Rozum zevní a vnitřní

Kdo hledá, nalezne, ale musí hledat citem a ne rozumem, musí hledat  uvnitř a ne zevně, ve své duši a ne ve světských knihách. Duchovní a vnitřní je nadřazeno hmotnému a vnějšímu. To co je tajeno, je tajeno jen před davem, ale ne před těmi, kteří upřímně hledají Pravdu. Je sice člověku zapotřebí jistého vzdělání všeobecného, ale tato učenost světská nemá být stavěna na vrchol lidského vývoje, protože z hlediska věčnosti nemá žádnou cenu vnitřní, duchovní, jen omezenou časem a prostorem. Dnešní moderní svět zapomněl úplně, že je ještě jiné vědění a že toto vědění je nadčasové a sahá nad všechny světy, že je mostem k věčnosti a svrchované moci. Vnitřní moudrost je dosažitelná jen při naprosté odevzdanosti se do vůle boží, nelze ji v zevním hmotném světě najít a je i mezi lidmi jinak zbožnými velmi vzácná. Koho Duch boží neosvítil, ten zůstává v temnotě.

Člověk, který chce slyšet naprostou pravdu o všech věcech, nesmí se mísit do projevů Ducha svým rozumem, neboť zevní rozum je z Luny, ze sféry klamu a domněnek. Nejvyšší Vědomí, Bůh, je pravým světlem, čili Sluncem a náš zevní rozum je jen pouhým odleskem tohoto slunce, proto jej staří mystikové nazývali Lunou, která má světlo jen vypůjčené, od slunce odražené. Proto z lidského rozumu nemůže nikdy vzniknout pravá moudrost, která vše osvětluje. Odtud je i slovo jasnozření, protože kdo je absolutně jasnovidný, spatřuje vše v tomto božím světle. Toto světlo je přítomno v každé věci a bytosti na zemi i na nebi, ale nejblíže je nám v našem srdci a proto je hledejme tam a jinde ne.

Zevní nepravá moudrost zanítila mnoho válek pro náboženské ideje a také způsobila milionům nevinných lidí strašná muka. Lidé vždy dokázali zhanobit i věci nejsvětější a nejvznešenější. Hlásali Kristův pokoj a rozsévali války; hlásali lásku k bližnímu a zabíjeli ty, kteří je nechtěli slyšet a dodnes tak činí. Zevní rozum je plodem zevního vývoje a pro vývoj duchovní nemá žádnou cenu. Kdo má mnoho světského vědění, je tak zaslepen vymoženostmi lidského mozku, že mu nic nezbude pro dosažení moudrosti božské. Takový člověk jen s největšími obtížemi se zbaví pýchy nad svou učeností, nesnadno je mu zavrhnout zevní učenost. Materialistická věda je tu jen aby popisovala, ale při tom nic nedovede a nemůže vysvětlit, nezná odpovědi na otázky proč vše je, jak je. Ti, kdo se domnívají, že znají Pravdu svým zevním rozumem, zůstanou slepí, protože jejich předsudky a zaostalost a zaslepenost zevního rozumu nedopouštějí, aby poznali pravé světlo. Francouzská revoluce, která postavila lidský rozum na trůn tohoto světa, způsobila, že od té doby se klaníme pasvětlu člověka, které je pouhou bludičkou krátkého trvání, porovnáme-li je s opravdovým světlem moudrosti, světlem božským, které se dostane člověku osvícenému milostí boží a to bez studia, bez filosofování a bez knih, jen přímým nazíráním do světa duchovního.

Rozum zevní má se k božské moudrosti čili k vnitřnímu vědění asi tak, jako nepatrná lojová svíčka ke slunci. Slunce osvětluje celý svět a v přeneseném smyslu je toto světlo věčné a nebeské, kdežto svíčka brzo dohoří a ponechá člověka v naprosté tmě. Věda pracuje prostředky zevními a Boha lze nalézt jen prostředky vnitřními. Zevní rozum je plodem zevního vývoje a nemá cenu pro vývoj vnitřní, duchovní. Světská moudrost, lépe chytrost, je řádu podružného a platí jen pro tento život a ještě jenom pro ty, kteří se pachtí za mamonem nebo za světskou slávou. Vědění zevní pochází z člověkova zevního rozumu, a kdo tomu učí, hledá chválu vlastní, neboť zevní člověk je vždy pyšný a sobecký, nemá pokoru, neboť se domnívá, že moudrost jeho rozumu je úžasná a že přesahuje vše. Kdo však učí podle vnitřního slova, podle hlasu božího, ten chválí Boha a je pravdomluvný a skromný, protože ví, že sám nic neví.

