Pythagoras ze Samosu jak ho neznáme (asi 582 až 500 př. n. l.)

Pythagorova nauka představuje velkolepý celek s částmi vzájemně propojenými základním pojetím. Uspořádal vědecky nauku esoterní a dal jí výraz možná nejúplnější a nejpevnější, jaký kdy měla. Rozumové reprodukci esoterního učení Indie a Egypta dal jasnost a jednoduchost helénskou, přidal ji osobitost a objasnil ideu volnosti lidské. Platon a Alexandrijští jsou jen rozšiřovateli tohoto učení.

Ve stejné době na různých místech Země velicí reformátoři zevšeobecnili podobná učení. Lao-Tse vyšel v Číně z esoterizmu FO-Hi-ova. Poslední Buddha Cakia-Muni kázal na březích Gangu. V Itálii kněžský řád Etrusků vyslal do Říma zasvěcence s knihami sybilinskými. Král Numa se pokusil zkrotit moudrými institucemi ohrožující ctižádost Římského senátu. A jiní reformátoři se objevují ve stejné době u různých národů a jejich poslání směřuje ke stejnému cíli. Což dokazuje, že v jistých dobách stejný proud duševní tajemně prochází lidstvem. Odkud přichází? Přichází ze světa božského, který je mimo tělesné smysly člověka, ale jehož géniové a proroci jsou jeho posly a uskutečňovateli.

Pythagoras procestoval celý antický svět dříve, nežli řekl svoje slovo v Řecku. Viděl Afriku, Asii, Memphidu a Babylon, poznal jejich politiku a prošel dvojím zasvěcením.

Byl synem bohatého obchodníka s prsteny v Samosu a ženy zvané Parthenis. Pythie delfská, ke které přišli mladí novomanželé o radu, jim slíbila: „Syna, jenž bude užitečným všem lidem za všech časů“ a věštba poslala mladé lidi do Sidonu ve Fénicii, kde měl být potomek počat. Ještě před narozením bylo dítě s vroucností zaslíbeno světlu Apolonovu. Roční dítě na radu kněží matka donesla do chrámu Adonaiského v údolí Libanonu, kde mu velekněz požehnal. Pak se rodina vrátila do Samosu. Dítě Parthenisy bylo velmi krásné, mírné, něžné, plné spravedlnosti. Jeho rodiče povzbuzovali synovu ranou náchylnost ke studiu moudrosti.

Ve dvaceti letech rozmlouval dokonce s Talesem a Anaximandrem v Miletu. Tito mistři otevřeli mu nové rozhledy, avšak žádný ho neuspokojil. Mezi odporujícími si naukami hledal vnitřní vztahy, syntézu. Dívaje se na noční oblohu přemítal o tom, že má-li nekonečně malý pohyb atomů svoji příčinu bytí, jakby nekonečně velké rozptýlení hvězd, jehož seskupení představuje tělo Všehomíra, nemělo mít příčiny?

V rozjímání ponořil se do sebe sama. Nebesa pravila mu: Prozřetelnost. Země pravila: Osud. A Lidskost, jenž pluje mezi oběma, odpovídala: Bolest, otroctví. V nitru ozývaly se hlasy výkřikem: Volnost. Kdo z mudrců měl pravdu, kněží, blázni či on? Všechny hlasy jakoby mluvily pravdu, ale žádný nevysvětloval mu příčinu svého bytí.

Tři světy – ale jen ten, kdo nalezne jejich soulad a zákon, jejich rovnováhu, jen ten bude opravdovým mudrcem, jen ten bude ovládat božskou vědu a bude moci pomáhat lidstvu. V syntéze těchto tří světů je tajemství Kosmu.

V úchvatném vidění spatřil pohybující se kosmos v rytmu a harmonií posvátných čísel. Pochopil makrokosmos v trojí své přirozenosti korunovaný jedinečností božskou a pochopil z toho plynoucí trojí přirozenost člověka, jako představitele mikrokosmu; mikrokosmos jako zrcadlový obraz makrokosmu. V geometrických liniích chrámu a v číslech projevil se mu skrytý klíč Všehomíra čili Kosmu. Věda čísel, potrojný zákon, jenž řídí řády bytostí a sedmičný zákon, který předsedá jejich vývoji.

Spatřil rovnováhu nebes a země, kterým volnost lidstva drží váhy. Spatřil tři světy: přírodní, lidský a božský, jež se vzájemně udržují, jeden druhého vysvětlují a společně hrají světové drama dvojitým pohybem, sestupným a vzestupným. Byl jako bleskem osvícen a nyní jednalo se o to dokázat rozumem, co čistá Inteligence pochopila z Absolutna. A pro tento úkol bylo potřeba celého lidského života a práce Herkulovy.

Byla to jeho něžná matka Parthenis, která svým mateřským citem připravovala ho pro jeho dílo a přinesla jej jako oběť nejvyššímu Bohu. Spatřil se jako malé dítě v náruči své matky, pochopil smysl věštby, spatřil vše, celý svůj život a své dílo v náhlém jasu před tváří Pravdy. Často slýchal o zázračných vědomostech kněží egyptských a nyní pochopil, že potřebuje tuto vědu o Bohu, aby mohl vniknout až na dno přírody a že ji nalezne jen ve chrámech Egypta.

Věděl předem, že dojde k vědění jen úplným ovládnutím své bytosti. Jeho zasvěcení trvalo dvacet dva let pod pontifikátem velkého kněze Sonchis-e. Jako všichni velcí muži věřil ve svou velkou hvězdu. V Egyptě nabyl onoho pohledu shůry, jímž je umožněno spatřit sféry života a věd v soustředěném pořádku, rozumět involuci (zapřádání) ducha do hmoty povšechnou tvorbou a jeho evoluci čili jeho vystupování k Jednotě tvorbou individuální, jež se nazývá vývin svědomí.

Syn vítěze babylónského Kambyses vtrhl se svými vojsky jako mraky kobylek do Egypta a přinesl konec institutu faraonskému. Z Malé Asie přicházel přepych a veškerá móda. Antický Babylon nazývali hebrejští proroci prostitutkou. Pythagoras viděl perského despotu drancovat chrámy v Thébách a Memphidě, rozvracet chrámy v Hamonu. Mohl vidět faraona a jeho dceru spoutané a v cárech, následované všemi čestnými dívkami, královské prince a dva tisíce mládenců s ohlávkou na krku dříve, nežli byli sťati.

Kambyses nechal převézt Pythagora a část kněží do zajetí v Babylonu. Toto obrovské město, které Pythagoras přirovnal k celé zemi obehnanou zdmi, mu bylo velkým polem k pozorování. V době zajetí Pythagora náležel Babylon pod panství perské. Jeho chrámy nesené kamennými sloupy byly korunovány mnohobarevnými draky. Tři různá náboženství působila v té době společně vedle sebe i s vysokým kněžstvem babylonským. Byli to staří kněží chaldejští, přežitky perského magismu a elita zajatců židovských. Tato různá vyznání srovnávala se velice dobře po stránce esoterické.

Pythagoras svůj již tak rozsáhlý obzor vědomostí rozšířil ještě studiem těchto doktrín, náboženství a kultů, jejichž někteří zasvěcenci uchovávali ještě syntézu. Po svém egyptském a chaldejském zasvěcení věděl Pythagoras daleko víc než jeho učitelé fyziky a než kterýkoliv Řek, kněz či laik té doby. Poznal věčné principy světla a jejich použití. Příroda mu otevřela své propasti – hrubé závoje hmoty roztrhly se před jeho zrakem. Již dříve se naučil mnohým tajům z minulosti náboženství, o dějinách pevnin a lidských plemen.

Mohl porovnat výhody a nevýhody monoteismu (jednobožství) židovského, polyteismu řeckého, trojbožství indického a dualismu perského. Pochopil, že všechna náboženství jsou paprsky téže pravdy prosáté různými stupněmi inteligence a různých stavů sociálních. On měl klíč, tj. syntézu všech nauk (doktrín) ve vědě esoterické.

Znal minulost, chápal tudíž i přítomnost a mohl se nořit do budoucnosti. Jeho vědomosti ho poučily, že lidstvo je ohroženo velikou chorobou: nevědomostí svých kněží, materialismem učenců a neukázněností demokracie. Uprostřed nevázanosti světské viděl rostoucí despotismus asijský a rozpoznal v něm nebezpečí pro bezbrannou Evropu.

