Správné vnuknutí

tmSprávné vnuknutí zve se též inspirací nebo intuicí a je nezbytné pro život vnitřní čili mystický, jakož i pro život zevní, hmotný. Ve všech oblastech života je člověku třeba vnuknutí a to správného, neboť nesprávné je z nesprávného pramene a vede proto k chybám, omylům a nezdarům a třeba i ke zkáze. Správné vnuknutí je jistým druhem jasnozření a kdo je má, nemůže pochybit v žádné oblasti, třeba i při založení rodiny, podniku apod. Tato schopnost je každému člověku vrozena, intuice je přirozenou schopností duše; každý máme duši, duše je naprosto jasnovidnou, je božského původu a odlesk božské vševědoucnosti se odráží i v lidské duši. Jen je třeba vlohy duše rozvinout, abychom je mohli používat i v denním životě.

Pravé vnuknutí je vždy z Boha, čili z velkého Ducha, neboli z Kosmického univerzálního vědomí, chceme-li použít jazyk moderní doby. Kosmické vědomí, Bůh, je ve všem přítomno, tedy i v člověku. Při cvičeních vedoucích k rozvoji vloh duše zároveň dochází k očistě duše: jak k vývoji charakteru přes rozvoj dobrých povahových vlastností, tak k získání pevné vůle, k dokonalému ovládnutí smyslů. Nakonec člověk vstoupí do harmonie s celým vesmírem a tím se i jeho poměr k Bohu změní. Ovládneme svůj osud tou měrou, jakmile počneme jinak myslit, než jsme myslili dosud. Nemáme proto zanedbávat dřímající vlohy své duše a máme se naučit správně myslit, čímž změníme podmínky svého života.

Veškerý život je vzájemně propojen, tvoří integrovaný celek. Energie slunečního světla, atomy vzduchu v rostlinách, zvířatech a v člověku mezi sebou neustále cirkulují. Lidské tělo všechny tyto elementy obsahuje a je tak odrazem celku. Podstata našeho bytí je energetické povahy, je to nehmotný duch. To je univerzální poselství všech velkých náboženství a duchovních nauk. Můžeme rozvinout vědomí svého ducha skrze intuici, nikoli skrze smysly. Intuici můžeme kultivovat prostřednictvím meditace, naladění, prostřednictvím snů a naší představivosti. Intuice není produktem naší vědomé mysli. Naše vědomá mysl nás od ostatního světa odděluje, abychom ho prostřednictvím našich smyslů mohli analyzovat. Vědomá mysl předpokládá, že znalosti a poznání přicházejí zvenčí. Intuice funguje na jiném základě. Předpokládá jednotu všeho života. Atom je ve své podstatě energií, není věcí, spíše se podobá události. Zdá se, že atomové události jsou mezi sebou propojeny, jakoby mezi nimi neexistoval prostor. Energie atomů dokonce reaguje na mysl pozorovatele. Závěr je, že mysl a hmota je jeden nedělitelný tanec energie. To, co věda začíná objevovat, je jednota. Přestože se zdá, že jsme od sebe navzájem oddělené bytosti, ve skutečnosti jsme projevy jednoho Tvořivého ducha. Všechny duše pocházejí ze stejného ducha. Každá duše je odrazem celého vesmíru. Duše je miniaturním vesmírem, modelem širšího vesmíru. Jako kapka vody v oceánu obsahuje jeho všechny složky. Uvnitř každého z nás je tak moudrost a poznání celého vesmíru. Duše je kousek kompletního holografu, jež zveme stvořením. Proto senzibilní schopnosti jsou přirozenými schopnostmi duše. Intuice se opírá o toto univerzální poznání a znalosti, jež jsou dostupné každé lidské duši.

Předtuchy nám naznačují správný směr, přestože jim tu a tam nerozumíme. Tento vnitřní hlas má většinou pravdu; záleží, z jakého zdroje čerpáme, na jaký zdroj jsme se naladili. Intuice k nám přichází ze zdánlivě neviditelného a neznámého světa. Je naším přirozeným pomocníkem. Napomáhá nám docházet k závěrům a řídí naše činy. Intuice svými prostředky získané informace porovnává s našimi ideály, potřebami a cíli a po té nalezne správné řešení. Je schopna lokalizovat nebezpečí a uvědomit nás o něm. Pomáhá nám pochopit i samý smysl života. Její působení je v souladu s vyššími mravními cíli. Veškeré poznání je uvnitř nás, je nutné proto obracet naši pozornost dovnitř. Boží království je uvnitř nás. Hledej boží království nejprve uvnitř sebe a vše ostatní ti bude potom přidáno.

