Adam a Eva I - Pád z Ráje

Přirozený stav člověka podle indických Puran je asi takový, jaký je líčen v Bibli u Adama a Evy v ráji. Člověk přirozený byl jasnovidný a jasnoslyšící, viděl Boha a rozmlouval s Ním a celá příroda mu byla podnoží, avšak žil s ní v naprostém míru. Od toho všeho se člověk svým pádem do hmoty vzdálil a ztratil to.

Z lidí, kteří jsou povoláni stát se dětmi božími, byl na Zemi uveden jen jeden pár a to Adam a Eva. Byli nadáni jasným rozumem a nejvýš mocnou svobodnou vůlí, jíž se museli podrobit všichni ostatní tvorové. Z úst Božích obdrželi Zjevení, které jim jasně ukazovalo, co mají činit, aby dosáhli na nejkratší a nejschůdnější cestě určení, které bylo Bohem stanoveno. Také jim bylo oznámeno, že jsou zcela svobodní a mohou jednat i proti zjevené boží vůli, chtějí-li totiž jednat podle puzení těla a hmoty světa. Tím si pak ale připraví soud a s ním také smrt. Nějaký čas to šlo docela dobře, ale brzy zvítězila smyslná touha, Mojžíšem symbolizovaná hadem.

V Genesi se říká: jen plody stromu uprostřed zahrady nesmíte jíst, ani se jich nedotkněte. O jablku není v Genesi 3, 1 ani slovo. S touto verzí přišli středověcí mniši v tehdejších hrách o ráji. Tu žena viděla, že to strom s plody dobrými k jídlu a lákavý pro oči. Už z toho lze tušit, co alegorie stromu uprostřed zahrady (těla) chtěla říci. Mystik Jakub Böhme hříšný pád lakonicky komentuje: Adam pozbyl pannu a získal ženu. Adam si vzal plod z Evina klínu, byl nevěrný své lásce k Bohu a požil zakázaného ovoce z Evina klínu se smyslnou touhou. První lidský pár dal se zlákat svůdným zjevem hmotného světa a žádostivost a hlas těla mu říkal: uvidíme, co se stane, jestliže jednou budeme odporovat Boží vůli. Pak dobře poznali, že v jejich tělech vládne nezbytný soud a smrt, která při narůstající lásce ke světu strhla do soudu a nesvobody i lidskou duši. Tak ztratili také čistý Ráj, který spočíval v plném spojení duše s jejich duchem. A to, co udělal první lidský pár, to nyní dělají téměř všichni lidé.

Podle přijatého sdělení od Pána píše Jakub Lorber: Adam s Evou později ještě vzbudili Boží hněv tím, že Adam zapomněl na boží sabat a rodiče se svými třiceti dětmi se opili nápojem a v důsledku toho se všichni pohlavně provinili. Když se narodil Kain, anděl prarodičům sdělil: tento plod už není pro vás hříchem (Kain byl plodem zakázaného a nepožehnaného zplození), nicméně je důsledkem trojnásobné neposlušnosti vůči Bohu a je smrtí vašeho těla, neboť jste ho zplodili ve svém těle ze své žádostivosti a v sobectví. Plod nazvěte Kahin, čili ten, kdo přináší smrt.

Adamův pád spočíval v žádostivosti a v sobectví. Rajský stav znamená plné sjednocení duše s jejím duchem. Žádostivost a sobectví tento stav neumožňují. Projevy žádostivosti a sobectví jsou vlastním zlem dědičného hříchu. Zbavit se starého adamitského hříchu nelze žádným jiným způsobem, nežli takto: světské starosti a žádosti musí duše dobrovolně odhodit stranou, jinak neexistuje žádný prostředek; jsou-li však odstraněny, pak se u člověka všechno opět vrací ke starému božímu Řádu.

První člověk Adam byl stvořen dokonalý, neboť mu byla Bohem dána Duše, čili Eva neboli Hévé, která byla neposkvrněná, protože nepřetržitě upírala svoje zraky na svoje ústřední slunce, na božský princip a základ. Toto dívání se na vnitřního Boha či Átmu, je vlastně návratem k prvotnímu stavu rajskému, neboť mystická koncentrace je upření duševního zraku do nitra, na božský princip, který sídlí v našich ňadrech jako věčný oheň Vestálek. Kdo si tak počíná, tomu je dán klíč k mystériím, čili klíč ke dveřím do vnitřního chrámu. A těmito dveřmi je Ježíš Kristus. Tento klíč však Duše-Eva ztratila tím, když odvrátila svoje zraky od božského k věcem pozemským, tím zmizel z jejího vědomí obraz boží, čili Duch Boží a Ona se uchopila věcí pozemských, které pro ni byly zapovězeným ovocem.

Jak upadali potomci Adama a Evy stále více do světského bytí, tedy do pout hmoty, nemohli už sami o sobě ráj zcela nalézt. V době, kterou stanovím, jim pak chci poslat prostředníka mezi Mnou a jimi, aby smazal velkou vinu a ulehčil těžkému břemeni jejich neposlušnosti…Kvůli tomu Jsem přišel na svět, abych lidem opět ukázal správnou životní cestu a navrátil jim Svou naukou ztracený ráj. Nyní žijí lidé uzavřeni ve hmotné kleci a v temnotě. A jen velikým úsilím se musí dopracovat k onomu světlu, které jim svítilo v Ráji.                      

Člověk má v Jednotě, v ráji, kosmické vědomí, ale žádné poznání. Tím, že požil zakázaný plod, upadl z Jednoty do polarity vědomí; vyloučil se z Jednoty, stal se hříšníkem. Hřích je vyloučení z původní Jednoty a tudíž každý člověk je hříšný, neboť polarita a hřích představují totéž. Vyhnání z Ráje je pádem do polarity a tím současně do hmoty, do hmotné existence. Jen materiální člověk je hříšný, jen materiální svět je hříšný. Vypadl z Jednoty a touží po ní. Pád světla do materiální tmy se zve involucí. Satan, protipól světla, je právem zván pánem tohoto hmotného světa. Hřích je cenou zaplacenou za poznání. Poznání je vázáno na polaritu subjektu – objektu.

