Myšlení ženské a mužské, matriarchát a patriarchát

Mužská a ženská myšlenka existuje a obě se spojují v každém možném životním tvaru, ať v člověku, zvířeti, rostlině či nerostu a také v mnohých životních tvarech, které svými omezenými tělesnými smysly ještě nepoznáváme. Mužský a ženský element znamená totiž sílu pozitivní a negativní, které se hledí sloučit a vyrovnat nebo neutralizovat. Takové sloučení a vyrovnání je u člověka vlastně manželství. Celý vesmír směřuje k takovému vyrovnání – od sil a elementů (základních složek) nejhrubších až k nejvyšším. Jakmile dojde ve vesmíru k vyrovnání, nastane všeobecný klid, zvaný podle indických tajných nauk pralaya. Čím dokonalejší je smísení obou elementů, tím dokonalejší je manželství. Princip manželství existuje ve všech tvarech elementů. V muži a ženě je takové manželství možné v dokonalosti nejvyšší. Jakmile se smísí jejich duchovní elementy, zorganizuje se mezi nimi jistá síla a pak taková dvojice dovede pro sebe a potom i pro jiné vytvářet vzrůstající štěstí. Působením jejich myšlenek na sebe vzniká v takovém manželství stále se zdokonalující zdraví a síla, trvá mládí, pružnost údů, zdraví duševní, radostnost. Ani muž ani žena nemohou docílit těchto výsledků každý sám o sobě.

Ženská myšlenka má zvláštní schopnost a vlastnost poznávat anebo pociťovat bystřeji než muž; ženská myšlenka poznává tak mnohem dokonaleji a rychleji vše to, co existuje, co se děje v rovině duchovní. Naproti tomu má mužská myšlenka větší sílu působit ve světě hmotném. V muži vniká duševno hlouběji do hmoty, vtiskuje se hlouběji, kdežto u ženy si duševno osvojuje větší samostatnost vzhledem ke hmotě. V opravdovém a božském manželství poznává muž tuto moc ženy, jedná s ní šetrně a raduje se, když může z ní něco získat. Mužské tělo je vytvořeno v souladu s povahou mužské myšlenky, a proto je složení hrubšího a je lépe přizpůsobeno ke zvedání, tahu a nošení. Muž je útočnější a Nejvyšší moc mu dala vrozenou náklonnost k boji a zápasu s elementy.

Tělesná žena je mnohem jemnějšího složení než muž, protože přijímá a převádí na muže duchovní myšlenkovou moc jemnější a proto právě silnější než jakou může přijmout muž. Tato ženská síla přetváří její tělo v souhlasu s jejím vrozeným charakterem. Hmotný a duchovní svět jsou spolu spjaty tak pevně, jako strom se svými kořeny; vše hmotné má počátek ve světě duchovním. Ani jedna událost se nestane ve světě fyzickém, aniž by to nebylo před tím vypracováno ve světě duchovním. Duchovní svět představuje skutečné herce, fyzický svět lze přirovnat ke stínům vrhaným na oponu herci, kteří jsou za ní. Náš svět je projekcí, proto tedy zdánlivým obrazem neviditelných sil, které jedině jsou skutečností.

Ženský myšlenkový element má nejvyšší moc pronikat tento neviditelný svět a spíše vycítit než vidět, co se tam děje; jde o tzv. ženskou intuici. Ženská duše překračuje vzdálenosti, pevná hmota jí není překážkou, vyciťuje činy, pohnutky i povahy cizích osob. Cítí přicházet dobro nebo zlo. Její síla zasahovat do duchovního života je silou stejně skutečnou, jako ta, s níž se zvedá těžké břemeno, ale je mocnější než stejná síla mužské duše. Vidí dále a jasněji do neviditelných světů, spíše vyciťuje a lépe chápe ony neviditelné věci druhého světa než duše mužská. Tyto vjemy se nezakládají na rozumu, ale na vyšších, vnitřních smyslech.

Ženská do dálky cítící duše poznává jaksi nejasně, že pod každou náboženskou formou je skryta veliká pravda a skutečnost, ač tyto pravdy jsou často pokrouceny, znetvořeny a nesprávně vykládány; proto mají ženy větší sklon k náboženskému rozjímání než muži. Ženy snášejí neštěstí s mnohem větší lhostejností nežli muži, poněvadž mají mnohem větší schopnost přitahovat k sobě sílu z Nejvyššího Pramene. Jestliže postihne neštěstí muže, tu raději se svěřuje ženě, než muži a přenáší na ni své břemeno, neboť ženy jsou uvnitř silné, jang, a vně slabé, jin; muži naopak. Pro tutéž duchovní sílu jsou ženy mnohem lepšími ošetřovatelkami nemocných. V Nekonečném duchu je pak ženský a mužský element stejně smíšen, Nejvyšší síla není v Jednotě ani mužská, ani ženská, může vyzářit obojí dle své vůle.

Před mnohými věky učinil si člověk božství skoro výlučně mužské, neboť tak dovozoval ze své větší tělesné síly a nevěděl, že právě touto svou silou je velice závislý na síle duchovní, která mu byla poskytována duší ženskou. Mužům se až dosud podařilo jen to, že svou sílu omezují na úroveň fyzické činnosti. Ale proud ženských myšlenek je přesto životní částí jejich denní existence. Duchovní síla ženská je druhou polovinou hybné síly přírody. Tato síla zasahuje a je nevyhnutelná ve všech věcech. Žádný muž nemůže říci, jaký směr bude dán jeho myšlenkám, hovořil-li půl hodiny s nějakou ženou. Může od ní přijmout nějakou myšlenku, která ani nebyla vyjádřena. Každá žena, která v hodinách osamělosti žaluje na lidské záležitosti, kterým nemůže zamezit, která lituje pošetilostí a mrhání, jaké vyvolávají války, která prosí o mírnější a laskavější vedení veřejných záležitostí, která si přeje, aby hrubší mužský duch mohl být ovládán jemnějšími pohnutkami, vydává ze sebe tuto mocnou neviditelnou a jemnou sílu, jež klidně způsobuje výsledky. Myšlenkový proud ženský spojuje se s podobným a roste co do síly a mnohosti. To je bezděčná motlitba bez přestání. Není ji vidět ani slyšet, lze ji pociťovat. Je to skutečná síla, která působí mimo oblast hmotných příčin, je to nejvyšší síla, pracující k dobru skrze jemnější ženský nástroj; tato síla pracuje skrze ženu tímto způsobem, jako to činila vždycky a jako to i činit vždy bude. Neboť ženský princip je na úrovni pozemské pasivní, naopak v rovině duchovní je činná duše.

Ženský myšlenkový element je pro muže i v jeho pozdějších letech právě tak nutný jako za jeho dětství. Pravá láska je silou a mocí mnohem vyšší, než chléb a maso, poskytuje trvalé zdraví a sílu. Muž to ovšem neví, přijímá ji bezděčně a žena ji bezděčně dává. Žena bude víc a více poznávat, že má tuto zvláštní moc a bude jí také víc užívat. Této síle, aby se projevovala skrze ni, zabránit nemůže, ale může, když bude žádat Nejvyšší moc o vedení, řídit používání této síly tak, aby výsledkem bylo nejvyšší štěstí. Když teď dává tuto sílu muži, bývá jím velmi často používána bez porozumění a ocenění a někdy jí bývá též mrháno.