Je pouze jedna mysl. Jediná žijící realita je Univerzální mysl, kterou všichni sdílíme. Moderní terminologie ji zve transpersonální. Tato mysl si vše pamatuje. Tento její aspekt se zve akašickým záznamem či pamětí vesmíru. Cokoli lidstvo prožilo, je zaznamenáno v akáše. Tato mysl je čímsi, co patří všem. Jako vzduch, který patří všem. Mezi univerzální myslí a individuálním vědomím (vědomá mysl) leží oblast podvědomé mysli. Všechny podvědomé mysli jsou ve vzájemném kontaktu. Vědomá mysl je jen špičkou ledovce, její pozornost se soustřeďuje na hmotný svět. Každá z těchto myslí nám poskytuje vlastní zdroj informací. Vědomá mysl zprostředkuje smyslové informace zvenku. Podvědomá mysl zprostředkovává telepatické informace, které dostává z oblasti myšlenek lidí. Nadvědomí čerpá poznatky přímo z jednoty všeho života, je nositelem univerzálního poznání. Když intuice využívá představivosti jako svého výrazového prostředku, projeví se ve formě vize a symbolických vjemů. Využívá-li pocity a emoce, projeví se formou nutkání či pohnutek. Pokud těží z myšlenek, může se projevit v podobě vnitřního hlasu. Nadvědomí pracuje za našeho spánku i za bdění, ale za bdění nemáme vědomí o naší vyšší duševní činnosti.

Intuice se podobá hromosvodu. Blesk je vesmírná inteligence, energie, jež hledá způsob k sebevyjádření. Pokud neutvoříme patřičné podmínky spojení se zemí, blesk do hromosvodu neuhodí. Intuice přichází většinou nečekaně, můžeme ji však kultivovat. Platí tato posloupnost: potřeba-naladění-aplikace. Intuice existuje díky naší jednotě s vesmírem; čím více vědomě cítíme tuto jednotu, tím více rozvíjíme intuici. Intuice je výsledkem naladění, tj. soustředění pozornosti na předmět naší intuice. Soucítění a láska jsou nejvyššími formami naladění. Potřeba cosi poznat stimuluje intuici. Intuitivní poznání přichází zevnitř, hledejme tudíž ve svém nitru, ve svém duchovním srdci. Je nutné všímat si zejména prvních pocitů či představ; odpověď z nitra přichází ihned a předchází sotva položenou otázku. Víme již ze znalosti zákona polarity, že samotné otázky obsahují semena odpovědí. Je to otázka důvěry v intuici naučit se přijímat naše první reakce a hodnocení ponechat na později. Skutečná intuice je v souladu s našimi nejvyššími hodnotami a ideály. Nejlepším způsobem je řídit se intuicí.

Když se naladíme na poznání či znalost, stáváme se poznáním. Když se naladíme na lásku, stáváme se láskou. Podvědomá mysl je jako silný vodní proud, proti němuž musíme plavat, abychom se dostali k nadvědomí. Kdykoli máme co dělat s podvědomím, buďme připraveni jak na dobré, tak na špatné zprávy. Naše nejvyšší ideály nám pomohou vyhnout se špatným (falešným) zprávám a přispějí k tomu, abychom se naladili na skutečný zdroj moudrosti. Intuice nás vede a ochraňuje, inspiruje nás, přináší nám prožitky duchovního významu. Plní všechny funkce, které bychom mohli očekávat od svého anděla strážného. Uvnitř nás takový anděl strážný je, přebývá v místě, kde se část naší nadvědomé mysli stává univerzální myslí. Je to ta část našeho Já, která nezapomněla na naši jednotu s Bohem a není od Něho oddělena. Anděl strážný nemá svou vlastní svobodnou vůli, vždy jedná v souladu s vůlí boží. Akce naší intuice jsou spontánními reakcemi našeho anděla strážného; tuto část našeho já můžeme označit za naše vyšší Já. Za běžného vědomí s ním komunikujeme prostřednictvím intuice, ve spánku jsme s ním v přímém spojení. K rozvoji intuice je dobré trávit hodně času v přírodě a uvědomovat si jednotu veškerého jsoucna. Pobyt v přírodě je jedním z nejpříjemnějších způsobů, jak rozvinout intuici a prožívat jednotu se životem. Při naslouchání šumění stromu se mohu naladit na vibrace ducha stromu. S letícím ptákem se v duchu spojím a letím s ním. Při naslouchání zvukům přírody budu pak snadněji vnímat hudbu andělů.

