2.část praktická

Dobro a zlo, světlo a tma.

Teprve z pohledu Jednoty chápeme onu hru sil dobra a zla, světla a tmy, nutnost a účelnost jejich existence. Z vyššího úhlu pohledu jde o hru, z úhlu pohledu zúženého hmotou jde o život se vším všudy. Z vyššího úhlu pohledu vnímáme i pohyb oněch stran hry – neboť vše je božské. Strana tmy jde ze světla do tmy, jde cestou involuce, z ducha do hmoty, z Jednoty do jejích částí, tvoří ono zlo, temnotu a vytváří podsvětí-peklo jako svou součást bytí. Části oddělené od Jednoty jsou samy o sobě nedokonalé, neharmonické, nespravedlivé, nepoznatelné jen ze sebe, tedy i nevědoucí; zapomněly na onu Jednotu, povyšují sebe nad vše a vysvětlují vše ze sebe. Tedy jsou matoucí, nepravdivé a pravdu nepřipouštějící, odsuzující a dokonce pravdu trestající. K tomu si tvoří pravidla, řády, instituce, prostředky atd. Z kopce dolů se ve hmotném světě vždy lépe jde, hmota je pro involuci spojencem, ve hmotě je pro tmu každá doba příhodná.

Druhá strana, strana světla, jde ze tmy do světla, z hmoty k duchovnu, produchovňuje hmotu cestou zezdola nahoru. Je to těžší, těžce se překonává přitažlivost hmoty. Hmota tíží, láká, svádí, není spojencem. Je málo učitelů, člověku samotnému trvá mnohé životy, než ze své praxe, ze svých zkušeností je schopen vytvořit obecné poznání, teorii. Necítí, či jen slabounce cítí odezvu při svém jemnějším vylaďování, je tolik variant, která je ta správná, kratší. Snazší je sklouznout, nedá to takovou práci, jako drápání se nahoru. Ze tmy se jde za světlem, za dobrem, k Jednotě. Nejsou vždy podmínky pro to, aby se dobro projevovalo, spojovalo, vítězilo. Jsou doby příhodné a nepříhodné pro duchovní vzestup člověka, národů, civilizace. Ve hmotné dimenzi se tak musí činit skrytě, potajmu – jinak jsou všechny síly materiálního světa namířeny proti vzestupujícímu. Příklad ukázání cesty pro následovníky je od počátku těžký.

Programem duchovních sil je přeměna nižších ve vyšší vibrace, to je evoluce, duchovní vývoj. K tomu jsou v opozici temné síly, které mají v programu přeměnu vyšších vibrací v nižší, to je involuce, duchovní sestup. Lidé pod vlivem zla používají své duchovní energie v protikladu s Řádem stvoření. Jejich cílem je pohodlí konzumenta. Aby se nemuseli namáhat poznáním, vysvětlují dokonalý řád stvoření za nepoznatelný /agnostici/, nebo jako chaos, kde vládne náhoda. Zlo je kategorie vázaná vždy na nitro stvořené bytosti.

Toto vše Buddha poznal, věděl a učil, že zlo není konečné, že je to jen zbloudění od dobra, od pravého bytí. Že toto zbloudění v sobě již obsahuje vlastní konec a snažil se tento proces uspíšit. Dobro podněcuje nevyvinuté bytosti k proměně z nižší na vyšší úroveň duchovní, z nevědomých jedinců vede ke vědomé spolupráci, až se stanou tvůrci světů, až splynou s Jednotou absolutna. Je dvojí druh dobra: původní, které je nevinností a získané, které je ctností. Duše na Zemi prochází zkouškou, aby se její čistota zakalila, načež se musí očistit obětí. Svědomí se v člověku projevuje jako vnitřní hlas, který ho upozorňuje, co má a nemá dělat. Svědomí je výsledek zkušenosti mnoha vtělení.

Země je zóna svobodné vůle ve vesmíru, zlo i dobro jsou zde v poměru 1:1. Jsou říše života nižší, kde zlo má větší podíl, a vyšší, kde dobro převažuje zlo. Vyšší světy a sféry existují a jsou oživeny bytostmi, které v sobě přemohly zlo a nevědomost. Vývoj člověka není vázán na tuto jedinou hmotnou dimenzi, duch není vázán prostorem a časem. Země je oběžnicí s posláním vnést do světa lásku.

Je také třeba vědět, že dobro a zlo, které jsme zaseli, sklízíme i s úroky. Dobro plodí dobro, zlo plodí zlo a obojí se k nám vrací zpět. Pokud chce někdo utrpení komukoli připravovat, bude ho i sklízet, o to se již postará zákon vyrovnání energií, zákon Karmy. Jeden život na splacení všech našich chyb a omylů opravdu nestačí. Zákon karmy spolupracuje se zákonem opětovného zrozování, se zákonem Reinkarnace. Zlo jednou spáchané, nikam nemizí, zůstává uloženo v podvědomí. To je ona 13. komnata, kterou má každý člověk uvnitř své duše, která čeká na proměnu svých negativních energií v pozitivní procesem vědomého duchovního vývoje: zjevením viny, přijetím viny a pokáním za své viny. Ve svém podvědomí máme uloženou individuální i kolektivní paměť lidskou.

Kristus řekl: „Neodejdeš, dokud nesplatíš do posledního haléře.“ A také řekl: Vůči Mně musí být člověk buď zcela studený anebo již zcela horký, chce-li být Mnou přijat. Vlažní budou však tak dlouho drženi v dáli ode Mne, dokud se nestanou buď studení nebo horcí. A tak musejí také tito vlažní lidé projít dříve všelijakým ohněm zkoušek a pokušení, nežli se stanou pro Mne a Mé království způsobilými a schopnými.

Stejně tak jednotlivci, strany i státy v období zkoušek, biblicky řečeno oddělování zrna od plev, nebudou moci zůstat vlažnými, obojetnými, přiklánět se dle svého prospěchu k té či druhé polaritě, ale budou muset přiznat barvu, přiklonit se k jedné či druhé polaritě. Kdo to neučiní sám, dobrovolně a aktivně, bude k tomu prostřednictvím různých kritických situací donucen. To je smysl období oddělování pšenice a koukolu. Je pravdou, že Sodoma a Gomora zanikly, za to však vzešel Bábel. Proto nechme pšenici vyrůstat s plevelem, však již přijde doba dělení.

Dobro a zlo jsou polarity, jedno bez druhého nelze poznat, oboje má svou funkci. Mudrci vědí, že dobro se zlem nebojuje. Zlo může použít všechny zbraně, dobro je použít nemůže, chce-li dobrem zůstat. Moudrou radu pro cestu dobra najdeme v přísloví: psi štěkají, karavana jde dál. Podobnou radu dostává princezna-duše, která jde vysvobodit prince-tělesnost na skleněnou horu: neohlížej se vpravo, vlevo ani dozadu, nevšímej si příšer ani dravé zvěře, jdi stále vpřed, jen tak dojdeš cíle. Ježíš říká: ustup Satane, nedává se s ním do křížku, je zcela lhostejný k jeho lákání, jde svou cestou za svým cílem – to je důležité.

Zlo proto láká člověka, aby sešel ze své cesty vývoje; to je funkcí zla, aby člověk v boji se zlem ztrácel své síly a sešel ze své cesty. Zlo je destruktivní a protivývojová tendence v evoluci, působí proti organické dokonalosti celku. Jdi za svým cílem, nechť psi štěkají, štěkat budou stále; necháme-li je a jsme v klidu a pohodě, nic nezmohou.

Drakobijce svatý Jiří bojuje se saní a když utne jednu hlavu, narostou jí další hlavy. Smysl boje sv. Jiří s drakem leží v jiné rovině, nežli je běžně známo: ne boj se zlem ve vnějším světě musí člověk svést, ale vnitřní boj v sobě musí člověk vést, se všemi svými vášněmi a žádostmi vázanými k tělu a k hmotným statkům; v naší nejnižší pudové části zvané kama jsou soustředěny pudy zvířecí, ty musí člověk přeměnit. Bez vnitřní proměny není možná přeměna vnější, neboť vnější je jen odzrcadlením vnitřního, tak nás učí jeden z UKZ. Zlo má za úkol přivést lidstvo na vyšší stupeň vývoje, neboť dobro, má-li se vystupňovat ve svatost, musí zlo překonat.

Chceš-li ovládnout chtíč, hněv lakomství, žádosti těla, pak nikdy těch věcí sám neovládneš. Ale když soustředíš svou mysl na Boha, naladíš se na vibraci jeho lásky, tu tvoje smysly samy se budou držet na uzdě bez velké tvé námahy. Čili ne zevní námahou, zevním rozumem, ale cestou vnitřní může tě Bůh ze své milosti očistit. Ve všem duchovním poznání je milost boží podstatnou složkou, bez ní není možný pokrok. Dobro i zlo, kabalisté definují zlo jako nedostatek světla, tmu, tedy dobro i zlo jsou relativní pojmy, mohou mít i převrácený smysl: co je pro jednoho zlem, může být pro druhého dobrem. Zlo jsoucí v nesouladu se zákonem božským není dílem Boha, ale člověka a má jen omezenou jsoucnost. Dobro v souladu se zákonem Božským má býti skutečné a věčné.

Ve skutečnosti neexistuje dobro a zlo, je to jen nepoznání (temnota) příčin a následků. Člověk svým nepoznáním Řádu způsobuje příčiny, jejich následky označuje za zlo, ač se jedná o spravedlnost a vyrovnání.

Rozum a cit.

Náš rozum, na který jsme tak neuvěřitelně hrdí, je pouhým nástrojem pro pozemské bytí, není schopen pozvednout se za hranice hmoty. Jak začal člověk užívat rozumu běžně a čím častěji ho používal a posiloval, tím rychleji a trvaleji zapomínal na svůj božský původ a zdroj. A jak se jeho intuice vytrácela, měl rozumu o to více zapotřebí, aspoň si to myslel a dodnes si to ve většině myslí.

Čím více se člověk ztotožňoval se svou tělesnou schránkou, tím rychleji zapomínal na svůj starý, dávný pocit jednoty a sounáležitosti všeho se vším. Tak se z něho stal naprosto ze všeho vydělený sobec, egoista, který neví už nic o své božské podstatě a dokonce často tento svůj životadárný zdroj popírá. Klam fyzické tělesnosti je těžké pouto, vlastně pak celý život člověk hoví a slouží jen své tělesné schránce, své tělesnosti.

Vědomý kontakt se svým Stvořitelem, i když trval miliardy let, byl u většiny lidí zastřen pádem do hmoty a zapomenut. V přítomném světovém věku, zvaném Kalijuga, je lpění na tělesnosti hlavní příčinou bídy, nespokojenosti a neštěstí lidstva. Představ o Tvůrci bylo v historii lidstva mnoho, s formou jako u Egypťanů, bez formy jako u Hebrejců, i se zvířecí formou u Indiánů. Nejvyšší úctu ke svému Tvůrci může člověk prokázat jedině rozpouštěním svého ega a ztotožněním se s vůlí boží, s Jednotou. Avataři jako Kršna, Buddha a Ježíš učili žáky o božském původu člověka, obnovovali staré pravdy.

Ve fyzickém světě jsme si zvykli, že události je třeba ovlivňovat akcí, okolní svět podřizovat vlastnímu programu, vůli a rozumu. Rozum si začal podřizovat i smysly. Taková je pozemská logika. Základ vnitřního smíru je nelpět na pozemskosti. Musíme zastavit i rozum, který se pojí jen ke hmotné dimenzi a dát mysli jiný, vyšší program, naladění, frekvenci. Pozemskost a z ní vyplývající rozum je jen menší a méně podstatnou částí naší bytosti. Naše běžné vědomí, vědomí ega, musí být blokováno naším podvědomím, aby omezilo proces absolutizace pozemskosti. Podvědomí je pozitiv, vědomí ega  má se k němu jako negativ. Známé staré pravdy to vyjadřují takto: co je dobré pro tělo, není dobré pro duši a naopak.

Rozumovost a vědeckost  se stala kritériem všeho a odvrhla i pomůcku, jakou byla náboženská mravouka, která ne náhodou začínala výčtem 7 smrtelných hříchů: závist, lakota, smilstvo, obžerství, pýcha, malomyslnost a hněv, čili nejhrubějších závislostí na tělesnosti a přidala další, jako je propagace sexu, obžerství a zneužívání síly a moci. Čím více se schopnost počtářského, logického myšlení vyvíjela, tím více ubývalo jasnovidnosti. Smysly měly více co dělat s tím, co bylo zevního. Příroda následkem toho byla zbavována svého božství, své oduševnělosti. Nový dar si lidstvo vydobylo na úkor dřívějšího.

Fyzické tělo je vázáno na pozemskou úroveň, má pět tělesných smyslů, z nich pak vychází rozum. Rozum je úzce spojen s tělesnými smysly, výsledkem je myšlení empirické, zkušenostní a co je nad zkušenost smyslovou, je odmítáno. Sídlo rozumu dáváme do oblasti mozku. Rozum slouží člověku k pobytu ve hmotné dimenzi. Přirovnáme-li rozum vázaný na tělesné smysly k počítači, pak jde o počáteční vývoj přístroje, který je pomalý a těžkopádný. Člověk, který žije a poznává na rovině běžného vědomí, jsou to většinou muži, tak říkává: myslím že....

Duševní tělo je dvojníkem těla hmotného, má tytéž funkce jako tělo hmotné a k tomu má vnitřní smysly. Pomocí tělesných smyslů přijímá duše vlivy fyzického světa. Duševní funkce, síly a vlastnosti mají v duši určitá, živlům obdobná střediska, čakry. Podle toho, jaký živel v člověku převládá, má pak povahu cholerickou, sangvinickou, melancholickou či flegmatickou. Celkový vliv povahových účinků způsobuje navenek záření, zvané aura. Duše se projevuje city a pocity, nejvyšším citem je láska, ze všech druhů  láska mateřská platí za nejvyšší, neboť je vše dávající, ničím nepodmíněná. Cítění se vyvíjí jako následek vyvinutějšího života duševního. Láska patří do kategorie citů, je spojena s činností duše a s podvědomím. Přirovnáme-li tuto oblast k počítači, pak je to nástroj více rychlostní a více dimenzionální; pocit přichází bez použití rozumové úvahy. Člověk, který většinou žije a poznává z této roviny vědomí, zvané podvědomí, a jsou to většinou ženy, neboť duševní vnímavost je více vyvinutá v ženě a v lásce, říkává: cítím, že....

Duchovní tělo s nesmrtelným duchem má též svou vlastní sféru, zvanou mentální úroveň. Z nejvyšší prapříčiny, z prazdroje všeho bytí, z duchovní pralátky vzešel duch, duchovní Já, nadvědomí. Mentální pole je vodítkem idejí, myšlenek a představ. Čím je člověk duchovně zralejší, duchovně vyspělejší, tím rychlejší je chod jeho myšlenek. Duchovní člověk, muž či žena, poznává pomocí intuice; intuice je vědění přicházející přímo a bezprostředně bez použití rozumové úvahy a duchovní člověk plným právem pak říká: vím, že....

U člověka by měl být rozum (velký mozek) a cit (malý mozek) v rovnováze, jejich funkce by měly být neustále propojeny a vyváženy. Rozum a cit tvoří polaritní dvojici, platí tedy jak tak, obojí má člověk používat. Čím víc člověk produkuje racionální energii, která nevnímá vyšší a jemnější hladiny bytí, a proto také těžko uznává vše, co je za hranicí hmoty, tím více potlačuje cit a malý mozek zakrňuje. Tím se člověk připoutává do bezcitných úrovní hmotnosti, které stvořila racionálně zotročená vůle.

Pravda a lež.

Pravda může vykvést jedině tehdy, zakotví-li v lidské duši nejvážnější úsilí o sebe poznání. Všechna ješitnost a nepravdivost pocházejí z nedostatku poznání sebe sama. Hledá-li člověk pravdu, musí ji hledat v sobě a nikoli mimo sebe. Je-li pravda, musí se projevit v životě a ne ve smrti. Neboť pravda je život a život je láska. Pravý člověk je chrámem pravdy, v duchovním srdci je její sídlo. Kdo nehledá, nenajde, kdo netluče, tomu otevřeno nebude. Kdo se domnívá, že duch poznání dobrého a zlého má jeho vyhledat, ten může čekat věčně dlouho. Kdo se pro pohodlí a světské věci bojí zacházky, aby hledal zdroj Pravdy, přestože o něm už slyšel, ten patří ke světským lidem.

Kdo chce dospět k úplnému životnímu světlu Pravdy, musí dříve projít polem lží a klamů – bez toho nepřijde nikdo na Zemi k úplné pravdě. Jedině v Bohu je život, proto hledání Pravdy je oblažující činnost, zahřívá srdce člověka a vždy víc a více v něm probouzí Božího Ducha. V lenosti, ve lži a v nechuti spočívá nejen smrt těla, nýbrž i příčina, že duše víc a víc zabředá do věcí hmotných. Pravda je míra hutnosti informace. Čím má člověk víc zkušeností, tím více informací je schopen vstřebat.

Postup vývoje ve hmotném světě je stále takový, že se nejprve studuje vnější schránka, až pak, často klopotně, se vylupuje ze skořápky jádro duchovní. Pravda je bez počátku a bez konce, je to čiré Absolutno, zažívané jako naše nejskrytější Já a je jástvím všech věcí. Člověk byl stvořen k obrazu božímu, proto vědomí a jáství Boha je vědomím a jástvím člověka, jako je malá kapka částečkou velkého oceánu. Pravdu najdeme nejdříve v sobě a potom ve vesmíru. Najít Pravdu o sobě a světu lze cestou mystiky, tu lidem ukázal Ježíš, či jógy, to jest prací na svém produchovnění.

Hledáme-li Pravdu, musíme si uvědomit, že není mimo nás. To, co hledáme, je naše pravá podstata, naše vlastní skutečné Já. S poznáním sebe sama poznáváme i podstatu všeho ostatního. Proto ne náhodou nápis v Delfách hlásal: Poznej sebe, abys poznal Boha. Pravda Absolutna je trvalá, stálá, vždy jsoucí. Nemůže jí být tudíž žádná lidská myšlenka. Pravda je zde, ať se člověk narodí či zemře. Toto je kriteriem pro naše pochybnosti, klamy a pýchu. Východní a antická filozofie dospěla k názoru, že tento svět vnímaný jen tělesnými smysly je mája, iluze.

Pravda závisí na poznání jednotlivce. Každý jednotlivec má dle své zralosti poznání, a je-li jeho úmysl poctivý, má ze svého hlediska pravdu. O absolutní Pravdě může hovořit pouze člověk, který zná a ovládá zákony makro i mikrokosmu. Žádný pravý zasvěcenec nebude nikomu, kdo není dostatečně zralý, vnucovat svou pravdu, protože by byla chápána jen z individuálního hlediska jednotlivce. Je bezúčelné hovořit o vyšších pravdách s nezasvěcenci. Je třeba dbát slov velikého Mistra křesťanství: Neházejte perly sviním. Svině je myšlena jako symbol světského člověka.

V povaze pravdy je, že se dovede sama udržet. Vyslovíme-li nějakou lež, musíme ji neustále podporovat lží jinou. Nejsme tvůrci pravdivých myšlenek, jsme pouze přijímačem nebo jejich nositelem, aby našim prostřednictvím budovaly štěstí. Pravda k nám přichází již vytvořená. Pravdivá myšlenka je živoucí a hybná síla. Čím více náš duch přitahuje k sobě pravdivé myšlenky, aby je vstřebal, tím více se stává citlivějším a bystřejším ke všem nepravdám.

Duch nemůže nepravdu podržet, je pro něj jako nějaká cizopasná rostlina a proto ji vyvrhuje. A člověk pociťuje neklid, bolest, nemoc, obtíž. Nemáme lhát proto, protože to přináší tělesnou churavost a našemu duchu utrpení. Když lžeme, uvádíme tím lež do svého těla. I každé předstírání je lží a působí v našich tělech stejně jako vyslovená lež. Je to jako jed v těle. Zvyk lhát nás vede ke lhářům, zákon podobnosti vždy přitahuje stejné ke stejnému. Člověk zbudovaný ze lží a člověk pravdivější jsou si sobě navzájem nepříjemní. Veškeré myšlenky jsou na jemněhmotné úrovni věci a vysílané z duše do těla se zhmotňují ve viditelnou tělesnou hmotu. Cesta z nepravd je velmi prostá. Žádej vnitřně o pravdivé myšlenky, žádej o sílu, abys mohl věřit Nejvyšší moudrosti, žádej vytrvale a neodbytně. V Nekonečném duchu nemůže být nic než pravda. Nekonečný duch si přeje, aby kvalita našich myšlenek se blížila Jeho kvalitě. To znamená přibližovat se Bohu, být mu stále více podoben. Chci znát pravou cestu, chci být celým člověkem.

Lest je tolik jako lež a u mystika je něčím vrcholně odporným. Ten, kdo miluje pravdu a kdo ji poznal, je také obrněn proti každé lži a pozná ji, kdyby byla vyslovena nejsladšími výrazy. První schopností, kterou nabývá mystik, je poznání pravdy a rozeznání jí od každé lži. Lidé žízní po pravdě, ale neumí ji hledat. Proto upadají do rukou podvodníků a falešných proroků, kteří chytře využívají nevědomost lidí a mámí je falešným předstíráním. Kdo není vnitřně připraven, nemůže přijít ke světlu a ku pravdě. I když by měl takové štěstí, že by se setkal s opravdovým zasvěcencem, i když by se mu dostaly do rukou pravé knihy mystické. I když takový člověk pozná vnitřním citem, že stojí u pramene Pravdy, přece bývá za nedlouho různými zevními okolnostmi od Pravdy odveden, odlákán a znovu přichází na scestí; často pro nějakou světskou maličkost. Vše zevní je poutem, i připoutanost k jakékoli zevní církvi je krokem zpět od pravého učení duchovního.

Každé kolísání na cestě k Pravdě, potácení se mezi dvěma názory je známkou duševní nedospělosti. Vše zevní je poutem a zbavuje člověka svobody v rozhodování a svobody v názorech. Svoboda je jenom jedna a sice duchovní. Kdo je z Boha, slyší slovo boží, protože Bůh je v něm. Proto zákoníci a farizejové nevěřili Kristovi, protože neměli vnitřní život, jejich uši byly zavřeny slovu božímu. Nechápali pravdu, neboť jejich duše nebyly dosud probuzeny a jejich zevní rozum, ovládaný falešnými názory a předsudky, bránil urputně, aby slovo Boží vstoupilo do jejich nitra; neslyšeli, protože nebyli z Boha, neměli dosud milost Boží, aby slyšeli.

Lidé, kteří jsou Pravdou vedeni, totiž v nichž se probudila jiskra boží, poznávají pravdu již na Zemi a dovedou rozlišovat pravdu od lži a klamu. Správné poznávání je v mystických naukách přední věcí. Pravda je s nebe, proto jí není na Zemi. Pravda a Duch boží je jedno a totéž a kdo je z ducha božího, cítí v sobě tuto pravdu přirozeně a samozřejmě, bez veškerých důkazů zevních. Poznat pravdu, pokud se týká určení člověka, jeho původu, smyslu života na Zemi a jeho konečného cíle, to bylo a dosud je marnou prací všech badatelů, zejména filosofů moderních. Filosofové staří, jakož i proroci, jako např. Rama, Krišna, Hermes, Mojžíš, Konfucius, Buddha, Orfeus, Pythagor a mnozí jiní, poznali Pravdu, protože obdrželi ono vnitřní osvícení, kterého je k tomu třeba, ne tedy zevním lidským rozumem, jak se mnozí domnívali a domnívají.

Zdroj moudrosti je v principu příčiny, zvané Bůh. Moudrost závisí na zralosti, čistotě a dokonalosti každé bytosti. Moudrost je probuzení ducha, který jednou oživen pronikne rázem všechny nesčetné inteligence své duše a v sobě samém je spojí v dokonalé božské vědomí. Moudrost tak zří rázem v nejjasnějším světle vše, na co člověk upře svou pozornost, zatímco světská učenost jen částečně poznává ve tmě vědomí zúženého hmotou. K poznání dospíváme nejen rozumem, ale i citem, intuicí a inspirací. Moudrost je určitý vývojový stupeň vlastního Já; vědění získáme mnohem snáze, než moudrost. Vědění a moudrost by měly držet stejný krok. Jdou-li ve vývoji spolu ruku v ruce, je dána možnost pochopit veškeré zákony makro i mikrokosmu jak z hlediska intelektu, tak i z úrovně moudrosti, tedy dvoupólově. Na tvrdošíjném lpění na vlastním, víceméně rozumovém, proto omezeném názoru a představě, z nesnášenlivosti, výbojnosti a fanatizmu, vzchází věci Pravdy více škody, nežli užitku. Žádný přeci nepřikládá důležitosti názoru mravence, který chce soudit svět.

Lež. Když člověk lže jiným, je to divadlo, komedie, ale když lže sám sobě, je to nemoc, tragedie. Vnitřní upřímnost je jedním z předpokladů zdraví a sebevývoje.

Ne-moc  a uzdravení.

Člověku je souzeno cestou utrpení protrpět se k poznání a cestou nemoci dojít ke zdraví. Nemoc je nejčastější formou naplnění osudu. Základem nemoci je nemoc ducha a duše. Během nemoci je nemocen člověk, nikdy ne hmota; hmota sama o sobě nemůže onemocnět, jelikož vlastně již nemocná je. Vyléčení je možné jen v souladu s rozšiřováním vědomí. Rozšiřování vědomí je dáno přítokem informací. Když člověk chápe, že jakákoli nemoc, nepříjemnost, či neštěstí je jen nová informace, kterou zatím nedokázal správně vstřebat a vrhne všechny síly na nápravu, na znovuvytvoření harmonie části s celkem, pak nepříjemnosti mohou dramaticky poklesnout. Strázně duši posilují a učí člověka moudrosti, ale jen v případě, že je schopen se s nimi vnitřně smířit, přijmout je jako nezbytnost, která má pro nás vývojový smysl.

Smyslem života je zvyšovat úroveň vědomí vzájemným působením ducha a hmoty až k dosažení stavu, kdy mezi oběma aspekty polarity neexistuje oddělení a vědomí duše a zdroj se stanou jedním; když přijímáme oba póly věcí, jejich vliv na nás je bezvýznamný, rovnovážný, souladný. Ve starověku si lékaři důležitost holistického, celostního přístupu uvědomovali. Duchovní léčitel byl přesvědčen, že naprosté vyléčení musí zahrnovat mysl, tělo i ducha. Hipokrates tak byl také vychován, až později se odklonil od celostního pohledu k redukcionistickému přesvědčení. Postupně tuto myšlenku převzali všichni, kteří se věnovali léčení nemocných. A nemoci se rozdělily na ty, kterými se zabývají lékaři, duchovní a psychiatři.

Nemoci nejsou okolo nás, vždy jsou primárně v nás. Tělo citlivě reaguje na naše myšlení, cítění a konání. Jakmile se odkláníme od spravedlnosti, harmonie, zastaví nás ne-moc. Tímto způsobem nás tělo ochraňuje a učí. Naše tělo je frekvencí, která hlídá frekvenci našich myšlenek, citů i činů, nemoc nás upozorňuje, když jdeme nesprávnou cestou. V nemoci je člověk vnímavý a pokorný. Máme se učit být bedlivými pozorovateli těla a ihned se ptát, proč se ozvalo a proč právě na určitých místech. Okamžitě bychom měli reagovat na bolest, na nemoc a projevit tělu vděčnost, že nás upozornilo. Měli bychom to procítit pocitově a zároveň zdůvodnit logicky, neboť levá a pravá hemisféra mozku má pracovat v harmonii.

Neexistují nemoci beze smyslu, jsou vždy posly informace. Ukazují, kde jsme opustili svou dráhu, nutí nás, abychom se ptali. Aby neonemocněla duše, signalizuje se nemoc do těla, je to ale jen červená kontrolka. Vyléčit znamená uvolnit z nemoci její informaci tím, že se tážeme po jejím smyslu, po příčině nemoci. Toto moderní medicína zcela pomíjí, objasňuje nemoc jen z jejího funkčního hlediska: odpovídá na to jak nemoc probíhá a pomíjí, proč vzniká. Tím ztrácí nemoc stále více ze své funkce nositelky informace a partnerky na obtížné cestě evoluce a dostává punc nepřítele, kterého je nutno všemi prostředky porazit. Nikdo není schopen svému nepříteli porozumět a poznat ho, když proti němu bojuje. Proto lékaři stavu být nemocen nerozumějí. Úspěchy západní medicíny jsou omezeny na nemoci těla, aniž se podařilo vyřešit churavění člověka.

Být ne-mocen znamená být vyřazen z určitého pořádku, zastavit se, přenést pozornost z vnějšího na vnitřní. Příznaky nemoci mají jen funkci znamení, mohou ukázat cestu k churavění a uzdravení. Samy o sobě nejsou nemocí, je to jen červená kontrolka co svítí a jejím vyšroubováním se žádný systém neopraví. Současná medicína symptom ihned odstraní a tento trik zaznamenává jako léčebný úspěch. Avšak každý potlačený příznak donutí člověka, aby stav své neléčené nemoci signalizoval do jiné roviny. Symptom se přesune jinam, člověk k jinému odborníkovi a člověk jako celistvý systém uniká pozornosti. Člověk totiž nemá nemoc, on sám je nemocen.

Teorie současné medicíny se nachází na úrovni, která neodpovídá rovině příčin nemoci a proto také nemocných přibývá a léčení je a bude stále dražší. Nevědomý a pošetilý je přístup vědy. Před Hippokratovým činem, který  léčení oprostil od náboženství, podle průběhu choroby určil léčbu, tím položil základy vědeckých metod, bylo léčení záležitostí kněží, tedy výsadou náboženství. Nemoc byla výrazem hněvu bohů za provinění člověka a kněz nabádal k lítosti a tím usmířil nemocného s božstvím čili s určitým životním principem; tak byla nemoc vyléčena. Z hlediska kněžské medicíny je  nemoc vždy spojena s vinou, uzdravení s pokorou a obrácením nemocného na správnou cestu. Moudrost předchozích generací uchovala se nám ve rčení: člověk léčí, Pán Bůh uzdravuje.

Hippokratův odklon od této tradice je současně odklonem od churavění celého člověka a obrácení k nemocem těla. Medicína přehlíží problém churavění, neléčí nemocného člověka, nýbrž pouze symptomy jeho nemoci. Lékařská terapie má své oprávnění a požehnání v nutné intervenci, ale přesto nemá nic společného s uzdravováním. Chyba je v důsledku nedostatečného poznání a proto také jako každá chyba čeká i medicína na svou transmutaci. Nevědomé je vždy opakem vědomého. Vše má své opodstatnění v čase, avšak čas opět tato opodstatnění odnáší.