V Ráji byly dva stromy. Uprostřed stál Strom života a druhý slul Strom vědění dobrého i zlého a to byl strom, který nesl ovoce zapovězené, totiž magické síly, jichž začala Eva používat, a Adam ji v tom napodobil. Stromem života je vlastně člověk znovuzrozený, tento strom je mysticky obsažen v každém člověku; je vlastně lidskou páteří, ve které probíhá mícha, z níž se rozvětvují nervy stromovitě po celém těle. Na spodním konci dlí kundalíni, která je podstatou duše a když je probuzena, vznese se míchou do výše ke svatému květu na vrchu, který je květem osvícení, onou sáronskou růží, o které mluví bible. V kundalíni, která má podobu hada, sídlí nejen magická síla, ale i poznání, čili božská moudrost. Eva-duše zneužila této síly, proto nastal pád. Had není symbolem ďábla, je to znak této síly ohnivé, která dává člověku nesmrtelnost, ale která musí být vyvinuta jedině božským zákrokem a nesmí být stržena do magie. U všech starých národů platil had jako symbol mystické moudrosti, byl znakem zasvěcence. „Biblický had“ má dvojí význam. Jednak jako posvátná síla kundalíni a za druhé jako zlý princip, čili Satan, jenž je líčen v knize Mojžíšově. Pochopit vše ve správném světle vyžaduje mít klíč k mystériím.

Pád prvních lidí je vlastně historií hříchu, kterého se ale nemůže dopustit zevní člověk, neboť ten není odpovědný, ale jen duše a hřích přišel z náklonnosti duše k věcem hmotným. Místo aby ho duše osvěcovala, očišťovala a vedla do výše k Duchu, oba padli a ponížili se. A tak tento hřích, který počal u duše v myšlenkách, zasáhl hlouběji. Člověk byl dříve jen těla astrálního a éterického a po zhmotnění se člověka vnikl i do oblasti hmotné, takže dnes tělo vládne nad duší, místo obráceně. Vrátit se zpět do stavu rajského může duše vykonat zase jenom postupem obráceným, totiž když se odvrátí od hmoty a světských věcí a upře svoje myšlenky na božský princip, na Ducha. Mystická cesta učí od věků, že se člověk může stát nesmrtelným, že dojde spásy a své původní moudrosti skrze Duši, že se znovuzrodí. To je věčný zákon. Mystická cesta je dána člověku, aby s pomocí našeho Pána a Spasitele přemohl i smrt osobní, kterou přinesl pád.

Člověku bylo zakázáno, aby jedl ze stromu poznání, neboť by se tak stal smrtelným. První člověk jedl ze stromu poznání dříve, nežli na základě své duchovní vyspělosti byl hoden. Tím oddělil svou vůli od svědomí. Tak je v dějinách lidstva poznání nejprve zneužito pro mocenské a vojenské účely, špatně použito a až po mnohých škodách využito k dobru. V nejnižším bodu obratu se pohyb zákonitě obrací do opačného směru a tak se pohyb dolů mění na pohyb nahoru, v evoluci. Teprve tehdy, když člověk sestoupí do nejhlubší tmy, hloubka pádu je individuální, stane se zralým pro vlastní vzestup. Ve všech živých tvorech je hluboko zakořeněná touha hledat původní domov, východisko svého duchovního původu. Tuto touhu člověk zve štěstím; štěstí znamená totéž, co překonání polarity a znovu nalezení jednoty.

Návrat k božské jednotě je spojen se vzdáním se ega. Každé já chci zvyšuje zeď dělící člověka od Jednoty. Pokud člověk posiluje dominanci ega, posiluje polaritu. Proto všechna velká náboženství učí milovat bližního svého, protože láska je schopná překonat nadvládu ega. Vrátí-li se stvoření zpět ke svému počátku, vrací se bohatší a vědomější. Učební cesta přinesla právě touto individualizací poznatky, které Jednotu obohatí.

Bible praví o Evě, že byla vzata z boku spícího Adama, protože duše je sice ve všech lidech, ale projevuje se jen v takových, kteří překročili tělesné vědomí. Když Adam usnul a stal se nečinným zevně, tu jeho duše, čili vnitřní život, se projevila. Eva značí duši, čili podstatnou část člověka a rovněž ženský princip božství. Její úlohou je vést, vládnout a rozkazovat, jejím povoláním je zírat, neboť ona je věštkyní a vykladačkou a strážkyní mystérií. Nejvyšší aspekt ženství je nám ukázán v Panně Marii. Adam tedy představuje tělo a Eva duši, jakož i božský hlas. Udržuje oheň v krbu, tj. nutí člověka, aby se soustřeďoval na božský střed tak, aby navždy byl zničen satan, čili duch popírání. Žena je určena k tomu, aby potřela Hada, totiž astrálního hada, který znamená pozemský oheň; žena kabalistická je voda čili Panna Marie, která tento oheň uhasíná. Pozemský oheň značí lidské náruživosti a vášně, které vedou člověka právě do pout v říši astrální.

Eva je v řeckých mýtech naznačena Andromedou, což je také duše, čili lepší část člověka. Perseus, který je prototypem hrdiny, čili mystika, osvobodí Andromedu, právě když ji chce zhltnout zlý drak negace, neboli ateismu, který znamená nižší podstatu lidskou. Esau, který prodává svoje prvorozenství za mísu čočovice, je symbol dnešního člověka, který odmítá duši a její intuici a s ní také pravou podstatu ženy, čímž se odlučuje od ducha, neboť považuje hmotu za vlastní podstatu všeho stvoření. Adamské stavy jsou mystické zážitky, vztahující se na tak zvané rajské stavy a nelze o nich mnoho prozrazovat. Nejobyčejnější je pocit nahoty.

Symboly biblické, zejména strom s hadem a dvě lidské postavy pod stromem, mužská a ženská, byly známy již v nejstarších dobách, dávno před Mojžíšem; nalezené prastaré obrazy v Asii, Babylónii i Egyptě zobrazují tento výjev. Je zde tedy ukryto jakési velké a důležité tajemství, které bylo známo zasvěcencům již v nejdávnějších dobách.

Adam a Eva jsou typy prvních lidských tvorů schopných dosáhnout sebevývojem bohopodobnosti. Had je symbolem Kundalini, která dává člověku poznání dobrého a zlého, totiž svědomí, ale také vědění vyššího, totiž poznání magických sil. Druhý strom, totiž strom života, mohl prvním lidem poskytnout nesmrtelnost, když před tím si dobyli individualizaci. Tento strom života je sedmý princip, Kristus či Átma, jenž dává člověku nesmrtelnost. Boží strom života, tak jako pramen božské moudrosti, jsou silami nevyčerpatelnými. K dosažení nejvyššího stupně je však třeba dlouhého utrpení, totiž zkušeností ve hmotném světě – proto byli první lidé vyhnáni z ráje. Starý člověk je právě oním Adamem Kadmonem, který v nás je také a který nám dává smrt. Tento starý Adam promění se v nového Adama, nesmrtelného. Kdo chce dosáhnout nového, duchovního života, musí být s Kristem ukřižován. Smrt na kříži je tedy mystickou smrtí a jeví se předně a nejzjevněji stigmatizacemi, třeba jen vnitřně, kromě znamení jiných.