Vše zevní je poutem, protože zevní názory světa zbavují člověka svobody v rozhodování a svobody v názorech. Svoboda je jenom jedna, a sice duchovní. Pro nevěrce je vstup do církve věcí dobrou a pokrokem, ale pro toho, kdo poznal třeba jen část vnitřního života, je připoutanost k zevní církvi krokem zpět. Kdo chce být opravdovým mystikem, musí být jako dítě, které nemá pokaženou duši nesprávnými názory o Bohu a náboženském cítění. Jeho duše musí být jako čistý nepopsaný list papíru. Každé zakolísání na cestě k pravdě, čili na cestě mystické, je známkou duševní nedospělosti. Ten, kdo se potácí mezi dvěma názory, nepřijde nikdy na cestě mystické daleko. Kdo je z Boha, slyší slovo boží, neboť Bůh je v něm. Proto zákoníci a farizejové nevěřili Kristovi, protože neměli vnitřního života, nechápali Pravdu, uši jejich byly zavřeny Slovu božímu. Jejich duše nebyly dosud probuzeny a jejich zevní rozum, ovládaný falešnými názory a předsudky, brání urputně zevní oproti vnitřnímu. Zaslepenost zevního rozumu nedopouští, aby člověk poznal pravé světlo poznání.

Vnitřní život je stejně tak jasně zřetelný, jako život zevní, ba je mnohokráte zřetelnější. Vnitřní život, když byl jednou probuzen, projevuje se silami a různými druhy duchovních proudů. Vnitřní život nám poskytuje jistotu, kdežto vnější život nás nechává v nejistotě a starostech. Vnitřní život je naším pravým životem, kdežto vnější život je jen zdáním. Je to život hrubý, týkající se jen pozemské úrovně, proto je jen dočasný a konečný. Tímto zevním životem se nijak neodlišujeme od zvířat a rostlin. Zevní život v přírodě je nejnižším projevem Ducha božího. Člověk může a musí svým vývojem dosáhnout až k nejvyšším stupňům božství; neboť co jednou z Boha vyšlo (souvztažnost s rozpínáním vesmíru), musí se zas k němu navrátit (stahování vesmíru do bodu menšího nežli elektron). Neviditelno je zákonitou a neodmyslitelnou součástí tohoto světa a zároveň je jeho nepoměrně větší částí. Svět neviditelný od astrálního počínaje, je vlastním světem příčin, tam je zaseto vše, co má jednou vypučet, vykvést a přinést plod ve světě hmotném.

Kdo je křesťanem zevně, má možnost stát se jím i uvnitř, jen vnitřní křesťanství je pravé, neboť nás vyvede z hmotné úrovně na vyšší stupeň vývoje, proto vše zevní je liché. Zevní dává jen příležitost, a sice velkou, ale jinak nic. Kdo se nechopí svého vnitřního pokladu, nemá z něj nic. Užitek mu ponese, jen když ho použije. Tak je i s křesťanskou naukou. Zevním rozumem omezeným nedokonalými tělesnými smysly Pravdu nenalezneme, je třeba se řídit hlasem svého svědomí, tj. vnitřním rozumem. Kdo se jím řídí, spojí se s pramenem, odkud tento hlas vychází a to je Nejvyšší kosmické vědomí, křesťané říkají Bůh, čili věčná Pravda. Světská učenost není známkou duchovního vývoje. Je to jen vývoj mozkový, ale duše a duch mohou být na stupni žalostně nízkém. Ve věcech duchovních jsou prostí lidé často mnohem dále než největší učenec. Odkud si bral Ježíš svoje učedníky, kteří vesměs byli velkými adepty, z řady lidí učených či prostých? Zevním bádáním nelze rozřešit záhady světa, člověka ani života. Věda je jen závoj, kterým se chce zakrývat lidská nevědomost.

