se mluví o tom, že dva budou na poli, jeden bude vzat a druhý opuštěn. Tím jsou míněni zevní a vnitřní člověk, totiž jeden bude spasen a druhý nikoli. Vnitřní člověk, by-li v člověku probuzen, spasí i člověka zevního. Jestliže člověk nešel cestou mystickou, zevní člověk bude opuštěn, čili propadne zkáze a jen vnitřní člověk bude vzat do království nebeského. V každém člověku jsou dvě já, jedno je zevní a smrtelné, druhé je vnitřní, božské a nesmrtelné, je to náš vnitřní člověk. Naši úlohou je spojit se s ním, poznat ho. Spojení s vnitřním člověkem dosáhne zevní člověk pouze cestou mystickou, mystickou koncentrací.

Současné katastrofy jsou důsledkem hlubokého pádu člověka do světa hmotného a požitků tělesných, takže většina dnešních lidí se nadobro odvrátila od Boha. Připomínám slova Komenského: Proto tě Bůh neštěstím navštívil, abys Ho ve své nouzi hledal. Materialistická věda, technika a lidský rozum jdou ruku v ruce ke stejnému cíli – ke zkáze lidstva, kdyby zde na štěstí nebyli činitelé, kteří včas toto řádění zabrzdí. V historii byli vždy lidé, kteří žili jen hmotně, byly i doby, kdy lidé i celé národy propadly duševní zkáze a vzali za to odplatu; až do našich časů uchovala se vzpomínka na zkázu Sodomy a Gomory a takových měst bylo více, jak píše Jakub Lorber. Ale nynější stav lidstva v době globalizace je mnohem horší. Mravní pokles v současnosti je nebývalý a je celkový. Proto také náprava musí být celková. Je to opět tanec kolem zlatého telete, hlavním cílem jsou peníze, aby si lidé mohli opatřit smyslné požitky. Zbožná mysl je prohlášena za něco zaostalého a zbytečného. A proto jdou na lidi jedna katastrofa za druhou, jedno utrpení stíhá druhé a to se bude opakovat a stupňovat potud, až lidé ze zkušenosti poznají, že je tu nějaká trestající ruka, nějaký Řád, který je třeba dodržovat.

Mrtví v evangeliu sv. Jana nejsou zemřelí, ale mrtví duchem, kteří nemají v sobě vnitřní duchovní život. Oněch mrtvých jsou miliony a živých je proti nim jen hrstka. Proto každému mystikovi je dána jistá úloha, každý mystik má svoje poslání, které musí vykonat. Všichni mystikové jsou spojeni v jednu velkou rodinu. Duchovní bratrství nás spojuje se všemi podobnými, kteří tu byli i dávno před námi a my se s nimi někdy stýkáme i ve snech a přijímáme od nich rady i rozkazy. Celá hierarchie mystiků a světců stojí za námi, aby nás podporovali. Je třeba, aby si i všichni žáci vespolek pomáhali. Bůh nám vždy posílá pomocníky a víme, že je nutno se obracet se vším jedině a jenom na Boha, který je pánem všech.

Světlo boží je přítomno v každé věci i bytosti na zemi i na nebi, ale nejblíže je v našem srdci a proto je hledejme tam a ne jinde. Kdo dosáhl věčného života, způsobil tím i pozvednutí všech tvorů žijících na Zemi, neboť taková událost je kosmickým převratem, celý vesmír je posílen k dalšímu boji proti tmě. Hřích je činem, který se protiví zákonům božím. Zlo spočívá v tom, že hřích člověka zdržuje na cestě k největšímu dobru, k Bohu. Nižším silám světa, jako je karma, vlivy planetární a démonické, lze se vymknout, ale ne zákonům božím, které stojí nad tím vším. Vše světské musí být ukončeno, protože svět patří do řádu stvoření, který je jen pomůckou k vysvobození se z hmoty.

Jako jistí lidé jsou určeni ke spáse, to jsou vyvolení, tak jiní jsou určení, aby upadli do temnot. Jisté věci jsou předem určeny a nelze se jim vyhnout, protože byly ustanoveny v radě Boží. Ne tedy jen vlastním úsilím, ne vlastní prací a námahou dosáhne člověk nesmrtelnosti, spásy a blaženosti věčné, nýbrž jedině z milosti boží. Nikdo se nemůže a nesmí považovat za ztraceného, neboť milost boží je nevyzpytatelná, je to mystérium největší ze všech. Pravý mystik musí znát nejen běh zevního světa, ale také s myslí prostou a pokornou musí se umět odevzdat do vůle a vedení božího. Kdo se řídí svým rozumem a světskými touhami, je stále víc připoután ke světu, a tudíž propadá tzv. ohni božího hněvu, který nikoho neušetří.