V dobách předhistorických měl člověk správné vědomosti o přírodě a její činnosti. Mystéria u všech starých národů i sebe vzdálenějších jsou v mnohém téměř totožná, užívají jistých číslic a shodných symbolů. Tato shoda je vysvětlitelná stejným a jediným pramenem, jímž je univerzální činnost Ducha Svatého. Ráj nebyl nějakou pozemskou zahradou, byl to duchovní stav, ve kterém byli první lidé. Bible má proto zcela jiný výklad, než je podáván zevní církví, neosvícenými teology. Ovoce ze stromu života dává nesmrtelnost tehdy jako teď každému člověku, kdo je ochutná. Ono ochutnání je mystickým stavem nesmírné důležitosti. Tento strom nalézá se ve všech náboženstvích jako strom vesmírový nebo světový a je symbolem božského života.

Tento symbol byl znám i nejstarším národům, nalézáme jej často na starých památkách asyrských a egyptských i jinde. Židovský svícen chanuka, posvátný sedmiramenný svícen, představuje též strom života, totiž stvol, ze kterého napravo i nalevo vyrůstá po třech větvičkách s květy a na jehož vrcholu je květ sedmý. Jsou to ony lotosy, jimiž prošla Hadí síla, ony se rozsvěcují mystickou září a svítí. Také naše rozsvícené vánoční stromky jsou stejným symbolem stromu života.

Bibli, Starému a Novému zákonu, je obtížné porozumět, protože jsou zde líčeny jednak události dobové, historické, z nichž mnohé mají i význam a smysl symbolicko-mystický, dále jsou líčeny čistě mystické pochody, též ponaučení mravní, jakož i přídavky básnické, bez souvislosti s textem. Bůh je a byl od věků a bude na věky. Ale svět nebyl vždy, neboť byl stvořen v čase a s ním i člověk. Ale vývoj člověka byl stanoven od věčnosti. Tento plán je obsažen v hrubých rysech ve všech starých pohádkách, mýtech, pověstech o hrdinech, je ve starých básních a zpěvech hrdinských. Vývoj člověka byl stanoven i podle určitých čísel a písmen; tato čísla a písmena jsou magické, kabalistické a mystické síly, čili budující síly, které musely dle boží vůle vyvodit jisté historické události a historické činy jednotlivých lidí, většinou adeptů, jež jsou zapsány v bibli.

Slova muže a ženu učinil je, znamenají, že při prvém stvoření byla pohlaví spojena v jednom, neboť v 1. knize Mojžíšově běží o dvě tvůrčí periody. První člověk, Adam Kadmon, byl stvořen k obrazu božímu, podobal se Stvořiteli; také Bůh je obojího pohlaví, je muž i žena, v Jednotě není polaritní rozdělení. V první etapě byl člověk stvořen obojetníkem, hermafroditem a ve druhé periodě následující byl stvořen Adam, a když spal, vyjmul mu Hospodin žebro a stvořil z něho Evu. Teprve po pádu člověka, po jeho opuštění Boha, nastávalo poznenáhlu zhmotňování lidského těla, až se stalo hmotným jako nyní. Rovněž vesmír vznikl postupným zhmotňováním ze světů čistě duchovních pozvolným postupem.

Duše, indicky živa, prošla všemi říšemi tvorstva, neboť po pádu prvního člověka se musela spojit s hmotou a nyní je jejím úkolem zase se od hmoty odpoutat. Jenom tak se může duše vrátit k Bohu, od kterého vyšla. Indové znají velmi přesně rozčlenění tohoto postupu duše od zdánlivě neživé, ve skutečnosti živé hmoty až ke člověku. Duším k novému vtělení pomáhají dévové, bohové, kteří v každé říši vládnou. Rosikruciáni tvrdí, že tento úkol plní duchové živlů, kteří jsou podřízeni oněm dévům.

Kdyby se člověk, jakmile nabyl svobodné vůle, podřídil nauce a nevedl život proti zákonům přírodním a božským, byl by přímo veden k osvobození z hmotné úrovně. Ale jak se věci mají, nastává svobodná volba a ta vede u většiny k životům a smrti, čili k opakovaným vtělením. Člověk je bytost složená, kromě hmotného těla má ještě šest složek vnitřních (viz I.část). Všechny složky člověka odpovídají jistým oblastem světů; světů je ve vesmíru nesčíslné množství. Některé jsou viditelné, většina jich je pro lidské tělesné smysly neviditelná. Některé tyto světy jsou neutrální, některé jsou světem blažených, říkáme jim nebesa a některé jsou zase oblastí utrpení a ty jmenujeme pekla. Protože lidská duše tvoří vědomě karmu, musí se odebrat v posmrtném stavu mezi dvěma vtěleními někdy do některých nebes, aby tam užila ovoce svých dobrých skutků, a pak zase musí sestoupit do některého nižšího světa, aby tam trpěla. Karma se tedy částečně vyrovnává v neviditelnu, ale v té podstatné části v dalším hmotném vtělení.

Z pohledu mystika představuje člověk lidský rozum, žena víru a náboženské vědomí, had nižší přirozenost, strom poznání znamená království tohoto světa a strom života znamená království boží. Když náboženské vědomí ovládne lidský rozum jako jeho vůdce a vládce, ať se tak stalo jednotlivci či církvi, tak jakmile naslouchá sugescím nižší podstaty, padá a počne toužit, hledat ctižádost, marnost a faleš království tohoto světa, čímž se nakonec poskvrňuje. Když přestalo být důvěryhodným vůdcem, stává se hadem, svůdcem, zrazuje a svádí na falešnou cestu, až konečně uvrhuje člověka do hlubin nízké nevědomosti, pošetilosti a slabosti. Toto náboženské vědomí není již pravou manželkou, totiž vírou, stalo se nevěstkou, čili pověrou a lidský rozum, chce-li se zachránit, musí ovládnout tuto pověru a držet ji v otroctví a porobě své autority.