Když usneme, spojíme se s vesmírem a rezonujeme se vším, neexistuje oddělení vědomého já. Jsme naladěni na vědomí našeho anděla strážného, hlídá nás a ochraňuje. Ta část našeho já, která je si vědoma našeho spojení se stvořitelem, hodnotí náš život z pohledu nadvědomí. Čím více se snažíme s naším vyšším Já spolupracovat a čím víc žijeme v souladu s našimi ideály, tím jasnější se naše sny stanou. Naše duše má přístup k nadvědomí, v němž je dostupné veškeré poznání, existuje v oblasti věčnosti, kde čas a prostor neexistují. Cokoli bychom mohli poznat, můžeme se dozvědět skrze sny. Sny mají původ v tom, nač myslíme před usnutím, směrujme tedy své myšlenky správným směrem. Můžeme aktivně usilovat o takové sny. Všechna velká náboženství mají původ i ve snech: sny jako inspirace pro mudrce z východu, stejně tak pro Marii a Josefa. Sny poskytly základ pro vznik mnohých uměleckých děl, hudebních skladeb, vědeckého poznání i technických vynálezů.

Psychické schopnosti jsou vlastně náš šestý smysl: je to schopnost překročit hranice omezené zkušeností s hmotnou dimenzí. Je to schopnost vnímat vyšší kosmické energie. Všichni lidé tyto schopnosti mají, jen někteří je ale posilují a používají. Vnímej všechny své pocity, nepřehlížej žádnou intuici. Nedej se svést svým rozumem, nedej se odradit strachem. Intuici nenajdeš v mysli, intuice přebývá v duši – psychik nesmí přemýšlet. Jedině duší lze vnímat nejjemnější vibrace. Mezi pravidla fungování psychických schopností patří si uvědomit, že: veškeré myšlení a vše, co je, je energie - vše je v pohybu - vše se děje teď.

Psychik se intenzivně soustředí, vyšle vědomě či podvědomě myšlenku, dojde ke spojení s kosmickým vědomím. Psychik vidí obraz, nebo má pocit a popisuje jej, prostě to přijímá, aniž něco přidává, nesnaží se energii interpretovat, jen řekne, jaký má pocit. Věčný okamžik přítomnosti obsahuje všechny možnosti, vše se už stalo. Jediné co zbývá, je vybrat si jednu z možností. Vše je otázka vnímání, rozšířeného či tělesností zúženého vnímání. Změníš-li své vnímání, změníš tím své myšlení. Vždycky nedostaneš to, co chceš, ale vždy dostaneš to, co si vytvoříš. Tvůrčí akt následuje myšlenku, která následuje vnímání. Tvá víra závisí na tom, co si myslíš a tvé myšlenky závisejí na tvém vnímání, tj. na tvém pohledu na svět. Nejlepším médiem komunikace je láska. Tvoji milovaní nejsou nikdy dál, nežli tvoje myšlenka na ně. Ta nejmenší myšlenka na někoho okamžitě přitahuje jeho vědomí.

Duchovní věda byla ve svém rozkvětu známa u všech starých kulturních národů, zvláště Egypťanů a Indů. Ve starověku se jí učilo ve zvláštních školách. Velkou chybou bylo, že po francouzské revoluci byly skoro všechny duchovní nauky zavrženy jako věci příčící se lidskému rozumu a odkázány do říše pověr. Dnes se studium duchovních věd obnovuje, neboť věda materialistická uznává jen malou část duchovního poznání, které nevzniklo rozumovým bádáním, ale inspirací. Důsledkem duchovního poznání je odhalení původu člověka, poznání smyslu jeho života a smyslu a cíle lidské evoluce; odhalují se i mnohá náboženská tajemství, která až dosud mohla být jen předmětem víry. Všechna náboženství vždy učila, že nad světem hmotným existují světy neviditelné a vrcholem je svět božský, kterému byla dána mnohá jména podle toho kterého náboženství.

Lidská bytost vstupuje do hmoty, aby sloužila svým bližním. Být dobrým k něčemu. Potřeba stimuluje schopnosti. Soustředění se na potřebu druhého inspiruje naši tvořivost. Obrazy malované pro přátele bývají lepší než obrazy na prodej. Děláme-li práci s láskou, přináší nám větší uspokojení a radost a tato radost zpětně podporuje inspiraci. Duchovní pravdy můžeme lépe vyjádřit skrze umění. Nejvyšší formou senzibilních schopností je intuice. Síla intuice závisí na naší touze sloužit druhým. Duchu pravdy musí být dána svoboda. Když se ho snažíme vtěsnat do svých vlastních konceptů, namísto toho, abychom ho nechali řídit naše každodenní kroky, pak umírá. Pravdu často nelze vyjádřit slovy, musíme ji najít ve svém duchovním srdci. Každý má ve svém nitru dvě osoby, které jsou si jakoby cizí a přece mají téhož ducha. Jsme jakoby dvě bytosti, které vedou dva rozdílné životy a jež mají dvě různící se řady smyslů, které v těchto úrovních používají. Člověk jakoby vede dvojí život, jeden ve hmotném světě a druhý v neviditelném, má tudíž i dvoje zážitky. Nejbližší neviditelnou úrovní je nám svět astrální.