Člověk onemocní vždy jen vlivem základního principu, tedy nikoli primárně působením virů, toxinů a podobně. Pokud je příčina nemoci a tělesných potíží v programu organizmu, je irelevantní léčit jen tělesnou schránku člověka. Nemoc po vyléčení příznaků objeví se v jiné oblasti těla a neléčí-li se celý člověk, jeho tři úrovně, příznaky budou časem závažnějšího rázu. Příčina nemoci je vždy v člověku, ne venku, proto za stejných podmínek vnějších, na příklad při epidemii, někdo onemocní, jiný ne. Uzdravení je vždy vázáno na proces rozšiřování vědomí, které smíří člověka s původním principem, který porušil, přeneseně s božstvem.

Makrokosmos obsahuje veškeré původní principy v jejich padlé, hříšné formě spoutané do hmoty. Pád z říše idejí do království hmoty mění principy na jedovaté činitele; jedovatý je protipólem zdravého, svatého. Materiální substance nemohou být nikdy zdravé, jelikož nejsou ještě spaseny. Člověk jako mikrokosmos obsahuje souhrn původních principů v podobě nemateriálních jednotek. Přijme-li člověk materializovaný princip, pak ten jej otráví a on onemocní. V nemocném člověku upadne jeden či více původních principů do hmotné formy, třeba změnou jeho myšlení, cítění, změnou vibrace a materializuje se v těle v podobě látky; jedovatý účinek se pak signalizuje v rovině tělesné.

Původní princip chybí pak člověku v nemateriální rovině, zatímco jeho jedovatý účinek se projevil v rovině hmotné. Homeopat, jehož obtížným úkolem je zjistit, kterým z původních principů pacient onemocněl, podá mu onen původní chybějící princip v podobě léku potencováním navráceného do nemateriální podoby; nemocný dostane to, co mu chybí. Přijatá informace způsobí, že se princip v tělesných dimenzích materiální a jedovatý, vyloučí. Uzdravení lze dosáhnout jen pomocí podobnosti, similia. Akademická medicína uvažuje alopaticky, tj. léčí na podkladě protikladu, per contraria. Princip protikladu však odporuje zákonu světa; odpor plodí vždy odpor. Tak lze docílit různých efektů, ale ne vyléčení. Trpí-li někdo saturnským principem, je nutno mu předepsat při léčení saturnské principy; pro depresivního pacienta je zapotřebí černý prostor, nikoli pestré barvy.

Při potencování v homeopatii se zvolna z rostliny uvolňuje potřebná informace a váže se na vhodného nositele: na alkohol nebo mléčný cukr. Čím vyšší potenciace, tím větší uvolnění informace čili principu z hmotného zajetí; proto účinek homeopatického léku stoupá s vyšší potenciací. Potencování jako postupné zduchovění hmoty, dle Hahnemana jako léčba bez materiálních léků. Paracelsus toto vyjádřil takto: co zuby kousají, to není lék; lék nikdo nevidí, není v těle, ale v síle. V homeopatii se používá k testování léků zdravých lidí; po požití určité substance v určitém množství projeví se příznaky určitého onemocnění; vše se přesně zaznamená a opakuje se. Pokud se reakce podobá určitému chorobnému stavu, pak je to prostředek simile, má schopnost nemocného vyléčit. Zákon o polaritě se zde projevuje takto: co je pro zdravého jedem, je pro nemocného lékem. Slovo pharmakos v řečtině ne náhodou znamená jak lék, tak jed.

Každá substance od určité dávky způsobí v lidském organizmu projevy otravy, i třeba kuchyňská sůl. Hahneman tuto léčbu formuloval: similia similibus curantur, čili podobné nechť je vyléčeno podobným. Nemocný nedostane léčebnou látku v materiální jedovaté podobě, ale v podobě nehmotné získané potenciací. V působení vhodných homeopatických léků nacházíme spojitost s hlubinnou terapií. Zředěny do nehmotné podoby jsou vlastně založeny na vibračním vyzařování látek. Zasahují přímo do vibračního pole bytosti a díky své povaze mohou působit v člověku na oblast, která se nachází nad fyzickou i mentální strukturou. Jejich podání může souviset s problémy jak současného, tak i dávno minulých životů.

Co člověku jako mikrokosmu chybí, lze nalézt v makrokosmu. Veškeré principy jsou v makrokosmu individualizovány v podobě nerostů, rostlin a živočichů. V antickém Řecku se setkáváme s planetárními principy v podobě bohů; původní principy byly personifikovány a formulace principů přisouzeny vlastnostem těchto božstev. Řekové znali jednoduchou formuli pro nenásilnou komunikaci s bohy alias principy: pokud se jim obětuje, neublíží, neobětuje-li se jim, vezmou si oběť násilím. Formule platí stále a je vlastně i klíčem astrologie. V zastoupení původních principů lze si představit jak bohy, tak nebeská tělesa. Pojem obětovat znamená umožnit původním principům vstup do naší prožitkové sféry a integrovat je ve vědomí. Ten, kdo tak učiní, nemá se čeho z této strany obávat; kdo odmítne, bude k oběti donucen. Mnoho lidí v tomto momentě dopouští se velké chyby tím, že se uzavřou, vyhnou, projeví odpor, odmítnou odevzdat nezbytnou oběť. Tím začíná boj člověka s osudem, v němž vítězství osudu je předem jisté. Poražený si pak stěžuje na krutý osud, který ho ničí a přehlíží, že to byl on sám, kdo pozvání, respektive své zdokonalení, odmítnul. Různé principy si na člověka činí nárok v různé době a vyzývají jej právě teď a právě s nimi ke konfrontaci. Člověk se zdokonaluje tím, že připojí chybějící, integruje neznámé. I v tomto oboru bude nutné harmonizovat medicínu s duchovní vědou, přestože se vědecká medicína takovému spojení úzkostlivě brání.

Uzdravit znamená učinit člověka dokonalejším, zasvětit jej, přiblížit spáse. Není to otázka zdokonalení techniky, zlepšení diagnostických přístrojů, chemie. Uzdravení je vždy kněžským aktem, který se uskutečňuje mimo hmotu, v jemných tělech člověka. Opravdový léčitel je přírodou určen za kněze, musí být zasvěcen – takovým byl například Paracelsus i Hahnemann. Člověk může být vyléčen jedině tehdy, byl-li nemocen. Kde není nemoci, tam nelze léčit. Každý nemocný se dostane k lékaři, pro něhož je zralý, každý dostane takovou medicínu, jakou si zaslouží a to dle zákona karmy. Dobré sklony a zvyky našeho éterického těla jsou v příštím životě dobrými dispozicemi ke zdraví.

Lidské choroby podle slavného středověkého lékaře a Rosikruciána Paracelsa lze rozdělit na pět druhů: 1) choroby, jejichž příčinou je astrální tělo, nebo astrální či hvězdné vlivy; tyto nemoci lze úspěšně léčit zase jen astrálními prostředky,  2) choroby vzniklé znečišťováním těla jedovatými látkami nebo podnebím,  3) choroby vzniklé osobními vlastnostmi, které si člověk způsobil nezřízeným životem,  4) choroby vyvolané magicky,  5) choroby karmické.

Příčinou ne-moci je vždy zneužití moci, překročení Řádu. Protipólem moci je pokora. Každé já chci je výrazem mocenských nároků. Moc je dominance ega, tendence nepodřídit se, naopak vnutit svou vůli druhým. Snaha nepodřídit se příkazu a zákonu vedla již v Ráji ke kousnutí jablka ze stromu Poznání dobrého a zlého, snaha o moc vědět sám, co je dobré a zlé. Pro získání moci byl člověk odedávna ochoten platit vysokou cenu. Aby si tím moc udržel, uzavíral i smlouvu s pánem hmoty, se Satanem a prodával mu za to svou duši, čistou mravní stránku své bytosti. O tom nás i pohádky od dětství poučují.

Zda je člověk stižen určitou nemocí, záleží na jeho předchozích skutcích. Zda je k nemoci disponován, závisí na sklonech života předcházejícího. Původ infekčních nemocí je nutno hledat ve zvlášť vyvinutém egoistickém smyslu pro zištnost. Nemoci mohou být osudem celých národů či společenských skupin, nejen jednotlivce. Ztráta duchovnosti se promítá do hmotného a jemně hmotného (psychického) a má za následek ztrátu biologické vitality a duševní rovnováhy. Tento děj dnes  probíhá již masově. Aby nehynuly duše, proto hynou těla.

Z duchovního hlediska je každé churavění mikrokosmickým opakováním toho, co zveme prohřešením. Proto každé uzdravení musí být procesem spasení v malém. Člověk je nemocný, veškeré materiální stvoření je nemocné. Nemoc činí člověka vyléčitelným a proto musí člověk vnější nemocí a vnitřním uzdravením projít a ne je obejít; uzdravení je proto usmíření se s Bohem, s Podstatou světa, s Řádem světa. Tak léčil Ježíš: Vstaň a nehřeš více.

Pomoc lékařů nabývá podivné příchuti, poskytuje-li se za každou cenu a navíc proti vůli postiženého. Bude-li se snaha medicíny po získání mocenských pozic rozmáhat stejnou měrou jako doposud, bude nutno právo na nemoc a přirozenou smrt zajistit ústavo právně. Život jako samostatná kvalita je v profesionálních medicínských kruzích poměrně neznámý. Věda se zabývá stále jen materiálními projevy života, ale život jako takový, jeho podstatu nezná.

Nemoci – jejich příčiny a smysl.

Vina a odpovědnost. Příčiny nemocí v naprosté většině případů vězí v provinění vůči Řádu ať již v tomto životě, většinou však v životech minulých; pak hovoříme o tzv. karmické vině. Tlačí nás jen to, co potlačujeme. Podaří-li se nám nahlédnout vinu, ať již tohoto života či z minulých životů uloženou v našem podvědomí, pak ustupuje veškerý tlak. I když konfrontace s naší vinou není příjemným zážitkem, zejména z počátku, kdy jsme ještě netušili, že jsme to byli my všichni, jeden každý z nás, kdo jsme v minulosti vraždili, loupili, zabíjeli, mučili, mrzačili, trávili, zapalovali, proklínali a páchali podobné skutky, však lidské dějiny jsou toho dokladem. A mnozí ještě dnes tak činí a ne-li v realitě, pak mnozí tak činí v duchu, což nás  zatěžuje ještě více. Jakmile však vinu přijmeme za svou a činíme pokání, nastává znatelná úleva, ústup bolesti i nemoci často i jinak nevyléčitelné; v našich energetických polích dochází totiž k vyrovnání, transmutaci negativního v pozitivní, pokorou, odpuštěním, láskou ke všem tvorům; tím dochází k harmonizaci a člověk se uzdravuje.

Léčebná konfrontace s vinou se uskutečňuje bez jakéhokoli vnějšího hodnocení, není zde žádného soudce, nežli jen my sami. Je to sejmutí těžkého břemene, jeho rozpuštění. Co je ve tmě našeho podvědomí uloženo, to musíme každý dříve či později osvítit světlem současného zralejšího poznání; demaskovat tak zneužívání své moci z dřívějších inkarnacích v současnosti, kdy jsme si již zkušenostmi rozšířili vědomí. Když naše karma dozrála, projeví se nemocí a žádá nápravu, vyrovnání, usmíření, pokoru. Člověk nevědomý dosahuje vyrovnání s Řádem cestou utrpení v mnoha životech; jak a kolikrát se provinil, tolikrát má co odčiňovat, ne více, ne méně, ale vždy tak, že je schopen vše snést.

Člověk vědomý si cestu utrpením umenšuje a zkracuje poznáním viny, přijetím viny a pokáním, kdy prosí v duchu za odpuštění všechny bytosti, kterým způsobil bolest, utrpení, ztrátu života, zdraví či majetku a zároveň prosí za odpuštění i Stvořitele. Na této úrovni je člověk již duševně a duchovně vyzrálejší, musí být schopen přijmout svou vinu, ať je jakkoli těžká a musí být schopen odpustit i druhým i sobě všechny viny. Vina člověka je cenou zaplacenou za jeho učební proces ve hmotné dimenzi. Bez chyb se neobejde žádný vývoj ani sebe vývoj, proto není na Zemi člověk, který by se neprovinil, který by neměl co odčiňovat a naučit se odpouštět. Je to cesta vývoje člověka od zneužívání moci, rozumu a pýchy k narovnání svých chyb, neboť jsme dříve žili dle hesla oko za oko, zub za zub a proto jsme dnes tak nemocní, celé lidstvo je nemocné. Kdo tímto vývojem již prošel, a své dluhy má z většiny zaplacené, očistil a prosvětlil své nitro a dobral se pokory a lásky, a nevytváří již negativní karmu, ten může léčit sebe i druhé z vyšší úrovně, než je současná přístrojová medicína. Může léčit z úrovně duše a ducha, čímž na sebe bere ovšem vyšší odpovědnost před Podstatou světa; daru léčení dostává se tomu, kdo na cestě evoluce postoupil dále. Každý nemocný se proto také dostane k lékaři či léčiteli, pro něhož je zralý, nic není náhoda.

Karma je zákon, který dbá o to, aby se člověk dobral své chyby, poznal a přiznal svou vinu a učinil nápravu, vzal si poučení nečinit již nic zlého druhým, ale ani sobě, neboť za vše se musí zaplatit, vše nakonec musí člověk uvést do stavu harmonie s Řádem, s Podstatou světa, jejíž jiskru nosí ve svém duchovním srdci. Změna vědomí, jeho rozšíření se realizuje v přítomnosti poznáním příčiny nemoci a to je principem uzdravení. Domnívá-li se člověk či společnost, že utrpení je možno se beztrestně vyhnout euthanasií či sebevraždou, hluboce se mýlí a jen si zvětšuje své karmické zatížení; i ten, kdo pomáhal, i kdo souhlasil a umožnil takový čin. Všechny své dluhy z hmotné dimenze musí člověk zaplatit do posledního haléře, aby mohl postoupit na vyšší úroveň svého vývoje ve světech nehmotných. A nemoc a churavění a uzdravení dává možnost splatit své dluhy. Vymizením nemocí skončil by i vývoj člověka, neboť kde není nemocí, není co vyléčit. Vznik nemoci souvisí vždy s porušováním zákonů etiky. Nemoc je jedním z mechanizmů vývoje lidského ducha.

Nemáme se posuzovat podle počtu chyb, ale podle toho, jaká ponaučení si z prožitého vezmeme. Každého člověka vesmír učí podle pořadí jeho hodnot, na nejcitlivější místo člověka se zaměří – a to buď na materiální, vnější hodnoty, o které pak nejrůznějším způsobem člověk přichází, anebo se zaměří na zdraví. Když na zdraví, pak to značí, že lidé, co jsou nemocní, jsou určitým způsobem duchovně vyzrálí a nemoc je vede ještě ke větší harmonii se vším a ke spravedlnosti.

Nemoc není trest, ani znak slabosti, ale přirozený proces znovu vytváření rovnováhy. Často se považuje za životní krizi. Krize řecky značí rozhodnutí. Je to bod obratu. Chorobou těla a omezením jeho schopností se zoceluje duch. Jestliže tělo onemocní, musí se nemocný obrátit v první řadě do sebe. Aby mohl příčinu nemoci vycítit, musí v sobě nejprve obnovit stav absolutní pokory. Teprve nulové sebevědomí umožňuje přiblížit se k pravdě, umožňuje vývoj poznání. Dá se to říci i takto: chci-li sledovat jiný životní program, nežli ten dosavadní, který mne zavedl do nemoci, musím ten starý vypnout, vymazat a začít tvořit s opravdovou touhou program nový.

Nemoci nevinných dětí – dětské duše nejsou na světě poprvé, ze svých minulých životů si nesou povahu, charakterové rysy a karmické dluhy; to jsou ty vrozené nemoci a dispozice k nim. Útrapy při umírání nejsou trestem, ale milostí boží, neboť umožňují odejít z této dimenze bez dluhů. Utrpením umenšujeme své dluhy vůči věčnosti, svou negativní karmu, tímto procesem si vytváříme svědomí. Ti, kteří odejdou s dluhem, pak s tím, čemu unikli se narodí a to prožívají zejména v dětství. Ze zde řečeného jasně vyplývá škodlivost a nesprávnost euthanásie a ti, kdož při ní pomáhají, i třeba zákonodárci, zakládají si na těžkou karmu. U nemocí dětí, které nejsou vrozené, je třeba se podívat na matku a rodinu dítěte. Zdravá a šťastná matka, zde je důležitý a hlavní přínos otce, je základem zdraví a štěstí dítěte. Nemocné dítě je karmou matky i otce i širší rodiny. Naprosto nic se nikomu neděje náhodou.

Duchovní příčiny některých nemocí (volně podle: Duchovní příčiny nemocí – Staněk a Brzobohatá):

AIDS – vnitřní odmítnutí pravidel a zákazů platných pro lidského ducha v těle, vnitřní odmítnutí zdrženlivosti, sebeovládání jako projevu těla duchem.

Cholera – poskytuje možnost vyvinout své síly, kdo měl slabé sebevědomí, působil nesamostatně, zahloubaně do sebe, podvědomě vyhledával tuto nemoc.

Malárie – opakem předchozí nemoci, umírňuje přílišné sebevědomí.

Infarkt – je výboj sumy nenávistných a negativních myšlenek – srdce je sídlem citu, kdo posunul své bytí do hlavy, stal se rozumářem, působí jednostranně, studeně – teprve rozum spojený s láskou je moudrostí !

Játra – nevyrovnanost duchovního rozlišování a hodnocení, přecházení do extrémů, přehnaná přání, přemrštěné ideály, nedostatek sebedůvěry.

Kožní vyrážky – porucha vztahu osobnosti a prostředí.

Močový měchýř – člověk se cítí trvale v tlaku; noční pomočování u dětí je prolévání slz potlačovaného, stresovaného dítěte.

Plíce – podvědomá snaha omezovat svobodnou vůli druhých, nenechat je dýchat, smutek v duši.

Přejídání – pocit nedostatku potravy ducha, nudy, neklidu.

Slinivka – existenční strachy, nadbytek analýzy a kritiky.

Srdce – nedostatek lásky, citu, citová nerovnováha.

Uši – hluchota: nechtění naslouchat jiným lidem či vnitřnímu hlasu, nadměrné soustředění na vlastní činnost.

Žaludek – odmítání některých stránek reality života, nedostatek odevzdanosti.

Žlučník – neprojevený vzniklý vztek a polknutá agresivita, u žen obvykle v přítomnosti dětí.

Rakovinné bujení – je též projevem povahy, optimista jí onemocní málokdy a když, má velkou šanci na vyléčení.

Nespavost – nedostatek odevzdanosti, neschopnost odpoutat se od světského.

Neštovice – objevily se v období všeobecného sklonu k egoismu, k bezcitnosti; není náhoda, proč v naší době je ochranné očkování.

Záškrt – člověk dříve jednal pod vlivem afektů.

Zelený zákal – vidí jen to, co vidět chce.

Alergie – nedostatek všelásky k některým aspektům života, světa kolem, štítivost, vybíravost.

Bolesti hlavy – převaha rozumovosti nad citem, hledání nejvýhodnějšího.

Diabetes – nevděčnost Stvořiteli za sladké stránky života, nevážení si tělesné lásky, laskání; výsledkem je stav nepociťování lásky až zakyslost povahy, člověku je zabráněno přijímat slasti proto, že je nedává druhému.

Kafíčkování – nedostatek duchovní motivace k činnosti.

Impotence mužů – nedostatečné plnění mužské role ve vztahu k ženství, nedostatek životní a tvořivé aktivity.

Infekce, chřipky, nachlazení – pocítění přetížení podvědomí nahromaděnými nezvládnutelnými problémy – u dětí pocit nedostatečné pozornosti a lásky rodičů, dítě je energeticky doplňováno laskáním, hlazením, chválením.

Nízký krevní tlak – nedostatečné čelení životním úkolům, nedostatek sebevědomí.

Vysoký tlak – přeceňování vlastních možností a nedostatek odevzdanosti.

Spavost – únik ze života do světa snů.

Tenisový loket – do podvědomí sestoupená snaha rozdávat rány.

Snížená imunita – je-li duch životem znechucen, jeho nástroj, tedy tělo, tuto apatii převezme.

Nenávist se rodí v hlavě a projevuje se bolestmi hlavy, zhoršením zraku a sluchu a mozkovými chorobami. Vlna neplodnosti a nové nemoci jsou vyvolány přílišným znečištěním duší. Aby nezahynuly duše, hynou těla. Zákon utrpení pochopí člověk velice snadno, protože je mu vtiskován do duše bolestí. Člověk prchá před bolestí obyčejně do nitra až tehdy, není-li již kam utéci. Člověk i dítě po nemoci rychleji dospívá, je jiný než před nemocí, dítě je dospělejší, člověk moudřejší. Vždycky musí být v rovnováze vnitřní a vnější. Když se zasahuje příliš daleko s opatřeními proti nemocem, mohou se rodit slabé povahy. Očkování neškodí nikomu, komu se dostane později duchovní výuky. Jinak ulehčením fyzického života, v pohodlném bytí, má duše málo popudů ke svému vývoji. Znenáhla pociťuje jakousi prázdnotu, nespokojenost, nenaplněnost.

Povrchní a lehkomyslný život se projeví v další inkarnaci sklony ke lži a v následujících inkarnacích fyzickými dispozicemi k nemocem. Talent či schopnosti ve skutečnosti byly dány člověku proděláním množství nemocí, úrazů v mnoha předchozích životech. Člověk, který dokáže přijmout rány osudu jako požehnání, si nakonec vypěstuje v sobě talent – nemoc  a strázně tak de facto pracují pro náš růst. Stejně jako drahocenná perla vzniká z nemoci, tak i nemoci fyzického těla v tomto životě se objevují jako fyzická krása v příštím životě. Krása se karmicky vyvíjí z utrpení, bolesti a nemoci. Tak pracuje karma.

Léčení a léčitelé. Lidstvo vstupuje do nové fáze vývoje Země, kdy jeden věk končí a druhý začíná. Nemoci budou muset být léčeny v rovině ducha, duše i těla, aby léčba byla úspěšná. Léčitelé jsou lidi, kteří si uchovali anebo znovu vybudovali schopnost vnímání a ovládání přírodních, životních a výjimečně i duchovních energií. Léčitelé, kteří pracují s mohutně vyvinutou 1.čakrou jsou jadrní, samorostlí lidé, přes 1.čakru jsou schopni přebírat a transformovat energii z přírodních sil i z jiných lidí. Jejich léčba je účinná zejména na pohybovém, trávicím ústrojí a při neplodnosti. Pracují rukama a defekt odstraní ihned. Není-li však odstraněna příčina nemoci, syndrom se po dvou až čtrnácti dnech vrací.

Léčitelé, kteří dokáží přijímat duchovní energii do 6. čakry a transformovat a vést ji do nižších úrovní a využívat k léčbě, mohou pracovat i na dálku. Účinek je zprvu mírný, roste a nepřekáží-li sám nemocný, třeba svou zatvrzelostí, egoismem, je i trvalý. Karmické dědičné nemoci lze zmírnit. Takoví léčitelé jsou vždy hluboce věřící, ale mívají potíže s náboženskými i vědeckými fanatiky, sektáři a církevními hodnostáři. Léčba duchem nepotřebuje žádné drahé ani nákladné přístroje a bude se v budoucnu stále více s duchovním vývojem člověka prosazovat. Paracelsus učil, že každá nemoc je porušením rovnováhy kosmické energie v člověku. Léčba spočívá v obnovení této rovnováhy. Potřebná energie se nemocnému dodává buď léky, nebo bez léků, přímým působením na porušené energetické pole; tento směr se označuje jako léčitelství. Kdo pochopil smysl a příčiny nemocí, může začít sám sebe léčit.

Léčení jakéhokoli syndromu začíná nápravou v duchu. Velikost účinku je dána čistotou modlitby a míře otevření se léčivé energii, vyzařování božímu, aby mohla být převedena z vyšších duchovních do nižších rovin bytí. Přírodní prostředky jako bylinky, stromy, zvířata, vůně, barvy, kameny, urychlují uzdravování tím, že doplňují vibrace chybějící v těle. Člověk může jen žasnout nad moudrostí přírody, když tato nechává vyrůst v blízkosti obydlí člověka právě tu bylinku, kterou ke svému uzdravení, ke svému znovu nabytí harmonie vnitřní i vnější, právě potřebuje.

Z hlediska dočasnosti se může někdy zdát, že některý duch je nějakou nezaslouženou nemocí, třeba generační, poškozen, ale z hlediska věčnosti tomu tak není. Toto poškození je mu v případě správného překonávání kompenzováno nezaslouženou výhodou. Například jasnovidností dříve slepých. Nemocí je umožněno zbavit se karmy ještě za života.

Nemocí ke zdraví – člověk se musí cestou utrpení protrpět k poznání a cestou nemoci dojít ke zdraví. Nemoc je jedním z mechanizmů vývoje a výchovy lidského ducha. Cesta ke zdraví není tak zcela jednoduchá. Nemoci nelze zabránit ani očkováním, ani pozitivním myšlením, ani zdravou výživou. Pomocí funkčních opatření nelze odporovat tomu, co je již od dob ráje rozhodnuto: volba nezní nemocný nebo zdravý, ale správná cesta vede nemocí ke zdraví, ze tmy hmoty do světla poznání ducha. Je možné, že pro nemocného je určitá dieta po jistou dobu nutná a tím i zdravá, z čehož nevyplývá, že i zdravý by měl držet speciální dietu, aby zůstal zdravý. Zákonitý život vzniká z poznání – úsilí zdravotních fanatiků pramení ze strachu. Strach vždy znamená nedostatek vědomostí.

Uzdravení je tedy vždy ve své podstatě výlučně záležitostí náboženství ve smyslu religia, čili zpětné vazby člověka k jeho původnímu základu a nemůže se nikdy uskutečnit jen v mezích funkční medicíny, přírodního léčitelství či zdraví prospěšné činnosti. Uzdravení je vždy ve své podstatě harmonizace s Řádem, usmíření s Bohem, s Podstatou světa. Archa Noemova je člověkova opravdová pokora, láska k Bohu a bližnímu. My jsme v podstatě nyní samí Noemové. Svět se svou lží, podvody a všemi z toho prýštícími svody, je ustavičná potopa.

Já hledám a přijímám jen opovrhované a v očích světa zatracené. Neboť zdraví zajisté nepotřebují lékaře!

V podstatě povolání lékaře je altruismus. Ke zbohatnutí toto povolání určeno není, k tomu slouží jiné oblasti! Drtivá většina pacientů je v existenční tísni. Každý zdravotník nechť si uvědomí, kterou cestou jde: zda cestou pomoci bližnímu, službou, či cestou byznysu, ega, a dle toho musí přijmout i svou odpovědnost před věčností, před následky své karmy. Neboť každý je svou karmou postaven na to místo, kde měl dříve největší dluhy. Na místě je proto pokora, ne pýcha. Kolik lékařů je ve stavu pokory a kolik ve stavu pýchy a nadměrné hrdosti na svůj stav, s cílem co nejvíce vydělat na svých pacientech? Ani lékařem se člověk nestává náhodou, ale dle zákona karmy: kdo dříve lidem životy a zdraví bral třeba mečem či jedem, ten jim ho pak v dalších životech musí navracet třeba skalpelem či lékem.

Karma a nemoci.

Nemoc je jedním z mechanizmů vývoje člověka. Nemoc signalizuje a varuje, že jdeme nesprávným směrem. Lidský organizmus je ucelený systém, v němž je vše vzájemně propojeno. Osud, charakter a nemoc spolu souvisejí, neboť veškeré informace o člověku a stavu jeho těla jsou uloženy v jeho energeticko informačním poli. Vyléčí-li se nemoc a neodstraní se příčina nemoci, ta se může stěhovat z jednoho orgánu do druhého i do osudu. Vznik nemoci souvisí s porušováním zákonů etiky, proto se léčba musí zaměřit na poznání příčiny, tj. pochopení chyby a pak na změnu vnitřních postojů, charakteru a skrze pokání splynout s božským principem. Léčení musí zasahovat nejen tělo, ale duši a ducha člověka, protože ty jsou prvotní.

Deformace struktur energetického pole začíná několik let před objevením se nemoci na fyzickém těle. Hodně o tom ví klasická čínská medicína, která vyvinula nauku o deformacích energeticko informačního pole člověka a dokáže diagnostikovat a léčit choroby ještě dříve, než se projeví ve fyzickém těle. Nemoc je blokace nesprávného chování a životního směřování, potom zpravidla následuje ignorace světského a obrat k vnitřnímu. Kdo léčí, má především odhalit duchovní příčiny nemoci, pomoci nemocnému je pochopit a vyhnout se tak chybám v budoucnu. Nemoc je forma adaptace na události, k nimž ještě nedošlo, je to spíše příprava na budoucnost, nežli odplata za minulost. Základem nemoci je nemoc ducha, duše. Člověka, který v sobě usmrtil nejvyšší cit, lásku, nemůžeme vyléčit tabletami. Do tohoto života se rodíme proto, abychom překonáváním pozemských svodů a pohrom rozvíjeli a zdokonalovali sou duši a ducha.

Dnes se rádo mluví o náhodných vlivech způsobujících nemoci. Ve 13.stol. se říkalo, že nemoci pocházejí od Boha, v 15.stol. že pocházejí od ďábla; také se říkalo, že pocházejí ze šťáv a dnes se říká, že pocházejí od bacilů a virů – tak soudí zevní rozum. Na rozhraní středověku a novověku se věřilo, že na každou nemoc existuje nějaká bylinka, tehdy bylo množství nejrůznějších prostředků. V polovině 19.stol. Nihilistická lékařská škola ve Vídni šířila přesvědčení, že pro průběh nemoci je celkem lhostejné, zda se podávají či nepodávají určité prostředky a to podle přísloví: když kohout na hnojišti kokrhá, počasí se změní anebo zůstane takové, jaké je.