Archa úmluvy a podobně archa Noemova, jsou symboly lidského těla, v němž sídlí a znovuzrodí se Ježíš Kristus, sedmý princip člověka. Tyto pravdy se osvětlí jenom tomu, kdo jde cestou mystickou. Rozměry archy Noemovy odpovídají určitým mírám lidského těla, čili oněm stupňům žebříku Jákobova. Rajský stav je takový stav lidské duše, kdy člověku není třeba uvažovat o ničem, neboť okamžitě vše ví ze svého nitra. Adamem se rozumí jistý předpotopní stav nevinnosti, ve kterém bylo pradávné lidstvo. Tehdy nebylo vzdělanosti v dnešním smyslu, nebylo nic, co by člověka odvádělo od spojení s Bohem. Adam a Eva s Bohem rozmlouvali, to znamená, že byli s Bohem zajedno. Adam, kabalisticky Adam Kadmon, je souhrnný název tehdejšího lidstva, které žilo v naprosté harmonii s Bohem a jeho zákony. Přestoupením těchto zákonů padlo lidstvo a jeho další vtělování musela se pak dít na stále hmotnější úrovni, až konečně nastala doba, kdy lidstvo získalo těla stejně hmotná, jako dnes. S tím ovšem přišla nejen smrt tělesná, ale i individuální, kdy nižší lidská duše, manas, nemajíce spojení s Logosem neboli Slovem, musí se po smrti tělesné rozplynout také.

Rovněž i potopa světa, jak je líčena v bibli, je zároveň symbolem mystické smrti, totiž zahlazení zevního světa, čili zahlazení starého Adama v člověku a odtud jsou mnohé symbolické, mystické sny. Obnovení světa po potopě znamená mysticky příchod nového života do duše mystikovy na jeho cestě. Archou pak je tělo mystikovo. O knize života zmiňuje se už žalmista David i sv. Jan ve svém Zjevení. Symbol knihy života je prastarý a naznačuje, že ti, kteří mají být mezi živými, jsou již dávno před tím vyvoleni a jejich jména jsou obrazně vepsána do oné knihy. Ti, kteří jsou dnes zváni vyvolenými, mnohokrát již částečně prošli cestou mystickou a že se tedy blíží k jejímu vyvrcholení. K útěše všech ostatních přísluší říci, že nakonec všichni lidé, ať jsou dnes jacíkoli, musí jednou nastoupit přímou cestu k Bohu, který jedině dává život věčný, a proto nakonec všichni lidé musí být jednou zapsáni v knize živých. Z tohoto důvodu nelze proto nikdy tvrdit, že všichni lidé jsou si rovni.

V principu a v zásadě však ano, neboť každý člověk bez výjimky nosí v sobě jiskru boží a každý musí dojít ke spojení své duše s Bohem. Jenomže někteří se vydali na tuto cestu již mnohem dříve a druzí je následují později. Proto již lépe porozumíme oné velké pravdě obsažené v moudru: není v žádném nebi anděla, který by nebyl dříve na nějaké zemi člověkem. Neboť božství je pro člověka nejvýše poznatelné bytí.

Proto se má každý člověk, jakmile něco zví o mystické cestě, chopit příležitosti a pracovat na sobě. Mnozí však nechtějí o mystice ani slyšet, tím méně se podrobit jejím zákonům. Brání jim v tom zevní svět a jejich přemoudřelý zevní rozum. Těm není zatím pomoci. Lidé dnes jsou často tak pyšní nad svým rozumem, že se nedovedou ponížit ani před Bohem, svým Tvůrcem a dárcem života; a to je právě jejich největší zkázou. Neboť jen velkou pokorou lze se přiblížit k Bohu. Nejlepší příměrem je vztah provinilého dítěte a Boha jako Otce nebo Matky, odpouštějící svým dětem.

Pro chybu kněžstva, které nedovede odolávat zhmotňujícím vlivům světa, u lampy Pravdy, která chrání posvátný plamen světla, bylo sklo tak zatemněno, že světlo uvnitř nemůže projít vůbec anebo vrhá zavádějící stíny. Světová historie ukazuje, že až dosud tento pád byl stejný u všech církví. V podstatě lidské dějiny jsou jedny a tytéž. Když se církev kloní víc k elementům zevním a nižším, tak zanedbává principy vnitřní a vyšší, a země se stává víc pozemskou, hmotnou a plamen na oltáři je dušen a utlačen. Když církev dovolila, aby svatý plamen uhasl, tu prázdná svatyně musí být chytře ukrývána a každý přístup k ní zakázán – v historii křesťanství byla i doba, kdy církev zakázala lidem číst bibli, čtení bible si vyhradila jen pro sebe – aby nikdo nemohl pátrat v její zatmělé svatyni. Od té chvíle církev stojí mezi Bohem a lidem ne proto, aby je svedla k sobě, nýbrž aby je oddělovala. Když duše ztratily světlo a cesta ke království božímu byla zatarasena pověrou, tu člověk rozumový buď přestane věřit v království nebeské a pak padne a vrhne se do hlubiny ateismu a nevíry anebo zadržen zrádnou nevěstkou spokojuje se s kameny místo chleby a hady z astrálu na místo pravých nebeských mystérií.

Takto padlá a snížená církev stává se církví tohoto světa, baží po světských důstojnostech, vedlejších příjmech a vládě, těží z víry svých oddaných ve jménu autority a ortodoxie; je to církev žárlivě střežící písmeno, které usmrcuje a neví nic o duchu, který dává život, anebo je s ním v trpkém nepřátelství. Takovýto obraz církve podala slavná mystická spisovatelka Anna Kingsfordová již skoro před sto lety.

Cesta vývoje, ač zákonitá, je nesmírně dlouhá, je v souladu s pohybem Zvířetníku v rámci galaxie, celý cyklus zve se světový rok a trvá 25 920 pozemských let; je provázena téměř nekonečným zápasem ducha s hmotou a jmenuje se cestou nepřímou. Cesta rychlejší ale namáhavější zve se cestou mystickou. Miliony a miliony let to trvá, než lidská duše vstoupí do takových oblastí poznání, že chápe cestu druhou, mystickou. O tom všem lidstvo na Západě ví velmi málo. Zato na Východě zná skoro každý hlavní principy této tajné, skryté nauky a každý se také podle ní hledí řídit. V duchovních naukách nejpokročilejší zemí na světě je Tibet. Každý pastýř a sedlák tam zná nejdůležitější zásady duchovní nauky a řídí se jimi ve svém životě. Tibet setrval ve svých naukách od dob nepamětných, a proto právě v Tibetu sídlí velmi mnoho Mistrů.

