1.část teoretická - základní duchovní pojmy

Úvod :

Ježíš z Nazaretu:

Láska nevychází ku pomoci člověku vždy, pouze čas od času, kdy končí jeden den tvoření a začíná druhý.

Člověk není dílem dokončeným. Do obrody člověka je zapojen i přírodní svět se všemi tvory. Vzestupem člověka i oni nastupují svůj vývoj k vědomé individualitě. Na obrodě pracuje strana lidská i Boží.

Nedávám moudrost tomu, komu stačí zemská vzdělanost a nehledá ani jiné.

Tělesný rozum je neznalý duchovních věcí. Mé příkazy i rady stojí vždy proti vašemu rozumu. Rozum vás drží na Zemi a Já vás chci pozvednout do nebes.

Moudří duchové člověka poučují, ale neposkytují mu znalosti lehce, samozřejmě a všem.

Nikoho nenutím, aby přijal Mou moudrost – kdo po ní sám nevolá, nedychtí, ten pro ni vnitřně nedozrál.

Bláhoví jsou lidé, kteří se domnívají, že Jsem řekl již vše, a proto již nic není třeba člověku zjevovat, ani k němu mluvit slovy proroků.

Je nemožné, aby někdo viděl něco z věčného, aniž by sám věčné neobsahoval. (Čili že vše vnímané se skládá z objektivní skutečnosti stvořeného a ze subjektivní schopnosti tuto skutečnost vnímat).

Tebou jsem, člověče, vstoupil v projevenost a tebou chci být projevován ve všech tvarových světech: tys tělo Mé – ty sám jsi Mou největší zkouškou.

Lidé se mají na Zemi naučit Lásce. Proto na Zemi, ze všech planet jediné, sestoupil Syn Boží, kosmická Láska, aby lidem ukázal cestu z hmotné do duchovní dimenze, aby se stal vzorem, co vše má člověk v sobě rozvinout. Postavil most, aby až člověk dozraje, mohl přejít do vyšší dimenze, kde se bude dál duchovně vyvíjet.

Podstata světa  -  Bůh

Kde jsem nyní Já sám? Ve světě stvořeném ze Mne samého, z Mé podstaty, mysli, myšlenky. Kde je svět, který obýváš ve svých živých snech? Je ve tvé inteligenci a vůli duše. Až dospěješ k pravé vnitřní dokonalosti života a bude ti odňato tělo, budeš pak moci jako Já ze sebe vše stvořit, a budeš jako Já v tom světě žít. Neboť vám jako Mým dětem a podle těla bratřím, se dostane toho, že budete se mnou řídit celý nekonečný vesmír. Až se stanete dokonalými – budete se moci stát dokonalými snad nějakým jiným duchem, nežli Duchem Mým?

Bůh je od věčnosti nejdokonalejší Mistr jak v tom největším, tak v tom nejmenším. Kdo ještě nikdy nestvořil Slunce, obydlenou Zemi, rostliny, zvířata a lidi, ten jistě neví, kterak všechny tyto tvory vést, udržovat a k jejich konečnému a hlavnímu cíli přivádět. Bůh stvoření počíná, avšak člověk sám má je svým vývojem dokončit čili stvoření je nedokončené a člověk má spolupracovat na znovu získání své nesmrtelnosti.

Vedení lidstva. Já to vše vím a stanovil jsem věčný Řád, mimo který nemůže nikdy nikdo ničeho dosáhnout a docílit. Člověk, jako můj nejúplnější obraz, musí mít svobodnou vůli, kterou se musí sám ve své duchovní části přetvořit, upevnit a od mé všemohoucnosti osvobodit, aby se stal bytostí svobodnou, samostatnou, sebemocnou a tak žil a jednal vedle mne. Všichni tvorové jsou pod zákonem musu a také člověk svým tělem. Jenom ne lidská duše a duch, co se týče svobodného poznávání. Člověk musí mít svobodnou vůli i vůči Bohu, bez ní by nebyl člověkem, ale zvířetem, které má jen pud, instinkt, které nemůže odporovat zákonu musu.

Já, Učitel, nevychovávám své děti, jak to chtějí ony, nýbrž jak je to pro ně nejlepší. Dokud jsou životní poměry příznivé, jeví se lidé být silní ve víře, jakmile nastanou nějaké zkoušky, které by dle jejich mínění musel Bůh od nich odvrátit, jsou přeci věřící, ihned klesají na mysli a upadají zpět v nevíru. Jak dlouho ještě budou nedospělé děti opovažovat se dávat učiteli pokyny, jak je má vychovávat?

Konečný cíl zná jen Stvořitel a nikdo jiný, proto se před veškerým věděním nejprve přičiňuj o pravou lásku a pokoru, aby tě mohl Tvůrce nerušeně vést. Pozoruj vnější věci jen z jejich vnitřních souvislostí. Člověk si už od Adama zvolil cestu poznávání dobra a zla – cíl té cesty stojí výše, nežli vše ostatní. Bez boje není vítězství, každý, kdo má vyhrát, dostane nejprve natlučeno. Bez údolí by nebylo hor.

Vše, co jsi tady na této Zemi od mládí své duše myslel, mluvil a konal, to vše je zaznamenáno v Knize života. Jeden exemplář nosíš v hlavě své duše. Celý velký exemplář je stále rozevřen před Stvořitelem. Kniha života je záznam po sobě jdoucích inkarnací; ve Zjevení Janově je zvána Beránkovou Knihou Života. Až budeš dokonalým, pak se opět shledáš se vším – z toho, co bylo dobré, budeš mít radost, co nebylo v dobrém řádu, z toho poznáš moudrá vedení a velká Boží slitování a to tě bude posilovat v lásce k Bohu a k trpělivosti se všemi ještě nedokonalými bratry, které Bůh svěří tvému vedení ať na tomto či na onom světě.

Protože pramenem všeho vědění, všech jevů, je věčné bytí, Život sám – křesťané říkají Bůh – proto musíš začít u Podstaty světa, abys zákonům života porozuměl. Již od pradávna věřil člověk v něco vyššího, nadsmyslového. Co nemohl pochopit a pojmout, připisoval vyšší moci. Bůh je Nepochopitelno, bez kterého ničemu nerozumíme. Nad vším i nad vědou je Bůh, je vše ve všem. V Kabale je to Absolutno a ve skryté fyzice Univerzální činitel. Bůh je nutnou hypotézou, na kterou navazují všechny jistoty. Člověk nemůže pochopit to, co je vyšší než on, musí si tedy idealizovat, aby pochopil Boha. Boha nelze definovat, je silou, ve kterou je nutno věřit. Lze ho hledat pouze v duchu a v pravdě.

Pro průměrného člověka je božská idea opěrný bod jeho ducha, aby nebyl v nejistotě, anebo se neztrácel. Takovému člověku Bůh ale zůstane vždy nepochopitelný a nepředstavitelný. Víra Mojžíšova je Bůh člověku nepřístupný. Víra Kristova je Bůh uskutečněný v člověku, vždy přítomný v lásce, nepřístupný v myšlence. Kdo hledá a nachází a poznává svého Boha ve všech jeho aspektech, nespokojí se pouhým uctíváním, ale jelikož ví, že byl stvořen podle obrazu božího a je tedy částí Boha, touží se stát Boho-člověkem. Nezáleží na tom, jaký pojem Boha zvolí, zda Krista, Buddhu, Brahmu, Alláha, Stvořitele, Kosmický rozum či jiné jméno, to je jeho individuální záležitost, jde především o ideu. Neboť kolik je lidí, tolik je představ o Podstatě světa. Když se zušlechťuje člověk, také jeho Bůh se stává vznešenějším. Až lidé pochopí, že Bůh je spravedlivý, budou mít také spravedlivého krále. Až nebude falešných bohů, bude vládnout Zemi pravý král. Bůh, ať mu říkáme jak chceme, neboť všechna jména jsou Jeho, je vlastně život, všechen život, ať nedokonalému lidskému zraku viditelný či neviditelný. Bůh je život. Život je věčný, přechází z jedné formy do druhé. Božstvím pak rozumíme nejvýše vývojově chápatelné bytí.

Jednota a zákon tvoření

Jednota je podstatou všeho, je nedualistická a tudíž neprojevená, je čistá a nekonečná. Je to univerzální božství samo: skrze Stvořitele vytvořilo vesmír a samo zůstalo vším ve všem.

V neprojeveném božství spočívají všechny tvůrčí síly v Jednotě, ve stavu klidu, jen jako latentní možnosti. V Jednotě je vše obsaženo a současně Jednota, Bůh, zůstává podstatou všeho. Kromě Boha nemůže nic existovat. Je prostorově a časově neohraničený, nekonečný, neboť ohraničenost a konečnost jsou pojmy polaritní. Jednota je člověku nepochopitelná, každá naše představa o Bohu je totiž nutně nesprávná, neboť každá lidská bytost je polární, žena a muž, a nemůže nikdy nic nepolárního patřičně vyjádřit.

Ve stavu Jednoty neexistuje poznání, neboť poznání je vždy vázáno na subjekt a objekt poznání, poznání potřebuje polaritu. V okamžiku, kdy Božstvo pocítí potřebu samo sebe poznat, začne proces tvoření. Bůh se stává Stvořitelem, tvoří sám ze sebe. Tvorba zůstává v něm, je jím zajata a nikdy nemůže stát proti němu, jinak by nebyl Bůh samojediný. Zatímco Bůh samojediný je neomezený, nekonečný a věčný, vesmír - tvorba, je konečná, proměnná a polární, má začátek, rozvoj i konec. Bůh tedy není vesmír. Mudrci toto vysvětlují tak, že veškeré stvoření je sen Boha, vše je tvoření duchovní, neboť vše ve své podstatě je duch. Tak, jako člověk rodí myšlenku, aniž tato existuje mimo něj, ale současně s ním není totožná, tak také vesmír je duševním výtvorem snícího Boha.

Vesmír je sen Podstaty světa podobně jako sen je výtvor lidského ducha. Tvary světa jsou z tohoto pohledu jen fikcí, iluzí, májou, tak jako had spatřovaný za šera v provazu. Vše jsou jen tvary boží mysli, která se nám jimi takto projevuje. Jsou jen myšlenkou, ze které byly vytvořeny a bez svého myslitele, odděleně od Boha, mají jen relativní, ne absolutní význam.

Jednota je člověku nepochopitelná, přesahuje možnosti jeho polaritního vnímání dané časem a prostorem, ale je odvoditelná ze znalosti zákona polarity. Bez jednoty není ani polarita, bez Tvůrce není tvorba, bez otce není dítě. Číslo jedna bylo od pradávna ztotožňováno s Bohem Tvůrcem, Jednotou: 1 nelze násobit ani dělením zmenšit, obsahuje v sobě všechny možnosti a všechna další čísla jsou v ní skryta. I Bůh samojediný nemůže být ničím násoben ani redukován, je nedělitelný a časově a prostorově neohraničený, tudíž nekonečný a věčný.

V okamžiku, kdy samojediné božstvo chce si být vědomo sebe sama, kdy pocítí potřebu sebe sama poznat, začne proces tvoření. Aktivní 1, mužský princip, musí ze sebe sama vyprodukovat protipól, který slouží jako zrcadlo, tedy vzniká positiv a negativ. Tak se rodí 2 jako polární, pasivní, ženský princip. Tím se vytvořil základ protichůdného, polaritního světa. Ze dvě nutně vzniká 3, které ruší napětí mezi oběma protichůdnými póly, neutralizuje je. Tři je výsledkem plodné polarity a z dvojjedinosti vytváří trojjedinost.

Božstvo, které sestoupilo do trojjedinosti, je lidskému chápání bližší, nežli Bůh jediný, nezjevený. Většina náboženství se pokouší vyjádřit trojjedinost svým způsobem: Otec, Syn a Duch svatý – Brahma, Višnu a Šiva – Isis, Osiris a Horus. Tvoření se manifestuje na třech rovinách: na úrovni hmotné, duševní a duchovní, tomu odpovídá tělo, duše a duch, čili pole fyzikální, astrální a mentální. Každý vývoj, každé tvoření sestává ze tří základních kroků. Tento původní zákon tvorby nacházíme např. i v dialektice: teze – antiteze - synteze. Jsou tři stavy hmoty: pevný, tekutý a plynný. Prostor má délku, šířku a výšku. Čas původně věčný - bezčasí, vnímáme na hmotné úrovni jako minulost, přítomnost a budoucnost.

Máme tři základní barvy: modrou, červenou a žlutou. I v lidových zvycích se kvalita čísla tři uplatňuje: 3 x se hádá, do třetice všeho dobrého, 3 x se klepe na dřevo, v pohádkách i v životě jsou 3 cesty na výběr.

Čtvrtý krok jen navozuje opakování další trojice v jiné rovině. Číslo 4 je číslo hmoty, jejími symboly jsou čtverec a krychle. Odklopí-li se plášť krychle, zjeví se kříž. Člověk je symbolicky  přibit na kříži hmoty, je ukřižován polaritou času a prostoru. V průsečíku kříže se čas a prostor setkávají a zde dochází od oproštění se od polarity.

Všechna velká náboženství učí, že Bůh je všudypřítomný. Univerzální nauka, kosmické univerzální učení, postihuje absolutno, kdežto všechny dualistické nauky, tj. všechny lidské ..ismy, jsou jen relativně správné a jen přípravné. Absolutno může zažívat jen naše vlastní nejvyšší Já. V individuální lidské duši trvale sídlí podstata, živá a nekonečná – je nám stále nablízku, jen se nesmíme mylně ztotožňovat s tělem, s city a myšlenkami, které jsou dočasné, ale musíme se obrátit přímo k Já, které je věčné. Sama Pravda je oním Já a člověk, jakmile ji pozná, pochopí i ostatní věci jako sebe sama a jeho Já se rozšíří na celý vesmír, kterým tak jako tak jeho duch je.

Zákon ducha a zákon hmoty – stvoření.

Duch je život, hmota je odpor. Zákonem ducha je vyzařování, dávání, nesobeckost – zákonem hmoty je stahování, ochlazení, tuhnutí. Bez odporu hmoty by stvoření nebylo možné.

Existuje jen jeden živý tvor, který může oba zákony ztělesnit a tím je člověk. Jen člověk je schopen žít současně podle zákonů obou světů. Jeho smrtelné tělo patří hmotnému světu a uskutečňuje zákon hmoty. Jeho věčný duch je součástí Jednoty a uskutečňuje zákon Absolutna.

V neprojeveném božství spočívají všechny tvůrčí síly v Jednotě, ve stavu klidu, čili jen jako latentní schopnosti, možnosti síly. Stvoření začíná tím, že se z Jednoty uvolní síla, která se Stvořiteli postaví na odpor – to je v křesťanství prvorozený syn boží, duch odporu, kterého Otec vysílá, aby po eóny časů jemu tvořil druhý negativní pól, aby se stvoření vůbec stalo možným. Vlastnostmi ducha odporu vzniká zhuštění, hmota – ochlazováním, stahováním, tuhnutím. Dokud se tento zákon projevuje ve hmotě jako hmota, působí zákon na svém místě, tudíž božsky.

Z mrtvé hmoty se stane oživená hmota, jestliže božský duch, Já, vtělí se do hmoty a stane se živou bytostí. Satan leží ve hmotě jako její zákon do doby, kdy ho božský duch oživí svým vlastním životem. Jestliže vědomí se ztotožní se zákonem hmoty, pak člověk oživí ducha hmoty, v křesťanství zvaného Satan, tím se člověk sám stane satanickým. Bez člověka nemůže Satan existovat, neboť bez lidského Já je nevědomou přírodní silou, nutným zákonem hmoty. Jen v člověku lze potkat Satana, v člověku, který ve svém duchu projevuje zákon hmoty, zákon těla, který ztotožňuje svoje vědomí se svým tělem, s pudy těla, se svou animální úrovní a projeví v sobě vlastnosti hmoty jako duchovní vlastnosti – jako chtivost, závist, ješitnost, duševní tvrdost, sobectví. Když se uvolní Já při smrti fyzického těla takového člověka, zůstane Satan opět jako zákon hmoty v těle a vědomí satanistického člověka zemře s ním a po smrti se stane nevědomým.

