Problémy v životě lidí a společnosti, jejich příčiny a řešení - II. část

THStále více lidí v dnešním světě pociťuje, že během posledních let dochází na Zemi k různým významným změnám. Mnozí lidé si kladou stále častěji otázky a pátrají po příčinách nárůstu nemocí, katastrof a mravního úpadku. Svět žije ve stále rostoucí záplavě jedů a odpadků, lidstvo znepokojují přibývající živelné události. Společnost se polarizuje, narůstá agresivita, pocit štěstí a životních jistot se vytrácí, na nějakou delší perspektivu či prognózu nelze se spolehnout. Nadšení z pokroku, který měl být nezadržitelný, střídá rozčarování. Zdá se, že věda a technika ztrácejí kontrolu nad svým uměle vytvořeným světem. Šíří se obavy z budoucnosti. Mnozí pociťují, že svět se řítí do záhuby. Ačkoli se životní hmotná úroveň úžasně pozvedla, projevuje se rozsáhlá nespokojenost, závist, nenávist a vzrůstá agresivita u stále mladších dětí. S dosud nebývalým materiálním pokrokem šíří se zároveň duchovní a mravní úpadek. Celým světem se šíří materialismus, jaký dějiny dosud nezaznamenaly, a který pronikl hluboko i do křesťanství. Prakticky došlo k odlivu mladé generace z církví. Aniž si to většina lidí uvědomuje, žijeme v čase radikální proměny našeho světa. Žijeme v mezidobí mezi tím, co bylo a co bude. Principy, zákony a vliv končícího věku Ryb přestávají platit a nový řád nastávajícího věku Vodnáře ještě není plně ukotven a projeven. Mnozí vyciťují, že je cosi na spadnutí, proto hledají a mnozí i nacházejí odpovědi na své otázky a včas se připravují na nový věk.

Materialismus spatřuje základ a podstatu veškeré skutečnosti ve hmotě. Z jeho hlediska bylo dosaženo rozsáhlého vědění v oboru hmoty. Dříve však, nežli byl náš hmotný svět, byla zde Podstata světa, světová pramoudrost, ideje, myšlenky, plán světa, zákony a řád. Vše, co se děje materiálně, je pouhým projevem duchovní skutečnosti, která je za tím, stejně jako za tělesností člověka je jeho duše a duch. Všechny věci, se kterými se ve hmotné dimenzi setkáváme, jsou jen vnějším obalem duchovních bytostí; budeme si o tom v tomto dílu knihy více povídat. Ve skutečnosti neexistuje žádná hmota, vše je duchem, silou. Síla je život a život je duch. Elektrony a jiné částice jsou nehmotné, jsou to centra energie a energie je tolik, co duch. Hmota je tedy vlastně duchem přetvořeným ve zvláštní druhy energie. Proto duch může přímo působit na naši zdánlivou hmotu, nic mu v tom nebrání. Nejvyšší Síla a nejvyšší Duch je Bůh, jako první činitel a příčina všeho dění. Vše ostatní je jen jeho obměnou. Proto učili védantisté, že Bůh je ve všem. Protože materialistická věda nemůže vypátrat zdroj života, nemůže najít ani Ducha, čili Boha. Ze starých indických véd pochází i současný název věda.

Praktický materialismus je způsob života, který dává přednost majetku, moci a požitku před duchovními hodnotami a neposkytuje žádný prostor Bohu. Víra ve vědu vedla na Západě namnoze k uznání materialismu jako světového názoru. Když dnes některé lidi přepadá strach ze stále silněji se projevujícího vlivu chaotických sil, jen málokdo tuší, že duchovní základ těchto poměrů je v sekularizaci (odsvětštění) předešlých staletí. Po té, co v moderních naukách už Bůh jako podstata a první příčina stvoření nemá žádné právo na existenci a život duše po smrti těla by neměl existovat, zůstal nakonec jako smysl života nihilismus, jak ho podává Heidegger. Svět se stále víc a více hroutí a řeči o humanismu se s ohledem na hrubé násilí, vzrůstající ve všech směrech, nejeví jako nosný základ, všude se víc a více prohlubují existenční obavy. Lidi děsí muset hledět do propasti nicoty. Připomeňme si, že kriteriem vývoje ve vesmíru je duchovnost, není jím materiální ani technický pokrok. Jakmile toto pochopíme, máme klíč k poznání příčin problémů člověka a společnosti a zároveň lék k nápravě.

Člověk má volnost Boha uznat nebo ho popřít a postavit se na jeho místo. V průběhu lidských dějin se člověk o to druhé stále znovu pokouší. Není těžké zjistit, v čem je hnací síla ateismu, čili popírání existence Boha a jeho řádu ve světě. Je to prastará luciferská nenávist, snaha tvora usadit se na místě Stvořitele. Stačí přečíst si Karla Marxe, aby člověk zjistil, o co se materialismus opírá. Když Marx píše Prométeovo přiznání: Mám v jediném slově dost nenávisti pro všechny bohy, je to vlastně jeho přiznání, vlastní výrok proti všem nebeským a pozemským božstvům. Je to uznání lidského sebevědomí, nikoli nejvyššího božství, k němuž je ale člověk svou rolí ve stvoření určen se vyvinout. Je to nepochopení vědomé i nevědomé, ignorance a neznalost úlohy člověka ve stvoření a smyslu jeho bytí právě na této planetě Zemi. O univerzálních kosmických zákonech provázejících vývoj člověka-zvířete v boho-člověka jsme se seznámili v prvním díle knihy.

Osvícenství bylo reakcí na nelidské poměry, které přinesla katolická církev inkvizicí, mučením, pálením čarodějnic, umlčováním vědy a na straně druhé projevy kultu, trpěnou posedlostí po zázracích, krytím a ignorováním nepravosti kněží apod. Církevní fanatismus, zvláště ve Španělsku byl tak průbojný, že musel vyvolat protisíly. Duch odboje sílil a osvícenství došlo velkého uznání. Inkvizice a nevolnictví byly odstraněny, vznikl pojem lidských práv a věda získala svobodu. Brzy však toto hnutí přešlo do extrému. Osvícení bylo zprvu proticírkevní, pak protikřesťanské a nakonec protináboženské. Kritika 18. a 19. stol byla polemická a plná zášti. Voltair převzal do svých spisů dokonce starý židovský hanopis na Ježíše, který pocházel ze 7. či 9. stol. z Německa. Historicko-kritická metoda byla dítětem osvícenství a důsledek filozofie 18. a 19. stol. se odrazil v odmítání myšlení v metafyzických kategoriích. Věda vstoupila na scestí. Víra ve vědu stala se nepopíratelnou. Inteligence stále podléhá pokušení rozluštit všechno, co je jí kvůli metafyzické hloubce nesrozumitelné. Myšlenky v dnešním smyslu vědecké nebudou mít po několika desetiletích až století žádný význam; ty, které vycházejí jen z mozku, ze zevního rozumu, mají význam jen pro současné dění, nemají žádný význam pro vyšší svět. Naše smysly vnímají jen hmotnou stránku světa, současné myšlení je vázáno na fyzický mozek, buňky mozku se neobnovují. Smysl života člověka je ale v dosažení duchovní věčnosti, není ve hmotné dočasnosti.

Cílem a úkolem planety Země v plánu vývoje světů je, aby na ní byly po celou nekonečnost vychovávány děti Božího ducha a proto je nutné, aby tato půda byla udržována spíše tvrdší a hubenější než příliš kyprá a tučná. Chudoba je pro člověka sice velkou ránou, ale má v sobě ušlechtilý zárodek pokory a pravé skromnosti a proto bude stále mezi lidmi existovat. Nicméně bohatí nemají připustit, aby se chudoba zvětšovala, neboť jinak budou ohroženi zde, po té v záhrobí a v dalším životě budou splácet vše negativní, co způsobili. Neboť naše minulost nám vytvořila naši současnost a současností si vytváříme budoucnost. Že je pozemské bohatství nestejně rozloženo, že Bůh lidi obdařil různými statky, dary a schopnostmi, tím jeden člověk potřebuje druhého; v tom smyslu je chudoba součástí Božího plánu spásy. Pokrytectví a sobectví mocných však nabylo obludných rozměrů v dnešním globalizovaném světě. Žádný boj s bídou, ač je vyhlašován, se nikde nekoná, naopak, finanční systémy jsou nastaveny tak, že nadále budou bohatým přidávat a chudým ubírat. Tato manipulace proběhla ve zcela zjevné formě v nedávné době za vlády pravice i v Česku. Neúcta a nespravedlnost mezi lidmi je největším zlem, které bratry rozdvojuje a vytváří nepřátelství, závist, nenávist, loupeže, vraždy a války. Příliš sobecký lichvář a příliš velká touha po moci a lesku je skutečný satan, kníže tohoto světa.

Jedno jediné nejbohatší procento světové populace vlastní již plných 40% světového bohatství. Deset procent z nich vlastní dokonce plných 85% tohoto bohatství. Na druhém pólu dnešního světa stojí celá polovina obyvatel zeměkoule, na které připadá pouhé 1% světového bohatství. Tři nejbohatší muži planety mají dnes více majetku, než kolik činí suma bohatství 48 nejchudších zemí. V době celosvětové hospodářské krize roku 2009 obětuje většina lidí ze svého holého základu, kdežto horních deset tisíc dává jen ze svých přebytků. Zde má platit kdo má víc, ať dá víc, to je jen spravedlivé. Jen tak lze udržet sociální smír, který nakonec potřebují zejména ti bohatí. V principu věčného pohybu polaritních sil jin-jang není žádný stav bytí statický a může se tedy přeměnit v opačný pól. Ovšem mocní tohoto světa jsou žárlivější na svoje nevázané výsady více, nežli na spravedlnost. Bohatství samo o sobě Bůh neodsuzuje, rozhodující je, jak je ho používáno. Opravdové velké a královské poklady jsou výsledkem pravé nezištné píle a Božího požehnání. Největším připodobněním se Bohu již v těle zde na Zemi je být bohatý a používat pro sebe jen to nutné k vlastnímu udržení, tedy být skoupým k sobě a tím štědřejší k chudým. Neboť kdo se stará pouze o tělo a nikoli o nesmrtelnou duši, je opravdu blázen. V každé duši existuje pocit vznešenosti a v něm zárodek pýchy. Aby se právě tomuto čelilo, je postavena hráz chudoby, která převažuje nad zámožností, aby pýcha byla pevně držena na uzdě. Pro člověka s probudilým duchem je lépe oplývat nebeskými statky a dát si líbit malou nouzi ve statcích pozemských, neboť mnoho majetku a moci přitahuje zlo stejně jistě jako magnet železné piliny.

Materialistický názor zmocnil se po francouzské revoluci větší části vědy a vůbec celého lidstva, když bylo prohlášeno, že lidský rozum je králem všeho, a když bylo božství nadobro popřeno. Materialistický názor je největším bludem, který kdy mohl postihnout lidstvo, neboť vede ve svých důsledcích k zesurovění, k morálnímu poklesu a nakonec k rozvratu společnosti, a sice proto, že popírá pravý původ a podstatu všech věcí, která je v oblasti duchovní. Neviditelné duchovní síly polarizované na stranu dobra a zla, respektive síly evoluce a involuce, stojí za vším, co se dělo a děje na Zemi, jsou tajnými pákami všech velkých i malých událostí. Lidstvo je naprosto slepé, neboť příčiny všeho je nutno hledat ne ve hmotě, ale v neviditelnu. Komu se duchovní zrak otevřel anebo alespoň pootevřel, pak teprve chápe, kdo a co je vlastně pánem tohoto hmotného světa. Vidí pak, že lidé nevědomí jsou pouhými loutkami, které visí na drátkách a konce těchto drátků jsou drženy neviditelnýma rukama, jak již ostatně věděl Jan Ámos Komenský a mnozí jiní před ním i po něm, které jsou zase služebníky vyšších a vyšších mocí, nad nimiž všemi ale nejvýše kraluje Stvořitel. Dějiny jsou kusé a nedokonalé, jako vše lidské. Světová válka byla pouze prostředkem, aby bylo uměle vytvořeno určité prostředí, v němž by mohly vykvést temné květy násilí, zločinu a rozvratu. Země je škola, vývoj zde je velmi obtížný, avšak nutný pro získání úrovně božství, jako nejvyššího pro člověka chápatelného bytí. Každý z lidí na Zemi sám a dobrovolně se do této jediné školy ve známém vesmíru pro nabytí věčného života přihlásil, jinak by zde nebyl.

Pro národy, které se zcela zvrhly a pustily ze zřetele Bohem daný cíl a nejsou přístupny žádnému napomenutí, neexistuje žádná jiná škola nežli bída. Příliš velká bída ovšem duši spíše škodí, nežli prospívá. Soud nad těmi, kdo jsou za příliš velkou bídu odpovědní, je zničující. Nouze je zlá věc a svede člověka často k větším nepravostem, nežli samotné bohatství. Země nemůže být pozemským rájem, je školou a zkušebnou pro každého ducha vloženého do lidského těla, jinak by žádný duch nemohl dosáhnout věčného života. Nelze člověku něco vštípit a naučit zvenku, tím by se stal jen robotem. Člověk musí procházet zkušenostmi a poznáním až k vytvoření svědomí vnitřně, tím se duševně a duchovně vyvíjí. Tato cesta je strastiplná a dlouhá, ale nutná. Člověk roste překonáváním problémů; tím, že překonává sebe. Zevní je jen projevem, odrazem vnitřního, je onou Májou, klamem. Proto zevní svět nelze změnit bez vnitřní proměny sebe. Hmota je jen formou, tvarem a nosičem podstaty. Člověk musí hledat podstatu, obsah, ten nalezne v duchovnu. Jak člověk padal z ráje do hmoty cestou involuce, tj. tělesně se více a více zhmotňoval, čili nabral nejnižší a nejpomalejší vibrace svých energeticko-informačních polí, jež odpovídají hmotnému bytí, které tvoří nejzazší mez života, nejvíce vzdálenou od Podstaty světa, tak bude muset svůj pád do materiálna, až dosáhne dna, jehož hloubka je individuální a odpovídá současnému materialistickému stavu lidstva, přeměnit ve vzestup, přeměnit zevnitř hmotné v duchovní, tedy nižší a pomalejší vibrace svých těl přeměnit ve vyšší až v nejvyšší, a to právě cestou evoluce. Což je velmi těžké, těžší nežli pád je vzestup ze dna pádu, avšak nikdo to za člověka nemůže udělat, nežli jen on sám.

Proto marxistická ideologie o ráji na Zemi je utopie. Kdo chce bojovat se světem, musí bojovat nebeskou výzbrojí a tou je Moje láska a Můj pokoj ve vás. Každý musí nejprve dobýt svůj vlastní vnitřní svět, pak teprve může tyto vždy vítězné zbraně použít proti zevnímu světu. Kdo není vnitřně mistrem světa, nebude jím ani zevně. Můj duch a Můj pokoj nehorlí, nýbrž jen v tichosti a světem nepozorováni mocně působí a nemají žádný vnější štít nežli dílo lásky a vzezření pokory. Ježíš předpověděl, že použitím násilí nelze natrvalo dosáhnout žádné šťastné situace. Carské násilí bylo vystřídáno jiným. Násilí vždy plodí násilí, násilí proti nespravedlnosti nakonec nevede k vítězství vyšší spravedlnosti. Všechny filozofické a politické utopie vedou k tyranii, neboť všichni měnitelé systémů si podle slov Hugo Ballse počínají negativně: Nikdo neprotestuje dovnitř, do své duchovní podstaty, kde pánem je Duch světla, všichni protestují navenek, do hmotného světa, kde pánem hmoty je duch temnoty, duch odporu, padlý anděl.

Nynější stav lidstva západní civilizace lze označit jako pachtění se za chimérou bohatství a za přeludem radovánek. Jenom málo je těch, kteří se obracejí k věcem duchovním. Společenský, morální, kulturní a sociální rozvrat, kterého by rády docílily jisté politické strany, je soužením, které přichází na svět proto, aby se lidé vzpamatovali a probudili se z hmotné letargie a aby se obrátili od světa hmotného ke světu duchovnímu, ke své pravé podstatě, v níž je jediná ochrana, naděje i spása. Jediným útočištěm spravedlivých bude návrat z vnějšku do nitra, čili soustřeďování myšlenek na božskou jiskru, která sídlí v duši každého člověka. Smyslem duchovního učení je poučit člověka kromě smyslu a cíle jeho bytí a zákonech jeho vývoje, také o zákonech duševních sil, čili o silách jeho duše, určit spolehlivé návody, jak jich použít k dosažení větší víry, jako faktoru nanejvýš důležitému; též jak dosáhnout spolehlivé obrany proti temnému proudu, který se valí na nevědomé a tím bezbranné lidstvo. Kdo se chce s úspěchem bránit proti zlým silám, které také přicházejí ze světa neviditelného, víme již o polaritách, musí tyto síly znát, musí znát univerzální kosmické zákony, aby jich mohl použít k obraně. Podle zákona vývoje musí být člověku postupně odhaleno vše. Jedna část mystérií může být sdělena a rozšířena tiskem, mystéria vysoká musí pak odhalit každý sám, tzv. mystickou cestou. Duchovních sil lze použít stejně k dobru jako ke zlu. Proto člověk na začátku své duchovní cesty musí si nejprve pěstovat dobrý charakter, jinak si může uškodit. Především však vždy jde o to, uvědomit si a projevit v sobě lásku, která je osou světa. Láska, má-li být trvalá, musí být založena na dobrých zásadách, ne na sobectví.

Industriální společnost se vydala na nebezpečné scestí. Zásada zastánců této cesty zní: Make it, or die-prosaď se nebo zemři; tato vlčí morálka eufemisticky se zve volnou hrou sil neboli volným hospodářstvím. Hlavním principem je maximalizace zisku. Cílem je nejvýš možná zištnost; tím naše hospodářské uspořádání spočívá na luciferském prvku sobectví. Právě proto, že rozum vynáší tolik peněz, vyšla láska úplně z kurzu. Darwinovská teze o boji o bytí a přežití silnějšího vstoupila do hospodářské soutěže a našla výraz v nové mentalitě, která krom tvrdosti a bezohlednosti postavila také rafinovanost a prohnanost jako kvalifikační znaky manažerů. K tomu přistupuje dalece rozšířený cynismus a skepse. Cyničtí egocentrici si hrají k tíži svého okolí a celé společnosti a zneužívají lidí a organizací jako nástroje pro své sobecké cíle. Rostoucí mentalita všezahrnujícího cynismu proces rozpadu urychluje a dovršuje. Chamtivost je motorem ekonomického obchodování. Hamižnost je luciferským principem, proto proces rozkladu přichází s nábožensko-duchovním rozkladem. Každý systém připravuje svůj zánik, když se bere absolutně; tak se nevyhnutelně dostává do oblasti démonického. Každý systém plodí své antiteze, vše spočívá ve schopnosti zachovat míru.