Pythagoras byl v  babylonském zajetí deset let. Vrátil se do Samosu po třicetileté nepřítomnosti. Nalezl svou vlast v porobě, školy a chrámy zavřené; básníci a vědátoři prchli před carismem perským. Podařilo se mu ještě s matkou, která nikdy nezapochybovala o věštbě Apolonově, a s celým majetkem přeplout do Řecka.

Dokud neprošel všemi chrámy řeckými, nešel dříve do posvátných Delf. Ve všech chrámech byl přijat jako mistr a byl očekáván v Delfách. Umění věštecké tam hynulo a Pythagoras mu chtěl vrátit jeho hloubku, sílu a vážnost. Přišel, aby méně rozmlouval s Apolónem, o to více aby osvítil jeho vykladače, povzbudil jejich nadšení, dodal jim novou energii.

Město Delfy vyrostlo jako orlí hnízdo na skále, obklopené propastmi, ovládané dvěma temeny Parnasu. Bylo to nejposvátnější místo celého Řecka. Tam věštila Pýthie. Od nepamětných dob náboženství zasvětilo Delfy, aby tam národy přicházeli uctívat bohy. Místo bylo takové, že hluboce účinkovalo na lidskou mysl.

V jeskyni za chrámem se otevírala do země štěrbina, ze které vycházely studené páry, jež přivodily inspiraci a extázi. Plutarchos vypravuje, že se v dávné době posadil jeden pastýř na pokraj této štěrbiny a počal prorokovat. Zpočátku se  myslilo, že se zbláznil, avšak když se jeho předpovědi počaly naplňovat, obrátil na sebe pozornost. Kněží pak zasvětili toto místo bohům. Odtud má původ řád Pythie, která bývala posazena na trojnožce nad štěrbinou.

Aischylos podává svědectví (byl synem kněze a sám byl zasvěcencem), že Delfy byly nejprve zasvěceny zemi, poté Themidě (spravedlnosti), potom Phoebě (luně rozjímání) a konečně Apolonovi, bohu slunečnímu. Sláva Delf počíná až s Apolonem. V myšlence orfické Dionýsos a Apolon byly dva různé pojmy toho samého božstva.

Dionýsos představoval pravdy esoterické, tedy jádro věcí otevřené jen zasvěcencům: taje života, existenci věcí minulých a budoucích, vztahy mezi duší a tělem, nebem a zemí. Apolon představoval tu samou pravdu, ale vztahující se k životu pozemskému a řádu společenskému. Stal se inspirátorem poezie, lékařství a zákonů, byl vědou pomocí věštění; krásou, uměním a mírem mezi národy pomocí spravedlnosti; souladem duše a těla pomocí očišťování. Pro zasvěcence Dionýsos znamenal ducha božího v evoluci světa a Apolon jeho projev v člověku pozemském.

V Apolonovi nalézáme tedy Slovo sluneční, Slovo univerzální, velkého Prostředníka. Je to Višnu Indů, Mithras Peršanů, Horus Egypťanů. Apolon sám představuje inteligentní, nehmotné světlo, z něhož prýští veškerá pravda, kde slunce je jen jeho fyzickým obrazem.

Bůh se vrací v Apolonovi do Delf a proráží svými šípy obludného hada, jenž pustošil krajinu, ozdravuje zemi a zakládá chrámy. Je to obraz vítězství tohoto božského světla nad temnotami a zlem. Jest to (zjevení Páně) epifhanie božského světla. Ve starodávných náboženstvích had symbolizoval současně osudový kruh života a zlo, jenž z něho pochází. A přece z tohoto života pochopeného a ovládaného povstává poznání. Apolon bijce hada je symbolem zasvěcence, jenž proniká přírodní vědou, krotí jí svou vůlí a roztrhává osudový kruh tělesnosti a vystupuje až do jasu ducha.

Jak se prováděla věštba? Neboť se jí dotýkáme arkán vědy apolonienské a tajů delfských. Dokonalá jednota pojila za dávných dob věštění s kultem slunečním a to je ten zlatý klíč všech tajů zvaných magických.

Jakmile se mudrci povznesli myšlenkou z úkazů (projevu) ku příčině věcí, chápali, že za tímto ohněm citelným a světlem viditelným je oheň nehmotný a světlo nadsmyslné. Prvé zpodobňovali principem tvůrčím, mužským, čili podstatou vesmíru intelektuální a druhé principem ženství, jeho duší tvořivou, s jeho podstatou plastickou, přijímající. Mithras je oheň mužský, Mithra světlo ženské. Slunce je jen hrubým odleskem světla nebeského. Světlo předchází i v Mojžíšově genezi stvoření slunce a hvězd. Čímž je řečeno, že v řádu principů a v kosmogonii světlo nadsmyslné předchází světlu hmotnému.

Duch lidský tedy vnitřním rozjímáním o vesmíru ze stanoviska duše a inteligence poznal přítomnost rozumového světla, které jako živel nesmírně jemný a nezvažitelný je pojítkem mezi hmotou a duchem. Moderní fyzika cestou opačnou pozvolna dospěje k témuž úsudku, že hmota sama sebe nemůže vysvětlit. Newton tento jemný všepronikající éter nazval „sensorium Dei“, čili mozkem Božím, tj. smyslem, kterým myšlenka božská působí jak v nekonečně velkém, tak v nekonečně malém. Tento éter, který Newton nalezl v prostoru, Paracelsus nazval světlem astrálním.

Veliká duše světa, Cybela-Maia, vládne všude jako plastická podstata, kterou dle své vůle utváří dech Ducha-tvůrce. Její éterické oceány spojují světy, ona je velkou prostřednicí mezi viditelnem a neviditelnem, mezi duchem a hmotou, mezi nitrem a zevnějškem jak makro tak i mikrokosmu. Soustředěna ve velkých masách v ovzduší propuká v blesky, obsažena v zemi krouží v ní co magnetické proudy, zjemněna v soustavě nervové přenáší vůli údům, pocity mozku. Slouží za substanci astrálních těl duší, za astrální šat, který si duch bez ustání tká. Podle duše, kterou odívá, dle světa, který objímá, tento éter se zjemňuje nebo hrubne, vyjasňuje se nebo se zatemňuje.

Nejen že ztělesňuje ducha a zduševňuje hmotu, ale také odráží ve svém duševním nitru věci, vůle a myšlenky lidské ve stálém zrcadlení. Síla a trvání těchto obrazů je úměrná síle čili intenzitě vůle, která je vyvolala. Toť je smysl závoje Isidy a pláště Cybely, ve kterém jsou utkány všechny bytosti. Nelze jinak vysvětlovat sugesci a přenášení myšlenek na dálku, tento princip dřívější magie, dnes zjištěný a poznávaný i vědou materialistickou. Tajná nauka slova slunce v náboženstvích Orientu a Řecka je totožná s naukou teosofickou o světle astrálním.

Světlo astrální projevuje se jako univerzální prostředník v úkazech vidění a extází a vysvětluje je. Toto světlo je současně nositelem, který přenáší myšlenky a je živoucím zrcadlem, v němž duše pozoruje obraz světa hmotného a duchovního. Připomeňme, že makrokosmos se zrcadlí v mikrokosmu. Jakmile duch jasnovidný je přenesen do tohoto živlu (pátý živel, kvintesence) vychází ze zajetí fyzického a mění se pro něj míra prostoru a času. On získává jaksi podíl (participuje) na všudypřítomnosti univerzálního fluidu. Hmota neprůhledná stává se mu průhlednou, duše odlučuje se od těla (pout a zákona tělesnosti), vystupuje ve svém vlastním světle a extází proniká do světa duchovního. Vidí duše oděné éterickými těly a komunikuje s nimi. Všichni staří zasvěcenci měli jasný pojem o tomto druhém zření čili vidění duchem, vnitřními ne tělesnými smysly. Také ve spánku má duch oči pronikavější.

Je-li jasnovidectví stavem abnormálním ze stanoviska těla, je stavem normálním ze stanoviska ducha. „Já“ člověka zůstává, ale vystoupilo na rovinu vyšší, kde zrak (i další vnitřní smysly) osvobozen od hrubých smyslů tělesných, dosahuje hladin bytí vyšších a proniká jimi. Stav jasnovidecký je stavem psychickým a zvyšuje intelektuální schopnosti jasnovidce způsobem překvapujícím: jeho paměť je správnější, představy (imaginace) živější, inteligence probudilejší. Hlavní věcí při tom je, že nový smysl, jenž není smyslem tělesným, ale duševním, člověk v sobě vyvinul. Stav po smrti v rovině astrální je tedy skutečnější nežli stav pozemský. Neboť v tomto životě to zdánlivě nahodilé ochromuje v nás to podstatné.

