České země z pohledu duchovního, poslání Čechů.

České země z pohledu duchovního, poslání Čechů.

Jméno Slované pochází od výrazu Slovo, tj. Logos, čili světové božství neboli Syn boží a již v tomto jménu je naznačeno, že Slovanstvo má zvláštní poslání ve smyslu duchovním. Ze Slovanstva vzejde nové duchovní učení, a rozšíří se po celém světě. Jádro k tomu je položeno právě u nás, v České kotlině, v mystické Praze. Protože běží o Slovo, jde o mystiku. Nové duchovní učení je právě úlohou slovanských národů. Budoucí 6. poatlantská epocha je vizionáři označovaná jako éra slovanská a bude opětovně mystická. Dnes dochází k oživování mystiky. Slovanské národy, balkánské nebo ruské pravoslaví, v sobě nesou velké stopy mystiky, která ze západního křesťanství vymizela. Zatímco západní křesťanství je unavené a v dekadenci, pro ruské pravoslaví je určujícím obrazem vzkříšení a naděje, pro západní křesťany je to soudný den, ukřižování a oběť Ježíše Krista na kříži, strach z trestu.

Slované jsou skupinou evropských národů, jejichž jazyky náležejí ke slovanské větvi indo-evropské jazykové skupiny. Společným základem byla praslovanština, pojítkem zůstalo společné jádro slovní zásoby a základy mluvnice. Slovanské jazyky se rozlišují na západoslovanské (čeština, slovenština, lužická srbština, polština), východoslovanské (ruština, ukrajinština, běloruština) a jihoslovanské (staroslověnština, bulharština, makedonština, srbochorvatština a slovinština). Český národ pochází ze spojení českých, moravských, slezských a slovinských kmenů. Čeština jako všechny jazyky slovanské je odvětvím prastarého sanskrtu a patří mezi tři nejbohatší řeči světa vedle čínštiny a angličtiny. Shodu českého jazyka, zejména staročeštiny, se sanskrtem, posvátným jazykem Indů, lze pozorovat u několika set pojmů, na příklad: véda-věda, váju-vánek, tri-tři, dvá-dva, tatá-táta, dána-dar, svitá-svatý, mahat-mohutný, thámo-tma, kóša-koš, dádati-dáti, darovat. Už Dobrovský poukazuje na dokonalost jazyka Slovanů a na výjimečnost češtiny při poznávání známou větou: Češi česky mluví, ale neslyší.

Ne náhodou, aby se snížila síla posvátnosti, božskosti, postupem času staly se z některých posvátných slov nadávky, některé pojmy byly zneužity, dnes se křtí kdeco, a v neposlední řadě byla čeština dříve zaplavena germanismy, jako je dnes zaplavována anglikanismy. Dalimil vystihl pravdu, když řekl, že ne každému srdci po jazyku svému. Kam se kdo zrodí, tam se i hodí a kdo má cit, jasně slyší rozdíl českého výrazu pro pojem Bůh, tkví v něm tajemno i posvátno, na rozdíl od germánského Gott, což je pro citlivé ucho jako když střelí. Čeština je dokonalý jazyk a měli bychom se my, pro něž je jazykem mateřským, lépe než dnes k němu chovat a ctít ho, neboť jeho prostřednictvím je nám dáno také dokonale poznávat vše duchovní právě na úrovni této země a duší zde vtělených. Proto bychom měli správně česky mluvit i slyšet. Stará čeština má mnoho ze sanskrtu, dnešní slang nemá už nic společného s duchovnem.

Na žádost velkomoravského vládce Rostislava, který chtěl vytvořit na Velké Moravě samostatnou církevní organizaci nezávislou na bavorském episkopátu, vyslal roku 863 byzantský císař Michal III. dva duchovní mluvící slovansky, soluňské Řeky Konstantina (Cyrila) a jeho bratra Metoděje. Hlavním úkolem cyrilometodějské misie bylo vzdělat dostatečný počet domácích kněží. Obtížnou výuku v latině či řečtině obešli tím, že vyučovali v domácím jazyku, ve staroslověnštině, pro kterou vytvořil Konstantin vhodné písmo, hlaholici a do něhož přeložil části bible i právní texty. Slované původně používali písmo latinské a řecké, ale nemělo tolik hlásek. Konstantin vytvořil písmen 38 po způsobu řeckých písmen a po slovanské řeči a sestavil slovanskou abecedu. Staroslověnštinu užívali oba bratři i v liturgii. V roce 867 byli papežem povoláni do Říma, kde roku 869 Konstantin zemřel a Metoděj byl ustanoven arcibiskupem s pravomocí hlavně na Moravě, kam později přesídlil. Lpění Metoděje na slovanské liturgii vyvolávalo neustále spory s bavorským episkopátem a přinášelo novému knížeti Svatoplukovi politické obtíže, proto po smrti Metodějově roku 885 slovanskou liturgii zakázal. Vyhnaní Metodějovi žáci se uchýlili do Chorvatska a Bulharska, odkud se slovanské písemnictví rozšířilo i na Rus a dalo základ větší části jižních a východních Slovanů. V českých zemích dodnes se slaví svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Je dobré rozšířit si své poznání i z duchovní roviny. Dle jasnovidného zření byla Konstantinova a Metodějova mise vysoce duchovní; přinesli gnózi, poznání. Konstantin byl v předchozím svém vtělení v době Ježíše Nazaretského jedním z dvanácti apoštolů.

Lidé v Českých zemích jsou velmi intuitivní a jednoduše vycítili základní pravdu, že duchovní podstata náboženství leží v etice, kdežto rituály jsou pouze zevní doprovodné formy. Jiní národové si myslí, že hlavní jsou právě rituály a na to ostatní se hodí zpovědnice, kde to Pánbůh každému odpustí; to je způsob křesťanství chápaného takto na západě, zatímco z Byzance byl do českých zemí přinesen způsob duchovnější, jemnější, hlubší a obsahující více gnóze. A to se právě našim předkům zalíbilo. Český národ je alergický na rozpor mezi slovy a činy po celou svou historii; a to je také základní princip, jímž se řídí duchovní jádro českého národa. To je, že se obecně nesnáší povrchnost, modlářství, rituálnost. Tvrdí se o nás, že jsme nejateističtějším národem, ale to je velký omyl, my zde v Česku jsme pouze typicky antiklerikální. Náš národ se od ostatních odlišuje způsobem a mírou odciťování, vyšší intuitivností; tato vlastnost je nadmíru potřebná jak pro jednotlivce, tak pro celý národ právě v této době, v době přechodu na vyšší stupeň vědomí, tedy na vyšší stupeň vývoje, v souvislosti s nástupem nového Vodnářského věku.

Čechem je totiž ten, jehož vibrace umožňují převzít vyzařování z duchovního vedení našeho národa, kdo cítí atmosféru národa a nemůže bez něj být. Genius loci, duch místa, duch dějin, duch předků, který působí a vyzařování duchovních lidí, kteří vytvářejí duchovní jádro národa, to je ten tok vibrací, který dělá národ národem a který nám nabízí nejlepší budoucnost tím, že duchovní jádro je u nás stále velmi silné a napojuje nás na vibrace a na posilu a vedení z transcendentní sféry. Duchovní jádro je v každém národě, ale různě se od sebe liší. U nás je charakteristické, že je zde spousta revizionistů, kteří mají tendenci zkoumat a revidovat vždy, jakmile je jim předloženo k věření nějaké dogma, které s nimi plně nerezonuje. U nás je proto tolik revizionistů a velká účast na akcích, které se pokouší vzkřísit duchovnost vyššího typu, protože se potřebujeme dostat na vyšší úroveň vývoje. V našem národě existuje velmi silná strana pravdy, která usiluje o lepší a spravedlivější svět a nenechává se oslňovat funkcemi nebo idejemi nebo jakýmikoli importovanými náboženstvími. Je nesmírně důležité, aby v čele státu nebo národa byl člověk, který je duchovní povahy a který vlastně napojuje národ a stát na vyšší duchovní sféry, na transcendentno. Jen vláda lidí obdařených Duchem, nese sebou boží požehnání! To poznáváme zejména na vládě Karla IV., který přišel do zpustošených Čech a jak zemi pozvedl.

Z milosti boží bude český národ hrát v této slovanské epoše vůdčí úlohu. Byl dávno, stejně jako Jerusalem, vyvolen k tomuto poslání. Jen si připomeňme, kolik se v českém národě zrodilo obránců pravdy. Český národ si toto své vyvolení nese již od dob příchodu praotce Čecha do České kotliny. Česká kotlina v pradávnu byla k tomuto poslání cíleně vytvořena pádem meteoritu; vliv geoanomálií se projevuje zrychlením průběhu vnitřních rozporů v duši, postoje se vyhraňují, dobré i zlé, pravda i lež vyplouvají na povrch. Tvar České kotliny má podobu tibetské mísy a působí jako urychlovač; vše dobré stává se zde dobřejším a vše zlé zlejším, tj. přiznává barvu, svou podstatu. Není lehké a snadné zde žít, to ukazuje i historie země. Snáze pak pochopíme, proč náboženské a společenské děje propukaly právě zde, předčasně a v nezralé poloze. Kdo pozoruje proces civilizačního vývoje, má zde jedinečnou šanci včasného odpozorování nastupujících společenských jevů, které jsou v ostatní Evropě ještě v latentním stavu.

V českých zemích je inkarnováno mnoho starých duší, které zde mají k dispozici energii středu; v České kotlině je tzv. fraktální pole, to je prostor, kde lze dosáhnout stavu osvícení, kde je možno tyto energie využít. V roce 1989 jsme tyto energie využili nevědomě a z nižších frekvencí k uskutečnění tzv. sametové revoluce. Energii středu budeme brzy potřebovat; až se starý systém zhroutí, my v Česku povedeme vývoj dopředu, byli jsme po staletí k tomuto úkolu připravováni. S věkem Vodnáře přichází čas k uchopení nové vyšší dimenze vědomí a bytí. Systém je v nadhmotných duchovních sférách připraven, naším úkolem je uskutečnit ho v naší sféře bytí a vědomí. Čechy mají středovou energii k použití nejen pro sebe, ale i pro dění v Evropě i v jejím širším okolí.

My Češi máme mýtické dějiny. Praotec Čech ne náhodou byl přiveden do těchto krajů, později se jeho božská podstata zrodila jako český král a římský císař Karel IV., a také později jako tatíček Osvoboditel, první československý prezident T. G. Masaryk. Kromě tohoto duchovního velikána byli u nás zrozeni dva zasvěcenci, které historie zná pod jmény kněžna Libuše a kníže Přemysl. Byli to dva bodhisattvové, kteří založili český panovnický rod Přemyslovců. Byli osvícenci, i když doba byla pohanská. I doba pohanská měla svá mystéria, své mystiky, kteří se dokázali spojovat s Božstvím. Když vezmeme jen rod Přemyslovců, je dlužno ještě jmenovat sv. Václava, sv. Ludmilu. Další význačný český král Jiřík z Poděbrad byl a je stále spojen s českým národem, božská podstata této historické osoby je i dnes u nás zrozena a sehrála významnou roli jako první pototalitní president v Česku. Václav Havel je zrozená božská duše, má zde svou duchovní misi a jeho duchovní vyzařování chrání český národ i zemi.

Další z velkých duchů působil v Česku, byl to mistr Jan Hus, neohrožený obhájce Pravdy, kazatel v kapli Betlémské v Praze, děkan a rektor pražské univerzity, který ostře kritizoval zejména vysoké duchovenstvo, vystupoval proti církevním odpustkům; roku 1412 byl dán do klatby, kázal po té na českém venkově, napsal řadu závažných děl. V říjnu 1414 dostavil se na pozvání na koncil do Kostnice, odmítl odvolat své učení a byl katolickým klérem odsouzený k smrti upálením a také roku 1415 byl potupně upálen. Husova smrt na hranici urychlila vývoj českého reformního hnutí, které vyústilo v husitské revoluční hnutí. Roku l999 uznal papež Jan Pavel II. českého kněze Jana Husa jako reformátora a litoval jeho kruté smrti. Jan Hus přestal být pro katolickou církev problémem teologickým, avšak rituálně provedená klatba nad Husem a tuším, že i nad Prahou, dosud nebyla katolickou církví příslušným obřadem zrušena; to dosud Vatikán Česku dluží.

Každá vláda je z vůle boží. Tak i z habsburského rodu Rudolf II. vyvolil si za své sídlo Prahu, měl zde své poslání. Dalšími z velkých Čechů byl Petr Chelčický, Jan Amos Komenský. Všimněme si Jan Hus, Jan Masaryk, Jan Palach, všechny tyto osobnosti obětovaly své životy pro svoji zemi. Jan Palach byl ve svých předchozích inkarnacích velkým izraelským králem. Jan Masaryk patřil do přemyslovského rodu. Jan Hus a Komenský jsou z vyšších duchovních sfér. Svatý Václav, patron České země, přinesl velkou lásku a silnou víru za svého panování, také zemřel násilnou smrtí. Svým životem získal takové zásluhy, že všechny změny, které očekáváme, i on řídí v tzv. České radě na duchovní úrovni, které předsedá T. G. Masaryk; tak uvádí další autor inspirovaných sdělení Zdeněk Fuka.

Země Česká od dávných dob je předurčená, aby ve věcech mystických byla vůdčí zemí pro ostatní země, jako tomu bylo již čtyřikrát v novodobých dějinách lidstva. Poprvé dle starých tradic kvetla u nás mystika po příchodu Čechů do České kotliny v mytické době Libušině. Již tehdy byli zřeci, tedy proroci a ti měli svoji školu, tak jako bývaly takové školy u starých národů všude; u nás byla v Budči. Tehdy bylo pravidlem, že první prorok národa byl také králem a zároveň veleknězem. To víme i o Libuši, která byla prorokyní a také kněžnou, vladařkou. Čeští Přemyslovci i moravští Mojmírovci odvozovali svůj původ od Sáma, Sámo od merovejských císařů, ti od krále Davida.

Po druhé kvetla u nás mystika za dob Komenského a českých bratří, jak víme z jejich spisů, neboť ve všech nacházíme pravé základy mystiky a rovněž i správná tvrzení, že mystik může, ba musí vstoupit do přímého spojení s Ježíšem Kristem. Ze stanoviska mystického dosud nebyl oceněn ani náš Komenský ani mystičtí spisovatelé té doby. Potřetí vykvetla mystika v Čechách v době císaře Rudolfa II. na pražském hradě, na Hradčanech. Dějiny sice mluví zvláště o alchymii a astrologii, které byly provozovány zevně i mnohými falešnými zasvěcenci, ale ve skutečnosti se zde pěstovaly veškeré okultní vědy a zejména také mystika.

Po čtvrté se počalo šířit mystické učení v Česku v době nedávné, zhruba před sto lety, zejména zásluhou Karla Weinfurtera, který je nejvýznamnějším českým mystikem a zakladatelem mystické školy v českých zemích. Karel Weinfurter po prvé po několika stoletích počal svými spisy opět šířit nauku mystickou u nás. Za svůj úkol považoval odhalit mystiku slovem prostým a beze všech symbolismů a parabol, aby každý pochopil a rozuměl, pokud mu to stav jeho duševního vývoje dovolí a také aby zvýšil zájem o mystiku i v kruzích nejširších. Cizina zdánlivě přináší věci lepší, takový je již běh světa. Kdyby byl autor takového spisu jako je Ohnivý keř Američanem nebo Francouzem, tu by jeho knihy nabyly ihned na výjimečnosti a znamenitosti. V mystice jde ale vše podle nezměnitelných zákonů Ducha, jenž dal jednomu národu to a jinému zase ono. Jedině mystika poskytuje dokonalý přehled všeho toho a v mystice praktické přicházejí věci, o nichž pro jejich posvátnost nebylo nikde ani v nejtajnějších náboženských archivech ani zmínka.