Když pak v ženské duši vyrůstá pravda, že Bůh jako nekonečná a věčná tvůrčí síla je složena ze dvou tvůrčích sil, mužské a ženské, že toto složení je v celé přírodě a že je zvláštní silou ženy vidět duchovně dále než muž a že když tak činí, dodává muži sílu, kterou on potřebuje,a když to vše je jako neviditelný element, přicházející do mužské duše a působící na ni jako mírná a milující žádost o spravedlnost – pak mění se mužovo smýšlení k ženě skoro bez jeho vědomí. Ženy svou láskou a sympatií uvádějí v pohyb tichou sílu, která mění celý mužský svět. Nekonečno mění názory nepozorovatelně, vyšle sílu, která působí jemně ale účinně; jako slunce rozpouští ledovec.

Dokud ale žena nežádá o moudrost Nejvyšší moc, bude přijímat myšlenky a dojmy z nižších pramenů a zbloudí a zavede muže sebou, jak se děje v mnohých případech. Když ale její duše spoléhá na Nejvyššího, přijímá z nejčistšího pramene vědění. A když to muž pozná, bude rád od ní přijímat to, co jí poskytlo Nekonečno při její zvláštní síle. Tato ženská předvídavost, jakmile se bude více šířit, vnese do světa vyrovnané vědění. Mužská duše představuje svět hmotný, ženská duše svět duchovní. Ženská duchovní síla je protiváhou mužské hmotné útočnosti, která posud vládne. Muž má tendenci spoléhat se velmi na svou sílu. Pracuje často, až padá únavou. Málo nebo vůbec si nevšímá opakovaných napomenutí ženy, aby si odpočinul a osvěžil se. Až konečně může ztratit i schopnost odpočinout si a osvěžit se.

Jako je muž odvislý od ženy, která mu dává svou zvláštní duchovní sílu, tak také je žena odvislá stran mužovy svalové síly, kterou od něho přijímá. Láska a sympatie ženy přejí si mít něco z tohoto druhého elementu, k čemu by mohly přilnout. Nesoustředí-li se její mysl na konkrétního člověka, může se alternativně soustředit na mužský ideál. V dokonalejším spojení mužské a ženské duše není nic podobno ovládání nebo vlády jednoho nad druhým. Jde o spojení ženské duchovní prozíravosti s mužskou fyzickou silou, která provádí výsledky jejího vyššího vidění. Žena přitahuje sílu nebo ducha z vyšších říší myšlenkových, muž může je zas nejlépe převádět a používat na hmotné úrovni bytí.

Každá žena, i kdyby byla pošetilá a malicherná, nosí ve své duši božský zárodek své vyšší intuice nebo síly, vidět pravdu v Nejvyšším duchu dřív než muž. Toto vidění a cítění ženské duše do druhého a neviditelného světa je více či méně vyvinutým astrálním viděním a cítěním. Pokud se lidská bytost nepovznese do vyšší úrovně morální, což může dosáhnout jen žádostí a modlitbou, přijímá dojmy jen z nižší úrovně astrálního světa, z oblastí hrubších, které jsou naplněny bytostmi namnoze špatnými a nízkými a též lidem nepřátelskými. Z těchto úrovní dostává člověk a zejména žena vyšší mocí nechráněná namnoze dojmy zlé až ke zkáze vedoucí. Proto je třeba žádat Boha či Bohyni o ochranu, o víru, aby nám byla poskytnuta schopnost vidět svými vnitřními smysly do oblastí vyšších, z nichž plyne jenom láska, dobro a štěstí. Kdo žádá, obdrží, kdo klepe, tomu bude otevřeno.

Ženský a mužský princip. Ženy o své vnitřní síle více či méně podvědomě tuší, a jakmile se s tímto učením seznamují, přijímají je i vědomě. Muži neduchovní tyto skutečnosti těžko přijímají, odporuje to jejich jedno polaritnímu, často ještě patriarchálnímu myšlení; proto je nejspíše odmítají či zlehčují. Spravedlnost, která vládne světům, je v tom, že lidská bytost prochází v hmotné dimenzi jak mužskou, čili živočišnější inkarnací, tak ženskou, jemnější a emocionálnější čili oduševnělejší inkarnací, až dosáhne stavu duchovního člověka, který úspěšně zvládl jak polaritu mužskou, tak ženskou. Duchovní muž je pro oduševnělou ženu pravým požehnáním, je jich však velmi málo. Většinou si musí ženy své partnery vychovat, otesat, aby byli jemnější, citovější, spolehlivější, ohleduplnější, odpovědnější. Pokračují tak vlastně v práci jejich matek. V historii každému velkému muži stála po boku velká žena, takový typ ženy, která dělá muže.

Každá nemoc, která je, je většinou disharmonií mezi mužem a ženou; zpravidla jde o problém se ženským a mužským principem. Je třeba vyjasnit si vztah muže a ženy, hledat svoji polaritu uvnitř, každý si to musí srovnat sám. Princip mužský na úrovni pozemské je principem činným, ženský je pasivním, naopak v duchovním světě je činná duše. Ženy učí vnitřním duchovním zákonům, ženy jsou iracionální, emocionální bytosti. Muž má ženu a děti finančně, materiálně chránit v hmotném světě, je proto lépe uzpůsobený, žena stykem s vnějším světem hrubne. Žena by měla být zdrojem světla a lásky v rodině, zdrojem citovosti a radosti ze života. Musí se naučit umění dávat i ochotě přijímat. Naučit se milovat sebe sama a ze sebe rozsvěcovat světlo druhým. Nemám-li sebe ráda, jak mohu mít ráda druhé? Vždy mohu požádat Matku Marii o cit lásky, trvale a upřímně. Na úrovni ducha srovnat myšlenky a ideje, na úrovni duše city a pocity a pak se srovná i fyzické tělo.

Co nám osud skrze manžela a děti přinese, to je naše podobenství, naše dluhy ke všem svým mužům, je to náš stín. Kolik lásky jsme kdy daly, tolik lásky nám dá nyní muž. Lásku musíme dát sami, ve hmotném světě jí není, jenom my můžeme změnit svůj vesmír. Moje žena či muž a mé děti – to jsme i my ve svých dřívějších inkarnacích, takové jsme zanechali vztahy. Vše lze kdykoli prosvítit světlem lásky, dát dar lásky. Oni toto světlo přijímají a probouzejí se jím k Bohu. Miluji tě takového, jaký jsi. Pokud to neumíme, jsme stále jen ve tmě. Jak pak vedeme své děti, jak je naučíme lásce? Do duchovního zrání můžeme jít jedině v jednotě s partnerem, jinak si necháme dluhy do příštích životů. Paracelsus: Nikdo sám není úplný, ale teprve oba dva: muž a žena dohromady tvoří celého člověka. Každá polarita, každá odlišnost je stejně hodnotná. Muž funguje spíše v jednopolaritní soustavě: ano-ne, buď anebo. Žena je schopnější chápat obě polarity, proto říká: kdoví, třeba, jak i tak. U žen obě hemisféry více spolupracují, mohou fungovat najednou, kdežto u mužů je větší specializace a menší spolupráce. Ženy mají svou polaritou blíž k věčnosti, proto se i dožívají v průměru vyššího věku.

Stejný duch vládne jak mužem, tak ženou. V historii dosáhly ženy právě tak adeptství jako muži. Mužský princip duchovní ve skutečnosti může být spasen jen prostřednictvím principu ženského. Božská duše Buddhi nebo Marie, ona je to, kdo zplodí v každém člověku Syna božského; kdyby jí nebylo, nemohl by být spasen nikdo. Proto je ženský duchovní princip pro každého tak důležitý. Buddhi je vlastně prostředníkem mezi člověkem a Kristem, jako je Kristus prostředníkem mezi člověkem a jeho duší a Bohem Otcem. Spása, či osvobození z hmotné dimenze do světů vyšších, vychází z božské duše čili z Marie nebo Isidy, která je právě tak  větelným středem naší duše lidské, jako jejím sluncem je zase Ježíš Kristus, čili princip sedmý. Spojení těchto tří, totiž lidské vyšší duše, božské duše a božského Já, patří k vysokým mystériím, která pouhým rozumem nelze pochopit.