Vědomí já není naším celým vědomím. Duše a vědomí nejsou zaměnitelné pojmy, nekryjí se, nemají stejný rozsah. Sféra duše o mnoho převyšuje sféru vědomí. Sugesce, čtení myšlenek a zření do dálek jsou věci, které dokazují samostatnou existenci duše a přenášejí nás nad úroveň fyzického světa, aniž by nás z něho úplně vyváděly. Retrospekce (zření do sebe) je vidění událostí minulých, uchovaných v paměti astrální a oživených sympatií (duševním souladem, duševní energií) vidoucího.

Lze se domnívat, že budoucnost opět vrátí duši lidské její nadsmyslové schopnosti, její bývalou důležitost a funkci sociální, organizovanou spoluprací vědy a náboženství univerzálního, schopného pojmout všechny pravdy. Fenomén jasnovidnosti vrhá nové světlo i na jev a úlohu věštění, kterou mělo ve starém věku a na celé množství dalších jevů zdánlivě nadpřirozených, jimiž jsou vyplněny letopisy všech národů. Bude nutné rozlišovat pravdu od nepravdy, přelud od pravdivého vidění. Neměly by se zavrhovat vcelku všechny tyto jevy, jež jsou v možnostech trojí přirozenosti lidské, ale potřeba je studovat ze stanoviska zákonů univerza.

Je-li jasnovidnost schopnost duše, nelze jen tak jednoduše a prostě zavrhnout i proroky, věštby a sybily v oblast pověry. Víru ve věštbu nejvíce podkopávala korupce, za níž věštění bylo nejvíce zneužíváno. Ne nadarmo nad průčelím chrámu v Delfách byl nápis: „Poznej sama sebe“ a nad hlavní branou: „Nechť ten, kdo nemá čisté ruce, nepřibližuje se sem“.

Rozmluvy mudrce ze Samosu s nejvyššími představiteli náboženství řeckého měly dalekosáhlý význam. Rozvinul velikost vědy egyptské, ukázal, jak je Egypt zničen invazí perskou. Hovořil o tom, že zasvěcenec svou vůlí přivolává smrt nebo ji odpuzuje. A utvoří-li zasvěcenci magický řetěz vůle, mohou prodloužit život národů. Národy jsou tím, čím je udělají jejich bohové. Ale bohové se projevují jenom těm, kdož je volají.

Pravda je duší Boha, světlo je jeho tělem. Mudrci, jasnovidci, proroci jediní je vidí. Lidé vidí jen jeho stín. Jako magnet přitahuje železo, tak svými myšlenkami, modlitbami a skutky získáme inspirace (vnuknutí) božské. Na vás je, abyste tlumočili Řecku slovo Apolonovo a tak Řecko zaskvěje se světlem nesmrtelným.

Takovými rozmluvami podařilo se Pythagorovi vzbudit v kněžích Delfských vědomí jejich poslání. Pythagoras tam zůstal po celý rok. Teprve když zasvětil kněze do všech tajemství své nauky a vychoval Theokleu pro úřad Pythie, odešel do velkého Řecka.

Město Kroton dalo přístřeší pro velkou školu esoterické filozofie, známé pod jménem sekta pythagorská, kterou možno zváti matkou školy platonické a pramátí všech škol idealistických. Jakkoli vznešení byli potomci, pramáti je daleko předčí. Škola platonická vychází z nedokonalého zasvěcení; škola stoická již ztratila pravé zasvěcení. Jiné systémy antické a moderní filozofie jsou spekulacemi více méně šťastnými, kdežto nauka Pythagora byla založena na vědě duchovní.

Uhádnuv vývoj idejí, předtušil pád helénismu a přemýšlel, jak zasít do ducha lidského principy vědeckého náboženství. Založením své školy v zálivu Tarantském šířil své ideje v Itálii a chtěl uchovat svou nauku pro národy evropské. V několika letech vyrostly na okraji města stavby obklopené sloupovím a krásnými zahradami. Uprostřed staveb, vedle skromného obydlí mistrova, stál chrám věnovaný múzám. Tak zrodil se ústav pythagorský, který stal se současně kolejí výchovnou, akademií věd a vzorem malého města spravovaného velikým zasvěcencem.

Mistři vyučovali vědám fyzickým, psychickým a náboženským. Mladí lidé byli připuštěni k lekcím mistrů a do různých stupňů zasvěcení podle své vyspělosti a dobré vůle, pod kontrolou hlavy řádu. Pro začátek měli se podřídit pravidlům společného života a strávit celý den v ústavu pod dozorem mistrů. Ti, kdož by skutečně chtěli vstoupiti do řádu, odevzdali by své majetky zvláštnímu správci s právem znovu ujmouti se svých majetků, kdy by se jim líbilo. V ústavu bylo oddělení pro ženy s podobným zasvěcením, ale přizpůsobeným povinnostem svého pohlaví.

Škola byla pod ochranou dvou božstev, z nichž jedno Veliká Bohyně chovala hluboké tajemství ženy a Země, druhé Boha slunečního projevovalo tajemství muže a nebes. Nebylo snadné státi se žákem ústavu. U vchodu stála socha Hermova s nápisem na podstavci: „Zlý nevstupuj“. Pythagoras velmi opatrně vybíral žáky, řka „že každé dřevo není vhodné, aby byl z něho zroben Merkur“.

Pythagor nevěřil, že by mládež byla schopna rozumět původu a konci věcí. Domníval se, že cvikem v řečnictví a rozumování před pochopením smyslu pravdy, vychovávají se povrchní lidé a domýšliví rozumáři. Pomýšlel vyvinout u svých učedníků nejdříve nejvyšší a nejprvopočátečnější schopnost člověka: intuici, přímý duševní postřeh věci. Vycházel z přirozených citů a prvních povinností člověka a ukazoval jejich spojitost se zákony všeobecnými. Vštěpoval jim především lásku k rodičům a rozšiřoval tento cit spojiv pojem otce s pojmem Boha, velikého tvůrce světa. Matku přirovnával ku štědré a dobrodějné přírodě.

Tak jako Cybela tvoří hvězdy, jako Demeter rodí ovoce a květiny na zemi, tak živí matka své dítě všemi radostmi života. Porozuměl též, že láska, kterou cítíme ke své vlasti, pochází z lásky cítěné v dětství ke své matce. Rodiče a vlast jsou nám dáni nikoliv náhodou, jak si nevědomec myslí, ale předurčeným vyšším řádem.

Vyučování morální bylo přípravou na vyučování filozofické. Pravidlo přijaté s láskou přestalo být nátlakem a stalo se dokonce vyjádřením osobitosti, poslušnost vycházela ze souhlasu. Neboť vztahy stanovené mezi povinnostmi společenskými a souladem kosmu dávaly předtušit zákon analogie a souvztažnosti vesmíru (vše souvisí se vším). V tomto zákonu tkví princip mysterií, esoterní nauka a celá filozofie. Duch žáků si tak zvykal na věcech viditelných nalézat stopy skrytého řádu věcí.

Výkladem těchto zásad ukazovalo se, že bohové zdánlivě různí jsou totožní v jádru u všech národů, protože odpovídají těm samým silám intelektuálním a duševním, činným v celém světě viditelném i neviditelném. Jednotu národů viděl Pythagoras v lidskosti, jednotu různých náboženství ve vědě esoterické. V hloubi mysterií antických všichni bohové byli slučování v jediného nejvyššího Boha. Toto poznání se všemi důsledky se stalo klíčem Kosmu.

V aréně cvičili se mladíci v běhu, v házení oštěpem a diskem, konali i tance napodobující bojové umění, avšak zápas do křížku byl v ústavu vyloučen, neboť vyvíjí pýchu a zášť spolu se silou a obratností. Muži, kteří mají konati ctnost přátelství, jež byla velmi podporována, nesmí počítat s tím, že jeden druhého přemáhá a válí v písku jako dravá zvěř. Pravý hrdina umí bojovat s odvahou, ale bez zuřivosti a nenávisti, která člověka snižuje před jakýmkoli protivníkem.