Karel Weinfurter uvedl, že protože běží o Slovo, bude nové duchovní učení mystické, že mystický proud vzejde ze Slovanstva a odtud se rozšíří po celém světě. Jádro k tomu je položeno právě v Česku. Nauka mystická je stará jako svět a starších spisů mystických je hodně, avšak kromě v Kerningovi a v jógických knihách nebyl nikde přímý návod, jak mystiku provádět. Německý Mistr Kerning byl posledním evropským mystickým spisovatelem v pravém slova smyslu, byl zednářem. Žil v polovině devatenáctého století, tehdy ještě svobodné zednářství bylo mystickým řádem. Z Kerninga Karel Weinfurter vycházel a z popudu vnitřního a sám uvedl návody k praktickým cvičením, které jinde ve světě v té době neznali. Cesta mystická byla znovu pro nás nalezena Kerningem a Weinfurtrem, zejména jeho Ohnivým keřem a jinými jeho spisy a mnohými překlady, většinou jím komentovanými.

Každý člověk, ať chce či nechce, ať věří či nevěří, je pod vlivem specifické vibrace prostoru, v němž se odehrály významné duchovní děje, v něm jsou zasazeny duchovní symboly, které zde zakotvili mimořádní lidé. Tato místa a celé oblasti mají specifickou vibraci, vyciťovanou podvědomím, které staří Římané říkali genius loci. V českých zemích působí 3 typy magického vyzařování. Magií se rozuměl ovládací systém, který využíval sil makrokosmu; dříve učenci věděli, že vše je součástí většího celku, kterému říkali makrokosmos. Magická kauzalita má své kořeny v holistickém paradigmatu dynamického řádu, vše zahrnujícího makrokosmu; odrážela starobylý způsob vnímání světa, který byl v době moderní vytlačen analyticko-atomickou metodou fyziky. Slovo magie je odvozeno od kořene mag-, velký. Dnes magie přežívá v pokleslé, populární formě, často nabízené bulvárním tiskem. Nejextrémnější formou o nabytí moci je černá magie, pro niž je charakteristická filosofie egoistické, separatistické nadvlády.

Prvním typem magického vyzařování v Čechách, jak uvádí Dr. Staněk a J. Brzobohatá, je kult Matky země z doby keltské, který vstřebalo křesťanství jako kult černé Matky Boží. Působí v celé zemi a je nejsilnější na mariánských poutních místech. Země české chrání i Paladium Země české, obraz černé Madony s dítětem. Paládium zve se podle Palas Athény, Matky Země; ženský princip z božského ovládá zemní princip, jde ještě o předkřesťanské symboly, Černé Madony bývaly v době předkřesťanské. Magická síla Paladia chrání Česko, kdo na Česko šlápne, přestane se mu dařit. V roce 1941 Němci nás podupali a v Česku na konci války kapitulovali. Podobně v roce l968, kdy Sověti obsadili Česko, od té doby se jim začala lepit smůla na paty, v Afgánistánu zkrachovali. Podobnou ochrannou sílu, magické vyzařování má Pražské Jezulátko, jako symbol znovuzrození ducha v člověku, objevení věčného, objevení vyššího principu v sobě. Duch je zdrojem všech inovací, člověk bezduchý je nevynalézavý. Vynalézavost je příslovečnou vlastností Čechů, český člověk si poradí se vším, to je projev Ducha, zvíře není vynalézavé. Kdo má uvnitř v sobě živého ducha, uvažuje nově, žije duchovně. Jiskra ducha dává člověku poznání smyslu života, známe-li smysl života, přežíváme pak i v nejtěžších podmínkách.

Jako druhý typ magického působení je vyzařování staveb a předmětů, v nichž je zakódovaná duchovní symbolika. Z nejznámějších jsou to koruna svatováclavská, Pražský hrad, katedrála sv. Víta s kaplí sv. Václava, Nové Město pražské (má obrys Jeruzaléma dle zadání Karla IV.), Karlštejn a jeho kaple sv. Kříže, jako předobraz mystického hradu Grálu, Karlův most, Univerzita Karlova, Velehrad, a řada dalších.

Třetím typem magického působení je zapřisáhnutí vládců a duchovních vůdců, míněno je tím kladné uřknutí; nastává tehdy, když vládce země nebo duchovní vůdce v okamžiku smrti nebo v mystickém vytržení vyřkne přání nebo příkaz. Taková slova mají magickou a duchovní sílu a jsou v prostoru trvale zakotvena. Tato osobnost se pak stává, často navěky, mostem této oblasti k duchovní dimenzi. V Česku jsou to zejména tato kladná uřknutí neboli zaslíbení:

1) Cyril a Metoděj a to zejména na Moravě; zakotvil ji svatý Metoděj v okamžiku smrti svým přáním před Věčností; projevuje se jako vibrace úcty ke vzdělání a snaha o povznesení zaostalých národů.

2) Kníže Václav svůj postoj zpečetil smrtí bez nenávisti k vrahům; projevuje se opravdovostí víry, odpovědností před Bohem za národ, smírné řešení problémů; jako první začal udělovat milost odsouzeným. Svatý Václav, patron českých zemí, založil kostel sv. Víta na pražském hradě. Svatováclavská koruna je symbolem českého státu.

3) Císař Karel IV. – mystik svatého grálu (Karlštejn), božská duše, budovatel mystického hlavního města křesťanstva, Prahy, převzal tradice svatováclavské a magicky je zainstaloval do vyzařování královské koruny. Karel IV. (1316-1378), osvícený panovník, český král po matce Elišce z rodu Přemyslovců, syn Jana Lucemburského, byl roku 1346 zvolen římsko-německým králem, po otcově smrti téhož roku zvolen českým králem a 1355 korunován na císaře v Římě. Praha se stala sídelním městem říše, Prahu stavěl jako Nový Jeruzalém, jako nový střed Evropy, kterým se také za jeho života stala a jako duchovní střed světa. Z jeho podnětu zřídil papež Kliment VI. pražské arcibiskupství. Karel IV. nechtěl být králem, chtěl být rytířem svatého grálu a putovat za Grálem; byl zřejmě posledním zasvěcencem na českém trůně. Že Slované mají podvědomé spojení s mystériem svatého Grálu, se vyslovuje i Rudolf Steiner v Duchovní hierarchii. Ve starém Egyptě byl farao zároveň nejvyšším knězem i vládcem, vládl teokraticky, z vnuknutí a jeho jasnozření bylo dědičné. Ve středověku moc světská byla oddělená od moci církevní, úřad krále se dědil a věřilo se, že králem se stává člověk z milosti boží. Dnes už není kontinuální vědomí mezi otcem a synem, jako bývalo kdysi, ani se nedědí schopnost jasnozření.

Karel IV. usiloval o zvelebení českých zemí, podporoval umění. Ve své době přitahoval a zaměstnával jedny z největších umělců, jako byl mistr Třeboňský a mistr Theodorik, mistři prvého řádu a také Petra Parléře našel tehdy osmnáctiletého v Norimberku, vzal sebou a udělal ho hlavním stavitelem Prahy a chrámu svatého Víta; padesát let stavěl a vytvořil v Praze monumentální dílo, založil Univerzitu, jež nese jeho jméno, založil Nové město pražské, vytyčil v něm body, které tvořily kříž, nechal postavit řadu význačných staveb jako Karlův most, kláštery Emauzy, Karlov aj. Lev je znamením českých králů a také Prahy; s moravskou orlicí se vzájemně doplňují. Gotika v Čechách byla nejmystičtějším obdobím křesťanství, gotické katedrály dodnes vyzařují, jimi gotika vrcholila a končila. Stačí stoupnout si pod portál chrámu svaté Ludmily na Mírovém náměstí v Praze a vnímavý člověk ještě dnes pocítí duchovní vibrace.

K nejvznešenějším sběratelům relikvií patřil Karel IV a všude, kam přijel, pídil se po relikviích, po svatých ostatcích. Na světě existují jen tři královské koruny, které mají v sobě trny z Kristova umučení: francouzská, svatoštěpánská a koruna svatováclavská, kterou nechal zhotovit Karel IV. a nařídil umístit ji trvale na pouzdru s lebkou sv. Václava; lebka je skrytým symbolem kontaktu se záhrobím a korunovanému svatováclavskou korunou se tak mělo dostávat pomoci z neviditelné části stvoření. Sílu k magickému působení dostal viděním od anděla, jak sám zapsal ve svém životopise. Magické vyzařování svatováclavské koruny je tak silné, že rozhodnutí císaře Františka Josefa I. nenechat se korunovat českým králem, ač to přislíbil, bylo neviditelnou příčinou citového odcizení Čechů od Rakouska. Vlastně křivopřísežnost vůči koruně zničila Rakousko-Uhersko, a jestli je pravdou, že si ji říšský protektor Heydrich nechal nasadit na hlavu, přivolal na sebe takové prokletí, které muselo způsobit jeho smrt.

4) Jan Hus zakotvil v Česku úsilí o poznání boží pravdy. Magickou sílu dal svému snažení odvoláním se k Bohu v okamžiku smrti. Tím zakotvil úsilí o poznání pravdy v zemi jako magickou vibraci a ani staleté úsilí katolické církve ji zničit ji neovlivnilo. K jeho vibraci byl silně vnímavý T. G. Masaryk.

5) Císař Rudolf II. na smrtelné posteli proklel Čechy a Prahu za to, že jej ve sporu s jeho bratrem Matyášem opustili, zbavili trůnu a svéprávnosti. Protože to byla kletba oprávněná vzhledem k tomu, co pro Prahu a Čechy udělal dobrého, za jeho vlády naše země po 40 let vzkvétala, nabyla sílu, projevila se následně v třicetileté válce a stále trvá. Je možné a nutné ji odstranit, aby se do Prahy a Česka vrátilo požehnání, napsal Josef Staněk s Janou Brzobohatou na počátku tohoto tisíciletí. (Byla jsem u toho, když tato kletba byla ve středu 22. 12. 2010 v nočních hodinách odvolána, více o tom v kapitole léčba duchem).

Duchovní střed je v Česku, přes zevní ateistický postoj, neboť vnitřní podstata zůstává, zevní formy odpadají. V Česku je kvantum duchovních lidí, léčitelů, umělců, vizionářů, rodí se zde staré duše, které prodělaly mnoho inkarnací, apod. Jedině možný rozvoj společnosti je přes rozvoj ducha, duchovní se cítí na dálku, vibrace se předávají. Je vyloučeno, aby zanikl národ, který má ve svých příslušnících probuzeného živého ducha. Dokud má živého ducha, tak funguje bez ohledu na vnější mocenské postavení. Je známo z historie, že Řím dobyl mocensky Řecko, avšak záhy Řecko dobylo Řím a celou říši římskou svou kulturou. Každý bohatý Říman, bylo to noblesou, měl za čest mít řeckého vychovatele a učitele pro své děti; Řekové jsou zakladateli Římské kultury. To proto, že formální moc Římanů byla vnější, kdežto Řeků byla duchovně živá, vnitřní; hlavní je vždy podstata, na duších, které se vtělují, záleží, ne na tělech.

My Češi nemáme k dočasným autoritám nijaký obdivuhodný vztah, autoritu bereme jen do určité míry. To jsou všechno proměnlivé formy, strany, tuneláři, různé mafie. Všeho do času, ale Bůh na věky. Jedinou autoritou pro nás má být Podstata světa a pak se nemusíme ničeho bát. Z hlediska nadcházejících zvratů zemských, klimatických, hospodářských, zdravotních, ať je každý rád, že je v Česku a dá svíčku na modlení, radí nám Josef Staněk. Současný ateismus v Česku je zřejmou reakcí na selhání náboženských idejí, které ustrnuly ve svém vývoji, je reakcí na násilí a zvrhlosti páchané ve jménu náboženských idejí a Boha. Duchovní jemnocit okamžitě poznává faleš a přetvářku. Podstata věci je v hledání. Snaha poznat pravdu je rozhodující. Boží pravda vítězí. My Češi, ač se o nás tvrdí, že jsme nejateističtějším národem, máme o tomto svém zvláštním poslání vnitřní podvědomí, protože na kvalifikované představy o Bohu klademe největší nároky. Polož si otázku: Jak si představuješ Boha? Věru, takový Bůh, jaké jsou naše představy, skutečně není. Podstatou problému je rozdílnost představ a skutečnosti.

Český národ má za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale také heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Máme ničivou tendenci sami sebe podceňovat, nimrat se v sobě, přeceňovat tragédie. Zatímco my svou identitu po listopadu ´89 konečně opět bolestně a pomalu hledáme, velké evropské demokracie ji rychle ztrácejí. Právě u nás jsme v minulých stoletích nejvíce trpěli pro malicherné a bludné představy náboženské, nejvíce v husitských válkách, které byly vlastně vedeny s pravého a pravdivého stanoviska, ale z příčin nepatrných a nesmyslných, pro nic za nic. Takovým způsobem si lidé sami vyvolávají překážky a utrpení, při čemž je nejhorší okolností, že fanatismus a podobné přehmaty, působí ještě i o mnoho set let později a postihují pokolení další a další, dokud se karma nevyrovná.

O falzifikaci a falzifikátořích dějin zemí českých zajímavě píše Dr. Staněk. Náš svět ovládli lidé, kteří se oddělili od vnímání Jednoty upadnutím do ega, do hmoty a přestali vnímat jednotu, vnímají jen dualitu, polaritu dle principu budˇanebo. Pod vlivem takto slepých vůdců celé národy ignorují a porušují Řád, čímž se v neviditelné nám dimenzi hromadí námi stvořená negativní energie, připravená výbojem obnovit rovnováhu. Obecnému lidu jsou předkládány k věření pravdy vítěze boje o moc. U nás v Česku se dějinné zvraty za posledních 100 let konaly téměř s dvacetiletou pravidelností: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989, a tak máme výklad dějin katolický, evangelický, vědecký (ateistický) levicový i pravicový, a všechny svorně jsou de facto materialistické, svorně potírají a zamlčují ezoterický rozměr dějin. Češi se tak mohou názorně poučit o dočasnosti a relativitě výkladu svých dějin, o nejen nepředvídatelné budoucnosti, ale i o své nepředvídatelné minulosti, jak trefně vystihl již v roce 1989 Miloš Zeman, co by tehdejší prognostik. Protože všechny výklady dějin jsou líčeny jako souběhy náhod, řízené teorií chaosu, nemohou se z nich národy poučit.