Podle statistiky při vyčkávacím způsobu léčení zemřelo stejné množství nemocných jako při léčení ctihodnými léky. Vyčkávací způsob léčení zavedl významný lékař Dietel a pokračoval prof. Škoda, který zkonstatoval: můžeme se naučit nemoci rozpoznávat, popisovat a snad je i vysvětlovat – ale léčit je nedovedeme. Lékaři této školy bylo ponecháno, aby dozíral na průběh nemoci, pomohl v čem mohl pomoci a vyčkával, jak organizmus vyvíjí samoléčivé síly. Nemocný byl uveden do takové vnější situace, kdy byl schopen co nejlépe využít samoléčivých sil, vyvolat je v sobě. Tento názor dokázal, že v člověku je něco, co v určité míře rozhoduje o průběhu i konci nemoci a co je vlastně mimo vnější možnost lidské pomoci. Což není nic jiného, nežli zákon karmy.

Člověk sám buduje svou novou tělesnost přiměřeně silám, které si přinesl z dřívějších životů. Např. cholera poskytuje možnost vyvinout své síly v odporu vůči svým třem tělům, což sebevědomí v co největší míře posiluje; proto onemocnění cholerou vyhledávají ti, kteří měli dříve slabé sebevědomí, působili nesamostatně, zahloubaně do sebe. Opakem pro umírnění příliš silného sebevědomí je malárie. Záškrt: člověk dříve jednal pod vlivem afektů, vzruchů. Problémy s pamětí jsou dány přáním duše odpojit se od nenávisti, kterou v sobě hromadila jak ve vztahu k jiným lidem, tak k sobě samotné. Vlna neplodnosti a všechny nové nemoci jsou vyvolány příliš velkým znečištěním duší. Když vypukne epidemie, pak se tím přivodí něco, co podstata člověka přímo hledá, aby se v něm vyrovnalo. Člověk je puzen do určitých poměrů, aby zakusil poškození a jeho překonáním pokročil ke zdokonalení. Zřeknutí se lásky k lidem zakotvené ve světonázoru a v charakteru, je nejpřímější cestou k nádorovým chorobám a dalším těžkým nemocem.

Organizmus se dovede sám zbavit infekce a bez preparátů. Když tak nečiní, znamená to, že nemoc je pro něj výhodná a bude využita pro zcela konkrétní cíle. Z toho lze vyvodit, že léky budou ztrácet účinnost a všechny infekce budou životaschopnější, protože je organizmus potřebuje. Čím dřív je člověk za své nesprávné chování potrestán, tím je moudřejší. Aby mohl rozvíjet svou individualitu a zdokonalovat se, není trestán hned a zplna, dostává určitou lhůtu k pochopení, pokání a očistě. Když to neprovede sám, provede to za něj jeho karma a to prostřednictvím jeho bližních, viry, závažnými chorobami, úrazy. Celé lidstvo je dnes v této situaci.

To vše u vědomí zákonitosti musíme přijmout pokorně a s láskou. Jediný způsob, jak přetrpět muka, je povznést se duchem nad ně, přenést vědomí z trápícího se těla na ducha; k tomu dochází i automaticky. Ukazuje se, že v jemných hladinách můžeme měnit svět jedině tak, že změníme sami sebe a svůj vztah ke světu. Nesmlouvavé vnitřní vzdorování událostem, jejichž součástí se stáváme, je samozřejmým zárodkem příští choroby. Rakovinné bujení je projevem povahy, optimista se stává obětí rakoviny málokdy. Když duše není ochotna přijmout boží očistu skrze jiného člověka, je očišťována chorobou. Člověk v nemoci vyvíjí léčivé síly, které vedou k zocelení jeho nitra a k možnosti vzestupu. Překonáním nemoci nabývá schopnosti mít dokonalé síly tam, kde byly dříve nedokonalé. Jestliže ho jeho karma vyzbrojila takovými silami a příznivé okolnosti jeho dřívějšího osudu působí tak, že tyto nové síly může používat tak, aby byl sobě i jiným užitečný, pak nastane uzdravení a dobře vyjde z nemoci. V procesu správného léčení lze pozorovat, jak nápadně se mění charakter nemocného a tím i jeho osud.

Pokud člověk nemoc přemůže a vyvine léčivé síly, ale stojí před životem, který klade na něj větší požadavky a s tou troškou, kterou získal, více mu získat neumožní jeho karma, není možno být druhým lidem prospěšný, pak jeho hlubší podvědomí řekne: musíš nyní vstoupit do světa, kde ti nebude překážet tvé fyzické tělo a jiné síly a kde budeš moci svobodně zpracovat to, co jsi v nemoci získal. A i když takový život končí smrtí, je to vždy ku prospěchu člověka. Svým vyšším vědomím se můžeme postavit na stanovisko, které smrt přijímá jako dar vyšších duchovních bytostí. Ale s vědomím pozemským, které má pomáhat a zasahovat do života, musíme se všemožně přičiňovat, aby nastalo uzdravení. Když je z jiné sféry rozhodnuto jinak, přijmeme to s pochopením. Karmické pochopení povzbuzuje naši činnost při léčení, nemělo by ji ochromovat. Musíme ponechat na vlastní individualitě nemocného, použije-li svých sil. A lékařská pomoc může spočívat jen v tom, že ho v tom podporuje.

U chronických nemocí byla nemoc po jedné stránce zdolána, po druhé ne. Vyrovnání mezi éterickým a fyzickým tělem bylo dosaženo, nebyla odstraněna disharmonie mezi astrálním a éterickým tělem. Většinou se vytváří jakýsi stav kolísavé rovnováhy, jaký nemá být, ale při němž možno žít. Astrální složka není shodná s vědomím, je shodná s tím, čím jsou vnitřní duševní vzruchy, které si však nemocný nechce přiznat. Kdyby pacient dokázal vyvinout silnou vůli a duševní kulturu a zapomenout na svůj stav, vůbec k němu nepřihlížet, načerpal by z toho uspokojení a tím síly k dalšímu vývoji. Neobrátí-li uvolněné síly na něco duchovního, vrátí se brzo dřívější stav.

Takový člověk si musí dávat bedlivý pozor na to, aby svou duši nenaplňoval právě tím způsobem, který souvisí s jeho nemocí. Má-li nějakou potíž, poznává sám, jak mu prospívá, podaří-li se mu na ni zapomenout a zabývat se něčím jiným. Takto lze postavit nemoci duchovní protějšek, duchovní ekvivalent. Jsme-li dostatečně moudří, nemoc proměníme v duchovní děj a sebevýchovu, kterou máme konat prostřednictvím nemoci, konáme pomocí sil naší duše. Pokud se uzavřenému, do sebe zahloubanému člověku, podléhajícímu sebeklamům podaří dříve, než se dostaví spalničky, učinit něco pro své důkladné polepšení, tj. osvojit si takovou sílu duše, aby už nebyla vystavena sebeklamům, spalničky by se pak už nemusely dostavit. Karmická zákonitost působí i tak, že přivodí vnější příčiny nemocí.

Bolest je náš nejvyšší strážce. Prožité utrpení v nás posiluje snahu konat dobro. Uč se trpět pokorně, aby tvá bolest nebyla jen raněnou pýchou. Lůžko utrpení je často požehnaným oltářem, u kterého můžeme smazat své dluhy. Když nemocný dovede pokorně a odříkavě poslechnout boží rozhodnutí, nese na sobě pečeť zhasínajícího dluhu.

Degradace léčení, zaměřená jen na jeden rozměr člověka, jen na fyzické, hmotné tělo je ignorace a likvidace vyšších stupňů poznání a etiky ve prospěch pragmatických cílů. Člověk, který se domnívá, že ho zachrání tablety nebo kouzla bez jeho vlastního úsilí, už nemocen je. Základem ochrany a prevencí před nemocemi je dodržování etiky, nauky o mravnosti. Zřeknutí se nejvyšších citů a ideálů velmi znetvořuje struktury pole a na fyzické úrovni se často projevuje neléčitelnými nemocemi. 1. funkcí nemoci je varování, 2. pozastavení činností, které překážejí správnému vývoji, 3. funkcí je zastavení vnitřních mechanizmů, které umožňují šířit negativní informace.

Imunita je ucelenost, kvalitativní úroveň tvořená biopolem. Dříve správné zásady chování učilo náboženství a dříve také každý člověk věděl, že vše se řídí boží vůlí. Dnes následkem nadvlády zevního rozumu jsou duše a duch lidstva neuvěřitelně zplanělé, proto je dne vše tak, jak je. V první řadě se musíme naučit chápat, že nic není náhodné ani pro člověka ani pro společnost, vše má svou příčinu, smysl, účel. Každý člověk, každá událost, každá nemoc, vše, co je nám nepříjemné, jsou součásti vesmíru a jeho poselství k nám. Náš vnitřní stav musí být naladěn na ochotu ke smíření, poznání, pokání, k lásce všeho se vším. Etika je přepychem včerejška, nezbytností dneška a jediným předpokladem pro přežití zítřka. Lidstvo pečující jen o své fyzické zdraví může postihnout osud dinosaurů; přežívali vždy ti, co byli nejméně fyzicky chráněni, ale nejlépe duchovně vybaveni, totiž ti, kdož byli připraveni změnit svou psychickou strukturu a chování v souladu s procesy, které ve světě probíhaly. Nejvyšší ochranou organizmu je především ochrana jeho duchovních, tj. jemných struktur.

Jedinou cestou ke spáse, čili k překonání nadvlády hmotné dimenze v nás a postoupení na další evoluční stupeň, je neúnavná vědomá práce na zdokonalení jednoty a harmonie ducha, duše a těla. Člověk, který pokorně přijme jakoukoli životní zkoušku, ušetří obrovské množství sil k duchovní proměně, k sebevývoji, které by jinak zbytečně promrhal na neplodné výhrady a odpor vůči nastalé životní situaci, tedy zkoušce, která stejně neodezní, dokud jí neprojdeme.

Zastavit, neutralizovat sankci za špatné směrování lze jedině poznáním, porozuměním, pokáním. Sankce za porušení Řádu lze tedy odčinit jedině utrpením nevědomých nebo směřováním k Bohu vědomých, tedy těch, kteří vyvinuli úsilí k poznání Univerzálních kosmických zákonů a k naplnění se láskou, neboť síla lásky a odpuštění stojí nade vším, i nad zákony. Nejspolehlivější ochranou ducha před rozpadem je deformace jeho tělesných struktur, tedy nemoc. Destrukce tělesných struktur nutí člověk přenést těžiště svého života z těla do ducha. Nemoc hříchu nečiní, praví se v bibli. Až lidé pochopí, že nemoc je brzdou duchovní degradace a začnou odstraňovat příčiny nemoci, bude nemoc ustupovat sama. V dobách dřívějších, které předcházely současnou dobu nadvlády zevního rozumu, náboženství, filosofie a medicína tvořily jeden organický celek. Nedokonalost současného náboženství, filosofie a chápání světa vedou nás k sebezničení. Filosofické vnímání člověka jen jako fyzického těla, vede k jednostrannému myšlení v celé moderní západní přístrojové medicíně.

Bez duchovní proměny, transformace její energie v opak, se choroba vyléčit nedá. Pokud příčinu nemoci a její smysl neodhalíme, nemoc se přenese do jiného orgánu, do psychiky, do osudu, do příštího života či naše břímě uvrhneme na děti a vnuky. Nemoc zapuzená dovnitř nebude už ničit na fyzické rovině, ale oslabí imunitu organizmu jako celku. Náboženství před dvěma sty lety učilo porozumět nutnosti správného chování a učinilo tak pro zdraví lidí mnohem více, než medicína dnes. Ateistická medicína, která nechápe skutečné příčiny chorob a vývojový smysl nemocí a dokáže odstranit nemoc jen na fyzické úrovni, netuší, že se tak lze dočkat degradace lidského rodu, protože negativní směrování a nedobré vlastnosti člověka neprošly vnitřní proměnou, transformací negativního v pozitivní, nedošlo k vnitřnímu vyléčení duše, jen tělesnosti a proto se zvýší výrazně počet lidí, kteří budou žít jen proto, aby ničili druhé a vše kolem sebe; tento trend již můžeme pozorovat.

Nemoc je následek našich nesprávných myšlenek, citů a činů. Nemoc nám má přinést určité poučení, polepšení, rozšíření vědomí. Proto účinná léčba musí zasahovat jak tělo-činy, tak duši-city a ducha-ideje člověka. Porozumění světu a jeho zákonů je počátkem a základem proměny naší duše a ducha. Tvrdá sebekázeň a znalost Řádu jsou předpokladem přežití člověka jako druhu a jeho dalšího duchovního vývoje. Hlavní důvod všech nesnází spočívá v člověku samém a chceme-li změnit svět k lepšímu, musíme nejdříve pracovat na proměně sebe sama. Nemocný člověk si musí uvědomit svoje chyby a špatný směr, převzít odpovědnost a hledat novou cestu. V tomto či v minulém životě porušil zákony a proto je nemocný.

Ti, kteří odpadávají od mravnosti a věnují péči pouze tělu, sportu a podobným zábavám tělesným, mohou se v příštích inkarnacích narodit s revmatizmem, paralýzou a jinou sešlostí. Lidé, kteří uvízli v zločinu pomlouvání a žvanění, rodí se s nedokonalým zrakem a sluchem, aby byli chráněni od starých chyb. Umělci, kteří vytvářeli nízké umění a strhovali tisíce lidí do bahna, rodí se na příklad s ochrnutými mozky, aby mohli rozvinout zapomenuté vlastnosti srdce. Kdo zneužívali své krásy a lásky a dokonalých tvarů, aby vštěpovali hloupost a utrpení, dostávají těla postižená kožními nemocemi, nádory apod. Řečníci a politici, kteří odtrhávali lid od vyšších zásad a strhávali je do zmatků, rodí se s nemocemi hlasivek, ztrátou hlasu, aby již nebalamutili druhé klamnou řečí. Ti, kdož zneužili sexu, již od mládí trpívají poruchami pohlavního sektoru, tuberkulózou a jinými potížemi.

Nemoc je následek našich nesouladných činů a je darem k obnovení porušené rovnováhy s odvěkým božským Řádem. Každý člověk je pokoušen tím samým pokušením, které hýčká ve svém nitru. Čin zla může být rychlý, ale nikdo neví, kolik času a námahy si vyžádá následek nutný k obnovení souladu života; špatný čin je jako jedovatý trn v naší duši. Každý kdo jsme na Zemi, máme přečerpané karmické konto. Pokladna Páně ale nikdy nezchudne z milosrdenství. Milosrdenství, důvěra, dobrosrdečnost, optimismus a práce, umění a tvůrčí meditace jsou obnovujícími podněty, jejichž zásluhou dochází ke zlepšení našich osudů. Kolik zásahů vřelé modlitby odnímá dluhy lidem, kteří již stojí na pokraji hrobu?!

Na cestě k Jednotě je třeba přijímat i negativní věci a láskou je vyléčit. V polaritě života mají i negativní věci své opodstatnění a smysl. Za negativním vždy následuje pozitivní. Každý, kdo žije v této době, si daný okamžik pro své zrození zvolil sám. Všichni máme ve svém podvědomí informaci, že nastala doba přelomu, že se nacházíme na přechodu k nové epoše. Chtěli jsme spolupůsobit při přechodu epoch, jinak bychom zde na Zemi nebyli. Žádný člověk není bezvýznamný, všechny reality se vzájemně prostupují. Abychom mohli být užiteční a plnit úkoly své inkarnace, musíme poznat zákony univerza, jimiž se vše řídí. Nejsme tělem, i když v těle přebýváme, stejně jako přebýváme v domě a nejsme tím domem.

Jsme vícerozměrné duchovní bytosti. Základní substance naší bytosti vzešla z Podstaty věčné Lásky a Světla. V procesu Stvoření se kolem našeho světelného jádra vytvářelo stále hustší energetické pole, až jsme se nakonec dostali z neohraničených dimenzí ducha a duše do hustého stavu těla-hmoty, při čemž jsme ztratili své pravé vědomí. Naše podvědomí o tom všem ví. Formotvornou silou je naše duše, která je přítomná od samého počátku naší individualizace. Sami jsme organizátorem, jenž působí při formování našeho pozemského těla. Kdo pochopí smysl slov o transformaci podvědomí na vědomí, ten rovněž ví, že naše vědomí se neustále snaží pochopit svůj duchovní princip.

Naše volba a naše činy jsou svobodné, jejich následky jsou zákonité. Netrpíme za své chyby, ale svými chybami. Vědomí spravedlnosti a zákonitosti života pomáhá nám ve snaze nedopouštět se více chyb a napravovat svá minulá zla a připravit si tak lepší budoucnost. Duchovní a morální výcvik urychluje splácení karmy pochopením mechanizmu karmy a přijetím odpovědnosti za následky. Karma může působit i několik životů za jeden závažný prohřešek, avšak stále mírněji, úměrně tomu, jaké poučení si člověk přináší. Naše karma či kauzalita nás přivedla do určité rodiny, jejíž geny jsme měli zdědit a potýkat se s nimi v sobě. Nepředurčuje nás tedy rodina a rasa, ale my sami jsme si předurčili celé svoje vývojové prostředí. Karma způsobuje, že se setkáváme s těmi, s nimiž máme otevřené účty a vazby. Láska i provinění nás spojují za hrob a tedy ti, které máme kolem sebe v rodině, sousedství, v zaměstnání i při jiných aktivitách, jsou těmi, jimž něco dlužíme nebo oni nám.

Učení o zákonu odplaty či vyrovnání, kdy zažíváme sami na sobě to, co jsme způsobili druhým, je součástí mnoha nábožensko filosofických systémů a znají je zasvěcenci všech dob. Přijetí osudu zve se pokorou, odmítání splácení svých dluhů zve se pýchou. Co odmítáme, trvá dál, dokud nepochopíme, že co nás potkává, je naprosto zákonité a je příležitostí k nápravě svých chyb. Kdo kdysi vraždil mečem, bude příště muset prožít muka násilného usmrcení a v některém z dalších životů z něho může být dobrý chirurg; dříve mečem život bral, nyní třeba skalpelem ho navrací. Někdejší lapka či loupeživý rytíř ocitne se v situaci okradeného tolikrát, kolikrát sám okradl; v některé další inkarnaci bude sám bdít nad dodržováním zákonů třeba jako policista, právník či soudce. Kdo škodil životnímu prostředí, pálil, ničil a plundroval přírodu, bude jednou jeho ochráncem. Karma vede člověka různými cestami tam, kde síly jeho nitra budou působit ven do zevního světa a zevně mu způsobí to, co činil druhým. Proto zevní je jen odzrcadlením vnitřního.

Podobné důsledky přináší nám karma i za náš vztah ke zvířatům, k živé i neživé přírodě. Je to nutné proto, aby člověk vlastní bolestí a utrpením odvykl působit bolest druhým a tak vyrovnával svou karmu. U národů, které si zachovaly část své pradávné moudrosti lidstva, je vžito laskavé zacházení se zvířaty, jako je tomu v oblasti buddhismu. Západní civilizace má tu zvláštnost, karmu, že se musela nejprve vytvářet z prvků materialismu. I nejspirituálnější náboženské vyznání, křesťanství, se na západě nejprve setkalo s materialistickým chápáním; až je překoná, tím vyvine mocné síly k nejvyšší duchovnosti.

Jsme otroky své minulosti, ale pány své budoucnosti. Minulost určila naší přítomnost, přítomnost tvoří naši budoucnost. Když dobrovolnou sebenápravou rozpouštíme silové pole prohřešků, karma se neprojeví nebo jen v malé intenzitě. Karma není neměnná, každou prožitou chvilkou přidáváme či ubíráme na straně má dáti-dal. Zlo je výrazem naší nedokonalosti. Období přicházejících přírodních katastrof svědčí o deformacích energeticko-informačního pole. Jakmile člověk pozná alespoň část duchovních zákonů, může působit na karmu a tím na osud svůj i společnosti. Cesta k Bohu je cestou dobra. Čím výše člověk stoupá ve svém poznávání Řádu a života, tím se stává odpovědnějším, tím více se v něm probouzí mravní podstata a cit pro zvažování dobra a zla. Tento svět je boží. Nic mi v něm ve skutečnosti nenáleží. Vše patří Bohu – i já.

L á s k a .

Jen síla lásky změní nižší ve vyšší, jen ona dokáže proměnit, transformovat. Láska je schopna překonat polaritu já a ne já, láska uvádí člověka zpět do Jednoty vědomí. Síla lásky a odpuštění stojí nade vším, i nad zákony. Láska je projev harmonie a jednoty světa, nejvyšším aspektem láskaje láska k Bohu. Láska je projevem boží tvůrčí síly a tedy tak mocná, jako Podstata světa sama. Láska zmůže vše. Pravá a živoucí láska je sama o sobě nanejvýš nezištná, je plná pokory, je činná, plná trpělivosti a slitování. Není nikomu nikdy na obtíž a ráda vše strpí. Nemá zalíbení v nouzi bližního, je vždy ochotná pomáhat každému, kdo potřebuje.

Všechny druhy lásky spočívají na zákonu lásky Duše k Duchu. Celý vesmír je prodchnut tímto zákonem lásky, ale v každé sféře jeví se tato božská láska duše ke Stvořiteli jinak. Láska rostlin spočívá v jejich oplodňování prostřednictvím rozmanitých přírodních sil, aby se rostliny rozmnožovaly a nesly ovoce. U nerostů se láska projevuje chemickou příbuzností. Čím nižší je svět, tím hruběji se láska mezi oběma póly projevuje. Duch je principem mužským, duše ženským. Prostřednictvím 2.čakry jde o lásku erotickou, 3.čakrou jde o sociální cítění a láska na úrovni 4.čakry je láska srdeční, mezilidská. Skutečná láska je duchovní rozměr, je neosobní, nadsmyslová, je to světlo, klid a mír. Je hybnou silou vývoje, všemu dává život a udržuje jej. Pomocí lásky vracíme se zpět k Bohu. Čím více lásky, tím více světla, je jako slunce, svítí a nic nežádá. V lásce jsme pokorní a nesobečtí, víme, že vše je řízeno vyšší mocí. Přes člověka působí vesmírné síly, aby svou láskou posunul nejen sebe, ale i celou planetu na její cestě výš.

Jedině co koná pravá láska, je před věčností vykonáno dobře. Co se dává podle míry rozumu, to má malou cenu. Blaženější je dávat, nežli brát. Nezáleží na tom, kolik kdo dá, ale na tom, jak dává. Z opravdové lásky dává dvojnásobně a také tak mu bude na věčnosti splaceno. Láska tvoří ze světla a ve světle Pravdy stále novější a dokonalejší život v sobě, abychom se jednou sami stali láskou a světlem. V lásce jsme jednotní, v nenávisti rozdělení. Láska je pouto, které nás sjednocuje s celým vesmírem. Láska je jedinou zbraní, která nechává všechny zvítězit. Na Zemi se rodíme proto, abychom se naučili vyšší dimenzi lásky, která je propustkou k opuštění roviny vývoje na Zemi.

Víra zmůže mnoho, ale láska vše. Láska k bližnímu je cestou k lásce boží. Toto přikázání plnil Ježíš od svého mládí a hřích nad ním neměl moc. Láska k bližnímu se uskutečňuje a projevuje skutky vnějšími a jimi dospívá člověk vnitřní neviditelnou cestou k lásce boží. Kdo nechce jít vnitřní cestou, toho lze právě tak málo přesvědčovat a tak málo mu lze podat obraz o té cestě, jako slepému podat pojem o barvách.

Nutno vše milovat takové, jaké je, jinak ztrácíme Jednotu, věčnost v sobě, tím to nenávidíme a nejsme schopni přijmout. Každá lekce, kterou nejsme schopni přijmout svým srdcem, nás spoutává. Použijeme-li odklad, budoucnost, pak je to promarněná lekce. Jakmile vnímáme Boha, Jednotu, přijímáme vše tak, jak je. Světlem svého srdce svítíme všem bytostem. Když něco řešíme rozumem, jsme ve tmě. Z Jednoty, která je naším Nadvědomím, dostaneme odpověď na každou otázku – stačí být v lásce. Jen láskou, srdcem najdeme Boha, myšlenkami a rozumem ho nenajdeme.

Láska je to, co je svobodné, láska je něco, co si neklade žádné podmínky, nemá žádné hranice ani potřeby. Láska prostě je. Největší nepřátelé lásky jsou: potřebnost – očekávání – žárlivost. K tomu, abys byl dokonale šťasten, nic nepotřebuješ, jenom si myslíš, že potřebuješ. Nejhlubší a nejdokonalejší štěstí najdeš ve svém nitru. Očekávání je zbytečné. Miluj lidi takové, jací jsou. Zbav se představy, že štěstí závisí na čemkoli vnějším a zbavíš se žárlivosti. Vždy záleží na tom, co do života vkládáš a nikoli na tom, co od něj dostáváš. A proto můžeš milovat druhé, aniž od nich něco vyžaduješ. Ať na nás zvenčí útočí jakákoli křivda, v našem srdci musí zůstat láska.

Všechno tkví v poměru mezi láskou k Podstatě světa a láskou k člověku. Vesmír se objevil jako akt vyčlenění, jako akt odloučení od Jednoty a čím větší je toto odloučení, tím silnější musí být láska k Bohu a touha po návratu k němu. Hříšnost lidské lásky spočívá v tom, že chce předčít lásku k Bohu, chce předčít lásku k věčnému láskou k pomíjivému. Pros Boha o to, co může dát jedině On – lásku, vše ostatní musíš získat sám.

Nemáme se orientovat ani na budoucnost, ale na Boha v sobě, tedy na nekonečnou lásku bez výhrad. Máme-li si vybrat mezi budoucností a láskou, pak při vědomí, že si vybereme budoucnost a příliš se na ni upneme, tak se žádné budoucnosti nedočkáme, neboť Bůh nám ji zboří, protože jsme uhnuli z cesty. Takže to jediné, oč nikdy nepřicházíme, je vybrat si lásku – pak je nám souzena i budoucnost. Bůh se vrací lidem skrze ztrátu toho, na čem duše příliš lpěla.

Když milujeme něco víc, než Boha, naše duše začíná na takovém objektu záviset, cit lásky uhasíná a místo něj přicházejí výhrady. Jakmile láska zmizí, nastoupí agrese a za ní choroby a pohromy. Pokud Boha milujeme víc, nežli vše ostatní a stává se pro nás nejvyšším cílem, pak získáváme víc, než vydáme. Cílem má být láska, ne víra. Je-li víra povýšena nad lásku, mění se ve fanatizmus. Jakmile si člověk najde jiný cíl, než lásku, začne na něm být závislý. V kontaktu s ostatním světem zpravidla energii ztrácíme. Energii získáváme tehdy, když se obracíme k Bohu.

Uč se snášet ponížení a ustupovat, aniž při tom ztratíš dobrotivost a děkuj Bohu za všechny nepříjemnosti a modli se, aby se pro tebe nejvyšším životním štěstím stala láska k Podstatě světa, ke Stvořiteli. Čím víc bolesti dokáže člověk snést a uchovat si při tom lásku v srdci, tím víc štěstí může potom prožít. Stav, kdy je nám poskytnuta možnost milovat, je štěstím už sám o sobě, je to stav, kdy láska není na ničem vnějším závislá a nelze ji ničím ovlivnit. Člověk v tomto stavu je emocionálně nezranitelný a v jakémkoli vnějším stresu je schopen udržet pod kontrolou jak sebe, tak okolí. Navenek může ukazovat různé emoce, uvnitř zůstává zcela stabilní.

Láska je způsob existence duchovních struktur, proto existuje věčně a proto ji nesmíme v sobě zabíjet a vázat ji na něco pozemského, konečného. Deset přikázání lze souhrnně vyjádřit dvěmi: nade vše miluj Boha a miluj bližního svého jako sebe samého. Duše je struktura pole a aby mohla existovat trvale, musí neustále směřovat ke svému prapůvodnímu zdroji. Láska k Bohu je pak realizací takového kontaktu. Duše se nejvíc znečišťuje odříkáním se lásky a na něco takového je nejlepším lékem nemoc. Láska i nemoc je lékem duše, člověk si vybírá sám, zda chce lék sladký či hořký. Člověka, který v sobě usmrtil lásku, nelze vyléčit tabletami. Láska existuje před naším narozením i po naši smrti, ale člověk si fixuje vznik lásky jako výsledek vztahů, vzniká v něm přání učinit vztahy smyslem, nikoli prostředkem pro zrod lásky. Přenos vibrace lásky do existence člověka se projevuje v rovině hmotné jako pozitivní myšlení a jednání, v rovině duševní jako pozitivní cit mezi mužem a ženou /eros/, mezi lidmi navzájem /filio/ a ke všemu stvoření /agape/. V rovině duchovní  se láska projevuje jako vnitřní klid a věčná blaženost. Obrovská láska žen je jednou z nejctihodnějších sil světa.

Na Zemi se máme naučit lásce nejprve k celku, vesmíru a pak k jeho části, k pozemskému. Láska je nejvyšším projevem harmonie a jednoty světa. Cit lásky nám byl dán proto, abychom lásku rozmnožili, láskou proměňovali zlé v dobré a cit lásky vraceli zpět. Svůj cíl hledej tam, kde je láska.

Muž a žena.

Bohem stvořený předobraz člověka Adama byl dokonalý a vyrovnaný. Lidský duch, ponořený do něj, se cítil osamělý a chyběl mu popud k vývojovému pohybu. Zachvíval se ve všech rovinách bytí v rovnováze rovnoramenného kříže. Tu se mu odebralo vodorovné, pasivní rameno kříže a kolem něj se dotvořil druhý předobraz z hlíny, objevila se Eva. Odebrání rovnováhy hmotným schránkám lidských duchů je stimuluje k vývoji: každý člověk se cítí neúplný, hledá doplnění svou druhou polovinou a při tom má duchovně zrát.

Prvotní duše měla obě polarity, aktivní i pasivní, mužskou i ženskou, byla hermafroditní. Jakmile Bůh vyňal z Adama žebro, symbol ženského principu, mohl se člověk vyvíjet ve větších protikladech a tedy rychleji. Žena a muž jsou polaritní, mají ve všech svých základních rysech opačnou polaritu, ta se projevuje na všech úrovních, kromě ducha člověka, který prodlévá ve sféře duchovní, nepolaritní, v Jednotě, jako entita nadpohlavní, která může, chce-li, aspekt ženství či mužství ze sebe vyzářit.

Mezi mužem a ženou tak vzniká vzájemné přitahování a doplňování jedné poloviny druhou polovinou. Pravou láskou je v podvědomí prostřednictvím toho druhého rozkmitáno to, co chybí v něm. Za stavu oboustranné lásky je navíc blokován přechod negativních vlastností z jednoho na druhého. Nejdokonalejší formou lásky je láska duchovní, jejím odrazem v rovině jemnohmotné je láska citová, odrazem v rovině hmotné pak láska pohlavní, erotická. Kvalita lásky mezi mužem a ženou předurčuje kvalitu následné populace. Pád kvality vztahů mezi mužem a ženou předchází pádu rodiny, národa, společnosti, civilizace. Kvalita zrozeného ducha je určena kvalitou vibrace matky, vysoký duch přichází na svět vždy přes vysoce duchovně stojící ženu.