Všichni, kteří žijeme v zevním světě, jsme pro mystiku v okolnostech nepříznivých, neboť zevní svět nám činí velké překážky, jimž se nelze vyhnout. Na straně druhé, skoro nikdo z bohatých a ani z mnichů žijících v uzavřenosti a zabezpečenosti v klášteře, sotva koná mystickou koncentraci a vnitřní duchovní cvičení a jde cestou mystickou a to proto, že jim není dána milost boží. Za to v poměrech nejnepříznivějších mnozí dosáhnou velkých věcí, protože měli milost boží, na které vše záleží a která má rozmanité stupně. Kdo má milost pravé víry, je automaticky přitahován ke správným a pravdivým mystickým knihám a naukám, jež vedou k opravdovému vnitřnímu pokroku. Víra je základem mystické cesty; kdo věří v kosmického Krista, plní tím již část zákona duchovního. Pravá živá víra přemůže všechny překážky a nutí člověka, aby hledal cestu k Bohu. Kdo je křesťanem zevně, má možnost stát se jím i vnitřně, neb jen vnitřní křesťanství je pravé. Zevní dává jen příležitost, jinak nic. Kdo se nechopí pokladu, nemá z něho nic; užitek bude mít, jen když ho použije.

Každý mystik, tak jako Ježíš Kristus musí projít při mystické smrti peklem a tmou; dříve nemůže dojít vnitřního světla a nového života. Neboť veškeré světlo vzniká z tmy. A aby bylo poznatelné, musí projít ohněm. Tato myšlenka je ve všech starých mystériích. Tak jako rostlina nemůže se radovat dříve ze své krásy, květu a plodu, dokud neprošla temnotou svého úkrytu v zemi, kde se podrobuje chemickému přetvořování silou ohně. Musíme být pohřbeni s Kristem, abychom měli nový život, vnitřní život. Podle učení rosikruciánského v Otci se rodíme, v Kristu umíráme a v Duchu svatém se znovu zrozujeme. Otec křtí vodou, to je první očista. Pak nadejde křest Kristem, totiž krví a třetí nejvyšší křest je ohnivý. Duch Svatý nás křtí ohněm podstaty božské, která musí hořet v našem nitru, aby bylo přepáleno vše nečisté a aby čistý kámen mudrců-Kristus byl stvořen. Křest ohnivý je předchůdcem mystické svatby, čili spojení Krista s nevěstou duší. Tyto tři křesty jsou tři oddíly cesty mystické. Za staré smlouvy byly jenom dva křesty, křest vodou a křest ohněm. Křest krví dostavil se teprve s Kristem. Krevním křtem byla doplněna smlouva, a proto právě se dal Kristus ukřižovat, aby ukázal, že jeho krve je třeba k dokonalé očistě.

Není světcem ten, kdo přijal Ducha svatého, ale ten, kdo prošel celou cestu mystickou a kdo naprosto přemohl ďábla, to je svět a kdo v mystické svatbě nadobro se spojil s Ježíšem Kristem. Jenom takový člověk se stal nadčlověkem a nepodléhá již hříchům těla, protože má nesmrtelné tělo. Kdo je v Duchu, v tom Duch přebývá, není v těle, třeba žil ve hmotném organizmu. Tělo na něj nepůsobí a jeho smysly pracují na duchovní úrovni. Takový člověk vnímá vše duchovně, vidí a slyší jinak než obyčejní lidé.

Každý mystik v určité době svého vývoje se setkává po řadě s různými falešnými vůdci, kteří ho chtějí vlákat na svou cestu. Každý má se mít před nimi na pozoru; přicházejí většinou okultním způsobem, astrálním ponoukáním apod. Přicházejí ale i zevní falešní proroci; domýšlivost a lidská pýcha jsou bezmezné, někteří dokonce se i vydávají za Krista. Pravého duchovního vůdce poznáme podle jeho pokory. Žádný pravý vůdce se nevynáší sám, netvrdí, že něco ví, že je poslán Bohem či dokonce že je sám vtěleným Spasitelem. Každý mystik si musí odvyknout snahu pronikat zevním rozumem do duchovních věcí. Nemáme se starat o vysvětlení věcí, jimž nerozumíme, ale klidně čekat, vysvětlení se dostaví samo. Naše vnitřní smysly se mohou otevřít jen tehdy, když jsme zevní smysly usmrtily v koncentraci. A božský rozum v nás může pracovat tehdy, když jsme za sebe zahodili rozum světský.

Boží věci nezná žádný, jedině Duch boží. V člověku je vlastně jedinou cennou věcí Duch, který v nás sídlí. Duchovní člověk poznává všechno, ale sám od žádného nebývá poznán. Boží a duchovní věci musí zůstat skryty před davem, aby nebyla porušena rovnováha toho, kdo jimi byl obdařen. Láska k Bohu je největší silou na světě, neboť ona donutí Boha, aby se sklonil k člověku a zjevil se mu. Tělesný člověk považuje nauky duchovní za bláznovství a pošetilost a nevěří v ně, brání se jim, neboť se to protiví jeho zevním smyslům a jeho zevnímu rozumu. Dlouhá ještě cesta čeká takového člověka anebo velká bolest, trýzeň a životní zkoušky, aby se odvrátil od zevního k vnitřnímu.