Jasnozřiví vědci i intuitivní lidé poznali již, že systém volného hospodářství a průmyslová civilizace musí vést k neúnosným poměrům a nakonec ke katastrofě. Příčiny selhání vězí v absenci mravní hodnotové základny, v převrácení hodnot. Není jistější cesty k vysušení duše člověka nežli nechat kroužit naše myšlenky kolem peněz a na nich postavených hodnotách. Následky tohoto způsobu vývoje společnosti jsou stále zřejmější. Vnitřní sebezničení hospodářství a společnosti nabývá povážlivých forem. Společnost dokonce ztrátou sounáležitosti přestává existovat. Stále více lidí přichází k názoru, že společenský pořádek a civilizace stojí před zhroucením. Vůle k nezákonnosti, revoltě a anarchii naplňuje lidi vzrůstajícími obavami. Mnozí mladí lidé stojí vůči technicky dokonalému, ale cizímu světu s nedůvěrou a hlubokým rozčarováním. Průmysl popohání vše neplánovaně, nezadržitelně a nazdařbůh, aniž by znal složité ekologické souvislosti, aniž by na ně chtěl brát ohled. Podrobil lidstvo své diktatuře a současně vytvořil umělý svět, nad kterým člověk ztratil kontrolu. Opravdová záplava jedu vylila se na lidi a na přírodu a způsobuje nedozírné škody. Plody, které se nakonec objevily, ukazují se jako jedovaté. Nevědomost duchovní byla ustanovena v systém, bezohlednost a surovost je vyžadována jako doprovod udatenství.

Idea komunismu a kapitalismu správná není, o tom člověka prakticky poučí jejich konce, neboť oba systémy jsou jen protipóly materialismu. Lidstvo takovou zkušeností musí projít, aby se poučilo, vytvořilo si kolektivní vědomí a svědomí o tom, a chyby v budoucnu již neopakovalo. Dáno je vždy co a na lidech je jak tuto zkušenost zrealizuje. Zatímco komunismus je založen na třídním antagonismu, nenávisti a závisti, kapitalismus je založen na sobectví a hamižnosti; vše v něm je podřízeno urvat co největší zisk na úkor druhého a to i za cenu ztráty svého lepšího Já, tedy duše. Tedy obojí je opakem toho, co učí duchovní věda jako o předpokladech evoluce člověka. Do jakých konců člověk bude muset dojít, aby se poučil?!

Ateisti jsou nejhlasitější, protože mají ovládnuté sdělovací prostředky i celý systém vzdělávání, tedy školství, což za dob našich předků vůbec nebylo. Vědci jsou posedlí svou troškou vědomostí, nejvíce snad je to zjevné u lékařů a právníků. Při tom nemocnost a zločinnost narůstá, být nemocný je dnes normální, dříve bylo normálním být zdravý, kdežto dnes jde už o vzácnou výjimku. Dojem vysoké učenosti ega je obrovský. Lidé znalí duchovní vědy vědí, že vládcem ega je bytost podsvětí, v křesťanství zvaná Lucifer. Egoismus kalí smysl pro spravedlnost, protože nižší-zvířecí já chce mít všechno jen pro sebe. K tomu je krásný příměr z orientu, čím se liší peklo a nebe: V pekle sedí duše kolem ohně, kde se v kotli vaří jídlo. Všichni mají dlouhé lžíce, aby si mohli nabírat přímo z kotle, avšak jsou příliš dlouhé na to, aby si jimi dokázali podat jídlo do úst. Jsou proto hladové, bledé, zlobné. V nebi sedí také všichni kolem ohně a kotle s jídlem. Dlouhými lžícemi nabírají ta nejlepší sousta a krmí svého souseda a ten zase je; pomáhají si, jsou spokojené a šťastné. Poznání a vědomosti, které nejsou zakotveny v lásce, nevedou k dobru, ale ke škodám. Ve vyšších, nadhmotných úrovních je vše vyřešeno, člověk je jen mediem, má schopnost přitáhnout si řešení do své mysli a po té do hmotné úrovně. Kolik z vědců, lékařů, právníků, politiků je schopno pokory, všelásky, vzdání se ega, bez čehož člověk vývoj od hmoty k duchu ani nastoupit nemůže?

Chuť mít stále víc nemá konce, žádostivost prestiže vzkvétá, luxus dosahuje nepoznané výše. Hodnost, uplatnění a vysoký standart se staly božstvy naší doby. Současně s tím vyvstala závist, nenávist, teror, brutalita bez hranic. Rychlost, s jakou se věci obracejí ke zlému, naplňuje obavami z radikalizace a znejisťuje život. Převaha technicko-instrumentálního rozumu změnila srdce lidí; člověk dostal vskutku kamenné srdce. Úpadek morálky nastoupil velmi rychle. Krádeže se staly málem lidovým sportem. Mnohem vyšší ztráty jsou způsobovány hospodářskou kriminalitou. Rostou loupeže a loupežná přepadení. Britský lord vrchní soudce G. Laru v přednášce na universitě v Cambridge konstatoval, že nemorální britská společnost je prolezlá drogami, pornografií a zločinem; exploze zločinnosti začala, když Británie vstoupila do éry blahobytu. Kriminalita v USA pokročila mnohem dále než v Evropě. V New Yorku vzniklo 90% všech požárů založením. Úplná bezcitnost mládeže, která je vychovávaná jen pro tělesné, vyvolává zděšení. Bude-li lid příliš blahobytný, pak bude stále více smyslný, předpověděl Lorber. Dalšími příznaky zániku jsou záplava pornografické zkázy a vystupňovaná sexualita. Masivně dochází k zneužívání požitků, k útěkům k alkoholu, drogám, hazardu, agresi. Snaha o pohodlí a blahobyt průmyslově orientovaných národů jako na své základní právo, je zneklidňující. Mladí upřednostňují konkubinátní formu manželství, při rozvodu nemyslí na děti, ale na sebe. Lidé žádají jen svá práva, ale tomu odpovídajícím povinnostem se snaží vyhýbat. Lorber ve svých předpovědích napsal, že úplná bezcitnost mládeže, která je vychovávaná jen pro tělesné, vyvolává zděšení a připojil poznámku: to je ta poslední doba. Materialismus vnikl do lidských duší jako plíživý jed. Nespravedlivá nauka se nedá vyvrátit, pokud spočívá na přesvědčení, že to nesprávné je pravdivé.

Hospodářská krize z roku 2008 je globální, nezná hranic. Pod pečlivým dohledem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vypukla celosvětová krize. Americká společnost si žila řadu let nad své poměry, lidé utráceli víc, než vydělali, žili na dluh své i naší budoucnosti. V době krize začali lidé více šetřit: Američané šetří –2%, tedy o 2% utrácejí více, než vydělají, zatímco v Evropě se šetří mezi +10-14% (2009). V USA vydělávají špičkoví manažeři soukromých investičních fondů 22tisíckrát více, než dělníci. Finanční trhy představují dnes bankéři, kteří údajně zavinili celou krizi a stejní podvodníci a zloději, teď v roli četníků, by měli prosadit finanční kázeň a z krize nás vyvést? Finanční sektor by si měl na selhání svých dobře placených banksterů sám vydělat a nepřehazovat náklady na sanaci bank na daňové poplatníky a demontovat tak sociální stát dle hesla: kapitalizace zisků, socializace ztrát. Chamtivost nesmí být příčinou problémů ve společnosti; za krizi nemohou ani zaměstnanci, ani odbory, ale jen a pouze finanční spekulanti. Přičemž pravicové vlády nejsou schopné hájit odbourávání sociálního státu kvůli sanaci finančního sektoru a proto se snaží mlžit a strašit populismem a vnášet do diskuse jiná témata. Aby krize dále neprohlubovala sociální rozdíly, aby nezvyšovala nestabilitu, nárůst extremismu a polarizaci sil, bude nutné regulovat i finanční trhy, neboť hazard se stal principem tržní ekonomiky, s ním roste hráčská mentalita, ta plodí lidi, kteří riskují, mají sníženou odpovědnost vůči sobě i společnosti. Avšak odpovědnosti vůči věčnosti nikdo neujde, každý člověk je na věčnost vázán svým Já, svou duchovní podstatou, každý má na věčnosti své vlastní konto má dáti-dal.

Více lidí duchovně probuzených vnímá poslední hospodářskou krizi jako příležitost k nezbytné korekci a jako možná poslední šanci napravit špatný směr vývoje, neudržitelný životní styl. Narostla závislost lidí na penězích. Mnozí uvěřili sloganu temných sil, že bez peněz nic nejde. Naši předkové měli víru v boží požehnání a v souladu s touto Nejvyšší mocí se jim dařilo a byli zdraví a šťastnější, protože spokojenější s tím, co měli, nežli jejich hlouběji do materialismu zabředlí potomci. Materialistické pojetí života vyvolalo dnešní chaotické a destruktivní síly. Lidé příliš připoutali svá srdce k úspěchu, prestiži, k blahobytu. Destruktivní vývoj se uskutečňuje v sekularizovaném světě. Bezuzdnost je jak poznávacím znamením vědecko technického rozvoje hospodářství, tak je obecným znamením života lidí bez Boha. Z představy nesmyslnosti života povstává nihilismus a tím i nezdrženlivost; duševní zdivočení a zevní brutalita se stále více rozšiřují a nahánějí hrůzu. Hektika práce vytváří stav, který nepřipouští žádné uvědomování si věčné hodnoty a cíle člověka. Stále divočejší honička po úspěchu a zvýšení životního standartu je během na prázdno.

I politika podlehla zákonu trhu a stala se marketingovým produktem. Ekonomika pohlcuje politiku a politika právo. Přechod obyvatel nedemokratických socialistických států do agresivního a brutálního kapitalismu znamenal ve své podstatě jen přechod z jedné polarity ve druhou, z jedné bezmoci do druhé, bez dosažení nějaké vyšší kvality života, jen záměnu jednoho v pravý opak. Která polarita je horší? Jak pro koho, každý si bude muset prožít na vlastní kůži druhý pól materialismu, dokud na základě zkušeností nezmoudří a nepokročí k vyšší kvalitě, tedy k synteze obojího, k tomu, co je nosné a perspektivní z hlediska dalšího vývoje, co nepoškozuje druhé v jejich vývoji. Se zánikem komunistického strašáku začalo se v Evropě kapitalistické hovořit o neudržitelnosti sociálního státu blahobytu, o zániku tržního hospodářství sociálního, tím tak českým ekonomem V. Klausem proklínaným přívlastkem. Na počátku naděje po sametové revoluci stál lid, co by suma aktivních občanů; po 20 letech hraje již jen roli pasivního konzumenta. Tím se stal ve hře profesionálních politiků zprava i z leva i ze středu jako volič, který si má volebním lístkem koupit v politické reklamě nabízené zboží; navíc v oblasti politiky kupuje zboží bez jakékoli záruky. Připomeňme si varování vysokého zasvěcence Pythagora, že lidstvo ohrožují tři nemoci: duchovní nevědomost kněží, materialismus vědců a neukázněnost demokracie.

Většina lidí v Česku žila v iluzi, že sametovou revolucí vstupuje do svobodného světa. Okolní svět ale už  svobodný nebyl. Kapitalismus rozvinul nadnárodní korporace do takové míry, že se již jejich masivnímu vlivu neubrání, takže dnešní kapitalismus přestává být slučitelný s demokracií. Přibylo nezaměstnaných, chudých, sociální jistoty všech byly vyměněny za hromadění majetku a moci malé části společnosti. Kdepak jsou lidumilní lékaři, advokáti, továrníci, jací dříve byli a pomáhali; dnes není o nich slyšet, každý jen pro sebe hromadí a o těch málo spravedlivých, jsou-li jací, media nepíší. Vznikají útulky pro psy a kočky, ale útulky pro lidi bez střechy nad hlavou stále chybí, je jich zoufale málo. Zde by společnost měla začít a pokračovat v pomoci všem potřebným, kteří si sami pomoci nemohou. Teprve pak se dostane božího požehnání i jiným oblastem lidské činnosti. K pomoci a solidaritě s bližními přistupuje totiž boží požehnání, o tom věděli své předchozí generace, které ještě žili přikázáními Desatera. Kam bude muset současné lidstvo až dojít, aby se o tom znovu opakovanou zkušeností poučilo? Pozemků, peněz a jiných zdrojů v hmotném světě je určitá konstanta, nabere-li někdo více pro sebe, aniž to potřebuje, nezbude na druhé anebo zbude málo. Tak to je. Zákon rovnováhy posléze vše vyrovná – tak to také je. Z nespravedlivě bohatých stanou se v dalších životech spravedlivě chudí. Proto je zde zákon reinkarnace a karmy, aby člověk zaplatil za vše do posledního haléře, jinak ve svém vývoji výše nemůže postoupit.

Sama media se na dekadenci naší civilizace, na zužování prostoru svobody významně podílejí; mystifikují veřejnost a manipulují jí. Vytvářejí stádní myšlení a ničí politický systém, honí se za osobním a věcné a podstatné opomíjejí. Strany jsou z většiny ideově vytunelované, spíše jen předstírají, že zastupují přirozené zájmy svých voličů, ve skutečnosti se stávají jen soustrojím na výrobu mocenského a ekonomického vlivu v zájmu svých elit. Přitom politici jsou zde proto, aby hájili zájmy normálních lidí a také sami měli by být normálními lidmi, proto byli voleni většinou národa. Necítí-li svou odpovědnost za to v dočasnosti, rozhodně ji mají před věčností a zneužijí-li své moci, odpovědnosti a postavení v neprospěch národa, zakládají si tím na negativní karmu. A jak víme, do posledního haléře bude muset každý zaplatit, aby mohl ve svém vývoji postoupit výše.

Dětem chybí zprostředkování základních hodnot od rodičů. Mládeži chybí vnitřní kompas a pozitivní vzory. Výchova dětí ve škole i doma by měla být postavena na důrazu a výchově charakteru, nikoli jen intelektu. Mnozí lidé dospěli k hodnotové krizi; lidé nevědí, kudy kam a jak z dnešního balastu a chaosu. Trvalý vliv na rostoucí kriminalitu má epidemicky se zvyšující závislost na drogách. Po celém světě stoupá kriminalita tak, že nabývá rozměrů krize. V USA více než polovina těžkých zločinů byla za několik let spáchána mladistvými ve věku od 10 do 17 let. Já vám říkám, že za vší nouzí a za vší bídou lidskou vězí duchovní slepota lidí. Z ní pocházejí všechna ostatní zla, je diktováno Lorberovi z duchovního světa. Společnost blahobytu ve všech průmyslových zemích se nepřibližuje ráji, ale poměrům, které se stávají nesnesitelnými. Svět se stává stále horším, lidé se stávají nespokojenějšími, mrzutějšími, bezcitnějšími, egoističtějšími, agresivnějšími. Smysl pro realitu se v širokých kruzích stále více ztrácí, hrubě materielní způsob života přináší destrukci společnosti. Neštěstí, které přivodilo lidem do bezuzdna vystupňované praktikování principu Prosaď se nebo zemři, neomezuje se jen na inflaci a nezaměstnanost, ale vystavuje také miliony lidí hektické práci, která je drtí, přináší stres, pociťuje se jako těžké břemeno, které vede k nemocem tělesným i duševním, i k sebevraždám. Chybné pojetí životní úlohy člověka v době průmyslového věku vede k významovému vyprázdnění života, ke stavu, který nepřipouští žádné uvědomování si věčné hodnoty a cíle a smyslu bytí a vývoje člověka. Pán mluví o zcela vně obrácených lidech a napomíná své učedníky důrazně: Potřebujeme vnitřní duchovní klid, to je naše pravá vlast; v té nalezneme vše, čeho je nám zapotřebí. Průmysl tohoto světa je proto co nejpilněji provozován, aby co nejrychleji zabil ducha a tak zakrňují lidská srdce, jediné příbytky Boha na zemi…

Pokroky vědy a techniky jsou jen pokrokem zevním a ne vnitřním a mravním a kde obě cesty nejsou shodné, tam zákonitě dochází k poruchám, které mohou zachvátit i celé národy. Kapitalismus a krize spolu souvisejí, kapitalismus spoluzavinil duchovní prázdnotu doby, která přispívá k tomu, aby uloupila lidskému životu jeho obsah. Tržní hospodářství se stává nefunkčním, když egoismus jednotlivce se může bezmezně uplatňovat. Příčiny selhání systému volného trhu leží ve ztrátě mravní hodnotové základny. Samoregulace volného hospodaření nefunguje již žádoucím způsobem, protože jeho předpoklady trvají stále méně. Atomistická struktura trhu, tj. dokonalá konkurence, již neexistuje, neboť tržní hospodaření se četnými fúzemi ucpalo. Další předpoklad funkční schopnosti tržního hospodářství, stabilní měna, se rozplynul; za to všude narůstá protekcionismus, jež má mnohé formy. Počátek zničující řetězové reakce tak již byl učiněn.

Sotva kdy existovalo v jiné době tolik lidí, kteří žijí v tak příjemných životních poměrech, ale putují životem s prázdnou, nezaměstnanou duší, jako je tomu dnes. Životem žitým v čistě zevních, fyzicky příjemných stavech člověk jeví náklonnost přemýšlet jen o fyzickém. Tím se duše stávají churavějšími. Zevní pohodlí život sice ulehčuje, ale vytváří obtíže vnitřního života člověka. Mnozí lidé si krášlí svá obydlí a svůj zevnějšek, věnují tomu všechen svůj čas a prostředky, přestože vědí, že tělo po smrti zetlí a nic hmotného si sebou na věčnost nevezmou. Aby věnovali čas a úsilí rozvoji svých schopností a nadání, svého charakteru a mravnosti a pomoci bližnímu, tedy rozvoji svého ducha a duše, to je ani nenapadne, přestože duše a duch jsou věčné a s takto nabytými statky přecházejí na vyšší životní hladinu bytí. Nevezmeš sebou na věčnost ze svého hmotného majetku nic, co jsi měl, nýbrž paradoxně jen to, co jsi dal.

Vnější hmota, která se zdá vším, není v podstatě ničím. Duchovní ve hmotě, které se slepým a hluchým zdá být ničím, je nakonec přece vším. Na nejzákladnější otázky života nemůže dát věda žádnou odpověď. Materialistické pojetí života a duch sekularizace předcházejícího století vyvolaly dnešní chaotické a destruktivní síly. Bezuzdnost je poznávacím znamením techniky a je také znamením časů bez Boha. Sebeláska a lakota dosáhly u mocných světa nejvyššího vrcholu. Člověčí pýcha, hrdost, sobectví a vládychtivost potřebují stále více a přesto jsou neukojitelné. Krize často dopadají na lidi, kteří je nezpůsobili. Nepadají na ty bohaté a chamtivé, kteří je způsobili; ti najdou jiný způsob, jak vydělávat zase jinak nad druhými. Investiční bankéři se nikdy neomluvili, naopak, budou mít snahu dostat své peníze zpět. Uvidíme, zda společnost vyvine účinnou sílu, která by i finanční systém regulovala a zprůhlednila. Zatím jediná síla, která očistný proces nastoluje, je zásah vyšší moci vedoucí proces opakovaných neúspěchů a poučení z nich. Zda lidé očistného procesu krize využijí, je už jen na nich, jak a zda korekci použijí. Je dobré vědět, že žijeme v čase zkoušek a podle toho, jak v každodenních zkouškách obstojíme, zařazujeme se tím do určitého proudu dalšího vývoje se sobě podobnými.