Stejných dějinných fakt se chápali historikové, aby jejich různým výkladem vytvářeli právě žádaný průběh dějin. Všude, kde materialisté ovládli výklad dějin, tam se národy obtížně dopracovávají poučení ze svých dějin. A dobře již známe vývojový princip, že kdo se nepoučil ze své historie, je nucen ji prožít znovu, byť v jiné formě a v jiných časových kulisách, jak jednotlivec, tak rodina, obec, národ. Na rozdíl od jiných národů prošli jsme v Česku značným počtem dějinných zvratů, a to zcela jistě ne náhodou. Naším úkolem je ze  všeho se poučit, hledat příčiny a hledat cestu z toho bludného kruhu ven, najít zákonitost a Řád, který je za tím vším, dobrat se z teze a její antiteze k synteze, tedy najít onu třetí cestu k vyššímu stupni vědomí a bytí.

Historie rodiny a národa a jejich výklad a pojetí, mají zásadní formující význam pro utváření podvědomých stereotypů chování jedince, pro vytváření paradigmat cítění a myšlení rodů i národů. Tak ve škole naučené stereotypy o běhu dějin vytvářejí mýty podvědomí, které jsou lepším způsobem kontroly jednání jednotlivce i národa, nežli přímý policejní či vojenský nátlak. Proto základem stabilních států jsou stabilní ideologie, kdežto základem jepičích státních útvarů jen momentální mocenská přesila. Tyto do podvědomí vložené stereotypy chování, často jen imitující dědictví předků, jsou účinnými prostředky k ovládnutí duše národa, neboť účinek nevědomých paradigmat, vložených výkladem dějin, je opřen o citové a rodové fundamenty člověka, na rozdíl od jen rozumové výchovy. Aby člověk tuto manipulaci prohlédl, musí mít vypěstován vnitřní jemnocit, vnitřní vyciťování pravdy, což je bezpečný průvodce vývoje duše ve hmotném těle a zejména v současné době probíhající transformace planety Země. Klasikem manipulace nevědomí německé národní komunity byl svůdce mas Hitler. Aby mohl svůj zhoubný vliv na německý národ uskutečnit, musel nejprve vytvořit „pravý výklad“ dějin německého národa, nordické rasy a světa. Obdobně byli bolševiky manipulováni nevzdělaní dělníci.

Existuje tedy vůbec objektivní výklad dějin? Ano, z hlediska Tvůrce stvoření, který stanovil cíl, cestu vývoje k němu a tedy smysl bytí a jeho Řád. Ne, z hlediska lidského vědomí uvízlého v tělesnosti, uznávajícího jen hmotnou skutečnost bytí a ne transcendentní rozměr stvoření, kdy smrt těla přežívající lidský duch a duše neexistují, kdy existuje jen dočasnost a ne věčnost, náhodnost oproti univerzální zákonitosti a živá hmota je bez vyššího smyslu. Oproti materialistickému pojetí člověka a tedy i národa, stojí duchovní učení o člověku. Hledání smyslu bytí je prvním úkolem člověka i národa. Přičemž poznání smyslu bytí je i zároveň poznání Stvořitele. Nalezení smyslu bytí národa, které je v souladu s vůlí Stvořitele, je rozhodujícím pro jeho přežití z hlediska věčnosti. Jen ti duchovní vůdci národů, kteří svým národům postaví takový smysl jejich bytí, zakotvují jejich existenci ve věčnosti. Od jejich duchovních impulsů můžeme pozorovat změny chodu dějin, nepochopitelné náhody v životě národů, proměny chování celých komunit.

V Česku jsou takovéto iracionální změny pozorovatelné po příchodu Sáma do české kotliny, působením soluňských bratrů Konstantina a Metoděje, životem a smrtí knížete Václava, vládou Karla IV., vystoupením Mistra Jana Husa, po třicetileté válce, za národního obrození v 19. stol., za 1. i 2. světové války, v padesátých letech, v roce 1968, za následné normalizace, v průběhu sametové revoluce, i v tzv. privatizaci. Teprve odhalením záměrných i neúmyslných oprav českých dějin lze zachytit smysl dějin z hlediska věčnosti. Správné přečtení dějin je prvním krokem, který následně umožní začátek rozvoje duchovní společnosti neboli příchod království nebeského. Doporučuji přečíst si pro lepší pochopení duchovní pohled na dějiny našich zemí přímo z pera J. Staňka, zde jenom některé příklady působení Věčnosti v našich dějinách.

Na počátku 6. století nastalo ochlazení klimatu a následovalo stěhování národů ze severu Evropy a Asie na jih. Germánské kmeny Narkomanů a Kvádů vydaly se také k jihu, na Řím. První sledy byly římskými legiemi pobity, až ve druhé vlně se jim podařilo dobýt a vydrancovat Řím a usadit se v okolí. Asi za půl století se oteplilo a nastal zpětný pohyb k severu. Také slovanské kmeny z území dnešního Chorvatska se vydaly po Dunaji a jeho přítocích k severu. Touto migrací se nepočetné slovanské zemědělsko-pastevecké kmeny objevily v Panonii, na Moravě a v Polabí. V mytologii se hovoří o příchodu praotce Čecha na Říp. Příchozí slovanské kmeny se smísily s původním obyvatelstvem bez válek a vraždění, což je karmicky příznivé a rychle se rozmnožily.

Ve střední Asii si čistě válečnické kmeny Avarů vzpomněly, že kdysi jejich dědové, Hunové, vládli v Panonii a vydaly se obnovit své právo. Ovládly Panonii i českou kotlinu a ohrožovaly i vládu Merovejců ve Francké říši. Merovejci byli známi svými transcendentními schopnostmi. Chlothar II. vybral svého ctižádostivého příbuzného Sama a poslal jej s obchodníky mezi Slovany ovládanými Avary. Vědělo se, že ve zdejších horách se těží kovy, těžili je již Keltové. „Kupec“ Sámo se činil, dary a radami stal se oblíbeným a respektovaným u slovanských vůdců, vyzbrojil levobočky avarské šlechty a slovanských matek franskými zbraněmi a popudil je proti avarským příživníkům s tím, že on, Sámo, umí velet v boji. V roce 620 byli Avaři vzbouřenými slovanskými kmeny rozdrceni a vyvražděni prakticky v celé oblasti. Sámo pro své mimořádné schopnosti vojenské i vladařské a soudcovské stal se časem vládcem celého území obývaného slovanskými kmeny. Z každého kmene vybral si mezi dcerami náčelníků své manželky a zplodil s nimi několik desítek dětí.

Nechtěl se však zařadit do struktury Franské říše jako místní podřízený vládce a franskou armádu na něj vyslanou totálně pobil. Za to byl franskými církevními a duchovními hodnostáři potrestán nejvyšším trestem: domnatio memorial, čili věčným zapomněním. Jeho jméno se nesmělo vyslovovat a cokoli o něm zapisovat, včetně jeho potomků; ani jeho smrt nebyla v roce 661 zapsána. Tak se stalo, že Sámova říše po jeho smrti zdánlivě přestala existovat. Písemné záznamy, které se dochovaly do doby Velké Moravy, byly zničeny na počátku fransko-latinské devastace staroslověnského duchovního centra na Moravě za povstání proti Boleslavu I. a II. Tehdy byly k potření cyrilometodějské mise zničeny všechny kostely Velké Moravy kromě kostelíka v Kopčanech. Přes tuto písemnou ignoranci Sámova slovanská říše plynule přetrvávala. Při novém ohrožení asijskými nájezdníky vynořila se v nové podobě za vlády Mojmírovců jako říše Velkomoravská; její vládcové byli přímými potomky Sáma.

První výraznou falzifikací našich dějin je údajný zánik Sámovy říše a zatajení původu moravských knížat a následujících Přemyslovců a jejich příbuzenství s Merovejci. Falzifikátory jsou franští vládcové a jim podřízení kronikáři. Přirozený logický vývoj ale přesto vytušili mnozí, včetně Palackého. Zkoumání DNA by mohlo přinést velké překvapení.

Cyrilometodějská mise má pro české duchovní dějiny daleko větší význam, než je dosud historiky připisován. Cyril a Metoděj jsou patrony duchovního usilování v českých zemích i na Slovensku. Jejich řídící duch je od té doby součástí vedení obou národů a je zdrojem vysokých nároků na opravdovost a charakter duchovních hodnostářů. Pro dobrou karmu Velkomoravské říše a jejího pokračovatele, Koruny české, je rozhodující, že Moravané sami požádali o duchovní poznání, vyvinuli úsilí pochopit podstatu nového duchovního impulzu, křesťanství. Tím se zásadně odlišili od všech v okolí, kde se křtilo metodou Karla Velikého: kdo se nechá pokřtít, odejde jako vazal, kdo ne, ten je sťat. Rys hledačství pravdy je od těch dob typickým pro obyvatele zemí Koruny české. Ve středověku byla ovšem taková snaha hodnocena římskou formou křesťanství jako kacířství a nedostatek úcty k autoritě.

Soluňští bratři Konstantin a Metoděj založili na Moravě úspěšnou školu, pokřtili všechny členy šlechtických rodin a to způsobilo hromadný a dobrovolný přechod i ostatní populace na křesťanství. Žárliví kněží latinského ritu křivě obvinili bratry z hereze a ti byli pozváni do Říma k věroučnému ospravedlnění. Oba si získali jak papeže, tak celou kurii na svou stranu jak svými vědomostmi, tak i osobními kvalitami. Následkem namáhavého cestování a stálého přepracování Konstantin v Římě onemocněl, vstoupil do mnišského řádu jako Cyril, aby mohl zemřít jako od světa oproštěný duch. Před smrtí zapřísáhl svého bratra Metoděje, k návratu na Moravu, ač ten dostal v Římě velkorysé nabídky. Velký duch, provázející dosud Konstantina, připojil se k Metodějovi, u kterého se objevily po té schopnosti, které dosud neměl, plně na něj přešlo charisma a jako arcibiskup moravský, v Římě vysvěcený, vrátil se na Moravu.

Boj o duchovní suverenitu mezi bavorskými a saskými kněžími latinského ritu a žáky staroslověnské mise se přiostřoval a Metoděj znovu a znovu byl obviňován z hereze. Před svou smrtí za svého zástupce vysvětil svého nejlepšího žáka, člena knížecí rodiny Gorazda, pominul ctižádostivého nitranského biskupa Wichtinga, svého bezskrupulózního odpůrce. Teprve na Gorazdu v plné míře dolehla nenávist bavorských a saských kněží latinského ritu a došla tak daleko, že vyvrcholila vraždou kněžny Ludmily, biskupa Gorazda, knížete Václava a zničením a překroucením celých dějin Velkomoravské říše.

Kosmas byl nucen psát svou kroniku zkresleně podle tlaku církevních a světských vládců. Anagramy ve své kronice sděloval potomkům, co nemohl napsat. Vychází tak najevo, že to byl Radla alias Strachkvas, kdo zfalšoval historii své doby, syn Adilburky, provdané za protivníka Přemyslovců, kouřimského vévodu Slavníka, aby zakryl činy Slavníkovců a Sasy vyslaných kněží latinského ritu. Adilburka byla dcerou saského císaře Jindřicha Ptáčníka, její syn mnich Radla psal pod jménem Kristián (935-1016) a stal se zmocněncem svého strýce, saského krále Oty I.; převzal roli biskupa Wichtinga, nenávidějícího vše související s Metodějovou misí, Velkou Moravou a Slovany obecně.

Z Kosmových anagramů vyplývá, že kníže Václav byl vnukem moravského knížete Bořivoje, pokřtěného a ovlivněného přímo Metodějem; Bořivoj byl synem Rastislava. Bořivoji v bojích proti pohanským maďarským nájezdníkům vydatně pomáhal Přemyslovec Vratislav, mělnický a pražský kníže, který si vzal za ženu dceru Bořivoje, Drahomíru. Tím se spojily rody moravských a českých knížat, vlastně potomků Sáma. Drahomíře se roku 904 (ne jak je uváděno 907) narodil syn Václav. Jeho vychovatelem byl staroslověnský kněz Mstina, později sám arcibiskup moravský Gorazda. Po smrti knížete Vratislava je Václav povolán do Prahy. Jeho babička, moravská kněžna Ludmila, přichází o dva roky později do Prahy pomoci v šíření staroslověnského křesťanství.

V roce 925 umírá Bořivoj, moravský ústřední kníže. Jeho syn Ratislav Lutic je vyčerpán boji s Maďary. Největší vojenskou mocí vládne pražský původně údělný kníže Václav. V té době arcibiskup Gorazda posílá do Říma k papeži kněžnu Ludmilu, aby vyžádala souhlas se jmenováním jeho nástupce a aby podal stížnost na kouřimského Slavníka, který pomocí císaře Jindřicha I. na žádost Adilburky vyjmul kouřimské knížectví z pravomoci moravského biskupa Gorazda a podřídil jej řezenskému biskupovi, čili latinskému ritu. Papež oběma žádostem plně vyhověl. Když však roku 926 vstoupila kněžna Ludmila na území kouřimského Slavníka, byla jata a uškrcena saským doprovodem Adilburky. Ve zfalšované kronice byla Radlou-Kristiánem za iniciátorku její smrti označena Drahomíra.

Pozadím vraždy svaté Ludmily byly spory mezi latinskou a moravskou diecézí. Kouřimský vévoda Svamyslav se vzbouřil proti knížeti Václavovi, byl poražen a před úplným zničením Slavníkovců jej zachránila jen vojenská intervence Adilburčina otce, císaře Jindřicha I. Kníže Václav si v boji se saskými vojsky vedl velmi úspěšně a své postavení ústředního českého knížete si upevnil. V té době přešla na něj dynastická posloupnost ústředního vládce Velké Moravy, z Veligradu ohrožovaného pohanskými Maďary, do bezpečné Prahy. Po skončení bojů se Václav vrací ke staré myšlence zřízení staroslověnského biskupství v Praze, proto nechává rotundu sv. Víta přestavět na biskupský kostel. Kněžna Adilburka a její saští a bavorští duchovní rádci musejí jednat. Ke spolupráci získaný mladší bratr Václava Boleslav, za příslib postu po Václavovi, pozval jej na návštěvu a dává příkaz saským vrahům k bratrovraždě; zavražděn je i kněz Mstina a další kněží slovanského ritu a členové Václavovy družiny.

Kníže Václav byl velmi oblíben pro svou vzdělanost, mírné vystupování a dobrosrdečnost. Měl duchovní vyciťování, a kde cítil kolizi mezi pozemským právem a vyšším řádem, udělil milost; proslul udělováním amnestií, což bylo v tehdejší době absolutně nevídané. Ten, kdo amnestii odmítá udělovat a kdo proti udělení amnestií štve, nemá duchovní vyciťování, jeho přístup ke spravedlnosti je neduchovní a proto špatný. I zde platí zákon: Jakou měrou ty měříš, takovou bude i tobě naměřeno. Kníže Václav měl charizma a navíc podle legendy země jeho tělo nepřijala; jeho tělo, jež nikdo neuklidil, nepodléhalo zkáze, stejně jako tělo jeho babičky Ludmily; tento jev je dodnes pozorovatelný u všech duchovních lidí, je považován za projev svatosti shůry.

Pro Slavníkovce se začala vytvářet nebezpečná situace, skutečné pozadí vraždy knížete Václava by mohlo vyjít najevo a poškodit pověst rodu Slavníkovců i pověst saských kněží; jeden z nich přidržoval dveře kostela zevnitř, aby se vrahy napadený Václav nemohl dostat dovnitř. Královražda je královražda, proto z jeho smrti šalebně obvinili jeho matku Drahomíru a její pohanské příbuzné; nemohla se bránit, neboť ze strachu utekla na Moravu. Veřejné mínění bylo cíleně usměrněno tak, že vina padla jednoznačně na Boleslava. Ten se držel vojenskou mocí. Kněží latinského ritu jej potřebovali k potlačení staroslověnské liturgie a moravských vlivů a bylo mu jimi veřejně odpuštěno za vyslovení veřejné lítosti, týdenní půst a modlitby. Pak byl prohlášen za očištěného a právoplatného vládce. Ovšem na Věčnosti tomu tak není, což je dobře vidět na dalším osudu Slavníkovců a zániku jejich rodu.