Smilstvo je sexuální děj bez duchovní a duševní lásky a je lhostejno, zda v manželství či mimo manželství. Požehnaná láska nemůže být založena na neštěstí třetího. Pravá láska je oboustranné dávání, dávání bez podmínek a nároků na splacení, stejně jako to činí Podstata světa. Kdo přestane dávat, ztratí schopnost milovat. Tím upadl do ega, osamění, zoufalství. Spojení církevním svatebním obřadem je v symbolické kresbě vidět: kolem milující se dvojice je vyznačen jakoby obal, Boží ochrana, v horní části s křídlem holubice. Jak manželé této ochrany využijí, je již závislé na jejich duchovní úrovni. Bible rozlišuje mezi láskou Bohem schválenou příměrem: poznal ji a neschválenou: ležel s ní. Při lásce Bohem schválené dochází k propojení duší.

Teprve v dokonalém spojení, na úrovni všech 7 čaker, zažívají oba Jednotu, byť v časově omezeném okamžiku. Oba partneři se cítí oživeni až do hloubi svého bytí, uvolnění, pociťují vnitřní spojení a lásku, která překračuje rámec osobního cítění vlastnit. Čím dokonalejší spojení, tím dokonalejší duši dítěte mohou k sobě přitáhnout podle zákona analogie: podobné přitahuje podobné. Pokud je jen jedna čakra zablokovaná, nemůže být dokonalé spojení prožito. Většina lidí zažívá sexualitu jen druhou čakrou a ta stává se jen omezeným zážitkem, ze kterého jsou spíše oba unaveni, nespokojeni. Po pouhém sexu přichází pocit kocoviny, studu, fyzická únava. Po pravé lásce následuje pocit štěstí, vyrovnání, tělesná svěžest. Odstranit blokády lze láskou, energií srdeční čakry, která propojuje všechny ostatní čakry.

Zářivá těla mužského obalu duše přijímají energii z vesmíru do mentálního a kauzálního těla 5.a 6. čakry. Pravého muže charakterizuje práce, služba vyšším cílům, aktivita poznávání, hravost tvoření. Muži hru a tvoření potřebují ke svému duchovnímu vývoji. Žena to má vzít jen na vědomí, směr jejich aktivit jim nemá určovat, vytratila by se radost. Jen nenápadně může podstrkovat své nápady, dávat svou intuitivní schopnost, pak se stává zdrojem inspirace. Jistou cestou ženy k ochlazování lásky muže je diktovat mu směr jeho aktivit.

Plný proud vibrací jsou ženy schopny absorbovat do emocionálního těla 4.srdeční čakry. Jen žena může rozvibrovat 4.čakru muže, doplnit jeho nedostatek energie v emocionálním těle a uvést tak do souladu čakry v duševní rovině obou partnerů: 4., 5. a 6. čakru. Jen vzájemnou harmonií lze pak rozvinout činnost 7.čakry. Jen v dokonalém partnerství muže a ženy, ve vzájemné lásce, lze rozvinout všech sedm energetických hladin člověka. Výsledkem vzájemného působení je, že mužsky determinovaný lidský duch je doplněn vibrací citovosti, půvabu a krásy ženského ducha a žensky determinovaný duch je doplněn vnitřní jistotou, tj. zdravým sebevědomím a objektivitou poznání a moudrostí muže. Cesta ženy k lásce muže vede přes éteričnost, citovost, duchovnost a cesta muže k lásce ženy vede přes tvořivost, pracovitost, rozvoj poznání rozumového a duchovního.

Mužská přirozenost je zhuštěnější, neohebnější, hmotnější. Ztrnulejší mužský mozek, který je především nástrojem pro rozumovou rovinu, méně pro psychickou, klade velké překážky, když ho chce člověk použít k jemnějšímu myšlenkovému postupu. Vyrovnání mezi mužem a ženou děje se vždy v rovině duchovní, nepolaritní. V muži vniká duševno hlouběji do hmoty, vtiskuje se hlouběji, žena zadržuje více z duchovna v netělesné části své bytosti, nevžívá se tak hluboko do hmoty, je méně hmotná, transformovala více živočišného v duševní, u ženy si duševno osvojuje větší samostatnost vzhledem ke hmotě. Ženy mají proto větší sklon ke všemu novému, krásnému, čistému, duchovnímu, proto více žen najdeme v kostelech i na přednáškách s duchovní tématikou, zatímco muže lze nalézt více při sportu, v byznysu, na vědeckých konferencích.

Ve hmotné rovině završuje člověk živočišnou říši, je stádovým zvířetem. Nezvládnutý princip vůdce stáda je traumatizujícím činitelem mužské psychiky. Energie mentálních a astrálních těl všech mužů spolu neustále podvědomě bojují o vůdcovství, tím i o udržení potence, aniž si to vědomě připouštějí. Společnost toto koriguje rodinným zákonodárstvím, nastolením monogamie. Duchovně rozvinutá lidská bytost mužsky determinovaná je charakteristická tím, že energie ducha ovládají energii těla a ne naopak. Duchovně založený a rozvinutý muž je schopen ovládat svou sexualitu. Jednoduchá energie země vstupující do 1.čakry, má červenou barvu a po vniknutí do první čakry má tendenci volně proudit do sexuálních orgánů. Dříve byl její tlak mírný, v poslední době, kdy se vibrace neustále zvyšují nástupem věku Vodnáře, zvyšuje se i její tlak a fyzické tělo reaguje zvýšenou aktivitou sexuálních orgánů. Proto ta část lidstva, která se nezajímá o svoji duchovní stránku, má narůstající problémy se svou sexualitou.

Pro harmonický vztah muže a ženy je poznání principu vůdce stáda důležité. Žena jej sice nemusí pochopit, ale musí jeho znalost uplatnit ve svém chování k muži. Musí si uvědomit, že muž, který se cítí poražen, ztrácí potenci a přestává být mužem. Proto žena musí doma umět vytvořit atmosféru vůdce stáda, muž musí cítit, že za ním jeho žena stojí v každé situaci. Lidově se tomuto umění říká ženská taktika a také, že muž je hlavou, a žena krkem, který hlavou otáčí. Muži a ženy jinak myslí, jinak komunikují a mají jiná očekávání. Jsou polaritní, proto by mělo vždy platit jak tak, čili vzájemně se doplňovat.

Biologickým handicapem ženy je menstruační cyklus. V určitých dnech je žena nervózní a nevyzpytatelná. Muž je povinen vzít tuto situaci na vědomí a přistupovat k ní z pozice lásky. Mnoho žen tuto situaci těžce nese, cítí ji jako nespravedlnost a spolu s dalšími domnělými výhodami mužského stavu podvědomě obviňují Stvořitele z nespravedlnosti, což je hřích z nevědomosti, neboť ve svém vývoji člověk pohlaví střídá.

U ženy se vtiskují zkušenosti hluboko do duše; vjemy přijímané psychicky a emocionálně zasahují hluboko do organizmu. Zákon karmy nás vede i tak, že špatné a negativní činy námi spáchané v minulých inkarnacích jako polarita mužská, odčiňujeme a vyrovnáváme v pozdějších inkarnacích na sobě jako polarita ženská. Mužský princip na úrovni pozemské je aktivní, ženský pasivní, v duchovním světě je naopak činná duše. Tak dřívější svá provinění ve vnějším světě zpracováváme později, když jsme zralejší k jejich lepšímu vnitřnímu pochopení.

Intelektuální, materialistická a logická stránka u muže a psychická, citová a intuitivní u ženy – tím jsou obě pohlaví od přirozenosti a z toho pak vyplývá i jejich přirozená role soužití: muž má finančně a hmotně zajišťovat ženu a děti a chránit je před hrubostmi a těžkostmi hmotné úrovně, neboť je pro tuto životní roli lépe vybaven, nežli žena. Žena má produchovňovat a produševňovat muže, vytvořit mu optimální zázemí, domov a tím mu pomáhat v jeho citovém a duchovním vývoji. Na tomto pevném základě pak mohou partneři i společnost stavět vše ostatní. Lidová moudrost tuto zkušenost shrnula takto: muž může postavit třeba dvacet domů z kamení a cihel, avšak domov vytvořit neumí; žena může třeba v chatrči vytvořit šťastný domov ze sebe, ze své lásky, starostlivosti a péče o rodinu.

Žena nesmí nikdy učinit ze sebe muže a muž nesmí nikdy vniknout do království ženina, nýbrž se musí spojit tak, aby se doplňovali. Čím více žena zůstává ženou, tím více dociluje mužovy lásky. Čím více je muž mužem, tím více vzbuzuje u ženy důvěru. Muž má ponechat ženě její tajemství a žena má muži ponechat jeho nezávislost, kterou on v lásce k ní rád obětuje. Otec nesmí nikdy pochybovat o právech ženy ve svém domově a žena nesmí nikdy oslabovat otcovskou vládu muže. Čím více sebe respektují, tím dokonaleji se spojí a doplňují.

Čím je mužský či ženský náboj větší, tím větší energie při jejich spojení vzniká a může být využita jak kladným směrem prouděním do vyšších čaker rozvíjením citovosti, čistoty duše, tak může být promarněna: když se přemění v tělesnou rozkoš a majetek, pak odchází kořenovou čakrou do země. Skutečným smyslem spojení muže a ženy je spojení duší, při kterém přecházejí kladné duševní a duchovní vlastnosti z jednoho na druhého. Muž nemůže dojít k poznání Stvořitele bez doplnění se druhou polaritou, bez ženského prvku, bez citové lásky k ženě a podobně žena bez doplnění se energií mužské polarity v 5. a 6. čakře. Lásku k tělesné ženě může nahradit muži láska k pravzoru ženství, podle druhu náboženství nazývané Panna Marie, Královna nebes, Nebeská či Velká Matka. Podobně u žen tělesného muže může nahradit ideální láska k Ježíši Kristovi jako k pravzoru mužství, jako nevěsty Kristovy.

Žena a muž.

Z taoistického pohledu jsou ženy uvnitř Jang, tj. mužské, silné, tvrdé a vně jsou Jin, ženské, slabé, měkké,  přesně opačně, nežli muži, kteří jsou uvnitř Jin a vně Jang. V současné době ženy zapomínají často na svou vnitřní sílu a imitují muže. To ale oslabuje ženské tělo a dostává ženu z rovnováhy. Měkkost a jemnost nejsou žádné slabosti. Co zůstane člověku déle zachováno: měkký jazyk, nebo tvrdé zuby? Poznejte vlastní slabosti jako svoje přednosti a neoslabujte se jimi ještě více.

Ženský princip funguje podle vlastních zákonitostí. Být ženou znamená nepopírat ani nevypínat jednotlivé aspekty ženského Já: vědomí, mysl, srdce, pocity, smyslnost, tělesnost ani sexualitu. Jinak bychom vypadly z celku, a když ano, je třeba se do něho stále vědomě vracet. Je potřeba znovu objevit a získat přirozené toky energie a integrovat tak základní kvality v této nepřirozené době. Být celou ženou, to je vážný úkol. Ženy jsou od přírody bytosti otevřené a senzibilní. Většinou je nikdo neučil jak s touto otevřeností a citovostí zacházet, chránit se. Pak se stává, že žena nedobrovolně nasává všechno zlo tohoto světa.

Ženské tělo podléhá určitým energetickým vzorcům. Mnoho fitnes a ozdravných programů vyvinuli muži, nehodí se vždy pro ženy. Naše politické, společenské, zdravotnické a školské systémy jsou převážně organizovány a ovládány muži. Výsledkem je specializace oproti celostnímu přístupu, tvrdé formy terapie ocelí a paprskem, požadování rozumového, logického, matematického myšlení, které je dominantní u mužů, ale u žen dominantní není. Ženy mají dominanci v jiné polaritě, která ku škodě společnosti využívána není, spíše potlačována. Při tom soucítění a láska by měly hrát rovnoprávnou roli třeba vedle vědecky založené medicíny. Ženy odpradávna byly v rodině ošetřovatelkami, pečovatelkami. Mají intuitivní znalost o nemoci a léčení.

Jedině cestou pohlavní lásky přicházejí duše do hmotného těla. Čistou cestou se ubírají čisté duše. Naštěstí je rozhodující kvalita vibrace ženy. Matky a mladé ženy jsou obecně mnohem čistější a opravdovější nežli muži. Rozumový svět mužů je duchovně padlý. Vláda pána hmoty, v křesťanství zvaného Satan, přes rozum je dokonalá: účelovost, zištnost, kariéra, chtivost rozkoší těla, povrchní zájmy a zábavy jako pivo, politikaření, sázení, tlachání, konkurence. Svět mužů zaměřený jen k tělesnosti a k hmotnému řítí se vstříc zkáze. Záchranou budoucnosti jsou zbývající čisté ženy.

Hlavní poslání žensky determinovaného lidského ducha je v lásce k muži; svou láskou mají ženy produchovňovat muže, mít zušlechťující vliv na mužskou polaritu. Druhým hlavním posláním ženy je být čistou schránkou pro vtělení a vývoj lidských duchů v těle. Předobrazem je Ježíšova matka. Kvalita zrozeného ducha je určena kvalitou vibrace ženy. Vysoký duch přichází na svět vždy přes vysoce duchovně vyvinutou ženu. Každé matce je dána možnost prosit o ochranu dítěte Nebeskou Matku, Pannu Marii. Naši předkové to ještě věděli a prosili a bývali vyslyšeni. Budování duševních obalů ženy probíhá při dospívání. V té době by dívky měly být vedeny k roli matek. Dříve to bývalo samozřejmostí.

V této době čekají mnohé vysoce vyvinuté duše na vhodný manželský pár, na duchovně vyvinutou matku, které by se mohly narodit, aniž by přebraly nevhodné blokády, které by jim zabraňovaly plnit jejich úlohu na Zemi. Mnohé duše by se chtěly v této době epochální přeměny zrodit ve fyzickém těle, protože taková příležitost učit se a růst se dlouho v kosmu nevyskytne.

Počátky blokád mohou vzniknout u dítěte již v těle matky, je-li vznikající bytost odmítána, žije-li matka trvale ve stresové situaci, neboť zárodek prožívá svou matku jako celý svět. Když malé dítě pláče ze samoty či z hladu, nezná ještě pojem času, neví, zda tento stav někdy skončí a propadá úzkosti; pak, je-li pokaždé zbaveno své nouze, buduje se v něm důvěra a dítě se pak může otevřít všem vyživujícím a ochranným energiím, které poskytuje naše planeta. Jestliže dítě ztratí vnitřní pocit prvotní jistoty, bude ho s postupujícími lety hledat stále více v materiálním, vnějším světě, bude si vytvářet vztahy k věcem místo k lidem. Začíná to plyšovými zvířátky, sladkostmi a končí auty, domy, kariérou, postavením. Jenže vnitřního pocitu bezpečí, spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout skrze materiální statky. Mnozí to poznávají a vydávají se na cestu vnitřního hledání ztraceného ráje a nastupují duchovní cestu.

Ženy a pocity. Je v povaze ženy mít psychické zážitky spíše nežli muž. U ženy se vtiskují zkušenosti hluboko do duše, obzvláště vjemy přijímané psychicky a emocionálně zasahují hluboko do organizmu a tím jej utvářejí pro příští inkarnaci. Pocity máme abychom cítili. Pocity mají jinovou kvalitu, racionální myšlení je jangové. Přirozeným nadáním žen je připustit si pocity, vyjádřit je a vnímat pocity jiných lidí. Pocity jsou ke vnímání, k životu a ke zpracování. Emoce jsou pocity, které byly již někdy potlačeny a nezpracované odsunuty do podvědomí. Nevědomé pocity a emoce nás stojí mnoho životní energie a mají na svědomí i podíl na vzniku onemocnění. Pocity jsou klíčem ke zdraví. Cítit se zdravě znamená vyvinout v sobě takový pocit, abych se cítila dobře.

Pocity a emoce vždy ukazují cosi uvnitř nás, to je velmi důležitá informace. A když s ní dokážeme pracovat, naučíme se s city a pocity správně zacházet a naučíme se také staré pocity léčit, přetransformovat je z negativní polarity v pozitivní a tím je využít k sebeléčení. Kvůli negativním zkušenostem si mnoho lidí v dospělosti netroufá nechat na sebe působit hluboké city. Nevyřešené a nestrávené pocity jsou jako jedovaté látky, které chemicky mění a ovlivňují celý organizmus, každou buňku těla.

Potlačené emoce proto se stávají zlými, protože je odmítáme, místo abychom s nimi zacházeli s láskou a pochopením, věnovali jim svoji neutrální, nehodnotící pozornost, přijali je a osvítili láskou a tím je vlastně osvobodili z jejich vězení, z potlačovaného podvědomí do láskyplného vědomí. Pak se ve světle rozplynou, byly a už nejsou. Budeme-li je stále potlačovat, budou tlačit  a ubírat nám životní energii.

Negativní pocity a emoce mají hrubší energii a vibrace, než má naše tělo, produkují vnitřní horkost, trvaleji mohou vzniknout zápaly. Jinové části těla, krev a tekutiny, horko odpařuje a tak jsme prudkými emocemi oslabovány. Mohou vzniknout i další symptomy: neklid před spaním, žízeň, kožní vyrážky. Tradiční čínská medicína rozděluje emoce na 6-7 kategorií, které energeticky působí na určité orgány těla: vztek a smutek oslabuje játra; radost uklidňuje, ale přespřílišná oslabuje srdce; hloubání a starosti oslabují slezinu; strach oslabuje ledviny; šok oslabuje ledviny a srdce.

Dokud se budeme vyhýbat vlastním pocitům, nemůžeme je pak přeměnit čili transformovat. Jsou různé způsoby vyhýbání se pocitům: potlačení pocitů – zabránění citovým situacím – zbavení se pocitů pomocí: sportovního zatížení; sexuality /více muži/; předání viny na jiného člověka, eventuálně mu dělat špatné svědomí; vypuštění pocitů řvaním, útěkem; mluvením, což je také metoda, jak nic necítit; útěkem k užívání tablet, alkoholu, drog; přejídáním se či hubnutím; neustálým zaměstnáním / workholikové/; zabýváním se pocitů jiných lidí; útěkem do stavu bezmocnosti, ukřivděnosti /syndrom oběti/.

Co dělá zacházení s emocemi obtížné? Jak to, že dáváme vinu za své negativní pocity jiným lidem a tím tak vlastně předáváme odpovědnost za sebe na jiné, místo, abychom se naučili se svými city a pocity správně zacházet, protože své odpovědnosti za negativní city se nijak zbavit nemůžeme. Jak tedy zacházet se svými pocity?

Je to především nevědomost a z ní vyplývající neschopnost správně s nimi zacházet a v tom nám právě brání náš dosavadní mechanizmus zacházení s nimi. Mechanizmus musíme nejprve uvolnit a naučit se, jak s pocity, které přicházejí zacházet a naučit se také jak staré pocity zasuté do podvědomí léčit. To vše nám umožní dívat se na své pocity z jiné perspektivy.

Jak uvolnit mechanizmus zacházení s pocity? Zkoumejte, jak váš mechanizmus funguje při zacházení s pocity kladnými a jak s negativními. Umíte vnímat pocity, nebo se jim poddat? Máte strach ze svých pocitů? Sdělujete své pocity, vyjadřujete je? Schováváte a utajujete je? Který pocit je vám nejbližší? Co se stane, když se pocity objeví: zůstanete vcelku, nebo některou část sebe oddělíte či odbouráte: bystrost, hlavu, srdce, tělo nebo jen pocit samotný? Kterou část sebe musíte proto posílit, aby se vám podařilo zůstat vcelku, případně se do něj co nejrychleji vrátit a které roviny musíte vědomě ještě lépe propojit?

Důležitým krokem je oddělit od sebe pocity a jejich vazby k lidem či předmětům. Pocity vždy ukazují na něco ve vás, rezonují s tím, co je uvnitř vás, proto je musíte od toho vnějšího oddělit. Tím získáte přístup ke svým citům a budete je moci přeměnit a tím se posílit, místo abyste  se nevědomým jednáním nadále oslabovali. Emoce produkují vnitřní horkost, proto musí být upraveny a energeticky vyrovnány, aby organizmu neškodily.

Přeměna pocitů se podobá procesu recyklace. Negativní emoce můžeme označit za odpad, který musí být zpracován. Pokud to smetí jednoduše vyhodíme, znečistíme tím své prostředí. Senzibilní, oslabení lidé a děti nevědomky tento emocionální odpad, negativní energetické vlnění, mohou přebírat. Ve velkoměstech se toto astrální znečištění zhoršuje, negativní pocity a zejména agrese neustále nebezpečně narůstají.

Transformace negativních pocitů probíhá takto: 1/ uvědomit si negativní pocit; je to cesta z nevědomí do vědomí, 2/ být připraven změnit svůj subjektivní pocit a ne objektivní situaci, 3/ oddělit pocit od situace a předmětu, jimiž byl vyvolán a uvědomit si, že uvnitř nás je něco, co s tím rezonuje a to vnitřní musíme změnit, aby to vnější v nás negaci nevyvolávalo, 4/ vnímat pocit jako energii.

Nenávistí, hádkami, pohrdáním, válkami se uvolňuje stále více negativní energie. Všichni očekávají od ostatních nějaký signál, jak vystoupit z této nenávistné hry, karmického kola. Ale pokud to neuděláme my sami a hned, kdo a kdy to pak za nás udělá?! Vyšší vědomí, srdečná láska, pochopení, tolerance k jiným a přísnost k sobě, zlaté světlo nebes a síla ticha, krása a harmonie přírody pomáhají a umožňují transformaci negativních pocitů v pozitivní, či alespoň pro začátek v neutrální pocity.

Díky své jinové přirozenosti a silné citlivosti vnímají ženy konflikty jinak než muži. Násilím, ponížením a přepadením trpí více ženy od mužů, než naopak. Proto strach žen z konfliktních situací není neopodstatněný. Žena se spíše vnímá jako zdroj konfliktu a bude se tedy častěji cítit vinna, nezřídka ze strachu před násilím a silnou jangovou energií. Pro ženu mohou napětí, nedobré nebo potlačené pocity a necitovost partnera znamenat ve vztahu velké problémy. Pocity můžeme těžko někomu racionálně vysvětlit. Pocity a rozum jsou dvě zcela odlišné roviny. Snaha vysvětlit partnerovi pocity na rozumové úrovni se většinou míjí účinkem.

Každý konflikt má svou příčinu. Věnujte pozornost příčině. Na druhou stranu jsou konflikty největší výzvou a možností růstu, nutí nás učit se je řešit. Přivádějí nás k poznání vlastních hranic a do kontaktu s nejvyššími emocemi. Je dobré uvědomit si své hranice a rozšířit je, emoce vyléčit a hluchá místa osvítit láskou a poznáním. Hlavní příčiny konfliktů jsou: nedorozumění, neupřímnost, nespolehlivost a nedodržené sliby, egoistické záměry, mocenský boj, trvání na svém, emoce, strach, konflikty pohlaví. Řešení nepřinese, když se strany hádají, místo aby spolu komunikovaly. Řešení by mělo představovat schůdnou cestu pro obě strany, kdy nikdo neprohrává ani nevyhrává.

Komunikaci lze zlepšit: otevřeností a upřímností, uznáním svých chyb, čestnými a dobrými úmysly, oboustranným respektem, nezatahovat do rozmluvy minulost a nepřítomné osoby, nepomlouvat, vzájemně si naslouchat a nechat se vymluvit. Při konfliktech jde vždy o naše hranice a vědomí, ne o hranice a vědomí jiných lidí. Ne všichni se chtějí vyvíjet a vyrůst z mocenských her, rozšířit své hranice tolerance, lásky, najít širší perspektivu pohledu na věc. Každý konflikt a emoce, které jsme nezvládli, nebo které potlačujeme či ignorujeme, se objeví opět v nějaké jiné formě v našem životě, dokud se nenaučíme je ovládat. Konflikty nám umožňují sáhnout si na vlastní hranice a to může někdy bolet i překvapit.

Vědomí se vyvíjí neustálým pohybem mezi oběma póly bytí. Krajní polohy jsou vyčerpávající, zvláště to platí o emocích. Jung nazýval nevyjádřený pól duality, třeba potlačenou zlost, stínem a čím více se mu člověk vyhýbá, tím větší stín vytváří. Stín máme přijmout jako přítele, pod sluncem není stín.

Když se žena stane matkou, znovu spoluprožívá ve svém nevědomí celý evoluční proces. Je to pro ni velká šance jak obohatit svůj život, stát se uvědomělejší a při tom objevovat sebe samu. Slunce je životadárnou matkou, stvořitelem a udržovatelem života; kdykoli je žena těhotná, mělo by slunce v jejím životě zaujímat důležité místo, protože sama se stává malým sluncem. Slunce je především symbolem života a lásky a proto matka s dostatečně silným sluncem v srdci může vyléčit všechno, co ji samotnou i vznikající život vyvádí z míry či rozesmutňuje. Stačí pouhé pomyšlení na Slunce a v člověku se probouzejí netušené síly. Vznikající život potřebuje mnoho slunce. Embryo roste každým dělením buňky a zároveň každým nepatrným zvětšením expanduje celý vesmír. Tak se neustále vytvářejí nové možnosti a sní nové sny. Vznikem jediné nové kreace se aktivuje nepředstavitelné množství energií, které obsahují sílu, umožňující transformaci matčina podvědomí. Jakmile to žena připustí, stane se nositelkou životadárné Boží síly. Matky mohou tuto požehnanou dobu využít k probuzení ze své nevědomosti a mohou ve svém vnitřním vývoji výrazně pokročit. Dříve o tom měly ženy lepší povědomí, věděli, že jsou pod ochranou Matky Boží a v těhotenství a v šestinedělí dodržovaly nepsaná pravidla; to vše bylo ke škodě všech odloženo jako pověry.

Žena tím, že je ženou, musí mít jiné zážitky nežli muž, což nesouvisí jen s vnitřními duševními ději, ale více s vnějšími situacemi, do nichž přichází tím, že je ženou. Vnější pak zpětně působí na vnitřní. Vyrovnání mezi mužem a ženou děje se až v oblasti duchovního soužití. V životě muže převažuje intelektuálství a materialismus. Je v povaze ženy mít psychické zážitky spíše nežli muž. U ženy vtiskují se zkušenosti hluboko do duše, obzvláště vjemy vnímané psychicky a emocionálně, proto mají zážitky ženy tendenci v jedné inkarnaci zasahovat hluboko do organizmu a tím jej v příští inkarnaci utvářet. Ale to, že na něm do hloubky pracuje a jej propracovává, znamená vytvořit mužský organizmus. Mužský organizmus je vytvořen tím, že prožité síly duše se chtějí hlouběji vtisknout, vrýt se do hmoty. Ze ženských zážitků v jedné inkarnaci plyne, že v příští inkarnaci se vytvoří mužský organizmus. Proto se v duchovní vědě učí: muž je karmou ženy. Mužský organizmus je v pozdější inkarnaci výsledkem zkušeností a zážitků předešlé ženské inkarnace. Jen v abnormálních případech se opakuje stejná pohlavní inkarnace; maximálně se může opakovat 7x.

Moudra:

- kouzelná slova: na tom, co říkáš, něco je

- ženy jsou iracionální bytosti, žijí vlastním vnitřním životem duše, emocionálně

- ženy učí vnitřním duchovním zákonům

- skutečné rodičovství neznamená zajistit dítě zevně, pro duši to je nic, zvládat vše láskou, otevřeným srdcem

- co nám osud skrze manžela přinese, to vše je podobenství, to jsou naše dluhy ke všem mužům v minulých životech, je to náš stín a nyní přišel čas k řešení; kolik procent lásky jsme do vztahu daly, tolik procent nám dá muž – čili nejdříve si do vztahu lásku musíme dát sami, pak ji od osudu dostaneme zpět

- miluji tě takového, jaký jsi; pokud to neumíme, jsme ve tmě, jak pak vedeme děti, jak je naučíme vše dávající, bezvýhradné lásce?

- do duchovního zrání můžeme jít jen v jednotě s partnerem, se svou druhou polaritou, jinak si necháme dluhy do příštích životů

- nepřišli jsme na Zem soudit, ale milovat

- Boží Prozřetelnost garantuje každému, že koná-li to, co lásku druhého probouzí, vždy mu toho druhého přivede

- možnost uskutečnění dokonalé lásky mezi mužem a ženou v životě je největším Božím darem člověku

- dávání je pohonná směs lásky – dávat mohou i chudí: pokoj a lásku

- pokud málo dbáme na vlastní osobnost, na ženskou polaritu, pohřbíváme tím harmonii, vyváženost, sílu a následně i své zdraví

- pohlavní láska není odsouhlasena Bohem, je-li postavena na neštěstí třetího, nebude požehnaná

- již v těhotenství je nutný vliv otce, dodává matce a dítěti jistotu, pocit bezpečí – z toho později povstává vyrovnanost dítěte

- jestliže těhotná žena je osamělá, jsou příbuzní a společnost povinni jí vytvořit takovou atmosféru, aby jí nahradili otce, vzorem je Josef, otčím Ježíšův; každý, kdo bere podíl na vytváření atmosféry nepomoci svobodným matkám, bere svůj podíl na negativní karmě

- jakmile se naučíš milovat a akceptovat sama sebe, vyzařuješ tyto vibrace svojí aurou a přitahuješ podobné zážitky a skutečnosti z vnějšího světa; pravá láska a pravé společenství je možné až na tomto základě

- aura dospělého působí jako nárazník, který může odrážet negativní vibrace, kdežto energetický systém dětí je otevřený všem druhům vibrací, dítě proto velmi citlivě reaguje na své okolí

- jakmile se naučíš být opravdová, to je brát sebe samu takovou, jaká jsi, prošla jsi již dlouhou cestu mnoha životy a budeš bez zábran vyzařovat své vibrace, vytvoříš ochranný obal, kterým vnější negativní vibrace neproniknou

- žena vždy, než si vezme muže, měla by zjistit, zda její vyvolený věří na vyšší spravedlnost, ve vyšší princip; to značí, zda se cítí být odpovědný něčemu vyššímu, nebo jen sobě. Člověk odpovědný jen sobě je schopný překročit zákony vždy, je-li to pro něj výhodné, člověk vnitřně přesvědčený o vyšší spravedlnosti jej nepřekročí nikdy, brání mu v tom svědomí.

Manželství, početí a výchova dětí.