Duchovní stav současného lidstva je mnohem horší, nežli tomu bylo u předchozích generací. Dnešní modly jsou ještě hrozivější, nežli ty staré, jak bylo vytýkáno pohanům, a sice idolem současnosti se staly peníze, požitkářství všeho druhu, obžerství, nepravé umění, přemrštěnost módy, lenost, pýcha a blud ve všech směrech, povrchnost, siláctví a vulgárnost, takže lidé dnes oslavují zločiny místo ctností. Novodobí podvodníci, loupežníci, zloději a vrahové jsou oslavováni jako starověcí hrdinové. Toto šílenství, jemuž propadlo skoro celé lidstvo, je trest za to, že vedoucí státníci připustili, aby se rozmohl ateismus, aby se rozmohly špinavé politické pikle, aby se potlačovalo vše dobré, co je v člověku. Všechna proroctví byla psána pro dnešní dobu, neboť nikdy tyto neřesti, zločiny a ohavnosti nebujely tak jako dnes. Člověk si není jist ani doma před televizní obrazovkou, jaká stvůra, zvrhlost, brutalita, ohavnost na něj vyvře a poškodí jeho psychiku. Nové generace, které nepoznaly válku, bídu a úsilí o obnovu zničeného, vstupují do materiálně zajištěného života a právě generace nové jsou zkažené a nejhorší a odporují všemu tomu, co lidé válkou a obnovou země po válce zažili a čím se poučili. Zejména mladí utíkají před pevným řádem, avšak kde není řád, bují zlořád. Protože lidstvo znovu upadá do mravní zkázy, je třeba, aby bylo probuzeno, aby nahlédlo, že nad ním vládne vyšší moc duchovní. Důsledkem toho jsou a budou četné katastrofy a nemoci, které postihují lidstvo ve stále větší míře, jak je již dnes všeobecně zjevné.

Vidíme-li zkázu, musíme cítit lítost nad těmi, kteří ji propadli, ať je to zkáza vnější nebo vnitřní. Vnitřní zkáza je však mnohem horší než jakékoli vnější neštěstí. Cesty boží jsou tajné, a kdo je nemůže pochopit vnitřním vnuknutím, nechť je jen ve víře, že jsou nejvýše spravedlivé a že vyrovnávají všechny nerovnosti pozemské. Příčiny úpadku náboženského, mravního, uměleckého i tělesného jsou v tomto: je to tanec kolem zlatého telete, kdy hlavním cílem jsou peníze k opatření si smyslných požitků, vláda peněz. Vše ostatní se stává věcí vedlejší a zanedbatelnou, jako poctivost, čestnost, upřímnost, pokornost. Zbožná mysl je prohlášena za něco zaostalého a překonaného. Hrdí, pyšní a nadřazení všem ostatním učitelé universit chtějí lidu dokázat, že Boha již není třeba, že se člověk obejde bez něho. A proto jde na lidstvo jedna katastrofa za druhou, jedno utrpení stíhá druhé a to se bude opakovat a stupňovat potud, až lidé poznají, že je tu nějaká vyšší trestající instituce, která si žádá, aby Řád byl dodržován vždy, všude a všemi, jinak následují sankce v podobě Božích mlýnů. Nelze říci, kam až bude lidstvu dovoleno klesnout. Nikdy nebylo tolik bezbožnosti, poklesu vnitřní i zevní morálky, tolik násilí, agrese, nemocnosti a katastrof, jako v době současné. Naštěstí dle zákona polarity lze očekávat v budoucnu odklon od hmoťáctví k věcem duchovním; avšak k jak velkým ztrátám dojde, těžko odhadnout. Nakonec je to utrpení duše, které vede ke hledání spirituálního světového názoru.

Duchovní věda má přinášet zemskému vývoji obrácení k duchovnímu světu, bez něhož by lidstvo bylo vystaveno zkáze. Duchovní věda na straně druhé přináší také schopnost chápat fyzičnost duchovnem. Materialismus nepřinesl jen to, že se lidé nemohou dostat k duchovnu, ale také to, že už nemůžeme pochopit správně ani fyzičnost. Neboť ve všem fyzickém, což je forma, tvar, žije duch, tedy podstata, obsah, a když lidé o duchu nic nevědí, nemohou porozumět ani ničemu fyzickému. Obvykle si namlouváme, že právě hmotná úroveň je pevná a odolná, pravdou je pravý opak: jemnohmotné dimenze jsou stabilní a pevně zakořeněné v prapůvodním prostoru věčnosti. Oproti nim se hrobohmotný materiální svět jeví jako křehká květina, která je pomíjivá a s níž bychom měli zacházet nanejvýš pozorně. Moderní, od celosti odtržená civilizace představuje enormní zátěž pro vitálně energetické a astrální systémy Země. Je třeba uchopit život duchem a hmotu životem. Nestavět ducha a hmotu proti sobě, ale poznávat, jak duch proniká hmotou, kterou oživuje, takže naprosto nikde nemůžeme narazit na bezduchou hmotu. Materialismus přinesl chápání, které neodpovídá skutečnosti. Mnozí posuzují svět podle toho, co si namlouvají a ne podle toho, co je v pravdě skutečné. Kdo je zarmoucen starostmi, je jimi mučen, jako by byl v řetězech. Právě v naší době pro nevíru a ateismus nemají lidé, oč by se ve svých starostech opřeli. Tupá politika je zbavila náboženství a jiného jim nedovede dát, zmizel přirozený řád věcí. Chápat svět podle skutečnosti bude průvodním jevem spirituálního života, který přinese duchovní věda. Jakmile porozumíme duchovnímu, porozumíme i fyzickému. Duchovní věda je nepochopena těmi, kdo nechtějí poznat a uznat pravdu. Dokonce mnozí vyvíjejí nepřátelství k pravdě. Přijde však čas, kdy se přizná, že materialismus je nesprávně nastoupenou cestou.

Země nemůže být rájem, protože musí zůstat školou pro každého ducha vloženého do hmotného lidského těla; bez zkušebního pole ve hmotné dimenzi nemůže žádný duch dosáhnout věčného života. Pozemský život je zkouškou, je životem zkoušky, člověk zde není doma, je zde ve škole. Je sice povinností každého, aby se staral o pozemské potřeby, jen nemůže tato starost jít tak daleko, aby člověku bránila sledovat jeho duchovní cíl a prokazovat bližnímu dobro. Žádostivost zatemňuje duši takovým způsobem, že již nemůže nic duchovního pochopit, vidí a poznává jen materiální. Člověk, který se obohatil pozemskými statky, většinou se také ve svém srdci stává kamenem bez citu a lásky. Takový člověk stojí pak ve své vnitřní duchovní sféře na bodu věčného soudu a smrti. Neštěstí a nemoci a živelné katastrofy, které předcházejí dobu všeobecného soudu světa, jsou posledními pokusy zachránit, co je možné ještě zachránit. Jen neštěstím a nejtvrdšími ranami osudu se stane pyšné lidské srdce křehkým. Podle výslovného sdělení Pána v Novém Zjevení je jediná možnost, aby byl zastaven pád do neštěstí: Doporučuji vám především lásku k bližním, která tu pochází z lásky k Bohu. Proto jsem na svět přišel, abych vám ukázal správné obrácení zpět k Mému Pořádku

Člověk je spojení těla, duše a ducha. Člověk byl stvořen zcela podobný Bohu. Božství chápeme jako nejvýše vývojově pro člověka poznatelné bytí. Člověk sestává z materiálního těla a z individuální duše-psyché, ve které sídlí věčný vše oživující duch lásky. Tělo musí sloužit duši a ta je odpovědná za jednání, k němuž tělo používá. Nejvyšší a zcela Bohu podobnou schopností působí duch sídlící v duši. Duše je pouze nádobou života z Podstaty světa, ale ne život sám. Jen malá jiskra ve středu duše je to, co se zve boží duch a co je vlastním životem. Tato malá jiskra se musí živit duchovní stravou, jíž je čisté Boží slovo, tím malá jiskra roste a mohutní, bere na sebe konečně lidskou podobu, duši zcela proniká a nakonec promění celou duši v sebe; pak se ovšem duše celá stane životem, který se v celé své hloubce poznává. Žádný mudrc na světě neví, co je Bůh a co je v něm, než jen duch boží, který proniká veškeré hlubiny božství. Každý člověk, který se zrodí na Zemi, obdrží ducha ze Mě a může podle stanoveného řádu získat plné boží dětství. Je v nás však jen tolik božství, mnoho-li můžeme přijímat, více ne.

Všechny bytosti, počínaje nejmenším stvořením, vytvářejí vzestupnou řadu a to tak, že jeden stupeň vždy doplňuje stupeň druhý, nabízí vyšší dokonalost a tím také může rozvíjet stále vyšší inteligenci. Člověk na této Zemi žije ze dvou důvodů, které má jako zprostředkovatel v sobě sjednotit: jednak je korunou vnějšího hmotného stvoření, které završuje a jednak je výchozím bodem k čistě duchovnímu světu, který v něm dosáhl prvního stupně dokonale svobodného sebepoznání. Všechno ve vesmíru musí kráčet vzhůru a musí nakonec zduchovnět. Tak jako hmotný vesmír vznikl z bodu menšího nežli elektron a je nyní ve stavu rozpínání, tak nastane po té stav smršťování hmotného vesmíru zase až do bodu menšího nežli elektron. Tak jsou nastaveny univerzální kosmické zákony.

Národy oslepené euforií blahobytu žily po léta nad své poměry. Přírůstek platů a mezd byl téměř ve všech zemích vyšší než nárůst produktivity. Rychlý vzestup pracovního příjmu byl umožněn neustálou inflací. Potřeby průmyslových lidí jsou k nenasycení, příčinou vývoje se stala nenasytnost. Maximalizace blahobytu není vlastní úlohou člověka na Zemi. Ve své podstatě je to problém morální a proto zevními opatřeními obtížně řešitelný. Lorber předpověděl, že mnohé lidské ruce budou bez práce. Dramatické urychlení přeměny v technickém rozvoji je neovladatelné, neboť kdo v tempu vůči jiným národům zaostane, riskuje, že ztratí trhy. K tomu přistupuje konkurence tak zvaných levných zemí. Problém obstarání práce jeví se odborníkům v době automatů, mikroprocesorů a počítačů jako neřešitelný. Vyplývající příčinný řetěz je předvídatelný: chybějící příjem, nedostatek potravin a obydlí, hlad, bída a zoufalství. To může zplodit propastnou nenávist a iracionální síly by mohly s explozivním násilím přikročit k hrůzným činům.

Technika, která vše nahlíží jako uskutečnitelné, se stala bezduchou. Postavena do služeb démonického, stává se záhubou prostředí. Filosofové stavějí jako zástupci existencionalismu a ateismu člověka na místo Boha a miliony převzaly jejich teorie. Poslední doba začala podle Lorbera oběma světovými válkami, které byly skutečnou metlou lidstva. Světová válka byla přivozena vlivem temných mocí démonických, které se snažily ji roznítit tak, aby ji mohly využít ke svým cílům. Jeden národ chce být větší než druhý, jedna říše mocnější nežli jiná. A to z holé pýchy. Jestliže s přirozeně narůstající dovedností lidí narůstají i sobeckost, lakota a panovačnost, a tím i zatemnění lidských myslí, pak přirozeně nemohou stát stranou nejhorší důsledky. Konečné období, které se má naplňovat katastrofami všeho druhu, nelze však v žádném případě srovnávat s koncem světa. Spíše než cokoli jiného je dobou zkoušek, v nichž se každý sám za sebe zařadí do sobě odpovídajícího proudu vývoje; je dobou konce stávajícího času.

Následky škod se stávají často viditelnými až po dlouhé latentní době, neboť nejprve působí podprahově. Proto musíme i v budoucnosti počítat s nepříjemnými překvapeními. Doprava a průmysl špinily vzduch po staletí v narůstající míře, takže lidé ve velkoměstech nemohou již dýchat čistý vzduch. Předpoklad normálního průběhu životních procesů v lidském organismu není již trvale dán. K největším znečišťovatelům počítají se osobní automobily. Ulice měst jsou naplněny rakovinotvornými výfukovými plyny. Nejvíce jsou ohroženy malé děti, jejichž mozek a nervový systém se ještě vyvíjí. Základ pro rakovinu je tak položen již v útlém dětském věku.

Důsledky poškození přirozeného životního prostředí průmyslovými zplodinami a životním stylem současné civilizace jsou mnohem větší a těžší, nežli se veřejně přiznává. Mnohé nemoci jsou již latentně rozšířeny a projeví se plně později. Již dnes statistika varuje, že např. v Německu každý čtvrtý obyvatel zemře na rakovinu. Množí se nemoci u dětí, dnes je u nich po dopravních nehodách rakovina nejčastější příčinou úmrtí. Nejvíce jsou ohroženy děti a plod v mateřském těle, malé děti a embrya jsou mnohem citlivější na znečištění. Otřesný je podíl dětí duševně nemocných a s narušeným chováním; 20% dětí je hyperaktivních, bez schopnosti koncentrace a tím i nerado se učících. Narůstající duševní onemocnění mládeže je alarmující. Nárůst dětských sebevražd od 50. let vzrostl o 100%. Děti s narušeným chováním směřují později k agresím, k asociálnímu chování, až k ničivé zběsilosti. Jedná se o dalekosáhlý problém a otřesné perspektivy do budoucnosti; vysoký počet neurotiků v populaci může přivodit i stav anarchie. Nemocný duch času způsobil, že školní dvory a učebny se staly jevištěm násilí. Mládež, která v posledních desetiletích vyrostla ve společnosti nadbytku žijící nad své poměry a ve svém prostředí vidí jen žadatele o blahobyt a konzumenty, ztratila měřítka, nezná jiný smysl života a ztratila se proto v nihilistickém počínání. Stud a soudnost se vytrácejí ze škol, hlavně v generaci mladých převládá, že se může vše. Setbou nenávisti proti establishmentu a propagací proti autoritativní výchově k vytvoření svobodného národa se seje vítr a sklízí bouře. Svoboda a práva, která dnes mládež má, nejsou vyvážená odpovědností a povinnostmi, vše je dovolené, což je velká chyba a proto v chování dětí a mládeže převažuje nezakořeněnost, bezuzdnost, agresivita, cynizmus, utržení se z řetězu, zdivočelost.

K tomu dochází vždy, je-li mládež falešně vychovávaná a nemá žádné vzory. Nechají strom růst tak, jak roste a přidávají k tomu opičí lásku a rozmazlování, aby kmen vyrostl opravdu nakřivo. Jednou nakřivo vyrostlá duše se asi jen zřídka stane plně rovným kmenem. Proto napřimujte děti v jejich lehce povolném mládí. Povolíte-li žádostem svých dětí příliš, pak jim s nimi otevřete všem obtížím širokou bránu a nic nepořídíte proti jejich moci a síle (Lorber).

Silný nárůst civilizačních chorob může být zastaven změnou výživy a zřeknutím se konzumu. Otylost z přejídání vedle rakoviny a infekcí je znepokojujícím problémem. Zatížení zdraví představují i antibiotika, hormony a podobné jedy obsažené v mase, uzeninách a mléce. K tomu přistupuje poškození zdraví alkoholem, kouřením a drogami. Přibývá alergických onemocnění jako následek chemizace našeho světa. Povážlivé jsou i vedlejší účinky léků. Lavinovitě přibývá nemocí srdečních, cévních, vysokého tlaku, arteriosklerózy, neuralgií, poruch látkové výměny, infekcí aj.; téměř 80% bývá označeno jako civilizační choroby. Dokreslují bídu průmyslové společnosti. Blahobytní občané jsou v narůstající míře vystaveni nebezpečí stát se v mnohém směru požitkářskými a spolu s uvolněným civilizačním stylem propadnou churavění. Víme již, že nemoci přicházejí na lidi jako reakce vesmíru-celku na špatně nastoupenou cestu vývoje člověka-části celku. Proto medicína, jakkoli vysoko financovaná a přístrojově vybavená, bude muset po pravdě přiznávat, že výsledkem její léčby je stále více nemocných; to proto, že se léčí příznaky a nikoli příčiny nemocí.

V humánní medicíně čím dál více se ustupuje techno-medicíně, prosazuje se snaha přesouvat vše na techniku; např. tým vědeckých pracovníků v Brně vyvíjí počítačový systém, který lidem předepíše lék na míru! V zákoně a vyhlášce MZ se již téměř nevyskytuje slovo pacient, ale klient. Až ad absurdum zavedl materialismus a patriarchální myšlení, které je založeno na rozumu a potlačování citu, tuto oblast dříve určenou k pomoci člověku člověkem na základě znalosti příčiny nemoci. Dříve to byl kněz, který se dobíral příčiny nemoci, léčil slovem, dával kajícníkovi rozhřešení. Dnes léčí slovem bohem nadaní lidé, beze vší techniky, jen v sobě probuzeným duchem, a tím se znalostí příčiny onemocnění. Slyšela jsem vyprávět o starém faráři, který na základě svých životních zkušeností a dobré znalosti povah svých farníků dovedl předvídat jejich budoucí nemoci a varoval je před následky jejich chování, myšlení a způsobu života, které s onemocněním příčinně souvisí. Dnes jsou nemocní moderní medicínou, postavenou na materialistickém základě, zahnáni do pozic pasivního konzumenta farmaceutických firem, aby konzumovaly jejich drahé léky-jedy dle vnuceného scénáře: Prodejte mně prášky, ať se toho zbavím.

Imunitní systém je takříkajíc nedotknutelný řád tělesného policejního orgánu. Nejvyšší autoritou je mu lidská psychika. Tělesný chaos je vždy výrazem psychické disharmonie. Ke zhroucení nějakého zdravotního systému dochází vždy, když se přírodní řád v důsledku nedodržování nejpřirozenějších a základních zákonů naruší. Takovými etickými zákony a principy jsou láska k přírodě, vědomí jednoty a souznění všech věcí. Například vytěžování půdy by mělo probíhat v přirozené etické podobě, použitím přírodních metod při získávání kovů apod. Všichni lidé, kteří se výrazně připojili k jakémukoli negativnímu programu, zabraňujícímu všeobecnému vývoji přírody, budou zničeni právě uskutečněním toho programu. Viry jsou astrální produkty vědomí. Je jimi zasažen každý jednotlivec, který ve svém vědomí či podvědomí podporuje negativní kolektivní program.