Po čínské invazi (umožněno za stavu, kdy tibetské kláštery a řády přestaly duchovně spolupracovat a začaly si konkurovat) opustili tibetští lámové se svým učením svou staletou izolaci, což vedlo k tomu, že se nyní i Západ seznamuje s dříve přísně utajovanými praktikami tibetské esoteriky. Pojmem esoterika označujeme prvotní vědění lidstva, jež bylo předáváno z generace na generaci určitými cestami. Strážci této tradice byli kněží a zasvěcenci různých kultur. Esoterika je cestou jednotlivce, individua. Zasvěcení lze prožít pouze individuálně. Dnes je toto vědění vyhledáváno. Jde o duchovně energetický proces, který v naší současnosti začal kolem roku 1975, jak uvádí více autorů. Nový duch Vodnářského věku přináší osobní i společenskou transformaci. Projevuje se v naší době současně na nejrůznějších místech, aniž by jejich nositelé byli ve vědomém či organizovaném vzájemném spojení.

Ani jeden člověk není určen k pádu. Nikdo na Zemi není tak opuštěn, aby si nemohl pomoci, kdyby jen řádně chtěl. Není na celé zemi národ, aby si nemohl zcela dobře pomoci. Ale kde je vůle k tomu? Přijde-li kdo do bídy, musí si to sám sobě přičíst. Jen velká nouze těla může duši odvrátit od hmoty a přiklonit k duchovnu. Nesmí člověk a národ klesnout pod přirozenost, nýbrž musí se ve svém duchu povznést nad přirozenost těla a hmoty. Kdo tu koná víc pro tělo, nežli pro duši, která má žít věčně, ten je opravdu slepý a hloupý blázen; jeho cesta tělem je pak převelice dlouhá a strastiplná.

Univerzální duchovní zákon vede vše stvořené zase zpět ke svému Stvořiteli; čili vše světské, vše hmotné, i s tzv. hmotou neživou, celý vesmír, se musí jednou vrátit do lůna Stvořitele. Proto vše pozvolna pokračuje ve vývoji a přetváří se, postupuje v řetězu evoluce na vyšší vývojový stupeň, až vše dosáhne stavu, odkud vyšlo, stavu duchovního, nehmotného.

Z četných nálezů zkamenělin je v současné době známo, že lidem podobní pravěcí lidé žili miliony let na Zemi. Dávno před těmito poznatky vědy už v roce 1864 přijal Jakub Lorber zprávu o těchto zvířecích lidech, předadamitech. Tito hominidé, lidem zevně podobné bytosti, různé typy předadamitů byly po velmi dlouhých časových úsecích vystřídány poněkud vyvinutějšími druhy, se zásadně od Adama a jeho potomstva liší. Byli na úrovni zvířat, i když je inteligencí poněkud převyšovali.  Z prosté zvířecí duše se nikdy mechanicky a náhodou nemůže stát lidská duše. Hominidi byli zcela neschopní vynalézt písmo, zakládat státy, vydávat zákony, stavět obrovské pyramidy apod. To všechno se tu náhle po stvoření Adama asi před šesti tisíci lety objevilo.

Zatímco dříve během milionů let nedošlo k žádným podstatným změnám, uskutečnil se nyní během velmi krátké doby úžasný pokrok. V době Adama počalo 6. období Země a místy nastaly velké změny způsobené ohněm a vodou a při tom zahynulo téměř celé před adamitské pokolení včetně jeho domácích zvířat. Nacházejí se zkamenělé pozůstatky zvířecích lidí, kteří měli obrovskou pudovou energii. Nálezy z Jávy vypovídají, že tam žili kdysi opravdoví obři; gigantopithecus měl asi 3 a půl metru výšky. Adamský člověk se nedá s pralidmi vůbec srovnávat, dělí ho hluboká propast a jakýkoli přechodný článek naprosto chybí. Vývojem se spojuje řada zvířecích duší a Bůh k tomu přidává nesčetné duševní jiskry a tak každá lidská duše vzniká z Jeho ruky. Změna v této době proběhla náhle. Božská jiskra přidaná Adamovu pokolení se vzňala a země se proměnila. Tímto právě se velice podstatně od sebe liší předadamité a lidé z rodu Adamova: malou, nepatrnou jiskrou Boží v adamském člověku. Náhle se objevuje řeč, písmo, pyramidy, umění, člověk zakládá státy, vydává zákony, vytváří kultury, atd.

Dodnes se předkládá evoluční teorie jako zaručený vědecký poznatek, navzdory tomu, že chybí základ. Evolucí rozumíme postupný vývoj v přírodě od nižšího k vyššímu. Evolucionismus tvrdí, že tento vývoj probíhá čistě podle mechanických příčin a zákonů přírody, bez nadpřirozeného zásahu. Evoluce existuje, to nikdo nepopírá, ale neexistuje evolucionismus, to znamená žádná nekončící řada nahodilostí, žádný původ jednoho druhu z druhého cestou přechodů. Evolucionismus ovládl veřejné mínění, stal se světovým názorem, materialisticko-monistickou tezí; s křesťanskou věroukou je neslučitelný. Pokud by se tato teorie ukázala jako neudržitelná, padl by nosný sloup materialismu, což materialisté nemohou připustit.

Protože se evolucionisté semkli ve vlivnou lobby, mohou posud objektivně uvažující lidé jen stěží sdělovat široké veřejnosti své poznatky. Materialistický světový názor totiž stojí a padá s evolucionismem, který se záhy stal základem ateistického světonázoru. Evoluční teorie se stala vzdoro náboženstvím, proti křesťanství a proti duchovnímu učení univerzálnímu vůbec. Díky dnes již překonané teorii, že člověk pochází z opice, začalo se šířit nevěrectví. Spülbeck: Díky vulgárnímu materialismu a čistě materialistické orientaci přírodních věd jsme se stali v této věci takřka slepými. Evolucionismus je ve své podstatě ateistický, je úzce spojen s materialismem a nesmí být proto vzdán, aby nepadl i materialismus. Evoluce jako taková popírána není, skepse vládne při otázce o rozhodujících činitelích děje.

Málokdo z veřejnosti tuší, kolik pochybností a vzrůstající kritiky projevuje čím dál více vědců vůči materialistické evoluční teorii. Ani v demokracii není snadné dobrat se pravdy, protože Pravda má mnoho nepřátel. Ve všech zemích existuje vlivná vědecká lobby, která brání své hypotézy jako dogmata a už jen pochybovat o teorii je herezí. Veřejnost o tom všem se dozvídá jen málo. Zdálo se dlouho, že tento boj je rozhodnut ve prospěch materialistického světonázoru. Aniž si toho veřejnost všimla, nastal obrat. Četní renomovaní vědci poznali, že snad v žádném vědeckém oboru neexistuje tolik rozporů a neprokázaných tvrzení, jako v evolucionismu. Čas přináší poznatky evolucionismus silně zpochybňující.