Světlo, které svítí v temnotách, ale tmy ho nepoznaly, je naše vnitřní světlo, které je ukryto v našem duchovním srdci, jež je podstatou, kořenem a pramenem naší existence. Je sluncem, které osvětluje náš vnitřní vesmír, mikrokosmos; je bezpečným přístavem, hvězdou betlémskou. Zevní rozum je jen odleskem pravé moudrosti, která sídlí v božské podstatě člověka, která je člověku ukryta, pokud se člověk neodvrátí od vnějšího světa a nevnoří se do svého vnitřního jádra, kde je pramen veškeré pravé moudrosti. Všechny duchovní a zejména mystické věci jsou uloženy v našem Duchu, v božské jiskře našeho Já, odkud je lze čerpat. Zevní mozek chce mít pro vše důkazy, ovšem zase jen hmotné, kdežto vnitřní člověk nepotřebuje zevní důkazy, protože vnitřně ví. Všichni lidé, kteří v sobě probudili vnitřního člověka, si vzájemně rozumějí. Vědí, že vědí a třeba byli vzdáleni v čase a prostoru, rozumí si jako nejbližší přátelé. To je kouzlo mystického vědění neboli božské moudrosti. Kolik lidí rozumí Písmu v Pravdě? Kdo chápe Písmo podle zevního rozumu, ten ve skutečnosti nechápe. Písmo je psáno pro ty, kteří chápou duchem, totiž vnitřním poznáním. V Písmu je řeč jen o věcech duchovních a ty tvoří pro sebe zvláštní, od hmotného světa zcela uzavřený svět. V Písmu jsou velká tajemství pro ty, kteří cítí vnitřní Slovo. Všechno zevní hloubání je bez ceny, je marností. Mystické spisy by se neměly číst povrchně, je nutno číst mezi řádkami, s vnitřní souvislostí a pochopením. To nepřichází ze zevního rozumu, ale z duše a z pochopení vnitřního smyslu a nemusí se dostavit každému hned, někomu až později. Musíme naslouchat v hlubinách své duše, ne v reji myšlenek, které přicházejí z mozku, kde je sídlo zevního rozumu, který se rád plete do věcí, jimž naprosto nerozumí. Kdo se neumí odpoutat od mozku a napojit se na duchovní srdce, bude chodit stále do kruhu a k věčné pravdě nikdy nedojde.

Hloubání o věcech, které nemůžeme pochopit, je marné a škodlivé. Lépe je vynaložit tuto energii na koncentrační cvičení nebo k modlitbě za osvícení. Často se nám pak náhle a bez přemýšlení dostane vysvětlení, které jsme marně rozumem hledali. Hledat odpovědi na různé otázky mystické je třeba ve svém nitru. Každý mystik si musí odvyknout snahu pronikat svým zevním rozumem do věcí duchovních. Není třeba starat se o vysvětlení věcí, jimž nerozumím. Stačí klidně vyčkat a vysvětlení se dříve či později dostaví samo, z nitra. Musíme být jako děti a přijímat vše s myslí prostou a nehloubat. Vnitřní smysly se mohou otevřít, jen když zevní smysly umrtvíme v koncentraci, stejně tak božský rozum v nás může pracovat tehdy, když vypneme rozum světský.                 Všichni lidé, kteří nepoznali moc Ducha svatého, jsou vlastně spící, jejich duše jsou neprobuzené, dřímají v jakémsi snu, v klamu, v Máji.

Zevní smysly jsou přístupny pouze hmotným dojmům a nic z toho, co se děje ve světě duchovním, nedochází k běžnému vědomí; leda ve snu, kdy duševní smysly jsou částečně pootevřeny a zevní uzavřeny. Kdo tedy chce vnímat říši Ducha, musí umrtvit svoje zevní smysly koncentrací. Fyzické smyslové orgány jsou u člověka pasivní, nechávají na sebe působit zvenku světlem, zvukem; musí čekat, až se jim nějaký vnější podnět nabídne. Kdežto duchovní orgány jsou nepřetržitě činné a obepínají cílový předmět či jev. Tato činnost vnitřních smyslů se probouzí teprve tehdy, když nejsou síly astrálního těla spotřebovány jinde; v té míře, jak se osvobozují od činnosti na fyzickém těle, pak proudí do čaker a oživují je.  Abychom se oblékli v šat světla, má dvojí význam. Jednak to znamená zevní ctnost a za druhé je to nové astrální tělo, které si mystik vytvoří na místě starého temného těla astrálního. Duchovní člověk poznává všechno, ale sám od neduchovního nebývá poznán. Boží a duchovní věci musí zůstat skryty před davem, aby nebyla porušena duchovní rovnováha toho, jenž jimi byl obdařen. Proto také Mistři mohou kdykoli žít v ústraní.