Cesta křesťanské mystiky je dlouhá, je však bezpečnější nežli cesta jógy, která je vhodná pro Orientálce, neboť vyvinutí magických sil děje se až na konci této cesty, kdy žák je již tak obrněn, že těchto sil nezneužije. Mystická cesta děje se v člověku dle přesných zákonů. Ze stanoviska božího je mystické znovuzrození věci pozemskou, neboť se děje právě jen na planetě Zemi a v těle. Bez mystické cesty není spásy a nesmrtelnosti. Mystický postup je souběžný s postupem alchymistickým; klíč k cestě mystické zároveň otevírá tajemství alchymie. Tak jako je v alchymii prima materia, tedy první látka kořenem a počátkem všech věcí, také Kristus jako Bůh sluneční a vesmírový je jeho prvopočátkem a kořenem všech věcí, je vtěleným Logosem, nebo-li Slovem.

Vnitřní život je pro člověka mnohokráte zřetelnější, nežli život zevní. Vnitřní život, když byl jednou probuzen, poskytuje nám jistotu v chaosu světa, je pravým naším životem. Člověk nechť si navykne mluvit dovnitř tak, jako navenek a brzy pocítí nepochybné výsledky. Vnitřní chrám je v duši a duše musí být čistá a pevná a neposkvrněná ani jednou představou zevní. Při mystické koncentraci všechny myšlenky musí být potlačeny krom jediné, představy Boha. Při mystické koncentraci je vnitřní uvedeno navenek, neboť Duch, který sídlí uvnitř, počne se projevovat navenek. Naopak venek, totiž myšlenky, jsou obráceny do nitra, žák je soustřeďuje do svého duchovního srdce. V přikázání: Milovat budeš Pána svého ze všeho srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své, je návod na mystickou koncentraci.

Člověk pozemský, který se narodil z těla a člověk nebeský, který se rodí z Ducha, jsou dva v jednom těle; oba jsou v jednom člověku, jenomže onen nebeský čili vnitřní člověk není vědomě probuzen, čeká neustále, až se k němu zevní člověk obrátí, aby ho probudil a aby se nebeský člověk mohl spojit s pozemským. To jsou ti dva v jednom, jejichž symbol tkví na nebeské obloze v souhvězdí Blíženců. Jeden je ze Země, druhý z nebe. Kdo vnitřního člověka, čili Ježíše Krista v sobě probudil a spojil se s ním, dosáhl znovuzrození a tím také spásy a nesmrtelnosti. Mystická svatba je ukončením celé Cesty, kdy individuální Duše se spojuje navěky s ženichem, Ježíšem Kristem.

Každý, kdo rozšiřuje pravé učení duchovní, je a musí být pronásledován, to je duchovní zákon. Není-li mučen a ve vězení, musí snášet různé útoky tajných i zjevných nepřátel, které mu hledí ztrpčit jeho práci, ke které se nepovolal, k níž byl povolán vyšším určením. To se děje proto, aby člověk nezpyšněl, aby mu bylo neustále připomínáno, že je v očích božích ničím, protože ten, co se za nic považuje, je Bohu nejmilejší. Bůh chce, abychom byli nejvýš pokorní, jako žebráčkové, kteří nic nejsou, nic nedovedou a nic nevědí. Takového člověka vyprázdněného od svého ega pronikne Bůh celou svou nesmírnou září a postaví ho po bok sobě.

Hlavní věci je nereptat proti zkouškám, které na nás Bůh posílá a nepochybovat o boží milosti; to vše by činilo újmu naší víře a víme, že podle své víry máme také milost boží. Hleďme vpřed. Náš duch si nevšímá minulosti, miluje změny. Co na tom sejde, jací jsme byli v minulosti. Naše duše očekává, že za rok za dva bude zcela jinou, pokročilejší bytostí. Nic v přírodě a ve vesmíru nezůstává stát, jsme zahrnuti mocí, která vše pohání dopředu, jsme její součástí a je nutno, abychom se těšili na budoucnost a neohlíželi se na minulost. Naším věčným dědictvím je mládí našeho ducha; jestliže tělo zestaralo, náš duch zůstal mladý a budeme-li pohlížet vpřed do šťastné budoucnosti, přitáhneme si také elementy síly a mládí, které nás proniknou a omladí. Podle svého těla jsme jen o málo více než zvířata, ale ve své duši jsme bohy a tuto božskou hřivnu nemáme zanedbávat, ale pěstovat tak, aby nesla ovoce v podobě moudrosti a nesmrtelnosti.

Bylo by krásné a dobré, kdyby byl majetek lidstva všeobecný, jako bylo zvykem za prvních křesťanů, u Essenských, v Pythagorejské škole apod., ale k tomu je nejdřív nutno přeměnit lidstvo tak, aby se podobalo lidem, jakými byli první křesťané. V dobách dnešních, kdy se lidé podobají spíše hladovým supům nežli lidem učiněným k obrazu božímu, by však takové dělení vedlo ke špatným koncům, jak jsme svědky. Všichni lidé jsou bohové, ale nevědí o tom; jenom cestou mystickou dosáhnou tohoto stavu vědomě. Cesta mystická vede ke slovu prorockému, tedy ke slyšení Slova božího a tím i ke stavu, ve kterém se člověk vnitřní transmutací stane bohem. Tato cesta se ze všech zevních náboženství ztratila, je ale obsažena ve všech ezoterních náboženstvích. Člověk, který kráčí cestou mystickou, je samým Bohem vyučován, nejprve tajně a pak zjevně, jako Adam v ráji. A rajského stavu musí dosáhnout každý člověk, to je naše určení na planetě Zemi a k tomuto cíli se lidská duše individuální vtěluje a vyvíjí. Per aspera ad astra – cestou trnitou ke hvězdám aneb přes překážky ke hvězdám.