Naproti tomu zůstává vědomí člověka, který se ztotožnil se zákonem božského ducha, s jeho Řádem a žil v lásce, při odložení těla bdělé a zbavené pout a izolace hmoty a vplyne do věčného světla, do Univerza. Návrat do rajské Jednoty je možný jen tím, když bude hmota zduchovněna, to jest transformací hmoty v ducha. Proto je hlavním úkolem člověka provést transformaci sebe a tím i Země.

Zákon trojnosti je zákon ducha; duchovní dimenze není závislá na hmotě, je věčná, řídí se zákonem trojnosti: vše, co existuje, má tři základní vlastnosti společné všemu, ty jsou dány Tvůrcem: 1/ Vše je energie. 2/ Vše má v sobě pozitivitu, lidským způsobem je vyjádřena láskou. 3/ Vše je v harmonii, vše souvisí se vším. Jedině živý, probuzený duch v člověku je schopen vnímat zákony duchovní dimenze.

Stvoření je rozštěpení a zpomalení vibrace duchovního ochlazením. Proto ve stvoření platí duchovní zákony, avšak ve hmotné úrovni se projevují zpomaleně, v čase a v prostoru. Strom hříchu byl nástrojem Stvoření světa. Bůh stvoření počíná a člověk má spolupracovat na jeho dokončení: má se stát dobyvatelem své vlastní nesmrtelnosti. Národ boží má dobýt svět. Božství definuje duchovní nauka jako nejvýše vývojově chápatelné bytí. Déva čili božstva východní nauky jsou v křesťanství zvaní andělé a archandělé.

Zákon polarity - zákon hmoty.

Vše v projeveném světě má dva póly, vše má svůj protiklad. Lidské vědomí se řídí zákonem polarity, je podřízeno existenci čísla dvě. Ke každému pólu lze najít protipól. Nejsme schopni vnímat jednotu jako Jednotu, nejsme schopni představit si jednotu mimo polaritu. Polarita je harmonická souhra protikladů, jejich vzájemná dynamická závislost. Vše se v lidském vědomí jeví polárně. To, co je ve věčnosti v Jednotě, je v dočasnosti v polaritě, tj. v prostoročase se projevuje jako po sobě jdoucí a to v určitých rytmech.

Trvalé střídání obou pólů nazýváme rytmus. Život je rytmus. Rytmus je základním vzorcem našeho života. Jeden pól si vynucuje přítomnost druhého pólu. Po výdechu následuje nádech. Po noci následuje den. Zdraví a nemoc jako polarita se vzájemně podmiňují a jeden z druhého žijí. Zdraví se může vyvinout jen z nemoci a nemoc ze zdraví. Kdo se nenaučil žít, nenaučí se ani umírání, učí tibetská kniha mrtvých. Teprve smrtí získáme život, učil Kristus. Teprve podřízením se zákonu stane se člověk svobodným. Pak získá skutečnou volnost. Lidé tento zákon dosud nepochopili.

Rytmus má dva póly, je tedy vždy jak-tak a nikdy buď a nebo!! Porušíme-li rytmus, porušíme život. Kdo pochopil zákon polarity ví, že cíle Jednoty lze dosáhnout jen pomocí druhého pólu a nikoli cestou přímou, tedy posilováním jen jednoho pólu, jak se o to většina lidí marně pokouší. Dualita jevů ve světě hmoty má jeden důležitý aspekt a tím je rovnováha protichůdných sil a energií. Veškeré jevy, jak fyzické, tak mentální, probíhají vždy s určitým energetickým pozadím, podle zákona zachování celkové energetické rovnováhy a zákona akce a reakce. Každý čin i myšlenka je akcí, vrací se a vyvolává reakci; čili i osud i zdraví si člověk vytváří sám. Záleží na tom, zda je nositelem dobra, čili tvůrčích sil, či zla, ničících sil. Tvořivá síla má dipolární charakter, projevuje se tvořivou či ničivou podstatou.

Vytvoření dvou pólů bytí a jejich opětovné sjednocení je základem všech situací života. Jeden pól nemůže existovat bez druhého a sám o sobě není úplný. Čínská filozofie učí, že dvě protikladné, ale vzájemně se doplňující síly Jin a Jang, které vyjadřují vztah jednotlivých částí k celku, jsou neustálou a přirozenou příčinou procesu změny. Jin jako chlad, klid, pasivita, temnota, vnímající, vnitřní, ubývající. Jang jako horkost, pohyb, aktivita, pohotovost, podnět, vnější, přibývající. Polarita jako harmonická souhra protikladů, jako dynamická vzájemná závislost.

Taoismus. Čínský znak Tao znamená zákon, cestu, princip, který vládne věcem. Kořeny taoismu sahají minimálně 2 – 3 tisíce let zpět, je to vlastně věda života. Neviditelná síla Tao se projevuje ve dvou podobách: jin a jang. Jejich spojením vzniká život, oddělením smrt. Lidský organizmus je součástí vesmíru a vesmír se odráží v organizmu člověka. Pro všechny věci na světě platí stejné zákony a vše je spojeno se vším. Člověk je spojením země a nebe. Tao je matkou všech věcí. Být jednotný souběžně s tao je cílem všech taoistů. Dalším cílem je správné zacházení s energií zvanou Chi. Tao je cesta transformace a vede k objevení celistvosti. Transformace znamená přeměnu energií, emocí a situací, objevení a rozvoj vlastních vnitřních sil.

Ideálem čínské dívky bývalo Jin: něžná, nápaditá, vnímavá, učenlivá, být bezprostřední jako dítě. Starej se o mne, šeptá dívka jin. Tady mne hlaď, říká dívka typu jang, a je jich stále více. Dívka jang touží pečovat o muže typu jin, chce mu vládnout. Je dobré vědět, jste-li spíše jin či jang. Potkají-li se dva stejné typy, je zle. Již Shakespeare to věděl: Hamlet a Ofélie, dva váhavci – Othello a Desdemona, dva jangy, - podobně Caesar a Kleopatra. Která láska je nejkrásnější? On jang a ona jin: Romeo a Julie, Petr a Lucie.

Ze hry polarit Jin a Jang vychází vše stvořené, každý pól potřebuje ke své celistvosti protipól, přičemž obě polarity jsou vzájemně zaměnitelné. Obě síly symbolizují rytmický pohyb všeho života. Vše je v neustálém pohybu, každý z obou pólů v sobě skrývá zárodek protipólu a je jen otázkou času, kdy se jedna polarita přemění v druhou. Teprve oba cykly tvoří jednotu. Jeden pól existuje díky druhému pólu, zmizí-li jeden, zaniká i druhý. Všechny pravdy jsou jen poloviční pravdy, všechny rozpory lze uvést v soulad. Máme-li obsáhnout pravdu celou, neobejdeme se bez opačného pólu. Tím se stává každá výpověď o skutečnosti paradoxem. Jednoznačná výpověď o skutečnosti nemůže být lidskou řečí vyjádřena. Polaritu můžeme vnímat jen postupně, v čase, nikoli současně.

Mája – iluze.

Absolutno je absolutno, je to veškeré jsoucno, absolutní realita, Boží Jednota. Nádheru totožnosti nemůžeš poznat, dokud jsi totožný se vším. Ve sféře absolutna nemůžeš prožívat žádný aspekt toho čím jsi, protože tam není žádný aspekt toho, čím nejsi. Tvoje duše chce svou realitu prožívat. V absolutní sféře to můžeš vědět, ale nemůžeš to prožívat. V absolutní sféře není nic než nádhera, blaženost; nelze ji ale poznat, protože tam není její opak.

Relativní sféra byla stvořena proto, abys mohl prožívat své já jako něco nádherného. Existovat může pouze iluze toho, že nejsi totožný se vším. Právě za účelem vytvoření této iluze byla vytvořena sféra relativity. Je to sféra, kde nic není tím, čím se zdá být a kde vše se zdá být tím, čím není. Ego je hlavní nástroj, který vytváří tuto iluzi, umožňuje ti představovat si oddělenost tvého já od ostatního, čím jsi. Ve skutečnosti jsi totožný se vším, v tom je tvá nádhera, ale tuto nádheru nemůžeš poznat, dokud jsi totožný se vším. Člověk musí být individualizován, aby pochopil celek.

Stane-li se tvé ego příliš velikým, že vidíš jen své oddělené já, nemáš možnost prožívat sjednocené Já a jsi ztracen. Jsi ztracen ve světě svých iluzí a můžeš v nich zůstat po mnoho svých životů, dokud své já neosvobodíš, nebo dokud tě neosvobodí jiná duše. To znamená vrátit člověku jeho nejvyšší Já, to mají na mysli křesťanské církve, když hovoří o spasení. Jejich chybou je, že se prohlašují za jediné náboženství, které člověka spasí. Tím jen posilují iluzi oddělenosti, tu iluzi, kterou chtějí osvobodit. Užíváš-li své ego jako nástroj poznání Nejvyšší reality, je to dobré. Brání-li ti tvé ego v tomto poznání, pak to dobré není. Nicméně vždy se můžeš v každém okamžiku rozhodnout, co zde na Zemi chceš dělat. Pamatuj však, že zde nejsme doma, zde jsme ve škole.

Je-li ti příjemné neprožívat své já jako součást boží podstaty, bude ti dána možnost tuto jednotu neprožívat. Až tě omrzí tvá oddělenost, tvá iluze, tvá osamělost a bolest, pak začneš hledat cestu domů. A pak zjistíš, že tam budu, že jsem tam vždycky…

Východní a antická filozofie dospěla do stadia poznání, že tento hmotný svět je přelud, mája, čili iluze. Aby to člověk pochopil, musí vnímat vše pravé za vnějším, zevním; to, co je za tím. Za myšlenkou je tichý svědek, pozorovatel. Cesta k němu je cesta čistého svědomí a cesta víry. Mája je iluze, zjevení; síla, jíž se nekonečný a věčný zdroj vyměřuje do podoby konečných a pomíjivých jevů sebe zastíráním. Jde o klam ve stavu duchovní nevědomosti, v němž má člověk mylnou představu o skutečné povaze svého Já a světa. Polarita či dualita všech vjemů vytváří klam reálnosti v tvorbě.

Mája je pomíjivé ač reálné, netvoří však skutečnou realitu. Svět jak se nám jeví, je výsledkem vnímání našich nedokonalých tělesných smyslů, je tudíž jen pouhým zdáním se. Máje zastírá pravou podstatu tak dlouho, dokud se člověk nesprostí své nevědomosti, dokud se nespojí se svým osobním božstvím, které sídlí v srdci každého lidského tvora. Máju zvou Indové závojem klamu, protože zastírá svou neskutečností pravou skutečnost. Vše zevně poznatelné muselo myšlenkově pro celou věčnost stávat již v pratvaru a zrcadlilo se v zrcadle Máji. Hmota je Indy nazývána Májou, totiž klamavou sítí, která je vržena na smrtelníky Boha neznající proto, aby jejich oči byly zastřeny, uši zacpány, protože jinak by viděli Boha Stvořitele, který se chce ukrývat potud, až jej každý jedinec nalezne v sobě. Proto je hmota potřebná a nutná. Bez hmoty by nebylo spásy, právě tak jako bez Ducha. Obojí musí být v součinnosti a harmonii, pak dojde ke spojení obou.

Hmota je vlastně jen víření energie. Pevná hmota není nic jiného, než myšlenková forma božského vědomí; vše, co jsi považoval za realitu, je iluzí. Hmota jak se jeví tělesnému oku, vlastně neexistuje, jen pro naše smysly je pevná, je klamem našich smyslů. Hmotu lze přeměnit na energii a naopak. Ve staroindických textech jsou zmínky o mohutné energii ukryté v nitru hmoty současně s varováním, aby tyto síly nebyly nikdy použity proti člověku; též zmínky o materializaci a dematerializaci hmoty jsou v Bibli. Prostor: 0-rozměrný je bod, 1-rozměrný je přímka, 2-rozměrný je plocha, 3-rozměrný je daný třemi souřadnicemi: a-b-c. Čas: při rychlosti světla dochází k úplnému zastavení času, jde o moment, ve kterém splývají pojmy minulost, přítomnost a budoucnost; jde o proniknutí do dimenze, kde čas již nepůsobí. Nejvyšší část lidské bytosti, duch, nepodléhá proměnnému času, jeho existence je ve věčnosti. Nižší vědomí člověka je vázáno na projevy hmoty, času a prostoru. Využití vyšších oblastí lidského vědomí je u většiny lidí latentní; člověk zatím využívá jen asi 10% buněk mozku, což se při rozšířeném vědomí mění.

Cesta do čtvrtého rozměru a-b-c-d je cesta do nitra hmoty, v oblasti duchovní do nitra vědomí. Člověk je schopen poznávat v okolním světě pouze ty úrovně, které poznává sám v sobě; neboť nižší nemůže poznávat vyšší. V řadě duchovních učení se upozorňuje, že svět jevů a smyslových zážitků je pouze odzrcadlením vyšší formy existence. Moderní fyzika nás zbavuje iluze o objektivnosti smyslových poznatků a zjišťuje, že za světem viditelným se nachází svět neviditelných sil a energií, které jsou podstatou toho, co naše smysly vnímají a náš rozum popisuje; hmota je jen vrcholem ledovce. Po tisíciletích fyzika potvrzuje oprávněnost termínu Mája jako iluze hmoty; i ona již dokazuje, že okolní svět není tím, za co jej pokládáme. Řada vědců připouští, že ve své práci pouze přepočítávají elementární úkony velkého Tvůrce. Jejich práce a objevy je přivádějí k uznání nesmírné moudrosti zračící se v celé přírodě i v kosmu.

Mahamaya je vesmír viditelný i neviditelný, jenž je vlastně závojem Boha, tento závoj je nutno roztrhnout, chceme-li Boha poznat. Vědoucí říkají, že naše tělo je pouhým stínem vrhaným do našeho trojrozměrného prostoru, stínem, který vzniká vnitřním světlem našeho ducha. Duchovní svět představuje skutečné herce. Fyzický svět lze přirovnat ke stínům vrhaným na oponu herci, kteří jsou za ní. Náš svět je projekcí, proto tedy je zdánlivým obrazem neviditelných sil, kteří jedině jsou za skutečností. Proto svět duchovní je světem příčin, svět hmotný je sférou následků. Hmota je jen zdánlivá, je složena z nehmotných elektronů, čili z elektrických nábojů různého napětí, které krouží v každém atomu kolem myšleného střediska. Kdybychom zrušili napětí, rozpadne se každá část hmoty v nic a zmizí našim smyslům. Což je mája čili velký klam objektivního vesmíru. Uzavři pevně svoje smysly před klamem odloučenosti, který tě zbavuje klidu. Nedopusť, aby tvůj zrozenec nebes se ponořil do moře Máji.

Milovat svět a věci světské je připoutávání smyslů k věcem pozemským a tím právě upadá člověk vždy hlouběji do pout hmoty, místo aby se z nich osvobozoval. Vše světské musí být ukončeno, protože svět patří do onoho řádu stvoření, který je jen pomůckou vysvobození se z pout hmoty. Hmota, jež je ve světě, je závojem pravdy, klamem, májou. Zároveň je sítí, jež chytí každého, kdo se dá, kdo jako blázen nevidí za ni. Bůh si přeje, abychom poznali klam hmoty a zprostili se ho. Kdo se snaží ze všech sil vykonat toto veliké a tajemné dílo, jedná dle vůle boží a Bůh bude s ním a pomůže mu. Nižším silám světa, jako jsou vlivy planetární, vlivy démonické i karma, lze se vyhnout, ale ne zákonu vyššímu, že co vyšlo z Boha, musí se zase do něj navrátit, neboť tento zákon stojí nade vším.

Světské věci odvracejí vždy člověka od Pravdy, protože celý tento náš svět je vlastně klamem našich smyslů. Čím více jsme zapleteni do světských věcí, tím méně můžeme sloužit Bohu, protože celá naše mysl je zaujata hmotnými záležitostmi. Proto také jsou na tom duchovně lépe spíše lidé méně majetní a prostě žijící, nežli bohatí.