Vraždou posledního dynasticky oprávněného knížete Václava byla přerušena Bohem požehnaná posloupnost Sámovců – Přemyslovců. To věděl Karel IV. a proto prohlásil knížete Václava za trvalého vládce zemí Koruny české, a všechny ostatní nástupce pouze za vládce zastupující. Původ tohoto Karlova rozhodnutí byl dosud utajován a ezoterický rozměr Karla IV. je zatajován. Přemyslovci a Mojmírovci odvozovali svůj původ od Sáma, Sámo od merovejských císařů, ti od krále Davida. Zatajení a zamlžení této linie bylo pohnutkou ke zfalšování a zbáchorkovatění nejstarších českých dějin, které provedla skupina zmocněnců saského biskupa kolem Radly Kristiána.

Nástup Boleslavovců je v českých dějinách změnou zásadní, podstata je duchovní povahy a spočívá ve změně způsobu vlády. Až do vlády knížete Václava bylo těžiště výkonu moci v rozhodovací, tedy v soudcovské poloze, která byla chápána jako pověření výkonem spravedlnosti od Boha, viz David, Šalomoun, Sámo. Zavražděním posledního příslušníka merovejské dynastie, Dagoberta II. (též s předchozím tichým souhlasem církevních hodnostářů, jak se tehdy vždy dělo), se chopili vlády Karlovci, tedy najímaní správci, válečníci. Tak se dříve z moudrého vládce soudce stal od té doby vládce bijec, který se o vyšší spravedlnost nezajímal, spoléhal jen na vojenskou moc. Tak došlo i ke vzniku metody šíření křesťanství způsobem Karla Velikého: buď pokřtít, nebo useknout hlavu. V Evropě tak zvítězil duch starého Říma, duch kultu moci, kdy se vládci domnívali, že právo má ten, kdo má více mečů. Ten pak má dokonce právo mluvit i do církevních věcí, viz boje o investituru. Můžeme být hrdí na to, že posledními zeměmi v Evropě, které přešly na tento způsob výkonu moci, byly země Koruny české, zejména oběma Boleslavy, otcem a synem, znásilněná Morava. Duchovní jádro českého národa takovou změnu vlády nepřijalo dodnes, o čemž svědčí český přístup k hlavě státu, kdy Češi vnitřně nepřijmou za skutečnou hlavu státu neduchovní autoritu. Takový úpadek státní moci v Česku provedl Boleslav I. Ukrutný následujíc úpadek evropský. Pojem spravedlnosti se vytratil, zůstala jen síla moci jako ukazatel spravedlnosti. Vládce nebyl již pojítkem ke spravedlnosti boží, ale vykonatelem vlastní vůle na základě síly. Od té doby probíhá v Česku boj dvou skrytých linií: linie tradice svatováclavské, opřené o víru v transcendentní spravedlnost, skutečnou víru v Boha a linie tradice vrahoboleslavské, která ztotožňuje spravedlnost s mocí a zevní silou. Od odstoupení prezidenta Masaryka se klan uctívačů zevní moci, ateistů a materialistů, chopil u nás moci. Jsi pokračovatelem tradice svatováclavské nebo vrahoboleslavské? Podle toho si převezmeš dědictví na věčnosti.

Jasnovidnost je vidění do skrytých dimenzí stvoření, vidění minulého, vzdáleného i budoucího; to dokáže jenom čistá duše, vytvořená pravou vírou. Má-li kdo dostatečnou míru duchovní vyspělosti a dostatek všelásky, je mu duchovními bytostmi vyšších dimenzí otevřeno vnitřní zření – pak může uzdravovat nemocné, mít prorocké sny, mluvit jazyky apod. To vše již dávno scholastici neuměli, protože z vnitřního obsahu Ježíšova poselství jim zůstala jen mrtvá zevní skořápka. Aby na to obecný lid nepřišel, musela být tato duchovní mrtvola halena pro lidi do nesrozumitelné latinské formy. Vlastní duchaprázdnost byla důvodem, proč se údajní nástupci apoštolů usnesli, že všechny zázraky a léčení chorých skončily s dobou apoštolů. Dodnes, objeví-li se nějaký div nebo uzdravení, je to hereticky podezřelé. Kdyby prý Bůh chtěl nějaké zázraky konat, konal by je prostřednictvím funkcionářů církve.

Duchovními dary byli obdařeni i Predeslav, syn Mojmíra III., který zvolil úděl mnicha, později byl známý jako svatý Ivan a další potomek Rastislavův, z rodu moravských knížat, poustevník a zakladatel kláštera na Sázavě, později zvaný svatý Prokop. Z masy lidí dělá národ neboli duchovní jednotku teprve magická síla, která sjednocuje jednotlivce prostřednictvím vyciťování. Jasnovidnost jedinců uprostřed masy vede, neboli ochraňuje národ. Od Sámových dob toužili franští, později němečtí vládcové, přiřadit obyvatelstvo České kotliny do řady sobě podrobených nádeníků. K tomu potřebovali, aby masa nádeníků přijala bez výhrad podvědomé reakce, zafixované německou variantou křesťanství. Aby toho cíle dosáhli, musela být zničena jakákoli samostatně fungující duchovní centra.

V Sázavském klášteře, zasvěcen byl Janu Křtiteli, vznikla proslulá slovanská štěpnice umění, literatury a zbožnosti. Prokop byl opatem kláštera Sázavského, knížecího, který byl vyjmut z pravomoci byzantské i římské. V klášteře byla škola, kde se pěstovalo umění, zpěv, malířství, sochařství a stavitelství. Prokop měl dar prorocký a léčitelský. Svou smrt oznámil předem roku 1055; protože byl členem rodiny knížecí, zván byl svatý Prokop, Dědic země české. Je pravděpodobné, že mnoho cenných informací bylo zničeno, když němečtí kněží latinské křesťanské liturgie spálili všechny knihy a kodexy Sázavského kláštera, které bylo střediskem cyrilometodějské slovanské liturgie a centrem šíření křesťanství slovanského ducha. Spolu s klášterem byla zničena i bohatá knihovna, jejíž podstatný historický poklad tvořily manuskripty přivezené do Čech slovanskými věrozvěsty. Jejich zničením bylo zjevně sledováno i zničení všech informací o původu a historii západních Slovanů, aby latinští kněží měli snazší práci při šíření franské (německé) latinské liturgie, českému lidu tak cizí.

Význam kláštera sázavského je mnohem větší, než se dosud připouští. Úctou k velkému synu národa, svatému Prokopovi a k celému sázavskému centru, se člověk otevírá příjmu téže duchovní síly, která byla zdrojem síly Prokopovy. Ateisté neboli materialisté, existenci vyšších duchovních sil popírají a tím lid a národ odřezávají od zdrojů jeho duchovní energie a lidem v krizových situacích berou vědomosti o možnosti pomoci.

Ezoterický rozměr výrazně kladného působení vlády Karla IV. na vývoj zemí Koruny české je materialisty zatajován. Jeho mystická dispozice se plně projevila již při snových komunikacích s andělem v době italských válek, jak ji Karel popisuje ve svém životopise. Z doby výchovy na francouzském dvoře si Karel osvojil náklonnost ke styku s lidmi duchem obdařenými, s věštci a poustevníky; putoval s budoucím papežem Klimentem VI. po mnišských komunitách, přišel jistě i do styku s templáři a zednáři. Člověku, který se musí ve složitých situacích rozhodnout na základě intuice, jsou taková setkání zdrojem tvůrčích impulsů, jež se následně projeví i jasnovidností. Však také na co Karel sáhl, vše mělo nadčasový charakter. Magické vyzařování jeho díla trvá dodnes a projevuje se v neopakovatelné atmosféře Prahy i středních Čech, což citliví jedinci registrují. Magické vyzařování Prahy a propojených duchovních míst v České kotlině je zdrojem onoho hledačství pravdy, které je po staletí v Čechách pozorovatelné. Hledačství správného uspořádání věcí lidských je původcem stálých herezí Čechům vyčítaných. Fenomén náboženského probuzení mezi lidem obecným a snaha duchovní elity národa po křesťanské opravdovosti se projevila na konci vlády Karla IV. posluchačským úspěchem ohnivých kazatelů tepajících církevní a společenské neřády a vyvrcholila otevřenou vzpourou, husitskou revolucí. Rozdílné pojetí křesťanství mezi obyvateli české kotliny a okolím je podstatou střetávání, které národní buditelé omylem označili jako střetávání česko-německé. Teprve T. G. Masaryk pojmenoval nejhlubší příčinu středoevropského střetávání, přenášeného do politiky a společenského dění, výrokem, že Česká otázka je vlastně otázkou náboženskou.

V současné době končí v naší zemi a v západní civilizaci věk temných (ateisti) a prázdných (konzumenti). Jejich vláda přivodila duchovní a mravní krizi, následovala krize společenská a hospodářská, projevující se na tělesném i psychickém zdraví lidí. (I na řádění živlů dle zákona: co je uvnitř, to se promítá ven; člověk je stvořen ze 4 živlů a co se děje v mikrokosmu-člověku, to se odráží i v dění makrokosmu, neboť vše souvisí se vším).

Aby nedošlo ke zničení lidstva, spustí se automatické energii vyrovnávající mechanizmy, pro rozum nepředvídatelný zásah shůry, který obnoví rovnováhu. My Češi máme zde v české kotlině k dispozici mimořádné možnosti pomoci. Stačí otevřít se Karlově energeticko-vibrační soustavě, jejíž působení usnadňuje stav rozšířeného vědomí, které otevírá přívod duchovní energie od duchovních vůdců národa. To umožňuje vyhnout se katastrofám osobním i společenským, umožňuje prohlédnout prázdnotu a faleš idejí konzumismu a redukci člověka jen na jeho tělesnost a živočišnost. Stát se poddaným koruny svatováclavské spočívá ve změně chování, kdy jednotlivec nesleduje jen svůj zájem osobní, ale nadřazuje zájem země, národa i přírody. Jen tehdy dochází k takové vibraci duše a aury, která umožní přijetí pomoci duchovních strážců koruny. Stačí jen chtít a v případě nouze imaginovat si svatováclavskou korunu a jejího strážce a požádat o pomoc. Podobně můžeme požádat o pomoc i další duchovní symboly českého národa, Paládium země české, Pražské jezulátko aj. Na světě je plno loutek Ježíška, ale jen Pražské Jezulátko má takovou magickou sílu. Duchovní střed Evropy je tam, kde lid obecný rázně projevil věrnost duchu evangelií a riskoval konfrontaci s poslušností vysvěceným hodnostářům.

Legenda o Blanických rytířích, kteří vyjíždějí z hory Blaníku na pomoc českému národu vždy, když je v ohrožení, se uchovala až do našich časů a v podvědomí národa je stále živou. Uvnitř Blaníku spí síly ochrany země, rytíři vojska svatováclavského v čele se svatým Václavem na bílém koni a spolu se svatým Prokopem, opatem sázavským s berlou, kteří vyjedou na pomoc při ohrožení země a jejího lidu; jde o reálnou astrální dimenzi nám neviditelnou, kterou naši předkové popsali jako jeskyni uprostřed hory. Tato skrytá duchovní síla se objeví tehdy, kdy se v hlavní mase národa objeví čisté úsilí, nebo když je ohrožena jeho existence, jako tomu bylo za husitského povstání, kdy byli Češi prohlášeni za kacíře a byly proti nim vyhlášeny a vedeny křížové války. Duchovní vedení a ochrana byla na straně vůdců umírněných husitů, zejména šlo o působení její kvality na intuici husitských velitelů Jana Žižky a Prokopa Holého. Jejich schopnost geniálně velet spolu s dodáním kvanta síly každému husitskému bojovníkovi způsobilo, že husité byli absolutně neporazitelní v jakékoli situaci; houfy husitských vzbouřenců opakovaně porážely pravidelnou armádu, která bývala nejméně ve čtyřnásobné přesile. To se nikdy v dějinách světa nestalo a také to je národu zatajováno, že husité jsou dějinnou výjimkou. Ani kataři, ač eticky křižáky převýšili, takovou pomocí z duchovní sféry nebyli obdařeni. Proč, o tom zajímavě píše J. Staněk, jakož i o mnohých jiných proč a proto z dob našich předků až do doby současné.

Ještě několik pohledů na historii z té druhé strany, dosud nám skryté. Co se vlastně stalo po bitvě na Bílé hoře a v následujících 300 letech doby temna; z pohledu nadčasového to byla vlastně doba přípravy českého národa (aby byl schopen dostát svému úkolu v duchovním vedení Evropy). Odlišnost ducha českého národa trvale dráždila zkostnatělé a formu uctívající scholastiky, takže ti rozhořčeně sdíleli názor, že co Čech, to husita a kacíř. V důsledku skrytého působení lidí s černou nitkou byl hrot sankcí po 30leté válce v Čechách obrácen proti zbytku české elity, tj. proti šlechtě, inteligenci, měšťanům. Tímto tlakem se stalo, že český živel byl prakticky vypuzen z měst, škol a z funkcí v církvi. Češi se tak stali výhradně zemědělským národem bez vlastní šlechty, inteligence a měšťanstva; jediní v této části Evropy.

Jádrem národa se v době pobělohorské stali sedláci samouci, písmáci. Na 300 let byli Češi jako národní komunita odděleni od vývoje vědeckého, průmyslového, od umění a řemesel a vytěsněni z vlivu ve městech. Kdo se chtěl zde uplatnit, musel se více či méně poněmčit. Takové postavení měly v Evropě národy, které jsou v současné době již zaniklé (bylo jich kolem 20). Výklad, že jde o dílo katolíků a Habsburků, je jen částečně správný. Skutečnými pachateli tohoto českého bezpráví byly temné, odedávna až dodnes v Rakousku působící protičeské kruhy, řízené duchem temnoty, ty působily prostřednictvím svých lidí proniklých do katolické církve a ke dvoru.

Z nadhledu byla tato doba 300 let příznivá pro Čechy v tom, že natalita venkovanů byla vysoká a národ se po 30leté ničivé válce rychle restauroval. V důsledku relativního mocenského klidu se u nás mohla rozvinout tzv. barokní zbožnost a to vše mělo vliv na utváření hlavních rysů národní povahy. Co se vlastně vytlačením Čechů do zemědělství na 300 let stalo: 1) žili v přírodě, která vyučuje přirozenosti, naslouchali řádu přírody, tj. Stvořitele; viz výchova Artuše, zde výchova celého národa! 2) nemuseli se učit městským móresům, neboli se přetvařovat 3) sedlák si musel poradit se vším, rozvíjel samostatné myšlení 4) byl relativně svobodný, na svých rolích byl svým pánem a dále: venkovský lid si udržel vitalitu a plodnost, nebyl náchylný k módním a nepřirozeným vlnám myšlení, k ateizmu a umění; katolicizmus stabilizoval základní prvky duchovnosti, to umožnilo lepší přežití duchovního vyciťování, než by tomu bylo za silně racionálních evangelíků; katolický mariánský kult plně rezonoval s cítěním národa; katolická podpora umění a stavitelství udržela soustavu gotických tvarových zářičů (kostelů), vytvářejících ducha země a místa; menší tlak světovosti uchoval specifičnost a charakter zvyků, vytvořil svéráznost lidových zvyků, jako je tradiční církevní rok se svými zvyky a pověrami s mystickými prvky, poeticky až pohádkově poskládané; takové české Vánoce s kaprem a jesličkami nikde jinde ve světě nemají.