S očišťováním duševním souviselo nevyhnutelně očišťování tělesné, které se dociluje zdravovědou a přísnými pravidly mravními. Přemáhati své vášně bylo první povinností zasvěcení. Ten, kdo nebyl sladěn sám v sobě, nemohl ani chápat harmonii božskou. Přitom ideálem nebyl život asketický, neboť manželství bylo posuzováno jako posvátné. Nepovoluj rozkoši jen tehdy, když sám sebe vědomě snížíš. Připodobňoval rozkoš ke zpěvu Sirén, které zanechávají jen polámané kosti a kusy těla na úskalí, kdežto pravá radost podobá se koncertu Můz, které zanechávají v duši nebeskou harmonii.

Pythagoras věřil ctnostem zasvěcené ženy, ale nedůvěřoval ženě přírodní. Jednomu učedníku, který se ho tázal, kdy mu bude dovoleno přiblížit se k ženě, odpověděl ironicky: „Až tě přestane těšit klid“.

Den začínal při východu slunce zpěvem a tancem, ranní očistou a vyučováním. V poledne byla věnována modlitba hrdinům a geniům dobrodějným, oběd byl jednoduchý. Odpoledne bylo vyhrazeno cvičením, studiu, rozjímání a probírání ranního učení. Po západu slunce byla společná modlitba, zpívány hymny bohům kosmickým za vůně kadidla, kdy první hvězdy vystupovaly na oblohu. Po večeři nejmladší žák předčítal a četbu vykládal jeden z nejstarších žáků.

Pythagorský den plynul čistý jako křišťálový pramen, jasný jako zářící jitro. Rok se řídil podle svátků hvězdářských. To byl první stupeň výuky a výchovy – příprava novice.

Teprve druhým stupněm počalo pravé zasvěcování. Až nyní učeník vstoupil do stálého a přímého styku s mistrem. Pravá teologie-věda Boží měla být základem všech věd. A to bude tehdy, až ukáže jednotu a spojitost věd přírodních, když se stane syntézou všech ostatních věd. Pravou úlohu vědy posvátného slova v chrámech egyptských  formuloval a vlastnoručně sepsal v knize, která se bohužel nedochovala: Hiéros logos, Posvátné slovo. Její principy lze vysledovat v pojednáních jeho následovníků.

Pravou úlohu vědy posvátného slova vyznačil Pythagoras pod jménem „věda čísel“. Pokládala se za klíč bytostí, za vědu života. Jeho nejvyší učení počínalo doktrinou čísel. Byla to matematika posvátná, věda principů, pramen harmonie, věda živoucích sil, božských schopností v činnosti makrokosmu a mikrokosmu. Každé číslo představovalo zároveň určitou kvalitu a kvantitu. Dnes se vyučuje pouze kvantita čísel. Kvalitu a souvztažnost čísel materialistická věda zcela pomíjí.

Monáda představuje podstatu Boha, Dyada jeho schopnost plodivou a rodivou. Tato obnovuje svět, viditelný projev Boha v prostoru a času. Neboť skutečný svět je trojjediný. Jako člověk skládá se ze tří úrovní: těla, duše a ducha, avšak splynulých jeden do druhého, v jeden organizmus-mikrokosmos, tak též jeden svět je rozdělen na tři koncentrické sféry: svět přírodní, lidský a božský.

Triáda, nebo-li zákon božské trojice, je klíčem života, uspořádávajícím zákonem věcí. Projevuje se na všech stupních žebříku života, od vytváření organické buňky, prochází celou soustavou těla, je v činnosti v systému krevním i mozko-míšním až po nadfyzickou úroveň člověka, světa a Boha. Otevírá vnitřní stavbu světa, ukazuje nekonečné souvislosti makrokosmu a mikrokosmu. Působí jako světlo pronikající věcmi, činíc je průhlednými.

Duch člověka nebo intelekt bere od Boha svou nesmrtelnou, neviditelnou a vždy činnou přirozenost. Neboť duch je to, co se samo sebou hýbe. Tělo nazýval jeho obydlím smrtelným, dělitelným a podřízeným. Duše podobá se éterickému tělu, které si duch spřádá a pro sebe staví. Má podobnou formu jako tělo, které oživuje a přežívá po jeho smrti. Stává se lehounkým vozem, jenž odváží ducha do sfér božských či jej nechává znovu upadnout do temných oblastí hmoty dle toho, byl-li člověk dobrým nebo zlým. Neboť soustava a vývin člověka opakuje se v kruzích rostoucích na celém žebříku bytostí a ve všech sférách.

Podobně jako lidská Psyche (duše) zápasí mezi duchem, který ji přitahuje a tělem, které ji zdržuje, tak i celé lidstvo (zákon analogie) se vyvíjí mezi světem přírodním a zvířecím, v němž tkví svými kořeny tělesnými a světem božských čistých duchů, kde je jeho nebeský původ, pravá podstata a kam ono doufá se povznésti.

Co se děje v lidstvu, děje se i na všech zemích a rozšiřte tento kruh do nekonečna a co tam naleznete? Myšlenku tvůrčí, éter a světy ve vývoji: duch, duše a tělo božství. Zdvihajíce závoj za závojem, onu Máju, spatříte tam Triadu a Dyadu halící se v temné hlubiny Monady.

Zákon trojnosti tvoří základní kámen vědy esoterické. Všichni velcí zasvěcovatelé nábožensští jej znali. Jedna Zoroastrova věštba zní: „Číslo tři všude vládne světem a Monáda jest jeho principem“. Nedocenitelná zásluha náleží Pythagorovi, že ho dovedl vyjádřit s jasností genia řeckého, učinil jej středem své theogonie a základem všech věd. Platon ho hápal již nejasně a pozdější filozofové zákon trojnosti vůbec nepochopili.

Potrojnost lidská a božská shrnuta v Monádě tvoří posvátnou tetradu, posvátnou čtvernost. Člověk dospěje ke své vlastní jednotě jen do určité míry, neboť jeho vůle, která účinkuje na celou jeho bytost, nemůže současně účinkovat plně ve všech třech úrovních, pudově, duševně a intelektuálně. Svět a Bůh sám objevují se mu po sobě, odzrcadlené těmito zrcadly:

1. viděn instinktem a smysly, Bůh je mnohonásobný a nekonečný jako jeho projevy – odtud pochází polyteismus, mnohobožství

2. viděn uvažující duší, Bůh je dvojný, duch a hmota, odtud pochází dualismus Zoroastrův, Manicheův a vícero směrů

3. viděn čistým intelektem jeví se Bůh jako potrojný, duch, tělo a duše ve všech projevech světa – odtud berou svůj původ kulty trinitární Indie (Brahma, Višnu, Šiva /Živa/) a samotná trojice křesťanská (Otec, Syn a Duch svatý)

4. pojat vůlí, jež zahrnuje vše v jedno, Bůh jest jediný a odtud povstal Mojžíšův hermetický monoteismus

Různost náboženství je proto, že člověk realizuje božství skrze svou vlastní bytost, která je relativní a konečná, kdežto Bůh realizuje v každém okamžiku jedinost tří světů v harmonii všehomíra.

Pythagoras učil, že podstatné principy jsou obsaženy v prvních čtyřech číslech, jelikož teosofickou adicí mohou být všechna čísla redukována na pořadí čtyř prvních. Tak nekonečná různost bytostí, které tvoří svět, povstává kombinací tří prapůvodních sil: hmoty, duše a ducha, pod vlivem tvůrčí jednotky božské, která je mísí, odlišuje, soustřeďuje a přivádí k životnosti.

Jako všichni mistři vědy esoterické přikládal velkou důležitost číslu sedm a deset. Složka tří a čtyř znamená jednotu člověka s božstvím, představuje zákon vývoje. Číslo deset utvořené součtem prvních čtyř čísel jest číslem dokonalým, představuje všechny božské principy rozvinuté a spojené v nové jednotě.

Ukončujíc své vyučování, poukázal Pythagoras na devět Múz, zosobňující vědy seskupené po třech, předsedající trojí potrojnosti rozvinuté v devíti světech a tvořící s Hestií vědu božskou, opatrovatelku Ohně prapůvodního, dekádu posvátnou.

Žák dostal od mistra základy vědy. Prvým zasvěcením padly těžké šupiny hmoty, které zakrývaly jeho ducha. Roztrháním zářivého závoje mytologie, toto zasvěcení vytrhlo jej ze světa viditelného a vrhlo do prostoru bez mezí. Ale věda čísel byla jen předmluvou k velikému zasvěcení, ke kosmogonii a psychologii ezoterické, k vývinu duše. Vyzbrojen těmito principy, měl žák z výšin Absolutna sestoupit do hlubin přírody, aby tam pochopil myšlenku božskou v utváření věcí a vývoj duše jejími životy ve světech. Toto učení bylo součástí třetího stupně zasvěcování – dokonalosti.