V 1. epištole Petra apoštola, kap. 3, verš 7, je pověděno zcela zřejmě, že i ženy jsou účastny milosti boží a tedy i mystické cesty, což u starých národů východních bylo podle jejich názorů zcela vyloučeno. Ovšem zcela neprávem a jen podle jejich předsudků. Jen ve staré Číně byly již odedávna také ženy zasvěcené, světice a bohyně, jež bývaly kdysi pozemskými ženami. Všude jinde byly ženy skoro nadobro vylučovány ze všech mystérií a tím jim byla brána příležitost k mystickému vývoji. Bylo tak u starých Židů, v Persii, Řecku i Římě; až na výjimky skoro všude za dob vlády patriarchátu. Věštkyně a Vestálky z toho byly vyňaty. Zde se uplatňovala větší citlivost ženy k vlivům transcendentálním. Ale tyto věštkyně byly spíše přece jen somnambulami než prorokyněmi ve smyslu mystickém, neboť pravý prorok nepotřebuje žádných omamných prostředků, aby mohl vstoupit do stavu mystického. A přece žena měla a má vždy plné právo na stejný vývoj duchovní jako muž a dle zkušeností je vůbec pro cestu mystickou často mnohem více schopnější, než mnohý muž. S vyloučením žen z vývoje duchovního upadli i muži a duchovní vývoj lidstva v porovnání s dobami předchozími velmi zaostal.

Člověk živočich žije přítomností, dočasností. S duchovním a duševním vývojem člověk čas chápe v souvislostech, minulost i budoucnost se prolíná, názor po nás potopa ustupuje, přichází nadhled, moudrost. Člověk získává schopnost poznat pravidla a hranice omezení, těžko již přijímá vojenské, byrokratické a podobné příkazy. Starosti o denní potřeby ustupují, i strach ustupuje. Ženy se obvykle stávají sebevědomějšími, otevřenějšími, upřímnějšími. Muži jsou citově otevřenější, ohleduplnější a starostlivější. Přichází pocit sounáležitosti a narůstá pocit lásky ke všem; láska se projevuje nejen ve vztazích v rodině, ale ke všem, příbuzenské vztahy ustupují. Rozvoj duchovních a psychických schopností se odráží i ve fyzickém těle: oči jsou jasnější, kůže je pružnější, je větší citlivost na slunce, na zvuk a úroveň hluku. Člověk je otevřenější a vstřícnější ke všemu novému a méně obvyklému, pocit nudy je vzácný. Stres zvládá člověk rychleji a rychleji se i uzdravuje, psychicky se cítí mladší, vyrovnanější, spokojenější a šťastnější.

K propojení fyzických těl obou pohlaví dochází na úrovni energetického pole 2. čakry, k citu lásky dochází na úrovni 4. srdeční čakry; aby byla trvalost vztahu, musí dojít ke spojení 6. čakrou, tj. v pohnutkách a v duši a v duchu; jestliže oba mají společné životní cíle, ideály a společné hodnoty, to je tak spojí, že i ve vysokém stáří mají se stále rádi. Síla pohlavního aktu je závislá na energetickém náboji; všechny čakry do šesté včetně, jsou polaritní (7. čakra není polaritní), tím větší je pak výboj. Vše, co oslabuje mužství a ženství, oslabuje náboj, jako např. feminizmus. Děti nekojené jsou oslabené na citové úrovni. Dítě bere z matky i neviditelné, jemné energie, proto bývaly dříve kojné. Žena vyzařuje ženskou energii skrze prsa; muže tato ženská energie obdivuhodně nabíjí. Ženy jsou od toho, aby vyzařovaly lásku, na všechny děti. Žena má vyzařovat lásku a muž moudrost.

Žena je muži naprosto rovnocenná, v mnoha věcech vidí dál a víc a jinak a je třeba si toho ze strany mužů vážit; kromě svého pohledu na věc by měl člověk dokázat se podívat i z pohledu té druhé polarity. Pak je žena pro muže velkou inspirací. Zápas jednoho pohlaví proti druhému je zápas starý, nevyhnutelný, ať zjevný nebo skrytý, ale věčný mezi principem mužství a ženství, mezi pozemským mužem a ženou, který vyplňuje celé dějiny a v němž se odehrává tajemství světů. Tak jako dokonalé spojení mužství a ženství tvoří vlastní podstatu a tajemství božství, tak rovnováha těchto dvou principů jediná může vytvořit velké civilizace.

Znalost minulosti umožní člověku lépe pochopit přítomnost a možnosti budoucnosti. Původně lidé žili na Zemi v matriarchální společnosti. Ženy, vládkyně domácího krbu, vládly z pozice citů. V té době ženy vykonávaly rozhodující funkce ve všech oblastech lidské činnosti. Muži vykonávali těžkou fyzickou práci, plodili děti a zajišťovali jejich bezpečnost. Neměli nic krom fyzické síly a schopnosti oplodnit ženské vajíčko. Bohem v té době byla Bohyně. Mateřsko právní rod předcházel před otcovským rodem kulturních národů a byl založen na přirozených podmínkách. V domácnosti vládla výhradně žena, děti náležely matce, mateřství bylo jisté, původ se přirozeně určoval po linii mateřské. Žena co vládkyně rodu měla vážnost, úctu a moc. Rozvázat manželství bylo snadné pro oba. Uzavírání sňatků dětí bylo věcí jejich matek, za postoupení nevěsty dávaly se dary, dědictví přecházelo jen po matce, matrilineárně. Ženy v době kamenné měly významnou úlohu, jak o tom svědčí různé nálezy. Bohatství rodu se skládalo zhruba z domu, oděvů, hrubých šperků a nástrojů na získávání potravy, která se musela opatřovat den co den znovu. Muži zajišťovali zdroj obživy a obranu rodu.

Matriarchální mytologie byla tak mocná, že aby neutralizovali neskonalou dobrotu Velké Matky, jíž v matriarchátu všichni uctívali, použili muži ďábla proto, aby vzali ženám moc. Využili strachu, neboť to byl jediný nástroj, který měli. Totéž dělají dodnes, spíše zastrašují nežli přesvědčují. To dělají zejména velcí a silní muži, nebo velké a silné národy. Postupně zlikvidovali vyspělé matriarchální kultury, např. v poříčí Indu i ve Středozemí. Počínaje oblastí Sumeru začali po Zemi rozšiřovat opačné chápání mužské a ženské polarity, patriarchát a s ním manželství a otrokářství. Systematicky likvidovali sex spojený s citem.

Byl vytvořen mýtus o zkaženém dítěti mužského pohlaví, které nakonec bojovalo s Matkou o trůn. Bylo proto zapotřebí muže, který by Bohyni chránil před nepřítelem. Postupně se z mužského společníka stával ochránce. Byli stvořeni Bozi, kteří vládli společně s Bohyněmi a postupně získali nadvládu. Jak potřeba ochrany nahrazovala potřebu moudrosti a lásky, zrodil se nový druh lásky, která chránila hrubou silou, která toužila po tom, co chrání. Tak se zrodil Bůh žárlivý a později i pomstychtivý. Nekonečně tolerantní ženská láska matky k dítěti i ke svému muži byla nahrazena žárlivou láskou pomstychtivého Boha. Mnoho náboženství je založeno na strachu z trestajícího Boha. Strachu užívali kněží a církev, aby získala a ovládla věřící. Dokonce jedna církev tvrdila, že nechodit do kostela v neděli je hříchem; ale nesměli chodit lidé do jakéhokoli kostela, jen do kostela té církve!