Prorok Lorber předpovídá také všeobecný hlad kvůli lidským pochybením. Technika té doby dosáhne vysokého stupně, brzy po té nastane čas zla na Zemi. Dobu soudu budou předcházet nejdříve jiná utrpení. Nastanou války, velká drahota a hlad, protože Země se stane neplodnou. V důsledku kácení lesů dochází k erozi půdy, umělým hnojením dochází ke snižování výnosů; půdy bez dodání organických látek ztrácejí zdravou strukturu a silně klesá počet půdních baktérií. Na ně je tvorba humusu vázaná, chybí-li, chybí i dešťovky, půda se stává nezdravou, vzrůstají infekce a škůdci nabývají převahu. Protože odolnost škůdců neočekávaně vzrostla, musí být ještě více jedů nastříkáno. Půdy jsou silným používáním insekticidů tak otráveny, že již leckde nemůže být ani zelenina tam pěstovaná konzumovaná. Stav včelstev povážlivě klesl, současně vlivem jedů jsou přirození nepřátelé škůdců, ptáci, stále více redukováni, celé druhy ptactva vymírají. Půdy jsou otráveny těžkými kovy, jsou vylouhovány a okoralé, monokulturami opotřebované; to platí pro USA a Evropu i jiné průmyslové země světa. Vysoký podíl dusíku snižuje vitamínové a minerální látky rostlin, životně důležité pro zdraví člověka. K tomu se váže i nemocnost dobytka. V rozvojových zemích pokračuje nárůst obyvatelstva, avšak většina zemí třetího světa běh o závod mezi růstem obyvatelstva a zemědělskou výrobou již v 70. letech prohrála. V roce 1980 podle údajů Světové vyživovací konference žilo téměř 800 miliónů lidí v absolutní chudobě. V Indii a jiných zemích se použije ročně 400 miliónů tun hnoje k vaření pokrmů, neboť lesy zde byly dávno vykáceny. Kyprá ornice je pak vichřicemi odváta a dešti vymyta a lidé pak utíkají před povodněmi. Ztráty půdy způsobují za současného nárůstu obyvatelstva útěk lidí z venkova do měst ve velkém rozsahu; slumy ve městech rostou třikrát rychleji nežli jiné městské části.

DDT již dlouhou dobu jako mrak oblétá zeměkouli. Tento nervový jed, o jehož nebezpečnosti se ví od roku 1945, byl produkován v obrovských množstvích a dosud se produkuje pro použití v rozvojových zemích. Mnohé jedovaté látky v ovzduší průmyslových skládek stoupají až k nejvyšším koncentracím. Při inverzi vzniká obávaný smog. Moderní průmysl nezamořuje jen vzduch, ale také řeky, jezera a moře. Tisíce jezer jsou kyselými dešti do té míry zničeny, že v nich nejsou ani ryby ani vodní rostliny. Spotřeba vody na hlavu a den neustále stoupá, zatímco počátkem 19. stol to bylo např. ve Spolkové republice Německo 30 litrů, dnes 125 a v USA dokonce 450 litrů. Zásobování vodou se stává stále větším problémem. Lidé v rozvojových zemích se musí spokojit jen se 4,5 litry vody na osobu a den. Populační exploze v rozvojových zemích vede ke katastrofálním poměrům.

Umělá hnojiva obsahují nitráty. V roce 1940 bylo používáno jen málo insekticidů a škůdci zničili asi 3,5% úrody. Koncem 20. stol. se používalo velké množství nitrátů a ztráty způsobené škůdci byly 12%. Spotřeba průmyslových hnojiv neustále narůstala, např. v USA se za posledních 25 let zečtrnácti násobila. V mnoha zemích zasáhly nitráty podzemní vody. Po celém světě přibývá pramenů, u kterých je nejvyšší přípustné množství vysoce překročeno. Pro kojence je užívání tak zamořené vody životu nebezpečné. Při tom prevence je nejlepší lék: střídání plodin rostoucích nad a pod zemí a také setí, sázení, zalévání a hnojení ve správný čas, jak znali a činili naši předkové dle lunárního kalendáře; dále vysazování remízků, oživit stromy a alejemi cesty a silnice, jak to svého času nařídila panovnice Marie Terezie i v českých zemích; jde o to umožnit tak energii Jin a jang oživující činnost v krajině.

Armády a průmysl soutěží v otravování moří. Asi čtvrtina světové produkce DDT dorazila do moří. Po léta odváděly Francie, Velká Británie a Švýcarsko radioaktivní odpady do moří. V roce 1970 potopilo americké námořnictvo v blízkosti golfského proudu vysloužilou nákladní loď s nákladem 12 tisíc raket se smrtícím nervovým jedem. Ve východním moři potopil počátkem 30. let jeden švédský koncern 7 tisíc tun arzenu; toto množství postačí, aby bylo o život připraveno všechno obyvatelstvo Země. To vše a je toho mnohem víc, jsou časované bomby. Pobřežní vody průmyslových zemí jsou zamořeny průmyslovými odpady, takže např. v Japonsku musel být zčásti zastaven rybolov, neboť ryby obsahovaly nadměrné množství rtuti. Více než 100 větších měst u středozemního pumpovalo své odpady do moře. Tuňáci ve středozemním moři mají v těle 3x tolik rtuti, nežli tučňáci v Atlantiku.

Zamoření moří může mít i jiné ještě netušené následky. Není vyloučeno, že otrávení planktonu bude mít vliv na produkci kyslíku na Zemi; asi 60% kyslíku vytváří fytoplankton, zbývající díl tvoří lesy. Lesy jsou však po celém světě nezadržitelně káceny. Kyslík ve stále větší míře spotřebovávají auta, letadla, stroje apod. Vpád chemie do základů života může mít v dohledné době nepřehlédnutelné následky. Ačkoli hranice únosného jsou dlouho překračovány, hlásají politikové a zástupci průmyslu, že dalšího vzrůstu nelze se zříkat. Avšak v podstatě průmyslu je, že sám sebe ničí.

Také je lidstvo v proroctví varováno před ničením lesů, zvláště před drancováním nezřízeným průmyslem; výslovně se poukazuje na souvislost mezi mizením lesů a nástupem orkánů. Husté lesy jsou nutné, mají tisíceronásobné účely. Před 100 lety bylo lesní plochy 4,5 miliardy m2, v roce 1960 ještě 2,7 miliardy m2. Jako následek zjišťuje se alarmující rozšiřování pouští. Třetina dnes celosvětově kultivované půdy může během 15 let zpustnout. K ohroženým územím patří i USA a Kanada. Vyholení mohutných lesních území v USA a zavedení monokultur, má za následek zničení obrovských ploch. Velké části někdejších lesů staly se mezi tím erozí a vypasením pouštěmi a stepí. Naše zeměkoule je na nejlepší cestě k vysušení. Celosvětové kácení pralesů může vést ke změně počasí se všemi následky. Ty jsou již patrné v zátopových srážkách, zuřivých hurikánech a extrémních krupobitích. Příčiny odumírání lesů ve střední Evropě táhnou se až 30 roků zpátky. Celá desetiletí byly zatěžovány chemickými zplodinami a následky se dnes projevují s nebývalou rychlostí. Může to být předzvěstí, že se jednoho dne úplně zhroutí celý ekosystém, jehož odolnost se stále narůstajícím zatížením vyčerpala. Průmysl a zemědělství chtějí stále víc produkovat. Kapitál chce růst za každou cenu, tudíž spotřeba musí stále růst, bez ohledu na užitečnost spotřeby, bez ohledu na škody na životním prostředí. Materialismus je ospravedlňující ideologií techniky a jí řízeného průmyslu. Démonické naplňuje celý pracovní obor techniky a rozvíjí se v něm se stále rostoucí silou.

Marně varuje Pán v Novém Zjevení: Proto učte lidi být moudrými, jinak sami na sebe přivodí soudy. Já však vím, že k tomu dojde a přece nemohu a nesmím rušivě proti tomu vystoupit Svou všemohoucností, nýbrž jen naukou.

Hrozící změna klimatu. Až do 80. let nebyly vlivy zatížení prostředí tak výrazné, od té doby došlo k obratu. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí, které změna klimatu přinese, doporučili vědci drastické snížení vypouštění kysličníku uhličitého nejméně o 60%. Americký prezident Bush odmítl každý zásah do hospodářství své země. Převládlo mínění, že takové snížení by přivodilo totální zhroucení hospodářství. V roce 1995 jezdilo na světě 500 milionů aut a k roku 2030 jich má být 2,3 miliardy. Uhlí je nejsilnější skleníkový plyn. Pro ochranu prostředí není v Číně ani v jiných krajinách Asie ani zájem ani peníze. Rozvíjející se Čína může ovlivnit světové klima brzy silněji, než mnohé jiné země. Velký přírůstek obyvatelstva v třetím světě zvětšil jak pěstování rýže tak i počet skotu, obojí vyvolává nárůst metanu, jak v bažinách, tak v trávícím traktu skotu. Také pod zmrzlou půdou v Sibiři, Aljašce a v Kanadě jsou obrovská ložiska metanu. Dnes není pochyb o realitě globálního oteplování. Vodní plocha oceánu se rozšiřuje, ve 20. stol. stoupla hladina moří o 10 až 25cm. Dosavadní plíživý vývoj může nabrat jednoho dne rychlejší tempo. Zkušenosti pojišťoven potvrzují, že platby na úhradu škod z katastrof významně stoupají. Krupobití, pustošící hurikány, povodně, sucha a eroze půdy budou způsobovat neuhraditelné škody. Planeta se zahřívá a protože je to živá bytost, stačí i o málo stupňů a změny jsou citelné; nám nezbývá, než se připravit na změny.

Římský klub upozorňoval již v 70. letech na tehdy se již naznačující rizika, dnes už jasně projevená. Tehdy narazil na straně průmyslu na tvrdý odpor. Ve všech dobách se to stávalo varujícím a prorokům. Příliš mnoho mocných se stará jen o své obchody a o svůj vliv. Prometheovský člověk našeho technického a přírodě nepřátelského století bezmezně usiluje o moc a zisk. Nejvýše komplikovaný ekologický systém je neviditelnou rukou udržován v rovnováze a to tak dlouho, dokud člověk neprovede nějaké nevratné rušivé zásahy. Všechny kalamity, všechny nemoci, špatné počasí, hubená léta, povodně, orkány a podobně, jsou pouze následky nespořádaného jednání člověka. Lidé zneuctili, zneužili přírodu, která je obklopuje, a proto přicházejí všechny zlořády, se všemi zly a bolestmi všeho druhu. Vše je tak zařízeno, že to může trvat věčně, pokud svobodná zloba lidí nezpůsobí porušení Mého věčného pořádku.

Zničení ozónové vrstvy Země. Ve stratosféře od 17 do 40km je Země obklopena ozónovým obalem, který rozpouští tvrdé ultrafialové paprsky slunečního světla z 90%. Bez této ozónové vrstvy by byl veškerý život na Zemi zničen. Tento ochranný štít je po několik desetiletí vystaven trvalému poškozování, ztráta ozónu pokračuje dál. Následky jsou dalekosáhlé a znepokojivé: rakoviny kůže, poškození kulturních rostlin i fytoplanktonu v oceánech. Vůle k ochraně ozónové vrstvy byla obětována snaze po krátkodobých komerčních cílech. V Mé velké domácnosti je vše dobře spočítáno, říká Pán lidem naší doby, zásah lidskou rukou může se vymstít jen jemu samotnému, protože svoje výpočty staví výše než Moje.

Nikdy nebylo lidstvo od potopy světa jako celek tak ohroženo, jako nyní. Slepota vůči nebezpečí všeobecného zhroucení je na konci každé vysoké kultury typická pro takovou společnost, která se ubírá vstříc zániku. Pokud se nebezpečí plíží v potměšilé neviditelnosti, setrvává většina ve lhostejnosti a nechce být rušena ve svých obchodech, ve svém klidu a blahobytu. Tragikou průmyslové společnosti je, že nebezpečná situace, ve které se již nalézá, přes všechna varování pronikne do vědomí až už je pozdě na nápravu. Nekonečný průmyslový růst je procesem tvůrčího zničení. Na varování vědců a ochránců životního prostředí a až po mnoha katastrofických událostech, které u mas vyvolaly obavy, rozhodly se vlády podniknout politická opatření týkající se prostředí. Téměř všechny zákony v tomto směru je třeba považovat za nedostatečné. Navíc tlak průmyslové loby způsobuje, že návrhy zákonů bývají hned následně měněny, mnohé přicházejí pozdě. Protože lidstvo má svobodu rozhodování, tím má i odpovědnost za následky svého konání.

Neschopnost se uskrovnit, snaha o větší pohodlí a zábavu, postrádá jakoukoli životní a intelektuální sebekázeň. Přátelé mamonu, přátelé mrtvých pokladů, těžko se mohou obrátit k lepšímu světlu, bylo řečeno proroku Lorberovi. Jakob Lorber tento vývoj ve svých spisech předpověděl a jeho proroctví se po půl druhém stu letech od sepsání začínají naplňovat. Bůh to již ve svém Pořádku jednou provždy zařídil, aby všechno zlé a klamné se v každé době samo zničilo. Svět a příroda mají od Boha své nezbytné a neproměnné zákony a to ve správném uspořádání. Stejné zákony má i člověk a chce-li se tomuto Řádu vzpírat a přetvářet svět podle svého, nebude za to potrestán hněvivým Bohem, ale uraženým, přísným a pevným Božím řádem ve věcech samotných, které musí být takovými, jakými jsou. Člověku nemůže být pomoženo jinak, nežli skrze velká utrpení. Teprve až svět dospěje k názoru, že mimo Mne nelze hledat spásu, políbí mír Zemi.

Nová teologie bez Boha. Teprve v 18. a 19. stol. filozofové znovu nastolili problém kolem Boha. Začalo to Descartem, zakladatelem racionalismu i novodobé filosofie. Comte vybudoval základ pozitivizmu a tím i předpoklad pro materialismus. Pozitivismus je filozofický směr empirismu, postavený proti metafyzice. Filosofem Feuerbachem začal nový úsek sekularizace. Feuerbach měl velký vliv na Marxe a Engelse. Engelsova nauka o dialektickém materialismu byla základem sovětské ideologie, později se rozšířil dialektický materialismus i na Západě a zaplavil všechny země. Za všech dob existovali lidé, kteří popírali Boha, avšak teprve v posledním čase našich dnů dosáhlo zmatení ducha vrcholu tím, že mnozí evangeličtí, katoličtí a anglikánští teologové popírají jak existenci Boha, tak i posmrtný život duše a peklo, tím ovšem i nebe. Teologická literatura bádání o Ježíšově životě končí u radikalismu a ateismu: Selháváme, když odkazujeme lidi na nebe, které není. Člověk nepotřebuje věřit v Boha, aby byl křesťanem. Gott-ist-tot. Bůh není nic jiného než určitý druh spolu lidství. Příliš mnoho teologů pohlíží na Krista jen jako na pozemskou bytost. Institut pro výchovu farářů je společensko-politická škola, která vychovává služebníky slova jako sociální inženýry. Řeč o církevním nouzovém stavu se vede v celé evangelické církvi. Před ateisty v církevním rouchu stojí dnes věřící křesťan v rozpacích.

Tradiční, na Bibli zaměřený pohled na svět se počal po Francouzské revoluci vytrácet. Zhoubným působením materialistického nazírání od dob Francouzské revoluce bylo veškeré duchovní vědění předchozích generací uměle a násilně odklizováno, aby bylo zapomenuto a vyhlazeno ze světa. Člověku obeznalému v duchovní vědě je zřejmé, že tento pokus zničit na světě všechno duchovní vědění, vznikl na straně sil involučních, v říši sil zla, kterým jde o to, aby lidstvo bylo v tomto směru zcela zaslepeno, uvedeno v nevědomost, aby se stalo pouhou bezduchou hříčkou neviditelných démonických sil zla, jež by chtěly navěky panovat v říši hmoty. Duchovní vědění, vnitřní zření bylo nahrazeno velmi pochybnou osvětou zevní. Pravda, že Bůh stvořil člověka, byla nahrazena lží, že člověk stvořil Boha. Osvícenci vyhlásili, že přirozené je to, co je reálné. Z toho se odvozuje, že nadpřirozené (nadsmyslové) není. Tuto tezi zastávají i mnozí současní teologové.

Feuerbachova teorie ateismu nalezla svou cestu. Podloudný proces sekularizace postupuje, aby křesťanskou církev předělal v ateistickou filosofii. Na místo Boha dosahují teologové hnutí Gott-ist-tot být tu pro druhé. Takže náboženství bude něčím jiným, bude pouhou mravností. Slovo religio-náboženství pochází z latinského religare, to znamená svázat, spojit, učinit člověka závislým na původci, na Bohu. Výrok T. G. Masaryka, že česká otázka je především otázkou náboženskou, má dnes všeobecnou platnost a je dnes aktuálnější, nežli kdykoli před tím. Ateistický humanismus nezná setkání s Bohem a žádnou závislost na posvátném. Prométeovský člověk nestrpí nad sebou Boha, na němž by byl závislý. Kořeny těchto anarchisticko-chaotických sil sahají daleko do období sekularizace. Člověk může těmto rozkladným jevům porozumět, jen když ví, v jaké podobě a kdy a proč bylo semeno nevěrectví zaseto. O čem začalo 19. stol. přemýšlet, 20. stol. použilo. Poselství spásy tzv. imanentního sekularismu očekávanou spásu nepřinese, brzy se ukáže jako utopie a jako ohrožení bytí člověka.

Umělci mají často hlubší pohledy než ateističtí teologové. Boha lze vlastnit jen v srdci, nikoli v rozumu, říká mystik Eckehart. U Fridricha Rükerta čteme: Kdo Boha necítí v sobě a všude v životě, tomu to nelze dokázat žádným důkazem. Aby se vám otevřela evangelia uzavřená sedmerou pečetí a abych vám vystavěl přes tyto knihy cestu ke Mně a k Mému nebi, posílám vám tato vysvětlení, duchovní nauku. Skutečné estetické chování člověka spočívá v tom, že smyslové orgány jsou jistým způsobem oživeny a životní pochody jsou produševněny. Životní děje jsou v uměleckém světě produševnělejší, nežli je tomu v obyčejném životě.

