Zevní a vnitřní člověk

Vnější viditelný svět, který vidíš, je jen v panství lidské mysli: autorem je mysl, ta jej stvořila a za svět viditelný se neumí vzdálit. Nad lidskou myslí jsou světy neviditelné, celé hierarchie duchovních bytostí; i Stvořitel je nad myslí a daleko nad lidským intelektem. Je nutno otevřít vyšší mysl, mysl ducha, abychom mohli poznávat i tuto větší část Univerza. Duchovní mysl je v latentní formě v každém člověku. Cesta mystická vede hrubý rozum k jemnému. Čím jemněji duše vyrostla, tím menší radost pociťuje z věcí hrubých, hmotných, světských. Duchovní poznání všech je jen otázkou času.

Člověk je z části bytostí božskou a zčásti satanskou. Zevní nízké já pohybuje se sem a tam, podle toho, kam člověk obrací svou pozornost: buď vzhůru k Bohu, jindy dolů ke své satanské nízké podstatě, k principu chtíčů, ke kamě. Člověk má dva anděly – jeden je pro spravedlnost a druhý pro nepravost. Věř spravedlivým, nevěř nespravedlivým. Neboť spravedlnost jde pravou cestou, ale nespravedlnost jde cestou zlou. Pročež tedy jdi cestou správnou a opusť cestu nesprávnou. Zlá cesta nemá dobrého konce, je neschůdná a plná trní a kamení úrazů a vede ke zkáze; ti, kteří jí jdou, jsou zranění. Ti, kdo kráčí správnou cestou, jdou po rovině a bez námahy, protože není ani drsná ani trnitá. Anděl spravedlnosti je mírný a skromný, laskavý a tichý. Když vstoupí do tvého srdce, tu počne s tebou mluvit o spravedlnosti, skromnosti, čistotě, o laskavosti a odpuštění, o lásce a zbožnosti. Když tyto věci dojdou do tvého srdce, tu si buď jist, že je s tebou anděl spravedlnosti. Toho poslouchej a čiň, co ti radí.

Poznej také díla anděla nepravosti. Nejprve je rozhořčený, hněvivý a pošetilý a jeho činy jsou záhubné a porážejí služebníky boží. Když tyto věci vstoupí do tvého srdce, budeš vědět podle jeho skutků, že je to anděl nepravosti. A rovněž také, když do tebe vstoupí touha po mnohých druzích masa a po pití, touha po věcech, které patří jiným a pýcha a mnohé mluvení a ctižádost. Když tedy znáš skutky jeho, odstup od nich a nevěř jim, jsou to skutky zlé a nikdo s nimi nestane se služebníkem božím. Kdyby byl člověk sebe šťastnější, přece jenom když myšlenky tohoto anděla vstoupily do jeho srdce, tu muž nebo žena musejí spáchat hřích. A naopak, kdyby člověk byl sebe špatnější, když skutky anděla spravedlnosti vstoupí do jeho srdce, tu musí učinit něco dobrého. Tito dva andělé jsou vlastně dva personifikované principy v člověku: anděl spravedlnosti je svědomí, čili vliv šestého principu, božské duše, buddhi; anděl zla je princip kamický. Tyto dva principy v člověku spolu neustále bojují a podle toho, ke které straně se člověk přiklání, ubírá se buď ke světlu, nebo ke tmě, jde buď cestou evoluce, nebo involuce. Ne nadarmo je psáno v žalmu LXXXII, 6: Vy jste bohové. Možnost zdokonalovat se až k nejvyšším oblastem Ducha má každý člověk – jen je třeba obrátit svou mysl do nitra, kde sídlí naše nesmrtelná podstata, Duch svatý.