Je-li manželství svaté, i potomstvo bude svaté. Děti se rodí neřestné jen tehdy, byly-li počaty v hříchu. Nutno povýšit a zušlechtit lásku, aby manželství bylo posvěcené. Pozvednout lásku ze stavu živočišného, zvířecího čili tělesného na stav lásky na rovině duše a ducha. Blíží-li se lidé k sobě jen pudem těla, který mají společný se zvířaty, jejich děti budou pak zvířaty ve tvaru lidí a to dle zákona: podobné přitahuje podobné. Energetická rovina vibrace při početí na úrovni živočišné, zvířecí, přitáhne si duši zvířecí, s malou dosud zkušeností v lidském těle a světě, jinou ani zákonitě přitáhnout nemůže. Pravé manželství spojuje těla, duše a ducha a děti, které z něho vzejdou, budou blahoslavené.

Hmotné plození lidí liší se od zvířecího jen málo; hlavní rozdíl spočívá v nitru. Duše musí být kompletní již před početím, musí v sobě sjednocovat všechna specifika, která jsou ve vesmíru rozdělena a se všech stran bývají duši přiváděna. Čím více druhů a množství éterických substancionálních specifik je schopna dle svého vývoje duše shromáždit, tak dalece tvoří inteligentní svobodnější bytost. Chaoticky pomíchaným substancím opatřují přítomní duchové do obalů duše světlo, aby se mohla poznávat, třídit a spojovat a to s pomocí vůle duchů, jimž je tato záležitost svěřena. Asi ve třech měsících života plodu vkládá andělský duch do duše věčného ducha a to pod sedmerým obalem duchovním; neboť duchovní je mnohem mocnější a trvalejší nežli hmotné; také je snazší prolomit žalář hmotný než duchovní. Vložení ducha do srdce duše děje se někdy i dříve, u některých dětí i později.

Dříve bylo matkám vštěpováno, aby se v době těhotenství chovaly křesťansky ctnostně, což ženy tehdy většinou dodržovaly. Pokud matka se ve své mysli odebere do pekla, tj. její vibrace nejsou čisté a vznešené, pak andělé nebes nemohou poskytovat úplné a účinné společenství. V dobách, kdy se na tyto věci dbalo, kdy lidé dodržovali Desatero, byla přiváděna na svět pokolení zdravější na těle i na duchu, nežli je tomu dnes a to bez ohledu na velkou nákladnost současného zdravotnictví. Mezi duší vtělenou a matkou je vždy vysoký stupeň podobnosti. Jako ženy zlé a zvrhlé připoutávají duše pekelné, tak ženy něžné a čisté přitahují božské duchy. A svatá a božská je úloha matky utvořit vtělené duši nový domov, osladit ji vězení v těle a usnadnit ji zkoušku životem.

Každý otec a matka by si měli uvědomit, že děti jsou lidské bytosti svěřené do jejich péče a výchovy nebeskými mocnostmi, děti přicházejí na Zemi skrze ně, ale jejich skutečnými dětmi ve věčnosti nejsou. Podle zákona karmy jsou rodiče zodpovědní Podstatě světa, ne dětem, jak se této povinnosti zhostí. Jejich vlastní vývoj se tím může zrychlit nebo i zpomalit. Žádné snažení není ale marné. To vše naši předkové věděli, žili podle Desatera.

Jasnovidec může vidět v astrální sféře zajímavé zvonkovité útvary, které se ohromnou rychlostí pohybují astrálním prostorem. To jsou nevtělené, ale vtělení hledající lidské zárodky. Na jednom místě jsou červené, na druhém modré a vprostřed se třpytí zářící žlutý paprsek. V dévachanu shromažďuje člověk kolem sebe novou astrální látku podobně, jako se roztroušené piliny seskupují kolem magnetických siločar, které je přitahují. Podle toho, jaký byl předchozí život, zda dobrý, přitahuje částice jiné kvality, než když nebyl dobrý. Jaké byly síly, které ve svém minulém životě vyvíjel a pěstoval, taková je forma a barva astrálního těla; o tom rozhoduje jeho dřívější příčinné tělo, síly dřívějšího i nového astrálního těla. Dále mu pak již pomáhají vyšší duchovní bytosti.

Lidský zárodek si pak vybírá vhodné rodiče a prostředí, aby mohl optimálně naplnit svůj nový životní plán a program, vyrovnat svou karmu. Nelze vždy nalézt pár rodičů přesně se hodící k zárodku. Dítě není podobné po rodičích, ale rodí se tam, kde jsou rodiče nejvíce podobni jemu. Duchovní vůdce přivede duši k ženě, která jí bude matkou. Dítě svoji matku milovalo už před narozením, později matka tuto lásku opětuje. Energetické vyzařování, vibrace těl rodičů před početím a v době početí jsou rozhodující, jak čistou a vyvinutou duši si přitáhnou. V okamžiku početí, bezprostředně před sestupem do hmoty, se nově vtělenému člověku odkrývá výhled na jeho nový život, na všechny vztahy alespoň v hlavních rysech. V okamžiku vtělení se žlutě zářící paprsek v příčinném těle zatemní a zmizí, pouze u zasvěcenců zůstane. Karmické tělo pracuje od prvého okamžiku vzniku fyzického těla, éterické tělo začíná svou činnost až po 7. týdnu a astrální tělo až po sedmém měsíci.

V prvních měsících pracuje na člověku astrální a éterické tělo matky. Vtělení do hmoty provádí se pomalu, orgán za orgánem. Světlo už je jen jiskřičkou, tíže hmoty přibývá, vědomí se temní, hmota duši svírá a prostupuje ji tíže a tma. Nebeská vzpomínka ožije jen duchovní vědou nebo bolem či láskou nebo smrtí. Porod sám je krátkým symbolickým shrnutím celého průběhu života. Děti mají v prvních šesti letech svého života spontánní vzpomínky na své předchozí inkarnace. Často vyprávějí pohádky odvozené ze vzpomínek na minulost. Nevědomí rodiče na Západě často dětem taková vyprávění zakazují. Jinak je tomu na Východě, kde znalost reinkarnace je všeobecná.

Těla narozeného člověka se vyvíjejí v různých cyklech a různým způsobem /viz čakry/. V prvních sedmi letech lze působit pouze na tělo fyzické. Vše, co dítě vidí a slyší, děje se prostřednictvím smyslových orgánů a na ty nelze působit učební látkou, ani poučováním, ale příkladem a vzorem. V těchto letech člověk nejvíce napodobuje. Je nutné působit na činnost smyslů – dát dítěti jednoduchou hračku, což podněcuje jeho fantazii, imaginaci, vnitřní činnost. Velmi důležité je obklopit dítě ušlechtilými, dobrosrdečnými, velkodušnými lidmi, kteří pěstují velkodušné a krásné myšlenky. Nejdůležitějším výchovným prostředkem je tedy vzor – jak v citech, tak v myšlenkách. Na dítě působí ne to, co říkáme, ale co sami jsme.

V době od sedmého do čtrnáctého roku, tedy do dosažení pohlavní zralosti, vyvíjí se tělo éterické, to je nositelem paměti, temperamentů, sklonů, žádostí, zvyků a náruživosti. Nyní je nutno působit na zvyky a vůbec na vše, co poskytuje trvalý základ pravdy. Člověk se stává bludičkou, neukotvenou lodičkou, jestliže se v této době nepečuje o to, aby jeho povahu protkávaly různé zvyky, aby mohl obstát v bouřích života. Je nutné působit na paměť, po této době se už to, co má člověk podržet v paměti, dostává do éterického těla těžce. V této době procitá i smysl pro umění, zejména hudbu, a je nutné v těchto letech talent pěstovat. V tomto období působí podobenství, přirovnávání, schopnost srovnávání, ale pěstovat úsudek je nesprávné. Dítěti je třeba ukazovat příklady velkých osobností světových dějin, ale neříkat, co dělali dobře či špatně. Mocně působí obsažné povídky, líčení života v obrazech. Takovou výchovou se stává éterické tělo pohyblivé, ohebné a poskytují se mu trvalé dojmy. Čím později se u dítěte probouzí úsudek, tím lépe pro ně. Pro dítě je důležitá přirozená autorita, učitel má dosáhnout autority zcela přirozeným způsobem, aby v ní dítě věřilo, dříve, než se mu smí vyvinout vědění. Je to velmi důležité, vždyť na tom závisí budoucnost lidstva.

Vstupem do pohlavní zralosti, do 3. sedmiletí, se uvolňuje astrální tělo. S tím teprve souvisí vytvoření vlastního úsudku i kritiky a utváření bezprostředních vztahů k lidem. Až nyní je člověk zralý, aby začal chápat rozumem. Člověk musí být stár 22 až 24 let, aby mohl samostatně usuzovat, uvolněním astrálního těla probouzí se cítění sebe jako osobnosti. Od 14. do 24. roku má se využít co nejvíce možností učit se od světa. V dnešní době se člověk nechává zlákat ke kritice až příliš brzy, úsudky sedmnáctiletých kritiků nemohou být než nezralé.

Shrnutí: do 7 let pomocí příkladů a vzorů, do 14 let prostřednictvím autority a po  21 letech samostatným úsudkem.

Sedmiletá období souvisejí s rozvojem činnosti žláz s vnitřní sekrecí, a pokaždé se objevuje nová schopnost nebo vlastnost. Vztah rodičů k dětem může vývoj nejen podpořit, ale i zabrzdit. Rodiče musejí být pomocníky, rádci a přáteli svých dětí až do 21 let, kdy vedení převezme jejich duchovní tělo. Potom veškerá rodičovská péče, má-li se mladý člověk stát samostatnou dospělou bytostí, přestává. Rodiče už smějí na základě svých bohatších zkušeností jen radit, jsou-li o to požádáni.

Výchova dětí je vhodná pro lidi starší, kteří mají silnou a vyvinutou mysl. V duchovně nejvyspělejších společnostech o děti pečují staří lidé, kteří jim předávají moudrost, tradice a zkušenosti, učí je. Většina lidí není schopna vychovávat děti ani ve svých 30 či 40 letech, nejsou na světě dost dlouho, aby mohli předávat hlubokou moudrost, tu totiž stále hledají a budou to dělat do svých 50 let. Starší lidé mají zkušenost a vědí, co je a co není důležité, vědí, co je poctivost, věrnost, přátelství, láska, vědí, jak člověku je, když toto chybí.

Nikdo není méně způsobilý vychovávat své děti, než mladí rodiče – většina lidí dosáhne moudrosti, trpělivosti a láskyplného porozumění teprve, když jejich děti dospějí. Mladí lidé jsou schopni plodit děti, ale nejsou schopni je vychovávat. Plodí děti ve věku, kdy jsou sami dětmi a těmi zůstávají většinou až do svých 40 – 50 let, stačí se rozhlédnout kolem. Omlazená a individualizovaná společnost rozpadem větší i základní rodiny se připravuje o značnou část bohatství a zdrojů – většina lidí v takové společnosti žije v citové a psychické bídě.

Struktury pole se dědí z rodičů na dítě. Rodiče předávají svým dětem úplné informace o chování svém a svých předků. Člověk je v první řadě závislý na své karmě a dostává se mu takových rodičů, kteří ji odpovídají. Dítě všechny programy rodičů posiluje a zintenzivňuje a proto také vždy víc platí. Děti jsou jaksi zvětšovacím sklem nedostatků světa dospělých. Na úrovni pole neexistují lidé, ale myšlenky. Soustava autoregulace pole je jakousi zpětnou vazbou mezi námi a vesmírem: jakýkoli lidský čin, pocit a myšlenka se skrze jednotu pole vrací k tomu, kdo se ho dopustil, či do jeho blízkosti, do rodiny. Splácením svých vin zdravím vlastních dětí vypadá z pohledu člověka nesmyslně, ale každý člověk se stává jen sumou jistých programů a mechanismus blokace jednoduše pracuje proti idejím a programům pro svět nebezpečným. Existuje i zpětná vazba, kdy rodiče jsou na úrovni pole také postihováni za chování a činy svých dětí. Tato zkušenost se projevuje i v praxi duchovních léčitelů, kdy vyléčením předka je pomoženo i některému z potomků, či naopak.

I se zděděnými znaky je to jinak, než se všeobecně myslí. Jestliže člověk kvůli své celkové karmě nedostal přiměřené vlohy, nemůže vjemy přeměnit ve schopnosti a nadání. Vjemy zůstávají zachovány a přeměňují se v době mezi smrtí a novým zrozením ve zvláštní sklon a to vede člověka právě k tomu, aby v příštím životě hledal svou tělesnost právě v takové rodině, která může poskytnout přiměřené vlohy, základ. Komu chyběl hudební sluch, má úmysl vstoupit do rodiny, ve které může dědit hudební sluch. Člověk tety tuto vlohu nezdědil náhodou, nýbrž tyto znaky vyhledával.

Jméno je v bioenergetice člověka nesmazatelně promítnuto. Své jméno si každý do života přináší sebou, rodiče či příbuzní intuitivně jméno poznávají. Dříve dávali rodiče jméno dítěti po svatých ne náhodou, neboť jméno je závislé i na karmě toho, po kom je dítě pojmenováno. Světlá čistá karma svatého splynula s karmou dítěte, ochraňovalo ho a pracovala pro ně. Dítě pojmenované po příbuzném vezme na sebe se jménem i část karmy. Žena jako bytost citlivější, přizpůsobivější, tvárnější, je lépe než muž schopna převzít jméno manželovo a s ním i vibrace jeho rodu.

Učte děti, že uvnitř jsou lidé dobří a spojení s Bohem, že žádného člověka nemáme odsuzovat, jen jeho špatné skutky ano. Učte děti, že vše živé je rozumné a vědomé. Ještě v 19. století lidé věřili, že příroda je oduševnělá a měli pravdu. Před jídlem ať se děti pomodlí. Když se člověk modlí před jídlem a děkuje Podstatě světa za pokrmy, naladí se tím na božskou vibraci a jako by pak pokrm přijímal přímo od Boha, negativní programy či škodliviny v jídle jsou pak značně tlumeny, transformovány vyšší a jemnější energií. Přejídání zašlapává ducha do země. Nikdy dítěti neslibujte pamlsek nebo hračku. Slibte, že ho zavedete do muzea, do divadla, do lesa. Člověk sní na úrovni jemných struktur svého pole a jakmile do jeho snů a tužeb umístíme něco pozemského, hmotného, tak je neuvěřitelně srážíme. Program zkázy všeho vznešeného ve jménu vlastnění hmotných statků byl také příčinou zániku všech předešlých civilizací. Ve staré Spartě házeli do propasti děti neduživé a fyzicky slabé, aby se uchovalo zdraví obyvatelstva. Stát ale zanikl, protože zdegeneroval duchovně.

Učte děti pomáhat druhým a nemyslet na sebe – nejdříve je třeba pečovat o druhé, až pak si vzpomenout na vlastní starosti. Choďte s nimi častěji do přírody, pěšky, sprchujte je studenou vodou. Dávejte jim méně masa, koření, lahůdek. Nenuťte je do jídla ani do dojídání. Orientujte je k zájmům ducha. Pomoc jiným lidem je spolehlivou metodou očisty karmy a čím je nezištnější, tím rychleji se karma očišťuje.

Mládí a stáří, modlitba, spánek a smrt.

Smyslem života je učení, poznávání, zkušenost. Čím déle je člověk živ, tím získává větší přehled a nadhled. Barva aury vypovídá o člověku, jak čisté a aktivní má čakry, v jakém duševním a duchovním stavu právě je. Červeně vibrující aura ukazuje člověka, který plně a tělesně žije ve hmotném světě, má zdravé tělo. Bývají to většinou mladí lidé. S přibývajícím věkem či s nemocí aktivita dolních čaker slábne, snižuje se. Takový člověk se pak více orientuje na svůj vnitřní život, jeho duchovní aktivity směřují více k věčnosti, v jeho auře se objevuje fialová, barva duchovního těla.

Dříve, v minulosti, pokud lidé ještě více intuitivně vyciťovali a měli v sobě určitý přírodní a přirozený řád, tak si vážili stáří. Čím je společnost nezdravější, čím více vybočuje z Řádu, tím méně si váží stáří a pak nastává rozvoj mladých. Dříve člověk do svých 30 let byl považován za nezkušeného.

Čím je člověk starší, tím více na něj dopadá aspekt věčnosti, přemýšlí více o tom, že se jednou s tímto světem bude muset rozloučit, přemýšlí o smyslu svého života a leccos, co dříve zůstávalo skryto, příčiny a souvislosti událostí, se mu objasňuje. S mladými ponejvíce pohybují pudy a instinkty těla, zkušenosti mají pramalé. Jak říká dr. Staněk, za totality platilo blbej, ale zdravej a silnej a teď ještě mladej a bezzábranovej, neboť mladí jsou výkonní a schopní, ale také všeho schopní. Chybí jim škola života, a ta člověka jaksepatří proklepe a vyučí. Mladí lidé u nás jsou duchovně chudí. Lidová moudrost zkušenost v této oblasti lapidárně shrnula v tomto přísloví: Běda tomu domu, kde rozkazuje tele dvoru.

Dříve starý člověk byl vážený člověk, mnoho prožil, byl pamětník. Tím, že stojí blízko k přechodu do věčnosti, nasává aspekt pohledu nadčasovosti, věčnosti. Tím se stává osobností, neboli duchovním člověkem a k takovému se dříve chodívalo na radu v různých životních situacích. V naší zemi ještě žijí lidé, kteří prožili osm protikladných režimů. Takoví lidé jsou naprosto nevhodným potenciálem k přijímání a šíření krátkodechých hitů, úžasných objevů, nepostradatelných věcí k životu a podobných reklamních chytáků. Přišla éra mladosti, protože systematické, proporcionální a prověřené se už nenosí. Éra mladosti je znakem, že v atmosféře společnosti převládá animální, tělesná stránka nad duchovní. Přirozeností celého stvoření je však harmonie, rovnováha obojího.

Starší i velmi staří lidé mohou být vzhledem ke svým životním zážitkům vybaveni velkou mentální energií a pomocí jí mohou působit velmi pozitivně a harmonicky v dané oblasti, ve své rodině, ve svém národu. Podílejí se na klimatu čili na kvalitě vibrací společnosti, aniž musejí cokoliv říci. Dobrosrdečnost je typickým rysem lidí, kteří se dožívají vysokého věku. Dobrosrdečnost předpokládá, že se její nositel nedopouští energetických výpadů proti jiným lidem a je tedy sám chráněný. Není třeba litovat tělo, lítost se sice obrací k tělu, ale může způsobit škodu i duši. Člověku můžeme pomáhat, můžeme s ním cítit, ale litovat nesmíme. Nemoc není zlo, ale způsob, jak zastavit program rozkladu lidského ducha. Když litujeme, opomíjíme příčinu, myslíme jen na následek. Nemoc je třeba přijímat s pokorou. Nemoc nebyla nikdy jen prokletím nebo požehnáním, ale vždy tím i oním zároveň.

Jako nemá syn a dcera otálet s pomocí svým rodičům, tak nemá ani obec či národ otálet s pomocí důchodcům a jiným potřebným, kteří si své již odpracovali a dětem a společnosti již dali. Neboť jak se chová syn, obec a stát dnes, takovou budoucnost si sám tvoří, když nedá, sám mít nebude, jednotlivec ani stát, neboť přítomnost tvoří budoucnost. Tak jsou nastaveny zákony kosmu a ty platí vždy výš, než ty lidské; a kosmická mysl, karmičtí mistři bdí, aby se každému dostalo spravedlivě.

Lidé si myslí o mnohém zcela opačně, než tomu v pravdě je. Nejprve musíš dát a až pak dostaneš. Kolikrát dáš, tolikrát dostaneš. Přítomnost je důležitá. Nemá se člověk starat, co bude zítra. Zítra totiž bude jen tak, jak jsi se choval dneska. Když nedáš a nepostaráš se hned o to, co je tvá povinnost, nemysli, že to budeš moci udělat později za lepších podmínek. Není-li tvé chování v souladu s Řádem, výsledky tvé činnosti nebudou požehnané, nedáš-li dobrovolně, přijdeš o to nedobrovolně. Tak jsou nastaveny zákony vývoje.

Modlitba je jedním z prostředků, jímž se mohou staří, nemocní, slepí a jinak bezmocní podílet na výstavbě budoucnosti. Za předpokladu, že modlitba je v souladu s Boží vůlí, pak mentální síla do ní vložená proudí tam, kde je jí potřeba. Aby modlitba byla vyslyšena, to znamená, aby se stala reálnou silou, musí mít tyto znaky:1/ sílu citu, odhodlání obětovat se pro tu či onu věc, 2/ být vedena láskou, pozitivním myšlením, 3/ být postavena na poznání Božích zákonů ve stvoření, 4/ modlící musí být ve stavu absolutní pokory.

Modlitba vždy měla a má velký význam. Spojovala rodinu u jídla, před spánkem, ve chvílích ohrožení. Modlitby scelovaly lidi všech národů a ras. Byly tmelem lidského bratrství a soudržnosti. Byla to dobrou vůlí a láskou vytvořená a obdařená silová pole. Nejúčinnější jsou nesobecké prosby vztahující se k celé zemi, vytvářejí kladná pozitivní pole, která slouží všem dobrým silám. O co prosíme, za to vždy děkujeme a vždy na závěr připojíme: Je-li to vůle Boží. Modlitbou i meditací můžeme rozpustit smutek, protože díky světlu a lásce se naše duše osvobozuje od lpění na pomíjivých věcech a my poznáváme stále více, že všechny naše cesty životem mají hluboký a neomylný cíl.

Modlete se stále, říká apoštol Pavel. Pouhé odříkávání slov je nejnižší úroveň modlitby. Modlete se prací. Dělá-li člověk všechnu svou činnost tak, jako by ji dělal pro svého Otce, pak tato vibrace vstupuje do díla a dává mu trvalé vyzařování. Na rostlinách pěstovanými svatými se škůdci nerozmnožují, zvířata mění své chování, skály se otevírají a dávají vodu…

Spánek. Duše opouští tělo nejen v okamžiku smrti, ale každý den, když člověk spí. Duše se potřebuje zotavit, chce prožít něco krásného, chce být doma. Myslíš, že je pro duši snadné žít ve tvém těle? Je to nejobtížnější, co kdy dělala. Může to být jednoduché, ale není to snadné. Duše hledá svůj pravý stav existence, když tělo spí. Duše je lehkost a svoboda, klid a radost, neomezenost, moudrost, láska, bezbolestnost a ještě mnohem víc. Nic z toho však neprožívá, když je v těle.

Odpočinout si potřebuje duše a proto donutí tělo, aby usnulo. Když duše vstoupí do těla, je to pro ni velmi obtížné. Proto malé děti většinu času prospí. Duše opustí tělo jakmile začne být unavena nedostatkem svobody uvnitř těla. Naopak velmi moudří lidé zpravidla nepotřebují dlouho spát, jejich duše si uvědomila, že vstoupila do těla s určitým cílem, chce ho dosáhnout a tak se snaží využít čas v těle. Staří zasvěcenci nazývali spánek bratrem smrti, neboť závoj zapomenutí dělí spánek od bdění, jako dělí zrození a smrt.

Ve spánku jsou naše zevní smysly uzavřeny, probouzejí se smysly vnitřní a vzpomínka na vjemy jejich prostřednictvím jsou sny. S jakými myšlenkami se usíná, s takovými podvědomí pracuje. Udržujme si proto myšlenky dokonale harmonické, zaměřené na mír, klid, přátelství, úspěch a zdraví a budeme ráno občerstveni. Ve spánku sní pouze duše. Zmatené snění má příčinu v tom, že duše sama je bez spojení jak se světem vnějším, tak se svým duchem. Užitek je v tom, že duše tak může zjistit, na jakém stupni vývoje se nachází. Jasné sny již nepřináleží duši, ale duchům ji obklopujícím, ať již dobrým, pak je po spánku občerstvená, nebo zlým, pak se cítí po probuzení vyčerpaná.

Vize o věcech budoucích mohou u lidí dobrých i špatných pocházet buď z nebe nebo z pekla. Ve špatných vizích má duše hledat výstrahu, v dobrých posilu. Živé zření způsobují duchové, pro něž není nic těžkého, znají řád, v němž musí věci neměnitelně po sobě následovat, sami jsou tím řádem. Duše musí být na takové přijetí připravena. Nemá se však nikdo držet nezměnitelného osudu; chce-li kdo něco jiného, ať se obrátí na Mne, aby se věc změnila, neboť jedině Já mohu věci v každém okamžiku změnit. Přináleží-li sny duši, mohou hloupé výklady přináležet zlé chásce duchů. V obydlí kartářky, která provozuje takové řemeslo, může být tolik zlých duchů, kolik má karet. Vždy rozhoduje duchovní stav a stupeň vývoje člověka, jeho čistota a mravnost, jaké pomocníky si z neviditelných sfér k sobě přitáhne. Neboť všechny světy se vzájemně prostorově prostupují.

O smrti a umírání. Nestarej se již o své hříchy, jsou stráveny Mou láskou. Nejsem Bůh trestu, nýbrž lásky. Přišel jsem do tohoto světa, abych zničil velké břímě hříchů, které lidé ve své slepotě uvalují na sebe a abych jim ukázal a uvolnil cesty k největší blaženosti.

Podobenství: Co je smrt člověka? Nic jiného, nežli odpadnutí zralého plodu se stromu. Je-li člověk ve své nejvnitřnější podstatě tak dalece očištěn, aby byl pokládán za zralý plod, pak se také děje odloučení zralé duše od těla úplně nenuceně. Stal-li se člověk úplně věřícím a vložil-li jsem mu do srdce, že nadešel pro něho čas, aby uvolnil svá tělesná pouta, ježto jeho pozemský úkol je dokonán, pak mu dám i sílu, aby sám přetrhl tato pouta a on sladce a pokojně usne před očima svých milých. Toť smrt jaká má být, jaká však může nastat jen v těch nejvzácnějších případech, protože lidé se bojí okamžiku odvolání více, nežli všeho jiného a způsobují si přechod z hmotné do nehmotné dimenze nikoli přiměřeným opotřebením, nýbrž násilným ničením tělesného ústrojí. Zvrácený život přivodil tudíž mnohé nemoci, které nemají mít co společného s vlastní smrtí, jelikož tento přechod si nemá vyžadovat nemoc, nýbrž úplná duševní zralost. Smrt je jen překročením prahu, který dělí říši bytostí žijících ve hmotném těle a bez hmotného těla.

Každý člověk, který slyší nějakou pravdu, a nicméně jí věří, ale nezná její podstatu, ten patří ještě příliš k nezralému plodu. Ten, kdo všelijakými pochybnostmi hledá a dospívá k její vnitřní podstatě, k zákonitosti, ten patří k plně zralému plodu. Paracelsus: „Lidé si myslí, že smrt přichází zvenčí, ale to není pravda, ona vyrůstá v nás samých. Roste vším, co člověk ztrácí, vším, co vytrpěl a čeho nemohl dosáhnout. Hromadí se v nás hroby našich drahých, hroby našich vášní a ztracených nadějí. Je v nás stále více hřbitova, až nakonec na něm není místo. Za mlada byl pro mě svět nevyčerpatelný ve svých pokladech, ale teď už nemá nic, co by dal. A to právě je smrt.“

Smrt. Žádná duše nikdy neumírá – pouze mění formu. Život je věčný, nikdy neskončí, duši se nemůže nic stát, co si sama nepřeje. Duše si svůj život vytváří. Jestliže máš jasnou představu toho, co chceš dělat v posmrtném životě, což je svět založený na myšlenkách, na vědomí, nikoliv na hmotě, proto kdo o těchto věcech nepřemýšlí, jeho vědomí i myšlenky toto krásné období prospí, pak duše nikdy nepocítí lítost nad tím, čemu se říká smrt. Taková smrt je nádherný a šťastný okamžik pro duši, může se vrátit do svého přirozeného stavu. Po smrti nepřestaneš tvořit, učit se, duše si vše pamatuje. Smrt je jen jinou formou života a život na Zemi je jen jinou formou smrti – čili když umírám v jedné rovině života, rodím se do druhé – život je věčný. Umřít nemůžeš, neboť jsi sám život. Smrt je jen přechodem do jiné dimenze a nemá smysl vnímat ji tak tragicky.

Všichni vědí, kdy se blíží jejich smrt. Při fyzické smrti se děje totéž, jako když motýl vylétá ze své kukly – při zániku fyzická schránka vypustila ven motýla-duši do jiné existence bytí. Průměrný člověk není schopen spatřit duši, ale tato duše dovede vnímat pozemské vibrace dle zákona vyšší bytí vnímá nižší bytí a může, chce-li, vidět i události své smrti i po své smrti. Duše nemá fyzické tělo, má astrální tělo, které je zdravé a úplné, slepí vidí, lidé hluší a němí slyší a mluví, mají všechny končetiny; astrální tělo si ponechává i za života celistvý tvar těla, žádný úd nechybí. Život fyzický skončil, ale život psychický pokračuje, je to přechod do vyššího stavu vědomí bez omezení hmotou. Pro mnoho lidí dnes to není už jen otázkou víry, na základě své vlastní zkušenosti oni již vědí. Symbolický přechod z tohoto na onen svět při smrti i z onoho světa na tento je často popisován jako tunel, někdy řeka, brána, výtah tunelem nahoru či dolu. Může jít i o kulturní podmíněnost při setkání s bytostí duchovního světa, neboť při vjemu spolupůsobí naše představy i očekávání. Nejlepší postoj při všem je chtít poznat Pravdu takovou, jaká je. Schopnost opustit fyzické tělo má naše duše nejen v okamžiku smrti a spánku, ale též v těžkých životních situacích, při naprostém vyčerpání, za určitých mimořádných situacích.

Strážní andělé či duchovní průvodci provázejí každého lidského tvora od narození do smrti; malé děti o nich mluví jako o těch, kteří si s nimi hrají. Jak jsou do školy, zapomenou. Někdo i během svého života vnímá jejich pomoc a ochranu při mimořádných událostech, ve snu i při umírání. Po smrti člověk poznává, že celý pozemský život byl školou, že musel složit určité zkoušky a zvládnout předem dané učení, což je individuální. Všichni ale bez výjimek na zemi se mají naučit bezvýhradné lásce, přijímání i dávání. Namísto původního omezeného vědomí nastupuje univerzální vědomí, duše vše, nač upře svou pozornost, poznává v souvislostech; a pak se dostaví lítost, že moudře se všemi příležitostmi nenakládala, že s každou další ranou osudu vzrůstala zloba a odmítání namísto poučení a porozumění proč.