Jestliže pevně věřím, že v plánu Stvořitele je „návrat ztraceného syna a dcery“ a vůbec o tom nepochybuji, mám jistotu, že tam dojdu, protože mechanizmy vesmíru mne to vyučí a donutí. To je jistota: tlučte a bude vám otevřeno. Potíž je v tom, že málo lidí tluče a když tluče, tak žádá peníze, konzum, požitky těla. Člověk živočich vůbec nechápe, že by měl o něco vyššího vůbec usilovat. Když je tolik živočišných lidí jako dnes, pak jsou ti, kdo hledají pravdu, z tohoto světa deprimováni. Lze dobře obstát, jestliže si vytvořím společnost podobně hledajících lidí, která by ale měla zůstat otevřenou, ne uzavřenou.

Přesvědčovat člověka živočicha o transcendentnu, tedy o něčem, co přesahuje jeho myšlení, je ztráta energie a času, je to stejné, jako povídat kocourovi o bibli. Život každého, až přijde jeho čas, zpracuje a třeba i dotluče, až padne a počne přemýšlet, proč vlastně žije, jaký to má vše smysl...               Známé je podobenství Platónovy jeskyně: co je skutečné a co je přelud – stíny pohybující se na stěně jeskyně a nebo cosi, co je vrhá a co my v jeskyni tělesnosti nevidíme?

Krásný příklad Máji dává orientální literatura:

Višnu, pán vesmíru, byl požádán vyjevit Máju, o které se říká, že dělá i nemožné možným. Višnu kývl a požádal svého žáka Náradu, aby mu přinesl trochu vody. Nárada se rozběhl ke vsi a zaklepal na první dveře. Ty se otevřely a byl přivítán krásnou dívkou a obyvateli domu jako starý známý, který se vrátil z cest.

Dívčiny oči ho  okouzlily, zůstal u nich a po čase se s dívkou oženil a měli tři děti. Jednou přišla povodeň, podpíral ženu, nesl malé dítě na ramenou a vedl dvě děti. Klopýtl, dítě se sesmeklo, ztratil i dvě ostatní a nakonec i ženu a zůstal sám. Voda mu podtrhla nohy, řítil se vodou celý zoufalý, až byl vyvržen na skalisko, kde se dal do pláče. Dítě, slyšel známý hlas, kde je ta voda, kterou jsi mi chtěl přinést? Čekám tu už půl hodiny. Nárada se otočil a spatřil Višnu, který se jemně usmíval a jakoby říkal: chápeš nyní tajemství mé Máji?

Síla klamu, Mája, nutí člověka, aby věřil, že nedokonalé je dokonalé a aby odmítal všudypřítomné Jáství, jež je jádrem všeho bytí, jako něco neskutečného či dokonce neexistujícího. Klam prohlédne, jakmile se vnitřně spojí s božským nekonečným Já a pozná tak Pravdu z vlastní zkušenosti. Pak ví a nikdo a nic mu toto poznání nemůže vzít. V podstatě není hmoty, hmota je jen pouhé zdání. Ve vesmíru existuje pouze Duch a jeho síla.     Svět a celý vesmír je boží myšlenkou a je skutečný jen, je-li nazírán z Božího hlediska či z hlediska člověka za živa prozřelého, jenž uskutečnil vnitřní spojení lidské duše s božským jástvím, jenž má otevřeno takzvané třetí oko, neboli vhled do Boží tvorby. Když člověk žije v iluzi času, tak časový rozdíl mezi myšlenkou a jejím výsledkem na fyzické rovině trvá dny, týdny i roky a to vyvolává iluzi, že se to vše děje nám, nikoli kvůli nám; díky této iluzi člověk zapomíná, že je příčinou všeho.

Astrální říše, psychický svět nadsmyslových jevů, je plný klamných obrazů a je zván říší klamu. Moudří se nezdržují na zábavných místech smyslů. Udus hlas těla, nedovol, aby se tvůj zrozenec nebes ponořil do moře Máji. Vše jsou tvary boží mysli, která se nám jimi takto projevuje. Jsou jen myšlenkou, ze které byly vytvořeny a bez svého myslitele, čili odděleně od Boha, mají jen relativní, ne absolutní význam. Tvary světa jsou tedy jen fikcí, iluzí, májou, tak jako had spatřovaný za šera v provazu. Jednota jako podstata všeho, nedualistická, čistá, nekonečná, vlastně univerzální božství samo, které skrze Stvořitele vytvořilo vesmír a samo zůstalo vším ve všem.

Přeměna viditelné hmoty, totiž těla lidského v božský princip se dotýká velkého tajemství. Zásadně není hmoty, hmota je pouhé zdání, ve vesmíru existuje pouze Duch a jeho síla. Hmota je Indy nazývána Majou, totiž klamavou sítí, jež je vržena na smrtelníky Boha neznající proto, aby jejich oči byly zastřeny a uši ucpány, protože jinak by viděli Boha Stvořitele, který se chce ukrývat, dokud jej každý jednotlivec nenalezne v sobě. V osobní lidské duši sídlí trvale neosobní podstata, živá a nekonečná – je nám blízko, jen se nesmíme mylně ztotožňovat se svým tělem, svými city a myšlenkami, které jsou dočasné, ale obrátit se přímo k Já, které je věčné. Uvědomuj si, že vše je iluze, ale nestaň se iluzí, neboť ty nejsi iluze, ty jsi jejím stvořitelem – žiješ v tomto světě, ale nepocházíš z něho.

Původ duše obecně.

Jak se vesmír neustále rozšiřuje a rozvíjí, diferencuje a rozděluje, tak na straně druhé musí být stále duchovnější, to jest ve spojení s Jednotou. Naše duše, má-li existovat, musí být neustále doplňována z bezedného pramene prapočátku všeho, z Jednoty, kterou křesťanství pojmenovalo Bůh. Nejvyššímu stupni spojení s Jednotou říkáme láska.

K dualitě života dochází tím, že se božský zdroj energie formuje do dvou hlavních složek svého projevu. Tyto dva aspekty duality křesťanství označuje jako Duch, neboli Otec a Hmota neboli Matka. A z této jednoty Otce a Matky je zrozen Syn, neboli Duše. Duše ztělesňuje jednotu ducha a hmoty. Jednoty obou složek je dosaženo silou přitažlivosti, kterou zveme láskou, ta je nejhlubší podstatou Duše – Syna. Podstatou Ducha – Otce je kladný pól, mužský princip, dominance, pohyb ven, logika a sebe prosazování – vyjadřuje vůli růst a tvořit. Podstatou Matky či Hmoty je záporný čistý pól, ženský princip, přijímání, pohyb dovnitř, citlivost a péče – vyjadřuje moudrost shromáždit vše, co je potřeba k výživě zárodku a pokračování života. Vůle působí jako elektrická síla, láska jako magnetická síla a společně vytvářejí elektromagnetickou energii.

Každá věc vzniká vzájemným působením ducha a hmoty. Vše, co žije, se vyvíjí, proto má vše, od atomu až po planety duši, neboli vědomí. U člověka je duše individualizovaná. Duch i hmota mají sobě vrozenou vlastní úroveň inteligence, pocházející z původní božské inteligence. Smyslem života je zvyšovat úroveň vědomí vzájemným působením ducha a hmoty, až k dosažení stavu, kdy mezi aspekty polarity neexistuje oddělení a kdy vědomí a zdroj se stanou jedním.

Duše je vědomí, u člověka je to lidská individualita, je tím principem, který všechny hmotné stavební kameny koordinuje a vytváří z nich jednotu, celistvý organizmus člověka. Každá živoucí bytost se vyvíjí do předem dané formy. Duše neboli vědomí je samostatná nemateriální substance, která není produktem hmoty a není na ní závislá, proto přetrvává i po smrti hmotného těla. K činnosti hmoty je třeba vždy informace. Informace je výlučně nemateriální. Všude, kde probíhají morfologické procesy, musí vždy existovat informace, tj. vědomí čili duše. Každé tělo, ať je to kámen, rostlina či zvíře, má vědomí čili duši a ducha, čili život. Život se neskládá z hmoty, pouze působení života se stává viditelným v materii. Duch je život, duch oživuje hmotu. Odchodem ducha z hmoty nastává smrt, rozpad hmoty. Že duch není vědomí, poznáváme z toho, že se dá rozlišit stav bez vědomí, který není smrtí, třeba spánek.

Přirozenou schopností duše je intuice, neboli vnuknutí či inspirace, která je člověku potřebná jak pro život vnitřní, tak i pro život zevní, třeba pro založení rodiny, výběru povolání, podnikání apod. Pravá intuice je vždy z Boha, neboli z Kosmického univerzálního vědomí, chceme-li použít jazyk moderní doby. Veškerý život je vzájemně propojen, tvoří integrovaný celek. Podstata našeho bytí je energetické povahy, je to nehmotný Duch. Vědomí svého ducha můžeme rozvinout skrze intuici, nikoli skrze smysly těla. Intuice předpokládá jednotu všeho života. Jen zdánlivě jsme navzájem oddělené bytosti, ve skutečnosti jsme projevy Tvořivého ducha, věčného, absolutního, Jediného. Všechny duše pocházejí ze stejného ducha. Každá duše je odrazem celého vesmíru, duše je miniaturním vesmírem. Duše je kousek kompletního hologramu, jež nazýváme Stvořením. V podstatě jediná žijící realita je Univerzální mysl, kterou všichni sdílíme. Uvnitř každého z nás je tak moudrost a poznání celého vesmíru. Intuice se opírá o toto univerzální poznání a znalosti, jež jsou dostupné každé lidské duši. Veškerá schopnost poznání je tedy uvnitř nás.

Duše je složena z mnoha různých inteligencí; správná míra toho všeho pojatá v jednu bytost tvoří dokonalou lidskou duši. Jelikož je složeninou, může být opět rozložena ve své části. Duše je přijímacím ústrojím pro všechny nekonečné ideje prazákladu, je nositelem forem poměrů a způsobů jednání a to vše je v ní v nejjemnějších obalech uloženo. Duch o sobě není forma, je to ona podstata, která formy tvoří a teprve když jsou vytvořeny, může v nich vystupovat jako formu tvořící. Duch se podobá světlu, které jako světlo nemůže se projevit, dokud tu nejsou předměty, které by osvětlovalo. I kdyby měl člověk sebedokonalejší duši, nebude-li mít světlo z ducha, bude mít v těle i v duši málo činnosti; duše se stává činnou podle míry světla v ní. Hmota je vnějším obrazem vnitřních forem duševních, aneb jaká síla vnitřní, takový je vnější účinek.

Jednotlivé inteligence duše jsou vždy tytéž, ať v nerostech, rostlinách nebo zvířatech. S tím rozdílem, že v nerostech se objevuje málo spojených inteligencí, asi 8-10; u některých rostlin až několik tisíc, u mnohého zvířete mnoho miliónů a u člověka nesčíslné množství; což nevylučuje zvířecí žití v nerostech. Jednotlivá specifika jsou vždy navlas stejná u všech tří říší, na příklad: tíha – vlastnost tíže je způsobena láskou zaměřenou dolů, tvrdost – toto specifikum v sobě skrývá prostou inteligenci úplného sobectví a tedy tvrdost a neúplatnost vůči každému sousedství, pružnost – podobá se uspořádané síle vůle, ač je ohýbána, zaujme opět dříve uspořádaný směr, je to psychická inteligence vytrvalosti vůle. Z této úrovně pohledu dá se říci, že je v podstatě jen jedna říše bytostí pod mnohými formami; jen z pohledu vzestupu bytostí jsou vnímány určité stupně snadněji odlišné. U zvířete je duše či vědomí druhové a po smrti těla zvířete se duše zvířete spojuje s duší zvířecí druhovou, kterou obohacuje o individuální prožitky a v této podobě existuje v astrální, nadhmotné úrovni, kde se s ní individuální lidská duše setkává; více o tom bude pojednáno v díle II.

Duše není zrozena, neumírá a neztrácí své bytí, které vždy má. Meč ji nerozetne, oheň nespálí, voda nesmáčí a vzduch ji nevysuší. Trvalá a věčná proniká vším. Zákon duše je zákon znovuzrozování. Duše vtělená odkládá svá těla, aby přijala nová; pro toho, kdo se rodí, smrt je jistá, stejně tak pro toho, kdo umírá, znovuzrození je jisté. Tvá duše zná všechno: ví, kdo jsi a čím chceš být, ona zná minulost i budoucnost. Tvoje ego nemá nic společného s tím, kdo opravdu jsi. Když přesně víš, kdo opravdu jsi, tvoje ego zmizí. Důvěrně zná Boha, neboť je to ta část Boha, která je tobě nejblíže. Takže když poznáš svou duši, poznáš i svého Stvořitele.

Duše může ve vývoji stoupat nebo klesat podle toho, poslouchá-li popudu z úrovně nižší nebo božské. Ve všech životech je třeba podniknout boje, volby a rozhodnutí. Pokrok neděje se stejnoměrně, ale v pravidelných obdobích, kdy menší jsou vždy ve větších celcích uzavřeny. Duše může stoupat nebo klesat řadou životů. Duše jdoucí cestou zvrhlosti může se obrátit k dobru. Když ale jednou přestoupí vymezené hranice a její tvrdošíjnost ve zlu zůstává, potom řítí se na dno temnot a ztratí stupeň lidskosti. Člověk se stane démonem a démon zvířetem a jeho nezničitelná monáda bude muset znovu nastoupit pracnou cestu celou řadou říší vzestupných a životů nesčetných. Toť peklo skutečné dle zákona vývoje. Na stoupající cestě dobra musí přijít jeden život, kdy duše dosáhne plného vědomí dobra a zla a posledním nejmocnějším úsilím může se povznést na jistou výši, odkud nebude už třeba sestupovat a kde počíná cesta vrcholná. Jakmile duše přemůže hmotu a vyvine všechny duchovní schopnosti v ní dřímající a sama v sobě nalezne počátek a konec všech věcí, pak inkarnace nejsou již potřebné a duše vstoupí do stavu božského v úplném souladu s inteligencí božskou, univerzální.

Člověk byl už od prvopočátku člověkem, nikoli opicí a vylučoval ze sebe postupně všechny nižší říše života; prošel postupně říší nerostnou, rostlinnou a zvířecí tak, že vyloučil ze sebe nižší látky, aby mohl postupovat ve vývoji dál. Celý vývoj se odehrává oddělováním hrubšího, postupným vývojem získává se jemnější, čistější materie, esence, vibrace; člověk měl kdysi v sobě všechno. Sen je dědictvím z té doby, kdy člověk celý svět doslova spřádal ze sebe. Pak teprve postavil svět sobě tváří v tvář. Bylo nutné, aby člověk ze sebe vše vyloučil, aby mohl vidět sebe sama právě tak, jako to udělalo kosmické Slovo, Logos. Musíme rozlišovat mezi vývojem duše a vývojem jejího nositele, tj. rasy, plemena. Duše člověka prochází různými říšemi, až dosáhne zralosti nutné pro lidskou říši. Po dosažení lidské dokonalosti na ni čekají další úlohy v nekonečné hierarchii bytostí vesmíru.

V lidské duši nacházejí se tudíž vzpomínky sahající zpět do říše zvířat, rostlin a nerostů. Je-li někdo milovníkem koní, koček a psů, či jiných zvířat a nadmíru si s nimi rozumí, nejde o žádnou náhodu. Existuje také možnost zpětného zařazení lidské duše či její určité části do živočišné inkarnace, lze-li se něčemu lépe naučit či odpracovat svou karmu zde. Lidstvo je také podstatně starší, nežli se domníváme. Atlantické inkarnace, které se uskutečňovaly před 12 tisíci lety neplatí příliš za staré. Duchovní věda a věda materialistická učí o vývoji člověka, ale každá z jiného konce.

Pro současnou psychologii je duše sídlem pudů, úzkostí, konfliktů, komplexů, což jsou v podstatě duševní projevy, ne jejich podstata. Duševní projevy váže psychologie k činnosti mozku a centrální nervové soustavy a z toho vyvozuje, že zánik hmotného nositele vede i k zániku duše. S překvapivými sděleními některých badatelů, jako je Moody, dr. Kübler-Rossová a se svědectvím stále většího počtu lidí, kteří přežili klinickou smrt a pamatují si zážitky své duše-vědomí po opuštění těla, než byli úspěšně reanimováni, neví si materialistická věda rady.