Žijeme v době konce starých časů. Propast mezi Ježíšovým poselstvím a skutečností je až po dnes nepřeklenutelná. Život v ghettu katolické církve neliší se v ničem od poměrů v totalitních režimech 20. stol. Zákonem povinnosti svobodnou vůli člověka zcela proti božskému řádu zatemnili a neosvětlili a tím si také přisvojili vyšší, jen jim příslušející moc a proto se brzy stávají pyšnými, hrdými a panovačnými a přidávají k božsky vysloveným větám vlastní zlé věty jako božskou jim zjevenou vůli, na jejichž dodržování kladou mnohem větší důraz, než nad zachováváním čistě božích přikázání. Katolická církev zná slovo boží nejen z evangelia, ale i skrze apoštoly a apoštolské Otce. Zneužívala ale víc a více slovo Páně v dlouhém řetězu staletí. Svůj systém donucování a dogmatického imperialismu vybudovala na strohém statickém principu a tak se pro ni ztrnulost a svéhlavost stala údělem. Proto se stala nevěrohodnou. Staré viny působí jako jed. Po staletí vystupňovaná autorita papeže se stále více rozpadá. Vnější mocenská reprezentace sice přežívá, ale základna taje. Mladá generace se převážně od církve odvrátila. Kněžská krize se projevuje jak ve skládání úřadů, tak i vzrůstem pochybností a vnitřní rezignací mnoha kněží.

Obrátili božské ve světské, dali lidem slupku místo jádra duchovního života. Protože nemají pravého Ducha, řídí podle své duchovní slepoty a své světské chytrosti všechno s vnější pompou a svádějí pak jiné i lepší duchy k sobě. Pohleď jen na velké znečištění tak čistého učení. Ustrnutí v otřelých představách a zvyklostech je u mnohých v důsledku falešné výchovy tak veliké, že lidé jsou stěží ještě přístupni pravdě, když se o ní dozvědí. Hledají Mne všude v chrámech, ale ne na cestě života, kde mají činy prokázat, co často v chrámech slíbili. Farizeové postavili na první místo chrám a kněží křesťanu svou církev… avšak jak jsi nakládal s druhými, tak mají jiní nyní nakládat s tebou, říká duchovní zákon. Od zevní úřední církve nikdy nepřijde Boží říše, které je vlastní vnitřní duchovní život. Církevní vůdcové vědí, že se blíží soud a konec katolické církve. V roce 1960 měl Vatikán světu oznámit tajemství třetího poselství dětem z Fatimy. Jeho obsah byl sice Vatikánem vzat na vědomí, ale nezveřejněn. Dnes se ví, že mimo jiné byl ve Fatimě zvěstován rozsudek nad katolickou církví.

Nové Zjevení, jak se souhrnně označují spisy Jakoba Lorbera, se neomezuje jen na oznámení katastrof, které v blízké době dopadnou na lidstvo, je zejména poselstvím spásy. Lidé se musí naučit myslet, hledat a nacházet. Má nauka bude lidem podávána odhaleně v celém svém duchovním smyslu a v tom bude spočívat Nový Jeruzalém, který bude sestupovat z nebe na zem. Teprve v jeho světle bude jasné, jak velice byli předchůdci klamáni a podváděni falešnými proroky, stejně jako židé farizeji. Lidé světa mají zálibu ve světě, a proto Boží nauka pro ně musí vypadat docela světsky, má-li v nich vyvolat odezvu. Ježíš předpověděl, že jeho nauka bude časem zatemněna změnami v evangeliu a nesprávným výkladem. Vnitřní duch však přeci zůstane. Zvláště představitelé obcí počali překrucovat nauku a směšovat ji se starými nesmysly, protože jako nejčistší pravda jim přinášela jen malé poplatky. Proto v době před velkým soudem budou vzbuzeni proroci ti doslova a přesně zaznamenají a předají světu, o čem jsme s učedníky jednali a co se přihodilo. Jen pro své opravdové děti této Země dávám tuto nauku, děti světa nechejte a nevolejte.

Evangelická i katolická církev odmítají zjevení, která oznamují nové či dodatečné poselství spásy. Evangelická církev odmítá všechna zjevení dle Lutherova výroku Jen Písmo svaté, že vše už bylo sděleno v Novém zákoně. Katolická církev taková zjevení připouští, ale jen jako soukromá zjevení, určená jednotlivcům, nikoli všem křesťanům. Aby všichni lidé nezahynuli, ustanovil jsem, aby se ke každému jednotlivci dostalo Mé slovo a Má nauka bez újmy, jako kdysi Mým učedníkům a bez zastření jako u proroků, jasně a srozumitelně.

V uplynulých stoletích lidstvo učinilo duchovní pokrok a potřebuje nyní silnější duchovní stravu. V evangeliích je uvedena pouze nepatrná část toho, co Ježíš pronesl a navíc zmatení a zfalšování Ježíšovy nauky může být ještě sotva větší. V prvních dobách křesťanství bylo uznávání prorockého úřadu samozřejmostí. Proroci jsou vaši velekněží. Původně biskupové byli pomocníky presbyterů a starších, měli funkci podřízenou, proroci bývali jmenováni před biskupy. Při vzniku kněžské hierarchie posunuli se biskupové na prvé místo a zároveň se hlásalo, že už nebude žádné nové Boží zjevení. Pokušením církve bylo přizpůsobovat proroky sobě. Až do roku 1962 udržovala katolická církev věřící v přesvědčení, že Bible je bez chyb. Později bylo připuštěno, že některé texty byly vloženy, jiné vypuštěny a změněny. Tak hrabiví představitelé obce zaseli plevel do pšenice evangelií a ten vzešel zároveň s ní.

Dnešní křesťanství už je namnoze křesťanstvím jen podle jména. Panuje široká nevíra a nezájem o náboženské otázky, což má mnoho příčin. Racionalismus zejména od dob osvícenství a intelektualismus ze stanoviska rozumu, se odrazily v kritickém zkoumání Bible za současného zanedbání iracionálna a intuice. Mnoho kritických spisů vedlo zpočátku k nárůstu bezvěrectví mezi vzdělanci, později prostřednictvím masmedií také mezi ostatní vrstvy národa. Zvláště mezi mladou generaci byla zasévána pochybnost a zesilována představa, že křesťanství je pouze mýtus. V období sekularizace se projevovala snaha odloučit člověka od všech náboženských, nadpřirozených pout a zbavit ho všech metafyzických a božských vazeb. Východiskem byla filozofie, nikoli přírodní vědy, jak se traduje (Descartes, Comte, Hegel, Feuerbach). Všechny – ismy jsou absence vnímání celistvosti-jednoty v pozorovaném jevu. I ekologismus staví přírodu na místo Boha, staví stvoření na místo Stvořitele.

Originály evangelií nebyly už kolem roku 200 k dispozici. Nejstarší opisy pocházejí ze 4. stol. a četným opisováním i překladem vzniklo mnoho chyb. Církevní hierarchie o chybách a manipulaci věděla, přesto pod pohrůžkou věčného pekelného trestu požadovala věřit každému slovu. Tak se z radostné zvěsti falšováním stala zvěst výhružná. Dokonce i v jisté době církev zakazovala lidu Bibli číst, trestala i její vlastnění. Slova sv. Jeronýma Kdo nezná Písmo svaté, nezná Krista, nesměla být až do 20. stol. citována. Výčet bodů, v nichž bylo nakonec heretikům (kacířům) dáno za pravdu, je opravdu dlouhý. Škoda je nenapravitelná, nakonec už vše ovládl racionalismus.

Existuje něco víc, než co může zjevit slovo a písmo. Verš z Janova evangelia: Světlo přišlo do tmy a tma ho nepojala, si dodnes zachovalo svou platnost. Kdo nemá v úctě Syna, nemá ani v úctě Otce, který ho poslal. S radikální biblickou vědou se jako lavina šířil ateismus. Lidé, kteří nejsou slepí vůči metafyzickým hloubkám, mají i dnes touhu po pravém zjevení. O těch se v Novém zákonu říká: Já vám přivedu do cesty zralé duše. Jsou zralé, neboť v nich zůstala bdělá a žívá snaha o dosažení vyšších cílů. Proto bude dáno světlo k probuzení ducha jen těm, kteří je hledají, milují a váží si ho jako nejvyššího životního statku. Pokud člověk v sobě necítí nějaké vyšší potřeby, je zcela podobný zvířeti, nestará se o své životní okolí a také v co přejde, není zralý pro vyšší zjevení.

V Novém Zjevení najdeme výrok Ježíše: Tak jako jsem byl tenkrát přibit na kříž, Mé nauce a Mým učedníkům se dostalo posměchu a byli pronásledováni. Tak tomu opět bude. Místo Mé osoby přibijí na kříž Mou nauku a budou se jí posmívat. Přijde čas, kdy celý ten váš krám moudrosti nedostačí, aby vám poskytl útěchu či alespoň klid. Při událostech, které na vás dolehnou, budete stát mezi dvěma světy a obžalovávat Boha a svůj osud z ukrutnosti, protože hmotný svět vás s výsměchem odstrčí a duchovní svět vás nepřijme.

Ani věda, ani náboženství dnes nemohou uspokojit jak prostého člověka, tak vzdělance. Náboženství jednak ustrnulo ve své formě a po dva tisíce let se dále nerozvíjelo, a jednak jisté nejdůležitější nauky jsou lidu zatajovány nebo jsou již i neznámé a zevní zástupci církve musí učit lid jen tomu, co je jim předepsáno církevními úřady a ničemu jinému. Dodnes mnoho kněží katolických i protestantských dobře ví, že za zevními náboženskými formami jsou mystéria, která vedou člověka k jediné Pravdě, ale musí mlčet. A zvláštní je, že mlčení platí i pro služebníky vědy. Mezi vědci je jich celá řada, kteří dobře vědí, že věda je pouhým zdáním moudrosti, že je jen pláštíkem, za nímž se skrývá mnoho vědomostí knižních, ale není zde té pravé moudrosti univerzální, jíž se vyznačovali starověcí mudrci mnohých národů. Lidé se domnívají, že věda je tu proto, aby přinášela osvětu, avšak určité skutečnosti a fakta, v oblasti oficiální vědy neznámé a neodpovídající teoriím, jsou popírány, zatajovány, zpochybňovány či aspoň vysmívány.

Věda a technika přinesly na jedné straně jen zdánlivé pohodlí a nové druhy zábavy, ale na straně druhé zničily poctivá řemesla, která dodávala výrobky trvanlivé, u nichž navíc dnes oceňujeme i krásu, fortelnost a důvtip. Továrny připravily miliony lidí o chléb, učinily z nich jakési živé stroje a bezejmenný dav. Vše to vysoké vědění a technika jsou vlastně pro duchovní vývoj lidí bezcenné, nepovznáší duši k vyšším sférám a ideálům, naopak poutají ji ke hmotě, strhují ji k zemi, zakrývají vertikální směr a nahrazují jej horizontálním. Moderní vymoženosti přinášejí život sice pohodlný, ale olupují lidskou duši o víru ve svět neviditelný, který je vlastně člověku pravou vlastí a domovem. Velká část lidstva ztratila svou náboženskou víru a přiklonila se bezpodmínečně k víře ve vědu. Na ducha uskromnění z roku 1945 si mladá, na hmotný pokrok slyšící generace, již nepamatuje.

Zevní rozum chápe jen to, co člověk vnímá zevními smysly. Náboženství je věcí citovou a nerozumovou, proto se nehodí do škatulky věd. Zevní svět je ale dočasný, pomíjející a zevní prožitky jsou rovněž jen dočasné, pomíjející. Naše vnitřní podstata je povahy duchovní, tudíž věčné a touží proto po štěstí pravém a nepomíjejícím. To je v oblasti citu a ne rozumu, ve světě duchovním a ne ve světě hmoty. Hledá-li člověk štěstí v zevním světě, je vždy zklamán. Zevní věda je jen klamem a chabou náhražkou. Lidé západní civilizace, která je vedoucí civilizací této doby, ztratili starou cestu duchovního vývoje, v honbě za hmotným ztratili poznání odkud, kam a proč jdou, neznají již pravý smysl lidského života. Duchovně probuzení lidé poznávají, že svět se vědou a technikou nijak nezlepšil, ani mravně, ani nastolením klidu, míru, štěstí, spokojenosti a životními jistotami a bezpečím pro všechny. Právě naopak, kultura mozku a srdce jsou od sebe ještě více vzdáleny.

Klamné vědecké poznání dává lidstvu i falešnou kulturu, umění bez krásy, hudbu bez harmonie, život bez ducha, cit bez lásky. Kdyby se takto pokračovalo dál, zvrhlo by se lidstvo v původní polozvířecí stav. Neznabožství usmrcuje lidi duševně. Materialisticky založený člověk myslí jen na svoje požitky, jeho cit je utlumen, svědomí ubito, zodpovědnost zničena a žádná občanská morálka to již nespraví. Morálka je jen jedna a ta kotví ve víře a v přesvědčení, že člověk má nesmrtelnou duši a že musí po smrti nést odpovědnost za svoje skutky spáchané na zemi v té či oné formě. Tato víra není jen vírou, je věčnou pravdou a kdo lidem tuto víru bere, nese za to odpovědnost. Odpovědnost za duši a ducha je mnohem větší, nežli za tělo a statky hmotné. S tím nechť každý počítá, ať vědec, umělec, novinář, spisovatel, režisér stejně jako kněz, rodiče, učitelé.

Tím, že podstatou života člověka je jiskra Ducha, je člověku dána schopnost tvořit. Se schopností tvoření je pevně svázaná osobní odpovědnost každého za svou tvorbu. Proto se tvůrce nemůže následků své tvorby zbavit. Když si někdo špatně postaví dům, pozná následek na sobě samém. Když někdo vynalezne, vyrobí a použije něco takového jako DDT, dříve či později zakusí následky toho také sám na sobě a zatíží své karmické konto velmi těžce, byly-li následky tak tragické a zhoubné. Stejně zhoubně se začíná projevovat falešný směr vývoje ateistické medicíny, zaměřené na bezduché potírání příznaků, opomíjení příčin a léčbě převážně chemické, následkem čehož se vitalita, čili životaschopnost lidí rozpadá.

Méně viditelné, ale o to nebezpečnější jsou následky zvrhlého myšlení a tvorby ideové, citové. Svět dětí i dospělých je zaplavován myšlenkovými astrálními zrůdami gumíků, želv Nindža, návštěvníků z jiných planet, robotů, čarodějů a čarodějnic, Harry Potrů apod. Dětem, které tuto tvorbu sledují, jsou do podvědomí ukládány jiné zákony, než zákony přirozenosti. Vztah k živým tvorům je rozvrácen již v podvědomí. Odpovědnost při tvořivosti je duchovní povahy. Tam, kde zvrácená tvorba v jakékoli oblasti, ať již hmotné, myšlenkové, astrální či citové je dělána se zlým úmyslem, jde o hřích proti Duchu svatému, o kterém Ježíš řekl, že nebude nikdy odpuštěn. Přestupek proti Řádu stvoření učiněný z nevědomosti, učiní stejnou karmu, jako ten se zlým úmyslem. Ta se však, pokud se původce mezitím změnil k lepšímu, vybíjí jen symbolicky. V případě zlého úmyslu není nikdy změkčena. Těžká karma čeká na vynálezce zbraní, iniciátory válek a krvavých nepokojů, jakož i nacionalistických světových názorů. Dobrý úmysl nezbaví tvůrce následků jeho tvorby, zhoubné karmy; vytváří však předpoklad, že po odpykání následků karmy nastupuje odpuštění. Zákon karmy je velký zákon osudu, který zasahuje z jednoho života do druhého. Karma je vždy životu příznivá, nikdy nepříznivá. Odpykané zlé činy člověk již neopakuje, neboť si již vytvořil vnitřně dostatečně silné svědomí a nemocný orgán bude následně vždy silnější, než kdybychom nemoc neprodělali.

Z principu prvotnosti duchovního před hmotným vyplývá ještě další závažný následek: to, co projde myslí a člověk ztvární např. ve filmu (katastrofické, fantastické, kriminální filmy, na něž jsou zejména američtí producenti bohatí), má tendenci se projevit postupem času i ve hmotném světě. Z tohoto důvodu učí se člověk jdoucí duchovní cestou myslet pouze pozitivně, neboť ví, že podobné přitahuje podobné a proto ovládá své myšlenky, ví, že ty ve sféře myšlenkové nabývají ihned podobu s tendencí projevit se ve hmotě. To vše je velmi důležité vědět, avšak ve školách se to nevyučuje, proto to se světem dopadá tak, jak to dopadá.

Dnešní úpadek umění ve všech oborech je smutným znamením doby, neboť ukazuje, jak se lidstvo odchýlilo od svých ideálů, že zabředlo do horečné touhy po penězích a požitcích a tím jeho umělecký cit byl otupen. Umění je dar Boha a národ či civilizace, která dovolí, aby jeho umění pokleslo, je zcela jistě v úpadku. Umění a náboženství bylo vždy v nejužších stycích, obojí pramení z nevyčerpatelné studnice citové. Umění nás sbližuje s božstvím, neboť má své čisté ideály, čisté cíle. Umění, krása a velebnost povznášejí lidskou duši, osvěžují a sbližují lidského tvora s božskou rovinou. Ve středověku podporovali umění hlavně králové a šlechta. Přesunutím majetku do rukou obchodníků, průmyslníků a nadnárodních společností byla tato podpora zastavena. Výsledkem dnešních bohatých a mocných společností nejsou již nádherné stavby, krásné obrazy a velebné skladby, ale devastovaná a ničená příroda, umělé životní prostředí, které člověka nepovznáší, ale ničí; nejprve psychicky a mravně a následně i tělesně. Díváme-li se na běh světa nepředpojatě a s nadhledem, jeví se pak věci zcela jinak, než jak je nám oficiálně líčeno. Třebaže naše doba na jedné straně překonala středověk technicky, na straně druhé ztratila duchovní kulturu, tím se vzdala pokroku, neboť ten tkví právě jen ve věcech duchovních. Ve středověku se lidé studiem duchovních věd zabývali, tyto věci byly všeobecně mezi učenci známy. V dobách minulých znalo lidstvo mnohé věci, o kterých dnešní věda nemá ani tušení. Dnešní věda neví vlastně zhola nic o pravých tajemstvích přírody. Dívá se spatra na vědomosti předků, ač k tomu má málo práva. Pravda může být jen jedna, ale jinou věcí je poznat pravdu celou nebo jen její část. Příroda má tisíce tajů. Pravda vědecká se týká poznání jen hmotné stránky bytí, pravda duchovní navíc stránky duševní a duchovní, čili světů neviditelných. Protože člověk patří oběma světům, musí nakonec poznat i ty druhé, dosud mu skryté.