Většina lidí vnímá tvrdosti života, strázně a soužení jako něco nežádoucího a záporného, místo aby ztráty, bolesti a porážky brali jako dar, jako upozornění k zamyšlení se a dobrání se příčiny; neboť vše, co nás potkává, má konkrétní smysl a účel. Jen překonáváním toho rosteme a učíme se, jsme donucováni překonávat sebe sama. Tím, jak člověk nakládá se svým životem, tím si vytváří svůj příští osud, to je důležité vědět. Dříve byli lidé v důvěrnějším vztahu ke smrti a věřili v nebe či v život po smrti. I na onom světě udržujeme si svou jedinečnost, individualitu, svůj vlastní energetický vzorec. Můžeme si být jisti, že nikdo nedostane od života naloženo víc, než je schopen unést. Je důležité proto vědět, že na Zemi skládáme zkoušky a proto je na místě přestat s osudem bojovat, vzpouzet se, zanechat vzdorů, odplaty i poraženectví a uchýlit se k pokojné a pozitivní pokoře, odevzdání se, uvnitřnění se, hledat ve všem poučení, pozitivitu růstu. Je zbytečné a protismyslné věnovat veškerou energii k materiálnímu zajištění se, místo abychom prozkoumali a posouvali hranice svých možností, schopností a dovedností, lásky ke všemu stvořenému. Kdybychom dokázali žít ve stavu bezvýhradné lásky k sobě a všemu stvořenému, byli bychom opět zdraví ve smyslu fyzickém i psychickém a dokázali bychom naplnit svůj osud a složit zkoušky, které nás váží k Zemi, během jednoho či několika málo životů.

Poznal-li člověk během svého života duchovní cestu, nastoupil na ní a vytrval do konce života, přináší mu to několika násobný prospěch: jeho zdraví tělesné i psychické se lepší, lépe snáší strázně života, jeho umírání je lehčí, čeká ho příznivější život posmrtný a vytváří si příznivější karmu čili život budoucí v dokonalejším těle duševním i fyzickém, dle své celkové karmy.

Smrt je jen konec jednoho pozemského života, jednoho života v těle z mnohých životů tvé duše a je zároveň novým začátkem; smrt jsou dveře, které se duši otevírají, nikoli zavírají. Smrt je třeba chápat nikoli jako obávanou ztrátu fyzického těla, ale jako pokračující život na úrovni vědomí duše bez omezenosti a bolestí fyzického těla. Až pochopíš, že smrt je jen iluze, přestaneš se smrti bát a budeš ji milovat stejně jako život. Život a smrt jsou jen dvě polarity věčného života, či života ve věčnosti. Když člověk usíná posledním spánkem, dříve než se probudí na druhé straně života, upadá do jakéhosi snu. Každý vidí nebe nebo peklo, podle toho, v co věřil, co realizoval. Duše přechodem změnila své prostředí, dlí nad ovzduším, které se pod ní upevnilo a její obal se stal velmi jemným, je tak těžká, aby se mohla vznést do své úrovně. Tělo, které izolovalo duši, je zničeno; duše má nyní vědomí univerzálního života a tímto vědomím se účastní radostí a utrpení všech lidí.

Člověk, který nevěří v život po smrti, také nežije po smrti skutečně, nýbrž jen v jakémsi stavu omráčení, v jakémsi ztrnulém spánku. Platí zásada, že každý je strůjcem svého osudu, nejen na zemi, ale i na nebi. Kdo si co představuje dle svého náboženství, dle své víry, vytvoří si vše podle své představy a po smrti se tam octne. Délka takových posmrtných stavů je vyměřena silou představ každého jedince. Když síla těchto představ pomine, je lidský duch uvolněn a vrátí se do svého normálního stavu.

Pootevřenou 7.čakru, která umožňuje vyciťování božské přítomnosti ve stvoření, má velmi málo lidí, asi do jednoho procenta a ještě činnou, to je poháněnou vírou do 30% lidí. Teprve při přibližování smrti, na smrtelné posteli, v důsledku přiblížení se aspektu věčnosti, dochází k přehodnocení vlastního života. Tehdy se zhodnocuje víra v Boha, tehdy se na dně zoufalství a opuštěnosti, jako Ježíš na kříži, dostává asi čtvrtině lidí Milosti ze světla – Bůh se přihlašuje k nim, jako oni se za života přihlašovali k Němu. Zlaté světlo rozptýlí zoufalství a opuštěnost, což se projeví na tváři zemřelého, například u Gándího při atentátu na něj. Seslání Ducha svatého apoštolům je vlastně oživení jejich sedmé čakry, tj. Bůh se přihlašuje k nim. Aktivní sedmá čakra je anténou, přivádějící nadčasovou moudrost do nižších úrovní bytí člověka.

Osud.

Nikdy nikoho z ničeho nemáme vinit. Ani osud, ani Boha, ani minulost, ani jiné lidi. Každá nevraživá výhrada je program zkázy tomu, komu ji adresujeme, se zpětným dopadem na nás. Buňka nemůže organizmus kárat z pozice vlastního zájmu. Duše a duch lidstva jsou dnes neuvěřitelně zplanělé. Dříve správné stereotypy chování udílelo člověku náboženství a člověk věděl, že vše se řídí dle vůle Boží. Náboženství v tomto smyslu udělalo dříve pro zdraví člověka mnohem více, než medicína dnes.

Člověk prožívá karmickou zákonitost tak, že v každém okamžiku jeho života je něco daného, určeného. Náš lidský vnější i vnitřní osud v přítomnosti lze vysvětlit tím, že máme jakési životní konto, přebytky a nedoplatky z minulých životů. Karma je všude, kde existují individuální „já“. Osud, to jsou strážní duchové, kteří duši vedou, určí podle jejího stupně vývoje a hodnoty budoucí vtělení.

O tom, co se s námi stane, rozhoduje Bůh, jeho Řád. Když se nám přihodí zrovna tohle, musí to mít vyšší smysl. Vůle každého z nás v jakékoli situaci představuje jenom asi deset procent. To znamená, že ve styku s lidmi se nestýkáme s jejich vůlí, ale s Bohem. Je třeba mít neustále na paměti, že hlavní složka naší osobnosti sídlí za hranicemi našeho života. Jeden pozemský život je jen jedna z rolí člověka. Jako v sobě herec vychovává schopnost nesplynout s postavou, tak každý člověk nesmí zapomenout, že je hercem i postavou i režisérem zároveň.

Máme za to, že se lidi mají k nám chovat tak, jak se k nim chováme my. Lidé však nereagují na naše chování, ale na to, jací jsme uvnitř. Vše pozemské je jen tenkou slupkou, za níž se skrývá Bůh. Chování lidí k nám je adekvátní čistotě našich vnitřních struktur. Čím je člověk duchovnější, tím více hledá Boží vůli, aby podle ní se řídil a ne podle své.

Když žena miluje člověka, který je duchovní osobností, je to přirozené a žena se díky tomu rozvíjí. Když však žena miluje ničemu a neušpiní se, rozvíjí se a očišťuje ještě víc. Základem vnitřního smíru je nelpět na pozemskosti. Když nás někdo krátí na penězích a pozemských požitcích, musíme se nad svou pozemskost povznést a rozšířit hranice své duchovnosti. Umění přijmout a promíjet křivdy utrpěné od blízkého člověka je uměním ctít prvotnost božského principu před jakýmkoli pocitem pozemským. Kristus učil o božích zákonech, vysvětloval, proč se má člověk tak a tak chovat, poskytl výklad světa. Bojoval o spásu lidstva, sám vše obětoval, ukázal cestu, postavil most a dal příklad každému člověku, jak přejít z pozemské do duchovní sféry. Každý musí v sobě odstranit to, co mu brání v pokoře, v přijetí světa jaký je a v jeho poznání. Především nepřijímat události v podobě nenávisti, ukřivděnosti, lítosti, sebelítosti, opovržení a odsudku. Duše se nejlépe a nejrychleji čistí špínou a černým nevděkem, pokud to neodsuzuje a přijímá jako cosi přiřčeného Podstatou světa k naší očistě. Každá událost, každý děj v každém čase je zkouškou.

Tím, že rozšíříme své vědomí, měníme své vnímání světa, měníme i světový názor a ten právě mění náš osud, karmu. Žena, která se cítí manželem ukřivděna a odsuzuje ho, programuje k ještě mnohem silnějším odsudkům své děti. Ať se vůči nám někdo dopustil sebevětší ničemnosti, nemáme právo zříci se lásky k němu. Duše se nejvíce znečišťuje, když se odříká lásky, je to oddělení od prapůvodního zdroje. Lidé s čistou duší se liší od lidí, kteří mají černou duši, jen v pozemské rovině. Z božského pohledu jsou všichni lidé jen v různých etapách cesty k Bohu. Když miluji Boha, miluji i vše kolem sebe, ale k ničemu nepřilnu. Přežívají ti, kdo více pečují o duši nežli o tělo. Láska je nejvyšší forma jednoty. Na Zemi jsme proto, abychom se naučili lásce.

Lidské vědomí a rozum jsou struktury pole vztahující se k Zemi a propojené s tělem. Duch člověka se upíná k Bohu. Duše, psyché, je souhrn lidských citů a pocitů, vztahuje se jak k Bohu tak k Zemi, spojuje protichůdné principy. Když je člověk v jednom životě blíž k Zemi, jeho emoce jsou přízemnější. V příštím vtělení už duše v takovém režimu žít nedokáže a upíná se více k Bohu, stává se ušlechtilejší. Slušní a vlídní lidé jsou často nemocni a nešťastni, protože nemoci a neštěstí blokují špínu, karmu z minulých životů. Ničemové a lotři si proto mohou někdy žít báječně, protože mají duši z minulého života čistou – čím duši teď zašpiní, to budou čistit v příštích životech.

Východní a západní civilizace se propojily originálním způsobem, karmickou emigrací: v několika životech se člověk očišťuje a zušlechťuje na východě, aby to zase pozbyl v západní civilizaci. Tak jsou karmicky propojeny například Rusko a Amerika. Nová duše, dcera východu, je čistá jako rodící se den, ale musí projít ještě zkouškou, aby se její čistota zakalila, načež se musí očistit obětí. Původní dobro je nevinností, získané dobro je ctností.  Člověk prochází vnějšími zkušenostmi a vytváří si vnitřní svědomí. Chce-li člověk změnit vlastní osud, musí změnit charakter. Charakter je reakce na situace, způsob nazírání na svět, postoj k událostem. To je nesmírně těžké změnit, nejdůležitější je zde vytrvalé vědomé úsilí. Všechno začíná emocemi, buďte proto od této chvíle ke každému, i k sobě, upřímní. Dbejte na to, abyste neukládali do svého nitra výhrady vůči lidem, ani své osobní problémy tam nepouštějte, prostě nic negativního, co vás oslabuje v oblasti energií. To raději v rovině hmotné zvyšte hlas, nadávejte, bouchněte do stolu, řekněte své výhrady nahlas, nepotlačujte je. Vaše vnitřní pocity se proměňují ve způsob chování vašich dětí a v míru fyzického zdraví vašich vnuků.

Právě vědomí, které je zdrojem neustálého hodnocení a kritického vztahu ke každé situaci, nás silně váže k Zemi a plodí agresi. Vědomí tíhne k destrukci a proto je agresivní. Podvědomí naopak se obrací k Jednotě, tedy lásce. Znehybnění jazyka vyvolává zástavu myšlenek, tedy vědomí. K utlumení vyšších vrstev vědomí dochází až za předpokladu lásky ke Stvořiteli a trvalé touhy posílit sounáležitost s ním. Každá naše negativní myšlenka a emoce posiluje negativní programy Země. Na úrovni polí dochází k dělení lidí na dva tábory: těch, kteří směřují k lásce a dobru a těch, u kterých dochází k urychlenému rozpadu, degradaci z nedostatku lásky; jinak řečeno, nastává doba, kdy dochází k rozdělení na pšenici a koukol. Tento stav je již zřejmý, vše se jakoby polarizuje.

Vše to, co má člověk během svého života zpracovat, opravit, prozkoumat, je dáno už v okamžiku jeho narození. Jakým způsobem vše prožije, to už závisí jen na něm. Jako v malém semeni je ukryt celý budoucí velký strom, tak i člověk si přináší na svět program svého života, ve kterém jsou zahrnuty osoby i hlavní události, se kterými se má setkat a vyrovnat své dluhy, nabýt zkušenosti. Jestliže lidé dříve věřili a říkali, že manželství se uzavírá v nebi, měli pravdu, to je na příklad vysvětlení lásky na první pohled, znají se z věčnosti, z minulých životů. A dnešní méně vědomí a neduchovní lidé se tomu jen vysmějí – ke své škodě ovšem.

Umění být šťastný je za prvé ve velké lásce a tíhnutí k Bohu a za druhé smíření se vším, co se s námi děje, jako s boží daností, bez agrese zaměřené proti sobě i jiným, jen s láskou a vděkem, bez pocitu ukřivděnosti, s vědomím, že jde jen o zkoušky, že hmotný svět je mája. Když je člověk schopen v kterékoli vteřině ztratit vše, co ho povyšuje nad ostatní a přijmout tuto ztrátu, pak je duchovně zdráv a tomu odpovídá i fyzický stav. Každý z nás ve svých životech projde svatostí i ničemností, štěstím i neštěstím. Jen dobu etap a jejich intenzitu si každý určuje sám – svým směřováním k věčnosti.

Zmocní-li se tě strach, je dobré vědět, že přijmout bolest a utrpení je vlastně postavit se jim. Jen když se podíváš strachu do očí a přijmeš jej, tehdy se může přeměnit. Láskou a duchovním světlem přeměníš strach v odvahu, bolest v odpuštění, sebelítost v všeobjímající lásku.

Vždy si připomeň, že tvé božské Já je nezranitelná a věčná láska, zranitelné je pouze tvé ego, nižší já. Uvědom si své božské Já uvnitř sebe, rozsviť se zevnitř láskou a vyzař ji ze sebe ven, do svého okolí, na lidi, se kterými se máš setkat, prosvětli láskou události, které mají nastat, které probíhají a můžeš zhojit i ty, které již proběhly. Venku, ve vnějším světě, lásku nenalezneš, ta je uvnitř tebe, bez ohledu na vnější okolnosti. Ve vnějším světě nalezneš vždy jen tolik lásky, kolik jsi jí tam dal sám, ona se pak vrátí k tobě zpět.

Kromě odpuštění nemůže nikdo jiný provést očistu našich vin, zrovna tak svým odpuštěním provádíme očistu toho, kdo nám „ublížil“, vystupujeme z karmického kola, nemusíme se již dál spolu zrozovat, svá konta jsme vyrovnali. Proto se věřící modlí: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Za očistu je odpovědná 1. čakra, zvaná též kořenová, ta souvisí s dodržováním Řádu vesmíru. Ve světle tohoto poznání je nesmyslné a zbytečné budovat bunkry a zásoby jídla pro přežití, před energií kundalini se nikdo nikde neschová. Má čistá aura, mé duchovní vyzařování je tou nejlepší ochranou. Vím už, že podobné přitahuje podobné.

Ke změnám na světě dochází dnes s nebývalou rychlostí a my musíme neustále hledat smysl těchto proměn. Největším problémem lidstva v současnosti je bezduchost, naprostá neznalost všeho, co přesahuje hmotnou rovinu bytí. Vývojový proces se urychluje a vývoj již neprobíhá po jednoduché spirále, ale po dvojité. Dnes musí být vědomí upjato jak k Bohu, odkud pochází, tak k Zemi, kde prodělává svůj vývoj. Člověk je pro vesmír buňkou organizmu. Jako zdravá buňka by měl nejdříve pracovat pro celek, pro vesmír, pro lidstvo, až pak pro sebe. Degenerace duchovních struktur je nebezpečná pro celý vesmír. Osud je člověku dán jako předem určený plán či záměr jeho života. Dáno je vždy co, ať již je to dáno vyšší mocí či kvalitou energií, jak ji zjevuje postavení hvězd a na člověku je, jak se s tím vypořádá.

Trpělivost. Nejen tak, jak se běžně vysvětluje, ale trpělivost znamená i odolávání starostem bez snahy jim uniknout. Ind ve starostech vidí včasné a nutné naplnění karmy, které by stejně jinak neušel. U většiny západních lidí je první snahou naopak starostem uniknout jak nejrychleji možno, proto se mysl člověka zaplňuje vším možným i nemožným, televizí, zábavou, soutěžením, jen aby unikla starostem, aspoň na čas. Trpělivost musí mít člověk jak se sebou, tak i s druhými.

L p ě n í.

Pocity strachu, lítosti a nejistoty jsou vždy výsledkem nějakého lpění. Když něco milujeme víc, než Boha, naše duše začíná na takovém objektu záviset, cit lásky uhasíná a místo něj přicházejí výhrady. Jakmile si člověk najde nějaký cíl, začne být na něm závislý. Vše, krom Boha, z čeho si chce člověk udělat svůj ústřední životní cíl, se promění v  naprostý protiklad. Vše to, co si člověk absolutizuje a z čeho si, vyjma Boha, učiní svůj cíl, musí ztratit.

Lidé ještě v 19. století toto věděli a říkali: po Bohu jsi ty má největší láska. Přílišné lpění na hovění tělesným žádostem se dá vhodně blokovat půstem, hladověním a modlitbami. Když člověk miluje svět nad Boha, začíná ztrácet zrak, aby na vnějším světě přestal lpět. Také pocit dokonalosti je zdrojem obrovské pýchy. Lpění na dokonalosti obvykle začíná fungovat jako zdroj rozpadu světa, který je kolem nás, který jsme si vybudovali.

Jestliže bude muž ženou opovrhovat, onemocní. Je to stejné, jako když duch pohrdá tělem. Když žena bude přezírat muže, zůstane neplodná. Tělo pohrdající duchem není životaschopné. Nikdo jiný než žena nedokáže očistit muže a nikdo jiný než muž nedokáže očistit ženu. Umění přijímat a promíjet křivdy od blízkého člověka je umění ctít prvotnost principu věčnosti před pozemskostí. Chce-li žena porodit zdravé děti, nesmí odsoudit muže, dostala ho karmicky, musí pochopit, že mužovy úspěchy a omyly jsou dány Bohem, jeho zákony.

Tendence stavět lásku a pozemskost nad Ducha svatého je u žen vždy větší. Když žena začne lpět na vlastní moudrosti, úspěchu a rodině, osud musí vynalézt spousty nepříjemností, aby rušil toto přílišné lpění. Když ženě dá Karma muže, který ji miluje a ten ji řekne: Jsi husa, ničeho tím nedosáhneš, a žena ho neodsoudí, v okamžiku dosáhne stejného výsledku, na který by jinak musela vynaložit léta strádání a útrap. Čím je žena nadanější a osobitější, tím těžší je pro ni něco takového přijmout. Místo aby se pokorou očistila, ještě více začne lnout k vlastní moudrosti, úspěchům a rodině. Naopak, když žena miluje muže skrze Boha, přitahuje ho k Bohu. Jestliže nejdřív miluje muže, pak ho od Boha odsouvá, činí ho příliš hrdým, mohl by i zahynout.

Naše budoucnost je dána Bohem, jeho zákony, které vše řídí. Pokud se začneme fixovat na budoucnost, začne náš program soupeřit s programem vesmíru. Vše, k čemu lneme, musíme ztratit. Lpí-li žena přílišně na své rodině, činí jí to hrdou a musí ji ztratit. Dělejme to, co dělávali lidé dříve: Když máš radost, poděkuj za ni Bohu, první pocit radosti vždy odevzdej Bohu, k ničemu pak chorobně nepřilneš. A místo světa, který se nám hroutí, postačí upřímná modlitba.

Modli se, aby pro tebe byla dokonalost jen prostředkem lásky k Bohu a vše zlé pomine. Bůh se nám vrací skrze ztrátu toho, na čem duše příliš lpěla. Pokud je naším cílem Bůh, rozvíjíme se harmonicky. Indická filozofie učí, že tíhnutí k pozemskému, světské vášně a tužby přinášejí člověku jen strázeň a neštěstí. Když k někomu příliš přilneme, zbavujeme ho obranných mechanizmů, sídlících v jeho poli a ničíme jeho osud. Pozemské modly, první úroveň lidského štěstí: jídlo, sexuální slasti, dům, majetek, peníze. Pokud se lidská duše k těmto věcem příliš váže, stává se lačnou, urážlivou, nenávistnou.

Zjistit, zda duše k pozemskosti přilnula, je velmi snadné: podle stupně agresivity. Při lpění na penězích se automaticky objeví emoce: opovržení těmi, kdo peníze nemají, lítost, že nejsem schopen vydělávat víc, nenávist k těm, kteří mě okrádají, odsouzení toho, kdo si půjčil a nevrací, ztráta chuti do života, když peníze ztratím, snění o penězích a strach o ně. Jeden člověk řekl: jsem boháč a sebe sama ztotožňoval s penězi, pak o ně přišel a stal se žebrákem. Druhý říkal: Bůh mi dal peníze, proto je mám – a zůstal bohatý. Duše zůstala čistá, nemusel podstoupit očistu ztrátou či nemocí.

Na čím jemnější úroveň toto do nás proniká, je nebezpečnější a je třeba to zastavit. První krok je dobrovolný: pomoc jiným, dávat peníze na dobročinné účely, či se jich vzdát úplně. Když to neudělám, další varianty jsou donucovací: peníze ztratím či mi je musí někdo ukrást. Pokud jsem za to nepocítil nenávist, jsem očištěn. Pokud jsem dotčený a odsoudil jsem zloděje, tuto formu očisty jsem odmítl. Přichází třetí varianta: nemoc, úraz, neštěstí.

Druhá, vyšší úroveň pozemského štěstí: vztah k blízkému člověku, láska k němu, pocit povinnosti, vše co souvisí s prací a postavením ve společnosti. To vše rozvíjejí duchovnější lidé. Jestliže člověk miluje víc rodiče, než Boha, v příštím životě na něj musí být rodiče zlí a chovat se k němu tak, aby jeho duše příliš k nim nelnula. Proto Kristus řekl: Přišel jsem rozdělit bratra a sestru, muže a ženu – aby se lidé zaměřovali na to hlavní, na lásku k Bohu a až pak na lásku k bližním.

Třetí hladina pozemského štěstí:  schopnosti člověka, jeho duševní vlastnosti, osud. Tato úroveň skýtá největší pýchu, největší agresi a nejtěžší nemoci. Zveličování moudrosti, dokonalosti, duchovnosti své či jiného, je zdrojem nejtěžší agrese. Odtud pochází podobenství o andělovi, který svou moudrost stavěl výš než Boha, nakonec se Boha zřekl a stal se padlým andělem, ďáblem. Každý z nás je řízen vesmírem jako buňka organizmu. Čím jasněji člověk vnímá svoji závislost na Bohu, tím více možností se mu dostává. Když duše příliš lne k Zemi, stává se hrdou a militantní. Když vše uvnitř přijímáme jako božskou danost, bez nenávisti a odsouzení, jen s láskou, duše se očistí.

Když se naučíme chápat, že vše pozemské je pomíjivé, naučíme se zároveň nelnout k Zemi a spoléhat nikoli na zemskost, ale na Boha.

E g o .

Ego je věčným trapičem a svůdcem člověka, protože skrze ně člověk stále něco chce, či nechce, po něčem touží, něčeho se bojí, za něčím se pachtí a žene. Je to spousta myšlenek a tužeb spojených vždy s myšlenkou či pocitem já. Ego je výraz zájmena já, pouhý paprsek z nekonečného vědomí, spojený jen s dočasným tělem a intelektem. Avšak Pravda Já je stavem bez ega. Kdo chce hledat a najít pravdu o sobě a světu, musí se umět vzdát svého ega, sám sebe, svého chytračení, své pýchy, lakomství, hněvu, závisti, lenosti, obžerství, smilstva a dalších nešvarů pojících se k tělu a ke hmotným i nehmotným požitkům, jako je moc, nadřazenost, vládychtivost, sláva. Všechny závislosti jsou tvořeny pocity já a moje.

Teprve nelpěním na čemkoli, zejména na svém egu a jeho názorech, poznává člověk, jak dalece je očištěn. Taková přeměna nebývá daleko od duchovního poznání. Za Pravdu se platí ztrátou ega a vším, co se k němu váže a poutá. Síla sklonů, závislostí a tužeb je současně silou ega a je téměř u všech lidí velice mocná a vítězí nad snahou poznat pravdu takovou, jaká je; má sklon poznávat pravdu takovou, jakou si ji ego představuje, či chce.

V každém člověku je vsazeno ego a skrze ně člověk může vidět svět pravdivě, ale i pokřiveně. Říká se: Podle sebe soudím tebe. To, co nám ego vsugerovává je, že jak já vidím svět, takový ho vidí i druzí. Co já vidím, cítím a myslím, taková je skutečnost. Co nevnímám, to neexistuje, co je pro nás dobré, je dobré i pro druhé. Jsou to jen brýle mámení, co nám naše ego nasazuje. Nejlépe přes pozorování příčin u druhých lidí začneme si všímat souvislosti a touto oklikou poznáváme pak příčiny u sebe. Chce to velkou upřímnost k sobě, teprve pak pocítíme a můžeme odstraňovat duchovní příčiny nemocí u sebe.

Ego ubližuje jak sobě tak i jiným jedině proto, že jeho sebe poznání a poznání světa je žalostně omezené a nedokonalé. Jeho hřích spočívá v tom, že zneužívá své síly, nesprávně usměrňuje své city a z nevědomosti užívá zvráceně své vůle k zevnímu uspokojování. Náboženská, filozofická a mystická hledání toto zevní uspokojování postupně omezují a směrují druhým směrem: zvenku dovnitř. Když to neudělá člověk dobrovolně sám, nastupují jiné donucovací prostředky, nemoci a ztráty jiného druhu. Zištná cesta ve vývoji člověka není naštěstí nekonečná, počala se vznikem egoizmu a s ním také skončí.

Především učitelé na Východě varují před vlivem vnějšího ega a tvrdí, že velmi silný vliv ega na životní rozhodnutí lidí na Západě žene svět do katastrofy. Na ego lze také pohlížet jako na vnitřního učitele. Aby se člověk stal bytostí se svobodnou vůlí, kterou ve své podstatě je, musí uvnitř své vlastní bytosti vytvořit si svého protihráče, který mu zrcadlí stinné stránky jeho bytosti. Tímto zrcadlením je člověk trápen tak dlouho, dokud není ochoten své stíny poznat a podstoupit proces proměny a tím překonat své destruktivní stránky. Tento negativní aspekt Já zrcadlící nedostatky člověka se stará o to, že člověk nemůže překročit práh k dokonalejší úrovni bytí, dokud v sobě ještě nese nevyjasněné a nevytříbené aspekty své osobnosti.

Vydáme-li se na příklad na cestu, která je vedena vědomou či podvědomou ctižádostí, pak se naše ego postará, abychom takovou záležitost dohnali do takových konců, že je dříve či později musíme rozpoznat jako chybné. Problematickou je věc v tom, když lidé nerozpoznají, že si za svého učitele zvolili ztělesnění svých vlastních nedostatků. Pokud se do mysli a činů nějaké osoby, byť i nevědomě dostává stopa sobectví, touhy po moci, nelítostnost a podobně, má náš protihráč právo zasáhnout a nechat celý tento podnik ztroskotat.

Proti působení ega neexistuje žádný ochranný plášť duchovně energetické povahy, neboť ego sídlí uvnitř tohoto pláště. Pomůže jedině pečovat neustále o ryzost úmyslu a jednat v každé situaci s láskou. K tomu patří hodně vnitřní čistoty, disciplíny, sebepoznání, meditace a cvičení podobného druhu. Je třeba neustále si uchovávat vnitřní citlivý, láskyplný a pokojný postoj, což je kvalita srdeční čakry. Teprve takto se z chtění stane bytí.

Když už je člověk úplně unaven a nespokojen se stavem světa i se sebou samým, začne pátrat konečně i ve svém vlastním nitru a nastupuje poslední, duchovní cestu poznání, kdy hrabivost nahrazuje štědrostí, faleš pravdou, nenávist láskou. Tak vědomě pracuje ve svém nitru, až konečně obnoví hledané spojení s Absolutnem, Jednotou, Rájem, a dosáhne trvalého štěstí.

Štěstí je vnitřní stav mysli a nezávisí na ničem vnějším. Bohatství, láska a sláva, to jsou ty vysněné cíle, za nimiž se člověk pachtí někdy celý život a když je nakonec získá, nikdy ho definitivně neuspokojí, ani nemohou, neboť ve skutečnosti nehledá ono pomíjivé, nedokonalé. Pravým původcem jeho neklidu je duševní prázdnota, nedostatek duchovního poznání, protože ve skutečnosti hledá věčné a nepomíjivé, hledá to, z čeho má svou podstatu. Ve skutečnosti tedy člověk hledá Boha. Až ho najde, najde ono věčné a nepomíjející, dokonalé a blažené. Každý se jednou musí vydat na tu cestu. Někdo dřív a někdo později, někdo dobrovolně a rád, jiný z donucení, navštíven nouzí, nemocemi, těžkostmi života a osudu. Je dobré znát smysl,  cíl a zákony života.

A g r e s e.

Agrese vzniká důsledkem falešné hierarchie hodnot. Jakmile člověk učiní smyslem a cílem svého života cokoliv kromě Boha, tedy i duchovnost, v jeho duši se hromadí agresivita, která vede k neštěstím a nemocem. Dnes se tyto procesy výrazně aktivují. Každá agrese deformuje struktury pole. Podvědomou agresi blokuje infekční onemocnění, jak jednotlivce, tak větší skupiny. Lítost nad minulostí je ve vztahu k času přímou agresí a přináší těžké choroby. Podobně je tomu, máme-li obavy z budoucnosti. Když je v nás agrese vůči času, stárnutí se dostavuje mnohem překotněji a celý proces je doprovázen nemocemi. Jakmile se člověk zlobí sám na sebe, je to program sebe zkázy. Kdo se vnitřně žere, sežírá si duši. Jakmile zmizí láska, nastupuje agrese a za ní choroby a pohromy.

Každá událost je předurčena Podstatou světa. Lítost nad minulostí je výraz nevíry v Boha, jde o program ničení vesmíru. A přejeme-li si v případě velkého neštěstí vlastní smrt, je to výraz nenávisti k Bohu. Svou soustavu si ničí člověk sám, odklonem od Řádu, od Boha. Vědomou agresi vnímáme okamžitě a reagujeme ni. Nebezpečí podvědomé agrese spočívá v nemožnosti kontrolovat ji na fyzické úrovni. Energeticko-informační pole však okamžitě reaguje odvetnou agresí. Aniž si to uvědomujeme, jsme aktéry neviditelných bitev a sklízíme jejich následky. Zlo, které jednou spácháme, nikam nemizí, zůstává v podvědomí a může kdykoliv vyvřít na povrch a často na ty, kteří jsou nám nejbližší. Silný program je schopen udržet se po několik generací. Lze ho dobře neutralizovat pokáním.