Člověk v sobě nosí dvojí přirozenost: tělo a ducha. Proto bylo člověku řečeno: kdo sám sebe pozná, pozná veškeré tvory. Neboť veškeří tvorové jsou buďto tělo nebo duch. Podle toho učí Písmo o člověku, že v nás je jeden zevní člověk a druhý vnitřní člověk. K zevnímu patří vše, co se týká tělesnosti, hmoty. Písmo jmenuje toho starým člověkem, též zevním, nepřátelským nebo otrockým. Druhého člověka jmenuje Písmo člověkem novým, nebeským nebo mladým, nebo přítelem i šlechticem. Jsou také lidé dvojího druhu. Jeden druh je tak utvořen, že žádná slabost ho nepřepadá anebo jen málo. Ale druhý druh lidí je tak utvořen, že jeho chyby často ho uvádějí do kolísání. Jeho zevní člověk bývá často pohnut přítomností zevních věcí buďto k pýše nebo ke hněvu nebo i smyslně, podle povahy věcí. Lidé prázdní a marniví a lidé nevěřící, neobracejí se k Bohu, aby byli vedeni k pravdě a aby jim Bůh radil, ale obracejí se k různým falešným prorokům, k hadačům a k médiím, na které působí démonické bytosti, aby je ještě více odvedly od správné cesty; při čemž se maskují krásnými a vznešenými jmény, slibují to, co si lidé přejí, čtouce jejich myšlenky. Moudří lidé poznají citem jejich prázdnotu a marnost, která se nedá dlouho maskovat. Kdokoli je silný vírou v Pána a kdo se oděl pravdou, nedruží se k nim, ale odchází od nich.

Hřích i ctnost spočívají ve vůli. Zlo, ke kterému je člověk veden svým hříšným tělem, nemá onu zhoubnou moc nad mystikem, jako nad člověkem vnitřně neprobuzeným, nevědomým. Nesmíme zoufat, když někdy podlehneme, nesmíme si ale také ve hříchu libovat. Když už jsme se nějakého prohřešku dopustili, je věcí nejdůležitější pustit to ihned z mysli. Čím více se zabýváme myšlenkami na věci hříšné a nečisté, byť za účelem lítosti, tím více v nás oživují a sílí. Nemysleme na přestupky spáchané, mysleme ihned na věci opačné, dobré, na druhou polaritu. Tím nejjistěji vypudíme špatné představy. Jinak si nečiňme přílišné násilí a nedomnívejme se, že sami něco zmůžeme se svou očistou. Dokud jsme připoutáni ke smrtelnému a podle přirozenosti hříšnému tělu, dotud budeme tvory mravně zcela nízkými – dokud nás neočistí Duch svatý. Kdo je v milosti boží, tomu jsou jeho hříchy odpuštěny. Svatý Pavel: Nebo hřích nebude panovat nad vámi - nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí. V mystikovi je karma zničena.

Běžné vědomí se týká zevní stránky, schopnosti vnitřního člověka jsou ve stavu dřímajícím, pozvolna se vyvíjejícím. Moderní věda činnost vnitřního člověka pojmenovala podvědomím. Aby to bylo přesné, je třeba ještě přidat pojem nadvědomí. Podvědomí je komplex duševních sil, které jsou skryty v hlubinách lidské duše; mezi nimi jsou síly nízké i božské. K jejich odhalení, pochopení i ovládnutí vede jenom jedna bezpečná cesta, mystika. Vnitřní smysly má člověk také dvojí, nižší a vyšší. Nižší otevírají bránu do astrálu, do nejbližšího nám neviditelného světa; tento svět je jen o málo vyšší, než náš. Mystickou prací se nám otevírá pět duchovních smyslů, které otevírají bránu do světa duchovního, božského. Odtud měli své vize proroci, světci, jogínové, Mistři. Odtud přicházejí k nám dolů do údolí stínu nejvyšší a nezvratné pravdy, neomylné pokyny a rady. Devět desetin našeho přijímacího a vysílacího aparátu myšlenkového je v neviditelnu. Je to komplex neviditelných orgánů, jež si vybudovala naše duše, zčásti jsou v těle a zčásti mimo tělo v menší či větší dokonalosti.

Neviditelno je zákonnou a neodmyslitelnou součástí našeho světa a zároveň jeho nepoměrně větší částí. Neviditelno je kolem nás zevně, podobně jako věci a bytosti viditelné a pak je Neviditelné, které je pouze v lidské duši a rozvíjí se v jeho duševních silách. V každé době byli lidé, kteří mohli poznávat tento neviditelný svět; ve starých dobách býval lidský organizmus více schopen takto vidět a tak tomu bude i u budoucích lidí. Takový vývoj děje se u lidstva ve vlnách, rozvíjí se a pak uhasíná. V obou říších tohoto světa, ve viditelné i neviditelné, má každý čin také svoje následky, přičemž činy jsou i vlastní myšlenky, slova i city.