Vývoj hmotný představuje projev Boha ve hmotě, která v této hmotě pracuje skrze duši světa. Hmotný a duchovní vývoj světa děje se protichůdným směrem pohybu, vývojem sestupným a vzestupným, ale rovnoběžně a souhlasně na celém žebříku bytostí. Jeden vysvětluje druhého a viděny společně vysvětlují svět. Viděti svět ze stanoviska fyzického nebo duchovního není pohlížení na dvě různé věci, ale pohlížení na svět ze dvou opačných konců.

Ze stanoviska pozemského vysvětlení světa musí počíti vývinem hmotným, tak se jeví svět nahlížen z této strany, z tohoto hlediska spatřujeme práci univerzálního Ducha ve hmotě  a sledujeme-li vývoj individuálních Monád, nepozorovaně přicházíme ke stanovisku spirituálnímu, dostáváme se ze vnějšku ku vnitřku věcí, z rubu na líc světa.

Takto postupoval Pythagoras, který posuzoval vesmír jako živou bytost, oduševnělou velikou duší a proniklou velikou inteligencí. Druhá část jeho vyučování počala tedy kosmogonií. Do středu světa umisťuje Oheň, kterého slunce je již jen odleskem. Oheň v esoterice orientální je vždy symbolem Ducha, vědomí božského, univerzálního. Popis je čistě esoterický a je jasný proto jen zasvěcencům, nelze ho bráti doslovně, jak to činí jeho nezasvěcení posuzovatelé. Jde o kosmografii duševní.

Prostorem mezilunárním označuje sféru vznikání životů, kruh generací. Zde dochází k inkarnaci a dezinkarnaci (ztělesňování a odtělesňování duší), neboť duše na zemi prochází životem tělesným, není to její domov. Sféry šesti planet se sluncem odpovídají vzestupným kategoriím duchů. Tato zdánlivě dětinská astronomie kryje pojetí duchovního světa. Věděl, že planety vyšly ze slunce a točí se kolem něho. Věděl, že každý svět sluneční tvoří pro sebe malý vesmír, jenž má svůj protějšek ve světě duchovním a má též své vlastní nebe. Planety sloužily za stupně vývoje. Toto bylo vyučováno pod slibem mlčenlivosti.

Viditelný svět je jen dočasnou formou. Duše světa, velká Mája, soustřeďuje a zahušťuje rozptýlenou hmotu v prostoru, pak ji znovu rozptyluje a rozsévá ji v kosmický éter. Moci, říše přírodních druhů a živoucí duše pocházejí od Otce, vyvěrají z duchovního věčného řádu jakož i z hmotné evoluce dřívější, tj. ze systému vyhaslých sluncí. Neviditelné mocnosti absolutně nesmrtelné řídí utváření a běh světů. Planety jsou dcerami slunce, a jsou obdařeny duší polovědomou, jež vyšla z duše sluneční a má svůj vlastní charakter a svou jedinečnou úlohu ve vývoji světa.

Každá planeta představuje zvláštní výraz myšlenky Boží, vykonává zvláštní funkci v řetězu planetárním a proto staří mudrci ztotožňovali jména planet se jmény velkých bohů, kteří představovali božské schopnosti v činnosti vesmíru. Čtyři prvky, z nichž jsou utvořeny hvězdy a též všechny bytosti, označují čtyři stupňované stavy hmoty: od nejhrubšího prvku země, čili stavu pevného, přes vodu, kapalinu, vzduch-plyn až ohni, jako prvku nezvažitelnému. Pátý prvek éter je tak jemný živel, že není atomický a má schopnost kosmického pronikání.

Doktrína indická i egyptská věděla o jsoucnosti staré pevniny jižní, jež zrodila plémě rudé a jeho mocnou civilizaci, Řeky zvanou Atlantis. Toto učení připisovalo střídavá vynoření a zatopení pevnin výkyvům pólů a připouštělo, že lidstvo již prošlo šesti potopami. Každý cyklus mezipotopní přinesl nadvládu nového plemene lidského. Přes občasné úpadky civilizace a lidských schopností celkový duševní stav lidstva má pohyb vzestupný.

Tedy lidstvo je konstituováno a jeho plemena jsou vržena na svou postupnou dráhu za potop zemských. Po vývoji země vyprávěl Pythagoras žákům o vývoji duše ve světech vesmíru. Mimo zasvěcení je toto učení známé jako stěhování či putování duší. Dnes málo lidí tuší, že mohlo mít pro zasvěcence povahu vědeckou, že mohlo otvírat nekonečné perspektivy a dát duši božskou útěchu. O žádné doktrině nebylo tolik chybně usuzováno, jako o této, takže je známa v dětinském přestrojení. I Platon, který se nejvíce přičinil o její zevšeobecnění, pověděl o ní fantastické i přemrštěné poznámky, buď z opatrnosti či pro přísahu mlčení nepověděl vše, co věděl.

Učení vzestupného života duše koloběhem životů je společné tradici esoterní a je korunou teosofie. I pro nás má svou důležitost, neboť současný člověk zavrhuje neurčitost filozofie a dětinské nebe primárního náboženství. Na druhé straně chudost, mlčení a nicotnost materializmu ho neuspokojuje.

Se zatajeným dechem poslouchali žáci výklad svého mistra nazvaný Nebeské dějiny Psychy. Co je duše lidská? Částečka velké duše světa, jiskra ducha božího, monáda nesmrtelná. Aby se stala tím, čím je dnes, musela dříve projít všemi říšemi přírodními, postupně se vyvíjejíc nekonečně dlouhou řadou životů. Prvek duševní a duchovní je přítomen ve všech říších, v říších nižších v množství nepatrném. Duše zde jsou ve stavu zárodečném a postupně se vyvíjejí po dobu milionu let. Čas od času postupují do vyšších stvoření té které planety. Jen při velikých kosmických revolucích přestupují do říše vyššího řádu, měníce při tom i planetu.

To, co tvoří podstatu člověka, muselo se vyvíjet miliony let, řetězem planet od říší nižších k vyšším  a od počátku vyvíjelo si princip osobnosti, který je všude doprovází. Zprvu matná, ale nezničitelná osobnost je božské početí Monády, ve které se Bůh jednou projeví vědomím. Čím výše Monáda vystupuje řádem organizmů, tím více vyvíjí své dřímající schopnosti. Síla polarizovaná stane se citlivou, citlivost stane se pudem, pud inteligencí. Čím více duše probouzí své vědomí, tím více se stává nezávislou na těle, tím více je schopna žít životem svobodným. Poezie řecká přirovnávala duši k okřídlenému hmyzu, jenž jest nejdříve červem v zemi a pak motýlem nebes. Nepolarizovaná duše v nerostu a rostlinách je vázána k živlům země. Duše zvířat je silně připoutávána ohněm zemským. Jedině duše lidská pochází z nebes a tam se vrací po smrti.

Dle starých tradic esoterních počalo současné lidstvo svůj život na jiných planetách, kde je hmota méně hustá než hmota Země. Tělo bylo jakoby z par, inkarnace byly lehké a snadné. Schopnosti přímého zření duchovního byly velmi mocné a velmi jemné, rozum a inteligence naopak byly ve stavu zárodečném. V tomto stavu polotělesném a poloduchovním viděl člověk duchy, nemyslel, nepřemýšlel, opájel se zvuky, tvary a světlem. Orfikové tento vývoj nazvali nebem Saturnovým.

Teprve inkarnováním na planetách stále hutnějších se člověk ztělesnil. Lidstvo ztratilo svůj smysl duchovní, ale svým zápasem se světem zevnějším mocně vyvíjelo svou rozumovou inteligenci a vůli. Země je posledním stupněm tohoto sestupu do hmoty, který Mojžíš nazval vyhnáním z ráje. Odtud člověk může namáhavě vystupovat po spirále životů vzhůru a znovu nabývati smyslů vnitřních, duchovních. Jenom tehdy se stane dokonalým člověkem, synem a dcerou Boží.

Jaký je stav božské Psychy v pozemském životě? Duše je pevně spjata s tělem, nežije, nedýchá, nemyslí jinak než skrze ně a přece ono není jí samotnou. Někdy opanovaná tělem, žije jen jeho pocity a vášněmi. Jindy ztrácí se ve výši myšlenek, zapomene na své tělo, až ono tyransky se přihlásí. Ve věčném zápasu marně hledá štěstí a pravdu. Rození a smrt uzavírá ji mezi dvě osudové meze.

