Vnější odzrcadluje vnitřní

Vnější prostředí jen odzrcadluje vnitřní stav člověka. Vnější prostředí je vykonavatelem, výkonným orgánem v kladení překážek, ale samotný problém, příčina, je zakotvena v člověku. Ten se na základě afinity (souvztažnosti) dostává do kontaktu s odpovídajícím prostředím. Je možno říci, že podvědomě si každý sám takové prostředí vyhledává. A to proto, že osud každému přichystá určité úkoly, které v životě musí splnit. Když problémy odsune stranou, snaží se jim utéci nebo je negovat, potlačit, začne ho karma nutit do učebního procesu. Člověk se stane obětí situace, v níž se část problému vyřeší už tím, že ji člověk prožije. Nesmíří-li se člověk s tím, co mu osud přinesl, není ani schopen pochopit hlubší smysl události a nevyřešená část problému se stává zárodkem dalších podobných situací. Přijetí osudu jako něco Prozřetelností nám dané, zve se pokorou, odmítnutí zve se pýchou.

Člověk se bez překážek neobejde, ve skutečnosti roste pomocí překážek. Vnější svět je tak pro nás nejspolehlivějším zdrojem informací o vlastní situaci, v níž se právě nacházíme. Vše, co nás potkává, má pro nás jistý význam. Vše, co osobně potkává jiné, má význam pro ně. Pochopíme-li, že vše nepříjemné přichází proto, aby to skryté a vnitřní (v podvědomí, nezpracované z minulých životů) se stalo zjevným, pak se naučíme poznávat vnitřní smysl vnějších událostí. S rozšiřujícím se vědomím roste schopnost správně zařadit a vyhodnotit informace takto v životě přicházející. Nejdůležitějším při tom je vytvořit harmonii se vším existujícím. Uznat skutečnost znamená uznat právo na existenci všech věcí. Pokud souladu hned nedocílíme, musíme hledat příčinu v sobě: člověk jako přesný obraz makrokosmu vše, co vnímá ve vnějším světě, najde i v sobě, v mikrokosmu. Stane-li se mi tedy cokoli nepříjemného, je to pouze výzva, upozornění, abych věnoval pozornost i této oblasti svého nitra.

Vnější prostředí je tedy ve skutečnosti jen zrcadlem, ve kterém člověk vidí sám sebe. Nemůže také nic jiného vidět, neboť z té pravé a objektivní skutečnosti filtruje jen to, k čemu má souvztažnost. V zrcadle vidíme sami sebe, přesto ho používáme, neboť nám ukazuje ty části nás samých, které bychom bez něj nemohli vidět. Je-li si člověk zrcadlové funkce prostředí vědom, poskytuje mu tento jev netušený zdroj informací o sobě. To vnitřní v nás se zrcadlí ve vnějším a my si můžeme uvědomit, co bylo v dosud v nás skryté, o čem jsme neměli třeba ani tušení. Tak se stává pozorování vnějšího prostředí a událostí, s nimiž jsme konfrontováni, jednou z nejlepších metod sebe poznání. Vše, co nás ve vnějším prostředí ruší a rozhazuje, dokazuje, že jsme se ještě nevyrovnali s analogickým principem v nás samých. Bojujeme za mír - mnohem jednodušší a k cíli vedoucí je, když uzavřeme mír sami se sebou. Ve skutečnosti bojují všichni jen sami proti sobě. Boj proti nepřátelům v okolním světě, proti zlým sousedům, příbuzným či kolegům v práci jen odzrcadluje vnitřní ve vnějším. Zde leží jeden z klíčů pro toho, kdo ví, jak ho použít. Člověk potřebuje pouze změnit sám sebe a celý jeho svět se změní s ním. Každý z nás žije ve svém světě. Světů je tolik, kolik je lidí. Kdo změní svou afinitu a přijme nový program, čili kdo se dokáže změnit zevnitř, kdo sebe přeorá jako ovesné strniště, ten si vytvoří jiný svět. Kdykoli se nám něco nepříjemného přihodí, ihned se ptejme: proč se to stalo mně, proč právě teď a proč právě to. Stane-li se nám to zvykem, naučíme se poznávat smysl událostí i náš osobní vztah k nim. S rozvíjejícím se vědomím se zvyšuje naše schopnost správně vyhodnotit informace a zařadit události.