A to je Bůh, kterého uctíváte, proto jste se dostali tam, kde jste. A protože jste si to představovali tak dlouho, staly se vaše představy zdánlivou realitou, Májou. Dokud muži i ženy nepochopí, že je třeba spolupracovat, neboť jen ve spolupráci a jednotě lze nalézt vnitřní sílu, nepostoupí dále. Tvůrčí síla pochází z vnitřní síly, a tu produkuje jednota. Vnitřní síla nepochází z hrubé moci. Izolovanost každého oslabuje a nutí ho bojovat o moc; oddělenost od Boha a od ostatních lidí způsobuje veškeré utrpení a přesto se individualita vydává za sílu a politici, ekonomové a dokonce i náboženství tuto lež podporují. Tato lež je příčinou válek, nepřátelství, mocenských bojů. Ve vesmíru není nic odděleno, smyslem života je spolupráce, nikoli ovládání a konkurence. * N.D.Welsch: Hovory s Bohem III.

Pastýřští národové získávaly ve stádech koní, ovcí a velbloudů velký majetek, který vyžadoval jen dozor a prostou péči, množil se sám a poskytoval hojnost stravy masité a mléčné. Lov ustoupil do pozadí. Bohatství stáda a nově i otroků dodávalo muži významnější postavení, nežli měla žena. Ze společného rodového bohatství se stávalo soukromé bohatství. Ještě v době předdějinné dochází ke snaze mužů o zvrácení tradiční dědické posloupnosti ve prospěch dětí po otci.

A tak společnost z jedné polarity, matriarchátu, přešla do opačné polarity, patriarchátu. V té době vyjadřovat cit se považovalo za projev slabosti, muži oddělili cit od sexu. Lidé přestali vyjadřovat své city. Bohyně byla svržena a byl nastolen Bůh. Nová forma rodiny byla monogamní, typická pro Řecko, byla založená na jednoženství; nebyla již založena na podmínkách přirozených, ale hospodářských. Byla založena na majetkové nadvládě muže, účelem bylo plození dětí, u kterých by nebylo sporu, kdo je otcem. Dochází tím k větší pevnosti manželského svazku, rozvázat jej nyní mohl zpravidla jen muž. Právo na nevěru zůstává muži ze starých dob jako mrav, když  monogamní rodině předcházelo skupinové a později párové manželství uzavřené na kratší či delší čas; ještě Code Napoleon z roku 1804 nevěru muži výslovně přiznává, pokud neuvede souložnici do domu manželského. Ženu stíhá za cizoložství přísněji než tomu bylo dříve.

Monogamní manželství nevstupuje do dějin jako smíření muže se ženou, ale jako porobení jednoho pohlaví druhým, potlačování ženského pohlaví mužským. V rodině se zrcadlí kulturní stav společnosti. Rodina za základní jednotku společnosti byla právně uznána kodexem Dvanácti desek, který vznikl v Římě kolem roku 450 př.n.l. Křesťanství proti mnohoženství mužů bojovalo. Církev se snažila zavést rodinné role, kdy ženy se mají podřizovat svým mužům, muži mají milovat své ženy a nechovat se k nim hrubě a děti mají ve všem poslouchat své rodiče a otcové nemají ponižovat své děti. Rodina se měla orientovat na učení Ježíše Krista, měla v ní být vzájemná slušnost a úcta. Hlavní úlohou křesťanské rodiny bylo plodit děti.

Muž ze své větší tělesné síly, neboť mužský element se uplatňuje jako síla tělesná, ženský element jako síla duševní, se domníval, že mužství musí být též vedoucí a tvůrčí silou v přírodě. Proto se učinil pánem stvoření a zmocnil se vládnoucích sil jako vládce i zákonodárce. Vykládal a šířil svou moc a soudil jedině podle mužského oka a posmíval se a dosud se neduchovní muž posmívá myšlence, že spravedlivý soud a spravedlivější svět nemůže být nikdy nalezen, dokud ženská duše také nebude povolána jako nepominutelný činitel při hledání nejšťastnější životní cesty. Svět jen hmotně založených mužů se řítí vstříc zkáze. Podle mnohých se epocha patriarchátu chýlí ke svému konci; na její závěrečnou etapu vrhají stín jaderné hlavice, falické kužely rozsévající smrt, jako tragický konec času nadvlády mužů. Více viz Mystérium Svatého grálu ve 3.části.

V apoštole sv. Pavla ke Korintským, kap. 7., verš 14, čteme: Posvěcený je zajisté nevěřící muž kvůli věřící ženě a žena nevěřící posvěcena je kvůli věřícímu mužovi, sic jinak děti vaše nečisté by byly, ale nyní svaté jsou. Komentář Karla Weinfurtera podává vysvětlení, že milost boží je mezi manželi, kdy jeden je nevěřící, přenášena právě na toho nevěřícího, ba dokonce i na děti takových manželů. Právě mezi manželi při delším soužití je jisto, že sémě Ducha padne i do duše manžela, který se protiví světlu a že dosud nevěřící bude stržen duchovním proudem. Ve všech takových případech je třeba naprosté trpělivosti a oddanosti. Se spolehnutím se na pomoc boží lze snést i útisk i nepřátelství, odpor i duševní bolest a neochvějně jít dál cestou vnitřní, mystickou. Kdo se koncentruje na božství, rozsévá kolem sebe božská zrna a mezi manželi je jisto, že takové zrno padne i do duše druhého manžela.

Podmínky pro rozumový, duševní a duchovní vývoj žen v období patriarchální společnosti byly těžší než u mužů. Ženy musely čelit větším překážkám, musely vyvinout větší úsilí nežli muži, aby se dostaly ke vzdělání, k rozmanitějším pracovním příležitostem, než kam je odsoudil mužský element: k plotně a výchově dětí. Ženy z doby obrozenecké v českých zemích, už od druhé poloviny 19. století, se zasadily o práva žen ve společnosti, což bylo mnohem dříve, než tento proces proběhl i v okolních zemích. Podmínky pro všestranný rozvoj ženského pohlaví byly mnohem těžší nežli u mužů, což v konečném důsledku ale paradoxně znamenalo rychlejší vývoj ženské části populace. Z té doby zachovala se i lidová moudrost, která sdělovala, že člověk vydrží mnohem víc, než kůň a žena víc než člověk.

Mužství a ženství pokročilo v současné západní civilizaci do fáze fakticky žité rovnoprávnosti. To přináší problémy, neboť tradiční vzorce se rozpadají a nové nejsou ustanoveny. Dochází i k vlivům extrémním, jako je např. feminismus. Vztah muže a ženy má přitom zásadní vliv na společnost a na budoucnost celé civilizace. Civilizace primárně zanikaly na základě úpadků mravů, což je většinou úpadek vztahů muže a ženy, principu mužského a ženského. Jaké je ženství, takové jsou děti a potomci a podle toho, jestli si společnost a civilizace nedovede vychovat v příslušném počtu a kvalitě své potomky, tak zanikne.

Někteří mystikové se snažili alespoň symbolicky znázornit tajemství mezi tzv. nesmrtelnou trojicí v člověku, ale ten, kdo nemá duchovní jemnocit, těžko může pochopit. Jako živoucí podstata je Bůh jeden. Ale jako život a podstata je Bůh dvojí. On je život, Ona je podstatou. On není přírodou, neboť příroda je projevem vlastností a schopností, jimiž je vybavena podstata, byla-li proniknuta životem a duchy božími. Ona také není hmotou, ale samočinnou esencí hmoty. Ona není prostorem, ale v prostoru, je jeho 4. a původním rozměrem, tj. tím, z čeho vše vychází, elementem obsahujícím božství, jehož projevem je prostor.