Zvyšování úrovně vědomí se dosahuje zkušenostmi a přijetím různých stránek duality. Zprvu dochází k pochopení jejich odlišností a potom uvědomění si jejich totožnosti. Růst vědomí se vyvíjí neustálým pohybem mezi oběma póly bytí. Krajní polohy jsou vyčerpávající. Jung nazýval nevyjádřený pól duality stínem: stín se objeví tehdy, když se od duše, slunce, vzdálíme. Pod sluncem není stín. Když přesuneme vědomí od ega a světa na svou duši, ačkoli cítíme bolest a zármutek, víme, že je to jen přechodné období. Pokud tak neučiníme a setrváme v omezení hmotného světa, pak nikdy nedosáhneme sebeuvědomění a míru. Lidskou schopností vidět život objektivně a neidentifikovat se s hmotou, vzrůstá vědomí. Duše nám ukazuje cestu a pomáhá nám, ale nemůže nás přinutit následovat světlo, to je věcí naší svobodné vůle. Většinou je zde silná emoční vazba, která spojuje herce s prožitkem a nedovoluje mu stát se i pozorovatelem i obecenstvem i režisérem najednou. Způsob myšlení je většinou vytvářen spíše emocemi, nežli duší.

Duch je život, učí hermetická filosofie, a ten je na rozdíl od duše neosobní, nepolaritní, každý máme jen jednoho ducha, onu jiskru boží. Přítomnost duše v živém člověku připouští většina lidí, přítomnost věčného ducha je předmětem sporu. Důvodem je strach těch, kteří s existencí věčného ducha museli by přiznat i spravedlnost přesahující jeden lidský život a cítí, že by pak neobstáli; nechtějí se změnit, aby obstáli. Proto ve světě existuje dvojí lid: synové světla a synové tmy, pšenice a koukol, zrno a plevy.

Vytvoření dvou pólů bytí, ducha a hmoty a jejich opětovné sjednocení skrze vytvoření Syna, neboli Duše jako síly neutrální, je základem všech situací života. Duše ztělesňuje jednotu ducha a hmoty. Jednoty obou pólů je dosahováno přitažlivou silou, zvanou Láska, která je nejhlubší podstatou Syna, Duše.

Kdo miluje život tohoto světa, ten ztratí pravý život duše. Vše hmotné je vázáno na čas a prostor, je jen od času do času. Zárodky lidského ducha byly vysety do světa projeveného ve hmotě, člověk měl vstoupit do hmoty a do života, poznat za vším Podstatu světa a vrátit se do věčnosti, do duchovní dimenze jako sebevědomý, to je plně rozvinutý. Na Zemi měl rozvinout všechny úrovně, která má, tedy jak úroveň tělesnou, tak i rovinu duše a vibrace ducha. Jenže lidským duchům se zalíbilo ve hmotě, zvykli si přijímat slasti i strasti hmoty, odvykli usilovat o cosi vyššího, o věčnost, o návrat do Jednoty, kde je jejich věčný duch domovem.

Fyzické tělo tvoří obal, nosítko duše. Duše tvoří obal, šat pro věčného ducha, který se může projevit v těle jen skrze duši. Duše se skládá z nesčíslného počtu částic, z nichž každá odpovídá nějaké z Podstaty světa pocházející ideji, inteligenci. Dokud se duši stávají pochopitelnými jen vnější, čistě hmotné věci, dotud je duše duchovně slepá. Přijala-li duše příliš hmotného, pak smrt postihuje i ji a musí se s tělem rozkládat, o nějakém probuzení ducha v ní nemůže být řeči, dokud čas, nouze a všeliká trápení a pokořování nevyloučily z duše to, co je světsky temného, hrubého. Jen veliká nouze těla může odvrátit duši od hmoty a přiklonit k duchovnu. Teprve tím získává charakter nesmrtelnosti. Místo, aby se správnou činností uvolňovala z pout hmoty a nakonec si své hmotno zduchovněla a oživila, ubírá se dnes stále hlouběji do tmy hmoty, do smrti se svým hmotným tělem.

Vodou se čistí tělo a pevnou a dobrou, ve všem Bohu oddanou vůlí, se čistí tělo i duše. O tělu duše se v Písmu praví: „Oděn budeš podle svých skutků“. Hřích opouští duši v takové míře, v jaké míře duše poznává hřích jako hřích, lituje a oškliví si ho a více se ho nedopouští. Aby měla duše radost ze života a tvoření, musí mít před sebou práci – prací si opatřuje poznání a radost z toho, co vytvoří. Ve hmotném světě se tato práce projevuje jako boj silnějšího proti slabšímu, konkurencí, oproti tomu v duchovním světě jako poznávání a radost z toho, co vytvoří, cestou spolupráce. Kdo koná více pro tělo nežli pro duši a nakonec pečuje jenom o tělo, ten je opravdu slepý a převelice hloupý blázen. Což to nebyla strašná výměna, když člověk za větší pohodlí hmotného světa ztratil zcela duchovno? Příliš velké zlepšení ve věcech pozemských je vždy pravým a trvalým zhoršením v duchovnu, které má člověk všemi svými silami v životě jedině pěstovat.

Jestli jste toto dobře pochopili, pak se mne již netažte, jak byste mohli své marnivé pozemské věci přespříliš zlepšit. Neboť Já jsem přišel do tohoto světa jenom proto, abych vám ukázal a razil cesty, po nichž byste mohli kráčet jistě k životu věčnému. Pro zpuchřelé, úplně smrtelné tělo zřizujete léčebné ústavy, ale pro nesmrtelnou duši jste nezřídili ani jeden léčebný ústav. Za všech dob bývali do tohoto světa posíláni praví, duchem božím naplnění duševní lékaři a hlásali správnou cestu na uzdravení duší. Leč mocní tohoto světa je nakonec pronásledovali a zakazovali léčit nemocné duše. Tak nauka na uzdravení nemocných duší nemohla na této Zemi nikdy zapustit kořeny a vyrůst v silný léčivý strom. Bylo by pošetilostí soudit tělesně nemocného člověka a vynášet nad ním trest za to, že se stal nemocným a zbědovaným. Větší pošetilostí je odsuzovat duševně nemocného člověka za to, že jeho duše zeslábla a onemocněla. Nesuďte, neboť hřích je vždy jen následek nemocné duše. Jak můžete, sami hříšníci, soudit a odsuzovat jiného hříšníka? Nemáme soudit a odsuzovat jiného lidského tvora, ale jeho špatné činy ano.

Snažte se tedy, aby se vaše duše sjednotila s duchem, který vás již sám sebou uvede do veškeré moudrosti. Bez probuzeného ducha v sobě budete stále kolísat mezi světlem a temnotou, mezi životem a smrtí, mezi svobodou a soudem. Ke sjednocení věčného univerzálního ducha se stvořenou individuální duší dospěje ten, kdo opravdu věří v jednoho Boha, nade vše stvořené ho miluje a miluje bližního svého, jako sebe samého.

Lidská duše po smrti těla nenajde nic jiného, než co sebou přinesla ve své mysli. S tělem odložila i všechny pozemské statky a investovala-li za svůj život jen do nich, mnoho jí toho asi nezbylo. Kolik lásky, světla, radosti dala druhým, to si přináší sem. Neboť vše, co duše rozdala hmotného i nehmotného, jí zůstává. Kdo to pochopí, zařídí se podle toho. Odvažují-li se lidé tak mnoho ku prospěchu svého těla, které je smrtelné, proč se neodvažují více pro duši, která je určena žít věčně?

V posmrtném životě si duše pamatuje, že vše se děje tvůrčí silou myšlenky a že realizace je důsledkem záměru. V duchovní sféře jsou výsledky okamžitě. Duše, které opustily fyzický svět, učí se nejprve ovládat své myšlenky, neboť na cokoli myslí, to prožívají. Ve hmotném světě uplyne jistá doba mezi záměrem v duchu a výsledkem ve hmotě, což vyvolává iluzi, že vše se děje tobě, že nejsi toho příčinou. Avšak vše, co se děje, je vnějším projevem tvých nejvnitřnějších myšlenek a přání. Nauč se proto ovládat své myšlenky; změň svůj pohled na život se znalostí zákonů života a budeš mít jiné myšlenky. Buď světlem, které svítí těm, co dosud žijí v temnotě.

Kdyby duše nebyla zaslepena smyslností hmotného světa, mohla by vidět a mluvit s dušemi odloučenými od těla, jako kdysi prostí lidé na Zemi mohli. Jak potomci klesali do hmotnosti světa, ztratili své schopnosti, tím přišla i pochybnost a pak i ztráta víry v další život po smrti těla. Duše lidská je tím bohatší, čím více ztrát v životě prožije; každým zklamáním padá s ní okov marnosti, závoj Máji. Sebevětší zklamání duši žádné trvalé ztráty nepřináší, naopak, čím vyspělejší duše, tím spíše si naplánuje těžší životní podmínky, neboť jejich překonáváním rychleji dospívá ke svému cíli. Strastiplným byl život Komenského i Paracelsa, který v jednom životě napracoval tolik, kolik obyčejný člověk za osmdesát životů.

Když duše přiroste příliš k Zemi a pozemskému, je třeba ji odtrhnout nemocemi, úrazy a neštěstími, aby se znovu soustředila na Boha. Duše se nejlépe čistí špínou a pokud to neodsuzuje a neodmítá, ale přijímá jako cosi daného jí Bohem k očistě, očistí se. Jediný způsob je povznést se duchem nad to! K tomu dochází i automaticky. Tak se člověk stává duchovnějším. Celé lidstvo je dnes v této situaci. Dobré hnutí duše vytváří setbu, jejíž úroda se sklízí ve věčnosti.

Staří zbožní patriarchové mívali tak silnou světelnou sféru vnitřního života, že svítili v noci viditelně i pozemským očím. Staří mudrci se většinou mohli také dorozumívat nejen se zvířaty, ale i s rostlinami, s kameny a kovy, s vodou, vzduchem, ohněm, se všemi duchy Země.

Duše Mojžíšova svítila za dne žárem lásky k Bohu, když s ním měl co dělat na hoře Sinaj. Kdyby byl Mojžíš mohl ke své nejvýš dokonalé duši dosáhnout také znovuzrození ducha, jehož se mu dostane, až vstoupím na nebesa, byl by mohl, tento nejvyšší ze všech proroků Země, určovat všem hvězdám nové dráhy a Slunce by se musela podrobit jeho vůli, jako vlny Rudého moře, a jako musela tvrdá žulová skála dát vzniknout prameni vody. Neboť přikázal Mojžíš upoutaným duchům kamene, oni porozuměli a byli činní podle jeho jim poznané vůle.

Duch.

Je nekonečné množství stvořených duší, avšak všechny dokonalé duše proniká jen jeden Bůh, a ony mají tímto duchem věčný život, moudrost, lásku, moc a sílu, kterou pak stejně jako Já působí jako spolusprávci světů a jejich tvorů. Žije-li člověk podle Mého slova a usiluje-li o Mého Ducha, pak je také způsobilý jako vládce přírody.

Duch je život, duch je věčný a proto i život je věčný, proto ani absolutní smrt neexistuje. Vlastní podstatou člověka je předobraz lidského ducha, který se poznáním a žitím vůle Stvořitele oživuje a tím se stává nezávislým na hmotě. Vyhasnutí činnosti ducha se projevuje navenek ztrátou smyslu života a jeho redukcí na pouhé biologické přežívání. Lidského ducha lze chápat jako nehmotnou existenci schopnou napojit se na kmitočet věčnosti a nekonečnosti. Jedině duch v člověku se může otevřít na vnímání božského, neboť žádná nižší úroveň není schopna vnímat vyšší. Ke své činnosti ve hmotě dostal duch svobodnou vůli. Obal ducha vždy odpovídá prostředí, ve kterém se má pohybovat.

Život se ve vesmíru objevil zároveň v celém jeho těle a je jednotným organizmem, který pokračuje v další diferenciaci. Další rozvoj tohoto procesu a fyzická mnohost jsou možné jedině v podmínkách základní orientace na prvotní orientační procesy jednoty. Hmota, čas a prostor jsou vnější formou, informace a duch pak obsahem. Obsah je realizován formou, forma rozvíjí obsah. Základem života každého objektu ve vesmíru je kyvadlový pohyb, oscilační střídání informačních a fyzických procesů. Lidský život je mikroskopickým odrazem života vesmíru. Život na Zemi se objevil jako způsob uchování její jednoty se Sluncem, které ze sebe oddělilo planety. Každý vesmírný objekt se snaží vytrhnout ze sebe cosi antipodického na fyzické úrovni a posílit jednotu na úrovni informační, aby se rozvíjel systém. Fyzické oddělení musí být kompenzováno duchovní jednotou. Matka, která porodí dítě, či hvězda, která zrodí planety, činí v podstatě jedno a totéž. Živý objekt se liší stupněm jednoty a přechodu informace ve hmotu. Je pravděpodobné, že růst jednoty a rychlost vzájemného přechodu jednoho ve druhé, jsou smyslem vývoje živého objektu. Hlavní odlišností živé hmoty od neživé je rychlost přechodu protiv ve svůj opak. Což znamená, že cílem života je posílení zjevnosti ducha ve hmotě na úkor zvýšení rychlosti tohoto přechodu. Protikladné stavy mohou existovat, aniž by jeden druhého potíral proto, že jsou rozesety v čase.

V duchu vznikají nejvnitřnější pohnutky a chtění, jimi probíhá vývoj lidského Já. Rozhodnutí ducha je převáděno do hmotného těla přes světelná pole či energetická těla, obecně zvaná duše. Lidská společnost se skládá z různě vyvinutých duchů. Méně vyvinutým duchům je dáno více času. K cíli se dochází jen opravdovým a namáhavým snažením. Vše, co je snadné a rychlé, za moc nestojí a je většinou skrytým podvodem. Z tohoto pohledu je cesta, kterou člověk zvolí, důležitější, nežli dosažení samotného cíle. Božský duch sídlí v člověku v srdci mystickém uprostřed prsou. Kdo se soustřeďuje na srdce mystické, nastupuje cestu mystickou.

Duch v člověku představuje především princip života duše. Lidského ducha nelze jinak v duši probudit, nežli zkušeností. Když duch v člověku usne, není probuzený, pak tělo přemůže duši. Experientia docet – zkušenost učí. Země sama je školní budova, kde se mají duchové stávat moudrými zkušeností. Můj hlas v lidské duši může zaznít jasně až tehdy, když duše zvnitřněla a odvrátila se od zevnějšku mnohými trpkými zkušenostmi. Varujte se především duchovní lenosti, neboť s ní se dostavují všechna zla. Snaha člověka o znovuzrození ducha v duši, zná-li již cestu, je nejprvnější a nejvyšší potřebou, neboť bez této snahy není ničím jiným, nežli rozumným, byť mnohovědoucím, ale při tom tím nejbídnějším zvířetem v lidské podobě. Předpokladem k tomu je schopnost sebezdokonalování se.

Opravdová starost o ducha spočívá v tom, aby vaše srdce bylo plné lásky k Podstatě světa a k bližnímu. Snažte se především, aby váš duch byl probuzen a pak budete moci zřít, co oko nikdy nevidělo a mysl nikdy nepocítila. Věčný duch žije mimo prostor a čas; prostor existuje pro ducha tehdy, tvoří-li a chce-li nějaký mít, stejně tak čas. Přijde doba a není již tak daleká, kdy se lidé vrátí k čistému duchovnímu vnímání. Lidé žijí ve svém vědomí v čase a prostoru, duch člověka žije osvobozen od času a prostoru. Neosobní se stává osobním jen v Ježíši a toto sjednocení obojího ve stavu lidském umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, výstup hmoty do ducha. Mostem je život Ježíšův, učitele lidstva, připomeňme jeho slova:

Jsem Razitelem stezky lidstva, které se vždy znovu, přes mnohé vyslance, zapletlo do omylů. Blažení jsou ti, kdo věří a nevidí. Jen v srdci přebývá víra a kde nepřebývá víra, vládne temnota. Víra, která vyrostla v poznání je světlo, které zahání veškerou temnotu. Věřte tedy ve Mně a Otce, abyste viděli a temnota odstoupila od vás. Milujte jedině Boha a nikoli svět, tak se budete moci chránit před všemi útoky. Přineste Mně sem všechny, kdož mají vadné tělo a srdce a Já je budu léčit, aby se uzdravili. Ti však, kdo mají vadný rozum, se střetnou se Mnou a Já je nebudu moci uzdravit. Neboť kdo se střetne se Mnou, ten je pln zloby, pýchy a postrádá lásku.