Pátý princip, manas, čili duše, jako část naší vnitřní podstaty, projevuje se nám vědomě, a sice našimi myšlenkami. Všechny myšlenky nejsou ale naše, mozek je centrem jak vysílacím, tak přijímacím; všichni máme mnoho myšlenek cizích, aniž o tom máme tušení; záleží na našem vnitřním naladění. Také náš 6. a 7. princip působí na nás svými mocnými myšlenkovými proudy, vnuknutím; také podléháme našeptávání své vnitřní podstaty, svědomí. Je třeba mít mysl čistou a zdravou. Vzdej se vší touhy po hmotném, vnějším světě. Je to místo nesvaté. Někteří lidé se nemohou zbavit rozumování a stále jen rozumují, ale tím nepřijdou nikam daleko. Rozumování je slepá ulička. Náš hrubý rozum vycházející ze světa hmotné úrovně nemůže pochopit nic, co je nad hmotnou dimenzí. Nic nemůže vstoupit do věčnosti, tj. do věčného světa, do bezčasí, než jedině věčný duch věčné duše. Duchové smyslů, tj. duše a duch zevního člověka a rozumu byli z toho vyloučeni. To, co je z tohoto světa přeneseno do věčnosti, je věčný duch vnitřního člověka, 7. princip, Atma. Proto je psáno, že nic nepřijde k Bohu, co z Boha nevyšlo.

Věčný nesmrtelný duch se zrodil z věčnosti, z věčnosti vstoupil do času a z času může vystoupit do věčnosti. Je sám v sobě neviditelným duchem, který je teď postižen pádem; ve dnech svého pádu se skrývá v duchu rozumu. Liší se od něho, duchem rozumu není ani viděn, ani poznán, ani pochopen. Zevní smrtelný duch je astrální tělo, které podléhá planetárním vlivům a musí se po smrti těla rozpustit jako celá spodní smrtelná čtveřice (viz: vnitřní složení člověka, I.část). Duch rozumu je manas, duše zevního člověka, která z části je smrtelná. Na cestě mystické zevní rozum musí být úplně potřen, usmrcen. Zevní člověk je smrtelný, vnitřní je člověkem věčným. Věčná duše má nesmrtelného ducha, který z věčnosti sestoupil, a proto taky věčně žít musí. Smrtelná a věčná duše žijí jedna ve druhé jako jedna duše a přece samy v sobě jsou dvě různé duše, z nichž zevní nezná vnitřní. Každý má ve svém nitru dvě osoby, které jsou si jakoby cizí a přece mají téhož ducha. Jsme jakoby dvě bytosti, které vedou dva rozdílné životy a jež mají dvě různé řady smyslů, které používají v příslušných úrovních. Člověk jakoby vede dvojí život, jeden ve hmotném světě a druhý v neviditelném světě, má tudíž i dvojí zážitky.

Duchovním vnitřním okem vidíme podstatu, jádro věcí. Tělesným okem vidíme pouhou skořápku. Ve věčnosti se vše stává pochopitelným, neboť podle své vlastní pravé podstaty je duší viděno, poznáno a pochopeno. Vnitřní vědění čili osvícení je zevnímu světu neznámé a lidem nepochopitelné. Toto chápání nelze ani nezasvěceným lidem dát, často pro to není ani slov; dokud člověk nemá poznání Podstaty světa, není to možné. Stará moudrost nás poučuje:  Poznej sama sebe, abys poznal Boha. Abys poznal Já veškerenstva, musíš poznat nejdříve svoje Já. Zasvěcený mystik v prvé řadě ví, čím je a to žádný jiný člověk neví, než on sám, než jen zase člověk stojící na stejné či vyšší duchovní úrovni.

Bůh vidí věci tak, jak jsou sami v sobě svým vlastním světlem a svým okem věčnosti. A když lidská duše je spojená s Jeho světlem, tu vidí věci tak, jak je vidí Bůh, totiž skutečně, podstatně, vnitřně, v nich samých; ale vždycky podle schopnosti tvora a nikoli stejným způsobem, jako Stvořitel. Neboť Stvořitel neukazuje a neučí najednou víc, než co duch věčné duše může pochopit a porozumět. Ó rozume, poznej svůj vlastní původ čili rodokmen. Jsi dítětem hvězd, zrozený a stvořený k potřebě a službě zevního člověka, jakmile věčný člověk byl vyhnán z ráje. Ty jsi ve své vnitřní podstatě dítětem a plodem pádu, ó rozume. Ačkoli rádi přiznáváme, že jsi učitelem a mistrem věd, umění i všeho poznání, které patří k viditelnému stvoření, přesto jsi jen ubohým, nepatrným a temným pozemským duchem v porovnání s poznávajícími duchy v tiché věčnosti.