Aristoteles a jiní před ním dávno poznali, že lidské tělo je oboupohlavní. V mužském těle existují ženské orgány pohlavní ve stavu latentním a v ženském těle jsou rudimentální pohlavní orgány mužské. Takže dvojí moc, mužská a ženská, pozitivní a negativní či aktivní a pasivní, se projevuje v každé lidské bytosti. Přitažlivost mezi pohlavími je magnetické povahy, je výsledkem univerzálních sil v přírodě, které nastolují rovnováhu, vyrovnanost pozitivní a negativní energie. Např. ženské pohlavní ústrojí má přední část magnetickou, zadní neutrální, vnitřek elektrický. U muže je tomu zrcadlově naopak: přední část je elektrická, zadní neutrální, vnitřek magnetický.

Láska je největším problémem lidstva, zejména láska mezi mužem a ženou. I když již bylo o tomto mnoho napsáno, neznají posud lidé vysvětlení problémů po stránce duchovní, současně s praktickým řešením. Láska je citem, který se někdy zvolna, jindy rychle probouzí mezi mužem a ženou. Je-li láska pravá, jde o cit stálý a trvalý. Cílem citu je trvalé spojení obou v manželství. Má-li být svazek šťastný, musí být posvěcen láskou vyššího druhu, než je láska tělesná. To, co vzniká z pomíjejícího, je také pomíjející. Láska ideální a vyšší vzniká v duši a je trvalá, protože i lidská individuální duše je nesmrtelná. Příčiny častých rozvodů tkví v okolnosti, že lidem je láska tělesná předním cílem a že zapomínají na lásku duševní, která je trvalá.

Láska, která otřese celým člověkem a která celého člověka pronikne, působí na všechny lidské principy až k principu šestému, k božské duši. Sedmý princip Atma zůstává při všem nehybným pozorovatelem, je v naprosté rovnováze, ať nás stíhá štěstí či pohromy. Jenom nejvyšší forma lásky, láska božská, proniká tento princip tehdy, když se člověk navěky spojil s Bohem, když došel spásy v tzv. mystické svatbě, která je vyvrcholením lásky božské.

Astrální tělo je láskou zasaženo velmi mocně, jeho magické síly přeměňují se v okamžiku, jakmile se člověk zamiloval. V kamě se probouzí smyslnost, smyslové vjemy počnou působit na obrazotvornost, která je nejvyšší magickou silou a pak se stupňují, až vniknou do hlubin duše a zachvátí tělo astrální a zmocní se těla hmotného. Pak se člověk domnívá, že je okouzlen a ne nadarmo. Láska je totiž částí magie a to nejvyššího druhu. Původ lásky je jedním z největších a nejslavnějších mystérií. Rozumově nebo vědecky ho řešit nelze. Úplné řešení je možné zasvěcenci, který dosáhl vnitřního osvícení.

Stará moudrost duchovní byla vždy považována za učení tak vznešené, že po tisíciletí byla ukrývána před davem a jenom kněží či králové a vyvolení jedinci bývali do ní zasvěcováni. První klíč k pochopení duchovního vztahu mezi mužem a ženou je v bibli. Muže a ženu stvořil jej. Člověk byl stvořen nejprve jako bytost oboupohlavní a od té doby utkvěla v jeho duši vzpomínka a touha. Jejím působením je neustále muž přitahován k ženě a žena k muži; obě astrální poloviny člověka touží po novém splynutí a z toho vzniká na pozemské úrovni láska. Člověk jako v podstatě bytost božská, zachoval si tvůrčí sílu, která za pozemského života je utajena v nitru jeho duše. V těle fyzickém zůstala tato tvůrčí moc jen v pohlavní činnosti. V oblasti pohlavní netělesné je uložena tvůrčí moc člověka duchovního. Na konci míchy je uložena kundalini, která je vlastně božskou Duší či Bohem Matkou ve smyslu kosmickém. Mystickým cvičením stoupá v míše vzhůru až se spojí s božským Duchem při mystické svatbě. Je to spojení Boha Otce s Bohem Matkou. Teprve po tomto spojení dojde k věčné spáse a osobní nesmrtelnosti člověka. Symbolem mystické svatby je znamení Slunce a Měsíce vedle sebe, jak dal například vyobrazit římský císař a český král Karel IV.  na hradě Karlštejně v kapli sv. Kříže.

Veškeré potlačování pohlavního pudu vede k vývoji magických sil, které mohou být pro asketu či člověka podrobeného sebekázni velmi nepříjemné. Indičtí kajícníkové tyto zákony znají, na rozdíl od světců na Západě. Mystik však nikdy nesmí podporovat magickou praxi. Čarodějství používalo síly nízké, tudíž probouzelo lásku nižšího druhu či vedlo k poškozování bližních. Dnes tyto praktiky v kulturních národech zanikly, neboť technická civilizace přeceněním rozumu ubila veškerou víru. Jakmile je rovnováha mezi člověkem vnitřním a zevním porušena v neprospěch člověka duchovního, taková kultura zaniká, jak nám historie potvrzuje.

Láska je podmíněna přitažlivostí neboli magnetismem, který je u každého jinak zabarven a sice dle postavení planet a hvězd při narození. V pravém a trvalém vztahu je láska možná jen tehdy, když muž a žena jsou k sobě stvořeni harmonicky. Muž a žena se mají doplňovat a tam, kde tomu není, nevládne harmonie. Spojí-li se v manželství dvě povahy neharmonické, pak manželství nebude šťastné a asi ani trvalé. Žena jako bytost citová, má imaginaci mnohem mocnější a větší, nežli muž; žena myslí skoro neustále v obrazech a nikoli hluchými slovy, jak to většinou činí muži. Její obraznost je živější, její duše se oddává nepřetržitě rozmanitým plánům a pracuje s větší vytrvalostí nežli muž, proto, má-li správnou vnitřní intuici, dosahuje mnohem snadněji svých cílů ve všech věcech, nežli muž. Vnitřnímu vidění či snění ve bdění se oddávají více ženy než muži, mohou prožívat celé romány, pohybovat se ve vysněných krajinách apod. Protože božská jiskra má veškeré vlastnosti boží, má i tvůrčí vlastnost uměleckou, která bývá probuzena i u lidí průměrných, ale jen tehdy, když se zamilovali.

Ženská duše řídící se jen citem a vnuknutím, nedá se tak snadno klamat ve věcech lásky, jako muž. I dívka sotva 14 letá pozná svým vnitřním citem, když ji mladík miluje a má o tom plnou jistotu, když jinoch sotva si tento cit sám uvědomil. Ženy právě svou imaginací dovedou vniknout do neviditelných oblastí a ovládnout je. Jakmile ženská fantazie počne pracovat, běží pouze o dvě zásadní věci, aby měla zdar: 1) musí být vytrvalou a musí zvítězit nad ženskou nestálostí; každá opakovaná myšlenka zvětšuje naši magickou sílu, každé kolísání je mrháním drahocenných sil, 2) je třeba důkladně zvážit, jaké vlastnosti má mít ideální muž, kterého by chtěla dostat za manžela.

V lásce, jako v nejmocnějším citu světa, platí zákon výběru. Výběrová příbuznost vládne v celé přírodě a tudíž ovládá i člověka. Protože žena je pólem negativním, čili přijímajícím, jej jí dána přírodou příležitost vybírat si mezi muži mnohem více, než mužům. Žena je rozhodujícím činitelem a přijímá jen toho, kdo se jí líbí, jiného zamítá. Protože duševní potřeby člověka jsou vždy vyšší než tělesné, je zapotřebí, aby dívka měla k nim zvláštní zřetel. Zde jsou dívky obvykle příliš povrchní, což lze omluvit jejich nezkušeností. Která žena si chce zajistit šťastné manželství, musí uvážit veškeré a tudíž i duševní vlastnosti budoucího manžela ve svých představách a prosbách, musí vylíčit tento svůj ideál takovým, aby jí ve všech vlastnostech zevních i vnitřních vyhovoval. Jakmile začneme toužit po svém ideálu, tvoříme tím myšlenkové obrazy, opakováním se zesilují, jsou vrhány do astrálu, počnou tam klíčit a odtud působí magicky na skutečného žijícího muže a jenž, zasažen božskou silou opravdové modlitby, je k ženě přitažen, aniž věděl proč. Jenom nežádejme nic, co by poškodilo jiné lidi a nežádejme osoby určité.