Astrální úroveň se velmi podobá pozemské úrovni, je tam vše jako na zemi, ale ještě k tomu mnohem víc. Je tam vše, co kdy na zemi bylo, je a bude. Astrální úroveň je vyplněna velmi jemnou látkou, která je blízká nejjemnějším plynům, ale je živá a plastická a proto ihned přijímá tvar každé naší myšlenky a představy. Jakmile si něco pomyslíme, je to již plasticky hotovo v astrální látce. Proto je pravdivé, že kdo zabíjí, nenávidí, trýzní jiné nebo i sebe v duchu, již se tak v této úrovni stalo a nese pro původce automaticky zlé následky. Kdo miluje, přeje a dává dobro jiným v duchu, již se zde stalo a má tendenci se projevit ve hmotném, stejně tak jako to negativní, byť jenom myšlené. Proto člověk vědoucí si hlídá své myšlenky; ví, že proč si je musí hlídat. Obraz astrální je viditelný pro toho, kdo vidí do astrálu a obraz vytrvá různou dobu, podle síly a intenzity myšlenky a imaginace. Čím je představa živější, čím více je proniknuta citem, vášní či afektem, tím jsou astrální formy trvalejší a jestliže je představa opakována dlouho a vždy ve stejné formě, vzniká v astrálu útvar přímo oživený a může vytrvat nejen staletí, ale i tisíciletí.

Sílu vůle, které dala víra tvar, lze upoutat ve věcech hmotných; předmět nabitý vůlí je talismanem. Předmět sám je nosičem a uchovatelem volné síly. Podobnými předměty jsou i obrazy a sochy svatých, bohů apod. To znali staří národové, Chaldejci, Egypťané, Peršané, Indové. Egyptští kněží chránili takovými myšlenkovými útvary posvátná místa, zejména mumie faraónů, kněží a kněžek. Víme již, že svět astrální je světem příčin, že jsou v něm zapuštěna semena událostí, která musí přinést plody na úrovni pozemské. Utvořil-li egyptský kněz myšlenkovou formu, kterou magicky oživil a do které vštípil určitou astrální  formuli s určitým následkem každému, kdo se svatokrádežnou rukou dotkne těchto míst, pak magicky nabitá myšlenková bytost vyvolá takové okolnosti a takové účinky, že svatokrádce je vždy postižen tak či tak. Každý člověk podobné myšlenkové astrální útvary může vytvářet a také je i bezděčně vytváří. Silná imaginace, podpořená silným citem nebo vášní, ať láskou nebo nepřátelstvím, vytváří okamžitě takovou bytost, která může působit na druhého člověka nebo i na více lidí buď blahodárně, nebo zlovolně, vždy podle nálady svého tvůrce. Ale to, co člověk vyšle ven, vždy se mu to automaticky vrátí zpět, ať je to dobré či zlé, tak jsou nastaveny zákony. Proto je třeba jen pozitivně myslet, abychom si již nevytvářeli negativní karmu.

Podle duchovních nauk se ve vývoji lidstva uplatňují dvě cesty. Jedna je cestou obyčejnou, cestou přírody, která neustává zdokonalovat vše, co žije. Tato cesta, ač trvá miliony let, vede nakonec vše stvořené ke svému Tvůrci. Tomuto dlouhému vývoji lze jednotlivci předejít a zkrátit jej na dobu skoro nepatrnou v porovnání k oněm miliónům. To je cesta královského umění, čili mystika. Ne všichni jsou ochotni a schopni přinést jisté oběti, které mystika od člověka vyžaduje. Tato oběť se zdá nepatrná, ale je ve skutečnosti veliká, neboť vyžaduje celého člověka a celou jeho energii. Je to oběť nejvyšší, neboť člověk musí v sobě potlačovat svoje zevní já. O dvou cestách vývoje Kristus řekl: Vcházejte těsnou branou, nebo postranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí a mnoho je těch, kteří vcházejí skrze ní. Neboť těsná jest brána a úzká cesta, která vede k životu a málo je nalézajících ji.