Božská moudrost sice nestojí v umění ani v rozumu, ale ukazuje uměním cestu, co má rozum činit a jak má hledat; umění je božím nástrojem, kterým božská moudrost pracuje. Tajemství tvořivosti leží uvnitř každého z nás. Bůh je Stvořitel a jako duše jsme miniaturními replikami Boha. Umění je způsob, jímž můžeme svého ducha projevit ve hmotném světě. Prostřednictvím umění můžeme city vyjádřit takovým způsobem, že napomůžeme i ostatním nalézt sama sebe. O tvořivost se člověk připravuje srovnáváním se s ostatními a tím, že zhotovuje produkt k prodeji, nikoli jako proces sebevyjádření. Když zevní člověk se nenaučí žádnému zevnímu umění, tu je blíže zvířeti, které také neví, co je podstatou vší podstaty. Kulturní národ lze nejsnáze posoudit podle jeho výplodů uměleckých, neboť podávají obraz toho, co se zrcadlí v duši národa, v jeho cítění, myšlené, jednání. Kdekoli je nějaký obraz, musí být také duchovní originál, stejně jako stín předpokládá nějaký předmět, který jej vrhá. Neboť na zemích ani v nebesích nemohou lidé nebo duchové vytvořit nic, než co je každému v Mém Království v úplnosti viditelné.

Není ti možno pochopit hluboká tajemství Centra, ačkoli můžeš chápat veškerá tajemství svého světa. Může snad rostoucí život rostlin pochopit smyslný život zvířat? Nikoli. Může snad smyslný život zvířat pochopit lidský život rozumový? Naprosto ne. A právě tak málo může život rozumový zevního člověka pochopit nadsmyslný život, který je vlastní věčnému Duchu věčné duše. A proto, ó duchu rozumu, udržuj se nadále ve vlastním okruhu smrtelnosti tohoto viditelného světa. Nikdo, dokud je v těle, není naprosto neomylný.

Kde je velké umění, ale nikoli pokorné srdce k Bohu nakloněné, tam je co nejjistěji antikrist. Neboť v umění vězí pýcha a vlastní čest a ta chce svět ovládat a mnoho mít. Pravý křesťan (patří do neviditelné duchovní církve) je sluhou božím, nic není jeho vlastnictvím, on není v tomto pozemském díle doma. Je jako boží širočina, se kterou Bůh staví dům. Nechť činí cokoli, ví, že to činí Bohu a že z toho bude Jemu skládat účty. Nemá pohlížet na životní běh svých předků, kteří zde putovali v chtíči pozemského života. Neboť vše, co je nám dáno na zemi, máme považovat za boží půjčku, za hřivnu, která nám byla svěřena a nikoli za své vlastnictví. Nic z toho nám také nezůstane po odchodu z pozemského těla. Též naši milí, příbuzní a děti i přátelé nám nepatří, jsou jen na čas nám propůjčeni. To by měl mít na mysli každý člověk. Pak by brzy zmizela chamtivost, lakota a lidská domýšlivost a vzrostla by víra, důvěra a oddanost ke Stvořiteli.

Veškerá královská a knížecí výsost se všemi mocemi vznikla z řádu přírody. V obraze božím není násilí, ale dobrovolná a ochotná služba; tak jako jeden úd či větev slouží celku, neboť všichni dohromady jsme jen jeden. Panství vzniklo z říše přírody a může vstoupit do království božího, jen pokud svou moc vede jako služebník boží v říši přírody, pokud nepřekročí řád a nestaví se výš, než kam jej postavil úřad. Ani pán ani kníže nedostal moc prolévat krev. Jakmile to činí, zákon ho odsoudí též ke smrti. Moudrost boží si nežádá války. Duch svatý neválčí, nýbrž miluje a sám dává. Ale podle hněvu božího sežírá každou bezbožnou bytost. Žádný křesťan ani praví lidé a děti boží neválčí, neboť křesťan je ve čtyřech elementech hněvu božího v sobě a v Kristově smrti mrtev a v Kristově duchu lásky se zrodil v nového člověka, který žije ve spravedlnosti, v lásce a trpělivosti; ale nikoli v sobě, nýbrž v Bohu a v Kristovi. Když se někdo brání ve své velké nouzi proti nepříteli bez jakékoli jiné touhy, pomsty či odplaty, není to proti Bohu, neboť komu hoří dům, ten ho hasí. Kdo však válku začne a způsobí, ten je ve službách zla. Každý válečník je metlou božího hněvu, aby svou zlostí takto trestal a pohlcoval zlobu lidí. Nepatří do řádu přírody, nýbrž chtíče. Válka jako jiné pohromy je trestem božím, ale ten, kdo válku začíná, uvaluje na sebe rovněž boží trest, jemuž nemůže uniknout. Dobrého si nemůže Bůh zvolit za takový hrozný nástroj.