Právě v odvětví magie lásky vynikají ženy nad muži. Žena je vedena svou intuicí, citem a vnuknutím, muž si neví se svým rozumem rady, leda který je pod vlivem planety Venuše či zkušený světák. Lidská povaha je v lásce nejdůležitější a vlivy planet jsou podstatnou příčinou lidské povahy, proto znalost astrologie je žádoucí. Podle astrologie je lidstvo rozděleno do 7 typů podle 7 planet z hlediska lásky. Typy rozumíme osobnost, která se projevuje jistými vlastnostmi, zvyky, chybami a přednostmi. Povaha člověka se řídí podle postavení planet v hodině zrození.

Krása je to, co se nám líbí, co lichotí našim smyslům. Krása se dotýká v nejužším smyslu lidské duše, smysl pro krásu je pojem relativní, jeho stupeň se řídí vývojem člověka. Člověk má ve svém nitru jiskru boží a proto má nejen smysl pro krásu, ale i schopnost tvořit krásné věci. Staří národové, kteří byli duchovněji založeni nežli my, připisovali vždy umění Bohu a bohům. Antické sochy bohů a bohyň jsou nejvyšším výrazem krásy. Krása a láska jsou dvě síly úzce spjaté. Láska a krása uchvacují naše city a jsou to tedy moci psychické neboli duševní, neboli skryté síly. Člověk pádem do hmoty ztratil svou původní tvůrčí sílu, zůstaly mu jen dvě a sice tvůrčí lidská schopnost ve smyslu uměleckém a v plození. Žena dobře zná svou přitažlivou moc krásy a proto ji také pěstuje a bdí nad ní. Chce být krásnější a svými myšlenkovými proudy působí na svoje tělo i tvář. Tato vlastnost je ženám vrozená, je to přírodní zákon, neboť pojem ženy a krásy a lásky je vlastně jednotou.

Láska je kosmickou silou. Tam, kde není vědomého citu, zastupují pojem lásky různé přírodní síly, jako je magnetizmus, elektřina, přitažlivost, odpudivost, soudržnost apod. Láskou je veden a řízen celý vesmír. Láska ve vesmíru se jeví jako činnost boží, totiž plozením. Plození je posvátným aktem, který byl lidmi stržen do bahna. Člověk je bytost, ve které je obsažen princip božský stejně jako démonický a jestliže se vrhne do bahna nejnižší magie, tu princip božství ho nadobro opustí.

Manželství podle přírody a podle Ducha. Manželství, které nebylo posvěceno knězem, ani uzavřeno úředně, je manželstvím přirozeným, je to stejný svazek jako mezi zvířaty, o nic lepší ani vyšší. Je to ale svazek přírodní a proto oprávněný. Z hlediska duchovního není takový svazek zcela dokonalý, chybí mu vyšší posvěcení. Pro rozměr pozemský však dostačuje.  Manželství na úrovni duchovní je spojením muže a ženy na dobu delší, než je pouhý život pozemský. Dochází k němu tehdy, když dvě duše lidské jsou k sobě v takovém příbuzenství, v takové souvztažnosti ve všech směrech a na všech úrovních, vytvářených v mnoha předchozích životech, že po sobě tak zatouží, že kdyby nedošlo k jejich spojení pozemskému, zemřeli by oba láskou a bolestným zklamáním. Takový poměr zajišťuje trvání, lásku a věrnost a vždy nové spojení svazkem manželským na řadu mnohých existencí lidských na Zemi nebo i na světech jiných. Takové spojení bývá opěvováno od dávných dob básníky i romanopisci a dochází k němu dosti zhusta. Vliv kněžského požehnání na manželství může být velký nebo malý, dle víry manželů. Ze stanoviska náboženského je odleskem mystické svatby, proto je to svazek posvátný. Pro každého duchovně založeného člověka je také svazkem nerozlučitelným.

Co je příčinou dnes tak častých rozvodů? Dříve tomu tak nebylo. Především je to lehkovážný vstup do manželství založeného zejména na lásce fyzické nebo na hmotném prospěchu. Snadný rozvod a snadný vstup do manželství jiného. Nahrazení morálky náboženské ve smyslu duchovním, morálkou občanskou, která nemá již co do činění s mravností. Vybíjení špatné karmy nastalo již před první světovou válkou a bude pokračovat, dokud lidstvo neodpyká zlo, které spáchalo před dávnou dobou. Karel Weinfurter uvádí, že většina lidí narozených u nás kolem roku 1935 žila před 120 až 60 lety a vybíjí se u nich karma za činy spáchané lidmi za velké francouzské revoluce až do doby pruské války. Málokteří z nich trpěli karmou starší. Jakmile budou staré křivdy vyrovnány, mělo by lidstvo vstoupit do nové vývojové spirály, ale s vyloučením těch, kteří ve svých životech ničí a boří, to budou odstraněni jinam, neboť se nemohou účastnit společného vstupu na vyšší úroveň Vodnářského věku.

Jak udržet muže nebo ženu v lásce a věrnosti. Muž dle své podstaty se stává mnohem častěji nevěrným nežli žena. Pro ženu je pravá láska vším, je jí celým světem a ona bez lásky je jako bez života, neboť láska je pro ženu životem. Ne tak u muže. Jsou sice muži, kteří dovedou milovat jednou v životě a kteří zůstávají své lásce věrni, ale to jsou vzácné výjimky. Muž je ve své podstatě lovec, který neustále nebo periodicky touží po nové kořisti, po nové ženě. Tento jeho pud pochází z dávných dob. Hlavním úkolem ženy je odvracet muže od jeho loveckého pudu. Svými zálibami a koníčky je muž odvracen od svého přirozeného pudu a moudrá žena jej bude v těchto činnostech podporovat. Žena musí být také v neustálé činnosti, chce-li si udržet lásku toho, komu ji věnovala. Nechť si častěji vzpomene, jak se k němu chovala před svatbou, kdy především hleděla, aby se mu zalíbila. Naštěstí je žena v lásce polovinou silnou a muž slabou. V lásce je vždy muž polovinou povrchnější, jeho očarování je spíše v zevních smyslech, kdežto u ženy sahá hlouběji, až do její duše. Proto žena může v lásce snadno vládnout, jen nesmí zanedbávat shora řečené, jinak magnetismus přestane reagovat na magnetismus druhého.

Magnetem v lásce je žena, proto žena musí podržet svou přitažlivou magnetickou moc a to dovede jen tehdy, když poutá smysly muže, tedy zrak a sluch a vnitřní smysl pro krásu a půvab. Vždycky ta strana, která ztratila magnetismus, je vina a nikdy obráceně. Muž může právě tak ztratit svou přitažlivost svým nedbalým chováním, svými zlozvyky apod. Láska je velký cit, který ovládá celou přírodu a je neovladatelná. Nelze ji vynutit, nelze jí zamezit. Ale projevy lásky spadají do lidské vůle a je třeba dávat je stále najevo. To je zákon lásky, který většina mužů vůbec nezná a přesto je to zákon nad jiné pro manželství důležitý.