To, co člověk nazývá duší, je éterický dvojník těla, jenž v sobě chová nesmrtelného ducha. Astrální tělo, ač dokonalejší a jemnější než fyzické tělo, není nesmrtelným jako Monáda, kterou chová v sobě. Duch je formuje a stále přizpůsobuje ku svému obrazu. Duše při umírání obyčejně předtuší oddělení se od těla, nahlédne sama v sebe, má vědomí o druhém světě. Je šťastna ze svého osvobození tělesného, je unášena velkým světlem do své rodiny duchovní.

U člověka, který žil svým tělem a jeho rozkošemi a potřebami a duchovní opomíjel, tomu tak není, probouzí se v polovědomí jako ze ztrnulosti těžkého snu. Temnoty jej obklopují, nevidí a ničeho se nemůže zachytit, kolem něho a v něm je zmatek. Nevyvinul dosud své vnitřní smysly. Taková duše velmi pomalu se očišťuje a přichází ku vědomí sebe sama.

Duše průzračná a lehká vzlétá do světla nejvyššího na zavolání Poslů, okřídlených Geniů, kterým říkáme bohové, protože se vymanili z kruhů znovuzrození. Nebeský život duše nechápe duch zatížený zemí, uhodnou jej zasvěcenci, vidí jasnovidci. Ve svém druhém životě podrží si duše svou osobnost a ze svého života pozemského uchovává si jen vzpomínky šlechetné a špatné nechává klesnout v zapomenutí ve vlnách Léthé, jak praví básníci. Zvenčí světa vrátila se dovnitř, domů. Dostane se jí vyučování hierarchického o kruzích božské Lásky. Bude slavit božské mysterie.

Jako život pozemský i duchovní život má svůj počátek, vrchol a svůj úpadek. Nepřemožitelná síla svede duši opět do nových zápasů a utrpení pozemského. Tíže přibývá a vědomí se temní, duchovní vůdce přivede ji k ženě, která bude její matkou. Splynutí provádí se pomalu, ústroj za ústrojem. Světlo už je jen jiskřičkou, hmota ji svírá a prostupuje jí tíže a tma. Nebeská vzpomínka ožije jen duchovní vědou nebo bolem či láskou  nebo smrtí!

Zákon vtělování-inkarnace a odvtělování-dezinkarnace odhaluje opravdový smysl života a smrti. Tvoří hlávní jádro ve vývoji duše a dovoluje nám ji sledovat zpět až do hlubin přírody a kupředu do výšin božství. Narození pozemské je smrtí ze stanoviska duchovního a smrt je vzkříšením nebeským. Střídání se dvou životů je potřebné k vývoji duše a každý z nich je současně důsledkem a vysvětlením druhého. Kdokoliv pronikl těmito pravdami, je v srdci mysterií (tajů), v jádru zasvěcení.

Staří zasvěcenci nazývali spánek bratrem smrti, neboť závoj zapomenutí dělí spánek od bdění, jako dělí zrození a smrt. I náš život pozemský je rozdělen na dvě roviny stále se střídající. Toto přeměňování pólů vlastní bytosti je potřebné k vývinu duše. Vzpomínka na světlo a život po smrti je silnější nežli všechny úvahy pozemské. Podle toho, jak se duše drží těchto vzpomínek nebo je opouští, vidíme ji buď vítězit nebo podléhat. Pravá víra je tato němá věrnost duše sama k sobě. Pro tuto příčinu Pythagoras i všichni teosofové posuzovali život pozemský jako potřebné propracování vůle a život nebeský jako vzrůst duchovní a dovršení.

Životy se střídají a nepodobají se sobě, ale váží se na sebe s nemilosrdnou důsledností. Jejich postup je ovládán všeobecným zákonem (karmou), kdy skutky jednoho života mají svůj osudový následek v životě následujícím. Není slova ani skutku, aby nemělo své ozvěny ve věčnosti, praví staré přísloví. Karmický  zákon vysvětluje zdánlivé nespravedlnosti osudu, tělesné vady, bídu a rány osudu a neštěstí všeho druhu.

Život zločinný zplozuje život odpykání, život nedokonalý přináší život zkoušek.  Dobrý život vykonává poslání. Život vznešený je posláním tvůrčím. Morální utrpení zdá se nespravedlivé ze stanoviska jediného života, ale je obdivuhodně spravedlivé a přesné z úrovně celé řady životů.

Současně jak duše po stupních vystupuje, získává větší podíl na volbě svých vtělení. Čím je duše vyšší, tím více si v inkarnacích zachovává jasné vědomí o životě duchovním. Zasvěcenci pamatovali si i svá minulá zrození.

Duše tedy může stoupati nebo klesati podle toho, poslouchá-li popudy nižší nebo božské. Ve všech životech je třeba podniknout boje, volby a rozhodnutí. Vědomí lidské vždy cítilo pravdu se zvláštním chvěním. Na stoupající cestě dobra musí přijít jeden život, kdy duše dosáhne plného vědomí dobra a zla a posledním nejmocnějším úsilím může se povznést na jistou výši, odkud nebude třeba již sestupovat a kde počíná cesta vrcholná.

Zrovna tak duše jdoucí po cestě zvrhlosti může se obrátit k dobru. Když ale jednou přestoupí vymezené hranice a její tvrdošíjnost ve zlu zůstává, potom řítí se na dno temnot. Ztratí svou lidskost. Člověk se stane démonem, démon zvířetem a jeho nezničitelná monáda bude muset znovu nastoupiti pracnou cestu celou řadou říší vzestupných a životů bezpočetných. Toť peklo skutečné dle zákona vývoje.

Duše tedy může stoupati nebo klesati řadou životů. Vývoj pozemského lidstva děje se dle zákona vzestupného růstu, který je součástí božského řádu. Zvířata jsou příbuzná s člověkem a člověk je příbuzný s bohy, říkal Pythagoras. Pokrok neděje se stejnoměrně, ale v pravidelných obdobích, kdy menší jsou vždy ve větších celcích uzavřeny. Každý národ má své mládí, svou zralost a úpadek. Tak je tomu i s plemeny, s plemenem rudým, černým a bílým, jež vládla po sobě zemi. Plémě bílé je ještě v plném mládí, dosud nepostoupilo do zralého věku.

I ono ze svého středu vyvine plémě dokonalejší znovuzavedením zasvěcení a duševním výběrem manželství. Antičtí zasvěcenci připouštěli, že přijde okamžik, kdy velká masa jednotlivců odejde na jinou planetu, aby tam počala nový koloběh životů.

V řadě cyklů, jež tvoří planetární řetěz, vyvine lidstvo své schopnosti intelektuální, spirituální a nadsmyslové, takové, jaké již dříve velcí zasvěcenci v sobě vychovali a přivedou je k rozkvětu všeobecnému. Takový vývoj přivede mezi lidstvo takové změny, o kterých nemáme ani tušení. Platon chtěje ten stav přiblížit, pravil, že v těch dobách bohové budou obývat chrámy lidí.

Ve vzestupném vývoji lidstva na jiných planetách stanou se těla více éteričtější až lidstvo dostoupí ke stavu čistě duchovnímu, k oné osmé sféře, která je již nad kruhem rození a kterou staří teosofové označovali jako stav božský. Při závratném vzestupu počet vyvolených bude se zmenšovat, ne všichni budou usilovat a snažit se stejně. Jakmile tedy duše přemůže hmotu a vyvine všechny duchovní schopnosti v ní dřímající a sama v sobě nalezne počátek a konec všech věcí, pak inkarnace nejsou již potřebné. Duše vstoupí do stavu božského v úplný soulad s inteligencí božskou.

Soustava sluneční netvoří jen materiální mechanizmus, ale tvoří organizmus živoucí, království nebes, kde duše cestují ze světa na svět. U Pythagora apoteóza člověka nebyla vnořením se do bezvědomí, ale byl to vstup do činnosti tvůrčí ve vědomí nejvyšším. Duše, která se stala čistým duchem neztrácí svou osobnost, ale dosáhne jí úplnou, jelikož se spojí se svým pratypem v Bohu. Pamatuje si své veškeré životy minulé – v tomto stavu stává se člověk polobohem: u něho věděti znamená moci, milovat je tvořit a býti znamená zářit pravdou a krásou.

Duchovní věčnost má jiné míry nežli je čas sluneční, má své stupně, svá pravidla a zákony, své letokruhy. Jenomže přesahují vědomí a pojetí lidské. Takový vývoj vyžaduje tisíce i miliony let. Takto tedy vykládal Pythagoras evoluci duší více jak před dva a půl tisíci lety, podle mnohem starší duchovní nauky.