Zjistilo se, že neexistuje žádná dědičnost získaná vlivem prostředí – mnoho různých živočišných druhů žije ve stejném prostředí a také naopak, jiní živočichové zůstávají stejní po miliony let, přestože prostředí se změnilo. Podle Darwinovy teorie ovlivňuje změny a vznik nových druhů živočišné říše druhová selekce v podobě výběru silnějších. Do té doby se změny druhů připisovaly zásahu Stvořitele. I sám Darwin ještě toto stanovisko zastával. Pozdější darwinisté přenechali vývoj hmotným silám ve spolupráci s náhodou. Zjistilo se, že selekcí lze dosáhnout nejlepších jedinců druhu, ale k žádnému novému druhu to nevede; selekci chybí tvůrčí síla. Dále: princip výběru nutně podmiňuje směřování k účelnosti, avšak přepych barev v zemské fauně a v hlubinách moří odporuje účelnosti; též některé znaky, jako příliš mohutné paroží, do zadu zatočené kly mamuta atd.

Dnes víme, že změny u jednotlivce jsou možné jen přes změny genů. Ke změnám uložených dědičných informací dochází velmi zřídka. Změny se označují jako mutace a téměř vždy bývají negativní. Malé mutace mohou změnit jen podružné znaky, nemohou způsobit přechod od jednoho druhu ke druhému. Pro vznik nových druhů je třeba nekonečně dlouhého času. Avšak nové druhy se objevovaly náhle a v širokém rozsahu a mají nejasný původ, jako např. ryby. V juře se náhle objevují ptáci. Na počátku terciéru se náhle objevují savci v četných třídách, čeledích a rodech. Z přechodových forem nelze nic nalézt, nevede k nim žádná nepřetržitá řada známých přechodových variant.

Po té, co teze o pomalém vývoji jakýmisi mikro mutacemi se stala neudržitelnou, zbyla málo důvěryhodná teze o makro či megamutacích. Ty by však musela provázet ještě nebývalejší náhoda: pro vytvoření zcela nového druhu bylo by třeba bleskurychle vybrat stovky zcela určitých genů z miliardy možností. Jádrem problému při tom je, kdo řídí informace, kdo je informátor. Věřící člověk nemá zde žádné těžkosti, ví, že všemohoucímu a vševědoucímu Bohu je vše možné. Ateistický vědec musí připustit slepou nahodilost jakožto informátora.

Dnes neodarwinismus je spíše přírodovědecká filosofie nežli vědecká teorie; spočívá jen na dohadech, spekulacích a nepodložených tvrzeních. Mezičlánky dosud nalezeny nebyly a to ani v oblasti paleontologie, botanice ani v zoologii. Předpoklady evolucionismu nejsou kryty přírodovědecky pozorovatelnými jevy. Navzdory tomu, že za uplynulých sto let vědci museli neustále opravovat a to důkladně své názory a tvrzení, tak vědecká teorie o původu člověka se stále na školách a univerzitách předkládá jako zaručená pravda a celé generace vědy chtivých mladých lidí se zatahují do neblahého omylu, který ovlivňuje jejich světonázor a který bude později obtížné měnit.

Všechna fakta ukazují, že u díla byl Tvůrce. Upsaní výlučné vládě hmoty nikdy nepřipustí, že Boží ideje a pomoc jeho duchovních bytostí způsobily stvoření v celé jeho složitosti a harmonii. Také na zasedáních katolických akademií se posluchačům předává obraz, který stavu věcí neodpovídá. Mnozí přednášející zastávají polygenetismus, to znamená, že nepovažují stvoření Adama a Evy za jisté. Mezi katolickými i evangelickými teology množí se počet těch, kteří považují přírodovědecký evolucionismus za slučitelný s naukou církve.

Pojem biologického vývoje nijak neodporuje pojmu stvoření, může ho i předpokládat. Každý vývoj pokračuje na něčem, co už zde díky stvoření existuje. Existuje pouze posloupnost způsobená tvůrčí silou Boha a jeho andělů a duchů. Neexistují žádné postupné přechody, nýbrž jen následnost. Náhle se objeví nové, vyšší druhy, nemající bezprostřední spojitost s předchozími. Stvoření je dílo neslýchané moudrosti a nikoli výsledek tupé a slepé nahodilosti. Vše je cílevědomé dílo božího Stvořitele a jeho základem je velkolepý plán vzniklý z nekonečné lásky Boží. Tento plán trvající miliony let dosahuje svého vyvrcholení v adamském člověku. Cílem je návrat ztraceného syna a dcery domů, do Božího otcovského domova. Tento plán se naplňuje evolučním procesem.

Síly, které přetvářejí druhy, jsou Lorberem obsáhle popsány v jeho spisech. Každá síla, která působí, je z Boha. Bez Boha není možný žádný čin. V Novém zjevení Pán předpovídá, že moderní věda učiní z lidí bezvěrce; ale také se zde říká, že tato nevěra nebude příliš dlouho trvat. K obratu dojde a očištěná věda, která je slučitelná s Mou naukou, vyjde ze slepé uličky materialismu na cestu k transcendentnu. Pod evolucí se skrývá více než jen bezhlavá slepá náhoda a mechanické puzení. Pro člověka vědoucího je celkový průběh dění výrazem Božího záměru. Všichni nakonec budou muset dojít k poznání, ač se jim to ještě dnes příčí, že nad hmotou žije velký Duch, který jak nejmenší atomy, tak i velké světy spojuje v jeden celek. Nic z toho, co lze vidět, nezávisí na slepé náhodě, nýbrž vše je od věčnosti velmi přesně vypočteno a změřeno Boží moudrostí. Nic ve hmotném stvoření nemůže vzniknout a trvat bez duchovního základu.

Všechen život je stvořený tak, aby se neustále mohl množit a růst pod Mým neustálým vlivem. Například co učenci zvou instinktem, to není inteligence zvířete, nýbrž řízení či směřování ze strany výše postavených duchů. Každý tvar odpovídá určité inteligenci a tak se to stupňuje až k člověku. Všemu stvořenému je určeno dlouhou řadou rozličných forem přejít nakonec ke svobodnému a samostatnému životu. Tvary jsou dočasnými sběrači a nositeli života, který se neustále upevňuje a stává se inteligentnějším.