Tím byly až dodnes zformovány vlastnosti, jimiž se česká komunita odlišuje od komunit okolních a to zejména: 1) vztahem k přírodě, nikde v okolí není tak rozvinuto trampování, chataření, chalupaření, chov zvířat (od psů po včely) 2) menší tendence k pózám, také ale menší vychování 3) větší míra spoléhání se na vlastní um než na rozkazy 4) nechuť k organizovanému pochodování a uniformě 5) nadřazení zdraví nad módu 6) ideje bez praktických výsledků jsou nepřitažlivé 7) národ i bez informace ihned vycítí, oč jde 8) české ženy jsou plně realizované a přitom si ponechávají ženskost 9) vyšší míra intuitivnosti nežli jinde, co Čech, to šaman nebo léčitel 10) touha po útulném, domáckém, příjemném prostředí.

Jestliže se tato civilizace zhroutí, protože se zatím evidentně vyvíjí nesprávným směrem, pak se stane, že prvními budou poslední, neboť si udrželi nejvíce přirozenosti, adaptability a vztahu k přírodě. Nová civilizace bude postavena na těchto hodnotách a vybavena poznáním duchovnosti na vyšší úrovni vědomí. Výše uvedené vlastnosti spolu se schopností improvizace vytvářejí možnost rychlejšího a duchovnějšího zotavení se z možného zhroucení euroatlantické civilizace. Pak teprve se dojde k poznání, že nic se neděje náhodou a prohra nemusí být prohrou, ale výhodou. V Čechách měli vždy prostí lidé nejblíže k pravdě a k Bohu.

Jestliže kolem roku 1800 Čechy jako národ v Evropě nikdo neznal, o sto let později jimi osídlená část Rakousko-Uherské monarchie byla hospodářsky nejsilnější oblastí, měla již i svou vlastní kulturu a hlavně odlišného ducha společnosti; pouze politicky pro nedostatek vlastních elit Češi zaostávali. Paradoxem českých dějin je, že katoličtí kněží českého původu byli v této době jedinými vzdělanci v mase českých sedláků a byli počáteční hybnou silou národního znovuvzkříšení. Národní obrození bylo duchovního původu, duchovně bylo jakousi obdobou éry husitství, tentokrát dosaženou mírovými prostředky. Duchovní podstata spočívala ve skrytém odporu vůči rakouskému typu křesťanství, veřejné morálky a pojetí státu jako utlačovatele. Celý tento v podstatě duchovní děj se odehrával pod maskou národoveckého hnutí, aby se mocným jevil jako neškodný.

Zemědělské obyvatelstvo hovořící jakýmsi těžko srozumitelným jazykem se počalo sebe uvědomovat a formovat jako samostatná kulturní a společenská jednotka se svébytným posláním. Během neuvěřitelných 50 let vstal národ z mrtvých. Myšlenkovou autonomii české komunity před rakouskou vládní mocí, možnost skrytého předávání informací a impulsů zastal složitý, již prakticky odumřelý, pro Nečechy těžko pochopitelný jazyk, čeština. Jen přes řeč rodilých Čechů bylo možno se napojit na informační pole českého národa neboli jeho řídícího ducha. Vyšší míra přirozenosti a schopnosti intuice nabytá za doby temna a obrození jsou vlastně naším nejcennějším dědictvím. Tyto schopnosti jsou rozhodující předností, které v době konce této civilizace a  přerodu v novou, umožní přebírání energie a informací z neviditelné dimenze stvoření podstatně větší části národa, nežli je tomu jinde.

Přičemž důležitým stimulátorem procesu obrození byla Praha a její magická moc a síla, umožňující snadněji nakmitávat stav rozšířeného vědomí a získávat tak mimosmyslové schopnosti. Bez zvláštního magického vyzařování Prahy by nebylo žádné obrození. Praze ne náhodně se říká stověžatá, věže povznášejí ducha. Druhou oporou zůstává pro cizince obtížná čeština, která je jakousi hradbou vnitřního dvorečku, na němž se daří jiné atmosféře komunity v Česku, nežli na dvoře evropských racionalistů. Milujme proto češtinu, která svou možností propojení na vibrace duchovního vedení národa v této době krize a obratu civilizace umožňuje Čechům dost dobře se orientovat v době chaotické a v moři plném nebezpečných materiálních monster. Važme si svých předků i národa, jeho historie a tradic. Měli bychom se navrátit ke staré antické tradici založené na úctě k předkům, což je další zdroj energie, tedy z onoho světa neboli navázání na tradice. Naši předkové vědí, co se tady s námi děje, jsou s námi spojeni vibračně, proto se také mají dodržovat všechny zvyky, jsou v nich uloženy zkušenosti i mentalita předků. Každý, kdo se odřízne od rodových a národních tradic, ztrácí energii. Platí o něm: Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

Výlučnost vyvoleného národa pro ten který úkol nespočívá ve zvláštních výhodách, v právech či existenčních podmínkách, ani ve zvláštních požitcích či mocích. Nestaví ani jeden národ proti druhému ani právo vyvyšovat se nad ostatní při klamavém tvrzení o své důležitosti. Výlučnost Českého národa spočívá v jeho úkolu v hledání nejschůdnější cesty vedoucí k Pravdě, Dobru a Světlu; k tomu byl všemi těžkostmi a obtížemi ve svých dějinách připravován, má povinnost i právo stanout v čele hledačů Cesty. Střed světové duchovnosti ve střední Evropě nemá nic společného s ekonomickou vyspělostí, do jisté míry ani s vědeckou vyspělostí, která je pouze rozumová. Tak jako moudrost nemá nic společného s bohatstvím, ani nemá mnoho společného se světskou učeností. Skutečným úkolem duchovnosti je najít a uskutečnit onu třetí cestu, vyšší stupeň vývoje, nový duchovní řád na Zemi.

Kdo tento smysl výlučnosti zaměnil za nacionalistický a šovinistický argument, zjevně nepochopil podstatu a smysl událostí. Všechny národnostní třenice jsou na nic. Problém se sudeto-německou menšinou v Česku vidí Dr. Staněk tak, že oni cítili za zády dech velkého bratra a z titulu velkého bratra si činili nárok na vedení a ovlivňování z větší míry, než jim příslušelo, což nebylo možné v jednom státě. Duchovní aspekt chování sudetských Němců je tajen; dle voleb 89 % jich zradilo v roce 1938 práva Koruny české, když vědomě odtrhali části území, spadající do jejího vlivu, pro zisk nacistické říše temnot. Tím na sebe uvalili kletbu, 333 tisíc jich padlo na východní frontě, stejný počet byl zmrzačen. Kdyby se za okupace zemí Koruny chovali jako německy mluvící Češi, jako to učinili německy mluvící Švýcaři, byli by zde dodnes a splnili by své poslání, být mostem mezi českými a německými duchovními hodnotami a urychlovali by vývoj obou stran. Pokud z titulu prestiže nemůže nikdo ustoupit, pak dohoda není možná. Germánsko-český tisíciletý boj vidí Staněk jako ideologický výmysl, neboť všude na hranicích se lidé prali, šlo o války ponejvíce příbuzenské, kmenové. Až fanatismus prachobyčejným šarvátkám sousedů dal ideologickou náplň, že jde o boj Germánů a Slovanů. Kdekoli jinde ve světě Češi s Němci zachovávali a zachovávají dobré sousedství. V případě Čechů a Němců jde o soužití národa velkého a malého, i to se lidé jednou naučí, k tomu je dovedou hořké zkušenosti a také to, že člověk se jednou narodí ve velkém národě, po druhé v malém, aby vše poznal z vlastního vnitřního prožitku.

 

O mystériích Země České psala zajímavě i Emilie Bednářová, která jako děvče měla vidění, kdy velmož z rodu Vršovců jí zjevil, že je nejmladším členem jejich rodu, který byl tragicky vyvražděn na Libici a dožadoval se očištění pověsti nejstaršího českého rodu velekněží. Být knížetem tehdy a ještě několik století potom, znamenalo těžkou odpovědnost a mravní ručení za blaho svěřené země, ručení i svým životem. Tradice o Krokovi je nejrozmanitější, starý rukopis, citovaný Balbínem, klade jej do roku 350. Krok byl soudcem, zasvěcencem, byl nadán zvláštní a vynikající moudrostí. Sídlil snad původně na Budči, později si vystavěl hrad nad Vltavou, nazval jej Psáry, jeho dcera Libuše pojmenovala jej Libín. Bednářová uvádí, že jistě byl postaven na branické skále, naproti Děvínu. Branická skála je dnes z poloviny olámaná, žádná památka na starý hrad nezůstala; dole při řece prý bývaly jeskyně. Za hradem na planině rozkládaly se proslulé Libušiny zahrady a dále dubový háj až k prameni Jezerky, pramen to léčebný a sloužící rituálnímu očišťování.

Božstva v době pohanské byla dvojtvárná a měla vždy jak aspekt mužský, tak ženský. Libuše a její sestry Kazi a Teta byly zasvěceny kultu měsíčnímu, Přemysl byl zasvěcen kultu slunečnímu. Po smrti Kroka byla Libuše zvolena vladařkou. Libuše znala mnohá přírodní tajemství, předjímala mnohé změny, svým věhlasem přispívala ke sjednocení, mezi stranami spravedlivé soudy činila. Rok 722 je podle českého kronikáře Václava Hájka z Libočan, (zemřel 1553) rokem nastoupení rodu Přemyslova na český trůn, je rokem sňatku Libuše a Přemysla. Přemysl pocházel ze starého praslovanského rodu oráčů; ve starobylém učilišti Budči i on býval žákem.

Libuše a Přemysl v dobré lásce přebývali, nic jiného nehledali, nežli pokoj a vzdělání svého lidu. Libuše znala mnohá tajemství, mnohé budoucí věci prorokovala. Léta 723 času letního na vysoké skále za přítomnosti Přemysla a své družiny Libuše věštby oznamovala: Vidím město veliké, jehož pověst nebe dosáhá. Hle, tam místo patnáct honů v lese při té maličké vísce, ke které Vltava blízko přitéká a tu bruský potok má své ukončení. Rychle pospěšte a těch, co by dělali, optejte se. Z toho, co vám bude za odpověď dáno, jméno městu dáno bude. A skutečně, dva muži tam práh tesali. Dobře je tak. Jděte bez meškání a kažte jim tu město založit a od prahu dejte jemu jméno Praha. V nízkých dveřích lidé obyčej mají před prahem sklánět hlavu, též budou činit poctivou poklonu městu tomu. Bednářová uvádí, že před Karlem IV. již Libuše vytyčila na Starém městě pražském 4, respektive 5 bodů do tvaru kříže: sv. Vít na Hradčanech, bývalý sv. Jakub na Arbesově náměstí, sv. Vavřinec na Petrově, bývalý sv. Vavřinec na Starém městě, téměř uprostřed sv. Vavřinec v Hellichově ulici.

Prahu založila Libuše, dala postavit dům dřevěný, velmi vysoký. Mnislav-Mnáta, její vnuk, kázal postavit dům kamenný, po něm syn jeho Vojen město pražské stavěl. Ještě kníže Mnáta soudil pře mužské a kněžna Střezislava pře ženské, později již dívčí soudy obnoveny nebyly. Známo je, že u Slovanů byly ženy věrné a manželství většinou stálá. Pohané měli morálku svou, která měla duchovní základy a to velmi dávné. Za starých časů byla lidem země živým tělem Matky, postupně se však stávala bezduchou hmotou, jak je až pro většinu lidí neduchovních dodnes. Lidský rozum, který není osvícen světlem božského zjevení, nemůže se dobrat tak vysokých pravd.

Slované uctívali víly a božínky a mnohé z toho přešlo i do národních pohádek a uchovalo se až po naše časy. Zachovala se pověst o bílých postavách, jak nad vodu rozčesávají Libuši vlasy a provádějí taneční reje. Kněžna tu splývá s nymfou-rusalkou Jezerkou a bohyní Děvanou, Děvou. Ve Francii zůstala dodnes živou tradice, že Elfové a Víly jsou předchůdkyněmi světic a také většina francouzských světic má s nimi ve svých legendách něco společného. Emilie Bednářová připomněla Johanku z Arku, která byla obviněna, že se stýkala s vílami, což nemohla popřít, její kmotra též se s nimi znala a pán území, kde žila, byl ženatý s Vílou, starověrskou kněžnou. Ostatně 6. slovanská éra opět bude znamenat návrat k porozumění silám Přírody.

Kněžky či druidky měly vlastní branné síly, typické pro obdobná bratrstva přežívajícího rituálního matriarchátu mezi Indo-Evropany. Rituální matriarchát ocitl se v situaci, kdy ve společnosti vládli již muži, ale jejich strach z hněvu bohyň poražených kmenů je nutil vytvářet legendy o sňatcích bohů a bohyň, tolerovat svatyně bohyň; odtud i naše legendy o dívčí válce, vedené Vlastou, nadanou nadsmyslovými znalostmi a mocí, kdysi družkou Libušinou, která po odmítnutí své nabídky po smrti Libušině stát se Přemyslovou ženou, postavila se v čelo dívčích válek proti mužům. I z těchto dob nesou si duše dnes zrozené v Česku svou karmu.

Cit nadřazené zodpovědnosti musel být kdysi přirozenou ctností tradičních vládnoucích rodin, u nás Přemyslovců. Byl pěstován výchovou od malička a v dospívání upevňován iniciačními rituály a zasvěcením konečným tak, aby ve vypjatých chvílích bylo vědomí schopno zazářit za hranicí lidského já na výspě božství, které vládce, jak se věřilo, ztělesňoval. Česká společnost přijala beze zbytku nový čas feudální Evropy až v době pozdních Přemyslovců, bitva mezi starým a novým trvala několik generací, několik století. Nakonec staré náboženství podlehlo, včetně toho dobrého, co obsahovalo. O znalostech starých keltských druidů, slovanských zřeců a vědem, víl a božínek toho víme velmi málo. V bráhmanismu se nám zachovalo mnoho znalostí, z nichž můžeme usuzovat na vědomosti starých zasvěcenců.

Zakladatel Manichejsmu Manu (3. stol. n. l.) usiloval o sloučení věrouky Zoroastrovy s křesťanstvím s příměsí buddhismu. Řád manichejských už před staletími hlásal, že dobro a zlo jsou od přirozenosti ve vzájemném boji od stvoření světa; že jednou bude existovat rasa lidí od přirozenosti dobrá i rasa zlá a řád vyučoval své členy, jak lze lidi od přirozenosti zlé přeměňovat na dobré, a že budou v pozdějších pokoleních přeměňitelé tohoto zla. Z takto přetvořeného zla stane se zcela zvláštní dobro, neboť v síle nutné k překonání zla bude obsažena možnost vývoje k nejvyšší svatosti. Pozdější manicheismus slučoval původní prastaré kulty evropské a stal se tajným útočištěm Starověrců. Manichejští byli později známí jako Bogomilové.