 

Po zasvěcení inteligence mělo následovat zasvěcení vůle, nejtěžší ze všech zasvěcení, kdy poznanou pravdu měl žák uvésti do svého života, měl jí žíti. Zde počínal čtvrtý stupeň zasvěcení – epifanie (zjevení). Bylo třeba dosáhnouti dokonalosti na všech třech úrovních: realizovat pravdu v inteligenci, ctnost v duši a čistotu v těle.

Držení se v míře mělo udržovat čistotu tělesnou, chápanou ne jako cíl, ale jako prostředek. Veškeré nadužívání tělesné zanechává svou stopu jako skvrnu na těle astrálním, v živém organizmu duše a tím zároveň na duchu. Je tedy třeba čistého těla, aby i duše byla čistou.

Je třeba, aby duše osvětlená inteligencí získala odvahu, odříkání, oddanost a víru, čili ctnost a utvořila z ní svou druhou podstatu, kterou by nahradila svou podstatu první. Dále je třeba, aby intelekt dosáhl moudrosti tak, aby dovedl rozlišovat dobro od zla a viděl Boha i v nejmenších tvorech, jakož i v jednotě světů.

Na této výši se člověk stane adeptem (zasvěcencem) a má-li dostatečnou energii, přivlastní si nové schopnosti a nové moci.  Vnitřní smysly duše se mu otevírají, jeho vůle působí na druhé lidi. Někdy uzdravuje přítomné vkládáním rukou, někdy pouhou svou přítomností. Soustředěním myšlenky a vůle účinkuje jeho energie i na dálku.

Velmi málo je adeptů a ještě méně těch, kteří dosáhnou této moci. Řecko poznalo jen tři: Orfea, Pythagora  a Apollonia z Tyany. Pythagoras představuje adepta prvého řádu, avšak s duchem vědátora, jehož filozofické podání blíží se již duchu modernímu.

Morálka, která se neopírá o nejvyšší cíle člověka, bude jen prospěchářská a nedokonalá. Učilo se, že volnost a svobodu lidskou nemají ve skutečnosti ti, kteří jsou otroky svých vášní a nemají na ni právo ti, kdož nevěří v duši ani v Boha, ti jsou zase v otroctví rozumu omezeného světem fyzickým. Pravým určením člověka je stoupati stále výše svým vlastním úsilím. Kruh svobody rozšiřuje se stoupáním, zmenšuje se klesáním, otročením pudů.

Osud tedy vládne nad minulostí, Svoboda nad budoucností a Prozřetelnost nad oběma. Zlo jsoucí v nesouladu se zákonem božským není dílem Boha, ale člověka a má jen omezenou jsoucnost. Dobro v souladu se zákonem božským má  bytí skutečné a věčné.

Různost duší, podmínek a osudů nemůže se jinak vysvětlit, než naukou o znovuvtělování, řetězem životů. Různé životní podmínky povstávají z nestejně moudrého použití svobody v životech minulých a různých stupňů intelektuálních. Lidé žijící na Zemi náležejí do vývojových stupňů nesmírně různých, které počínají od polo-zvířeny až do stavů andělských svatých a odtud až do božského království genia. Země podobá se lodi a všichni, kdož jí obývají jsou jako cestující přicházející a rozcházející se do různých končin vesmíru.

Osud – to jsou strážní duchové, kteří duši vedou, určí podle jejího stupně a hodnoty budoucí vtělení. Mudrci a svatí proroci a božští tvůrcové – i oni prošli všeobecným vývojem. Dle nestejných stupňů vyspělosti lze lidi roztřídit do čtyř skupin:

  1. U největšího počtu lidí účinkuje vůle hlavně v těle – lidé pudoví. Jsou schopni nejen k práci tělesné, ale i vývoji inteligence ve světě fyzickém, zejména v obchodu a průmyslu.
  2. Vůle člověka a následně i vědomí dlí v duši, citlivost je ovládaná inteligencí a vytváří soudnost. Jsou to animikové, živé letory a vášnivci. Podle své povahy jsou vojáky, umělci a básníky, největší počet spisovatelů a vědátorů je v této skupině; žijí v pojmech relativních, aniž by se povznesli k univerzalitě.
  3. Vůle se naučila působit výsostně čistým intelektem, osvobodila se z pout tyranie vášní a z hmotné omezenosti, koncepce takových lidí má povahu univerzální. Jsou hrdiny, mučedníky vlasti, básníky prvého řádu a opravdovými filozofy a mudrci. Vášně zcela nevyhasly, neboť jsou ohněm a elektřinou ve světě morálním, ale vášně se staly služebníkem inteligence.
  4. Nejvyšší ideál lidstva – oni jediní uskutečnili jedinost v potrojnosti lidské. Získali královskou moc inteligence nad duší a pudem, vyvinuli vůli nad celou svojí bytostí. Řízením a ovládáním svých veškerých schopností vykonávají veliké dílo mistrovství. Jsou to prvopočáteční vůdcové, nejvznešenější géniové, kteří přeměňují lidstvo. Jsou tak vzácní, že je možno v dějinách lidstva spočítat.

 

Jest třeba nalézt nekonečně velké v nekonečně malém, abychom ucítili přítomnost Boha. To je to, co pociťovali Pythagorovy učedníci, když jim na vrcholu svého učení ukazoval, jak věčná Pravda se projevuje ve spojení Muže a Ženy v manželství.

Pravěk chápal lépe jednu hlavní pravdu, kterou pozdější věky příliš neuznaly. Žena, aby dobře naplnila poslání manželky a matky potřebuje vychování a zvláštní zasvěcení. Proto je třeba zasvěcení vyhrazené čistě ženám. Až do zániku pohanství vzkvétalo v tajích Dionýsových i v jiných chrámech. Vyučována byla věda života manželského a umění mateřství.

Tyto povinnosti vykonávané ženou starověk posuzoval jako božské, žena byla skutečnou kněžkou své rodiny, ochránkyní posvátného ohně života. Zasvěcení ženské může být posuzováno jako pravá příčina krásy plemene, síly a zdraví generací. Pythagoras pročistil a prohloubil to, co bylo již před ním.

Ženám byla objasněna proměna lásky v dokonalém manželství, které bylo chápáno jako proniknutí dvou duší v pravém jádru života a pravdy. Muž ve své síle jako představitel principu a ducha tvůrčího a žena zosobňující přírodu v její tvárné síle a zázračných uskutečňování pozemských i božských – nuže nechť tyto dvě bytosti dosáhnou úplného splynutí těla, duše a ducha a tvořiti budou ve své dvojici malý obraz celého všehomíra.

Aby však věřila v Boha, žena potřebuje vidět ho žít v muži; proto je třeba, aby muž byl zasvěcen. On svou hlubokou inteligencí života a tvůrčí vůlí může oplodňovati duši ženy a proměniti ji v božský ideál. Tento ideál žena milovaná vrací mu rozmnožený v jejích něžných citech, chvějících se myšlenkách, odzrcadlí mu jeho ideál, až stane se mu ideálem. Tvoří-li muž svou žádostí a vůlí, žena fyzicky a duševně rodí láskou, její pomocí stane se tělem a krví.

Ve své úloze milenky, ženy, matky či inspirované ženy, není nikterak menší, naopak je božštější než muž. Neboť milovat znamená zapomínat na sebe. Žena, která se zapomíná  a ničí se ve své lásce, je vždy vznešená. Nalézá v tomto zničení svoje obrození nebeské, svoji korunu světla a nesmrtelné záření své bytosti. Takto pojatá láska je darem božím.

Nejčastěji však obě pohlaví bojují vzájemně v lásce samotné. Žena se bouří proti sobectví a hrubosti muže, muž pohrdá ženou pro faleš a marnivost. Uprostřed toho hluboké a silné vášně, hrozné vábení, tím mocnější, čím více jsou omezovány zvyklostmi světskými a řádem společenským. Z toho povstávají lásky plné bouří a morálních katastrof, tragických neštěstí.

Muž unavený, který nenalézá Boha ani ve vědě ani v náboženství, vášnivě ho hledá v ženě. A dobře činí. Ale jenom zasvěcením do velkých pravd nalezne ho v Ní a ona v Něm. Mezi dušemi, které se vzájemně neznají aniž znají sebe samy, které často opouštějí se za zlořečení, je jakási nesmírná žízeň po vzájemném proniknutí se, po splynutí, v němž by nalezli nedostižné štěstí.