Duše je pouze nádobou života z Boha, ale ještě ne život sám. Jen malá jiskra ve středu duše je to, co zve se Boží duch a co je vlastním životem. Co je v člověku duchovní, je zvlášť podobné Bohu. Boží duch v člověku je sice od počátku božím obrazem, ale k plné činnosti a živé podobnosti s Bohem se teprve musí povznést na cestě, kterou Jsem vám ukázal. Tato malá jiskra se musí živit duchovní stravou, jíž je čisté Slovo Boží. Tímto pokrmem (nejen chlebem živ je člověk!) malá jiskra v duši roste a mohutní, bere na sebe lidskou podobu, duši zcela proniká a nakonec promění celou duši v sebe. Tento duch v člověku je ten, kdo vše tvoří a uspořádává. Každý člověk zrozený na Zemi obdrží ducha ze Mě a může podle stanoveného Řádu získat plné Boží dětství.

Člověk na této Zemi dostává svobodnou vůli; na jiných nebeských tělesech jsou lidé v duchovním a v přirozeném směru drženi v mezích, které jen stěží mohou překročit. Lidé této země si mohou dělat, co se jim zachce: mohou se povznést až k nejniternějšímu sídlu Boha, avšak mohou také padnout tak hluboko jako Satan. Tento nepopsatelně velký rozdíl mezi lidmi této Země vůči lidem na jiných světových tělesech spočívá v tom, že lidé zde se mohou stát podobnými Bohu. Vůbec není jedno a totéž, zda někdo je v domě synem a dcerou, či jen služebníkem.

Boží říši lze však získat jen násilím a velkými oběťmi, je nutno projít úzkou lávkou sebezapření. Nikdo nemůže před Bohem obstát, pokud napřed po řádný čas nepodstoupil na svém těle plnou zkoušku svobody. Nanejvýš klopotný a svízelný pozemský život musí si proto lidé této země nechat na krátký čas líbit, neboť díky tomu sklidí navěky plnou podobnost s Bohem. Spolu se svobodnou vůlí byl lidské duši zjeven zákon, Řád, aby jej v sobě přijala a jím se řídila a tím dospěla k úplné bohopodobnosti, pro niž je určena. V tomto výchovném světě je duši svěřena jen nejmenší část zákona řádu. Bude-li v této malé části věrna, bude pak také ustanovena nad věcmi velkými.

Abyste se tím stali, musí na tomto světě bydlet nebe a peklo pod jednou střechou. Kde se může dosáhnout nejvyššího, musí se požadovat nejvyšší výkon. Člověk musí přestat být něčím pro sebe, aby se mohl stát vším ve Mně. Avšak mnohé vědomosti ani bohaté zkušenosti vás tam nepřivedou, nýbrž jenom živá láska k Bohu a ve stejné míře k bližnímu. V tom je velké tajemství znovuzrození. Hlavní věcí je a zůstává neustálá snaha o plné znovuzrození ducha v duši. Zevní člověk musí být nakonec vnitřním člověkem zcela přemožen, jinak vnitřní člověk zemře s vnějším. Znovuzrození ducha je věčné přebývání Boha s jeho dětmi.

Kdyby tento svět na planetě Zemi nebyl určen Bohem za místo životních zkoušek, v nichž se má každý člověk až ke svému úplnému duchovnímu znovuzrození nejkrajnějším sebezapíráním cvičit ve vší trpělivosti, mírnosti, pokoře a lásce, nebyl bych já Sám k vám nikdy přišel, abych vám ve všem nepředcházel nejlepším a životně nejpravdivějším příkladem. Bůh stvořil lidi proto, aby mohli přejít do života věčného a ne aby se zdržovali ve hmotě tohoto světa. Protože jsem vás povolal pro Sebe a Mé Království není z tohoto světa, proč se trápit nad tím, nemohu-li pro tento svět nic dobrého a příjemného prorokovat. Víš už, že zlý a temný svět miluje a oblažuje jen to, co je takové, jako svět sám. Když jsem stvořil svět, učinil Jsem zemi společným statkem všech lidí. Teprve lakota, hrabivost a panovačnost lidí začaly zemi odměřovat a mocí jen sobě určovat a vlastnit. Utrpením těla stává se duše člověka pokornější, trpělivější a vážnější a získává na síle, aby se stala pánem nad smysly těla.

Téměř celé dnešní lidstvo není ničím jiným, než údy ztraceného syna a to jmenovitě ti lidé, kteří pocházejí z neblahé linie Adamovy. Ztraceným synem rozumí se i každý jednotlivý člověk a též i celý vesmír s miliardami galaxií – tento kosmický člověk je ztracený syn, který je v každém jednotlivém znovuzrozeném člověku opět nalezen. Boží plán, přivést zpátky do otcovského domu cestou přes hmotu všechny duchové bytosti, které od něho odpadly, vyžaduje nepředstavitelně dlouhý čas. Vesmír byl tedy stvořen pro záchranu padlých duchů. Byli jste duchy a opět se duchy stanete. Člověk je nejdokonalejší z nespočetných různých stvoření, vyvrcholení Boží lásky a Moudrosti a určený k tomu, aby se sám stal bohem. Nauka o ztraceném synu není pouze v křesťanské mystice, je i v jiných náboženstvích.

Když lidé časem začali oceňovat hmotu a vážit si ji kvůli jejímu lesku, přešli do jejího soudu, stali se duchovně slepými a tvrdými, chamtivými, lakomými, prolhanými, hašteřivými, podvodnými, pyšnými a zlými, stali se dobyvačnými a vládychtivými, propadli tak modlářství a pohanství a tím také vlastnímu peklu, z něhož se beze Mne nemohli dostat. Proto jsem sám musel obléci hmotu a s ní i soud a musel jsem to prolomit, abych se stal pro všechny padlé vstupní bránou do věčného života, budou-li chtít touto bránou k věčnému životu projít. Proto jsem také dveřmi k životu a život sám. Kdo Mnou nevchází, ten nepřijde k životu ve světle věčné pravdy a svobody, nýbrž zůstane vězet v soudu hmoty.