Mladý kníže Václav byl nadán vlastnostmi velikého krále zúrodňovatele v nejhlubším smyslu toho pojmu. Byl představitelem základních pravd, které jsou zdrojem vyššího lidství; dokázal rozlišovat a stmelovat podstatné, jsa od útlého věku zasvěcován a výchovou veden ke svému budoucímu postavení, které znamenalo břemeno těžké odpovědnosti v čase počátku přechodu od pohanství ke křesťanství. Pochopil neklid přítomnosti a prosvětlil si nastupující směr vývoje. To dodávalo jeho zjevu ráz duchovní mírnosti a ušlechtilé statečnosti a vítěznou zář toho, kdo zná místo člověka ve věčnosti a proto i blahoslavený smysl života na Zemi – svatý Václav, patron České země.

V oblasti předkřesťanských dějin jsme se vydali cestou nejsnadnější, cestou dokazování Kosmových výmyslů a Hájkových blábolů. Proč?! Vždyť lid bez kořenů je bezbranný a jako strom uhyne či seschne. Angličané se nevzdali víry v pravost legendy o životě krále Artuše, dokonce již našli pomník s jeho jménem; jádro legendy se ukázalo pravdivé. Emilie Bednářová se snažila odkazy na staré legendy a historické zprávy jiných národů ukázat pravdivost našich legend a pověstí; objevovala i místopis českých zemí v pohanských dobách, zvláště v okolí Prahy a jejího staročeského okolí, jež původně kmen Čechů ovládal.

České pohrdání vlastní předkřesťanskou minulostí, poznamenává Robert Nový v doslovu ke spisu dnes již bohužel zesnulé Emílie Bednářové, přerostlo rámec kritického zkoumání legend a pověstí a posílilo masochistické vzývání prohraných bitev namísto oslav těch českých knížat, králů, vojevůdců, osob duchovních, filosofů, vynálezců, umělců, vědců, kteří nás posílili dílem svého Ducha a umu. Abychom se jako bezbarvá masa nakonec nerozplynuli v celoevropské kultuře jen proto, že jsme vůči sobě mělcí a jen přejímáme, aniž bychom krom loupeživých způsobů Evropu nějak obohacovali. Byl by to smutný konec starého národa, který nezanikl při své obraně, na hladomor či na epidemii, vyčerpání a degeneraci, ale na sebe lhostejnost a primitivní kopírování toho nejhoršího z okolního světa.

 

Slovo Čech a čich je příbuzné, Češi mají dobrý čich, intuici; odedávna potřebují a uznávají za své vůdce bytosti duchovní. V Česku se inkarnují staré duše, které si nedají jen tak něco namluvit, staré duše mají vyvinutý jemnocit, čich. Lidé v Česku jsou ve své podstatě mysticky založení, svědčí o tom jejich umění dělat pohádky, žádná jiná země neumí udělat tak poetické a moudré pohádky pro děti i dospělé, jako člověk český. V Česku je také velký počet lidí, kteří zažili posmrtnou zkušenost a vědomý výstup duše a ducha mimo tělo do vyšších dimenzí, jejich počet je významně větší, než v zahraničí. Lidé v České kotlině získali genetické dispozice i po Keltech, kteří toto území obývali; Slované převládli jazykem, ten zůstal slovanský, ale genetické vlivy (asi z 30%) zůstaly a také řada lokalit byla původně osídlena Kelty, např. Stradonice, Závist, Hrazany, Zvíkov, Tábor, na Moravě pak Brno, Hostýn aj. Keltové byli vždy silně mystičtí; nejčistšími Kelty v Evropě jsou Irové, Velšané, Bretonci a Češi. Zvýšený zájem o vše pohanské, předkřesťanské, snad souvisí i s hledáním kořenů, které naše post moderní společnost ztratila. Sem patří v naší době i zájem o keltskou kulturu.

Lidé na západ od Česka mají větší hmotný blahobyt, avšak blahobytný člověk o nic neusiluje. Na východ od Česka jsou oproti tomu tak obtížné životní podmínky, že většina lidí má takovou starost o živobytí, že hlavní mase lidí nezbývá více sil na jiné činnosti. Česko má vyšší počet středoškoláků, nežli je průměr EU a nižší počet vysokoškoláků, tento stav pro vývoj duší je lepší. Mystický vývoj znamená rozvoj vnitřních duchovních smyslů, jimiž člověk postřehuje neviditelné, nehmatatelné a neslyšitelné. Zrak a sluch jsou smysly nejnižší; vyšším smyslem ve věcech duchovních je chuť. S duchovní chutí jsou spojena nejvyšší náboženská mystéria. Nos rozlišuje vlastnosti. V symbolismu Zoharu je Boží trpělivost znázorněna délkou nosu. Lidstvo je představováno s nosem krátkým, protože málo chápe a snadno se vzrušuje. V lidové mluvě mít nos znamená být schopen úsudku a taktu v chování. Opičit se po světu je známkou provincionalismu. Čich-Čech, čeština je dokonalý jazyk, duch-dech apod.

Přes řeč se vytváří jasnovidnost a duchovní cítění toho kterého národa. Nomen omen v latině znamená jméno s nápovědí. Podívejme se, co nám jména v češtině dle Josefa Staňka vyjevují: Jelcin-jel nic. Lenin-není el (el je andělská přípona). Stalin-nalíts´. Komenský-k óm. Albert Einstein-obdarovaný vesmírem-al ól. Masaryk-Masařík-říkám s A (alfou). Adam-mám A. Eva- A v E. Karel IV. - první rek el. Platón-ón ad P=od Pána el. Praha-práh, také hapra, stále haprující. Morava-óm v Rama, Ram óm, má or A. Jan Hus-hnu s A. Václav Havel-váhal věc Lva (vyšší duchovnost). Koncil-k noci el. Islám-síla m=muže, majetku, moci. Bil Clinton-byl v tom klín. Edvard Beneš-dáš rudé nebe, též s nebe, udeš dar nebe=je nedostatek boží vibrace. Honza-záhon, chce být opečováván. Ondřej-on dře. Josef-dobrý, svědomitý pěstoun. Vlastní jméno je třeba přečíst zepředu i zezadu, u žen bez -ová a podle přijatého jména, žena se jménem manžela přijímá i vibrace jeho rodu. Přičemž přezdívka nejvíce vystihuje osobnost. Dodejme ještě Nečas, co jiného může národu přinést, nomen omen.

Smysl existence národů spočívá v tom, že každý národ svým specifickým způsobem zpracovává pohled na svět. A specifický způsob pohledu na svět je vyjádřen řečí. Různé národy svými jazyky popisují božskou nekonečnost z různých zorných úhlů pohledu. Kdo ovládá více jazyků, dovede postihovat ty věci, které jinak postižitelné nejsou. Speciálně čeština je jazyk, který umožňuje vyjadřovat se v jinotajích, proto mnohdy sloužila jako dorozumívací šifra, které žádný cizinec nemůže porozumět, pokud nemá v sobě ducha českého národa. To božská prozřetelnost nám vybrala rodiče, předky a národní prostředí přesně takové, jaké naše duše potřebuje ke svému vývoji. Proto buďme na svůj původ vděční a na svůj národ a jazyk hrdí. Jsou vlastně dědictvím a darem každému z nás a my si jich musíme vážit.

Pachy a vůně mají nejsilnější účinky ze všech smyslových vjemů, neboť působí bezprostředně na naši psychiku. Čich je ze všech smyslových funkcí nejtěsněji spojen s informacemi uloženými v podvědomí. Každý jistě zažil, když se setkal s jistou dávnou vůní, jak rychle se vynoří již zapomenuté vzpomínky a dokonale ožijí dávné obrazy, pocity i nálada určitého okamžiku. Tyto prchavé substance působí na hluboké základní rovině našeho bytí, v místě duše, kde jsme blízko čistému Bytí. Éterické oleje mají schopnost vést nás do těchto úrovní blaženosti a při tom uvolňovat blokády, které případně stojí v cestě, neboť rovina blaženosti stojí až za našimi blokádami a nezpracovanými zážitky. Jemné éterické síly rostlin se dotýkají vibračních polí člověka až na úrovni čaker a působí svým harmonizujícím a uzdravujícím účinkem. Protože jsou čisté rostlinné esence přírodními organickými látkami, je jejich účinek v souladu s potřebami těla i duše.

Už v 17. stol byly České země známé jako konzervatoř Evropy, zachovalo se z těch dob přísloví: Co Čech, to muzikant. Pamatuji si, když se otevřely po pádu totality hranice a přicházeli k nám lidé ze zahraničí, jak jedna z léčitelek popisovala svůj první dojem z naší země: Jakoby zde všechno zpívalo. Otokar Fisher: Já nemluvím. Má mluví krev. Já nezpívám, to zpívá něco ve mně. Hudebnost je znakem starých duší a také krása českých dívek a žen je pověstná; víme již, že božství se projevuje krásou. O Češích se vždy říkalo, že mají zlaté české ruce, že si dovedou se vším poradit, vykoumat, což je znakem živého tvůrčího ducha. V Čechách měli vždy prostí, s přírodou spjatí venkovští lidé nejblíže k pravdě či k Bohu; dříve se říkávalo, že každá česká hospodyně zná bibli lépe než leckterý farář. Čtení bible bývalo obvyklou činností nedělní a sváteční a též v zimním čase předčítala se pomalu v každé chalupě za dlouhých zimních večerů. Také lid venkovský v českých zemích to byl, kdo zachránil český jazyk před germanizačním tlakem vlády Habsburků. Těžkosti života vždy snášejí lépe lidé věřící, lehčeji se jim žije. Po hořkých zkušenostech s kupčením s odpustky, s 5 křížovými žoldáckými taženími do Čech, kdy plenili naši zem, s násilnou rekatolizací, inkvizicí, procesy s tzv. čarodějnicemi, s mnohou nepravostí kněží, je český národ necírkevní. Zdeněk Mahler: Lidé v České kotlině po všech těch hořkých zkušenostech upínají se na Boha přímo, přes horkou linku, bez zprostředkování církví.

Mnohokrát ocitl se český národ na pokraji neexistence, mnohokrát se ocitl v bezvýchodných situacích a vždy se znovu vzchopil k životu. Během tří generací národních buditelů v 18. a v 19. stol. podařilo se český národ emancipovat ve všech ohledech. České ženy v době obrozenecké bojovaly za práva žen jako první v celé Evropě. T. G. Masaryk, první president Československa, zrovnoprávnil ženy v ústavě jako první na světě; o politice se vyjádřil, že má být podložena vědou a spojena s mravností. S hamletovskou úporností řešily otázku být či nebýt mnohé generace v Česku, spolu se sporem o smyslu českých dějin. Ač je Česká republika známá svým ateismem, přesto v existenci reinkarnace u nás věří každý pátý člověk, což představuje asi dva miliony lidí. Studie ukázaly, že lidé sice odmítají tradiční organizované struktury, nikoli však nadpřirozeno samo. Většina lidí dokonce tvrdí, že jsou věřící, ačkoliv se nehlásí k žádné církvi. V Čechách je v průměru na obyvatele nejvíce kartářek, mágů, proutkařů, astrologů, léčitelů a podobných živností. Ale také mnoho lidí, respektive žen znovu inkarnovaných, dříve v čarodějnických procesech upalovaných.

Ze zákona polarity pochází lidová moudrost, že něco zlé je k něčemu dobré a dobré je i k něčemu zlému. Ku podivu a k překvapení neznalých, i ta tak často stýskaná nucená emigrace Čechů z vlasti v několika vlnách již od doby pobělohorské, nese i své dobré ovoce: vytváří se dosti charakteristický rys Čechů spočívající ve schopnosti improvizace, ve schopnosti vědět si rady i v nestandardních životních situacích. Odliv inteligence, tedy vzdělanosti založené na nadvládě rozumu, posiluje v národu druhou stránku polarity, tedy intuitivnost, vycítění správného citem, ne rozumem, což je vlastnost pro budoucnost velmi potřebná. Na straně negativní projevuje se ale i určitým křupanstvím. Všichni pocházíme z chalup, naše kořeny jsou lidové, naše kultura je lidová, lid uchovává staletou historii, je solí země. Zdravý selský rozum a pohodářství jako vlastnost Čechů a humor nad sebou a leckterou slotou má kořeny zde. Protože víme, že nic se neděje náhodně, můžeme vytušit, že národ je takto připravován ke svému budoucímu poslání, jak mu bylo předpověděno na úsvitu jeho dějin mystickou kněžnou Libuší.

Pán Tmy dobře znal úlohu svaté České země a Českého království, proto se snažil po věky až do našich časů různými cestami a způsoby lid této země zničit, rozprášit a zbavit národního i historického povědomí. Rozleptat národní sebevědomí je snahou involučních sil, a zdá se, že mladá nezkušená generace tomuto tlaku podléhá, české jí není dost dobré, pošilhává po blahobytném západu. Avšak opičení se po cizím, po světu, je znakem provincionalismu. Ještě než bylo dokončeno nové pokračování TV seriálu Nemocnice na kraji města, dopředu Dr. Staněk předvídal, že nedojde takového úspěchu jako původní Dietlova tvorba; první díly byly doslova zázrak, protože vždy šlo v prvé řadě o mravnost, o vyšší princip a v novodobém pokračování jde už jen o boj o moc, o prachy, o korupci atp. Na demokracii si stále jen hrajeme; u nás se nežilo nikdy snadně.

Výška mladé generace Čechů vzrostla, máme být třetím národem na světě v průměrné výšce. Mladý člověk žije ve hmotě celý, dnes v mladé generaci převažují lidé nevěřící, hmotně založení, zaměření jen na kariéru, tomu odpovídá pak i jejich tělesný vzrůst, celou svou sílu a energii dávají do tělesnosti; v očích mladých lidí, kteří na mýtinku ČSSD nepřetržitě hučeli a házeli na politiky vejce, dala se vyčíst duchovní prázdnota a nuda, nuda, nuda. Dříve ve středověku byli u nás lidé zbožní a věřící a mnohem menšího tělesného vzrůstu. Také staří lidé, kteří se stahují z vnějšího světa do nitra, ztrácejí svou výšku. Také ženy jako duchovnější inkarnace člověka jsou méně hmotné a menší. Titánové velmi vysokého vzrůstu byly bytosti nadané velkou inteligencí rozumovou, o to méně měli citu a ducha; oni to byli, kteří dle legend svedli člověka ke vzpouře proti Bohu, a pak následoval pád do hmotné existence.

Geomantie je původně prastará okultní disciplína, v níž se původně věštilo z tzv. zemských znamení: puklin, trhlin apod. V širším významu pak zkoumá, rozebírá a hledá vztahy mezi krajinou a člověkem. Zemi v zásadě pojímá jako bytost živou, protkanou žílami, v nichž koluje dračí energie. Místa s pozitivní energií označuje tradice jako místa posvátná, vhodná pro poustevny, kláštery a chrámy, na rozdíl od míst světských. Na místech posvátných člověk intenzívněji než kde jinde zažívá vlastní bytí, skrze obřad nebo meditaci vstupuje do kontaktu s božskými bytostmi, navazuje vztah s vesmírem. Zde vznikala pohanská zasvěcovací střediska, později křesťanské svatyně. Jsou to místa, na nichž dochází ke změněným stavům

vědomí. Váže se k nim celá řada pověstí, legend i zajímavých názvů jako Andělská hora, Dobrá voda, na rozdíl od míst s negativní energií jako Čertova rokle aj.