Toto beznadějné hledání je nutné, neboť vychází z božského nevědomí. Až tehdy, kdy muž a žena poznají sami sebe a jeden druhého v hluboké lásce a zasvěcení, pak jejich splynutí bude zářící a tvůrčí silou. Pro opravdu zasvěceného muže a ženu má stvoření dítka smysl nekonečně krásnější a dosah daleko větší, nežli pro nás ostatní. Početí stává se úkonem posvátným, jest to zavolání duše ku vtělení se. Otec i matka vědí, že duše dítka žila před narozením již životem pozemským.

Mezi duší vtělenou a matkou je vždy vysoký stupeň podobnosti. Jako ženy zlé a zvrhlé připoutávají duše pekelné, ženy něžné přitahují božské duchy. A svatá a božská je úloha matky utvořit jí nový domov, osladit takové duši vězení v těle a usnadnit zkoušku života.

Tak vyučování, které začalo v hlubinách Absolutna, trojicí božskou, zakončovalo potrojností lidskou. V Otci, Matce a Dítěti zasvěcenec dovedl nyní poznat Ducha, Duši a Srdce živoucího světa. Toto poslední zasvěcení tvořilo základ díla sociálního, počatého ve výsostech a v kráse Ideálu, stavbu, na níž každý zasvěcenec má přiložiti svůj stavební kámen.

 

Rodina Pythagorova, škola a její osudy.

Jako mnozí velcí adepti zřekl se ženy a rodiny, aby se věnoval svému dílu. Jeho láska patřila všem žákům. Mládí duše, tento nesmrtelný plamen, který velký zasvěcenec čerpá ze života duchovního, zářil v něm a podmaňoval jeho okolí. Ve svých šedesáti letech byl na výši svých sil. Zamilovala se do něj dívka mladá a velmi krásná. Mudrc byl zmaten. Své smysly dovedl ovládnout, svou obrazotvornost zdrtil. Ale blesk této duše pronikl jeho duší. V této panně zralé touhou, proměněné myšlenkou úplné odevzdanosti, nalezl družku a postřehl úplnější uskutečnění svého díla.

Porozumění a splynutí obou životů bylo úplné. Není to manželství, jež posvěcuje lásku, ale je to láska, jež ospravedlňuje manželství. Theano tak vnikla do myšlenky svého muže, že po jeho smrti byla středem pythagorského řádu a jeden řecký spisovatel cituje ji jako autoritu doktriny Čísel.  Pythagorovi dala dva syny a dceru. Rodina Pythagorova byla řádu opravdovým vzorem.

Jeho dům byl nazýván chrámem Ceres a jeho dvůr chrámem Muz. Pythagoras žil v Krotonu třicet let. Dvacet let po svém příchodu nabyl velké moci. Žádný filozof neměl nikdy takového vlivu. Kromě své školy v Krotonu s jejími odbočkami v jiných městech, ovládal i politiku těchto malých států. Kroton měl instituci aristokratickou. Rada tisíci skládala se z urozených rodin, vykonávala zákonodárnou moc a bděla nad mocí výkonnou. Lidová shromáždění byla sice svolávána, ale měla moc jen omezenou.

Pythagoras nemiloval potlačování oligarchické ani chaos demagogie. Přijal konstituci takovou, jaká byla a hleděl do ní zavést nový pořádek. Nad radou tisíce zorganizoval radu tří set vyvolených prvými, ale vybíraných jenom ze zasvěcených. Dva tisíce občanů krotonských zřeklo se života dosavadního a žilo společně s rodinami; majetky své odevzdali pospolitosti.

Pythagoras chtěl mít v čele vládu vědeckou, méně tajemnou, ale též vysoko postavenou jako kněžstvo egyptské. Zavedl princip zasvěcování a zkoušek do vlády státu a usmířil touto syntézou zásadu volební či demokratickou, s vládou skládající se z výběru inteligence a ctnosti. Rada tři set tvořila jakýsi řád politický, vědecký a náboženský, jehož uznávanou hlavou byl Pythagoras. Tyto spolky či hétairy rozšířily se skoro do všech měst v celé jižní Italii. Řád pythagorský směřoval k tomu, aby se stal hlavou státu v celé jižní Italii. Když byl povolán k jednomu tyranovi, samovládci Sicílie, přiměl ho Pythagoras svou výmluvností, aby se zřekl svého bohatství nespravedlivě nabytého a poděkoval se ze své vlády. Všude, kde se objevil Pythagoras, zavedl pořádek, spravedlnost a svornost. Města učinil samostatnými a osvobodil je z poddanství jednoho od druhého. Pythagorova vláda trvala čtvrt století. Neúnavný zasvěcenec dosahoval devadesáti let věku, když se  dostavila reakce.

Pythagorejci byli již dříve předmětem tupé nenávisti, kterou mysterie a vyšší úroveň duševní vyvolává v davu. Jiskra vyšla ze Sybaridy, soupeřky Krotonu. Bylo zde lidové povstání a strana aristokratická prohrála. Pět set vyhnanců požádalo o přístřeší Krotonské, Sybaritští žádali jejich vydání, po zakročení Pythagora nebyli vydáni do rukou nemilosrdných protivníků. Sybaris vyhlásilo válku Krotonu. Armáda Krotonu vedená věhlasným atletem Milonem porazila zcela Sybaritské. Město bylo dobyto a zcela zničeno. Není možno připustit, že by byl Pythagoras schválil takové potrestání. Příčilo se to jeho zásadám a zásadám zasvěcenců. Spíše ani on ani Milon nemohli udržet na uzdě uvolněné vášně vítězného vojska, roznícené dávnou žárlivostí, předrážděné nespravedlivým útokem.

Veškerá pomsta ať již individuální či národů, přináší odvetu uvolněných vášní. Nemesis toho byla hrozná a důsledky dopadly na Pythagora a jeho řád. Po dobytí Sybaridy žádal lid rozdělení pozemků. Nedosáhnuvši toho, strana demokratická navrhovala změnu konstituce, čímž by měla být zrušena rada tří set, nepřipouštějíc jiné moci než jediné: všeobecného hlasovacího práva. Přirozeně Pythagorejci byli proti reformě, která byla proti jejich zásadám a která podkopávala základy trpělivého díla mistrova.

Jistý Cyklon chtěl kdysi vstoupit do školy. Pythagoras byl velmi přísný k přijímání nových žáků, nepřijal jej pro jeho prudkou a nepoddajnou povahu. Odmrštěný kandidát stal se zarputilým odpůrcem. Získal hlavní štváče lidu a připravoval revoluci, která měla začít vypuzením Pythagorejců. Jednoho večera, kdy hlavních čtyřicet členů řádu bylo shromážděno u Milona, tribun vzbouřil dav. Rozzuřený dav zapálil dům. Třicet osm Pythagorejců i s mistrem zahynulo v plamenech či byli ubiti davem. Jen Archipes a Lysis unikli vraždění.

Tak zemřel tento velký mudrc, tento božský člověk, který se pokusil dáti lidem moudrou vládu. Vyvraždění Pythagorejců bylo signálem demokratické revoluce v Krotoně a v celém zálivu tarantském. Města italská vyhnala nešťastné učedníky. Řád byl rozprášen, mnozí odešli do Sicilie a Řecka. Po nových revolucích směli se vrátit pod podmínkou, že nebudou tvořit politické sdružení.

Obrozující vliv Pythagorův pro celé Řecko byl ohromný. Pythagoras byl jedním ze zasvěcenců prvního řádu, viděl bezprostředně zrakem duchovním a znal klíče věd ezoterních a světa duchovního. Čerpal tedy Pravdu z původního pramene. Spojil morálku, vědu a náboženství širokou syntézou. Prapůvodní pravdy uspořádal do vědeckého pořádku.

Ti, kdož mistra Pythagora pochopili, tak zjistili, že v hlubině této nauky září slunce Pravdy Jediné. Jeho rozptýlené paprsky naleznou se ve všech náboženstvích a filozofiích, jejich jádro je ale zde. Platon převzal z Pythagora celou metafyziku, měl o ní úplnou ideu, třebaže ji vyložil s menší přesností a čistotou. Moderní věda zabrala přízemí a upevnila základy. Celá řada filozofických škol a různé mystické a náboženské sekty obývaly její různá obydlí. Ale žádná filozofie neobsáhla celek.

(Tvar jména Pythagora a ostatních jmen je ponechán dle překladu knihy: Velcí zasvěcenci z roku 1929).