Každá nevěra je spojena se lží a lež je negativním principem, proto musí přinést vzápětí nějaký trest, protože lež je proti božímu zákonu. Žena má stejné právo na věrnost manžela, jako on na její věrnost. Kdyby tomuto jejímu právu odporoval, byl by člověkem nespravedlivým, takové názory jsou omezené a sobecké. Kde je láska, nebude nikdy vzájemného ponižování, neboť láska vyrovnává vždy všechny nesrovnalosti a nerovnosti. Duševní zrak každé ženy je určen, aby byl vodítkem jisté mužovy ruky. Každá mužská síla individuální má za sebou vždycky ženské pronikavé oko, které mu může řoci, jak a kde nasadit páku své síly duševní nebo tělesné. Když se takoví dva partneři sejdou a pracují společně, k čemu je vede vyšší duchovní moc, pak vznikne pravé manželství. Duchovní síly nás vždy a všude vedou, i když jsme v duchovních věcech nevědomí, jde jen o to, aby byly správně použity.

Schopnost přizpůsobovat se zve se manželskou jednotou. Žena není bytostí slabší, nýbrž jemnější nežli muž. V přírodě vládne element, který vše zjemňuje a to je element povahy ženské a druhý element, který je konstruktivní a ten je povahy mužské. Žena se naprosto nehodí pro práce s hrubšími silami přírodními, jinak její citlivost otupí a muž pak od ní nemůže obdržet ty inspirace, které by měl, kdyby ji lépe chránil. Z neharmonického soužití vzniká disharmonie, porušené zdraví a chybí štěstí. Muž a žena musí se neustále ve svých myšlenkách snažit, aby jejich harmonie nebyla ani na okamžik porušena. Muž si musí být neustále vědom, že jeho manželka je mu nezbytnou a jedinou družkou na světě, která mu byla dána Bohem, aby ho vedla svou intuicí a duchovním zrakem stále výš. Muž se musí vystříhat každého poškození jejího jemného mechanismu a především se snažit, aby jí neublížil sám.

Nejlépe muž učiní, když se ve svých myšlenkách obrátí o pomoc k ženskému aspektu božství, k Panně Marii. Kdo to dovede, nalezne v manželství bezpečný přístav a žena mu bude vždy věrnou a spolehlivou pomocnicí na tomto světě. Svými myšlenkami upřenými na nejvyšší vzor ženy, na Matku Boží, spojí se muž s duchovními proudy vycházejícími z posvátného centra ženského božství a tyto proudy budou chránit jeho mužskou sílu a zároveň budou inspirovat jeho manželku, čímž oba budou v bezpečném duchovním vedení. V historii vždy za velkými muži stála žena, ať viditelná či neviditelná; vzpomeňme na Kolumba a Isabelu Španělskou, na Napoleona a Josefinu, takovou ženu měl i Dante, Rafael atd.

A žena zase nejlépe učiní, když ve svých starostech a bolestech i v nejmenší pochybnosti o lásce svého manžela obrátí se denně k Ježíši Kristu, jako Pánu světa, který řídí myšlenky všech mužů a jenž jim dává síly k práci i k životu. Důležité je, abychom přenesli svou myšlenkovou oporu do světa duchovního. Manželé, totiž muž a žena, jsou částmi a silami, které se vzájemně doplňují, které tvoří celek, jenž je spojen s Bohem. Mulford, jehož duch pronikl do nejvyšších záhad duchovních, napsal: Dokud se lidé nebudou klanět ženskému elementu a uctívat jej a ženské duši a ženskému duchu jako prostředníku nebo poslu k přijímání větší moudrosti na Zemi, nebudou mít také vyšších duchovních sil a nemohou je ani ovládat. Božstvo není pouze principu mužského, ženský duch může s mnohem větší silou vysílat takovéto myšlenky, nežli duch muže.

Nechť jen tedy každé pohlaví staví na své přirozenosti a respektuje duchovní zákony. Muž a žena jsou dva elementy zcela rozdílné, navzájem se však doplňují v jeden celek. Muž je zvyklý pracovat svým zevním rozumem a domnívá se často, že je tím nad ženu povýšený. Ale každý muž se může přesvědčit, že neprobádá nikdy své manželky celým svým rozumem, kdežto každá žena svým citem zná svého muže do nejmenších podrobností jeho povahy, ba často čte i každou jeho myšlenku. Proto jsou muži často svým ženám směšní, když se domnívají, že mohou před nimi něco zatajit. Žena svou duší je mnohem povýšeněji a dokonaleji vyvinuta než muž svým hrubým rozumem a proto jí nic neujde. Moudrý muž poznává a uznává tuto pravdu a pak může i on vstoupit na vyšší úroveň světového řádu, neboť s uznáním vyšší pravdy se zmocňuje ihned jistých vyšších sil, které jsou s novou pravdou spojeny, a tím se mu dostane zcela jiné příležitosti, aby pokročil ve všech směrech života. Tam, kde se oba elementy spojují v jeden, nalézáme více životní síly.

Mnohý muž ještě neví, že když není nablízku ženský element, nebo myšlenky žen, že svalová síla muže musí poklesnout. Muž často neví, že když od ženy bere svou veškerou sílu a když ji v sympatii nic nevrací, že výsledkem takové jednostrannosti je ztráta i jeho síly. Pocit klidu a spokojenosti, když je manželka nablízku, je vyvolán ženskou myšlenkou lásky a sympatie, která je k němu vysílána; muž se takovou myšlenkou posiluje a sytí jako denním chlebem. Kdyby myšlenky manželky patřily jinému muži, pocítil by manžel ihned neklid a nespokojenost. Je mnoho případů, že muž po smrti své ženy zmírá nedlouho po ní, ne snad zármutkem, ale proto, že ženský element, kterého po celý život bezděky užíval, byl mu odňat, což působilo nejen k úpadku jeho duše, ale i těla. Každý z nás přijímá denně jisté síly od lidí, kteří nás milují a ty nás udržují na živu, i když o působení tohoto zákona nic nevíme. Když už tyto zákony známe, pak musíme být vděční těm, kteří nám sílu posílají, a musíme jim oplácet stejným. Pak vznikne harmonie desetkrát vyšší a dokonalejší, takže obě strany tím dojdou velkého užitku. Láska je život a její nedostatek vede k rozkladu a smrti. Tento zákon platí v celé přírodě. Manžel a manželka musí být ve všech věcech stejné myšlenky a jednoho ducha, chtějí-li dosáhnout opravdového štěstí.

Bůh spojuje muže a ženu, jak je chce mít, svým úmyslem prostřednictvím Řádu. Konstelace hvězdné je svedou dohromady, ale většina jich je přitahována k sobě vlastní vůlí. Lidská vůle pocházející z věčného základu, tvoří si sama konstelace, čímž zevní souběh okolností je zlomen. Čili muž a žena jsou božským úmyslem pro sebe určováni, ale jejich vlastní vůle ruší často tuto zevní hvězdnou konstelaci, která by je k sobě připoutala. Často se stává, že se spolu sejdou muž a žena pro sebe určeni, což je i láska na první pohled, ale taky často se stává, že z vlastní vůle přeruší sňatek či podlehnou vůli rodičů, příbuzných či přátel a rozejdou se.