Naším ideálem na cestě mystické musí být buď Ježíš Kristus, nebo jiná posvátná osoba z náboženství křesťanského, Stvořitel, nebo Matka boží či nějaký velký prorok nebo světec, dle svého náboženského citu. Každý člověk má svoje souvztažnosti ve všech říších přírodních a také na nebi a podle nich má také svoje oblíbené božství i jistý oblíbený tvar svého Boha; ten by si měl imaginovat při mystické koncentraci. Tento tvar bude za čas ukázán žákovi. Kdo vstoupil na cestu mystickou s neupřímným srdcem, nevydrží po krátké době vnitřní tlak a vzdá se další cesty. Ale neuškodí mu to, neboť i nepatrná snaha po dosažení božství přinese mu jednou ovoce, neboť jak by mohla dítěti uškodit touha po Otci a Matce. To je právě velký rozdíl mezi cestou mystickou a tzv. cestou okultní, která poskytuje žákovi na cestě nejdříve nadsmyslové síly, jež jsou pro každého lákadly a nebezpečnými pastmi, které svedli již do propasti mnohé lidské duše.

Kristus přišel na svět pro to, aby ukázal mystickou cestu tak názorně, jako nikdo před ním. Je to cesta kosmického vývoje a proto byla známa i v šerém dávnověku těm, kteří se duchovně vyvíjeli, neboť duchovní vývoj byl vždy u všech národů stejný. Ode dne mytí nohou až po smrt na kříži je vše vykonáno pro člověka. Když budeme dětsky věřit a slepě cvičit, tu vstaneme také z mrtvých. Vše, co se dělo s velkým Mistrem v oněch posledních třech dnech, je nám vzorem. Ježíš Kristus jako Bůh ovládá vše, jako vůdce nejvyšší vede nás správnou cestou a napravuje také naše možné omyly na cestě. Kdo se na něho spoléhá, jde přímo i se zavázanýma očima. Za naším hmotným sluncem je slunce duchovní, které je sídlem Ježíše Krista. Odtud vychází veškeré duchovní vedení, jemuž je podrobena celá naše sluneční soustava se vším tvorstvem.

Musíme přijmout rány na tvář, pocítit bičování, tíhu kříže, umdlenost v údech; ať se proti tomu bouří naše smysly a vzpouzí se naše přirozenost, přece musíme vytrvale trpět, aby bolestná trnová koruna se proměnila v korunu věčného života. Co každý žák na své cestě zažívá, je symbolicky popisováno v rituálech skoro všech hermetických společností a bratrstev, ale přece nikdo neví, jak se tyto přeměny a jevy dějí u žáka osobně. Tajemství má dva důvody a to, aby nebyly nezasvěcenými zprofanovány a pak, aby žák si je nemohl nasugerovat. Všichni zasvěcenci mluvili vždycky v alegoriích a symbolech a sám Ježíš se vyslovil, že mluví v podobenstvích, protože množství nemůže pochopit nahé pravdy, ba že je ani pochopit nemá.

Ježíš Kristus je Spasitelem světa nejen svými skutky, ale i svým jménem. Milost Ježíše Krista zachraňuje a bude zachraňovat lidi od zkázy až do konce světa. Jméno Ježíš Kristus má magicko-mystickou spásnou moc a moc ochrannou, ale jenom pro toho, kdo v Ježíše Krista opravdu věří. Je to víra živá, kterou má jen ten, komu byla dána z milosti boží. Komu dána nebyla, nechť o ni prosí. Božská lidská duše je podstatou naší spásy, neboť do sebe má vsát nižší duši člověka, aby bylo spaseno jeho osobní já. Kdo dovede spasit své já s Já, ten svoje já zachrání, neboť bude vstřebáno do Já božského a tím nabude božského života. Osobní já čili individualitu lze zachovat jen mystickou cestou a jedině spojením s věčným principem, s Bohem.

Při koncentraci vstupujeme do nejhlubšího niterného klidu a dáváme Duchu v nás stále větší příležitost, aby v nás rostl a tím přemáhal nečistého ducha-kamu, až konečně tento nečistý duch bude usmrcen. To je mystická smrt na kříži; tato smrt pokračuje neustále po celý život a vývoj mystika. Bezbožní a krutí duchové jsou démonické a astrální bytosti, kterým propadnou duše těch, kteří se prohřešili proti Bohu, protože jsou s nimi na stejné úrovni. Božský princip z nich odstoupil a ony žijí dlouhé věky, až do konce stvoření-manvatary, kdy se musí rozplynout se všemi bytostmi podobnými. To je smrt navždy.