Myšlenky lidské ztvárňují hmotu, ovlivňují ji. Všechny formy se nejprve vytvářejí v duchu. Svět, ve kterém člověk žije, si vytváří, respektive dotváří sám. Myšlenka lidská se pohybuje na vyšší vibrační úrovni, nežli svět hmotný. Každá síla vyšší a jemnější ovládá všechny síly nižší, učí jeden z duchovních zákonů. Nejvyšší síla na světě je myšlenka; největší úkol při tom má představa, obrazotvornost. Je to jediná tvůrčí síla, která člověku zbyla po odloučení se od božství pádem do hmoty. Je to zároveň i moc, která ho jednou opět spojí se Stvořitelem. Boží myšlenky stvořily vesmíry. Universální člověk byl stvořen z Božích myšlenek, jsme částí kosmu i částí Boží ideje. Počet všech vesmírů a jejich tvar a velikost představuje vesmír, čili universálního člověka. Známe-li počet svých tělesných buněk, známe i počet vesmírů. Velké se rovná malému a malé velkému, makrokosmos se rovná mikrokosmu a mikrokosmos se rovná makrokosmu.

Ve vývoji světa lze pozorovat jisté vlny, což znamená, že lidstvo ve své kultuře stoupá a klesá, že jedni národové dospívají k vrcholu svého vývoje a najednou zaniknou, kdežto druzí se ubírají dále, aby je nakonec potkal stejný osud. Život je neustálý pohyb. Energie jsou podstatou všeho. Zákon polarity ovládá vše hmotné. Svými myšlenkami, city a činy oscilujeme a kmitáme v rámci polarit, světla a tmy, dobra a zla, začátku a konce… Jakmile objevujeme zákonitosti života, nastupujeme cestu vědomou a cíleně a aktivně se připojujeme ke kmitočtu a energii dobra nebo zla, podle toho, zda jsme na cestě pádu či na cestě návratu ztraceného syna a dcery. Proto má tak velký význam hlídat si pozitivitu myšlenek a směřovat je neustále na kmitočet lásky, světla a dobra, chceme-li pokročit ve vývoji. Dříve lidé zpívali pobožné písně, začínali jimi a končili den, zpívali si písničky o přírodě, o květech, vodě, lesích, o lásce. Tím byli ve spojení se silami-vibracemi dobra, světla, přírody, lásky a vlastně byli pod jejich ochranou, neboť byli v jejich vibračním proudu. A dnes?! Zaposlouchejte se do textů současných písní, hrůza. A to ještě mladí z velké části papouškují v cizí řeči. Dříve se vědělo, kam se kdo zrodí, tam se i hodí. Každá řeč má svoji jedinečnou vibraci; není náhoda, ve které zemi jsme se narodili, tam máme i své úkoly, učební lekce, i své dluhy.

Stojíme na počátku velmi složité a těžké doby. Kvůli naší chamtivosti, ziskuchtivosti, destruktivitě, drancování životního prostředí a tím ztrátě duchovnosti, neboť tím vším jsme ji ztratili. Je důležité, aby tyto věci, které znovu poznáváme, aby o nich lidé věděli. Aby věděli, že smrt ve skutečnosti není, aby neměli strach, neboť vše, co přichází, je zákonité a ve své podstatě dobré, vše má nějaký pozitivní smysl. Smrt odstraňuje pouze tělesnou formu; pozemská tělesnost i s vědomím tělem podmíněným, tvoří jen jednu část lidské existence. Všechny ostatní schopnosti, které neulpívají pouze na tělesnosti, nejsou smrtí těla nijak dotčeny. Individualita žije dále se schopnostmi duševními a mentálními ve světech vibračně vyšších nad úrovní hmotnou. Duše existuje jako skutečná, od těla neodvislá bytost, nevidíme jí, ale cítíme ji svým srdcem. V  podstatě jsme viditelnou bytostí neviditelného světa. Kde jsme my, jsou také tři světy, tři roviny bytí: hmotná, duševní a duchovní. Prostupují se, prostorově nejsou od sebe odděleny. Tělesnými smysly vnímáme jen věci a jevy světa hmotného. Astrální svět poznává člověk ve spánku, po smrti anebo v životě jako zasvěcenec svým rozšířeným vědomím. Každý cit, každá myšlenka je v astrálu útvarem, formou, bytostí. Astrální svět je stvořen v podstatě z barev, jako duha. Výše stojí svět duchovní, dévachanický; je to svět znějící, svět tónů, hudba sfér. Vyšší světy člověku přinášejí podněty a síly pro život. Hlavní úlohu při probuzení vyššího vědomí člověka má žena, proto je důležité duchovní probuzení ženské poloviny lidstva. Je nutné vytvořit harmonii mezi mužem a ženou tak, aby láska žen vědomě mohla působit a pozvedla na vyšší rovinu naši civilizaci.

Těžiště našeho srdce je těžištěm celého vesmíru. Energie našeho vesmíru se shromažďuje v našem srdci a odtud proudí do celého vesmíru. To vše se opakuje po celou věčnost. Planeta Země je organismus se všemi orgány, které nalezneme i v sobě. Když prozkoumáme malé, poznáme i velké a vše podléhá Řádu. Ve hmotné úrovni je vše polaritní, vše má také svůj počátek, průběh a konec. V Jednotě je vše věčné. Život jako takový je věčná existence, nepřetržitý vývoj. Ve hmotném těle neustále vznikají nové atomy a molekuly, zatímco jiné umírají, stejně jako ve viditelném kosmu umírají hvězdy a celé galaxie, aby svým zánikem dopomohly k životu novým hvězdám a galaxiím. Stejně jako nepociťujeme nepřetržité umírání a znovuzrozování svých buněk během pozemského života, nepociťujeme ve své nekonečné duchovní existenci ani svou fyzickou smrt. Jde jen o změnu vědomí; po smrti fyzického těla přeneseme své vědomí do jiné reality existence. Změní-li se realita, mění se i naše vědomí.

Duše je vědomí, individualita, ona je tou instancí, která hmotné stavební kameny těla koordinuje a vytváří z nich jednotu. Vědomí vytváří kontinuitu řady životů. Život není totožný s vědomím, rozlišujeme zcela jasně mezi stavem bezvědomí a smrtí. Ani život se neskládá z hmoty, pouze prostřednictvím hmoty se stává ve hmotné úrovni viditelným. Duchovní věda učí, že duch je život: duchem=dechem vchází do hmoty život, oživuje hmotu. Život=duch je na rozdíl od duše neosobní, věčný, anonymní. Je možno se na životě podílet, tj. nechat ducha působit, pak žijeme. Pokud ukončíme tělesný život, vzdáváme se jenom spojení s tělesnem, avšak na samém životě ducha se nic nezničí. I na onom světě si stále udržujeme svou jedinečnost, individualitu, svůj vlastní energetický vzorec. Dříve byli lidé v důvěrnějším vztahu ke smrti a věřili v nebe či v život po smrti. Doufejme, že čím dál víc lidí si bude uvědomovat příčiny zhoršování kvality života a bude hledat východisko.

Lidské vědomí výrazně přesahuje realitu hmotného světa, omezenou nedokonalým smyslovým vnímáním. Rozšířené vědomí registruje různé rozměry reality, umožňuje člověku existovat ve vyšších dimenzích vědomí. Existuje mnoho rovin vědomí. Běžné denní vědomí je od vyšších duchovních rovin odděleno jen tenkým filtrem. V moderní době člověk povyšováním tělesnosti a rozumu ztratil přístup k duchovním dimenzím. Brány k duchovním světům se před lidskými tělesnými smysly ve věku kalijugy zastřely; fyzické tělo neposkytuje dnes průměrnému člověku už žádný výhled do říše nebes, jako tomu bylo dříve. Lidem přesto byla v každé době osvícenými bytostmi připomínána jejich duchovní podstata.

Lidé jsou duchové, aniž jsou si toho dnes vědomi. Člověk je duchovní bytost, která jen na krátký čas hostuje ve hmotném těle; v duchu přemýšlí a její myšlenky se ve hmotě vyplňují. Životní prostředí a okolí člověka je zrcadlovým obrazem nitra člověka. Vše, co člověk nosí v sobě, vždy se projeví v jeho okolí. Člověk je duše, která nosí tělo, nikoli naopak. Duše prostřednictvím vědomí, podvědomí a nadvědomí je spojena s celým spirituálním universem. Duše je vybavena schopností měnit ohnisko svého vědomí. Člověk fakticky existuje současně ve třech rovinách existence: ve hmotné, psychické a mentální, čili ve světě hmotném, astrálním a duchovním. Člověk jen hmotně založený má své vědomí zúžené jen na rovinu fyzickou, člověk jasnozřivý přenáší ohnisko svého vědomí na všechny tři úrovně bytí vědomě. Musíme se naučit rozšiřovat své vědomí, abychom mohli komunikovat se svým podvědomím i nadvědomím, abychom dostali na světlo denní poklady ukryté v našem nitru. Transformovat podvědomí ve vědomí, o to půjde v dalším vývoji člověka ve Vodnářském věku.

Každý člověk, který pracuje s myšlenkovými silami vědomě, budeme si o nich v tomto dílu povídat podrobněji, buduje si citlivější přijímací a vysílací aparát. Lidský mozek pracuje převážně jako přijímač, solar plexus jako vysílač. Odmítavé, odsuzující a kritické myšlenky, city a činy vtahují do těla organismu jedovaté látky. Nenávist, pomsta, odplata, faleš, chamtivost a podobné myšlenky jsou skutečnou příčinou disfunkčnosti organismu. Jakmile se vytratí organizující pozitivní síla lidské duše, ztratí buňky orientaci, rostou a bují egoistické buňky rakovinné; prožírají se tělem v mylném domnění, že budou větší a silnější, nežli ostatní. Bezduchá životní podstata, nepodřízení se částí celku, lačnění po zisku za každou cenu, namísto sloužit celku, a tím i sobě, je projevem a životním stylem mnohých současníků. Změň své chování, cítění a myšlení a ocitneš se na začátku léčebného procesu. Zaměň své včerejší chladné a vypočítavé postoje a životní zaměření pozitivním a láskyplným směrem a tvůj život se promění: jak uvnitř, tak venku. Zlo lze překonat, protože je jen nepřítomností dobra, podobně jako tma je nedostatek světla. Před lidmi se objeví netušené možnosti. Vše, co existuje, nosíš v sobě. Nosíš v sobě i nenávist, která je omylem. Máš v sobě i lásku, která je pravdou. Láska je hnací silou evoluce, je to  existence ve své původní formě, v Jednotě. Univerzální síla lásky je tvůrcem duchovní energie. Láska je to, co změní tento svět. Ve světech duchovních vládne spolupráce, ne konkurence.

Láska vládne ve všech sférách jsoucna a tam, kde láska je, je život a světlo a kde není, tam je tma a smrt. Láska je kosmickou silou a tam, kde není vědomého citu, zastupují pojem lásky různé přírodní síly fyzikální, jako je magnetismus, elektřina, přitažlivost, odpudivost, soudržnost apod. Láskou je veden a řízen celý vesmír, láska je největší hybnou silou v celém vesmíru, neboť je podstatou existence světa. Přijetí obou pólů reality ve jménu lásky nás vede k jednotě. Láska je posláním i problémem člověka. Láska ve vesmíru se jeví jako činnost boží, totiž plozením, tvůrčím aktem. Plození je posvátným aktem, který byl lidmi stržen do bahna. Láska všemu dává harmonii, souladnost, krásu a štěstí. Tam, kde není, dochází k disharmonii jak v lidském cítění, tak v umění i ve společnosti. Je dobré vědět o duševních silách, které dřímají v každém člověku a dát spolehlivé návody, jak tyto síly, které jsou neodolatelné, může každý probudit, aby je použil pro zkvalitnění lidského života, k dosažení zdraví a štěstí a též k dosažení obrany proti temnému proudu, který se valí na lidstvo. Lidstvo je klamáno masmedii, vědomě i nevědomě, a lidstvo má zcela nesprávnou představu, co se děje v zákulisí.

Již 200 let se úporně snaží západní lidstvo organizovat společnost na základě egoismu. Tzv. volný trh počítá s člověkem jenom jako s vysoce vyvinutým zvířetem, dravcem a potlačuje v člověku právě to, co je v něm specificky lidské, humanismus. Tento mnohými a mocnými lidmi oslavovaný boj jednoho člověka proti druhému člověku je tragicky vykoupen obecnou ztrátou solidarity mezi lidmi. Nezaujatým pohledem vidíme na všech stranách otřesné výsledky této snahy, jež korunuje i současné hospodářské krizi. Jeden z duchovních zákonu učí, že není žádný problém, který by neměl správné řešení. Mezi duchovními zákony platí také tento: Čím lépe se bude mít tvůj bližní, tím lépe se budeš mít i ty. Pochopením, přijetím a uskutečněním tohoto principu pokročí lidská společnost výše ve svém vývoji. Ten, kdo tvrdí, že člověk může sloužit společnosti jedině z egoismu, ten je posud na hodně nízkém stupni vývoje k lidství a může jakkoli osočovat druhé z populismu a naivního idealismu. Sám se zařadil.

Lidstvo touží již staletí po svobodě, rovnosti a bratrství, ale stále tápe v nevědomosti, jak tyto tři navzájem rozporuplné principy uplatňovat. Představa, že život je boj a že v tomto boji jsou lidé nuceni spolu zápasit, pronikla hluboko do podvědomí lidí. Protekce, úplatky, vydírání, bezcitnost a brutalita jako bojové prostředky tržního kapitalistického systému se stávají součástí mezilidských vztahů stále častěji. V takovémto systému je každý nucen účastnit se konkurenčního boje všech proti všem. To je ale právě jen ta lidsko-zvířecí úroveň. Je vůbec možné na základě egoismu a bezohlednosti vybudovat po všech stránkách zdravý život lidského společenství?

Ve svých přednáškách na počátku 20. stol. zamýšlel se Rudolf Steiner nad sociálním modelem státu. Stát nechápal jako homogenní celek, ale jako útvar, kde vzájemně působí 3 různé síly odlišné svou podstatou: zájmy hospodářské, požadavky kulturního života (věda, umění, školství, náboženství) a potřeba regulace právně-politických otázek. Předložil sociální trojčlennost jako model sociálního uspořádání a chodu společnosti pro další vývoj jako rozvinutější formu občanské společnosti.

Tři hesla francouzské revoluce svobodu-rovnost-bratrství lze přiřadit vždy jen k jedné oblasti působnosti státu, kde má své oprávnění, kdežto v jiné sféře takový princip uplatnit nelze. V oblasti kulturně duchovní má být uplatněna svoboda, v politicko-právní rovnost a v hospodářské sféře bratrství. Každá z těchto oblastí má své specifické zákonitosti a neměly by být tudíž řízeny z jednoho centra. Dle Steinera v oblasti politicko-právní nastupuje princip rovnosti. Každý člen takové společnosti zná své hranice a jedná důstojně s druhým členem jako rovný s rovným. Demokracie v překladu neznamená vládu lidu; kracie=vláda, démos=obec, čtvrť. Správně tedy jde o důslednou samosprávu občanů ve své obci. Skutečná demokracie tedy spočívá v tom, že občané sami rozhodnou, co se na území jejich obce bude dít. Ve svých obcích si občané mohou vládnout sami, na rozdíl od velkých územních celků, kde vládne zástupná demokracie, parlamentní.

Svoboda je důležitá a nezbytná v celé sféře kulturně-duchovní; prostor ducha je neomezený, prostupuje vším. Svoboda slova, náboženství a tisku je nutná, není však vhodným principem a směrnicí v oblasti života hospodářského. Zde má vládnout jiný ideál: bratrství a spolupráce výrobců, obchodníků, konzumentů, vedoucích pracovníků a dělníků; bratrství v rozhodování za spoluúčasti všech zúčastněných. To ovšem předpokládá vyšší lidský, ne již zvířecký, otrocký stupeň vývoje jak jednotlivce, tak společnosti. V oblasti kultury uskutečňuje člověk podněty, kterých se mu dostalo z vyšších světů; dle svého vývoje, ale i z nižších světů, z astrálu či z podsvětí, nebo ze světů robotických apod., v této oblasti jde o vztahy vertikální. V rovině politicko-právní jde o vztahy ke druhým lidem, tedy o vztahy horizontální. V oblasti ekonomické jde o vztahy k nižším přírodním říším. Příznačné pro naši dobu je, že každý člověk je zapojen do všech tří oblastí, každý se účastní dění kulturního, politického a je zapojen i v oblasti hospodářské.

Doba Vodnářského věku žádá vykročení k vyššímu stupni vývoje. Dnešní společnost je viditelně polarizovaná. Polovina společnosti je schopná spolupráce a solidarity s potřebnými členy společnosti, druhá polovina bude prosazovat konkurenci, zisk a větší osobní výsady i za cenu ztráty svého lepšího Já. Zdá se, že část společnosti zůstane na současném stupni vývoje, nebude schopná dojít dále; jsou to ti, kteří svou svobodou mocných a silných likvidují slabé a bezmocné. Na každém jednotlivci tedy dnes záleží, kam se svým myšlením, cítěním a konáním zařadí. Jakou cestou ve svém dalším vývoji vykročí, takové slasti a strasti té cesty bude také na sobě zakoušet. Hmotný svět sám o sobě je neutrální, proto je možné posoudit každého jedince podle toho, jakou si o něm vytvoří představu, na jaké místo ve společnosti se zařadí, zda prospívá společnosti jako celku nebo jen a především sobě jako malé části celku.

Naše sluneční soustava cestuje kosmem v jednom rameni naší galaxie ve vzdálenosti asi 2/3 šíře od středu, kolem kterého se spirálovitě otáčí. Na své cestě se dostává pod vlivy různých vesmírových sil, do oblastí s jinou kvalitou energií. Tato dráha rozdělena na 12 úseků cesty časem a prostorem zve se Zodiak, Zvířetník, nebo-li soubor nebeských archetypů. Celý cyklus trvá 25 920 pozemských let a zve se světovým rokem. Každých zhruba 2160 let, což je 1/12 cyklu, prochází Země jinou kvalitou kosmických sil, což zve se jeden pozemský věk, též světový měsíc. Kosmické vibrace v čase světového měsíce přebírají vlastnosti panujícího souhvězdí a v tom kterém věku či epoše ovlivňují specifickým způsobem i lidské dějiny, náboženství, vědu a umění. Jde o cyklus energií, dříve model zasvěcení. Každá taková epocha zrodila na Zemi určitou duchovní skupinu, která rozšířila své ideje a rozvinula novou kulturu, před tím neznámou.

Současná vedoucí kultura na Zemi je Germánsko-anglosaská, je to 5. poatlantská kultura. Nastoupila zhruba po roce 1400 po kultuře Řecko-římské. Kulturní epochy, podplemena či podrasy nastupují své úkoly a vývoj vždy zhruba po 2160 letech. Příštím obdobím bude epocha Slovanská. Střední Evropa má v tomto vývojovém plánu vesmíru své jedinečné poslání, má se stát mostem mezi Západem a Východem, má vytvořit rovnováhu mezi rozumem a citem. Přetahování Západu a Východu o Střední Evropu a její předělání podle svého vzoru, má tedy hlubší mystický smysl, avšak ve svých důsledcích šlo posud o jedno: neumožnit Střední Evropě naplnit její poslání.