Kdyby Adam dbal příkazu, bylo by lidstvo, respektive dokonalá duše člověka, neobdrželo velmi tuhé, těžké a neduživé masité tělo, které má spoustu vad a nedostatků. Ale pro neposlušnost zákona se první člověk nutně dostal na dlouhou okliku, na níž nyní dosahuje cíle mnohem nesnadněji a později. A nyní dávej dobrý pozor: tento Adam byl na místě prvního padlého ducha Lucifera. Ale nebylo mu poskytnuto nic, aby poznal, kdo je. Adam jako první člověk této Země, ve smyslu naprosté svobody ducha, byl stvořen k tomu, aby vytvořil formu, z níž by mohla být hmota znovu přivedena ke svobodnému duchovnímu životu. K tomu patřilo přemožení hmoty samé překonáním všeho nízkého, jako jsou pozemské rozkoše a náklonnosti, aby byl možný vzestup k čistě duchovnímu životu.

Duch a hmota stojí neústupně proti sobě, navzájem se sice stále více zjemňují, nikdy však jako polarity se nemohou zcela setkat. Musí být ukázána cesta, postaven most, po nichž je možné dostat se k duchu! Pokud by se taková cesta nenalezla, pokud by nebyl nikdy žádný člověk na ni vstoupil, pak by nebylo možné vystoupit z hmoty a přejít ke svobodnému duchovnímu životu. Musí tedy být snahou samotného Božství přitáhnout k sobě všechny tvory, které z lásky a pro jejich záchranu vložilo do procesu hmoty, aby jakmile dosáhli hranice umožňující nastoupit duchovní cestu, navázalo s nimi vztah Otce k dítěti. Tento most měl vybudovat Adam a měl to snadné, neboť svody hmoty v porovnání s nynějškem byly nepatrné. Bylo u něj zapotřebí pouze sebe ovládnutí, poslušnost a most by byl postaven a duchovní život mohl v něm bohatě procitnout. Poslušnost vůči Bohu je jediným prostředkem zkoušky u člověka, který nemá žádné hříchy. Adam padl a tím došlo k pádu do hmoty. Tímto pádem na svět vstoupil hřích proto, že Bůh nestvořil dílo pro to, aby je znovu zničil, ale aby jednou vytvořená cesta pokračovala, řekněme usměrněna. Se vznikem lidského rodu bylo dáno i pokračování všech hříchů, jejichž dlouhá řada je nyní jako stále se prohlubující pád, na jehož počátku byla kdysi jen neposlušnost. Kdyby Adam nebyl neposlušný, byl by v sobě zničil zárodek, který by pak nebylo možno dědit. On však tento zárodek oplodnil a v jeho potomcích vyrostl ve strom, skrz jehož husté olistění už jen ztěží lze spatřit Světlo slunce.

Člověk Ježíš z lásky k Bohu dal si dobrovolně přikázání nečinit nic bez vůle Otce a stal se tak světlým vzorem k následování. Dosáhl v sobě stupně, kterého Adam nedosáhl, smířit tak v sobě Božství, které bylo nedbáním příkazu uraženo. Láska nalezla cestu splnit v člověku Ježíši podmínky, které jsou potřebné k navrácení dřívějšího stavu blaženosti pro všechna stvoření. V tom, že byla otevřena Cesta vedoucí přímo k Bohu, v tom, že tuto cestu podstoupil Syn člověka Ježíš, který se tak stal Božím synem, spočívá vykoupení. Strom hříchu mohl být a byl zlomen pouze Ježíšem, neboť on měl Božího ducha, který dal Adamovi příkaz poslušnosti, aniž ho Adam splnil.

Každý, kdo se vydá na vnitřní cestu, brzy přijde na to, jak to na ni opravdu chodí. Vnější zdání tu nic neznamená. Kdo nechce jít vnitřní cestou, toho o tom přesvědčit či sdělit mu nějakou představu o ní je těžké. Tu je cesta, nastup ji a pak posuzuj. Neviditelné se stává viditelným pouze v Ježíši a sjednocením obojího v lidské formě umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, rozplynutí se hmoty v ducha. V Ježíšově smrti na kříži je ještě skryto nekonečně víc; na věky budete mít nad čím bádat. Popírání Ježíšova Božství a věčného života duše na onom světě znamená zničení těžiště křesťanské víry. Všichni, kdo se jako spisovatelé podíleli na rozbíjení křesťanství, měli často velký úspěch a sklízeli potlesk. Škoda způsobená v duších nedá se změřit. Nejdříve byla rozkladným procesem zasažena vrstva vzdělanců, v době masmédií i široká veřejnost. Nedůvěra, kterou církve zasely často povážlivým zacházením s Pravdou, přispívá ke znejistění lidí, kteří zůstali bezbranní. Ale transcendentno existuje, i když je tak často popíráno. Goethova slova si zachovávají platnost: Svět duchů není uzavřen. Tvá mysl je zavřená, tvé srdce je mrtvé.

Nechtějí-li lidé na této Zemi dát si líbit Můj řád a chtějí-li dle své svobodné vůle a svého rozumu stvořit řád jiný, domněle lepší a rozumnější, což se přečasto stává na tomto i na onom světě, musí si pak sami sobě přičíst, když se tím dostávají vždy jen do horšího stavu bytí. Vzpíráním se Mému řádu nemůže si nikdo nikdy svůj stav zlepšit, nýbrž jen zhoršit. Moji andělé nedávají uzdu vůli lidí. Člověk, ježto je zcela svobodná bytost musí se vzdělávat sám. Ani jeden člověk není určen k pádu. Žádné světové těleso, co se ukazuje na hlubokém nebi jako trvalé hvězdy, není bez rozumných, lidem podobných bytostí. Leč Mé děti nosí jen tato Země.

Děti hříchu jsou všechny děti, které jsou počaté z chtíče těla, které jsou zrozeny obyčejným způsobem, děti muže a ženy, děti zloby a kletby, které nejsou zrozeny z vůle boží. Úmysl Nejmoudřejšího byl mnohem vznešenější, chtěl, aby svět byl zalidněn jiným způsobem. Kdyby Adam nebyl hrubě neposlušný božího přikázání a kdyby se nedotkl Evy a spokojil se se všemi ostatními plody v zahradě radosti, s krásami nymf a sylf, tu svět by nedošel k takové hanbě, aby byl naplněn lidmi tak nedokonalými, že se zdají být netvory v porovnání s dětmi filosofů. Šťastný svět by byl, kdyby nebylo dětí hříchu.

Ó Adame, neměl jsi plodit lidi jen takové, jako jsi byl sám, měl jsi rozmnožovat jen hrdiny, filosofy nebo obry. Kdyby se poslouchalo Boha, svět by byl oživen zázračnými lidmi.