Nes, co ti bylo dáno nésti. Amen.

Univerzální kosmické zákony.

UKZ upravují způsob bytí ve vesmíru. Kosmos podléhá zákonům, není v něm místa pro náhodu. Náhoda jako naprosto nevypočitatelná a nezákonitá veličina by proměnila kosmos v chaos. Při první náhodné události by náš svět přestal existovat. Ke každé události dochází zcela zákonitě, náhody neexistují, za vším je zákonitost, i když věda materialistická z neznalosti univerzálních kosmických zákonů pojem náhody užívá.

Ve všehomíru vládne všude týž zákon pořádku. Vše ve vesmíru je spojeno energeticky, energie je podstatou všeho, hmotného i nehmotného. Vše je v jednotě, v harmonii s ostatním a vše je uspořádáno hierarchicky, od Galaxie přes sluneční soustavy, planety, její říše atd. Vše ve vesmíru je vědomé, živé a v pohybu. Je-li pohyb v souladu se zákony tvoření, s Řádem daným Podstatou světa, pak vývoj spěje vzhůru po spirále evoluce a není-li v souladu se zákony, pak dochází k involuci, destrukci, provázené obtížemi, překážkami, nemocemi, ztrátami všeho druhu.

Nižší složkou Univerza je kosmos. V našem kosmu je dominantní zákon příčiny a následku, karma. To je dáno jednosměrným plynutím času: od minulosti přes přítomnost k budoucnosti a třírozměrným prostorem: délka, šířka, výška. Další dimenze, rozměry a jinak plynoucí čas, či bezčasí nejsou ve hmotném, ale v duchovním, v duchu, proto je člověk nemůže najít venku, mimo sebe, ale uvnitř sebe, ve svém vědomí.

Bytosti žijící ve hmotném těle vytvářejí ve vesmíru světy hmotné, založené na energiích a vibracích hmoty, bytosti nehmotné vytvářejí ve vesmíru světy pro tělesné nedokonalé smysly neviditelné, odjakživa ale známé a chápané jako světy neviditelné, duchovní. Ty jsou založeny na energii a vibraci myšlenkové. Do nich, alespoň do jejich nejnižší úrovně astrální, se člověk dostává zcela přirozeně prostřednictvím snů. Látka, materie snu je látkou, materií světa astrálního.

Celé naše časoprostorové kontinuum je živý celek, jeden organizmus. Lidé postupně objevují, že vše, i veškerá hmota, je jen pohyb energie, energetické vlnění a mezi zjevením Podstaty světa ve hmotě a v duchu, je rozdíl jen ve frekvenci vln, kmitů. Naše vyšší těla mají vibrace odpovídající vyšším vibracím vesmíru, naše nižší těla mají vibrace odpovídající nižším, pomalejším vibracím hmoty a Země.

Kosmos tak představuje uspořádanou soustavu, kde platí všude stejné zákonitosti. Každý jev ve vesmíru musí být podložen konstelací silových polí, planet, stálic a podobně. Člověk svou svobodnou vůlí může některé jevy urychlit nebo zpomalit. Celé tvůrčí dílo je v myšlence, v bezčasovosti, a bytosti toto dílo vnímají svým prostupem tímto dílem. Dílo je stálé, člověk je jen poutníkem prostupujícím tímto dílem. V tvorbě je už vše obsaženo. Člověk tedy v podstatě nic nového neobjevuje, ale znovu objevuje a znovu poznává to, co jeho duch dávno ví, ale k čemu se člověk žijící ve hmotné dimenzi musí znovu propracovat, rozšířit své vědomí i do vyšších rovin bytí, spojit ve svém vědomí zemi i nebe.

Jestliže člověk vychází z materialistických předpokladů, že existence člověka a kosmu je chaos, kde vládne jen náhoda, pak tato víra v chaos, v temnotu, opakem je řád, světlo poznání, mu oslepí jeho schopnost vnímání; sám totiž si svými negativními myšlenkami staví nepřekročitelné zdi bránící mu v pravém poznání.

Na svět můžeme také pohlížet jako na výsledek jedné prapodstaty, nacházející se ve stavu rozdílného chvění; nižší způsob vibrací znamená nižší úroveň, vyšší počet kmitů vyšší úroveň. Svět je projevem myšlenky, která byla pro tvůrčí dílo rozdělena do dvou pólů a je cílem člověka celou tvorbu pochopit a vrátit ji do jejího původního stavu, zpět k centrální myšlence. Z duchovního pohledu je vlastně velký třesk vyjádření centrální myšlenky. Vše vzniklo z bodu menšího nežli elektron a proto také všude platí stejné zákony, jen se v různých úrovních projevují různě, např. lom světla procházející vzduchem, vodou, sklem, či boží láska projevená jinak člověkem a jinak planetou Zemí, zde projevená jako přitažlivost, gravitace. Zhmotňování tvůrčí síly, myšlenky, je fyzikálně vyjádřeno pojmy rotace a vibrace. Hmotný princip má pohyb rotace, duchovní princip má pohyb vibrační. Polarita či dualita všech vjemů pak vytváří klam reálnosti v tvorbě, onu Maju.

Vše, co se stane hmotným zjevem, proběhne svoji dráhu, svůj vývoj, v kole Zodiaku, Zvěrokruhu. Zodiak tvoří kruh, celek, má 12 projevů a různé aspekty jeho 3 trojúhelníků podle 4 živlů tvoří těsně související vývojovou řadu. Dvě naproti sobě ležící souhvězdí jsou si vzájemně doplňujícími polovinami, polaritami. Veškerý život plyne v kole zodiaku, člověk putuje všemi souhvězdími; je proto dobré znát vlastnosti svého zvířetníkového znamení, vlastně svůj určitý program a jeho protipól a zpracovávat v sobě oboje – jen tak lze sjednotit obě polarity; je to východ z kruhu, z rotace, z hmoty na vyšší rovinu,  je to cesta k harmonii, k Jednotě.

Existuje pouze vědomí, v prapodstatě není žádný duch a žádná hmota – to jen vědomí samo v sobě a ze sebe bere různé podoby, koexistuje samo v sobě v různých stavech, aby je lépe a tím i sebe, poznalo. Vše, co se odehrává, odehrává se v jediném bytí a v jediném vědomí.

Ježíš Kristus učil, že takzvaný Bůh je stav vědomí, který může každý najít pouze v sobě, uvnitř. Pokud je vědomí člověka zaměřeno k vnějšímu Bohu či vnějšímu Stvořiteli, nemá šanci na další vývoj, maskuje tím vlastně svoji lenost, snaže se přehrát odpovědnost ze sebe mimo sebe, do vnějšího světa, do vnějších příčin. Příčina všeho je ale vždy v něm samém.

Zákon trojjedinosti – ovládá veškeré stvoření od nejvyšších k nejnižším; trojí povaha Božství je v dokonalé rovnováze: současně je Inteligencí, Silou i Hmotou – Duchem, Duší i Tělem – Světlem, Slovem i Životem; Bytí, Projev a Podstata jsou tři pojmy, které se vzájemně předpokládají. Viz též teosofická adice a redukce.

Zákon polarity – umožní nám pochopit mnohé; z dosavadního chaosu vyvstane nám pojednou Řád naší skutečnosti, reality. Každá bytost je v sobě dvojí, věčnou a přechodnou. Jsou dva póly existence: individuální a univerzální. Individualita se tvoří, proces individualizace je na zemi zhmotněn a završen člověkem a jeho činností.

Zvyšování úrovně vědomí se dosahuje zkušenostmi a přijetím různých stránek duality. Zprvu dochází k pochopení odlišnosti a pak pochopení totožnosti. Podstatné je objevit to, co je podstatné. Veškeré jevy, ať fyzické, ať mentální, probíhají vždy s určitým energetickým pozadím. Dualita jevů ve světě hmoty má důležitý aspekt a tím je rovnováha protichůdných sil a energií: světlo a tma, malý a velký, mládí a stáří, rub a líc. Aby vše mohlo v našem světě obstát, musí mít svůj protipól. Toto pravidlo platí ve všem.

Aby tedy mohl existovat kapitalismus, musí být ve světě přítomen i jeho protipól, komunismus, není možná samostatná existence jediné ze dvou protiv. Pokud chceme sjednotit dva nehotové protiklady, zničíme je oba; musejí se nejprve  zformovat a zesílit, projít jistým vývojovým cyklem: teze-antiteze-synteze. Jeden pól existuje díky druhému pólu, zmizí-li jeden, zaniká i druhý. Každý pól je latentně přítomen i ve svém protipólu. Každý pól potřebuje ke své celistvosti i svůj protipól, přičemž obě polarity jsou navzájem zaměnitelné. Aby lidstvo přežilo, potřebuje zcela novou filosofii. Musí vzniknout nové zřízení, v němž se organicky propojí principy kapitalismu a komunismu, filosofie východní a západní, náboženství a věda.

Zákon polarity zní jak-tak, lidé dosud z neznalosti špatně aplikují buď-anebo. V duchovní oblasti též musíme uvést svou mysl a vědomí do stavu harmonie, pokoje, vnitřního míru. Harmonie vzniká z analogie protikladů. Protiklady jsou řízeny prostřednictvím harmonie. Vládcem přírody je harmonie. Viz též Předmluva, Zákon hmoty a Opaky, paradoxy a polarity.

Zákon reinkarnacezákon o znovuzrozování. Podle něho se individualizované lidské ego vrací znovu a znovu do lidského těla, dokud se v různých prostředích nenaučí všemu, čemu se lze v hmotném světě naučit, žebrákem a králem, paní a služkou, mužem a ženou, hlupákem a mudrcem, lupičem a četníkem, bílým i barevným. V nižších říších života, živočišné, rostlinné a nerostné, platí tento zákon s určitými omezeními. Každý život je jedním dnem ve škole evoluce. Reinkarnace je schopnost lidské duše znovu se vtělit,  a to dobrovolně pod tlakem cyklických sil: skrze lásku nebo nutnost.

Pojem reinkarnace byl v bibli až do roku 553 n.l., kdy byl na církevním koncilu v Konstantinopoli vydán dekret o vyloučení reinkarnace z náboženské věrouky. Ve východní filozofii se původní učení o reinkarnaci zachovalo. Na více životů – reinkarnace jako znovuzrození duše – se můžeme dívat jako na vyjádření odlišných stránek Já ve snaze pochopit celek v prostoru a v čase. Zákon o reinkarnaci je všeobecný světový zákon, všechny bytosti, tudíž i všechna nebeská tělesa a oběžnice jsou podřízeny tomuto zákonu. Planeta Země má též tělo, duši a ducha, můžeme ji tudíž hmatat, cítit a mentálně s ní komunikovat; na vyšší úrovni bytí zve se Gaia.

Reinkarnace je ústředním tématem ezoteriky. Základem učení o reinkarnaci je skutečnost, že člověk se skládá ze dvou úrovní, z neměnné a nepomíjivé individuality a stále se měnící osobnosti. Individualita, jiskra absolutna, se stále znovu inkarnuje-vtěluje do zcela nových, odlišných osobností. Lidský život z hlediska reinkarnace je považován za trvalý proces učení, za vývoj k dokonalejšímu a vyššímu. Teprve až člověkem začíná individuální duševní vývoj, neboť v živočišné říši vládne ještě skupinová, druhová duše. Problémy v jednotlivých inkarnacích jsou značně podobné a uplyne mnoho inkarnací, než se změní základní způsoby jednání, charakter, povahové vlastnosti individuální duše. Dle ezoterního výkladu začal proces individualizace Pádem a provázejí jej četné těžkosti, zejména bolest, namáhavá práce a smrt.

Říše lidí není uzavřenou rovinou s konstantním počtem duší, nýbrž spíše průchozí stanicí. Srovnáme-li inkarnace se školním vyučováním, můžeme lidskou inkarnaci přirovnat například ke gymnáziu. Stejně, jako existují před gymnazijním studiem jiná učební, školní místa, tak i po tomto studiu, po dosažení lidské dokonalosti na Zemi, čekají na duši další úkoly a školící střediska v nekonečné hierarchii světů a bytostí vesmíru. V lidské duši se nacházejí vzpomínky sahající zpět do říše zvířat, rostlin a nerostů, jakož i vzpomínky na jiné světy a planety. Ve vzestupném vývoji lidstva na jiných planetách stanou se těla více éteričtější; to až lidstvo dostoupí ke stavu čistě duchovnímu, k oné osmé sféře, která je již nad kruhem zrození a kterou staří teosofové označovali jako stav božský.

Život a smrt jsou jen rytmem, jako dech a výdech, jako snění a bdění. Trvalým střídáním obou pólů vzniká rytmus, jako základní vzor všeho živého. Rytmický pohyb duše životem a smrtí nazýváme od pradávna reinkarnací, putováním duše. Pythagoras a Platón o tom věděli právě tak, jako Hus, Komenský, Goethe a mnozí jiní. Reinkarnace není otázkou víry, ale věcí filozofické schopnosti poznání. Skutečnost působí prostřednictvím zkušenosti jednotlivce a tím v něm vyvolává vědění. Zákon vtělování-inkarnace a odvtělování-dezinkarnace, jakož i zákon reinkarnace-znovuvtělování, odhalují opravdový smysl života a smrti. Tvoří hlavní jádro ve vývoji duše a dovolují nám ji sledovat až do hlubin přírody a kupředu do výšin božství.

Reinkarnace byla v minulosti pokládána za skutečnou životní událost, s různým pohledem různých kultur. U Řeků, Číňanů i jiných převládala víra ve stíny zahalený posmrtný život, v němž duše nemá jistotu znovu vtělení. Naopak keltští válečníci se před bitvou obvykle zavazovali, že pokud padnou, svůj dluh splatí v příštím životě. Výsada reinkarnace  také bývala přiznávána králům a héroům, ne obyčejným smrtelníkům. Ortodoxní hinduisté a buddhisté chápou cyklus znovuzrozování do tohoto světa jako utrpení, jež je následkem setrvávání ve stavu hluboké zmatenosti. Vysvobození je konečným vystoupením z kruhu znovuzrození. Orfická mystéria definovala interval mezi pozemskými životy jako pouť planetárními sférami, líčila výpravu lidské duše do jiných světů za získáním nových schopností. Platón proto hovoří o tom, že vše, co víme, je jen rozpomínáním se na to, co bylo uloženo do paměti dříve, než jsme se narodili, když jsme žili ve světě božských idejí, archetypů či planetárních sfér. Steiner i Blavatská uveřejnili reinkarnační životopisy některých předních zasvěcenců Západu. Reinkarnace je těsně spojena s idejemi vykoupení a osvobození, karmy a osudového předurčení. Jde o výchovný program, systém odměn i trestů, který umožňuje člověku stát se jedinečným, učit se a růst a podílet se na udržování kontinuity vývoje lidstva.

Osud dbá s neúprosnou spravedlností o to, aby se každý učil to, co se mu nejméně snadno akceptuje a vůči čemu projevuje největší odpor. Osudu v jeho celistvosti lze porozumět jedině z hlediska reinkarnace. Hledání smyslu života je základní lidskou potřebou. Pouze je-li člověk ochoten vidět svůj současný život jako jeden článek dlouhého řetězu zrozování, pochopí smysl a spravedlnost osudu. Neboť osud tohoto života je výsledkem předchozích životů. Převzít odpovědnost za svůj osud znamená, že člověk musí změnit sám sebe zevnitř, vnitřní duchovní prací na sobě samém, zdokonalováním se. Osud je to, co člověku bylo dáno vyšší mocí, co zjevují hvězdy a co má sloužit jako předem určený plán vývoje či záměr života. Kdyby byla vtělení bez souvislostí, pak by neměla reinkarnace smysl. Vtělení jsou uspořádána tak, že se člověk vtělí na Zemi tehdy, když může vstoupit do nových poměrů a nalézt jiné příležitosti a jiné možnosti ke svému dalšímu vývoji.