Střední Evropa byla připravována na to, aby překonala model tržního kapitalismu, proto procházela tak častými změnami a těžkými zkouškami; naprosto nic se neděje náhodou. Skutečnost přichází vstříc našemu vědomí rozpolcená do polarit. Každá polarita má své klady a své zápory. Lidé nevědomí staví obě polarity proti sobě a řeší situaci metodou: budˇanebo a jdou tak do stálého opakování podobných situací, dokud se nenaučí správné metodě: jak tak. Účelem situací je rozšířit své vědomí z jedno polaritního na uznání oprávněné existence obou polarit. Je třeba hledat východisko z opakování polarit, čili hledat třetí cestu. Jedna ze starých technik ezoterního školení je založena na důsledné změně názoru a mínění v pravý opak a tříbí se tak dlouho, až obě polarity nabudou stejné závažnosti. V tomto okamžiku se lze vymanit z jejich polarity a můžeme začít chápat skutečnost z nadhledu, jako doplňující se celek, jako jednotu protikladů. Pak nás polarita přestává omezovat.

Obecně se hovoří o tom, jak jsme byli v Česku a okolních dříve socialistických zemích zaostalí, chudí. Avšak všichni občané měli takové sociální jistoty, jaké nemají nyní ani ty nejvyspělejší státy. Byli jsme soběstační ve výrobě kvalitních a levných potravin a výrobků. Trvalo přes deset let, než se podařilo likvidátorům systematicky téměř zlikvidovat domácí výrobu, zejména zemědělskou výrobu. Naši zemědělci obtížně mohou konkurovat dotovaným západním výrobkům. Je otázkou, zda před našima očima odehrává se rozvoj hospodářství a kultury, či jejich úpadek a dekadence. Jde o to, k čemu budou síly myšlení, citu a vůle národa využity, zda jen k tunelování, nebo k nalezení oné třetí cesty, jak někteří z českých polistopadových politiků chtěli, například Valtr Komárek. Občané bývalých socialistických států se vzdali všech sociálních výdobytků předchozí doby ze strachu, že prý třetí cesta neexistuje; dezorientovaným a bezelstným občanům se tak dlouho tvrdilo, že třetí cesta neexistuje, jen kapitalistická či socialistická, jen cesta vlevo nebo vpravo, jakoby přímo se jít nedalo.

Nepramení současná deziluze a zklamání mnohých občanů v ČR právě z toho, že lidé ve skutečnosti chtěli jít jinou cestou, že ve skutečnosti chtěli mít jinou kvalitu života v oblasti kultury, politiky a ekonomie? Není blbá nálada jen tragickým potvrzením toho, že Střední Evropa se stále dál odklání od svého poslání? Pokud Střední Evropa nepřijme své poslání, bude nesmírně poškozen celosvětový vývoj. Zatím jen přijala a plní naprogramovanou roli zaostalého a zbědovaného Východu. I v tom tkví středoevropanství, vědět o svém poslání. Duch, který naplňuje srdce a mysl občanů nedošel zatím zevního naplnění a blbá nálada v Česku houstne a graduje; téměř polovina obyvatel se domnívá, že přešlapujeme na místě.    Magická stověžatá Praha, stále ještě jako srdce mystérií Evropy a světa – stále ještě může být prahem k nové kvalitě sociálně spravedlivého života. Poslání Čechů mělo by se začít naplňovat v blízké budoucnosti. Více si o tom povíme ve 3. části. Všechny zdánlivě nadpřirozené věci jsou ve skutečnosti v možnostech vývoje člověka. Pochopení fenoménu jasnovidnosti vrhá nové světlo na úlohu věštění, jakou mělo ve starém věku a na množství jevů zdánlivě nadpřirozených ze starých dob, jimiž jsou vyplněny letopisy všech národů, proroctvím české kněžny Libuše o Praze počínaje. Nebo bude Střední Evropa přijímat pasivně jen cizí podněty, ale sama nebude chtít nabídnout světovému společenství svoje impulsy, podněty a návrhy? Spojené státy americké hrdě plní roli hnacího ekonomického motoru světa; otevřeně volají po pomoci v dalším vývoji sociálního uspořádání. Bude se Střední Evropa ostýchat a zdráhat naplňovat svou roli v oblasti kulturně-duchovní?

V podstatě jsme všichni prastaří, když se dostáváme na tento svět. Každá jednotlivá lidská buňka disponuje vlastní strukturou, fungující na základě duchovní frekvence. Tato struktura obsahuje absolutně všechno, co kdy bylo a bude. Všechny možnosti vesmíru jsou obsaženy v každičké buňce novorozeněte. V první buňce, ve vajíčku a spermii, které se staly celkem, se nevědomí spojilo s vědomím a vytvořila se nová jednota. Už v první buňce je zahrnuta vzpomínka na dokonalou transformaci a celostní osvícení. Člověk je vlastně celostní pravzpomínkou a absolutně největší možností ve fyzickém světě. Pravzpomínka je vlastně snem veškerého života o absolutně prvním počátku veškeré existence a obsahuje veškeré vědění, co kdy bylo a bude. Ve svém duchovním srdci nosíme energetickou strukturu celého vesmíru, veškerého bytí, celého života; to je nepředstavitelný rozměr energie. K tomu, abychom pochopili, že jsme od počátku vším, musíme projít nekonečně dlouhou cestu. Všeobjímající život je v nás uložen ve své celistvosti. A toto poznání, rozvoj vědomí, je hlavní úkol evoluce. Co je individuum? Je ohniskem kolektivní duše, působící v dané osobnosti. Individuální schopnosti vznikají, když se dospěje k určité koncentraci; ve zhuštění se vytvářejí možnosti dalšího vývoje. Každou myšlenkou, každým slovem, citem a činem vznikají v lidské duši nová energetická pole. Je-li to vše v nás laskavé a harmonické, přijímá naše tělo ze svého okolí tomu odpovídající čisté látky, nehledě na to, zda vzduch, voda či potrava jsou znečištěny a to dle zákona: čistému vše čisté. Kristus: Nikoli to, co vchází do našich úst, nás znesvěcuje, nýbrž to, co z nich vychází.

Když nejde člověk tou správnou cestou, staví se mu do cesty překážky v podobě nemocí, úrazů, ztrát a neštěstí všeho druhu. Když chybuje celá civilizace, je analogicky brzděna v nesprávně nastoupené cestě vývoje epidemiemi, pandemiemi, novými i starými nemocemi, alergiemi, neplodností a rozpadem toho, co je základem celé společnosti: rodiny. To vše a další katastrofy, včetně nepřízně počasí a živelných katastrof, je jen reakcí celku na vadnou lidskou činnost a myšlení. Za posledních 20 let počet živelných katastrof vzrostl 4x, povodní 6x (2007). Polarizace v myšlení lidí odráží se v polarizaci chování přírody, mikrokosmos se odráží v makrokosmu, vnitřní ve vnějším, neboť jak mikro tak makrokosmos jsou složeny ze stejných živlových látek. Na jedné straně jsou to velké povodně a velká sucha, stejně jako vedra a kruté zimy na straně druhé. Jde o zákonitost, naprosto nic není náhoda, jak uvnitř, tak i vně. Z tohoto člověku nebezpečného stavu vede jen jedna cesta, cesta proměny vědomí člověka. Tím, jak člověk nakládá se svým současným životem, tím si vytváří svůj budoucí osud, vlastní nebe nebo peklo, to je důležité vědět. Kdo nebo co dokáže pohnout člověkem a lidstvem, aby nastoupilo proces proměny?

Ve starých tradičních kulturách byla Země vnímána jako posvátný zdroj života i jako příjemce mrtvých. „Ona přivádí všechno ke zrození, všechno živí a přijímá opět do svého lůna“, napsal řecký básník Aischylos v 5.stol.př.nl. V představách zlatého věku byla příroda idealizována jako shovívavá matka, vše bylo mírné a plodné, zvířata se klidně pásla, stromy rodily hojnost ovoce, muži a ženy žili v harmonii. Lidé v tom věku žili v neopevněných městech, neměli zbroj ani vojáky. Po několik tisíc let žily tyto rané zemědělské společnosti v pohodlných osadách, uctívaly Bohyně a vyráběly krásnou keramiku, ne zbraně. Avšak patriarchát a mužská nadvláda asi tři tisíce let před naším letopočtem změnily dřívější harmoničtější sociální pořádek. Z té doby zůstala naděje, že věci mohou vypadat jinak, že kdysi již existoval odlišný druh společnosti a mohl by existovat opět, kdybychom vyměnili nadvládu patriarchátu za hodnotu partnerství Boha a Bohyně.

Vítězství válečníků se odrazilo v nových mýtech. Židovsko-křesťanská tradice vždy zdůrazňovala nadřazenost mužského Boha, Židé měli zakázáno uctívat staré bohyně. Nicméně ještě i po celý středověk byla příroda považována za ženu a byla připodobňována k Matce. K úplné nadřazenosti Otce došlo v době protestantské reformace potlačením kultu Svaté Matky a odposvátněním přírodního světa. Myšlenka, že příroda funguje mechanicky a automaticky činila Boha nadbytečným a koncem 18. stol. se počal zcela vytrácet z vědeckého světového názoru. Reformace připravila půdu pro mechanistickou revoluci v přírodní vědě; materiální svět se oddělil od duchovního života a došlo i k oddělení vědy a náboženství. V odposvátněném světě nejmocnějším ze všech model se stal Mamon. Ekonomické síly se zmocnily nadvlády nad našimi životy spíše nežli přírodní síly. Příroda v Descartově filosofii byla zbavena vší spontánnosti, svobody a tvořivosti, byla bez duše, neměla svůj vlastní život. Descartova doktrína učinila ve svých důsledcích člověka pánem a majitelem přírody; rostliny a zvířata staly se pouhými mechanizmy bez duše. Někteří z Descartových následovníků odmítli dokonce, že zvířata cítí bolest.

O vědě se předpokládá, že na rozdíl od jiné lidské činnosti je objektivní. Vědecká nezaujatost a neemotivnost není omezena jen na vědce a teokraty, má vše prostupující vliv na moderní společnost a prohlubuje tak oddělenost člověka od přírody, hlavy od srdce, objektivního od subjektivního, kvalitu od kvantity. Tato představa je typicky mužská a je posilována tím, že vědci jsou převážně muži. Ignorovány jsou všechny vlastnosti, které nemohou být kvantifikováním převedeny na čísla a matematicky modelovány. Model vesmíru je tak bez zvuků, bez barev, bez chuti a ovšem bez života. Takové modely vynechávají většinu našich životních prožitků. Zatímco pro vědce je pokoření přírody metaforou, pro těžební a vrtné společnosti a techniky je bráno doslovně. Ve světě práce, obchodu a politiky je příroda považována za neživý zdroj surovin pro hospodářský rozvoj. Moderní ekonomiky jsou na tomto základě zbudovány a každý je jimi ovlivněn. Neživý přírodní svět stal se objektem pro naše kořistění.

Výdobytky techniky sice přinášejí ulehčení života, avšak ničí přirozené životní prostředí; je to jako lék, který má vedlejší smrtelně jedovaté účinky. Pokoření přírody ve prospěch lidského pokroku je oficiální ideologií moderního světa. Bohužel, následky takového způsobu myšlení jsou stále děsivější a působí již v globálním měřítku. Mění se klima, jsme ohrožováni suchem i záplavami, hladomorem, chaosem. „Země bude trvat dál, tak jak zůstala po Noemovi a ponese Mé světlé děti; pouze nečistota, která se příliš vzmohla, bude z ní odstraněna a přijde do nějaké čistírny, jakých je v Mé věčně velké říši dostatek.

Výklad Janova Zjevení podle Nového Zjevení. Nikdo nenašel správný klíč, který odemyká knihy svatého Slova, pokud člověk nevnímá duchovní smysl slov, což se nazývá porozumění. Například zvuky pozounů odpovídají morálně-duchovním změnám, které se dějí v lidské mysli. Konec časů byl církvemi mylně vykládán jako konec světa. Živoucí znamení Syna člověka se objeví na nebi vnitřního, věčného života a nebude usmrcovat, ale nesmírně oživovat. Jeho nebeské atributy jsou: milosrdenství, trpělivost, mírnost, pokora, oddanost, poslušnost a snášení všech obtíží kříže. Pak uzří všichni živoucí Slovo v srdci člověka, Mou věčnou Lásku v plnosti. Stojíte ve velké době přechodu. Bude pak jen jedna církev a jeden pastýř a jedno stádo. Tato doba je ve Zjevení Janově zvána Tisíciletá říše nebo Nový Jeruzalém. Tisícileté říši ale předchází konečný čas, soud. Připravte se na všechno. Ne Já, ale zvířecí povaha člověka, uměle vyrobená nevíra lidí, jejich nespoutaná lakota a lačnost peněz pomohou naplnit nádoby hněvu a obrazy pozounů. Bude pak čas, kdy duchovní vzdělání bude stát v popředí a kdy tvrdost duší nebude moci nastoupit a právo silnějšího zcela zmizí.  Ta říše je již dlouho zde v duchu a v srdci dobrého člověka.

Cesta, kterou lidé ve 20. stol. nastoupili, je chybnou. Vede lidi ne k jejich vlastnímu cíli, ale odvádí od něho pryč. Lidé mají s mírou a citem mít vše a zařídit si rozmanité pohodlnosti pro pozemský život a mají šetřit své síly před těžkými pracemi, aby tím více času získali k zušlechtění svých srdcí a duší. Budou-li velké přednosti použity v Mém řádu, tak vám přinesou požehnání ve všem. Jestliže však začnete časem něco používat sobecky proti Mému pořádku, pak se stanete lidem zvířecími postavami všeho myslitelného zla. Bohužel, hospodaření propadá stále více duchu nezadržitelné hamižnosti a tím také bezohlednosti. Služebný charakter hospodářství ve smyslu evangelia se úplně vytratil. Od počátku industrializace se propadlo bludu, že skrze vědu a techniku by se dalo dosáhnout ráje na zemi. Karel Marx učinil trvající pokrok základem svých teorií, myšlenka byla vnesena do dělnických mas a více se neusilovalo o ráj na onom světě, ale na zemi. V této představě neměl již své místo ani Bůh, ani víra ve věčný život duše. Bez vyspělého myšlení nelze mít vyspělou technologii. Vyspělé technologie bez vyspělého myšlení vedou ke zkáze, nikoli k pokroku. Nespoutaná technologie přináší naprostou katastrofu. Vyspělá společnost od primitivní se pozná podle toho, jak realizuje své nejvyšší poznání. K čemu poznání je, když se nerealizuje v praxi? Jedině primitivní společnost považuje regresi za progres. Způsob, jakým společnost žije, je projevem toho, co považuje za spravedlivé. Jakmile se společnost stává nástrojem technologie, místo aby technologie byla nástrojem společnosti, zničí sama sebe.

Síly končícího věku Ryb podnítily a prohloubily v kultuře naší civilizace procesy polarizace. Síly nadcházející éry Vodnáře jako éry syntézy budou posilovat schopnost vnímání a přijetí dosud nadpřirozeného zření do běžného vědomí člověka. Lidstvo pak bude chápat karmu nejen podle nauky, ale začne karmu poznenáhlu vidět; ale jen ti, kteří usilovali o poznání a sebepoznání. Žijeme v době, kdy jednotlivci vyvíjejí vyšší duchovní schopnosti; v novém nastupujícím věku tyto schopnosti vyvine větší počet lidí. Lidé budou v normálním stavu vidět před sebou karmické obrazy svých skutků. To bude lidi přivádět ve vývoji dále, neboť budou vědět, co mají ještě jako karmický dluh. Dluh činí člověka nesvobodným, spoutaným. Svobodným se stává člověk teprve svým stupňujícím se poznáním a vlivem toho stále více vrůstá do duchovního světa. Země se dostane do jiných příznivějších proudů, špatné síly budou odstraněny a nahrazeny dobrými, na zemi se rozšíří znalost duchovních věd a zejména mystiky, lidé se obrátí k jedinému Bohu a půjdou k Němu pravou cestou. Pak lze očekávat, že se lidstvo bude blížit zase k onomu zlatému bájnému věku, což je totéž, co vznik tisícileté říše či Nového Jeruzaléma.

Věci jsou složité a vše je možno pozorovat z různých hledisek. Realita je mnohem obsáhlejší, než lidé tuší. Člověk nevědomý musí za svou nevědomost zaplatit často hořkou životní zkušeností. Člověk poučený nedopouští se tolik chyb, neopakuje chyby druhých. Ani se tolik nespálí, zkusí-li sáhnout na rozpálená kamna, jako ten, kdo varován nebyl. Člověk usilující o duchovní poznání vyrůstá z fyzické úrovně, z událostí hmotného světa. Současné lidstvo je připravováno přijmout to, co zveme spirituálním proudem, vývoj směřuje ke stavu, kdy lidé sestupující proud duchovního života pocítí a člověk se bude poznávat jako prostředník mezi duchovním a fyzickým světem. Co je nižší, je vždy organizováno vyšším. Jak člověk postupuje vývojem, identifikuje se stále méně s materiálním rozumovým světem a stále více se světem citovým. Nejvyšším citem je láska.

Člověku bylo dáno, aby svým světlem, přednostním před všemi ostatními tvory, mohl získat poučení k poznání celého stvoření. Podobné může být poznáváno jenom podobným, člověk je duch i člověk, věčný i smrtelný. A protože jeho podstata je z Boha, přísluší mu vědění i o všech věcech duchovních. Není nic, co by zůstalo věčně skryté a neprojevené, dobro a zlo, vnější a vnitřní, příroda, veškeré učení, všechny zákony, pravdy a lži i veškeré umění. Všechny tyto věci se člověku zjeví, jakmile k jejich pochopení doroste. Nesmí nás překvapovat, že odhalené se zdá neuvěřitelné, ale u Boha je vše možné, neboť On netvoří naším myšlením a rozumem, nýbrž svým.