Všichni zlí lidé a veškeré nepříjemné události jsou jen poslové, kteří přicházejí proto, aby se skryté stalo zjevným. Kdo to pochopí a je ochoten převzít odpovědnost za svůj osud, ten se zbaví strachu před hrozící náhodou. Kdo se sám změní, ten změní svět. V tomto světě není nic, co by bylo možné zlepšit, za to ale mnohé, co můžeme změnit sami v sobě. Svět se ze vnějšku změnit nedá. Mnozí se o to sice pokoušeli a pokoušejí, ale nikomu se to dosud nepodařilo. Avšak kdo se sám změní, ten změní i svůj svět. Když se nám stane něco nepříjemného, nesmíme odpovídat tímtéž, jinak se dostáváme do nekonečného řetězu příčin a následků, do karmického kola. Musím mít neustále na paměti, že pokud je někdo vůči mne agresivní, je to jen proto, že v mém poli, v mé duši sídlí analogický program, stejná vibrace. Když toto pochopím, pak už vím, proč mám milovat svého nepřítele: on mi totiž vytáhne na světlo Boží ze tmy mého podvědomí to negativní, co ve mne je, o čem bych jinak neměl ani tušení. A díky jemu mohu si vlastně tento svůj nedostatek uvědomit a přetvořit, přeměnit jej láskou z negativní v pozitivní vlastnost, vibraci, naladění. Když se mi to nepovede napoprvé, budu podobnou zkušeností procházet tak dlouho, až se to naučím.

Uznat skutečnost znamená uznat právo na existenci všech věcí. Největší díl lidského utrpení pramení z odporu, kterým se bráníme proti projevům nejrůznějších okolností. Čemu se bráníme, to trvá. Při tom stačí si uvědomit, že veškeré věci jsou ve své podstatě naprosto neutrální, teprve náš postoj k nim z nich činí pramen radosti či utrpení. Rozhodující nejsou tedy samotné okolnosti, rozhodujícím činitelem je naše stanovisko k nim. Změnou našeho stanoviska měníme i jejich vliv na nás, ve směru pozitivním či negativním. Jedna a ta samá událost přináší jednomu radost, druhému starost, třetímu je lhostejná.

Jakmile pochopíme, že vše co je, je dobré, protože to je, pocítíme v sobě stále rostoucí klid a mír. Ten, kdo je ochoten žít v harmonickém souladu s během událostí a uznat právo na existenci všech věcí, zažívá harmonii a jednotu vnitřní i vnější. To je smíření. Smířením se otevírají zcela náhle nové souvislosti a nové dimenze života, které nemůže objevit nikdo, kdo stojí v rozporu se skutečností. Lidstvo si přivyklo hledat výmluvu pro vše a vinu za vše, co by nemělo být, ve vnějším prostředí. Tak se příčina určité situace hledá vždy ve vnějším prostředí. Bakterie a viry ale nevyvolávají nemoci primárně. Není ani žádný vnější viník odpovědný za osud člověka. Dostane-li se někdo do hádky či rvačky, nestane se to nikdy náhodou, nýbrž vždy jen na základě vlastní afinity k takové události. Bez odpovídajícího vnitřního souznění se člověk nemůže do ničeho takového zaplést. Viníkem je vždy člověk sám – jeho nevědomost a zatvrzelost v nevědomosti zůstávat.

Rozhlasový přijímač nastavený pro příjem VKV může přijímat jen tyto vlny, jiné ne, ty nepatří do jeho rozsahu. Také člověk je schopen vnímat pouze ty oblasti vnější skutečnosti, pro něž má rezonanční schopnost vnitřní. Člověk může navázat kontakt pouze s lidmi, situacemi a myšlenkami, pro něž má vlastní rezonanci. Vše, co leží mimo oblast jeho rezonanční schopnosti, nemůže vnímat, a proto pro něj neexistuje. Z těchto důvodů je také každý přesvědčen, že zná skutečnost jako celek a mimo jím poznané skutečnosti již nic není. Skutečnost přichází vstříc našemu vědomí rozpolcená do polarit. Člověk cítí své postavení v samých protikladech, ale současně pociťuje velkou touhu po jednotě. Pokud chce této jednoty v sobě dosáhnout, musí se naučit tyto zdánlivé protiklady sám v sobě sjednotit tak, aby se mu staly žebříkem dalšího vývoje.

Každá lidská výpověď odráží vždy jen jeden aspekt pravdy. Máme-li obsáhnout pravdu celou, neobejdeme se bez opačného pólu. Tím se stává každá výpověď o pravdě paradoxem. Pokud některé výpovědi chybí onen paradox, pak je v každém případě neúplná a zachycuje jen část aspektu. Jedna stará technika ezoterického školení je založena na důsledné změně názoru a mínění v pravý opak: proti zastávanému názoru prostaví se pravý opak  a tříbí se tak dlouho, až oba názory - oba póly – nabudou stejné závažnosti. V tomto okamžiku tak se lze vymanit z jejich polarity a můžeme začít chápat polaritu z vyššího pohledu, z nadhledu, jako doplňující se celek, jednotu protikladů. Pak nás polarita přestává omezovat.