Se vstupem Ducha svatého na člověka je v něm probuzena Hadí síla Kundalini, která je povahy blesku a jíž může Mistr právě tak oživit mrtvého tvora, jako jej zase usmrtit. Kundalini je tvůrčí silou vesmíru a její jedna jiskra je v každém živém tvoru, ale probudit a individualizovat ji může jen člověk, protože je to síla božská a protože jedině on je stvořen k obrazu božímu. Blesky tedy znamenají probuzenou Hadí sílu, krupobití a hřmění je probuzením elementárních sil, jimiž musí projít každý žák mystiky; uhlí řeřavé se vztahuje na jisté vysoké mystické stavy. Též potopa je symbolem mystických stavů. Svět je obrazem člověka a člověk je obrazem světa. Mystická cesta musí otřást celým člověkem, zevním a vnitřním; to, co je na povrchu, bude obráceno dovnitř a co je uvnitř, přijde na povrch. Čisté ruce znamenají mysticky oživené ruce; oživené ruce má ten, kdo v nich cítí život. Tonsura, vyholení temene hlavy, je znamení, které se týká průchodu Hadí síly navenek při vysoké mystické svatbě, jak činili ve své době první křesťané po slibu kněžském nebo slibu čistoty pohlavní. Nauka mystická postupem doby musela se přesunout z rukou církve, která je už jen světským a ne duchovním organizmem, do rukou jedinců mimo církev.

Víra je mocí boží. Kdo má víru, může činit všechny věci podle své víry, totiž čemu věří, že se stane. Tato víra je nejvyšším darem božím a nikdo ji nemůže nijak získat ani si ji zasloužit, je dána vyvoleným. Vyvolení budou spaseni skrze víru, zdrženlivost, prostotu, nevinnost, skromnost, kázeň a lásku k bližnímu. Víra je první a poslední pohnutkou a pákou ke všem dobrým a zbožným činům. Mystikovi je vůdčí silou, která mu dává sílu a také nejvyšší ochranu. To, v co věříme, se stane. Kdo má neochvějnou víru v Boha, je z poloviny již v Bohu. Víra je základem duchovního života. Víra dává světlo duševní a později stav moudrosti, totiž světlo o všech věcech. Kdo má pravou víru v Boha, již Ho vlastně nalezl, ač o tom zevně dosud neví. Jenom sílou víry a nejinak lze dosáhnout Boha. Teprve po té se na cestě mystické uplatní láska, která je druhou milostí boží a jeví se jen u vysokých adeptů; takové lásky boží není schopný ještě ani pokročilý žák. Lidé znehodnotili a zneužili tyto pojmy.

K mystériím nelze se propracovat rozumem, nýbrž jen citem, intuicí a mystickým zážitkem. Hovoření s anděly znamená, že takoví lidé mají vnitřní slovo, totiž hlas Ducha svatého, jako měli všichni proroci. Obnovení světa po potopě je symbolem nového života do duše mystika na jeho cestě; archou je tělo mystikovo. Ježíš Kristus měl jen zdánlivě tělo hmotné, tak jako každý vysoký adept měl tělo zcela jiné. Tím je samo sebou vysvětleno zmrtvýchvstání Ježíšovo. Když k nemocnému Ježíš řekl: Tvé hříchy se ti odpouštějí, vstaň a nehřeš více, jednoznačně dal najevo, že naše choroby jsou následky našich hříchů; prohlásil zde zákon karmy.

Réva je odjakživa mystickým symbolem člověka. Listí opadající znamená mystickou smrt starého člověka, pučení je nový život, který se probudil. Zelenání se listí potvrzuje příchod nové božské síly, květy jsou rozevření se lotosů, čaker. Kyselý plod značí nedokonalé poznávání; kyselost značí i dobu zkoušek a na konec teprve přijde sladký plod, Ježíš Kristus. Hůl znamená lidskou páteř s míchou, ve které rozkvetou mystické lotosy čili čakrany, když jimi prochází Hadí síla. Hadí síla je ve skutečnosti Panna Marie, je božskou kosmickou energií v těle, je nejsvětějším božstvím. Ledví znamená vnitřní myšlení a svědomí, vůbec duševní život člověka. Plevy a pšenice jsou symbolem rozdělení lidstva na dvě velké skupiny: na ty, které jsou duchovně probuzené a na ty, které jsou duchovně mrtvé, což je naznačeno plevami. Cesta k osvobození je a musí být jen jedna a jenom přípravy k ní mohou být rozmanité, některá období jsou krátká, jiná dlouhá, některá jsou lehčí, jiná těžší. Na naši Zemi je semeno Abrahamovo a Jakubovo a semeno Kristovo a toto semeno musí za všech okolností vyklíčit. To jsou lidé, kteří jsou již před narozením určeni k duchovnímu zasvěcení. Proto se mluví v Písmu o zrnech a plevách.

Svatební roucho je symbolem, je to proměněné astrální tělo mystika, které je světelně zářící a je novým šatem duše před mystickou svatbou. Poslední soud či konec světa musí prožít každý mystik na svém těle; je to mystický pochod, který má vzápětí zmrtvýchvstání, je to mystická smrt se všemi doprovodnými příznaky a jevy. Mystická cesta je tajná válka se všemi přírodními silami, které musí Duch přemoci. To znamená, že jednotlivé orgány i skupiny orgánů budou se bouřit a protivit nové vládě ducha. Duch vše spálí svým dechem a z popela vstane nový člověk, ne symbolicky, ale doslovně. To je konec mystické cesty a ohnivý křest. Vizte a bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy bude ten čas. Bdít a modlit znamená koncentraci, obrácení mysli na Božské Já. Koho stihne přetajemná chvíle příchodu Kristova na takových modlitbách, ten vstoupí do milosti a spásy. Ta chvíle týká se i okamžiku smrti tělesné!