Všechny síly ve vesmíru, ať již se projevují jakkoli, mají svůj základ v myšlence a tudíž v nějaké bytosti rozumné. Prapůvodní inteligencí všech sil a jejích projevů je Bůh. Duše, která se dovede sebekázní odpoutat od nízkých vibrací hmoty, je pak volná a vládne svými silami, které jsou jinak skryté, latentní; dovede přeměňovat svou energii na všechny známé i neznámé síly. To se pak jeví jako činnost zdánlivě zázračná. Každá síla fyzikální a jiná je jen přeměněnou myšlenkou. Všechny síly fyzikální jsou jen nižší oktávou sil duchovních. Nejvyšší silou ve vesmíru je myšlenka. Až budou lidé na výši své dokonalosti, budou umět myšlenkou ovládat všechny jiné síly a nebude zapotřebí strojů a jiných zevních pomůcek. Mentální a psychická energie je také energií orgánotvornou, buduje naše tělo a udržuje ho při životě. Slunce je zdrojem života hmotného i vyššího života duchovního. Oheň je oním elementem, který je vlastním symbolem Boha, neboť v ohni je skryt život a všechny síly, které máme na Zemi, pocházejí z ohnivého centrálního tělesa, ze Slunce. Na Slunci je sídlo bytosti boží, která svým božským rozumem vládne celé sluneční soustavě a která svou myšlenkou vede veškeré dění na Zemi. Všechny přírodní síly se zrodily z tohoto světla a tepla. Ve Slunci sídlí bytost křesťany zvaná Kristus, Indy Krišna, Egypťané ji zvali Osiris, staří Řekové Apollo, bůh sluneční. Všichni staří národové se klaněli Slunci nebo ohni, věděli, že pozemský oheň je jen zevní, hmotný symbol mystického ohně božího; znali souvztažnost mezi zemí a nebem, nahlíželi ještě do světů neviditelných. Tuto starou schopnost lidé ztratili vyhnáním z Ráje čili zajetím duše v těle neboli hlubokým pádem do hmoty a získají ji znovu vzestupem individuální duše od hmoty k duchu.

Učenci materialistické vědy neznají duchovní zákony a pravdy a proto došli na cesty falešné. Současní teologové neznají vnitřní duchovní vědu, ztratili k ní cestu, učí jen zevní náboženství, a proto vykládají většinu náboženských obřadů, lidových zvyků a duchovního učení mylně. Učenci světští jen neradi by připustili existenci světa duchovního s miliony lidskému oku neviditelných duchovních bytostí, které jsou v prostoru kolem nás. Většinou z obavy, aby svět neupadl do dávných pověr o duchách, strašidlech, vílách, ďáblech i andělech. A přesto to vše je na světě již od počátku a vždy bylo známo lidem osvíceným a hmotně nezatíženým. Pro současného průměrného člověka jsou tyto světy dosud skryté. Tou měrou, jakou byl zatlačen do hmotné úrovně, tou měrou ztratil své staré vědomí o božství.

Středověká víra v ďábly nebyla žádnou pohádkou a je na ní víc pravdy, než by mohl člověk současnosti uvěřit. Jejich vlivy dříve i teď jsou stále stejné, chtějí zmařit každé dobro a vetřou se všude, kde mohou působit na základě shodných vibrací. Lidé slabých a špatných povah propadají bez milosti těmto vlivům a stávají se buď zhýralými, nebo zločinci. S bezpříkladnou vytrvalostí bojují proti duchovním naukám všech směrů a proti jejich nositelům. Lidstvo je obklopeno neviditelným světem a ve své naprosté nevědomosti o tom podléhá jejich vlivům. Proto varoval Ježíš: Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení. Bytosti tmy se snaží pozdržet světlo pravdy, pokud je to možno všemi prostředky. Zápas o duši Faustovu není jen symbolem, ale skutečností a každý z nás je takovým Faustem, který se nakonec stává kořistí světů světla nebo tmy. Právě nevědomost je pramenem všeho utrpení, učil Buddha. Nevědomost o tom podstatném svádí lidi na špatné cesty.

Hmota, hmotná dimenze, čili nejpomalejší a nejnižší vibrace částic hmoty mají původ v pádu padlého anděla, který měl tvořit opačný pól Boha; neboli původní Jednota se rozpadla ve dvojnost, v polarity. Za každou silou ve vesmíru je myšlenka a tudíž bytost vědomá. Žádná síla ve vesmíru se neztrácí, lze jen přeměnit jednu sílu v druhou, negativní v positivní a naopak. Láska je hnací silou evoluce. Síla lásky je tvůrcem duchovní energie. Země je planeta, kde se bytosti z různých koutů vesmíru, které dosáhly úrovně lidství, mají učit lásce. Proto a právě na Zemi v době nejhlubší duchovní tmy zrodila se v těle nejvyšší duchovní bytost naší sluneční soustavy, aby vnesla do lidského vývoje nejvyšší duchovní impuls a důkaz lásky Stvořitele ke svému stvoření. Prostřednictvím Kristova impulsu vstoupilo znovu do lidského vědomí, že ve svém jáství má něco z božské podstaty a bytosti. Úkolem a smyslem lidské existence je dosáhnout nejvyšších a nejrychlejších vibrací lásky a transformovat negativní síly v positivní, neboli produchovnit sebe a veškerou hmotu ve vesmíru, vrátit vše hmotné zpět do duchovního, nastolit opětný stav Jednoty, bohatší o všechny zkušenosti pádu i vzestupu duše a ducha do hmoty - velmi jednoduše a srozumitelně řečeno.

Znalost neviditelných světů a podsvětí byla známa Indům i Peršanům a byla součástí i středověké učenosti evropské. Jenom současná věda vycházející z prvotnosti hmoty, tuto oblast důležitou pro život a vývoj člověka důsledně pomíjí a popírá, nevyučuje o ničem takovém, třebaže znalosti duchovní vědy jsou v tomto čase pro každého člověka životně důležité, protože jde o vývoj života a jeho zákonitosti, o smysl, cíl a úkoly člověka. Kdežto vědní obory vědy současné postihují jen oblast projevů hmoty, což je jen malá a podřízená část reality. To hlavní a podstatné a řídící život člověka je mu moderní vědou, technikou i informatikou vědomě zatajováno, popíráno, zesměšňováno, odkazováno do oblasti pověr jako oblast vědou překonaná. Které straně tento postoj slouží, straně evoluce či involuce, si každý člověk po seznámení s duchovní naukou dokáže odpovědět sám.

Každá naše představa, každý skutek, zejména provázený vírou, je okamžitě přenášen do astrálu. Tak například obětiny, respektive jejich účinné obrazy, provázely skutečně ducha zemřelého do podsvětí, totiž do astrální říše. Na stěnách hrobek namalované různé příšery a zvířata probodená oštěpem, již takový obraz, respektive jeho astrální protějšek chránil zemřelého před nebezpečným stykem se silami démonickými v neviditelnu. To svědčí o tom, že Egypťané dobře znali sílu myšlenky ztělesněnou obrazem.

Každý člověk je středem velkého zájmu bytostí neviditelných světů. Bytosti neviditelné všeho druhu mohou mnohem snadněji vnukat jednotlivcům i celým lidským skupinám svoje myšlenky s určitými cíly. Dobré bytosti, andělé, to činí, aby prosadily pokrok lidstva, hlavně v oblasti morálky, duchovních názorů a krásného umění. Špatné a zlé bytosti, démoni, se činí, aby duchovnímu pokroku lidstva bránily. Jejich vyhlédnutými oběťmi jsou zejména učenci pro svůj věhlas a pak žurnalisti, kteří lidi nevědomé snadno ovlivní; též moderní umělci jsou jimi ovlivněni a pak tvoří inspirováni podsvětím všelijaké stvůry, ohavnosti, zrůdnosti, abnormality, vulgarity apod., dle svého individuálního vnímání. Člověk by neměl navštěvovat místa nízkých vibrací a stýkat se s lidmi pokleslých mravů, neboť si může odtud odnést sebou nežádoucí astrální bytost. Tyto bytosti se nemohou inkarnovat-vtělovat, ale inkorpují se-přivtělují se, obsedají duši a člověka podvědomě ovlivňují. Člověk může mít i několik přivtělených bytostí, pak může jít třeba o schizofrenii. Žádná energie se ve vesmíru neztrácí, lze ji však transformovat v nižší či vyšší, v pozitivní či negativní. Svým myšlením, cítěním, mluvením a konáním se nalaďujeme na určitou vibraci, vytváříme tím energetický kanál a náš mikrokosmos je ihned přístupný všem podobným vibracím makrokosmu dle zákona podobné přitahuje podobné.

Hraní si na čarodějnice je stejně nevinné, jako hraní si na fašisty a teroristy. Lituji ty malé děti z mateřských školek a jejich nevinné duše, jak je jejich mladé a nevědomé učitelky vedou převlečené a ohavně zmalované za čarodějnice na oslavu čarodějnic, na pálení čarodějnic. Měly by se všechny probudilé maminky postavit proti takovému zneužívání svých dětí temnými silami, které jsou v pozadí každé takové jen zdánlivě nevinné zábavy a všímat si svých dětí po podobných hrách, zda nedošli k nějaké úhoně a informovat veřejnost o tom. Slyšela jsem vyprávět v rozhlase dětského lékaře a teologa o tom, že po čertu a Mikuláši má případy dětí, které se najednou lekají, bojí se tmy, jsou plačtivé, pomočují se, mohou mít noční můry apod. Naše prabáby by nic takového nedovolily, tehdy bylo ještě povědomí o těchto věcech a lidé i věděli, jak se bránit proti temným silám. Neboť tam, kde se ve hmotném světě shromažďují lidé určitých mravních kvalit, určitých energetických vibrací, tam se také shromažďují astrální protějšky stejných vibračních kvalit ke svým rejdům, k ovlivňování světa lidí skrze jim podobné bytosti. Dřívější generace měli ještě podvědomí o těchto silách a věděli, jak se mají chovat. Mnohé se uchovalo ve starých lidových pohádkách. Mnozí dnešní teologové popírají existenci pekla a tím vlastně i jeho opačnou polaritu nebe. Lidé dnes tak stojí nevědomí a bez pomoci sil dobra. Síly dobra nemohou zasahovat a pomáhat ze své vůle člověku, který se ocitl v těžké životní situaci následkem svého špatného jednání či myšlení, neboť zákon svobodné vůle člověka musí být vždy respektován; avšak na požádání pomoci mohou a také pomáhají. Avšak kdo dnes člověka o tom poučí, kdo v to věří?!

Proč staré nauky, stará mystéria je třeba znát, proč jsou stále, po tisíciletí a tedy i pro nás tak aktuální? Protože v nich jde o evoluci člověka, o evoluci každé bytosti. Staří učenci již dávno vysvětlili smysl lidského bytí, podali vysvětlení o pádu člověka a jeho zákonitém vzestupu po stupních evoluce. Věděli, odkud kam a proč člověk a lidstvo jde. Popsali nástrahy, pády a vzestupy, znali kratší i delší cestu vývoje, její zákony, pokušení i pomoc na cestě vývoje. Vše, co žije, se vyvíjí a to výlučně přes pochody učení. Učení se realizuje při řešení problémů, což je spojeno s námahou. Problémy a jejich řešení jsou pohonnou silou evoluce. Osud je institucí šitou na míru každého člověka a pečuje o to, aby se člověk nikdy nepřestal učit; proto je neustále konfrontován s problémy; při čemž každý problém má správné řešení. O tom všem učí duchovní věda.

Duchovní probuzení je nutné o to více v této době, kdy řešení celé otázky lidského rodu stojí za dveřmi. Pro ty, kteří jsou tak hluboko ponořeni do bahna světa, musí být použity prostředky násilí, aby byli vytaženi. Lék se musí brát a kalich hořkosti až do dna vyprázdněn být musí. Bláznivé lidstvo ani v čase Jeruzaléma ani dnes nezná své poslání, účel svého stvoření a účel svého dnešního a příštího života. Aby člověk mohl poznat vyšší, musí poznat a projít nižším, proto musí poznat i systémy zemské. Bezmála 2000 let po Kristu se uskuteční duchovní probuzení člověka. Zmateni a užasle budou mnozí vnímat rozšíření duchovního horizontu a dnešní honbu lidí posledního času naučí se zvažovat ze zcela nového pohledu, z pohledu věčnosti. Skutečně dobrý a šlechetný člověk je spokojený, zatímco zlý a temný člověk světa nemá v ničem dost. Krátký pozemský život je školením k vyššímu, věčnému životu. Hluchým a slepým je těžko to kázat. Nestarej se o to; ústavy pro zlepšení budou velkého rozsahu. Jeden díl rozsetého semene padne na dobrou půdu. Nové duchovní impulsy nastupují někdy s překvapivou rychlostí a neodolatelnou silou. Počet lidí, kteří pocítí, že naplněním duchovního prázdna může být životu navrácena ztracená dimenze a smysl, bude více narůstat. Ti, kteří dnes znají znamení doby, ti vědí, co se děje.

V Praze 11.2.2010

11. září 2001 New York, teroristický útok na Světové obchodní centrum:  Otče, co se to stalo? …Své jsem vyvedl… A co ti ostatní? …Neviděli a neslyšeli Mne… (vnitřním zřením přijala J.S.)

9.3.2011 Praha. …Planeta prochází transformací. Naše realita je posud ve 3Dimenzi, nalaďujeme se na 4D. Vývoj probíhá rychle, očišťujeme se pro 4 dimenzi, která se má stát základnou života na Zemi. V realitě zde 4D ještě nikdo nežije. Letos se ještě uskuteční propojení 4. a 5. dimenze tzv. kvantovým skokem. Vývoj se ještě více urychlí, náš potenciál se zvedne, zrychlíme své vibrace. Vše je na hraně únosnosti toho, co jsme schopni unést. Kdo má vyčištěnou karmu, zvládá vše lépe. Na jaře má proběhnout vývoj 10x rychleji, v létě pak 15x rychleji.

Zvýšení vibrací znamená otevírání se duchovnu, začneme se propojovat s reálným vnitřním světem, učit se cítit na jiné úrovni, pracovat s přetlakem energie. Světlo se začne drát ven, dostane se do celé naší aury, bude rozpouštět naše staré bloky. Duše bude řídit vše, co se děje na jemnohmotné úrovni, duše je starší nežli ego. Rozum a plánování se ocitnou na ústupu, svět rozumu a ega končí. Ve světě ega je vše jinak, začneme žít jiný život. Kadáfí představuje staré ego, podobně se bude dít i v jiných lidech; co se děje venku, promítá se i uvnitř na jemnohmotné úrovni. Od jara jde program a následný proces osvobozování se od našeho ega, budeme toužit po svobodě a budeme ji realizovat. Většina duší žila v Atlantidě, tam byla rovnoprávnost pohlaví, tedy i větší spolupráce, každý měl svou roli, naplnění, funkci, poslání; časem se duše dostaly do zajetí ega. Jednota bude o individualitě, každý v ní má poslání a ví o něm. Do roka a do dne bude vše jiné, budou k tomu podmínky, budeme se vracet ke svému duchovnímu zdroji.

23.3.2011 Praha…Za úplňku 19.3. došlo k zakotvení 5D reality do naší 3D, propojení šlo až do 1D. Naše vibrace se zvýší, budeme vše lépe snášet. Země je ve vibraci 4D, to je její vlastnost; 4D symbolizuje jednotu a do té se máme v následujících měsících vrátit. Aby se uzdravil život na naší planetě, abychom se uzdravili, již před lety začala očista jedinců, kolektivů, národů, míst na Zemi. Přišly s tím problémy; většina lidí se očišťuje nevědomě, málokdo přebírá svoji odpovědnost za svůj očistec. Lidé se budou muset očišťovat vědomě. Duše volají po nápravě, ale nižší já člověka změnu a světlo nechce. Zpráva o současném duchovním stavu lidstva je nepříznivá, 99% duchovně vyspělých lidí jde do transformace pasivně. Lidem je dávána pomoc a nová šance, ego však nechce spolupracovat.

Žijeme stále v duálním systému, v kapitalismu; pomoc je v tom, že do duality zavedeme systém jednoty, který již ve vyšších hladinách na Zemi zakotvuje. Byly dvě cesty: zánik (Armagedon) nebo transformace. Díky jinovým, ženským bytostem, bylo ve vyšších hierarchiích, které vedou vývoj lidstva, rozhodnuto o cestě transformace. Je třeba se sjednotit, spojit síly, respektovat se. Je s tím však potíž, rozjelo se duchovní ego, jeden jde po druhém, místo spolupráce. Do programu je instalována očista ega. Lidstvo dosud fungovalo jen pod tlakem. Ženský princip není dosud na Zemi respektován, přetrvává zvyk na mužský jangový princip, na tlak, na přísnost, na tvrdý postoj, ne na lásku a dávání, na cit. Spustil se systém čistých jangových energií, které dokopou lidi…5D urychlí náš vývoj, propojení s vnitřním světem, pomůže proti panování ega, zvedne vědomí lidstva, bude nás učit odpovědnosti. Elohimové, tvůrci světů a civilizací, jsou jangové bytosti. Energie ženského principu dosud šla na podporu mužského principu. Svět zachrání jedině žena-matka, láska, cit, moudrost, hloubka.

Poslání Čechů je zakotveno v Praze. Praha – práh k nové dimenzi. Ve středu 22.12.2011 v nočních hodinách byla odstraněna kletba Rudolfa II. nad Čechami (více ve 3. části). Nad Prahou nyní září viditelné světlo, Čechům se otevírá jejich poslání. V roce 1989 jsme to zvládli sametově a bez plného vědomí. Nyní budeme muset konat s plným vědomím.

13.4.2011 PrahaPoslání Čechů. V české kotlině inkarnované duše mají k dispozici energii středu; je zde tzv. fraktální pole, to je prostor, kde je možno dosáhnout osvícení, vyvíjet se bez velké agresivity, emocionality. V roce 1989 jsme energii středu využili nevědomě a z nižších frekvencí. Energii středu budeme brzy potřebovat; až se starý systém zhroutí až na dno, my v česku povedeme vývoj dopředu. Přijde čas k uchopení nové vyšší dimenze, systém je připravený, nevíme však, jak na to. Poslání Čechů se otevírá, lidé i politici pochopí, že prožívají dualitu a tudy že cesta nevede, nastane čas hledání jednoty, nastane cesta čistého charakteru. Nastoupí lidé, kteří budou k tomu na duševně duchovní úrovni vyzváni, každý ucítí vnitřní tlaky a energie, což posílí naši odvahu udělat velký krok.

Před 22 lety to šlo zdola, nyní shora, z vyšších frekvencí. Vše začne fungovat najednou, lidé si to budou hlídat. Čechy mají středovou energii nejen pro sebe, ale i pro Evropu, i dál. Ještě je dualita, očistec, ale vše je připraveno, probíhá zrychlený vývoj s větší intenzitou. Vše se smí spustit, až na to budeme zralí. Budou stávky, revoluce, už bylo dost starého systému; po sametové revoluci v Česku následovala jasmínová revoluce v Tunisu a půjde to tak dál. V roce 1989 to byl Václav Havel a pár lidí, kteří stáli v čele změn, nyní to bude duchovní populace, která jako první uchopí tuto energii středu. U nás v Česku je vše zvlášť urychlené, stačí vnímat s nadhledem to, co se děje na politické scéně; všechny lži, podvody a klamy dojdou odhalení. Aby zde nebylo bezvládí, spustí se vše relativně brzy. Český národ je připravován na svoje poslání. Náš osobní život se upozadí, budeme kanálem pro druhé; budeme dostávat energii ve stále větší míře.