Nevědomost je příčinou všeho utrpení, jak se již dávno Buddha vyslovil. Nevědomost ve věcech duchovních je jedinou a nejhorší překážkou všeho pokroku. Ona je příčinou, že lidský duch, jehož úkolem a cílem je vrátit se ke Stvořiteli (návrat ztraceného syna) ze kterého vyšel, musí bloudit miliony let v různých oblastech vesmíru, musí se stotisíckrát vtělovat do nových a nových lidských těl, než se může vrátit do určeného cíle. Nechť se každý střeží vytvářet si za života vlastní klamné nebe nebo peklo, ve kterém by se jeho duše ocitla ke své velké škodě a obrovské ztrátě času. Naopak, kdo žije svými vlastními myšlenkami v nejvyšších sférách života a v božské bytosti, ten ujde všem klamům, které by ho ohrožovaly, neboť jedinou reálností a skutečností je Bůh či Nejvyšší kosmické vědomí. Všechno zevní hloubání je marností, zavádí pouze lidskou duši na scestí a ničí její sílu poznávací, odvádí ji od pravého pramene moudrosti. Toto zevní vědění je vlastně větší kletbou, než největší nevědomost.

Bůh je pravým světlem čili sluncem, které svítí na věky a od věků. V Písmu je uloženo mnoho mystických pravd a tajemství, o nichž nemá zevní theologie ponětí. Proto má Písmo pro každého mystika význam mnohem větší, než se obecně předpokládá. Člověk, který chce slyšet naprostou pravdu o všem, nesmí mísit do projevů Ducha svůj zevní rozum. Kdo je prost svých předsudků? Jenom ten, kdo se dovede odpoutat od všech názorů světa. Při hledání pravdy nejvyšší nesmí mít člověk osobní předsudky, neboť kdo je má, pak Slovo vnitřní nemůže toho stavu duše pominout, zatemní se a jeho činnost se zastaví. Předsudky jsou největším břemenem člověka, protože ho táhnou stále ke hmotě a činí ze života vlastně žalář, do kterého se člověk samovolně zavírá. Jsou mu také největším nepřítelem na cestě za poznáním Pravdy. Již ti, kteří se staví proti věcem nadsmyslovým a duchovním, jsou tak zaujati svými předsudky, že nemohou překročit onen neviditelný práh, který je u vchodu do neviditelna. Všechny předsudky pramení z jednoho centra, je to osobní pýcha a marnivost. Věci o sobě nelze najít pod mikroskopem a poslední hlubiny prostoru nepropátrá dalekohled.

Staří filosofové byli zároveň praktiky svých nauk. Byli to opravdoví mudrci vnitřně osvícení, znali pravdu a neopakovali pouze v jiné formě to, co nalezli jejich předchůdci, jako to činí filozofové moderní. Tehdejší doba byla zcela jiná, než ta současná. Nebyla to doba skeptiků a materialistů, ale doba lidí, kteří nejenže věřili v magické síly, ale též jim rozuměli. Magie a mystika byly ve velkém rozkvětu a každý vzdělanec je znal a znát musel, i když je osobně nepraktikoval. Naše tak zvaná osvícená doba ráda tvrdí, že středověk byl pobloudilý a temný, což je pravda jenom ze stanoviska dnešní moderní materialistické vědy. Čím více nabýval převahy zevní lidský rozum, tím více staré vnitřní vědění muselo ustoupit do pozadí. Se vzrůstajícím rozvojem moderních nauk a techniky upadly hlavně dvě disciplíny, duchovní nauky a filosofie. V tomto období světového vývoje jsme se ocitli na nejnižším stupni duchovního vývoje, neboť vše svaté a náboženské je zavrhováno jako přežitek a lidský rozum je povýšen na trůn. Zevní učení se tak rozmohlo, že zdánlivě vše se mu klaní. Ale jeho kořenem je pýcha a proto ti, kteří zevní učení hlásají a kteří mu věří, budou ti poslední. Naopak lidé zevním světem opomíjení dostanou se k večeři, chopí se mystické nauky a učiní největší pokroky. Lidé učení a bohatí jsou mezi mystiky jen výjimečně.

Před dávnými dobami byli lidé, kteří ve spojení se svými nejvyššími silami duševními řešili nejhlubší otázky bez jakýchkoli aparátů a přístrojů. Mnohému z toho, co se označilo časem za pověru, i zevní věda dnes přiznává, že podkladem  bylo vědění zevní vědou dosud nepoznané. I dnes v pověstech a mýtech, ve víře národů a ještě i v mnohé pověře je skryto, co v budoucnu vyjde na světlo boží jako nejzralejší poznání, neboť dávné vědění často upadlo v pověsti a v pověry. Vytrvalé vnitřní hledání otevře studnu, ze které čerpali v dávnověku staří mudrcové. Člověk uvnitř sebe ukrývá nejvyšší a zázračné síly a při tom se zevně pachtí o nepatrný zisk a tomu věnuje celý život a ještě mnoho životů dalších a věčný vnitřní zisk mu při tom uniká. Veškerá práce badatelská je svěřena jemnějšímu zvířeti v člověku a vysoké síly lidského nitra, které mohou objasnit naprosto vše, nechávají lidé ve své většině zahálet bez povšimnutí.