Zdejší svět a onen svět nejsou rozdílné, pokud se týká prostoru, ale rozdílné spíše stupněm vnímání či vědomí. Duši lze chápat také jako vědomí, které nám umožňuje kontinuitu identity v rámci celého rytmu. Čím je z našeho hlediska smrt člověka, tím je z pohledu onoho světa porod do našeho světa. Lidská duše za účelem poznání vypuzená z jednoty bez času a prostoru, musí projít tmou materiálního světa po subjektivní časové ose a učit se, aby se vyvíjela a stala se vědomější. Návratem k původní Jednotě se uzavře její koloběh.

Onen svět je právě tak diferencovaný, jako vývojová stadia lidského vědomí. Není to svět materiální, ale svět čistě psychický, zvaný astrální. Zcela přirozenou cestou se člověk dostává na astrální úroveň vždy, když sní. Látka snu je látkou, materií astrálního světa. Na základě zákona rezonance se duše zemřelého dostane na tu rovinu onoho světa, která odpovídá tomu stavu vědomí, které si přinesla sebou. Záleží tedy vždy na člověku samém, zda onen svět bude pro něho nebem či peklem. Onen svět odpovídá stavu duše a proto také všechny ostatní bytosti obývající tu samou rovinu, náleží zhruba ke stejnému vývojovému stupni. Pomoci výše vyvinutých bytostí se dostane jen tomu, kdo si ji vyžádá, což předpokládá vědění či alespoň víru v ně, v jejich existenci. Výše vyvinuté bytosti, které nás předešli ve vývoji a dávno již prošli třeba i lidskou zkušeností, nemohou sami od sebe zasahovat do evoluce bytostí na nižším stupni vývoje, porušily by zákon vývoje a svobodnou vůli. Na požádání o pomoc však zasáhnout mohou.

Duše vázané k zemi, jsou takové duše, které po opuštění pozemského těla zůstávají z různých důvodů tak silně fixovány na pozemské dění, majetek, či jinou bytost, že zanedbávají nutnou cestu do sfér onoho světa. Často se to stává při náhlé smrti, při úrazu, kdy si člověk ani neuvědomí, že tělesně zemřel. Navíc zde působí i pevná víra takového člověka, že po smrti nic není. Vědomí duše i po smrti těla zůstává stejné a neschopnost vlastního jednání si taková duše vykompenzuje tím, že se přimkne k jinému tělu a tak získává pocit, že má vliv na pozemské dění. Takové duše většinou nemají zlých úmyslů, jsou samy v politováníhodné situaci a očekávají pomoc. Bytosti onoho světa jim nemohou pomoci, pokud se tyto duše neodvrátí od pozemského dění a o pomoc sami nepožádají.

Všechna původní náboženství pro tyto případy znají rituály zádušní mše za zemřelé a přímluv za mrtvé. Každému zemřelému člověku by měli jeho pozůstalí objednat zádušní mši. Přes veškerou nedokonalost církví a exoterních náboženství, spojení po vertikále je až do našich časů s duchovními světy zachováno. Kostelní věže ční do nebe, jsou to vlastně antény do duchovní sféry. Praha jako město stověžaté, je citlivými lidmi skutečně vnímána jako mystická, kterou také skutečně je. I řeka Vltava je posvátnou řekou a zasluhuje naší velkou ochranu přede všemi, kteří by chtěli její posvátné vody zkomercionalizovat.

Posedlost žijícího člověka dušemi zemřelých má širokou paletu příznaků od lehkých symptomů až po duševní choroby. Mnohé svědčí pro to, že většina nemocí klasifikovaných jako schizofrenie, se vyznačuje přítomností vázaných duší. V takových případech je třeba léčit především tyto duše, a ne pacienta. Klíčová role při této léčbě jejich osvobozením připadá modlitbě, vždyť o ni duše někdy doslova  žalostně prosí a laici jim mohou sotva učinit lepší službu. Zkušenosti ukazují, že náboženskou tématiku nelze z psychoterapie vyloučit.

Doba pobytu na onom světě se liší a zdá se, že dříve mezifáze trvaly i několik set let, nyní doba mezi inkarnacemi zůstává většinou kratší deseti let. Na více životů se můžeme také dívat jako na vyjádření odlišných stránek Já ve snaze pochopit celek.

Oficiální křesťanské náboženství odmítá učení o převtělování. Mnohé svědčí pro to, že víra v inkarnaci byla v Kristově době a ještě několik století po té naprostou samozřejmostí. Učení o reinkarnaci bylo součástí ranného křesťanství a vyloučeno z křesťanského učení bylo až na koncilu svolaném císařem Justiniánem v Cařihradě roku 538 velmi těsnou většinou hlasů. Jakoby se všeobecný kosmický zákon dal zrušit hlasováním, že neexistuje! Tvrdí se, že odpovídající pasáže v textu Písma svatého byly vypuštěny. Přesto ještě u evangelistů v textu zůstala otázka, zda byl Jan Křtitel inkarnací Eliáše. Jistotu o tom by mohla poskytnout vatikánská knihovna. Navzdory tomu byla nauka o převtělování až do středověku známá a ještě i do 20.století v kruzích katolické církve nejen známá, ale i dosti přijatelná.

Podle spisů Lorbera inkarnace neprobíhá vždy na této Zemi, naopak, většina vtělení se odehrává na jiných nebeských tělesech. U Mého Otce je mnoho příbytků, řekl Ježíš. Nikdo nemůže tvrdit, že je možné v jednom krátkém pozemském životě dosáhnout dokonalosti, která přiblíží člověka k Bohu. I z jiných světů putují duše do lidského těla zde na této Zemi. Také děti hada, aby si osvojily duchovní vlastnosti nutné k dosažení božího dětství. Země je školou, proto také zde je jednáno s takovou trpělivostí, ohleduplností a shovívavostí. V lidské duši musí být zachována svobodná vůle, bez které by se člověk stal zvířetem a tak je třeba mít s lidstvem trpělivost a ponechat jeho větší část přijít k většímu světlu na jiných světových tělesech.

Ve východní filozofii se původní učení o reinkarnaci zachovalo a je mezi lidem všeobecně známé. Víra ve stále znovu se uskutečňující návrat lidské duše je nepochybně na celém světě nejrozšířenějším názorem na posmrtné dění.

Zákon příčiny a následku zvaný karmický zákon. Zákon Karmy udržuje vesmír v rovnováze a řádu. Karmán je zákon událostí jdoucích logicky po sobě. Mechanizmus karmy reguluje jednotu a vzájemné vztahy člověka s vesmírem. Podléhají mu i živlové principy i zákon evoluce – vývoj je aspektem karmického zákona.         Reinkarnace a karma patří k sobě, navzájem se podmiňují a jen spolu dávají smysl. Slovo karma v sánskrtu znamená činit, působit. Čím lépe jej budeme znát, tím kratší bude naše cesta k překonání současné krize lidstva. Ve vesmíru stejně jako v lidské společnosti platí, že neznalost zákona neomlouvá. Každý má dnes možnost se zákony kosmu se seznámit. Zákon karmy zve se též zákonem vyrovnání, též zákonem příčiny a účinku, akce a reakce, i zákonem odplaty. Karmický scénář určuje všechny činnosti a postoje člověka, soubor automatických predispozic; vyplývá z minulých životů. Pod tlakem nutkání je naplňován a opakuje se a vstupuje do života člověka tak dlouho, dokud člověk není schopen sám jej vyrovnat a sebe změnit. Spravedlnost Podstaty světa vládne ve všem, proto nic se neděje náhodně, ve všem a vždy působí Řád, zákon boží.

Učení o karmě spočívá na základní ezoterické tezi, že vše ve vesmíru je energie. Energii nelze zničit, lze ji jen transformovat, lze ji pouze  přeměnit v jiné druhy a formy energie. Z toho vyplývá, že nic z toho, co člověk dělá, mluví, cítí či myslí, se neztrácí, ale zůstává zachováno v kosmu jako projev určité energie. Když člověk zemře, mohou tyto projevy energie dále působit. Když se pak lidská individualita znovu vtělí do nové osobnosti, musí se vyrovnat s těmito zbylými účinky svého předchozího života, neboli se svou karmou. Dostává tak novým životem příležitost znovu je uspořádat tím, že je bude neutralizovat a uvede je znovu do kosmické harmonie, dá jim novou formu, vibraci. Ať už byl člověk v minulosti čímkoli, důležitý z hlediska vývoje je nezpracovaný projev energie, karma z minulých inkarnací. Tu musí zpracovat, dříve nemůže Zemi natrvalo opustit. Do posledního haléře musí člověk zaplatit, učí nás Bible.

Každá příčina vyvolává příslušný účinek a každý následek má svou příčinu. Lidové rčení praví: jak zaseješ, tak sklidíš. Tento neúplatný a neodvratný zákon by měl každý znát a řídit se jím. Zákon karmy je příčinná souvislost mezi činy, city a myšlením v minulosti a aktuální současností. Minulost vytvořila přítomnost, přítomnost vytváří budoucnost. Čili svůj osud si každý vytváří sám. Skutky člověka mají pak vliv na vnější podmínky jeho následujícího života a přinášejí mu tolik blaha a štěstí, utrpení či strastí, kolik má na svém kontě z minulosti. Naše myšlenky utvářejí náš budoucí charakter a naše touhy nás jednou spojí s předmětem touhy, s věcmi a lidmi, na jejichž osud jsme měli kdysi nějaký vliv; tímto způsobem budeme v budoucnu obklopeni přáteli i nepřáteli. Karma je zákon, podle kterého se každý druh projevující energie odráží právě v té oblasti, ze které pochází; aneb co si člověk v dřívějších inkarnacích sám připravil, to se nějakým způsobem k němu vrací. Vykoupení z karmické viny se vždy uskutečňuje u té individuality, na které jsme se viny dopustili. Problémy v jednotlivých inkarnacích se tak dlouho sobě podobají a opakují, až dojde ke změně základních způsobů jednání, což může trvat i několik století či inkarnací.

Proto zákon karmy vyzývá člověka, aby převzal plnou odpovědnost za svůj osud. Odpovědnost a smysl života se vzájemně podmiňují. Většina lidí naší doby onemocněla ztrátou smyslu svého života, neboť necítí za něj odpovědnost, zbavují se odpovědnosti, přenášejí ji zevnitř ven. Totiž kdo hledá smysl, najde nejprve vinu, akceptuje-li vinu, zjeví se mu poté smysl jeho života. A to je krok, který současný člověk, absolutně nevědomý v oblasti duchovních zákonů, protože náboženství a s tím i duchovnost odhodil jako přežitek, tak tento krok současný člověk učinit nehodlá. Cítění a duchovnost nahradil rozumem a vědou; stojí tak jen na jedné noze a následky svého myšlení, cítění a konání přičítá všemu možnému, jen ne sobě.

Moderní společnost dokonce vypracovala vědecky vyhlížející teorie, které vinu přenášejí zevnitř ven, z vnitřních mechanizmů na vnější, na společnost, na rodinu, státní byrokracii, na viry, na zlý osud; jako to například činí sociologie i psychologie. Ve vesmíru jako celku vše souvisí se vším, vše je jednota. Jevy spolu vnitřně souvisejí a to se přenáší z jednoho života do druhého. Při každé nové inkarnaci navazuje člověk na poslední stav svého vývoje a zaměňuje konkrétní vědomosti za zralost, která je výsledkem vědomostí a učení. Efekt učení spočívá v rozšiřování vědomí, které se zúžilo vstupem člověka do hmotného těla.

Zákon Karmy vysvětluje obtíže našeho pozemského života, vysvětluje vnější nerovnost mezi lidmi na základě vnitřní nerovnosti, neboť lidé jsou na různém stupni duchovního vývoje. Učení o karmánu je staré východní učení o neměnné spravedlnosti, která vládne světu. Každá činnost ve vesmíru je následkem předchozí příčiny a zároveň příčinou následující činnosti. Vzniká tak nepřetržitý řetěz příčin a následků. Jejich realizace představuje život vesmíru. Být a konat je totéž, celý vesmír je nepřetržitá činnost, vše je v pohybu, všechna činnost je řízena zákonem karmy. Nositelem pohybu je hmota – v polaritě je proto věčný pohyb, v Jednotě je věčný klid. Životy se střídají a nepodobají se sobě, ale váží se na sebe s nemilosrdnou důsledností. Není slova ani skutku, aby nemělo své ozvěny ve věčnosti. Na věčnosti není nic skrytého, aby se jednou neobjevilo. Každé bídáctví, každé zlo se někdy odkryje a člověk jej musí zaplatit buď vlastním utrpením či duchovní prací pro jiné.

Konkrétní život je výsledkem předcházejících životů a zároveň zárodkem budoucích životů. Nejsou náhody, nejsou žádná kdyby, vše má svou příčinu a následek. Každý člověk neustále tvoří svůj osud ve třech rovinách své existence: v rovině duchovní, duševní a fyzické. Každá té rovině odpovídající myšlenka, cit a čin vychází z minulosti, tvoří současnost a ta vytváří budoucnost. Všechny síly, schopnosti a nadání jsou výsledkem předchozích životů a zároveň příčinou budoucího osudu. Nikdo neonemocní jen náhodou, nikomu se nestane žádný úraz, ať velký či nepatrný jen náhodně, nikdo se nenarodí ani z pouhé náhody do chudé či bohaté rodiny, nikoho nepotká nějaká ztráta náhodně, nikdo netrpí v područí nějaké zlé osoby náhodou; jakmile je karma či konto má dáti splaceno, pak teprve utrpení končí. Konečné osvobození se z karmických následků zve se spasení.

Z karmického zatížení má dáti vedou dvě hlavní cesty: cesta utrpení a cesta duchovní práce. Chyby a zločiny nelze nijak odčinit, nežli vlastním utrpením nebo duchovní prací, službou pro jiné. Nejčastěji se karmické vztahy nacházejí v rodině. Tyto vztahy jsou nejtěsnější, nejdůležitější, mnohdy i nejtěžší a nejsložitější a jsme nuceni je řešit. Karmické vztahy nacházíme i ve svém nejbližším okolí jako vztahy sousedské, na pracovišti, ve škole i u lékaře apod. Někdo si je odčiňuje na jednom místě, jiný je nucen se stěhovat a měnit zaměstnání, nic není náhoda. Útočník a zločinec z minulých životů je nyní obětí. Do posledního haléře musí člověk zaplatit vše, co zde na Zemi činil, činí a bude činit, jak na úrovni hmotné, tak duševní a duchovní. Přičemž zločin proti duši a duchu je mnohem závažnější, nežli vůči tělu.

Mudrc říká: jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon. Já sám nesu vinu za své utrpení a musím to tudíž přijmout a klidně snést. Uznáním viny musí člověk přijmout celou odpovědnost za svůj osud – je to krok otevírající bránu k uzdravení. Tlačí nás jen to, co potlačíme. Právě ono nevědomé vědomí viny, uložené v našem podvědomí nám nahání strach z konfrontace; to je ta naše třináctá komnata. Podaří-li se nám nahlédnout vinu, veškerý tlak ustoupí. Neboť vše, co člověk ví, nepřináší negativní důsledky, jen to, co potlačuje. Léčebná konfrontace s vinou se uskutečňuje bez hodnocení – je to vlastně sejmutí břemene. Vina je cenou za učební proces. Bez chyb se neobejde žádný vývoj, to je nutné si uvědomit. Jen ten, kdo jde temnotou, dojde ke světlu. Temnotu podvědomí je nutno osvítit světlem vědomí.

Karma dbá o to, aby se člověk své viny, své chyby dobral, umožní náhled a jakmile se náhled dostaví, je člověk zralý pro milost. Milosti se dostane tomu, kdo si ji vyprosí. K tomu, aby si ji vyprosil, musí svou vinu a chybu přiznat. Potlačení viny a projekce její příčiny ven, na jiné, je příčinou onemocnění, neboť to vzdaluje od cesty, od pravé skutečnosti. Právě tak, jako přetěžováním se vinou a sebeobviňováním se stále dokola. Poznat vinu, přiznat vinu a jít ve vývoji dál, chybu neopakovat, to je vše, neztrácet zbytečně energii, neplakat nad rozlitým mlékem. Umění přijímat očistu duše v podobě nepříjemností jako boží danost je umění se těch nepříjemností zbavit. Jakmile se něco stane, znamená to, že to byla vůle boží. A dost. Jakákoli hodnocení  jsou zbytečná. Vědomí, které je zdrojem neustálého hodnocení a kritického vztahu ke každé situaci, nás silně váže k zemi a plodí agresi. Podvědomí se naopak obrací k Jednotě, tedy k lásce. Láska je nejvyšší forma jednoty a také lék duše. Člověk bez schopností, který dokáže přijímat rány osudu jako požehnání, se nakonec stane talentem; k formování talentu dochází po několik životů. To, čemu říkáme schopnosti nebo talent, to je ve skutečnosti dáno množstvím chorob, nepříjemností a úrazů a jejich překonáváním v předchozích životech.