Kát se znamená soustředit veškeré své síly na proměnu sebe sama a neopakovat své chyby. Pokáním přetrháváme řetěz příčin a následků. Prosit o odpuštění musíme nejen za sebe, ale i za toho, kdo nám ublížil, aby mu bylo odpuštěno. Jedině tak lze blokovat karmické programy zkázy a rozpadu. Aby lidé v pozemskosti příliš netonuli, zaváděla se dříve periodická omezení v jídle i v sexuálních radovánkách. Vznikly tak obyčeje, tradice a obřady, které společnost stojící jen na zevním rozumu ke své škodě zavrhla.

Když se nám stane něco nepříjemného, nesmíme odpovídat tímtéž, jinak se dostáváme do nekonečného řetězu příčin a následků. Musím mít neustále na paměti, že pokud je někdo vůči mně agresivní, je to jen proto, že v mém poli, v mé duši sídlí analogická agrese. Žádná forma agrese vůči mně není totiž možná, pokud v mé duši nesídlí podobný program. Když toto pochopíme, pak už také víme, proč máme milovat toho, kdo nám ubližuje: on nám totiž vytáhne na světlo Boží ze tmy našeho podvědomí to negativní, co v nás je a o čem bychom jinak neměli ani tušení. A díky jemu máme vlastně možnost tento svůj nedostatek si uvědomit a přetvořit, přeměnit jej láskou. Když se nám to nepovede napoprvé, budeme podobnými zkouškami osudu procházet tak dlouho, až se to naučíme.

Mnohonásobně dnes vzrostla mohutnost síly lidského ducha a tedy i jeho vlivu na okolní svět a lidi. Každý negativní jev vede proto k těžkým následkům. Program zkázy lze neutralizovat jedině pokáním, kdežto když ho pouze vyloučíme z pole člověka, žije dál a aktivizuje se na jiném místě. .. třeba v poli svého syna. Poslední roky se úroveň lidské agresivity nápadně rychle zvyšuje, jak agrese vědomá, tak podvědomá. Protože bloky mezi vědomím a podvědomím jsou zničeny, agrese se stěhuje na úroveň pole, do vesmíru. K zastavení takového procesu, pokud to lidé neudělají sami, budou se muset spustit programy sebezkázy lidstva. V takových podmínkách odolají a přežijí jen lidé s vyrovnanými duchovními strukturami. Etika a hygiena duchovního života nemá být jen heslem, ale výsledkem hlubokého chápání světa a jeho zákonů. Problém spočívá v tom, že se musíme naučit spojovat polaritní pojmy: idealismus a materialismus, logiku a intuici, oduševnělost a prakticismus, atd. Od teze přes antitezi musíme se dostat k syntezi, ke sjednocování, ne k rozdělování. Hladina duchovnosti by měla být vždycky vyšší, než hladina lidských schopností a možností.

Je třeba si připomenout další skutečnost, že i zvířata jsou velmi závislá na morálce svých pánů a že jejich nemoci a úrazy zaviní většinou člověk sám. Mohou být potrestána společně se svým pánem. Úkolem člověka ve vývoji zvířat je dbát o to, aby dokonalá láska zbavila zvíře strachu z člověka, které ho vnímá jako jakési nadzvíře. Až říše lidská postoupí na vyšší stupeň vývoje, dle křesťanského názvosloví na rovinu andělskou, bytosti říše zvířat  postoupí též o stupeň výše, svůj další vývoj budou pak prodělávat v těle lidském a v říši lidské. Vše, čím se člověk provinil vůči říši nerostné, rostlinné a říši zvířat, to vše bude muset jednou splatit svou pomocí méně vyvinutým tvorům, aby se mohl sám dále vyvíjet. Každá říše vyšší slouží říši nižší.

J í d l o .

Dříve se člověk před jídlem modlil a v pravidelných intervalech se vzdával potravy a sexuálních rozkoší proto, aby blokoval přílišné lnutí k pozemskému. Když se člověk modlí před jídlem a děkuje Bohu za pokrmy, jako by je přijímal od Podstaty světa. Smysl přijímání chleba a vína – tedy symbolicky těla a krve Páně – spočívá v napojení člověka na duchovní struktury. Když se člověk modlí před jídlem a děkuje Podstatě světa za pokrmy, naladí se tím na božskou vibraci a negativní programy a škodliviny v jídle jsou pak značně tlumeny, transformovány vyšší a jemnější energií.

Vegetariánství není pro duchovní vývin až tak bezpodmínečně nutné. Kdo musí fyzicky těžce pracovat, nečiní dobře, když odpírá tělu potřebné látky jen proto, že se zabývá jógou nebo mystikou. Nezdravý fanatizmus v oblasti jídla natropil již dost škod. Lidé, kteří se domnívají, že by vegetariánstvím jedině došli spásy, jsou na omylu. Bůh přijímá každého, ať jí to či ono. Ne v jídle a v pití leží spása, nýbrž ve vnitřním míru a spojení se s vnitřním božstvím.

Všechno opičení po orientálních národech je nesmyslem a pošetilostí, neboť východní národy jsou jinak založeny a žijí v horkých a tropických krajinách.  Ani potrava, ani nápoj nemůže člověka poskvrnit a ublížit jeho duši. Jsou ovšem meze v tom, že obžerství a žroutství škodí tělu a tím si člověk kazí nástroj svého ducha, takže jeho projevy tím trpí; mnohdy si i ukracuje život a tím si ubírá příležitost ke správnému vývoji, jaký mu byl určen. Nejsme to, co jíme, ale to, co strávíme z toho, co jíme.

Je dobré dodržovat střídmost v jídle a pití a vést rozumnou životosprávu. Každý musí vědět nejlépe sám co mu svědčí a co škodí jeho zdraví, to je u každého zcela individuální. Bohatým jídlům se máme vyhýbat, máme si volit potravu podle toho, jakou sílu trávení má naše tělo. Žádný způsob stravy nevede člověka na duchovní stezku, k tomu je jen mystická koncentrace, neboť přerod musí být nastoupen z nitra a nikoli zvenčí. Dále je třeba vědět, že každý člověk má jisté magnetické vyzařování a kuchař, který připravuje jídlo, nabíjí je bezděčně svým vlivem, svým stupněm čistoty a vyzařování. Člověk vědoucí tuto vlastnost zná a nabíjí jídlo či tekutinu svou myšlenkovou silou jako lék posilující či uzdravující, dle potřeby.

Půst má především účinek fyziologický, nežli jiný, neboť postem se očišťují veškeré tělesné orgány. Proto skutečný půst člověka omlazuje, ale musí být rozumný. Velké a dlouhé posty byly vykonávány skoro u všech velkých národů také za okultními účely, aby smysly tělesné ochably a tím aby se spíše probudily smysly duchovní, k čemuž však samotný půst naprosto nestačí, neboť je k tomu třeba také mystické koncentrace.

Celá naše realita je dokonale podvojná, polaritní, tak i všechny orgány lidského těla jsou párové, až na zažívací soustavu. To znamená, že tělo podléhá polaritě hmotnosti, vyváženosti protikladů. Symbolický význam nepárovosti zažívací soustavy najdeme v Evangeliích ve slovech Ježíšových: Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, vycházejícím z úst Božích! Proto proroci, svatí, jogíni nemusejí přijímat potravu hmotnou, vydrží s nepatrnými dávkami jídla, jsou jakoby vyživováni jinou energií. Nepárovostí trávicí soustavy nás Stvořitel nabádá k hledání jiné potravy. Duše a duch žízní a lační po duchovní potravě: lásce, soucitu, milosrdenství, toleranci, vyrovnanosti, harmonii se vším stvořením. V normálním stavu má tělo získávat potravu z duše, duše od ducha a duch od Boha. Život vybudovaný na primitivním principu pouhého ukájení těla jídlem, bez jediného pomyšlení na vše ostatní, je cestou k degeneraci.

V desáté knize Velkého Evangelia Janova (sepsána 1864 J.Lorberem) je uvedeno: Vše, co požíváš má tři části: hmotnou, k oživování těla, jemnější, která se odvádí krví a éterickou, sloužící k oživení nervů. Když přijdou pokrmy do žaludku, jsou tam jaksi podruhé uvařeny. Učinil-li si člověk břicho svou modlou, pak příliš mnoho různé potravy nemůže být v žaludku rozloženo, přechází do střev a játry a slezinou do močového měchýře a způsobuje tam kvašení. Z těchto škodlivých látek pak pochází další zlo.

Chce-li člověk zůstat na těle a na duši zdráv, musí být od dětství střídmě živen čistým pokrmem. Ryby dobrého druhu z čistých vod jsou nejvhodnější potravou pro lidské tělo. Maso jen kuřat a holubů, případně zdravého a čistého dobytka hovězího, koz a ovcí, pečené lepší, než vařené. Krev zvířat nemá nikdo požívat. Též pšeničný a ječný chléb, čistá pramenitá voda, čisté zdravé víno s náležitou mírou, čočka, kukuřice, mléko zdravých krav, koz a ovcí. Ovoce jen úplně zralé mírně požívat, ve stavu svařeném, pečeném či sušeném je zdravější, tím se odstraňují nevykvašení přírodní životní duchové. Totéž platí o kořínkách. Pozoruj nyní ty mnohé tisíce všelijakých lahůdek, jimiž lidé plní žaludky a břicha. A tak zdraví nemá nikdy dlouhého trvání u starého člověka, leč by přešel ke zcela prosté výživě těla. Dítě se brzy rozmazluje a kazí pamlsky. Záhy si zeslabí a zkazí žaludek a zažívací ústrojí a upadá do všelijakých tělesných nemocí a záhy umírá.

Co přichází podle potřeby a se správným účelem jako pokrm pro lidi odjakživa uznaný  ústy do žaludku, to člověka neznečišťuje, ale co vychází k ústům ze srdce, jako rouhání, nactiutrhání, zlá pomluva a všelijaká lež, nečisté řeči a všeliké spílání, to znečišťuje celého člověka.

Jídlo člověk vnímá prostřednictvím 1.čakry. Strava může být lék i jed. V judaismu nekošér maso obsahuje krev a nesmí se proto pro lidi připravovat. V krvi jsou obsaženy veškeré informace o nemocech, citech a také o emocích, které zvíře prožívá na porážce. Naši dávní předkové byli v tomto ohledu mnohem osvícenější, nežli my dnes. Před smrtí zvířete se modlili a prosili za odpuštění, že jsou nuceni použít ho za potravu. Tím blokovali veškeré záporné důsledky, které my bez přemýšlení absorbujeme. Jíme-li s knihou či novinami v ruce, či před televizí, můžeme snadno traumatizovat naši duši, neboť během jídla všechny informace přicházejí rovnou do podvědomí. Lidstvo velmi zhrublo a nechápe dnes ani ty nejzákladnější věci.

Podmínkou průchodu hadí síly 3. čakrou Solar plexu je, že lidský duch s pomocí kosmického vědomí musí poznat zákony dolní tvůrčí síly, zemské, ženské, čili uvést své chování do souladu se silami Matky Země, s přírodními silami, s konáním bytostí přírody. Nesplnění této podmínky se projeví atakem těchto sil, v současnosti hlavně skrze stravu. S přírodními silami je současný, z přírody vytržený člověk denně a nejsilněji spjat zažívacím traktem. Nevyrovnané účty astrální úrovně srovnává příroda vibracemi součástí jídla. Když někdo něco nesnáší, říká mu příroda: takový jsi v chování k nám, proto nám nechoď na oči /alergie/. Člověk v harmonii s přírodou jak ve svém myšlení i konání, může jíst cokoliv. Člověk s čistou vibrací duše, čistou aurou, neumožní silám přírody negativní výboj, čili svatý nemůže být otráven.

A s k e z e.

Odjakživa se ve všech náboženstvích, duchovních směrech a školních soustavách klade velký důraz na askezi, někdy až hraničí s nezdravým fanatizmem. Slouží-li tělu askeze jako dieta, aby zbavila tělo různých usazenin a nečistot, dále aby odstranila nemoci a vyrovnala disharmonie, pak je zcela na místě. Jinak bychom se měli vyhnout každému přehánění. Pro duchovní vývin je třeba dodržovat střídmost v jídle a pití a dodržovat rozumnou životosprávu. Rozumná životospráva je u každého individuální. Svatou povinností je udržovat ve všem rovnováhu:

a/ duchovní, čili mentální, to je kázeň myšlenky

b/ duševní či astrální, to je ovládání vášní a pudů, zušlechťování duše, povahových vlastností

c/ tělesnou či materiální askezi, to je střídmý a přirozený život, souladnost těla.

Tyto tři způsoby askeze je třeba vyvíjet souběžně.

Opaky, polarity a paradoxy – k zamyšlení a inspiraci.

Člověk duchovní a člověk živočišný. Člověk živočich žije přítomností, dočasností, kdežto člověk duchovní chápe čas v souvislostech, minulé, přítomné a budoucí se prolíná, přichází nadhled, moudrost; starosti o denní potřeby ustupují, strach ustupuje, pocit nudy je vzácný, stres se zvládá rychleji, tělo se rychleji uzdravuje. Hmoťák je ztotožněn se svým tělem a děje-li se něco s jeho tělem, je zděšen. Duchovnější muži jsou ohleduplnější, starostlivější a citově otevřenější, duchovnější ženy se stávají sebevědomějšími, otevřenějšími, upřímnějšími. Duchovní člověk je vstřícnější ke všemu novému a méně obvyklému; změny probíhají i na fyzickém těle, oči jsou jasnější, dochází k omlazení psychickému i kůže je pružnější, je větší citlivost na světlo, na Slunce, na zvuk a úroveň hluku.

Člověk má dva anděle. Anděl spravedlnosti je mírný, skromný, laskavý a tichý; když vstoupí do tvého srdce, začne s tebou mluvit o spravedlnosti, skromnosti, čistotě, laskavosti, odpuštění, lásce a zbožnosti. Když toto vše dojde do tvého srdce, věz, že je s tebou anděl spravedlnosti, proto ho poslouchej a čiň, k čemu ti radí. Poznej také dílo anděla nepravosti. Nejprve je rozhořčený, hněvivý a pošetilý, jeho činy jsou zhoubné. Když tě zachvátí hněv nebo roztrpčenost, věz, že je v tobě a též, když do tebe vstoupí touha po mnohých druzích masa a pití, touha po věcech patřících jiným, pýcha a mnohé mluvení a ctižádost. Jeho skutky jsou zlé; když vstoupil do srdce, tu musí člověk spáchat hřích.

Tyto dva principy v člověku neustále spolu bojují a podle toho, kam se člověk přiklání, tak se ubírá ke světlu nebe či do tmy pekla. Tito dva andělé jsou vlastně dva personifikované principy v člověku – anděl spravedlnosti je svědomí čili vliv 6.principu, božské duše, buddhi a anděl zla je kamický princip.

Asi jedno procento lidí je vedeno duchovní dimenzí a jejich příkladem se řídí asi deset procent lidí; takoví lidé neudělají zločin ani v nouzi, jejich činy, city a myšlení jsou pozitivní a dobré, neubližují, pomáhají, lidé se v jejich přítomnosti cítí dobře. Spolu tvoří duchovní jádro národa.       Masa lidí je duchovně prázdná, tvoří asi 80% populace, národa.

Lidé vedeni černou nitkou žijí vnitřně z negací a kritiky, ničení je přitahuje; volí zlo vždy, přinese-li jim to užitek a raději, nežli dobro, raději parazitují než pracují, přitahuje je moc a peníze. Jsou vychytralí a dělají kariéru ve všech organizacích i duchovních, což je vysoce nebezpečné, neboť ohrožují společnost, vedou národy do soukolí Božích mlýnů. Organizovali všechny dějinné pády, všechna zvěrstva pod záminkou krásných cílů. Ve společnosti jich je též kolem 1% a ovlivňují dalších deset procent populace. Spolu jsou ve stavu pádu, jsou energeticky napojeni na astrální vír zla, zvaný ďábel. Ochranou proti nim je jejich demaskování. Kdo jakýmkoli způsobem svazuje svobodu svědomí a myšlení lidí, je veden duchem temnot. Národní a civilizační katastrofy nastávají, dostane-li se tato duchovní spodina k moci.

V dimenzi světla je každý duch naprosto svoboden a z vlastní vůle koná jen Boží vůli. V astrální říši temnot jsou všichni zbaveni svobodné vůle a poháněni strachem konají vůli silnějšího. Stupeň utajování je přímo úměrný stupni temnot; lidově: co je šeptem, to je čertem.

Lidstvo se také dělí na dva velké zástupy: 1. je optimistický, 2. je pesimistický. První se neustále raduje a je veselé mysli, druhý neustále truchlí; a je jisto, že těm prvním se vede neustále dobře, kdežto druhým zle. Všichni lidé podobných myšlenek se spojují v jeden velký zástup a pracují buď k užitku nebo ke zkáze. Výběr je tedy snadný a každý vidí, ke které polovině je třeba se připojit; toto připojení se je nutné provést ve svých myšlenkách stůj co stůj. Čiňme to denně mnohokrát a při práci a výsledky se musí zákonitě dostavit.

Minulost a současnost. Nic ve vesmíru a v přírodě nezůstává stát, vše je onou Mocí poháněno do předu. A protože jsme součástí vesmíru i přírody, nemáme se ohlížet na minulost. Co na tom sejde, jakými jsme byli v minulosti, třeba před pěti lety či deseti tisíci roky. Náš duch si nevšímá minulosti, miluje změnu; našim věčným dědictvím je mládí našeho ducha. Jestliže tělo zestárlo, náš duch přesto zůstal mladý a jestliže budeme pohlížet vpřed do skvělé a šťastné budoucnosti, tu přitáhneme k sobě magnetem myšlenky také elementy síly a mládí, které nás proniknou, obnoví a omladí, nejprve duševně a pak i tělesně. Hleďme proto s nadějí vpřed s nadějí v lepší, tím si to i přitáhneme.

Kdo stále jen vzpomíná na minulost, na starosti, radosti a zážitky mládí a lituje jich, zkrušuje svého ducha a svými myšlenkami se připojuje ke všem lidem sklíčeným, smutným a truchlivým. Smutek je hnízdem všeho utrpení, všech nemocí a všeho neštěstí, stejně jako strach; což je charakteristickou známkou duše, která se připoutala ke hmotě, k tělesnosti. Kdo chce být brzy stár a sláb, nechť žije ve své minulosti a lituje svého uplynulého mládí. Přitáhne si k sobě tak neschopnost pokračovat dále. Hleďme proto stále vpřed.

Čas – jeho kvantita a kvalita. Ze zákona polarity vyplývá dvojí aspekt času: kvantitativní chrónos a kvalitativní kairós. Dříve lidé zanedbávali složku kvantitativní a věnovali více pozornosti kvalitě času. Dnes je tomu naopak. Kvalita času nemá nic společného s jeho trváním, nýbrž že určitému časovému úseku, může to být vteřina, hodina či celé století, vládne jistý princip, určitá kvalita, která umožňuje, aby došlo k jevům adekvátním této kvalitě. Další zákon říká, že každý začátek nese v sobě konec. To znamená, že již v okamžiku počátku jisté věci je stanoven i její celkový průběh a konec. Vše je vždy ve všem, tak jako semeno obsahuje celou rostlinu, její vývoj, život i konec. Každé podnikání a činnost se vyvíjí podle časové kvality, ve které začalo. Chceme-li nějaké činnosti zajistit dobrý průběh i zakončení, je dobré pro její začátek hledat odpovídající časovou kvalitu. Za starých časů bylo nalezení žádoucí kvality úkolem kněží a zabývala se tím i věda astrologická.

Časová kvalita je předpokladem toho, aby se mohla obsahově adekvátní událost manifestovat; časová kvalita je branou pro materiální skutečnost. K nové reinkarnaci může dojít jen tehdy, když časová kvalita odpovídá kvalitě nové inkarnace. Brána se otevře jen tehdy, když obsahová kvalita duše koresponduje s kvalitou časovou a to dle zákona rezonance. Okamžikem inkarnace je početí; mezi početím a porodem je zákonná souvztažnost a lze tedy říci, že časová kvalita porodu vypovídá o povaze inkarnované duše.

Symbolickou formou ukazuje horoskop časovou kvalitu, pořadí a vztah původních principů, na jejichž základě nastupuje člověk zdejší existenci. Horoskop je souhrnem událostí životní pouti, události nejsou ani náhodné ani nespravedlivé, ale zcela zákonité. Čas se projevuje v následném pohybu, je v nás i mimo nás.

Duchovní věčnost má jiné míry, nežli je čas sluneční, má své stupně, svá pravidla a zákony; jenomže přesahují vědomí a pojetí lidské. Takový vývoj vyžaduje tisíce a miliony let.

Učení vědomé a bezděčné. Překonávání problémů je pohonnou silou evoluce červa stejně jako člověka, to je bezděčné učení. Vědomé učení je přijmout výzvy své karmy, to je osudu ušitého nám na míru a řešit dobrovolně a aktivně svoje problémy. Když problémy odsuneme stranou a pokusíme se jim utéci nebo je negovat, osud nás vždy donutí učebním procesem projít. Člověk se pak stane obětí situace, v níž se vyřeší alespoň část problémů tím, že ji prožije, protrpí se k poznání. Kdo je schopen se situací se smířit, je schopen pochopit i její hlubší smysl. Nevyřešená část problému se stává zárodkem dalších vynucených situací; lidé rostou pomocí překážek. Vnější prostředí je vykonavatelem, výkonným orgánem v kladení překážek, ale samotný problém je zakotven v člověku. Vnější faktory nejsou nikdy příčinou, ale výkonným orgánem osudu, ať jsou to již viry při onemocnění či přítomnost cizího auta při autohavárii či vraha u vraždy. Každý učební proces je současně procesem rozšiřování našeho vědomí, který nám umožňuje řešení úkolů. Vyřešením problému zbavíme úlohu její problémovosti; jednou vyřešená úloha se většinou nevrátí na úroveň původního problému, úloha správně nevyřešená ano.

Svoboda a determinace jsou dva póly, které se vzájemně podmiňují. Pravda ve sjednocení polarit zní paradoxně, přesto pravdivě: Jen ten je svobodný, kdo se zákonu dobrovolně podřídí. Naplnit příkaz zákona znamená nepociťovat žádnou třecí plochu, žádnou újmu. Masa lidí, dav, pokouší se získat svobodu na základě zvůle, tato cesta nakonec ale vede k nesvobodě. Zlatá pravidla vedoucí k získání svobody:  1)poznej sám sebe, tj. mikrokosmu    2)poznej zákony vesmíru, tj. makrokosmu   3)žij v harmonii se zákony a Řádem.

Nejvyšší lidské svobody dosáhl člověk řka: Pane, nechť ne moje, ale Tvá vůle se stane. Každý mudrc proto hledá a naplňuje vůli boží, ne svou.

Zevní učenost je vypěstovaný zevní lidský rozum, který je největší překážkou duchovní moudrosti čili duchovního rozumu, jehož podstata je skryta v lidské duši a může se vyvinout v plné síle jen tehdy, když je zevní rozum naprosto potlačen. Jsi-li naplněn světskou učeností, tu do tebe nemůže vstoupit moudrost božská. Zevní učenost nemůže nikdy dát Bohu to, co může dát prostá a skromná duše člověka neučeného. Neboť moudrost věčná jedině je moudrostí pravou a pokladem na celém světě. Zevní učenost zaniká zcela smrtí učence, duchovní moudrost neztratíme nikdy. Zevním rozumem Boha nikdy nenajdeme, nýbrž vnitřním, tím, čemu se říká svědomí. Kdo se řídí hlasem svého svědomí, spojí se nakonec s pramenem, odkud tento hlas svědomí vychází a to je Bůh čili věčná Pravda.

Štěstí nelze vlastnit, štěstí je stav duše a je zcela nezávislé na okolním světě, vyrůstá z vnitřní harmonie, z poznání svého úkolu ve stvoření. Protipólem je utrpení a to naštěstí pro člověka stará se o to, aby dlouho nebloudil na špatně nastoupené cestě. Kdo se neučí, ten trpí. Osudu záleží jen na konečném výsledku, ne na tom, kolik utrpení si člověk naloží na svá bedra jen proto, že se zdráhá učit. Chyba spočívá v mylném názoru, že štěstí je odvislé od vnějších věcí. Avšak vnější věci jsou lákavé jen potud, pokud je nevlastníme.

Chudoba a bohatství. Vše je boží, ať věci pozemské nebo duchovní, to vše má člověk jen propůjčeno. Proto má člověk denně děkovat Bohu za vše, co mu bylo půjčeno a nic nemá považovat za svůj osobní majetek. Takový duševní postoj vede k odpoutání se od světských statků, což člověku vždy usnadňuje duchovní cestu. Tím, že pozemské statky, schopnosti a talenty mají lidé nestejně, tím jsou na sobě závislí, tím je člověk člověku nevyhnutelně potřebou. Jen takovým způsobem může být lidská společnost na Zemi udržována. A mohla by velmi dobře existovat, kdyby se leckteří nevrhli na přílišnou hrabivost a vládychtivost. Avšak tací bývají Bohem vždy nelibě navštíveni a jejich neprávem nabyté bohatství přejde nejvýš do třetího pokolení. Přijde-li kdo do bídy, musí si to sám sobě přičíst. Zištnost a přílišné tíhnutí k pozemským statkům a ochota zříci se pro ně slušnosti, ušlechtilosti a lásky, přivádí lidi do neštěstí. Kdo dělá chudé? Velká lakota a všeobecná dychtivost po zisku. Sami si lidé tuto výchovnou metlu na sebe upletli a co si kdo sám udělal, to musí také mít a na sobě zakusit a přetrpět.   Pamatuj: Kde jsou peníze, nejsem Já. Jsem tam, kde je láska.

S pudem k sobectví a lakotě přichází člověk jako dítě na svět a jeho duše má stále ještě v sobě nejhrubší hmotně zvířecí živel. To platí zejména pro duše, které jsou z této Země, ale tohoto živlu nejsou zcela prosty ani duše přicházející na Zemi z hvězd. Lakomý a sobecký člověk je v sobě sebou samým zkažený a nemůže přinášet žádné plody života, protože stravuje všechen život v sobě. Člověk štědrý je proto již ve správném řádu života v sobě, že nese navenek hojné plody. Člověk má stát na stupni, aby sebe sama tvořil neomezenou inteligencí své duše a přeměnil ve strom nesoucí nejhojnější plody života.

Výchova k pokoře. Na této Zemi je chudoba tak převážně veliká proti zámožnosti lidí právě proto, aby tím byla pýcha držena na uzdě. Posaď královskou korunu na hlavu nějakého žebráka a brzy se přesvědčíš, jak se jeho dřívější pokora a trpělivost rychle vypaří. Proto je velmi málo králů a velmi mnoho žebráků. Nedopusťme, aby se chudoba mezi lidmi stala příliš velkou. Dokud člověk nepověsí na hřebík poslední kapku pocitu pýchy, nemůže přijít k dokonalosti duchovní.

Bohatství a touha po penězích je nejhorším poutem, které člověka vrhá do žaláře hmoty. Člověk bohatý, který má ke všemu prostředky, upadá mnohem spíše do škodlivých žádostivostí a pokušení nežli člověk chudý, s předpokladem, že člověk třídy střední nebo nemajetné je spokojen se svým osudem a že netouží po užívání světa. Kdo miluje peníze, je na tom nejhůře ze všech lidí, neboť snadno se stává zhýralcem či ještě hůře, lakomcem, což ho zcela jistě odvede od víry a od Boha, takže taková duše bývá ztracena pro tuto existenci. V astrálním světě je nejvíce takových nešťastníků, kteří nade vše za života pozemského milovali hmotné statky nebo peníze a svými myšlenkami a svou láskou ulpěli na těchto věcech a způsobili si již za živa hrozné utrpení, že to vše budou muset smrtí opustit. Po smrti lpí jejich nižší duševní část stále na těchto statcích a chce zabránit, aby se jich nikdo jiný nezmocnil. Někteří takoví astrálové působí neblaze na organizmus svých dědiců, ovládají je a obsedají.

Kdo chce jít cestou mystickou, nemusí odejít z domu a vzdálit se od své rodiny a svých statků, ale musí se zbavit připoutanosti ke svému majetku, celou silou musí se opřít jen o Boha a vzdát se každé myšlenky, že cokoli z toho všeho pochází od lidí, nýbrž že vše to se mu dostane jen od Boha.

Přikázání sedmé: Nepokradeš! Vše, co existuje, je Boží. Pouze jako možnost růstu člověka dává Bůh do správy majetek. Z toho, co člověk do správy dostane, skládá skutečnému majiteli účty. Velký majetek znamená velkou odpovědnost. Jakmile duše pozemského boháče opustí tělo, je bytost povinna předložit účet z toho, jak nakládala se svěřeným majetkem. Jakmile se někdo zmocní majetku krádeží, lhostejno, jestli v rámci zákonů, cíleným sňatkem, hazard, burza, války nebo mimo lidský zákon, staví svou vůli za Boží vůli. Bere si větší odpovědnost, nežli je schopen unést a tím pádem ji téměř se 100% jistotou neunese. Lidová moudrost praví: Snadno nabyl, snadno pozbyl. Při takovémto získávání majetku navíc člověk vždy riskuje společenský a duchovní boj. Protože člověku vlastně ani nic nepatří, je dobré nelpět na jakékoli hmotné věci. Přijetí karmy být nemajetným je konkrétním projevem pokory.

Materialistická věda uvažuje dle těla a tak počátek vývoje člověka vidí u lidoopa, přes dobu kamennou, bronzovou až k této naší civilizaci západní. Duchovní věda vývoj člověka učí podle vývoje lidské duše a proto vyučuje o pádu z ráje, tedy z Jednoty do hmotnosti, živočišnosti, o vývoji z živočicha v člověka duchovního a o návratu do domu otcovského; tomu odpovídá věk zlatý, stříbrný, železný a současný zvaný Kalijuga. Věda materialistická vidí v dávné minulosti tmu, primitivní lidi a neznalosti. Duchovní věda vidí velké světlo a vědění, kterého dnešní materialistická věda zdaleka nedosáhla, jen je schopná postupně potvrzovat staré pravdy tak, jak jich sama postupně dosahuje.