Mystické stavy znamenají napodobení života Kristova a jeho smrti. Vždy běží jen o duši, ne o tělo. Proto také přišel Kristus, aby spasil duše, ne těla. Od pádu Adamova musí se všechny bytosti lidské snažit všemi silami, jak by vytvořily člověka, který by dospěl zase do onoho harmonického stavu, ve kterém byl před pádem. A který by všechny lidi uvedl do stejné spásy, jakou měli první lidé ve své přirozenosti lidské. To se dokonalo v Kristu a v tom smyslu jsou všichni lidé jeden člověk a tento jeden člověk je Bohem. Protože božství je jenom jedno, jsme v něm všichni spojeni. V zrození Kristově jsme všichni zajedno. Kdyby měl Bůh tisíc Synů, tu všichni by museli být nutně Synem jediným. Syn boží je syn duše a proto má Bůh a duše jednoho a téhož syna.

Je mnoho dílčích mystických stavů, které se vesměs týkají vlastně jenom znovuzrozování, které se rozpadá vlastně na dva pochody, tedy na smrt a vzkříšení. Mystická cesta je záchranou, a proto je mnoho mystických vidění, snů a stavů. Bible je vlastně z větší části popisování mystérií, čili mystických stavů. Tyto stavy jsou líčeny jako události, např.: vyvržení Jonáše z břicha velryby, potopa, východ Noa z archy jako symbol znovuzrození apod. Novic často prožívá totéž jako Bůh, často prožívá celé dějiny stvoření světa ve svém těle. Když prožil tyto mystické stavy, je mu dán klíč k mystériím i k tajemným mýtům všech národů i významu mystických tradic v legendách, bájích a pohádkách.

Dokud se Spasitel nenarodí v nás, nejsme spaseni a oběť Ježíše Krista je pro nás ztracena. Chce-li člověk křtít, tu nesmí křtít jen rukou a vodou, ale též vírou a pomazáním. Rodiče, kteří stojí v pomazání této smlouvy a kteří se smlouvou oděli, tito rodiče mají také pomazání ve svém semeni a plodí děti ze svých  vlastností tělesných i duševních. Pravá víra rodičů má velký vliv na jejich děti, pravá víra je síla, duch a život. To, co se stane s příchodem každého Spasitele v Kosmu, tedy ve zjeveném světě, stane se v nitru každého mystika. Člověk na cestě mystické je přibit na kříži duchovně, ukřižování prožívá citově, ač důrazně, neboť každý mystik musí mít ať již zjevné nebo neviditelné, ale vždy citelné rány Kristovy, stejně i trnovou korunu a vše ostatní, co souvisí se smrtí našeho Spasitele.

Kristus je nejvyšší bytostí, vládne celému vesmíru, všichni duchové jsou mu poddáni, jak andělé, tak démoni i duchové přírodní a on jejich prostřednictvím vede světy. Hvězdná soustava a Slunce je symbolem a sídlem Ježíše Krista i obrazem světa duchovního; duchovno se odráží ve hmotné úrovni ve všech svých složkách a činitelích. Zkrátka zevní vesmír je tělem božím, jak učili staří kabalisté a příroda je rouchem božím. Proto je Kristus vládcem absolutním, při tom nejvýš dobrotivým a moudrým, který shlíží vždy více na naši lásku nežli na naše skutky. Kristus byl první bytostí světa a vše existuje jen skrze Něho. On je Životem, Pravdou a Světlem tohoto světa a proto také Cestou, neboť jen skrze Něho lze dojít věčné spásy a nesmrtelnosti. Současné katastrofy jsou důsledkem toho, že se lidé odvrátili od Boha, tedy od Řádu světa, od smyslu svého bytí a určení. Materialistická věda, technika a lidský rozum jdou ruku v ruce ke stejnému cíli, ke zkáze lidstva. Kdyby zde nebyli na štěstí činitelé, kteří včas toto řádění zabrzdí.

Adepti, Mistři zasvěcenci, v Indii Rišiové a vysocí jogínové, existovali vždy od nepamětných dob. Zvláště v Indii je známa celá řada jmen takových Mistrů, kteří dosáhli božského osvícení, kteří tváří v tvář mluvili s Bohem jako Mojžíš nebo patriarchové nebo bibličtí proroci. Z jiných zemí slušno jmenovat například Zoroastra neboli Zarathustru, který žil tisíc let před Kristem, nebo čínského adepta Lao-Tse, patří sem Pythagoras, Plato, Paracelsus, Jakub Böhme, Mistr Eckerhardt, Jan Křtitel, Kerning a mnozí jiní. K adeptům patří taky všichni praví a skuteční světci všech národů a náboženských soustav. Církevní hodnostáři se mnohdy mýlili, například Karel Veliký byl sice prohlášen za svatého, ale při tom hubil mečem a ohněm nemilosrdně Sasy, kteří se nechtěli odpoutat od svého pohanství. Světci církevní nemusí být vždy světci ve smyslu mystickém.