Učení o karmě také říká, že síly člověka mají vliv nejen na něho samého, ale i na jeho okolí, přičemž neustále přeměňují jak jeho, tak i jeho prostředí. Člověk je tak zodpovědný za vše, co vzniká v dosahu jeho vlivu. Větší vliv nese větší odpovědnost, nikdo jí neujde. Čím více si bankéři, obchodníci a politikové nadělí prebend na úkor národa, tím více budou muset, každý za sebe, jednou splácet až do toho posledního haléře.

Když člověk přemýšlí, cítí a o něco usiluje, jakoby pracuje s měkkou a plastickou hlínou. Avšak měkká je pouze v jeho rukou, zformovaná rychle tvrdne, stává se železným osudem. Člověče, včera jsi byl pánem, nyní se tvým pánem stal osud. Člověk staví svůj dům sám a může do něho vnést spoušť – ale také je v jeho moci dům od základů přestavět a učinit jej krásným. Člověk prožívá karmickou zákonitost tak, že v každém okamžiku jeho života je něco daného, určeného. Náš lidský vnější i vnitřní osud v přítomnosti lze vysvětlit tím, že máme jakési životní konto, do něhož na jedné straně píšeme všechny své rozumné a moudré zážitky, na druhou stranu nerozumné, zlé a ošklivé. Na některé straně se přitom ukáže přebytek a ten znamená v jednou okamžiku života také náš osud. Individuální karmu lze považovat za něco, co musí být pro sebe rozhodnuto a vpředeno do plánu vývoje lidstva.

Lidské energetické pole zabírá celý vesmír, nahoru a dolu od fyzického těla se šíří do nekonečna. Hustota vrstev pole a informace v nich jsou neobyčejně rozmanité. Vrstva nejkonzistnější energie obsahuje informace o stavu fyzického těla a jeho orgánů a využívá se pro diagnostiku a léčení. Karmické struktury jsou uloženy v jemnějších vrstvách. V hlubinných vrstvách nalezneme struktury rodinné karmy, informace o nejbližších příbuzných z otcovy a matčiny strany, o svých dětech. Ještě jemnější útvar tvoří vrstva osobní karmy, která zaznamenává chování v předešlých životech.

Klasický případ vymírajícího rodu popisuje v Diagnostice Karmy Lazarev. Po hlubším vyšetření zjistil, že z matčiny strany je rod pronásledován prokletím. Všechna dětská úmrtí, nevyléčitelné choroby a těžká neštěstí v jejím rodu mají jediný důvod. Dědeček z matčiny strany se zřekl ještě nenarozeného dítěte, když matka byla v 5. měsíci těhotenství. Trest je krutý proto, protože v pátém měsíci těhotenství plod splývá s Bohem a vesmírem a dítě dostává své příští vlohy. Pokud se otec nebo matka v této době dítěte zřeknou, pak dítě dostává do vínku program zkázy nejen vlastních dětí, ale i vesmíru. Buňka vesmíru se tak stává nositelkou ničivého programu. Zablokovat tento program lze jedině směřováním k Bohu a naplněním se láskou. Když to člověk neudělá, je zhouba rodu nevyhnutelná.

Milující matka rodí talentované děti. Schopnosti dětí jsou výrazem morálky rodičů a příbuzných. Právě rod, obvykle až do 4. kolena, důkladně stmeluje všechny své příslušníky v rovině pole. Zničením lásky rozmetají se jemné duchovní struktury. Dítě narozené do takových podmínek může mít deformované duchovní struktury. Organizmus ženy blokuje tuto možnost neplodností. Kdyby žena měla nižší parametry, byla by plodná, ale porodila by dítě s černou karmou. Neplodnost zde je ochrana rodu před degenerací. Láska k dětem patří k nejvyšším citům ve vesmíru. Mnohé ženy vědí, že po porodu se jejich zdraví lepší. Láska matky k dítěti zušlechťuje struktury pole a zlepšuje celkový fyzický stav.

Snížený životní tonus je také důsledek určitých jevů a je dán rodinnou karmou, proviněním se předků proti zákonům. Program působí pomalu a nepozorovaně, vytváří pocit neradostného vztahu k životu, postupně podetíná kořeny rodu až k zániku rodu. Jde o rozsáhlé destrukce pole způsobené neláskou k sobě. Takový člověk si neváží jak vlastního tak i cizího života a může napáchat škody lidem, kteří jsou na něm nějak závislí.

Egoismus a krutost vedou ke ztrátě kontaktu s vesmírem a pak je takový člověk nucen brát si energii od jiných lidí.   Člověk, který se začíná přiživovat na cizí energii, si uzavírá přirozené spojení s kosmem a jeho energií a energie mu neustále ubývá. Jeho potomstvo trpí těžkými chorobami a dalšími problémy. Lidé, kteří potřebují energii od jiných, obvykle svou oběť dráždí a trýzní, vyvolávají křik, vztek a zlobu a touto energií se sytí. Léčit zde je třeba duchovně, přáním dobra, tj. neposilovat zlo, transformovat zlo v dobro. Jedním z nejlepších způsobů ochrany před lidmi nemorálními, pokoušejícími se uzurpovat naši energii, je modlitba. Modlete se za ty, kdo vás utiskují. Matka, která se modlí za zdraví svého dítěte, vydává duchovní energii, která léčí a pomáhá mu též ve správném vývoji.

Také je dobré zachovávat staré moudro, které říká, že o mrtvých jen dobře. Kontakty mezi naším a oním světem jsou možné, ale když k nim dochází, může to škodit oběma sférám. Pokud někdo projeví zášť k zemřelému, vždy se to k němu v negaci vrátí a může to vést až k různým nemocem. Také zášť zemřelého může vést ke splývání polí. Proto bylo dříve ve zvyku plnit poslední vůli zesnulého. Žena, která se špatně chovala k dávno zemřelému dědečkovi, sama se tím uřkla. Záporné emoce k dědečkovi zůstaly v jejím poli a škodily jí. Také každé pomyšlení na sebevraždu je nebezpečné pro člověka i jeho potomstvo. Programy nechuti k životu přežívají v lidském podvědomí dlouhá léta. Podvědomě suicidní program funguje prakticky v každém druhém pacientovi. Fixace na záporné emoce vůči dítěti vždy mizí pod povrch do podvědomí a tam se dál vyvíjí autonomně, vědomí ztrácí kontrolu nad nimi; pole rodičů začíná ničit pole dítěte. Zřeknutí se lásky k Bohu, ke svým bližním, k přírodě, k celému světu, to se stává dnes běžným. To vše spouští lavinovitý program zkázy lásky a důsledkem je lavinovitý rozvoj krutosti a agrese. Člověk je buňkou všehomíra a jeho úkolem je nejen správně plnit své funkce a úkoly, ale usilovat o kontakt a jednotu s vesmírem, usilovat o lásku k Bohu. Pokud je naše láska k Bohu neporušená, pak naše prohřešky nevedou ke katastrofálním následkům. Jenže lidstvo velmi zhrublo a nechápe ani ty nejzákladnější věci.

Mudrc přesně ví, kam jde a proč, zatímco člověk, žijící s obavami ze dne na den v područí svých rozmarů a vášní to neví a ani netuší, že by vědět měl. Člověk bude takový, jaké jsou jeho myšlenky, myšlením si vytváří charakter. Charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na zemi. Opakující se myšlenky vytvářejí  sklony, skupiny sourodých myšlenek určují během několika životů rysy charakterových vlastností. Je nutno si hlídat kvalitu a pozitivitu svých myšlenek, jejich směrování, neboť myšlenka je semeno činu. Dokud není člověk úplným pánem svých myšlenek, není také pánem svých vášní a z nich vyplývajících činností.

Úsilí se jednou přetvoří v dovednosti, nejrůznější zkoušky a útrapy v moudrost, utrpení duše v její svědomí. Touhy a vůle spojují člověka s předmětem touhy podle zákona podobné přitahuje podobné. Člověk se inkarnuje do různých epoch a nejrůznějších podmínek tak dlouho, dokud se na základě pozemských zkušeností nestane moudrým a dokonalým. Je třeba v duši přeměnit negativní emoce v lásku, lásku vrátit k lidem, kteří nám ublížili. Odpustit člověku nestačí, musíme navíc prosit Boha, aby nám odpustil naši agresi vůči jiným lidem a naše nepřijetí očisty, jedině tak se očistí naše duše.

Karmán je také zákon odplaty – co člověk zaseje, to také sklidí. Vše dobré i zlé, co ze sebe vydal do světa, co učinil druhým, se mu vrací zpět. Protože převážná většina dnešního lidstva je karmicky záporně zatížena, stojí lidstvo před nutnou změnou svého myšlení, cítění a chování a každý jednotlivec by se měl poučit o duchovních zákonech, které vládnou tomuto světu a tím i jeho životu a osudu. Pokud lidstvo nebude připraveno k dobrovolné očistě, spustí se automatické donucovací mechanizmy, ode dávna zvané Boží mlýny. Určující pro to, zda nejvyšší zákony porušujeme či ne, je cit lásky v našem srdci. Co děláš s láskou, děláš dobře. Je-li něco dobrého či zlého ve tvém jednání zjistíš snadno, položíš-li si otázku, co by se stalo, kdyby to dělali všichni.

Do tohoto života se rodíme proto, aby překonáním pozemských svodů a pohrom, každý z nás rozvíjel a zdokonaloval svou duši a ducha. Každého člověka v životě čeká nějaká důležitá zkouška a právě na tom nejslabším místě jsme zkoušeni – někdo v oblasti finanční, někdo po stránce zdravotní, pracovní a podobně. Rodíme se do rodiny, kde platí obdobné programy. Struktury pole se dědí z rodičů na děti a vnuky. Fungování zákona odplaty se v posledním čase velmi zrychlilo. Člověk stihne zaplatit za své prohřešky ještě v tomto životě, a to jak zdravím vlastním tak i zdravím svých dětí a vnuků. Dítě všechny programy rodičů posiluje a zintenzivňuje a proto také více platí.

Vše, co ze sebe vyšleme ven, se k nám nakonec vrátí, ať dobro, ať zlo. Karma nám má pomoci pochopit obě krajní polohy a neztotožnit se ani s jednou, není tedy trestem za naše prohřešky. Pokud se nám nepodaří, anebo nechceme využít příležitosti, kterou před nás život postaví, pak díky tomu, že život lze chápat jako spirálu vývoje, možnost prožití stejné zkušenosti se nám nabídne znovu v jiném převleku – nemáme však žádnou jistotu, že to příště nebude těžší. V každé inkarnaci dochází ke skutečnostem, které jsou prvními v životě člověka a mají své karmické vyrovnání v příštím životě. Karma není fátum, není neodvratný osud, to bychom nemuseli žít. Jako se díváme nazpět do minulých vtělení, musíme se dívat i do předu, do budoucích vtělení.

Karma je mravní síla způsobující změny, jimiž musí projít vše, co existuje. Tajemství karmy znali dříve pouze  zasvěcenci nejvyššího stupně; až Gautama Buddha ozřejmil obecný dosah karmického zákona a jeho vliv na duchovní pokrok jedince. Konstantním cílem karmy je obnovit rovnováhu, kterou jsme porušili. Předpokladem je, že lidstvo je schopné sebezdokonalování. Karma nám umožňuje rozhodovat se na základě vlastního uvážení. Týká se našeho duchovního vývoje jako celku, podle něhož se máme stát anděly a bohy. Kolik dobra a lásky ze sebe v tomto životě vydáme, tolik dobra a lásky nás potká v našem příštím životě. Rozdáváme-li zlo a utrpení, pak se s ním opět shledáme. Proto Ježíš nás učí: miluj bližního svého, jako sebe samého a také: neoplácej zlo zlem, ale dobrem – to je život žitý podle Nového zákona. Život žitý podle Starého zákona je oko za oko, zub za zub. Tím se ale člověk dostává do tzv. karmického kola.

Jako platí, že nic není bez příčiny, tak také platí, že nic nezůstane bez následku. Vše spolu souvisí jako příčina a následek a to se přenáší z jednoho života do druhého. Může působit tísnivě, že jsem si svůj osud zasloužil sám, ale je povzbuzující, že zase já sám mohu svůj osud změnit, neboť svou přítomností tvořím budoucnost a když změním sebe, změním i svůj osud. Co si osvojím svou pílí a umravněním, přinese následek v budoucím životě. Anebo: co teď zaseji, to jednou sklidím. Kdo si vytváří v tomto životě dluhy, bude je v příštích životech splácet. Biblické záznamy říkají: hříchy otců přecházejí na děti až do třetího i dalšího, až sedmého pokolení.

Pokud se vhodným způsobem pečuje o dobré zvyky člověka, lze tím v nejbližších generacích zlepšit jak mravní tak zdravotní stav národa a naopak, což je pak karmou národa. Příčinou dnes rozšířené nemoci neurózy je materialistický světový názor, komunistický či kapitalistický - jsou to jen jeho dvě polarity. Kdyby se těmto myšlenkovým zvyklostem podobně nečelilo, šířily by se epidemie šílenství a duševních nemocí. Proto duchovní vůdcové lidstva pokládají za nutné zpřístupnit  člověku jistou část duchovní, spirituální moudrosti. Duchovní světový názor může vrátit příštím generacím vlohy k dobrému zdraví. Duchovní není náboženské; duchovní je z úrovně Ducha, náboženské je lidské. Pud sebezáchovy a hledání cesty ze všeobecného marasmu vede dnes zřejmě již mnohé k tomuto učení.

Dříve správné stereotypy chování učilo náboženství a člověk věděl, že vše se řídí boží vůlí. Náboženství v tomto smyslu udělalo dříve pro zdraví člověka mnohem více, než medicína dnes. Stačí porovnat zdravotní stav lidí koncem devatenáctého a koncem dvacátého století. Když zakoušíme lásku k vesmíru, získáváme obrovské množství energie. A energie, kterou člověk získává skrze vyšší city, léčí jeho tělo i osud. Když stojí hmotný prostředek výš než duchovní potřeby, platíme za to duchovní smrtí.

Muž a žena, kteří se milují, léčí sebe i své potomstvo. Například hlavní zkouškou vašeho života se měly stát křivdy ze strany muže a syna. Když to vydržíte a opanujete svou zášť, karma ustoupí, zkouška skončí. Když to nesvedete, k rodinné nepohodě přibudou ještě nemoci a další trápení. Zklamání otce, třeba jen na jediný den, že má dceru a ne syna, může se časem přestěhovat a zhoršit vztahy například v době puberty dítěte, neboť  energie se neztrácí, jednou se projevit musí. Proto je na místě přiznání viny a žádost o odpuštění. A odpuštění, to je vynikající prevence, negativní energie je tímto spálena a více se neprojeví! Skutečným důvodem alkoholické narkomanie je snížená hladina lásky v lidské duši – bojovat je třeba ne proti drogám, ale proti příčinám, které k ní vedou.