Svět vždycky nenáviděl a povždy bude nenávidět skryté vnitřní učení náboženské, neboť svět je doslova ovládán satanem, který stále vnuká mnohým lidem odpor proti tomu, co jedině může osvobodit lidstvo z jeho vlády. On je pravým a jediným nepřítelem mystiky a kdo tedy mystice nejvíc odporuje a ji haní, nebo hledí jiné od ní odvracet, je v jeho vlivu. Tento zlý a temný duch se projevuje světskými chytristikami, totiž zevním rozumem a jeho vynalézavostí. Proto skeptikové stále a stále podněcují proti všemu duchovnímu, zvláště proti mystice. Jestliže svět nenáviděl největšího našeho Pána, stejně nenávidí i nejposlednějšího jeho učedníka. To zakusí každý sám na své kůži, jakmile se oddá mystice. Zvláštním znamením pravého učení mystického je, že se ve hmotném světě setkává s odporem. Je-li totiž pravé, nemůže zůstat nepovšimnuto, nemůže být umlčeno. Najdou se vždy horlivci, kterým je trnem v oku. Protivenství taková jen utvrzují naší víru a zkoušejí naši pokoru, jsou nám důkazem milosti a zkoušky boží.

O zevním lidském rozumu se mnozí domnívali a ještě mnozí domnívají, že zmůže vše. Jakmile postupně budou lidé poznávat, do jak slepé uličky vývoje je zevní lidský rozum a z něj pocházející materialistická věda a technika zavedly, budou se vracet k zapomenutým pokladům z oblasti duchovního a duševního světa, aby mohli provést nápravu prohřešků, které jsou páchány na přírodě a proti přirozenosti a podstatě života. Vzrůstajícími přírodními anomáliemi, zločinností a agresivitou, vysokou nemocností lidských těl a duší a následným zhoršováním hospodářské situace budou a již i jsou lidé donucováni opustit špatně nastoupenou cestu vývoje. Čím dříve tím lépe, neboť následky nepřirozeného, uměle vnucovaného způsobu života budou narůstat. Kultura vědecká je kulturou zevního rozumu, není kulturou srdce. Může jen zdánlivě oslňovat, ve skutečnosti je elementem dočasným, velmi proměnlivým a pochybným. Co dnes věda tvrdí, nebude za krátký čas pravdou. Skutečné pravdy nelze nikdy zevním rozumem obsáhnout.

Zevní rozum poznává vyšší pravdu jenom na okamžiky, když duše proráží pekelnou bránu, ale zevní člověk, zevní zrození, tuto oblast zase ihned zavírá, protože zevní člověk žije dosud v ohni božího hněvu a tím je vnitřní tvrz zase uzavřena. Vnitřní tvrz je vnitřní božský hrad, kde sídlí Ježíš Kristus. Vnitřní poznání se tedy na počátku dostavuje jenom krátkými záblesky, načež nastává opět tma. Každý člověk má v sobě Krista, ale vlastní vůle Ho nechápe, nýbrž Ho křižuje a nechce zemřít z vlastního sobectví, aby tak mohla vejít do smrti Kristovy a aby pak ve spojení s vůlí Kristovou zase vstala z mrtvých. Život znovuzrozený, do nitra obrácený, u člověka má a musí vládnout nad životem rozumovým, který vychází z hvězd a elementů. A pokud vnitřní věčný život v člověku, v božské síle a světle nevládne nad zevním a pozemským a astrálním životem, dokud pozemský chtíč, v němž existuje netvor hada, nezlomil a jeho vůli nezničil, dotud se neprojevilo žádné znovuzrození anebo božská vůle v takovém životě tak působivě, že takový člověk, pokud ještě stojí jedině v pozemské vůli, není žádným dítětem nebes. Dokud člověk nemá vnitřní osvícení, nerozumí vůbec žádné věci, leda jen zevně.

Kteří vždycky se učí, ale nikdy ku poznání Pravdy přijít nemohou – 2. Epištola sv. Pavla apoštola k Timoteovi, kap. 3, verš 7. Neboť všechno zevní vědění pochází z člověka a jeho nedokonalých smyslů a všechno vědění vnitřní, skryté, tajné, ezoterní, pochází z Boha. Všechny nauky ezoterní jsou si podobné, pocházejí z jednoho Pramene a aby člověk dosáhl svého od počátku určeného vývoje a splnil svoje pravé poslání na Zemi, musí se jimi řídit. Vrcholem vnitřního vědění je spojení se svým Tvůrcem.