Kdo dosáhl božského osvícení a přímého poznání Boha, ten vstupuje do kruhu Mistrů čili adeptů, kteří tvoří velikou duchovní společnost, trvající od počátku světa. Mnozí z nich dosáhli nejvyššího duchovního stupně již za živa a podle starých tradic žijí na zemi dosud, neboť mohou žít dle své libosti ve světě viditelném i neviditelném. V Tibetu se traduje, že v nepřístupných horách je několik klášterů Evropanům neznámých, v nichž sídlí celá řada těchto Mistrů. Odtud, tedy z Východu, vycházejí mnohé ušlechtilé popudy k nám na Západ. Odtud je celý svět nepřetržitě střežen a chráněn před vpádem přílišného nevolnictví v materializmu. Každý adept je bytostí absolutně jasnovidnou, vědí tedy Mistři o každém sebe nejmenším hnutím v západní civilizaci a střeží zejména státnické porady a inspirují telepaticky toho či onoho vynikajícího státníka k určitým návrhům nebo skutkům. Ačkoli to zní jako pohádka, ale telepatie a vnuknutí jsou univerzální síly vesmírové a působí a budou působit od věků a na věky. Telepatickým vlivům dobrým či nedobrým se nevyhne nikdo, proto je tak důležité správně myslet a zdržovat se ve společnosti lidí duchovně vyspělých, ne ve společnosti lidí nižších, než je úroveň toho kterého člověka, neboť podobné přitahuje podobné. Velká učenost není ještě známkou nějakého duchovního vývoje. Je tu jen vývoj mozkový, rozumový, svázaný jen s úrovní hmotnou, ale duše a duch mohou být na stupni uboze nízkém. Ve věcech duchovních jsou prostí lidé často mnohem dále než největší učenec. Či bral si Ježíš svoje učedníky, kteří byli vesměs velkými adepty, z řad lidí učených nebo prostých? Moudrost božská dostavuje se u adepta bez jakékoli námahy přímým nazíráním, položením otázky, předložením problému.

Velký kruh zasvěcenců existuje též v neviditelnu. Tvoří ochrannou hradbu kolem celého světa, jeho ochrana se šíří do celého slunečního systému a týká se všech světů naší sluneční soustavy. Kdo opraví svůj způsob myšlení tak, aby jeho myšlenky se vždy shodovaly s právem a spravedlností a s láskou k bližnímu, vstoupí automaticky do styku s těmito adepty. Adepti se neprojeví nikomu hned, za rok nebo deset let objevují se jisté vlivy, které člověk dříve nepozoroval; je tu pak jisté vedení, jistá tajná pomoc ve všem počínání. Bez mystické cesty se nemohou otevřít duchovní smysly člověka a bez těchto probuzených smyslů nelze se s Mistry vědomě stýkat. S jejich pomocí docházelo a dochází k velkým vynálezům a k nejvyššímu rozmachu umělecké činnosti u jednotlivých lidských geniů. Inspirují umělce, dávají jim intuitivně pokyny k tvoření. Adepti mohou ovládnout jak myšlenky, tak konání lidské. Prostřednictvím adeptů zasahuje božství do lidských dějin a vůbec do všeho dění na světě tajným způsobem a lidé jsou jen nástroji těchto nezdolných duchovních sil. Goethe toto správně vystihl, když napsal: Věříme, že konáme sami, zatím jsme ke skutkům nuceni. Tak zvaná svobodná lidská vůle je jen klamem, člověk nemá svobodné vůle, leda jen do jisté míry.

Lidstvo musí jít kupředu svou předepsanou drahou a jeho pokrok musí jít vpřed zvolna a podle zákona. Násilný zákrok adeptů je předem vyloučen, protože by to odporovalo všeobecné rovnováze sil ve vesmíru. Nelze prozradit duchovně nevyvinutým bytostem jak nabýt mocných sil, většina lidí by toto ihned zneužila ve svůj prospěch nebo k poškozování bližních a tím by ve světě vznikl ještě větší chaos, než je nyní.

Filosofie Starého zákona je zub za zub, oko za oko. Filosofie Nového zákona je miluj Boha nade vše a bližního svého jako sebe samé a také miluj i nepřítele svého a pros a modli se i za jeho spásu; hle, nejlepší rada, jak vyjít z karmického kruhu. Je skutečností, že křesťanství odsoudilo starý svět ke smrti. Víra Mojžíšova je Bůh člověku nepřístupný, víra Kristova je Bůh v člověku uskutečněný, vždy přítomný v lásce, nepřístupný rozumu a myšlence. Anděl, jenž má probudit svět, je anděl inteligence. Anděl, jenž má spasit svět, je Anděl lásky. Kdo odplácí zlo zlem, žije podle Starého zákona. Kdo miluje, odpouští a nehřeší více, žije podle Nového zákona. Umírá-li Kristus, pak to znamená, že vzkříšení je nedaleko a my věříme v budoucí vzkříšení lidstva. Křesťanství vychovalo svaté, ale k zušlechtění veřejných mravů dosud nedošlo. Rozum je jako lampa, jejíž plamen je láska. Je-li rozum zrakem naší duše, pak láska je jeho silou a životem. Velký rozum bez lásky je mrtvým okem, je lampou třebas krásně cizelovanou, avšak studenou a vyhaslou.