Šumava je místem protkaným posvátnými a léčivými prameny. Legendy a pověsti vystihují zvláštní charakter těchto míst. Zvířata se na takových místech zdržují ráda a často. O Šumavě a Praze se Marko Pogačnik vyjádřil takto: Šumava je na první pohled krajem velmi líbezným s mírnými kopci a údolími. Vlastně se ale jedná o prastarou krajinu s žulovým podložím a proto má velkou sílu. Mluví se o evropském Tibetu, protože tu kdysi byly velmi vysoké hory. A když se do této krajiny vnořím, cítím tuto sílu a světlo, které se v žule koncentruje. Proto není překvapivé, že na Šumavě je mocný dýchací systém, který má význam pro celý evropský prostor. Jedná se o určitý druh energetického dýchání, kterým je prostor v nejširším smyslu oživován. Proto takové boje o Šumavu a její lesy… Praha je velmi krásná. Ale vnímal jsem také, že na levém břehu Vltavy jsou zcela mimořádná místa. Dalo by se mluvit o silovém místě. Tedy o sakrálním prostoru přírody. Je to tam, kde se Vltava setkává s oněmi kopci, s Petřínem a Hradčany. Cítím silnou energetickou výměnu mezi řekou a silovými místy těchto dvou vrchů. Na obou výšinách jsem našel řadu míst, která mají zcela zvláštní vyzařování. Jsem si jist, že to byla kdysi kultická místa, ke kterým lidé vykonávali poutě, aby prožili jejich srdeční sílu. Krajinný chrám Prahy vytváří (posvátná) řeka Vltava od posvátného Vyšehradu k vrchu Petřínu a k Hradčanům, uprostřed s Karlovým mostem.

Posuďte nyní sami, zda jde o vědomou či nevědomou snahu poškodit duchovní vyzařování v českých zemích, co nám napovídá intuice: Splavnost Vltavy od horního toku: ano a vědomě. Kaplického oko nad Prahou? Ano a vědomě. Na jiném místě snad ano, ne však v dominantní pozici nad Prahou a v blízkosti krajinného chrámu Prahy, posvátného trojúhelníku tvořeného Vyšehradem, Petřínem a Hradčany postavit takovýto nízko vibrační, animálně technický objekt, který naprosto neladí s blízkým mystickým vyzařováním Hradčan. Stavitelé mají také svou profesní karmu, kterou splácejí své minulé dluhy: dříve bořili, nyní stavějí. Duchovní ochrana z vyšší úrovně se projevila a zabránila postavit knihovnu zde, na tak dominantním místě nad Prahou. Tančící dům v Praze? Ano, zasahuje do téhož magického trojúhelníku, zde jde ale o nevědomý zásah. V Praze na Smíchově u Anděla původní stará socha barokního anděla, která stávala v cukrárně u Anděla, byla zaměněna za postavu velkého černého muže rýsujícího se ve skle nové komerční budovy; údajně třikrát zamítli radní tento návrh, po čtvrté podlehli nátlaku cizích architektů a stavitelů. Takových příkladů by se jistě našlo mnoho. Je dobré uvědomit si to a takovým místům vracet svým myšlením a imaginací dřívější vysoké duchovní vibrace, třeba tím, že nám vnucenému černému andělu bělíme peříčko po peříčku svou představou. Patří sem bezesporu i vykrádání kostelů v Čechách a odvážení uloupených soch svatých a obrazů do zahraničí a s nimi i jejich pozitivní vyzařování v místě. Je třeba prohlédnout, poznat, jaké síly a proč jsou za tím a takto zde působí. Každý se může upřímně ve svém duchovním srdci zeptat: působí v tom a v tom případě síly dobra či zla, vědomě či nevědomě? Odpověď přichází bleskem v našem nitru, tichounce, avšak jasně, sotva jsme položili otázku.

V Novém Poselství z Prahy, inspirovaném a sepsaném v Praze 1957-1979, je řečeno, že vědění je jediná cesta k osvobození lidstva. Dveře otevírající se do Pravdy, byly otevřeny v naší době v Praze. Ve věku Vodnáře bude lidstvo zaléváno živou vodou, mnohé Pravdy jsou již lidem sdělovány. Člověk je posledním tvůrčím orgánem Boha. Člověk skutečně může tvořit; jakmile pochopí základní tvůrčí myšlenku, pochopí celé dílo a chce-li plnit své poslání, musí se stát kladným doplňujícím článkem tvůrčího díla: neměl být zvířetem, ale Bohem. Svými skutky, myšlenkami a city se lidé sami zařazují, zda dosáhnou potřebných kvalit, nutných k oživení nového věku. Velké nároky jsou kladeny na lidstvo, které přechází do věku Vodnáře. Planeta Země byla stvořena do krásy, tvůrčí dílo nejvyšší inteligence je dokonalé a člověku byla dána s láskou, aby v ní žil podle zákonů vesmíru. Tvůrce pak pečlivě smazával ničivé stopy civilizací, jež se planetou převalily jako vlny po moři, dal hierarchii rostlinám i zvířatům a člověka postavil v tvorbě nejvýše. Dal mu svobodnou vůli, bez které by nebylo evoluce, čistil vody i otrávené ovzduší, a géniové byli posíláni v pravý čas, aby ho obklopili krásou a objevy pro pokrok a spravedlivý život, takže člověk mohl a stále může rozhojňovat zahrady ráje.

V tom okamžení, kdy vznikala naše planeta, utrhl se velký odštěpek z vyšší planety Vegy, na tomto obrovském meteoru je vybudována Praha, na jeho nejvyšším bodě Vyšehrad, dávné sídlo českých knížat z rodu Přemyslovců. Proto u nás všechno má sklon k duchovnu. Tím jsme byli určeni k duchovní obrodě a od nás, z Prahy, vyjde nové, pravé Kristovo náboženství, které kněží zahalili temnotou, aby z víry pro sebe učinili výnosný obchod. To vše věděla jasnovidná Libuše, když věštila na posvátném stolci vyšehradském, který stál na samém vrcholu meteoru z duchovní planety: Vidím město veliké, jehož pověst nebe dosahuje. Tedy čistou, duchovní silou, která se od nás rozletí do celého světa, přemůže i hutné zatížení, které zapadlo do naší planety, když se střetly ve vesmíru zatížené planety a jejich odštěpky vnikly do Země. Proto zde na Zemi vše nevědomky podléhá tomuto zatížení; vše se musí vlastní silou dopracovat očištění pomocí duchovní síly. Po době křesťanské, době učení se lásce, přichází věk Pravdy, proto dveře vědomí se otevřely, je třeba překročit práh. Dveře otevírající se Pravdě, byly otevřeny v Praze, sděluje se v Novém poselství z Prahy.

O Česku a o Praze a její úloze podobně hovoří i Dr. Marta Foučková, jakož i mnozí jiní jasnovidci, a připomíná, že na pomoc při tomto úkolu je na našem území již inkarnováno mnoho vysokých duchovních bytostí, v křesťanské nauce zvaných apoštolové. O malém národu Čechů, který v moři nepřátel procházel vždy kritickými obdobími i utrpením, a to proto, aby uzrál pro svůj budoucí vedoucí úkol v kultuře ducha, píše i Ivo Wiesner v knize: Národ v lénu Bohů. Procesem pročišťování a prověřování se připraví náš národ do éry příští, éry slovanské. Prastará tradice říká, že na Zemi je mytické posvátné místo, kolem něhož vyroste město proslulé duchovní čistotou. Již v proroctví osvícené kněžny Libuše, při ukrývání kolébky prvorozeného Přemyslovce, se hovoří, že má v budoucnu kolébat nového krále národů.

Každý věk měl a má vyměřeny své úkoly. Končící věk Ryb byl určen k dokončení vývoje člověka rozumového, nastupující věk Vodnáře je určen k přechodu člověka rozumového do sféry duševní, psychické, jde o přechod ze sféry hmoty do polohmoty. Proto také úkolem člověka a lidstva je najít východisko z čistého materialismu, který člověka založeného více dimenzionálně neuspokojuje, do duchovna. Slovanským národům jakožto duším nejcitlivějším, je dán úkol, aby vedly obrodu lidstva v novém věku k čistému, všelidskému bratrství. Z milosti boží bude český národ hrát v této slovanské epoše vůdčí roli, byl dávno k tomuto poslání vyvolen. Český národ si toto své vyvolení nese od dob praotce Čecha, který byl do české kotliny pod posvátnou horu Říp přiveden. Libuše a Přemysl, slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, svatá Ludmila a svatý Václav, Karel IV, Jiřík z Poděbrad; i Rudolf II. měl v Praze své poslání, dále Jan Hus, Petr Chelčický, J.A.Komenský, T.G.Masaryk, Jan Masaryk, Jan Palach – to jsou vlastně inkarnovaní nebešťané, kteří na sebe dobrovolně vzali oběť.

Chceme-li dosáhnout spojení s Nejvyšším, chceme-li nalézt nejcennější dary, buďme pokorní. Snažme se vše, co konáme, konat pro dobro celku, nikoli proto, co nám to vynese, snažme se rozsévat všude dobro a lásku. Jakmile v sobě tuto touhu pocítíme, dostane se nám takových darů, jakých bude třeba k uskutečnění naší služby a splnění svého úkolu. Jsou lidé, jichž vysoce ušlechtilá a vyspělá duše si již vystavěla tělo tak jemné, že mohlo proniknout svými vnitřními smysly do sféry astrální, mají schopnost přijímat a vnímat velebnou krásu těchto sfér, o jaké se obyčejnému člověku ani nesní. Umělecká díla, jaké nám tito umělci předávají, jsou tak cenná, tak hluboká a dokonalá, že se lidstvo v úžase sklání před nimi a obdivuje v nich génia.

Takovým byl u nás na příklad Bedřich Smetana. Byl duší ušlechtilou, božskou, byl také věrným synem svého národa, s jehož kolektivní duší zůstává spjat, proto jeho umění je tak ryze české. Svou hudbou reprodukoval nám to, co svou duší vnímal, co slyšel svým vnitřním astrálním sluchem, co mu bylo z duchovna dáno. Že tomu tak skutečně bylo, dokazuje nejlépe bohatství a mohutnost jeho děl, které vytvořil Smetana již za své úplné hluchoty. I Beethoven byl obdařen těmito schopnostmi, i Mozart a mnozí jiní umělci. Jsme všichni dětmi božími a jako takovým nám byla dána velká práva a s nimi ale také velká odpovědnost.

Praha stověžatá a mystická, má se stát střediskem obrodného světového duchovního hnutí. Dnešní doba slouží k rozpoznání kladů i záporů světového dění, slouží ke krystalizaci ryzích charakterů. Proces pročišťování a prověřování připravuje národ pro věk příští, věk slovanský. Vše co přichází a přijde, je nutno brát tak, jak to přichází, s nadhledem, v souvislostech s vývojovým procesem. V současné chaotické době, kdy staré končí a nové se ještě neustanovilo, mají zdánlivě navrchu síly zla; i démoni útočí stále více proti lidem, kteří je zplodili. Démon je bytost astrální, vzniklá zformováním zlých myšlenek člověka. Pokud si lidé nepřipustí existenci bytostí, které v důsledku svého nevyvinutého duchovního zraku nevidí, nepochopí ani katastrofy, jež je nyní začínají stíhat. To vše je jen následek zneužití svobodné vůle, která byla každému lidskému duchu na cestu do hmotného vesmíru daná. Komenský: Svobodné sice chce mít Pánbůh dítky své, avšak ne svévolné, proto je jistými řády ohradil. Apokalyptické, kataklyzmatické jevy lze chápat jako přírodní, očišťující procesy jednak na rovině hmotné a jednak i na rovině psychické a mentální.

Proměny Země v jemnohmotných strukturách již nastaly, nyní se vše začíná projevovat i na úrovni hmotné. Odezva všeho dění probíhá i v ostatních říších života. Do přemnožených lidských těl vcházejí nové duše z říše zvířecí. Také padání skal v Hřensku i jinde je v přímé souvislosti s nastávající dobou transformace; duch uvězněný v kameni se uvolnil, tedy to, co dávalo skále život, odešlo a skála se rozpadá, umírá, jde o nezadržitelný proces.

Národy jsou tím, čím je udělají jejich bohové. Ale bohové se projevují jen těm a jen tehdy, jsou-li voláni, jak dávno již řekl Pythagoras. Zde leží i tajemství hokejových vítězství českých týmů, ne že by byly lepší nežli ostatní, ale spojení národa k jednomu cíli leží v síle a moci mysli, zde v myšlence na vítězství a mocného energetického posilování egregoru národního týmu. Měli bychom také vědomě ve své mysli posilovat egregory této země, poctivé práce, rodiny a podobné trvalé hodnoty. Kdo se cítí být dobrým Čechem a nešilhá po cizině, ten se vší pravděpodobností byl v České kotlině již vícekrát inkarnovaný, má zde své mnohé kořeny, úkoly i karmické vyrovnání. Avšak věčně platí, kam se kdo zrodí, tam se i hodí a kdo své úkoly ke svému národu a jeho poslání neplní, tomu se přenesou do příštích životů jako dluhy, které je nutno splatit. Což se i skutečně již pohledem jasnovidce děje, někteří emigranti dávají své vlasti nezištně k dispozici v cizině často hořce nabyté zkušenosti a vědomosti.

Podle T. G. Masaryka základní vývojová linie českého národa je: sv. Václav, Karel IV., Jan Hus, Petr Chelčický, J.A.Komenský, Palacký a patří sem samozřejmě sám Masaryk. Co tyto lidi spojuje, je, že každý ve své době hledal pravdu, jsou dodnes lidem považováni za vůdčí osobnosti národa, kdežto jiní národové ctí dobyvatele, válečníky, zpěváky. Mnohé nám také vysvětluje Husovo heslo: Boží pravda vítězí. Až do doby Jana Husa právo na názor měla jen hlava kmene, církve, státu, podřízení museli být téhož názoru, poddaní téhož vyznání jako jejich zeměpán. Hus nastolil právo na názor každého, kdo nechce být jen údem kolektivní duše; z duchovního hlediska je to počátek nové doby. Ve sporu s církví, která trvala na tom, že když bude učit, že máš jedno oko, tak máš jedno oko, trval Hus na svém: Já chci být o tom přesvědčen. Začal tak dobu, kdy se jednotlivec konstituuje jako samostatná osobnost.

Podívejme se nyní na některé další inkarnace významných Čechů z pohledu jasnovidců. Václav Havel byl v dřívější inkarnaci českým králem Jiříkem z Poděbrad; jím vyvrcholily dějiny českých králů. Palacký v něm viděl dědice umírněné politiky Žižkovy a také dobrého panovníka, velkého státníka a obhájce pravdy. Jiří přijal za své heslo: Pravda Páně vítězí. Postavení a úloha Jiříka z Poděbrad byla velmi nesnadná a málo hodná závidění, málokdo mu rozuměl. Ladislav Quis napsal výstižný epigram: Poslední ty jsi byl z Čechů, jenž královskou korunu nosil. Po tobě nosili jen korunu mučednickou. Panstvo, jež sjednotil jsi, to korunu vyneslo tobě. Kdybys byl sjednotil lid, byl by ji nosil Tvůj rod.