Bílá a černá barva – čisté bílé světlo, ne neon, obsahuje celé barevné spektrum a tím i barvu, kterou případně potřebuješ. Nošením bílého oblečení nebo vystavením se slunečním paprskům užíváš automaticky celé barevné spektrum. Ve starém Egyptě pokládali proto nemocné na slunce nebo je halili do bílých látek. Opačný účinek má barva černá, která má nejméně barevných vibrací, proto je nevhodná k jakémukoli použití. Trvalé nošení černého oblečení vede k citelnému útlumu všech funkcí čaker a kdo je labilní povaha, zjistí to velmi brzy, ať je toto oblečení jakkoli módní. Na tobě jen záleží rozhodnutí, zda jednáš v souladu s přírodou nebo proti ní.

Hudba nebeská a hudba podsvětí -  jako vše ve hmotné dimenzi je polaritní, tak i hudba má dva protipóly; hudba nebeská lidskou duši a ducha povznáší, harmonizuje, spojuje s duchovním – je to především hudba sakrální, klasická, meditativní, uklidňující, též zpěv ptáků, šumění vody a moře apod. Ze všech druhů hudby jsou zřejmě nejkrásnější chorály. Handelův Mesiáš je schopen povznést naše city až do oblasti nadvědomí.

Protipólem jeví se hudba havy metalová a jí podobné, rozněcuje, dráždí, svádí do tělesnosti, nastoluje ducha davu, vábí bytosti z podsvětí; z takových produkcí a jí podobných, jako jsou sportovní akce a pouliční boje s projevy agrese, násilí, ničení, si člověk může přinést do svého života duchy pekelné, jak je vnímají jasnovidci. Lidé citliví se takovým akcím vyhýbají vědomě i podvědomě. Velmi názornou zkušenost vyprávěl mladý rockový hudebník, když po velkém přemlouvání přesvědčil svou starou tetu, aby šla na jeho vystoupení. Když se jí posléze ptal na její dojmy, lapidárně mu tetička sdělila, že už alespoň ví, jak to vypadá v pekle.

Všechny části Univerza, všechny formy záření, všechny přírodní síly si udržují své specifické vlastnosti svojí hudební strukturou, frekvencí, vibrací, vyššími harmonickými tóny. Univerzálním přírodním tónem zvučí celý vesmír, odpovídá zvuku velkého F hudební stupnice. Tento zvuk je slyšet za nočního ticha v hukotu velkých řek či vodopádů. Každá květina, každé stéblo na louce zpívá svou vlastní píseň a všechny dohromady souznějí. Kdyby tomu tak nebylo, nedařilo by se jim pospolu, což také u některých druhů nastává. Moderní radioteleskopie potvrdila, že kosmos je plný zvuků, že každé nebeské těleso má svůj vlastní zpěv, je to ona známá hudba sfér. Duchovní svět je svět znějící, svět tónů, hudba sfér. Naše hudba je napodobením této hudby života.

Při bohoslužbách mnohých národů připomíná hudba opakování aktu Stvoření. Je to životně důležitá energie, která proniká všemi formami života, energie, která má sílu udržovat a obnovovat život. Spojíme-li se se silami života, činnými v nejvnitřnějším jádru věcí, uvedeme tak naše energie do rovnováhy a nastolíme stav harmonie se životem v celém Univerzu. Jako nás může hudba přivést do stavu klidu, vyrovnanosti a harmonie, může být oživující a inspirující, tak také ve své druhé polaritě disharmonické tóny vyvolávají v nás nervozitu, neklid, úzkost až agresivitu.

Dělali se již četné pokusy s reakcí rostlin a zvířat na různé druhy hudby. Při poslechu klasické hudby snáší slepice více vajec, krávy dávají více mléka, lze předpokládat, že i lepší kvality, kdežto při rockové hudbě obojí rapidně klesá. Rostliny vystavené delší dobu rockové hudbě chřadly a rostly směrem od reproduktorů. Při klasické hudbě naopak rychleji rostly, měly více listů i plodů, než kontrolní rostliny bez hudby; v oblibě měly zvláště Bachovu hudbu, při níž se k reproduktorům nakláněly blíže a mimořádně pozitivním vlivem působila na ně indická hudba na sitár, při níž dokonce obrůstaly reproduktor. Na folk a country rostliny nijak nereagovaly. Co platí pro rostliny a zvířata, platí mnohonásobně více u člověka, který je mnohem složitějším organizmem. Chceme-li zůstat tělesně i duševně zdraví, a chceme-li aktivovat a harmonizovat svá energetická centra hudbou, měli bychom pečlivě a se znalostí věcí vybírat si prostředí, kde se nacházíme.

Nebe a peklo – popřeme-li jednu polaritu, popíráme tím i polaritu druhou.

Osobnost a individualita – osobnost jako smrtelná identita stojí v protikladu k identitě nesmrtelné, k individualitě.

Archetyp a stereotyp – stereotyp působí zvnějšku do nitra, archetyp zevnitř ven.

Začátek a konec – tam, kde dočasné končí, věčné počíná.

Moudra k polaritám:

- zákon odsuzuje, láska odpouští

- chceš-li se obohatit, dávej

- čím méně se člověk hledá, tím více se nalézá; čím více si odříká, tím více si zasluhuje přijetí do nebe; čím více zapomíná na sebe, tím více je pamatováno na něho

- kdo zabíjí, sebe zabíjí

- kdo páchá křivdu, sobě ukřivďuje

- ctnost je mravní silou, pro kterou je pokušení nutností; síla se projevuje tam, kde je odpor

- aby člověk měl právo k odpočinku, musí pracovat

- ze sebe ven můžeme vyjádřit pouze to, co máme v sobě

Kvalitativní stránka písmen a čísel.

Písmena jsou čísly, čísla pak ideami, ideje silami, síly Elohimy a souhrn Elohimů je Šém. Šalamoun říká svému synovi: Stal jsem se králem veškerých duchů na nebi i na Zemi, vládcem obyvatelů vzduchu a duší bytujících v moři, protože jsem nabyl klíčů ke skrytým branám světla. Hebrejské písmo se čte i počítá. Číselná slova vyjadřují zákonitost a s ní související síly.

Číslo, váha a rozměr určují tvar věcí. Podstata je jediná a Bůh ji věčně tvoří. Šťastný, kdo zná písmena a číslice. Dva a třicet cest vede k věčnosti. Deset je čísel a dvacet dva je písmen. Písmena v hebrejštině značí číslice a kombinaci čísel a tedy též idejí. Tím se stává duchovní filosofie vědou tak přesnou, že ji možno nazvat aritmetikou myšlenky. Pravou úlohu vědy posvátného slova vyznačil Pythagoras jako vědu čísel; pokládal ji za klíč bytostí, za vědu života. Jeho učení počínalo doktrínou čísel, vědou principů a živoucích sil, božských schopností v činnosti v mikro a makro kosmu. Každé číslo zároveň představovalo určitou kvalitu a kvantitu. Číslem se dá vyjádřit zákonitost ideje podle analogické souvislosti. Jednotlivá čísla 1 – 10 zastupují všechny pra ideje v jejich nejčistší a nejvyšší formě. Dvoumístná čísla znamenají vše astrální. Troj a vícemístná čísla ukazují na hrubohmotný svět s jeho zákony a účinky.

Šest je počtem dní v týdnu, je číslem času, stejně jako sedm je číslem věčnosti, učila kabala. Šest představuje rovnováhu v úplnosti, 3x3, čili duše v boji s hmotou. Staří kabalisté kladli do lidské duše tři duchovní prvky: duši senzitivní, rozumovou a čistého ducha. Tři formy duše odpovídaly 3 světům: hmotnému, duchovnímu a božskému, ve hmotě byly zobrazeny jednoduchými formami pojmenovanými sůl, síra a rtuť. Číslo šest bylo vyjádřeno dvěma trojuhelníky, ty tvoří Šalamounovu pečeť. Číslem progresivního postupu je desítka. Číslo 666 je číslo člověka, představuje šestku, to je číslo antagonismu ducha a těla, číslo stvoření či člověka, neboť dle Genese člověk byl stvořen 6. dne; představuje číslo s dvojí progresivní schopností stoupající po desíti, tj. rozumový materialismus, materialismus povýšený na víru a náboženství.

Od nepaměti hraje číslo 7 významnou roli v dějinách lidstva, je považováno za symbol dokonalosti. Již ve starověku vytvořili Chaldejci sedmidenní období týdne, které se zachovalo dodnes. Peršané měli 7 dobrých, štěstí přinášejících duchů, a 7 duchů bořitelských a ničitelských. Jejich státní rada byla vytvořena ze sedmi moudrých mužů. Světlo má 7 paprsků se sedmi vlastnostmi; světlo vpouštíme dovnitř organizmu přes 7 energetických center,  7 čaker.

Podle Bible byl svět stvořen v šesti dnech, sedmého dne Bůh odpočíval. Potopa nastala po 7 dnech. Za své hříchy byli Židé 7x trestáni. Jejich svícen má 7 světel. V biblické legendě se vypravuje, že Jakub sloužil dvakrát 7 let, aby si vysloužil Ráchel. Josef vykládal sen o 7 tlustých a 7 hubených kravách tak, že předvídal 7 let úrodných a 7 let bídy.  Do své archy vzal Noe po 7 párech ode všech čistých zvířat. 7 dní pobýval Mojžíš na hoře Sinaj.

Arabové 7krát obcházejí posvátnou Kaabu a očistné rituály trvají 7 dnů nebo se 7krát opakují. Samsonovy kadeře byly vpleteny do 7 copů. Saulova vina byla pomstěna smrtí jeho 7 potomků. Dům moudrosti byl podpírán 7 sloupy. Ve starém Egyptě měli 7 světových mudrců, 7 hrdinů nad Thébami a 7 divů světa.

Řím byl vybudován na 7 pahorcích a měl být ovládán 7 králi. Tajemství bylo uzavřeno 7 pečetěmi. V křesťanském náboženství existuje 7 proseb Otčenáše, katolická církev má 7 svátostí, zná 7 bolestí a 7 radostí Panny Marie. Je 7 smrtelných hříchů: lakomství, pýcha, rozkoš, opilství, hněv, nenávist a lenivost srdce; jejich protějškem je 7 činů milosrdenství. Také v pohádkách se tradičně zachovává tradice sedmičky: sedm havranů, sedm kupců, sedm moří, sedm kůzlátek.

Dnes se vyučuje pouze kvantita čísel, kvalitu a číselnou souvztažnost materialistická věda zcela pomíjí.

Teosofická redukce a adice.

Pythagoras, který byl v Egyptě zasvěcen do ezoteriky, učil, že číslo je stavební kámen, kořen tohoto světa. Považoval všechna čísla a matematické závislosti za prvotně kvalitativní, za podobenství vyšší skutečnosti. Naučíme-li se rozumět číselné kvalitě, budou se nám čísla jevit jako základní vzor a původní symboly stvoření.

Čísla jsou polární, mají svou kvantitu i kvalitu. Čísla, podobně jako řeč, nejsou ničím, co člověk vymyslel, nebo vytvořil, ale něčím, co našel. Čísla jsou původní kvalitou, skutečností vyššího řádu. Při správném pozorování zjevují čísla zákony a tajemství stvoření, zobrazují jeho postup. V ezoterice používáme zásadně dvou početních operací a to teosofickou redukci a adici.

Redukce spočívá v tom, že číslice se tak dlouho sčítají, až zbude jedna číslice, takzvaný příčný součet: 2311 = 2+3+1+1 = 7, 666 = 18 = 9. Z této operace vyplývá poznání, že všechna čísla bez výjimky jsou jen seskupení prvních devíti číslic. Existuje jen 9 čísel. Když je vyčerpáme, napíšeme, že prvý cyklus je ukončen: 10. Pak začíná vývoj opět od 1 do 9, jen v jiné rovině. Tak číslice 1 - 9  vytvářejí základní vzor každého vývoje a každého tvořivého procesu. Číslo devět je číslo hierarchické.

Adice: všechny číslice jednoho čísla od jednotky až k ní samé aritmeticky sčítáme: 3=1+2+3=6; adicí zjistíme, že číslo 4 a 7= 10, tedy, že 4=7. Použijeme-li systematicky obě operace, vyvstane ve stavbě čísel vnitřní struktura. Je zřejmé, že stavba čísel je rozložena do tří kroků, jelikož číslo 4 představuje jednotu na vyšší rovině.

Z čísel psaných 1 2 3 a dále po trojicích psaných pod sebe zjišťujeme, že všechna čísla první svislé řady dávají vždy číslici 1 a jsou to pouze různé tvary Jednoty. Všechna čísla mohou tedy být redukována na pořadí prvních 4 číslic v uspořádání: 1 2 3 a 4 v řádku pod 1.

Každé tvoření a každý vývoj sestává ze tří kroků, čtvrtý již navozuje opakování další trojice v nové rovině. Tato vědomost je v ezoterice známa ode dávna a byla sdělována v nejrůznějších podobách. Tato 4 čísla se řadí k následujícím 4 principům:

číslo 1: představuje původní jednotu, ze které vychází impuls, je nejaktivnější, tvořivý princip, mužský, jang

číslo 2: je ženský, přijímající, pasivní princip, který je schopen tvořivý impuls jedničky přijmout, opozice, jin

číslo 3: výsledek vztahu jednoty (1) k opozici (2) je neutrální

číslo 4: není samo o sobě ničím novým, je bipolární, neboť na jedné straně je pasivním výsledkem první tvořivé triády, sudé číslo, ženské, ale na druhé straně je také aktivním, novým začátkem další roviny.

Tento zákon nacházíme i v dialektice: teze – antiteze – synteze. Též klasické učení o elementech vyjadřuje stejné souvislosti: oheň – jako aktivní, tvořivý princip, voda – jako jeho protipól je pasivní, přijímající, vzduch – vyrovnává oba protiklady a je neutrálním zprostředkovatelem, země – je čtvrtým elementem, vlastně směsicí tří původních, jako výsledek je současně i začátkem na nové rovině. Vlastně všechny systémy, kultury a náboženství znázorňují vždy tytéž univerzální zákony a souvislosti, odlišují se pouze v symbolice a jazyku.

Moudra:

- Sen je výtvor lidského ducha a vesmír je sen Podstaty světa, jíž křesťanství říká Bůh

- člověk je na Zemi proto, aby produchovnil hmotu, aby přeměnil zlé v dobré, nelásku v lásku

- s Bohem, Podstatou světa, si vede účet každý sám za sebe

- víra ve vyšší spravedlnost, v Boha, je obrovský zdroj energie; kdo nemá víru je a bude na tom zejména v čase zkoušek zle

- láska je projevem božské tvůrčí síly, tedy tak silná, jako Bůh sám

- lidé západní civilizace využívají každý svůj vynález k tomu, aby se vzájemně poškozovali, válka je pro ně obchod

- mýty, báje, legendy, pohádky – skrze ně můžeme se vnořit do předhistorické paměti; nic není náhoda, vše slouží k poučení, poznání; mystická podání v podobě bájí mají pravdivý základ

- každý člověk je jedinečný a každý jde svou vlastní cestou

- věci nám mají sloužit a ne panovat – každý nechť si položí otázku, zda mu panují, zda určují jeho životní náplň

- předurčenost není, to bychom nemuseli žít, vše spočívá ve volbě

- budoucnost existuje, ale pouze v příčinách, které ji mohou zplodit, stejně jako strom v semeni – obrazy budoucnosti jsou jen pravděpodobnosti, nikdy jistoty

- aby lidský duch poznal Boha jinak než instinktivně, musel být vyhnán z Ráje, z Jednoty

- narodíme se tam /do rodiny, do národa, do času/, kam nás zavedou plody našich skutků – lidově: kam se kdo zrodí, tam se i hodí

- člověk žije proto, aby se neustále zdokonaloval, tj. otevíral se vědomí univerzálnímu, čili Duchu sv.

- jediné, co můžeme na tomto světě vylepšit, jsme my sami

- na co myslíme, tím žijeme, neboť to vytváříme – i ten, kdo jen negativně myslí, třeba na zabití či na válku, je už zločinec před věčností, i nevědomost nese následky; lidská spravedlnost má oči zakryté, ale ve věčnosti je vše zaznamenáno, každá naše myšlenka, cit i skutek a za vše si odpovídáme a vše se k nám vrátí, dokud vše nezpracujeme láskou

- co myslím, to jsem, co dělám, takovým se jevím světu

- myšlenka přivádí myšlenku – dobrá dobré, špatná špatné

- myšlenka je semeno činu

- myšlenka tvoří, vůle plní

- ovládat své myšlenky znamená přestat být jejich otroky

- každá myšlenka je energie, která se projeví na tvém těle i ve vesmíru

- jak myslíš, tak sklízíš, co jsi učinil v myšlence, to už jsi učinil

- vše, čím trpíme, jsme si připravili sami

- šťastnější je ten, kdo dává, než ten, kdo bere – vše, co člověk zaseje, se k němu zase vrátí

- cokoli způsobíš druhému, nakonec zakusíš sám

- čeho se bojíš, to vytváříš a přitahuješ, vlastně tomu dáváš svou energii

- strach je negativní pocit sám o sobě, je to oddělenost od Boha

- strach je nedostatek poznání, s poznáním ustupuje

- čemu se bráníš, to trvá, jakmile přijmeš realitu, tvůj vývoj se urychlí, za co jsi vděčný, to ti poslouží

- až přestaneš stále něco odmítat, pak vše, co se k tobě bude zpět odrážet, bude pozitivní

- negativní pocity berou duši energii, vyvádějí duši z rovnováhy; když se někdo uvnitř žere, sežírá si energii duše

- tvoje názory lze považovat za tvoje řídící myšlenky

- smyslem života je spolupráce, nikoliv ovládání a konkurence, kdy každý se stará jen o subjektivní prospěch

- alchymie je proces přeměny něčeho obyčejného v něco vzácného

- děti musí dostat i tu minimální lásku bez ohledu, dělají-li potíže, když si ji jakoby nezaslouží – protože rodiče si vyrovnávají  danou lásku a investici s Bohem a ne s dětmi

- ženy jsou nositelky Bohyně, ta vládne domovu, je ochránkyně místa, nese intuitivní znalost o pravém účelu místa; lidová moudrost říká, že muž může postavit třeba dvacet domů ze dřeva a cihel, ale jen žena dokáže udělat domov, třeba i v chatrči, ze své lásky, péče a starostlivosti o své blízké

- dávání se stává příčinou, jež musí mít svůj účinek, zákon karmy se musí projevit: dej, a bude ti dáno; k tomu zákon výdeje energie říká: nejdříve musíš dát, abys mohl dostat

- cílem je rozšíření vědomí, nikoliv odplata

- uzdravení je smíření se s Bohem: tomu odpovídají i výroky Ježíše Krista: tvé hříchy jsou ti prominuty, vstaň a nehřeš více!

- všichni pocházíme z jednoho zdroje, který má mnoho jmen: Láska, Světlo, Bůh, Tvůrce, Podstata Světa, Nejvyšší inteligence, Kosmický rozum, Akáša, Univerzální vědomí

- když klademe větší důraz na stvořené než na Stvořitele, pak cíl míjíme

- svědomí, či podvědomí /zkušenost ukládáme do podvědomí/ většina lidí raději umlčuje, ušlapuje, zapuzuje, aby měla volnou cestu ke svým špatnostem

- vláda nad sebou samým je daleko cennější, než tisíc let vlády nad druhými

- člověk musí být vydán nestabilitě, nejistotě a nebezpečí, má-li být zkoušen

- řídit se dobrým úmyslem a nemít strach z chyb

- upřednostnit věčné nad dočasným v každé minutě svého života na Zemi

- o sobě neví člověk skoro nic; za to o výloze, či jak se dělá sekačka na trávu ví všechno – lidská mysl je nejméně probádaným územím

- odbornost,  tedy vyspělost rozumová není vyvážena charakterem,  tedy vyspělostí duševní a duchovní a v tom je kámen úrazu

- pochybovat o dosavadních pozicích a schopnost vzdát se jich, je důkazem pružnosti mysli

- víra znamená v zásadě považovat něco za možné

- hledáním se člověk otevírá novému, pro člověka je samotné hledání důležitější, nežli nalezení, při poznávání se vyvíjí vědomí

- vše, co žije, vyvíjí se, a má i vlastní vědomí, každá buňka je individualitou, část má vždy sloužit celku

- současná moderní věda nechápe, že všechno vědění je trvale přítomno – jen jedinec se musí vyvíjet tak, aby je poznal

- alergie je v podstatě nenávist vůči něčemu v okolí, přenáší se i do následujícího pokolení

- není světské moci bez násilí

- všechny rozkoše těla srážejí duši k zemi, lidová moudrost říká, že co je dobré pro tělo, není dobré pro duši

- v kritických situacích dochází k urychlení vnitřních procesů a tím se vše zdá pomalejší

- jakýkoliv negativní soud vyvolává silný pokles energie v našem organizmu

- cokoli způsobíš druhým, nakonec zakusíš sám na sobě

- člověk, který je šťastný, má vše, co potřebuje, aby byl šťastný

- co je pro tebe nejlepší, závisí na tom, kdo jsi a čím se chceš stát – nemůžeš vědět, co je pro tebe nejlepší, dokud se nerozhodneš, čím  chceš být

- hluboce o něčem přemýšlet znamená proniknout pod vrchní zdání, přestat žít v iluzi

- nic z toho, o čem víš, že není reálné, ti nemůže způsobit bolest – je to drama, které se odehrává na jevišti tvé mysli – ty píšeš scénář a vytváříš všechny postavy i situace – jen nezapomeň, že co způsobíš druhým, zakusíš i sám

- až pochopíš, že smrt je iluze, přestaneš se smrti bát – smrt není konec, smrt je i začátek něčeho nového

- snaž se vidět dokonalost všeho – nesnaž se z ničeho dostat – to, čemu se bráníš, trvá – raduj se z každého okamžiku, ať už přináší cokoli – Bůh nemůže stvořit něco nedokonalého – tvůj klid a vyrovnanost tě odvedou od toho, co jiní považují za negativní

- každý má tolik, kolik potřebuje ke svému duchovnímu vývoji

- usmívej se často, to vyléčí všechny tvé neduhy

- ať děláš cokoli, dělej to celou svou bytostí

- evoluce je vývojem k pravdě – jednota je nejvyšší pravdou

- na druhý břeh je dovoleno odnést jen to, co jsi dal, co jsi udělal a vytvořil pro druhé

- když mi Bůh více dává, mohu i já více dávat, protože dávat mohu

- kolik dobra a lásky ve svém současném životě vydáme, tolik dobra a lásky nás potká v budoucím životě – kolik jsme toho zaseli v minulém životě, tolik sklízíme v tomto životě

- tak dlouho se učíme, až poučení přijmeme a začneme pracovat na vlastní změně

- co člověk v životě nezvládne nebo poničí, do toho se musí znovu narodit, naše současnost připraví naši budoucnost

- jsme zkoušeni ve třech nejdůležitějších oblastech života: moci a slávě – penězích – sexu; první plodí pýchu, druhé sobectví a třetí bezuzdnost

- z karmického zatížení vedou dvě hlavní cesty: utrpení a duchovní práce

- - nejčastěji se karmické vztahy nacházejí v rodině – tyto vztahy jsou nejtěsnější, nejdůležitější, mnohdy i nejtěžší a nejsložitější a jsme nuceni je řešit

- chyby a zločiny minulých životů nelze odčinit jinak, nežli utrpením nebo duchovní prací, službou pro bližní

- lítost je počátkem k odpuštění

- duše, která odpustila druhým i sobě, je naplněna láskou a odstraňuje všechny negace – kde je světlo, nemůže být tma

- pokud se na základě vnitřní nejistoty vážeme na vnější věci, dostáváme se do závislostí na nich

- všimni si vnitřní čistoty lidí, kteří se pohybují a žijí v přírodě

- žádný nemůže naříkat na svůj osud, neboť tím osudem je on sám

- homeopatické léky zředěny do nehmotné podoby jsou založeny na vibračním vyzařování látek a zasahují přímo do vibračního pole bytosti, působí na oblast nad fyzickou strukturou

- nesnaž se být dobrým, šťastným, láskyplným, buď jím

- větší má vždy místo pro menší, menší však nemá prostor pro větší

- nemůže člověk sloužit dvěma pánům, nemůže sloužit zároveň Bohu a Mamonu

- je pravda, že Sodoma a Gomora zanikly, za to však vzešel Bábel; proto nechme pšenici vyrůstat s plevelem, však již přijde doba dělení

- kdekoli vzdělání rozumu nepředchází vzdělání srdce, tam je vzdělání zvrácené a je mnohem temnější, nežli to, co světská moudrost zve hloupostí

- tomu, kdo se chce s tebou soudit a sukni tvou vzíti, nech raději i plášť, nežli by ses s ním soudil; tvůj Otec nebeský je dosti bohatý, že i tebe ošatí

- to, co stojí za jevy, jež nás v hmotném světě obklopují, je bohatě členěným duchovnem

- lidé vnímají podle toho, jak mají svou vnitřní organizaci vyvinutou

- ten, kdo není sladěn sám se sebou, nemůže ani chápat harmonii božskou

- spolehni se na svůj osud, pracuj s hřivnami, které jsi dostal a nešilhej stále po něčem, co ti nepatří

- co probíhá na Zemi, má své příčiny v duchovním světě; dějiny Země jsou vnějším projevem dějin v duchovním světě

- všechno je realizací Boží podstaty;  ti, kdož znají věčnou Podstatu, znají věčnou Pravdu

- čím je vlastně člověk určité doby? Je tím, k čemu jej organizují světové síly, jež se projevují v jeho okolí. Jsme výsledkem toho, co z nás vyformovaly síly vesmíru

- k pochopení a uznání skutečnosti vyšších světů stačí pouhá nepředpojatá soudnost

- co děláš s láskou, děláš dobře; je-li něco dobrého či zlého, poznáš snadno položením si otázky, co by se stalo, kdyby to dělali všichni

- v člověku jsou obsaženy všechny úrovně Stvoření, od čistého bytí až k tuhé hmotě; tyto roviny jsou reprezentovány různými úrovněmi jednotlivých čaker, jejich vibracemi

- to, co nás změní, je to, co ve svém životě aplikujeme, není to, co se dozvíme

- svobodná vůle je výsadou člověka a jeho dědictvím; svobodnou vůli má člověk vyvinout ve směru Tvorby Řádu kosmu, ne proti ní – nyní musí vlastní silou, zevnitř, dopracovat se k poznání a očištění – není možné spoléhat se na vnější sílu, jen zevnitř může se člověk změnit, zatímco z vnějšku naprogramován by se stal robotem

- není silnější ten, který ovládá dobro, silnější je ten, jenž zlé obrátí v dobré

- když je žák připravený, učitel se objeví – žák je připravený tehdy, dokáže-li rozpoznat dobrou radu od špatné

- když je žák ochoten naslouchat, Mistr je vždy přítomen

- zkušenosti a poznání skládáme jako kamínky mozaiky, když přijdeme k novému vyššímu poznání, musíme být schopni staré rozmetat a nové vytvořit

- ta část Mého já, která je nesmrtelná, se vyvíjí nekonečným množstvím různých způsobů v nekonečném množství forem ve věčnosti

- vše viditelné i neviditelné je stejné podstaty, jen mění tvar, místo, podobu – je projevená a neprojevená /latentní/, věčná přeměna bytí

- energie je podstatou hmoty; podstatou všeho, i hmoty, je myšlenka – bude trvat ještě tisíc let, než se k tomu věda dopracuje

- kdyby zmizelo vše, co vytvořili zasvěcenci staré Indie, poznání perských mágů, znalosti Chaldejců, egyptských zasvěcenců, mysterijní znalosti Řecka, kdyby se ztratilo toto historické vnější učení, nebylo by ztraceno, neboť nadsmyslovým bádáním vnitřním je vždy dosažitelné

- veškeré poznání je uvnitř nás

- Mé Slovo může mít každý, když chce; hledá-li kdo Mne, tak Mne také najde, Já ho přijmu a on Mne bude milejším, nežli svět plný bláznů

- být bez hříchu znamená být v nejvyšším stupni lásky a pokory

- zákon je nezměnitelný, láska je však nad zákon: zákon odsuzuje, láska odpouští

- co nám zabraňuje v přístupu k veškeré moudrosti nacházející se v nás, je naše sobectví, ego; cesta z bludného kruhu je naše láska

- založili jste svou lidskou hodnotu na své minulosti, kdežto Já vás hodnotím na základě budoucnosti, tam je vaše Pravda

- oslavujte to, čím jste dnes, neodsuzujte to, čím jste byli včera a nevylučujte to, čím se můžete stát zítra

- věř, že tě miluji, vždycky jsi se mnou, vždycky jsi vítán – vítám tě doma

- Je nemožno, aby v přírodě byli dva otcové – musí být vždy jen jeden Otec

- Bůh hovoří ke každému, otázkou není, ke komu mluví, ale kdo mu naslouchá

-čím víc víš, tím víc víš, že můžeš vědět víc, takže se nikdy nepřestaň učit a růst

Buďte dobré mysli, neboť mocnosti, jež řídí osud světa, nespí.

Mistr Eckehart z Hochhaimu:

Země nemůže nebi uprchnout. I kdyby uprchla co nejníže, přece jenom nebe do ni vtéká

Vtiskne ji svou sílu a učiní ji úrodnou, ať je jí to milé nebo ať tím trpí.

Právě tak je to s člověkem, který se domnívá, že může Bohu uprchnout, ale přece jen Mu

uprchnout nemůže, Neboť Bohu jsou všechny kouty otevřeny. Člověk se domnívá, že Bohu uprchne

a při tom mu vběhne do klína. Bůh v Tobě zrodil svého syna, ať je ti milé nebo nemilé, ať bdíš či sníš.

Neboť Bůh činí vždy podle Svého.

Karel Weinfurter:

Všichni lidé musí být jednou zrozeni v duchu, všichni se musí stát mystiky a adepty,

Ať chtějí nebo nechtějí. Všichni, i největší zločinci, i největší popírači Boha, i ti, kteří nikdy v životě o Bohu neslyšeli,

Se musí jednou s Bohem spojit a splynout s ním. To se dělo před námi a to se ještě bude dít po nás,

Až my budeme všichni u Boha a až na nových světech vznikne nové pokolení, podobné tomu, které je nyní na Zemi.

A nejen to, všechna zvířata, všechny rostliny a všechny nerosty, vůbec co je viditelno,

Vše se musí jednou vrátit do Boha, ale před tím musí vše projít takovým vývojem, jako prošlo lidstvo,

Než se stalo takovým lidstvem, jako je nyní. To je věčný zákon, jemuž nikdo neujde.