Mystika křesťanská je vrcholem všech mystických soustav, zároveň je cestou návratu nejsnazší, nejjistější a nejmocnější, neboť žák je na ní veden a podporován Ježíšem Kristem, dosud posledním a nejvyšším vtělením božím, které nám ukázalo nejjasněji a nejpřesněji celou Cestu. V žádné jiné soustavě nejsou tak jasně ukázány stupně duchovního vývoje, tak jako na cestě mystické, kterou nám dal Kristus svým životem na Zemi, aby zpodobnil mystické stavy, které jsou pro každého žáka stupni zasvěcovacími. Kristus sestoupil před dvěma tisíci lety v těle Ježíšově na tuto temnou Zemi, aby nám předvedl obraz zasvěcovacího postupu ke spáse. Ten, kdo oživí svoje duchovní tělo, je schopen pochopit tuto velikou milost přinesenou lidem a planetě Zemi.

 

Kalvárské rozloučení, Elifas Lévi:

Ježíš prošel smutnými planinami Judey a stanul s Marií na pustém svahu staré Kalvárie. Tam nalezl anděla černého obočí a temného zraku; byl to Satan, král starého světa. Anděl vzpoury a negace byl smutný a unavený. Hnán silou mu neznámou, přišel na Kalvárii snít o smrti Bohočlověka, kterému záviděl. Býval to anděl mocný a krásný. Záviděl Kristovi a tato závist se mu stala hadem, jenž nořil hlavu do jeho prsou a užíral mu srdce. Ježíš a Marie stanuli nad ním a tiše na něho pohlíželi s lítostí.

Satan se hořce usmál: Jsem unaven vládnout beze slávy, království světa připadlo těm, kteří ve tvém jménu vzývají mne. Jsi-li stejně ochromený jako já, posaď se vedle mne.

Nepřicházím posadit se vedle tebe, přicházím tě pozdvihnout, odpustit a potěšit tě, abys přestal být špatným.

Nejsem to já, kdo je špatným. Špatný je ten, kdo zabil svého nevinného syna pod záminkou, že mstí na něm zločiny viníků a jenž neodpustil provinilým, naopak, nechal je spáchat nový zločin usmrcením svého syna, odpovídá Satan.

Proč mi připomínáš tak hořce nevědomost a omyly lidstva? Lépe než ty vím, jak znetvořili obraz Boha. Budeš-li hledat světlo tam, kde je, spatříš je. Neboť v Bohu není ani stín, ani tajemství. Stíny jsou jen v tobě. Bůh ti nedal žízeň inteligence, aby pro tebe na věky zničil věčnou pravdu. Bůh nedal svobodu svým stvořením, aby jim ji zase vzal. Chce, aby člověk svobodu měl, ale nikoliv, aby páchal zločiny. Bůh nezabil svého syna, naopak, syn Boží dobrovolně dal svůj život, aby zabil smrt. A proto také nyní přichází do celého lidstva, aby spasil všechna jeho pokolení. Přicházím ti nyní, Satane, oznámit, že přišla tvá poslední hodina, nechceš-li se stát svobodným a kralovat nad světem inteligencí a láskou. Přijmeš slavné jméno Světlonoše, budeš géniem práce a průmyslu, protože jsi mnoho zápasil, mnoho vytrpěl a bolestně myslel.

Nerozumím ti, nemohu ti rozumět. Víš sám nejlépe, že nemohu již více milovat, a smutným gestem ukázal na rozdrásaná prsa a hada, jenž mu užíral srdce. Ježíš se obrátil na svou matku, i porozuměla Marie a dotkla se zraněné hrudi padlého anděla. A had se zřítil k zemi a vydechl u nohou ženy, která mu zašlápla hlavu. Zraněné srdce anděla se zacelilo a anděl klesl na Kalvárii a v pláči líbal místo, kde byl kdysi vzpřímen kříž. Pak se zdvihl a záře láskou, vrhl se do náruče Krista. A Kalvárie se zatřásla a na místě, kde stál kříž, vyrostla mladá réva a obalila se vonnými a zralými plody.

Spasitel vzal za ruku svou matku a druhou podal andělu svobody a řekl mu: Naše symbolické postavy vrátí se nyní na nebesa. Jsme již duchem jediným: duchem inteligence a lásky, duchem svobody a odvahy, duchem života, který zvítězil nad smrtí. Réva dá víno k všeobecnému přijímání a její větve obejmou celou Zemi.

Vznesli se do zázračné výše a viděli Zemi a její říše, Východ i Západ naslouchal tajemnému preludiu k písni Jednoty. A na severu na hřebenu modravých hor viděli se rýsovat gigantickou postavu člověka, jenž pozdvihoval svoje ruce k nebesům. Na jeho rukách bylo ještě vidět stopy pout, které zlomil, a jeho hruď byla zacelena, jako hruď Lucifera. To horstvo bylo Kavkaz a osvobozený obr, jenž vztahoval svoje ruce, byl antický Prométheus. A tak veliké symboly božské a lidské se setkaly a pozdravily se pod tímtéž nebem. Pak se rozplynuly, aby učinily místo samému Bohu, jenž přicházel navždy přebývat mezi lidmi.