Jan Palach byl králem na území Izraele. Karel Weinfurter byl sv. Markem apoštolem a zdá se, že i slovanským věrozvěstem Konstantinem-Cyrilem. Karel Kryl v předchozích inkarnacích byl Antonínem Dvořákem, doteky s božským nám znějí v Novosvětské, a také byl slavným Paracelsem. Josef Hlávka, architekt, stavitel a mecenáš byl božská duše, plnil boží svědectví na Zemi, měl by být pravým vzorem pro všechny podnikatele. Milan Chladil byl pravděpodobně Carusem; když dosáhl Caruso božské dokonalosti, pak ještě asi v jednom či druhém vtělení po vrcholu doznívá umění umělce v nižším stupni. Karel Gott, nomen omen, dnes dosahuje božské dokonalosti, předpokladem k tomu byly předchozí inkarnace velkého úsilí a trpělivé práce, často o hladu a bez uznání; tak každý umělec postupuje až k božské dokonalosti. Odtud také pak jejich skromnost, vnitřní hluboká víra, snaha o pravdivost a čistotu, intuitivní odpor k nedobrému, snaha zpívat jen o dobrém a pozitivním. Každý člověk jednou v některé své inkarnaci má dosáhnou božské dokonalosti v určité oblasti a v dalších inkarnacích zase v jiné.

Božena Cibulková (narozená na severní Moravě v obci Svébohov, zemřela ve věku 81 let roku 1995, přijímala během svého života obsáhlé poselství z duchovních světů) píše v neveřejné řadě Slovo duchovního poznání: Kristus dal shromáždit do prostoru Evropy všechny zločince válečné i bratrovražedné, kteří působili v celém tisíciletí křesťanství jako strůjci, iniciátoři a realizátoři válek křesťanských…shromáždění se skládá z těch…kteří se do Země znovu vtělili a zaujali místa vedoucích státníků, politiků, vůdců stran, ideologií… Jasnovidný zrak potvrzuje tato slova a vidí v současné Evropě inkarnovaného Napoleona, Jana Žižku i Jana Masaryka, Švédy, kteří loupili v Praze po Bílé hoře, vysoké nacistické pohlaváry, kteří odpracovávají svou těžkou karmu v zemích, kde nejvíce škodili apod. Jeden z českých pánů popravených na Staroměstském náměstí po Bílé hoře, dostal v době současné od věčnosti bonus, dobrou karmu, dostal vysoký politický post v Praze, avšak protože upřednostňoval především zájmy své a nedbal o blaho lidu, o zájmy obecné, namísto odměny od věčnosti vysloužil si do budoucna negativní karmu. A jestliže ministr Kalousek veřejně v televizi obdivuje a hlási se k ideálu šedé eminence kardinála Richelieu, inu proč ne, když jím v dřívější inkarnaci byl.

Bitva na Bílé hoře (8. 11. 1620 po 2hod bitvě bylo poraženo české stavovské vojsko vojsky Katolické ligy a Ferdinanda II., České země se dostaly do 300 let trvající nadvlády rodu Habsburků) rozdělila český národ na dvě proti sobě stojící skupiny tehdy a také dnes, situace se znovu opakuje, a tak dlouho se bude opakovat v novodobých kulisách, dokud lidé nezpracují obě polarity ve vyšší stupeň poznání; stejně tak kapitalismus a komunismus, pravé a levé, tezi a antitezi v syntezi. Tehdy v bitvě stejně jako v nedávných volbách stáli proti sobě představitelé obou vojsk, dnes politických stran, nesmiřitelně proti sobě a jejich novodobí rádci z ciziny byli dříve Čechy plenící Švédové a dnes je štvali proti sobě, posilujíce tzv. konfrontační politiku, kterou ale národ český, ve své podstatě duchovní, nepřijal. Je třeba pomoci národu meditací a modlitbou a dospět tak ke smíru obou znepřátelených stran, aby národ český jako celek mohl postoupit ve svém vývoji o stupeň výše, aby tuto karmu zpracoval.

Známá mně osoba, jasnovidná, která když se přistěhovala na nové sídliště pod Bílou horou, byla překvapená, co tam zůstalo ještě duší z bitvy na Bílé hoře, dlouho ještě je převáděla do astrálu. Také se zhrozila, jak byli masakrováni poražení na útěku do zad vítězným vojskem, nelítostně, s velkou zlobou, proto se jejich duše nemohly cestou přirozenou samy dostat do příslušných sfér. Na útěku padla většina poražených, odtud polaritní rozdělení národa až do našich časů. Znala jsem dva mladé muže, kteří když zjistili, že mají společné karmické zatížení z bojů z dob minulých, začali navštěvovat místa dřívějších bojů, prosili tam za odpuštění a smíření a duše, které tam dodnes zůstávaly a nedokázaly samy přejít do sfér jim příslušných, tam odváděli. Je třeba nastoupit cestu pochopení viny, pokání a smíření; mnozí z nelítostných aktérů té doby jsou dnes u nás zrozeni a zrak jasnovidný vidí některé i ve funkcích armádních i politických. Zatímco ve světě jsou taxikáři v dřívějších svých inkarnacích mírumilovní kočí, tak v Praze jsou taxíkáři vesměs bývalí žoldnéři, proto jsou s nimi stále takové potíže; snad je zde i souvislost s onou nešťastnou bitvou. Podobná je situace také se skinheady a mladými neonacisty u nás i v cizině. Jsou to často duše mladých vojáků, kteří bojovali v Hitlerově armádě, byli od mládí cvičeni a vychováváni k boji a k tomu, že budou vládnout nad všemi; většinou byli i zplozeni právě s tímto určením. Jejich duše je bezradná, neví si rady, neví, kam patří. Jak těmto ztraceným duším pomocí? Modlitbami a prosbami za ně, prosbami o boží požehnání jejich duším, to je vždy nejúčinnější obrana i pomoc.

České země mají poměrně čistou přírodu, třetina území je zalesněna, v prostorách přírodních chrámů vyzařují vyšší elementární bytosti. Česká řeka Vltava protéká českou kotlinou od jihu k severu, tvoří páteř Čech, je řekou posvátnou, tak jako Ganga v Indii. Česká řeko Vltavo, tvůj pramen vyzařuj jasnou světelností, ať jej najdou duše odešlé po smrti těla do stínů nebo do temna, v něm se umyjí a očistí, a jako očištěné najdou nový šat a rozžatou svíci na svou další cestu, zapisuje si Božena Cibulková a také píše o významu slov české hymny Kde domov můj v souvislosti s posláním České země: Můj domov (domov Pána) je tam, kde je Boží krása, voda, strom, květ...otevírá se duchovní prostor Vyšehradu jako brána k nebesům i brána nebes k Vyšehradu…naplňují jej andělé…národních strážců, učitelů, vůdců…uzavírají jej do světelného kruhu…toto zřídlo představuje centrální zdroj sil absolutních, daných transformaci vesmíru, která začíná od České země a duchovního Vyšehradu…Nechť jsou v České zemi projeveny a  českým jazykem tlumočeny Boží myšlenky v době nejtěžší, jaká kdy vstoupila do dějin Země…

Základní duchovní osnova, kterou žije ten který národ, se projevuje v duchovních vzorech, které si lid vybírá jako představitele národní tradice. Bývají to u jiných národů vesměs slavní dobyvatelé, válečníci, také hvězdy popu a filmu. V řadě českých vůdčích duchů národa je to ale svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, J. A. Komenský, T. G. Masaryk, Palacký, Havlíček, Božena Němcová. Všichni ve své době usilovali o poznání Pravdy. Toto úsilí o poznání Pravdy je hlavní duchovní vibrací českého národa a ve větší či menší míře je obsaženo v duši každého Čecha a Moravana. Již několikrát se národu zdálo, že ji nalezl, ale po každé se jednalo o polopravdu, o klam. Nadšení po objevení pravdy vystřídalo zklamání, kocovina; odtud vyvěrá zjev jako je Švejk a švejkování, neboť pokus dosáhnout pravdu je obvykle provázen mocenským ohrožením existence malého národa, evokuje snahu o biologické přežití. Jen v minulém století to bylo v roce 1918, 1938, 1945-8, 1969 a 1989, vždy následovalo zklamání.

Krize ideologií v Evropě začínala vždy v Česku. Reformace křesťanství zde začala husitstvím, rozpad habsburské monarchie začal také v Česku. K přijetí komunistické ideologie relativně největší částí národa ze zemí dobytých sovětskou armádou přispěla mnichovská zrada západu a selhání sudetských Němců jako spoluobčanů. Ne náhodou začala revizionistická vzpoura českých komunistů v roce 1968 v Praze, která předznamenala rozpad celé komunistické ideologie. V Česku probíhá nejrychlejší transformace v tržní ekonomiku, i když vycházela z podmínek největšího zestátnění. A nebude žádnou náhodou, že zde bude jako první objevena prázdnota a bezperspektivnost západního konzumismu a s ní spojená společenská krize civilizace. Právě v Česku je evropský duchovní barometr. Česká kotlina je tibetskou mísou duchovních dějů, urychlovačem a zkumavkou dějů, které se následně odehrají v Evropě a ve světě. Zde se v plné hloubce střetnou dva duchovní proudy – víra v transcendentno a konzumismus. Je to obrovský úkol pro bojovníky ducha a pro český národ, který jim byl od Prozřetelnosti dán a k němuž byly generace lidí zde sídlící připravovány a vychovávány. Český ateismus je možno porazit jen vyšší kvalitou duchovnosti, která obstojí v mimořádně kritické míře vyciťování české populace.

Vedení národa, o němž T. G. Masaryk prohlásil, že česká otázka je otázkou náboženskou, tak politické vedení státu ovládli lidé zcela duchaprázdní, což je příčinou toho, proč místo hospodářského a duchovního zázraku se dostavila stagnace, rozčarování, společenský marasmus a pokračující podzemí duchovního jádra národa. Hlavní masa národa lační po kvalitním duchovním poznání. Pravé poznání tkví v tom, že víra není pověra, víra je předpokladem vyššího poznání, které zahrnuje i nehmotnou dimenzi bytí, v níž se naše duše a duch neustále pohybují a odkud čerpají inspiraci, ideály a energii ke svému bytí v hmotném světě. Objevení pravdy národ teprve čeká. Vynoří se z hloubi všeobecné krize, do níž klesne rozvinutá výstavba konzumismu. Do nového věku vede národ jezdec na Václavském náměstí, symbol národa. Není náhodou, že kulminace dějů se odehrává právě zde, u sochy svatého Václava. Člověk je jediný tvor, který ve svém organismu spojuje všechny tři roviny bytí: duchovní, duševní a hmotnou, dosud tak činil většinou nevědomě. Nový věk přináší rozšíření plného vědomí do všech sfér bytí. Dveře otevírající se do Pravdy byly otevřeny v Praze, na prahu vnímání vyšších dimenzí života. Světská práce zajišťuje život v hmotné dimenzi, duchovní práce zajišťuje postup, vývoj, evoluci.

Láska vede na pravou cestu, z lásky činí člověk dobro. Po době křesťanské, době učení se lásce, přichází doba Pravdy. Každý jednotlivec by se měl poučit o vysokých duchovních zákonech, při čemž lehce každý zjistí své chyby a díky poznání by se měl změnit. Převážná část dnešního lidstva je karmicky záporně zatížena, proto stojí lidstvo před otázkou nutné změny. Jenom změnou člověk roste a ta změna vyžaduje ten nejtěžší a nejtvrdší boj, boj proti svým špatnostem. Vývoj se nemůže zastavit a lidé určeni k vývoji se musí učit. Pouze asi jedna třetina lidstva je připravena postoupit v časovosti dopředu. Zatímco světská práce zajišťuje člověku život těla na Zemi, duchovní práce zajišťuje člověku postup, vývoj. Království boží nepochází z tohoto světa.

Větší Pravda se vždy prosadí sama, mění se jen stav mysli. Malé a nedokonalé je dosud lidské poznání zákonů a Řádu Ducha. Víra je spojujícím článkem, mezičlánkem mezi nevědomostí a vědomostí. Teprve na základě vědomé duchovní práce se probouzí božské, univerzální vědomí v člověku, které dává poznání Pravdy i poznání klamu a lží. Část lidstva potřebuje pro svůj vývoj radikální změnu, a proto tato změna bude určitým časovým skokem, mutační dobou, která bude lidem dána. Každý má svůj čas a každý může svůj čas urychlit nebo zpomalit, neboť čas má svůj základ v bezčasovosti. Jeden biblický věk trvá kolem 2 tisíců let, proto při zrodu věku Vodnáře bude znovu inkarnována Božská Inteligence, jejímž posláním bude hlásání Božího Míru na Zemi. Mír, klid bude postupně realizován v nitru lidí postupujících na duchovní cestě o stupeň výše. Čisté, dobré myšlenky jsou od Boha, cit je od srdce a rozum je hmotného původu. Myšlenky nedobré, chybné a špatné pocházejí od rozumu, který svádí z cesty citu. Vládne-li člověku rozum, má na člověka vliv zhoubný a špatný. Rozum musí být ve službách Ducha, vládne-li rozumu Duch, má vliv správný a dobrý. A právě proto, že od doby francouzské revoluce člověk povýšil rozum nad Ducha, připravil si těžký osud, neboť rozum ho strhává do hmotných záležitostí a tím do hříchů a odvádí ho od jeho určení a vývoje. Proto vědění o tom všem je jediná cesta k osvobození lidstva.

Je zřejmé, že všechny naše hříchy a poklesky nejsou překážkou k našemu spasení, nýbrž jen naše pýcha a sebeláska, která nám překáží, abychom poznali a uznali své chyby, které nám brání kráčet ke své spáse. Ten, kdo nemá víru, může hledat Boha po celý život a nenajde Ho nikdy, Boha nalézt znamená věřit. A věřím-li v Boha, v Jeho moc a sílu, věřím-li, že je všude přítomen, pak Ho také najdu všude a ve všem, tedy i v sobě. A najdu-li Ho v sobě skutečně, pak teprve mohu říci, že můj poměr k Němu je jasný, mně samému srozumitelný. Perské přísloví říká: Nejlepší způsob, jak milovat Boha, je milovat to, co stvořil.

Není pochyby o tom, že žijeme v době neobyčejně vážné a pohnuté. Všechny události, které se dějí kolem nás i ve světě, nedějí se náhodně. Měly by probudit lidstvo k větší pozornosti k tomu, co se to děje a proč se to děje.

 

 

 

x x x x x x x x x

 

 

 

Modlitba za český národ

 

Modlím se a prosím za Český národ, za krásnou českou zemi.

Prosím o probuzení duší připravených,

prosím o odstranění setrvačnosti naplněné karmy

jak u jednotlivců, tak i rodin, obcí i národa.

Prosím o probuzení vnitřních duchovních schopností

duší již připravených tak, aby mohly ode dneška působit

svým duchem a vnitřním mírem

do současného chaotického dění ve světě

a pomáhaly tak nacházet

tu pravou cestu Ducha a duše člověka na cestě návratu

ke svému Bohu Otci, Bohu Matce

skrze syna Božího Ježíše Krista. Amen.

Přijala J.S.