Věda se stále domnívá, že staří byli hlupáci, že byli pověrčiví a zatím věděli mnohem více, než lidé moderní doby, kteří uvedeni do pohodlí konzumentů, nevědí o příčinách a souvislostech života už vůbec nic, přes veškerý pokrok techniky. Zevní a vnitřní člověk mají spolupracovat harmonicky. Této harmonie lze ale dosáhnout až po velkých zkušenostech a mnohém utrpení v řadě vtělení. Staré národy oba soudruhy symbolizovali na obloze v Zodiaku souhvězdím Blíženců, Castorem a Poluxem.

Vnitřní víra je opakem zevního rozumu; ten, kdo pevně věří v duchovní pravdy, odpírá tím svému rozumu, který je původcem všech pochybností a proto největším nepřítelem víry. Vnitřní duchovní oko bylo pádem člověka zavřeno. Jakmile se člověk vrací duchovním vývojem zpět do stavu rajského, otevírají se mu postupně všechny vnitřní smysly. Věčná duše patří vnitřnímu a věčnému člověku, má pět vnitřních duchovních smyslů. Vnitřní a zevní zrak jsou spojeny, neboť vnitřní proniká zevní. Duchovního učitele v těle potřebujeme tak dlouho, dokud si představujeme, že jsme tělo; jakmile tělo odložíme, jsme duch. Chrám Kristův je uvnitř nás a my musíme slyšet Krista v nás vyučovat. Člověk nepřipravený je hrubý kámen. Při zpracování kamene běží hlavně o odstranění živlů rušivých, ne tak o přidávání něčeho jiného. Krystalizace pak dává pravidelný tvar. Symbolicky jde o otesávání kamene ke stavbě chrámu, a též ve smyslu alchymické přípravy kamene mudrců. Kde se zrodí v někom univerzální láska, tam se tento serafinský (andělský, nebeský) kámen utvoří a obdrží pravou podobu.

Zevní rozum se domnívá, že peklo je od nás daleko, ale ono je blízko, každý je nosí v sobě. Každý člověk v sobě nosí nebe i peklo, kterou vlastnost probudí, ta v něm hoří. Ráj je dosud na Zemi, ale člověk v něm není, ledaže by se znovuzrodil v Boha. Podle přírody je zevní člověk jako pole, ve kterém musí být zničeno veškeré býlí, aby tam mohla vyrůst pšenice. Zevní člověk patří svým fyzickým, duševním a rozumovým životem do říše Luciferovy, která je právě oním zevním světem. Proto jsou tito dva, totiž člověk zevní a člověk vnitřní neustále v boji proti sobě. Lidé, kteří přistupují poprvé v okruhu svých životů k mystické bráně, nastupují s nadšením a horlivostí; často však bývá jejich oheň slaměný, zaplane a uhasne. Ti musí projít ještě mnohými zkouškami utvrzovacími, aby nastoupili cestu znovu a neopustili ji po několika krocích. Ďábel neustále probouzí v duši ješitnost, což je opak pokory. Také vnucuje duši, jak je nehodná milosti boží a přináší do paměti všechny hříchy – proto musí být duše stále na stráži jako statečný rytíř. Jak má člověk myslící stále na hříchy dojít k Bohu, když si právě těmi myšlenkami přitahuje hříchy nové? Jakmile však člověk zatouží po Bohu a cvičením se k němu přibližuje, je prost hříchu. Milosrdenství boží je tak veliké, že by Bůh přijal na milost i samého ďábla, jen kdyby ten se mohl k Bohu obrátit.