Jakmile duše svou vůlí se poddá úmyslu božímu, tu mužský i ženský princip je přijat do Slova a do správného božského řádu. Potom se v člověku probudí láska podle pravého podobenství. A pak ji člověk následuje a nedívá se na bohatství, šlechtictví, spanilost či krásu. A tak obdrží vlastní konstelaci, kterou má od přírody, od Řádu, správnou a pravou a je potom polem, které je zrnu stejně příjemné. Potom se tak snadno v plodu neprobudí spor, neboť oba stojí spolu v rovnosti a pak také zevní a vnitřní slunce se může lépe konstelovat v plodu. Dítě pocházející z takového manželství je požehnané, neboť vzniklo ze správného spojení a pak také hvězdné vlivy, vnitřní a vnější, běží paralerně. A toho má každý člověk dosáhnout. V mikrokosmu je obsaženo vše, co v makrokosmu a tudíž v člověku jsou tytéž hvězdné síly jako na nebi, jen v malém měřítku. Ale jsou stejně mocné, jako ty, které k němu přicházejí z nebeských těles.

Která duše vzala svůj původ z dobrého pole, když rodiče svou vůli vkládají v Boha a když stojí v pravém svazku lásky a tím v pravé konstelaci, tu Kristus v nich působí a z těch dětí vznikají proudy živé vody. Ačkoli v jejich těle je adamská zkáza a často také zlá konstelace do jejich těla padá, jako do pramene hříchu, tu přece jenom v jejich vnitřním základu Kristus zůstává. Děti bodlákové jsou děti zlých rodičů nebo rodičů neopatrných, kteří svým dětem vkládají do duše svoje špatné vlastnosti. Tím vznikají místo dětí liliových děti bodlákové, které jsou pak zatvrzelé, ale většinou z viny rodičů. Vidíme, jak to chodí ve světě. To, co příroda spolu svedla a spoutala, když se dva lidé sešli v lásce, to často zlomí vnější okolnosti pro bohatství či vyšší postavení jednoho z nich. Potom se spolu znepřátelí a přejí si rozloučení a zhusta i smrt jednoho i druhého.

Nejdříve je potřeba, aby se lidstvo napravilo tím, aby lidé nevstupovali do manželství pro peníze či jiný hmotný užitek. Je-li hlavní pohnutkou manželství zisk nebo zaopatření z jedné nebo obou stran, pak manželství není pravým manželstvím, ale nepromyšleným obchodem, neboť muž či žena zrale neuvážili, co znamená žít spolu po celý život. Kdyby byla manželství uzavírána z lásky čisté a nezištné, tu by zajisté nebylo takových brzkých manželských různic a neshod, jež by vedly ke vzájemnému odporu a k rozchodům. Pravá láska se přemění později v něžné přátelství a to je základem manželského míru i v pozdějších letech. Podle karmického zákona lze říci s jistotou, že každý obdrží takového partnera, jakého si zaslouží. Máme-li z minulých životů dluhy, musíme je splácet. Kolik lásky jsme v minulých životech svému partnerovi a dětem dali, tolik ji dostaneme zpět.

Moudrá rada mistra mužům zní: Také se musíš na všechny ženy dívat jako na svoji matku. Mateřství pozemské je obrazem mateřství nebeského. Každá matka pozemská je vlastně obrazem Matky Nebeské a každá matka je tedy osobou posvátnou. Každé zrození člověka je vlastně zrozením boha, neboť svou vnitřní podstatou jsme všichni bohové, kteří jen čekají, až svým vývojem dosáhnou svého ztraceného dědictví. Mluvíme-li o Panně nebeské nebo o Matce Boží, což je totéž, vyjadřujeme tím nejvyšší pojem ženy. Příroda je jejím projevem, ale Ona není přírodou, nýbrž jen její duší. Ona není hmotou, ale je její čistou podstatou. Ona není prostorem, ale je v prostoru, je jeho 4. čili původní dimenzí. Ona je Dcerou, Matkou a nevěstou Boha. Projevuje se v dokonalém člověku, totiž v zasvěcenci, plností života tělesného, duševního a duchovního. Ti jsou nesmrtelní, Kristus o nich hovoří jako o živých, ostatní jsou mrtví, totiž duchovně mrtví. Podstatou lásky i moudrosti je tajemství. Láska i moudrost dosáhnou svého vrcholu jenom v tajemství. Proto i láska pozemská se má vlastně skrývat, tak jako je moudrost zasvěcence ukryta, aby byla v bezpečí. Jedině tajemství dovede zachovat posvátnost, ať věci, myšlenky či osoby.

Když se žena stane matkou, znovu prožívá ve svém nevědomí celý evoluční proces. Je to pro ni velká šance, jak obohatit svůj život, stát se uvědomělejší a při tom objevovat znovu sebe samu. Slunce je životadárnou matkou, stvořitelem a udržovatelem života. Kdykoli je žena těhotná, mělo by slunce v jejím životě zaujímat důležité místo, protože sama se stává malým sluncem. Slunce je především symbolem života a lásky a proto matka s dostatečně silným sluncem v srdci může vyléčit všechno, co ji samotnou i vznikající život vyvádí z míry či rozesmutňuje. Stačí pouhé pomyšlení na slunce a v člověku se probouzejí netušené síly. Vznikající život potřebuje mnoho slunce. Embryo roste každým dělením buňky a zároveň každým nepatrným zvětšením expanduje celý vesmír. Tak se neustále vytvářejí nové možnosti a sní nové sny. Vznikem jediné nové kreace aktivuje se nepředstavitelné množství energií, které představují sílu umožňující transformaci matčina podvědomí. Jakmile to žena připustí, stane se nositelkou životadárné Boží síly. Matky mohou tuto požehnanou dobu využít k probuzení se ze své nevědomosti a mohou ve svém vývoji výrazně pokročit.

Za vše dobré i zlé si můžeme jedině sami. Své dluhy musíme splatit do posledního haléře. Jak se dnes chováme ke svému partnerovi, bez ohledu, jak se chová on k nám, tak se nám to vrátí v tomto či v příštích životech, dle velikosti dluhu, karmy. Neboť přítomností si vytváříme budoucnost. Nedostaneme nic, v dobrém i ve zlém, co jsme sami dříve nedali. Jak se chová muž k ženě a žena k muži, tak se v podstatě chová ke své druhé nevyjádřené polaritě; ubližují-li si, ubližují si ve skutečnosti sami sobě. V příštích životech to budou muset napravovat, vyrovnávat utrpením, až dosáhnou harmonie obou polarit, obou principů. Zevní rozum se domnívá, že peklo je od nás odděleno, avšak ono je nám blízko, každý je nosí v sobě. Jenom když člověk usmrtí pekelný jed boží silou, zazelená se jako nová ratolest a zlomocný pramen nemůže mu ublížit. Ráj je dosud na Zemi, ale člověk v něm není, ledaže by se znovu zrodil z Boha.

Jde zde o jedno z nejvyšších mystérií, totiž o sloučení obou pohlaví v jednu bytost, čili v mistra, adepta, tak jako byl Adam v ráji, nežli z něj byla vyňata jeho druhá polarita, Eva; Eva se stala mateřským klínem všech lidí až do konce světa. Právě proto se Kristus narodil z Panny, aby ženský princip znovu posvětil, aby muž a žena se stali zase obrazem božím a nebyli již mužem a ženou, nýbrž mužskou Pannou. Zde je alchymická a mystická souvislost s Merkurem, který je hybnou a jedinou silou mystického pochodu. Jeho znamení je složeno ze znamení Venuše čili Afrodity a Merkura čili Herma. Merkur je symbolem znovuzrozeného nového člověka – Hermafrodita, který ovládl obě své polarity a dosáhl Jednoty.

Denní katastrofy, malé i velké, které se opakují s úžasnou pravidelností po celém světě a ve všech zemích, jsou počátkem a průběhem donucovacích prostředků, jichž božstvo užívá, aby zbloudilé lidstvo si vzpomnělo, že ve vesmíru nevládne hmota, nýbrž Duch. Každý bude muset obrátit směr svého života od stránky hmotné k duchovní. Každý, kdo se bude chtít zachránit a pokračovat ve vyšším vývoji.