Na příklad: kapitalismus a komunismus jsou jen dva póly materialismu. Zhruba polovina lidí je příznivcem jednoho systému, druhá polovina druhého. Uvědomme si ale, že v podstatě všeho vždy je a musí být harmonie, rovnováha. Pokud jsou lidé nevědomí, staví obě polarity proti sobě a tuto situaci řeší metodou buď a nebo. A jdou neustále do opakování podobných situací, dokud se nenaučí druhé metodě řešení: jak tak. Účelem situací je  rozšířit své vědomí z jedno polaritního na uvědomění si a uznání oprávněné existence obou polarit; každý systém plodící své antiteze spočívá v neschopnosti zachovat míru! Člověk poučený a vědoucí, řeší tuto situaci metodou jak tak. Každá polarita má své klady a zápory. Je třeba převzít to nosné, perspektivní, pozitivní a tvůrčí z každé polarity, jednotlivce a společnost jako celek obohacující. Je třeba hledat východisko z opakování polarit, čili hledat třetí cestu. Je třeba mít neustále na paměti, že vše, co odmítám či přijímám, budu muset jednou sám na sobě prožít. Na příklad: odmítnu-li solidaritu jako zdravý, mladý a bohatý s nemocným, starým a nemajetným, mohu si být jist, že dříve či později mne osud postaví do takových situací, kdy sám či někdo z mých blízkých bude solidaritu od druhých potřebovat. Dokud nezměním své vnitřní mínění v této věci, dotud následky svého postoje budu prožívat sám na sobě. Tak život vyučuje sounáležitosti s potřebnými a vytváří svědomí. S jistotou lze tvrdit, že kdo tuto solidaritu zastává a projevuje, již toto vše prožil a pochopil a svědomí mu jinak nedá. Je poučenější, mravně vyspělejší, čili jeho vnější postoj odzrcadluje jeho vnitřní stav vývoje k dokonalosti. Kdo toto v sobě dosud nezpracoval, sám se zařazuje, když těm pokročilejším vytýká populismus.

Ezoterická cesta je cestou trvalé změny, cestou zušlechťování, transmutací olova ve zlato. Mudrc žije v harmonii se všemi oblastmi bytí a tudíž žije v tom nejlepším ze všech světů. Vidí skutečnost a uznává, že všechno co je, je pro něco dobré. Nepotřebuje hledat štěstí venku – on ho už našel – sám v sobě. Láska k bližnímu je cestou k lásce boží. Hřích nemá nad člověkem moc, když usiluje od počátku Cesty dospět k lásce k bližnímu, která se projevuje skutky vnějšími a odtud pokračuje k vnitřní neviditelné Cestě lásky boží. Upadání z hříchu do hříchu plodí vždy větší tvrdost srdce. Mluvívá se o zkamenělých srdcích. Toto ztvrdnutí vede konečně až ke stavu zvířecímu, který nezná nic nežli udržování a rozmnožování, bez vnitřní duchovní svobody. Vysvobození z tohoto stavu poskytuje čisté duchovní učení, které vede k mravnímu vědomí lidské důstojnosti. Jeho následování spřetrhává pouta hmoty, uvolňuje řetězy pozemského tělesného požitkářství a přivádí konečně hmotná přání a touhy do stavu nejčistšího cítění, jakož i poznávání zla. Avšak ne již k jeho provádění, protože vlastní já-ego se čím dál víc rozplývá. Čím více toto nižší já mizí, tím více se uvolňuje (měkne) pouto hmoty, aby se konečně již jako pouto nepociťovalo.

Každý, kdo vstoupí na Cestu vnitřní, brzy poznává, jaká tato cesta vpravdě je. Vnější tvářnost tu neznamená zcela nic, neboť je prázdným ořechem. Kdo ale nechce jít vnitřní Cestou, toho lze právě tak málo přesvědčit a tak málo mu lze o cestě podat obraz, jako podat slepému pojem o barvách či kocourovi vyprávět o bibli.

Podle duchovních nauk je člověk obrazem a podobenstvím vesmíru. Vesmíru se říká makrokosmos, čili svět velký a člověku mikrokosmos, svět malý. Oba tyto světy jsou ve formální i skutečné souvztažnosti. To znamená, že vše, veškeré síly, které existují ve vesmíru, jsou také obsaženy v člověku. Podle prastaré nauky starožidovské kabaly, má vesmír podobu lidskou a vesmír je dle této nauky vlastně božství a pochopíme-li toto, chápeme pak i slova bible, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Z toho vyplývá, že člověk má podobu vesmíru a jako mikrokosmos ukrývá ve svém nitru vše, co je ve vesmíru. Člověk je vesmír v malém, každý člověk je odleskem světa velkého a co v makrokosmu existuje, je také uloženo v člověku. Na tomto základě pak spočívá celá řada důležitých duchovních odvětví, zejména astrologie a vysoké magie.

Astrologie učí, že veškeré světy mají svoje souvztažné síly v člověku a že proto postavení planet a hvězd působí na člověka tak, že řídí jeho pozemské osudy. Rovněž vysoká magie je založena na těchto souvztažnostech, neboť všechny síly pozemské i nebeské v rozmanitých tvarech a formách, které jsou jejich projevy, jsou také v člověku a proto odpovídají různým planetám a hvězdám určité nerosty, kovy, rostliny, zvířata, jakož i určité lidské orgány. Všechny věci pozemské jsou zrcadlovým obrazem a stínem věcí duchovních a mezi věcmi nebeskými a pozemskými je všude vzájemný styk a souvztažnost.