Těsnou branou právě je cesta mystická, která vede k životu věčnému, po případě k nesmrtelnosti v těle. Je bludem učit lidí, že jejich duše je nesmrtelná, protože nesmrtelnou se stává až po spojení s vnitřním božstvím, s osobním Ježíšem Kristem a to je možno pouze cestou mystickou. Náboženské nauky jsou velmi krásnou věcí, ale člověk musí do nich vniknout. Skoro všechny církevní nauky mluví stále jenom o mravouce, ale neukazují lidem cestu, jak dospět ke spojení  s vnitřním božstvím. Činnost zevního já spočívá v myšlenkách a představách. Kdo tedy cvičí koncentraci, kdo nejméně půl hodiny denně zastaví tok svých myšlenek a představ a obrátí svou pozornost dovnitř na svoje vnitřní božství, kdo tedy svou vůlí ubíjí svoje myšlenky a představy, ten podle slov Kristových ztrácí svou duši (nižší) pro Spasitele a tím ji nalézá (vyšší duši), jeho duše bude zachráněna. Jinak řečeno s Jakubem Böhmem: Kdo dovede být naprosto tichý, ten uslyší uvnitř nevyslovená slova boží. Toto utišení všeho zevního znamená právě mystickou koncentraci. Kdo ve cvičení vytrvá, obdrží vnitřní, čili prorocké slovo. Staří gnostikové třídili veškeré lidstvo ve 3 skupiny. V prvé byli pneumatikové, od slova pneuma, duch. To jsou rození mystikové, kteří dřív či později dosáhnou vyvrcholení cesty. Ve druhé jsou psychikové, od psyché, duše. Ti se dají ovládat zevními církvemi nebo zevní vědou, pro mystiku se nehodí. Do třetí skupiny patří hylikové, od hylé, hmoty. To jsou lidé materialističtí a ateisté, kteří věcem náboženským nevěnují ani jediné myšlenky.

Vývoj psychických sil děje se samovolně, působením Ducha svatého, jenom když žák provádí pilně a nepřetržitě koncentrační cvičení. Pokročilý žák se stává absolutně jasnovidným. Na vyšších stupních mystického vývoje ovládá žák svou duchovní mocí veškeré síly pozemské i nebeské, takže, je-li mu to dovoleno, může vykonávat věci neobyčejné, kterým říkali staří zázraky. Že zázraků ve skutečnosti není, to musí připustit každý člověk normálního rozumu, neboť každý zázrak by byl porušením kosmických zákonů, což je nemožností. Divy se zakládají na použití vyšších psychických i přírodních sil, které nezasvěcený člověk nezná. Protože vnitřní božství je absolutně vševědoucí, nemusí mít vyvinutý psychik žádné knihy ani jiné pomůcky, ale může vše zvědět ze svého nitra, přímým poučením z Ducha svatého či z Nejvyššího kosmického vědomí, intuicí, inspirací a přímým zřením vnitřním slovem či obrazem.

Kdo chce dosáhnout nejvyšší a nejčistší intuice, musí se umět obrátit k prameni nejvyšší moudrosti, tedy k Bohu a to pravou a správnou metodou. Církve této metody neznají, zapomněly jí a doporučují věřícím pravý opak toho, co je správné, provádějí a doporučují nekonečné modlitby, které mají jen malý nebo žádný účinek. Držme se rady Krista: modlíce se, nečiňte tak mnoha slovy. Pak následuje modlitba Otčenáš, kterou Kristus doporučil. Bůh jako bytost vševědoucí ví o všem, nemusíme tedy Bohu dlouho vykládat, v jaké jsme tísni. Ale i modlitba Otčenáš byla dána Kristem jen pro lidi nezasvěcené, pro zevní uctívače Boha, neboť nejsvrchovanější modlitbou je mystická koncentrace, čili naprosté zastavení myšlenek s jedinou představou vnitřního Božství. Tato vnitřní koncentrace ubíjí zevní lidské já, umrtvuje zevního člověka, aby se mohl projevit božský člověk vnitřní. Vnitřní božství je absolutně vševědoucí, člověk nepotřebuje žádné knihy ani jiné pomůcky, vše může zvědět ze svého nitra, přímým poučením z Ducha svatého či z Nejvyššího kosmického vědomí intuicí, inspirací a přímým zřením vnitřním slovem nebo obrazem. Člověk vnitřní je Ježíš Kristus, který sídlí v každém člověku neprojeveně. Odumírání zevního člověka děje se zvolna, trvá mnoho let a s ním pokračuje zároveň probouzení se božského vědomí, vyšších smyslů, osvícení Duchem svatým a znovuzrození mystické.