Prvním elementem temného světa a ďábla je pýcha, druhým lakota, třetím závist a čtvrtým hněv. Tyto čtyři elementy líhnou stále a věčně mladého syna jménem faleš. Celý svět je plný pastí, které položil ďábel, aby chytil ubohou duši. Myšlenkové proudy jsou z devadesáti procent špatné a jedovaté; vše, na co se člověk podívá, je síť a past. Zevní lidské smysly strhují naše myšlení a myšlenka je matkou skutků. Zevní člověk je svými smysly poután ke světu zevnímu a božský svět nevidí. Jakmile počne v člověku růst nový člověk vnitřní, tu počnou přicházet záblesky vidění tohoto božského světa, později se prodlužují, až nakonec je celý člověk vtažen do vnitřního božského světa, čímž je dokončena jeho mystická cesta. Řiďte tedy svou cestu do Krista a vězte s jistotou, že je ve vašem srdci. V každém tvoru je přítomno božství, ale neprojevuje se v každém stejně mocně. Ďábel je pyšný duch, chce stát nad zázraky božími, avšak pokora ho zkrotí. Tam, kde sídlí Bůh, nemá pražádné moci. Ráj a Krista, který se musí v nás zrodit, chceme-li Boha zříti, nenalezneme ve svém rozumu, neboť tam je vše duchovní slepé a mrtvé. Musíme z rozumu vyjít a vstoupit do člověčenství Kristova a pak budeme Bohem poučováni.

To, co tvoje mysl zasévá, z toho roste její tělo a to sám v sobě budeš sklízet. Máme ve svém středu přírodu. Jsme zde ve stvoření, stojíme jako v poli. Vše je magické, co vůle nějaké věci chce, to přijímá. Utvoříme-li ze sebe anděla, tu jím budeme. Utvoříme-li ze sebe ďábla, tu jím též budeme. Ropucha i had přijímají do sebe jenom jed; i kdyby jenom med lízali, přece jenom stane se v nich jedem. I když jedí podstatu vlastnosti dobré, přece jenom se to v nich přetvoří ve vlastnost jejich. Máme v sobě dobro i zlo. Peklo chce mít člověka a nebesa chtějí mít člověka. Člověk má v sobě peklo i nebe. Když vjede svou vůlí z Boha do rozumu, do těla a krve, tu se octne na území pekla. A peklo se v něm projeví, jakmile sluneční světlo v člověku zhasne. Ale vyšvihne-li se člověk nad veškerý rozum do tichosti boží, tu je v nebi. Na vůli záleží vše. Kam chce vůle, tam musí i tělo i podstata a podstata je v člověku svobodná. Spása lidská spočívá v tom, aby měl člověk v sobě správnou touhu po Bohu. A celá mystická cesta je, jak má člověk v sobě zapálit svět boží. Žák přistupuje ke svým cvičením s duší naladěnou prostě a dětsky, tak obdrží správnou touhu po Bohu.

Když dva v jednom, zevní a vnitřní člověk, budou žádat společně o cokoli a budou v pokoře a lásce, dostane se jim od Boha vše, neboť takový člověk už je spojen s Bohem; když vůle zevního je v souladu s vnitřním člověkem, což je totéž, jako když řekneme, že vůle zevního se rozplynula ve vůli boží. Člověk je složen ze dvou bytostí. Jedna je zevní a smrtelná, druhá je vnitřní, božská a nesmrtelná. Celá otázka náboženství a mystiky se točí kolem tohoto problému: spojit ony dvě bytosti v jednu. Kdo to dokonal, je spasen, může odejít ze světa hmotného, z údolí stínů, do světa vyššího, duchovního, kde bude pokračovat ve svém dalším vývoji v podmínkách mnohem příznivějších, než je tomu zde, na Zemi, kde dobro a zlo jsou v poměru 1:1.

Život rozumový vychází ze zevního světa, je podřízen a ovládán živly a hvězdami, vyvíjí se v kole Zvířetníku; jakoby dostává odtud program, dokud člověk sám vědomě a aktivně nepřevezme řízení svého osudu do svých rukou. Naproti tomu život znovuzrozený, do nitra obrácený, u člověka má a musí vládnout nad životem rozumovým. Pokud stojí člověk ještě jedině v pozemské vůli hmotného světa, není žádným dítětem nebes. Pokud není ukončeno znovuzrození, neovládá člověk vnitřní dokonale člověka zevního, je dítětem pozemským, ne nebeským.