Dřívější zážitek se stává pozdějším osudem. Co si kdo osvojil pílí a umravněním, bude mít v následujícím životě; každý nový skutek mění náš osud. Náš dnešní skutek se zároveň odehrává i v budoucnosti. Když se dopustíš hříchu nyní, setkáš se s identickou situací i v budoucnosti a nebudeš chápat proč. Když proklínáme minulost, poznamenává naše klatba i budoucnost. Jestliže naopak vzpomínáme s pocitem lásky a jednoty s Bohem, pak léčíme i svou budoucnost. Zřeknutí se minulosti a její odmítání naopak znamená zabíjení sama sebe a našich dětí v příštích životech; to by si měli uvědomit všichni, kdo neustále napadají minulé časy, včetně politiků modré strany v Česku; vše slouží k učení. Pochopit chyby, napravit chyby a jít dál. V Německu po II. světové válce byli odsouzeny pouze špičky válečných zločinců, občanská společnost šla dál, nekonaly se tam procesy jako u nás po roce 1968 a jak by chtěli mnozí ještě dnes po 20 letech stále soudit komunisty a straší tím a otravují celé společenské klima. Je důležité vidět svět se znalostí zákona karmy a žít podle toho. Kdo tento zákon přijme do svého činění, cítění a myšlení, uvidí, jakou sílu a jistotu získá. O tom, co se s námi stane, vždy rozhoduje náš Stvořitel skrze svou vůli, ta vytvořila zákony kosmu, a také skrze lásku a milost, které stojí nad zákony. Kdo neumí dát milost druhému, jak ji pak sám může očekávat? Kdo neumí odpustit, jak může očekávat, že i jemu bude odpuštěno. Umění vnímat a přijímat neštěstí pocitově jako cosi seslaného shůry, zve se v křesťanství pokorou, nepřijetí osudu zve se pýchou. Uvedení vlastní duše do souladu s logikou božského principu nám umožní očistit i svou budoucnost. Každá z přespříliš těžkých situací současnosti má příčinné souvislosti v naší minulosti.

Od lidí, stejně jako od jiných bytostí se očekává, že výměnou za síly života, jež dává příroda, poskytnou sílu svých srdcí. Lidé mají schopnost být kosmickými transformátory na výrobu lásky. Ve škole života na Zemi se lidé učí lásce, mají zde za úkol rozvíjet v sobě úroveň čtvrté čakry: srdečnost a láskyplnost jako svůj povahový rys. Jedním z hlavních úkolů člověka na Zemi je transformovat negativní energie nastřádané za dlouhou dobu svých životů mocnou silou lásky na energie pozitivní, tvořivé, hojivé, znovu uzdravující člověka, přírodu i Zemi. Hlavním proviněním, jehož se lidstvo dopouští, je zřeknutí se božského principu a směřování k vypjatému pragmatismu.

Ježíš Kristus: Buďte milosrdní a dostane se vám milosrdenství, odpouštějte a bude vám odpuštěno, čiňte jak chcete, aby bylo činěno vám, jak budete dávat, tak bude dáváno i vám, jak soudíte, tak i vy budete souzeni, jak jste laskaví k jiným, tak i Bůh bude laskavý k vám a jakou měrou měříte, touž bude i vám zase naměřeno.

Zákon svobodné vůle – je prvním mezi zákony univerza, po něm následují zákony vývoje. Svobodná vůle znamená svobodu volby. Svobodná vůle člověka při jeho rozhodování musí být a také je všemi ostatními tvory v kosmu respektována. Nikdo z vyšší duchovní dimenze nemůže o své vůli do osudu a řádu věcí a člověka na Zemi zasáhnout, jen je-li požádán o pomoc, pak ano. Proto bylo člověku řečeno: proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno.

Napřed tedy člověk musí vnitřně vznést požadavek. Když si o nic neřekne, nic nedostane, znamená to, že nic nechce. Z vesmíru k nám proudí vše, co potřebujeme.

Zákon Podobnosti podobné přitahuje podobné. Každý svým chováním a myšlením otevírá dveře tomu vibračnímu poli a té energii, která odpovídá jeho vývoji, jeho vibracím: buď síle lásky, nebo síle a moci zla. Uvědomění si tohoto zákona žádá tvrdou práci na sobě a změnu myšlení, odpuštění, pokoru, odříkání. Přitahujeme k sobě vždy to, co potřebujeme; což neznamená, že to vždy i chceme. Lidová moudrost vtělila toto poznání do rčení: vrána k vráně sedá, moudrý moudrého si hledá.

Dělá-li kdo nějaký průzkum veřejného mínění a nemá k problému zcela neutrální postoj, přitáhne si k sobě podvědomě lidi s podobným míněním a nerozhodné podvědomě ovlivní, takže výsledek je pak neobjektivní.

Zákon Analogie - Lidské vnímání není příliš závislé na okolním světě, ale spíše na vlastních programech. Nemáme přisuzovat našemu vnímání vnějšího světa přílišnou reálnost. Indové z toho důvodu označují svět názvem Mája, jako svět klamu a staří Egypťané hovořili zde o závoji Isidině. Jakmile člověk odpoutá pohled od horizontu k vertikále, zjistí, že tyto roviny jsou prostoupeny svislými řetězci principů. Protože každý jev na Zemi je pouze projevem určitého původního principu, stane se náhle vnější svět podobenstvím oné vyšší skutečnosti: co je nahoře, je také to, co je dole a naopak. Myšlení pomocí analogie umožňuje poznání vesmíru bez hranic. Kosmos představuje uspořádanou soustavu, ve které platí stejné zákonitosti: jak ve velkém, tak v malém, jak nahoře, tak dole, jak uvnitř tak venku. Tato analogie posloužila Paracelsovi, aby postavil člověka jako mikrokosmos na úroveň makrokosmu.

Zákon rezonance – souznění. Stejně jako ladička i člověk potřebuje v sobě mít pro každé vnímání analogii schopnou souznění, která mu svojí rezonancí toto vnímání umožní. Čili člověk je schopen vnímat jen ty části skutečnosti, pro něž má rezonanční schopnost, afinitu. Vše, co leží mimo tuto oblast rezonance, nemůže vnímat a proto to pro něj neexistuje. Z těchto důvodů také každý věří, že zná skutečnost jako celek a mimo ni již nic není. Člověk proto může navázat kontakt s lidmi, situacemi a myšlenkami, pro něž má vlastní afinitu. Čtenář knihy je schopen přijímat pouze to, co je v souladu se současným stavem jeho vědomí; vrátí-li se ke knize později, objevuje nové a nové věci, které dříve nevnímal. Stane-li se někomu úraz, určitá událost, pak byl pro tento zážitek zralý, jinak by tato událost nemohla vstoupit do okruhu jeho zkušenosti.

Každá lidská bytost je utvářena jako samostatný a úplný mikrokosmos. V lidském organizmu se manifestují v malém tytéž prostorové dimenze, které lze prožít ve velkém v makrokosmu, třeba i v krajině. Vitálně energetická centra a orgány krajiny odpovídají systému čaker u člověka. Strukturotvorná dimenze se v mikrokosmu člověka projevuje v podobě aurických polí nebo v podobě jemných silových drah, zvané jako akupunkturní meridiány. V této shodě mezi zemskými a lidskými systémy se projevuje jak tragický, tak i nejnadějnější moment úsilí o vyléčení Země. Na základě nevyhnutelné rezonance mezi navzájem korespondujícími makro a mikro světy, uplatňuje svůj ničivý vliv odcizení, atomizace a chaotizace lidské bytosti, což je pro moderního člověka všeobecně příznačné. Bude-li ale více a více lidí nacházet své vnitřní ticho a soulad se svým pravým Já, projeví se tato léčivá síla, která díky tomu vzniká, nevyhnutelně i u životních systémů planety. Tento proces zpětného působení probíhá s matematickou přesností, neboť vychází ze zákona makro-mikro kosmické rezonance. Neboť vnější nelze změnit bez vnitřní proměny.

Zákon synchronicitydává schopnost pozorovat skryté souvislosti jevů, které se projevují v čase. Projevuje se tak, že například když na někoho myslím, zrovna ho potkám nebo potřebuji-li nějakou informaci, jakoby náhodou ji nenadále nějakým způsobem získám.

Zákon kvantity a kvality – chceš-li tvořit, musíš mít energii, kvantitu a musíš tomu dát ideu, tj. kvalitu; pokud je disharmonie, je problém.

Zákon příjmu a výdeje energie: dostat můžeš až tehdy, až sám nejprve vydáš; nejdříve musíš lásku dát, abys ji mohl dostat. Každý může sklízet jen to, co sám zasel; dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno; nesuď, abys sám nebyl souzen – to jsou stará moudra, která naši předkové znali a většinou i dodržovali.

Zákon jednoty a hierarchie sil: všechny síly jsou jednotné a věčné, neztrácejí se, jen se přeměňují-transformují v sílu jinou. Tento zákon se uplatňuje již od počátku světa. Jednotná síla, která vládne v celém vesmíru, je vyvrcholena v životě. Prvotní příčinou, podstatou všeho života je Bůh, Absolutno, Jednota, On je ohniskem všeho stvoření. Dokud člověk nepozná Podstatu života, nemůže život vysvětlit. Základním projevem Boha je sám život, Bůh se projevuje životem, pramenem života je božství.

V Univerzu je síla nižší vždy podrobena síle vyšší a silou nejvyšší, jíž je podrobeno vše, je síla duchovní, která shrnuta v jediný pojem a jediné jméno, byla známa již nejstarším zákoníkům jako Bůh. Každá síla vyšší nebo jemnější tedy ovládá všechny síly nižší a hrubší, proto lidská myšlenka, správně vedená a vyslaná, ovládá vše hmotné. Podrobněji ve II.dílu.

Dalším ze zákonů je zákon uvedený např. v Bibli, v NZ: co bude rozvázáno na zemi, bude rozvázáno i na nebi a co svážete na Zemi bude svázáno i na nebi. Jiný duchovní zákon říká: kdo hledá upřímně a nezištně pravdu, ten jí vždy nalezne; to je také jeden z klíčů k mystériím, že člověk se musí opřít své vrozené lenivosti a jít do tmy se svou vlastní pochodní a nikoli s vypůjčenou. Jiný zákon říká: o čem nevím, to nemám; přemýšlej o tom. Další duchovní zákony budou zmíněny přímo v textu. Je mnoho duchovních zákonů, které známe, více je však těch, které ještě neznáme.

O univerzálním duchovním zákonu, podle kterého se vše stvořené musí jednou vrátit do lůna Stvořitele, byla již zmínka. Je to první zákon Stvoření: Začátkem a koncem všeho je Stvořitel. Tento evoluční zákon vede vše stvořené zase zpět ke Stvořiteli. Tato cesta vývoje, ač zákonitá, je nesmírně dlouhá a je provázena téměř nekonečným zápasem ducha s hmotou a jmenuje se cestou nepřímou. Miliony a miliony let to trvá, než lidská duše může vstoupit do takových oblastí poznání, že chápe cestu druhou, cestu přímou a vědomou, sice obtížnou, ale krásnou, jež vede za poměrně krátkou dobu ke spáse.

O tom všem ví lidstvo na Západě velmi málo, za to na Východě zná skoro každý alespoň hlavní elementy této skryté nauky a každý znalý se také hledí podle ní řídit. V tomto směru nejpokročilejší zemí byla Indie a zůstává Tibet, avšak i zde vlivem západní „blahodárné“ kultury se rozšiřuje materialismus a skepse.

Ezoterika

Ezoterní učení je božského, kosmického původu a má se realizovat na lidské, pozemské rovině. Ezoterní znamená vnitřní, skrytý, obrácený dovnitř, protikladem je exoterní, otevřený navenek. Je to tisíciletá tradice lidstva, s níž jsme, alespoň na Západě, ztráceli v posledních staletích kontakt. Nelze se ji jen naučit, musí být žita. Různá opatření zachránila ezoteriku před osudem zesvětštění, který postihl v průběhu času velká světová náboženství.

V historicky minulých dobách se pěstováním ezoterního vědění zabývala téměř výhradně třída kněží, proto byl jazyk ezoteriky jazykem teologickým a přizpůsoboval se i platným náboženským systémům, což zajišťovalo jednotu a spojení ezoterní tradice s exoterními náboženskými systémy.           Výjimku představuje křesťanství západní, když se oficiální církev  po zdlouhavém a ničivém sporu odpoutala od gnostického směru, který usiloval o začlenění ezoterního učení do exoterního náboženského systému. Konflikt mezi gnozí a církví probíhal tvrdě již ve 2. století a skončil ustanovením exoterní církve. Gnoze znamená poznání nadsmyslového. Všechna velká světová náboženství mají svou gnostickou stránku. Jen v křesťanství byla tvrdě popírána a nakonec vyhlazena; dokončil T. Aquinský 1226 -74. Tím začalo období označované někdy jako temný středověk.

S ezoterním věděním je spojeno mnoho význačných jmen, jako Šalamoun, Mojžíš, Ježíš z Nazaretu, Pythagoras, Platon, objevuje se v židovské Kabale, v některých směrech jógy v buddhismu, v učení Paracelsa, Komenského, Goetha a dalších učitelů lidstva.

Gnoze ukazuje cestu ke spasení, lépe řečeno k osvobození z hmotné dimenze vlastní silou, zevnitř. Církev hlásá spasení zvenčí, prostřednictvím církve a jejími svátostmi, zprostředkováním skrze Ježíše Krista a prostředky milosti, tedy uznáním církevní autority a podřízením se jí. Reformace zpočátku upřímně usilovala o zrušení tohoto mocenského nároku a proto se vzdala většiny svátostí. Brzy se touha po moci vloudila zadními vrátky zpět. Gnoze se uchýlila téměř na dva tisíce let do podzemí, zde přežívala jako ezoterika (Rosikruciáni, Zednáři)), aby v dnešní době znovu předávala svá poselství. Psychologie, zejména pod vlivem C.G.Junga, se ujala ezoterní tradice, a tím se pozměnil i jazyk ezoteriky: kolektivní nevědomí, vědomí „já“, introverze-extroverze, archetypy aj.

Každý, kdo hledá Pravdu, stojí před problémem, jak odlišit pravé od nepravého. Vědomosti byly lidstvu v jeho historii předávány několikráte, byly i temné doby, kdy se na ně zapomnělo. Vědomosti jsou jako ukazatelé směru na cestě. Duše, které na svojí dlouhé cestě usnuly, ztratily kontrolu nad událostmi. Vědomosti jsou dnes důležité pro každou duši, jsou nutné pro ty, které se chtějí před zkouškou učit, vědoucí člověk není až tak slepý. Když se v nitru rozsvítíme, přijde učitel. Učitelů je hodně, mohou však přijít jen na naše pozvání, sami přijít nemohou, nemohou porušit svobodnou vůli člověka, proto byla lidem  dána rada: tlučte a bude vám otevřeno, hledejte a naleznete. Neboť pomoci výše vyvinutých bytostí se dostane jen tomu, kdo si ji vyžádá!

Pravý smysl Apokalypsy je otevření čehosi, odhalení, ne zánik, jen zánik iluze hmoty, máji. Je to fáze evoluce vědomí, transformace hmoty, její zjemnění a přechod od hrubších k jemným vibracím spirituálním, vítězství nad hmotou, vzkříšení. Je nutno dostat se k zapomenutému vědění, to je dostat šanci korigovat to, co se bude dít. Přechod – transformace planety i s jejími obyvateli je dobou obtížnou a zranitelnou.

Od nejstarších dob až po naše časy byla tradicí a některými hlubokými spisy zasvěcenců zachována zlatá nit mystického vědění a ve všech dobách u všech národů byli lidé, kteří přemohli svou zevní osobnost introverzí, obrácením své pozornosti a svých myšlenek ze světa vnějšího do svého nitra. V zevním světě nelze najít pravdu, neboť zevní svět je klamem, Májou. Jediný skutečný pramen pravdy je v našem nitru a kdo se k němu obrátí, kdo se nebojí pohledět vnitřním okem do své podstaty, kdo se žhavou touhou pátrá po věčné pravdě, tomu se jí dostane s naprostou jistotou. To se zve cestou mystickou.

Cesta mystická se zachovala pro nás v nejčistší podobě jednak ve staroindickém učení jógickém a dále v mystice křesťanské. Oba směry se vzájemně doplňují, neboť indická mystika učí o mystické koncentraci, čili o mystické technice, kdežto mystické spisy evropské nás poučují jednak o stránce morální, které je zde zapotřebí a jednak také o hlubokých mystériích božství, jichž se nelze dopátrat rozumem.

Náboženství, církve a ezoterika.

Náboženství – každé náboženství má svůj vlastní božský princip a všechna mají nějaký smysl. Umožňují lidem, kteří nejsou schopni myslet samostatně, o něco se opřít a pomáhají v rozhodujících životních situacích. Každé náboženství bylo založeno za určitým cílem, avšak základní pravdy jsou v podstatě všem společné. Náboženstvím myslíme jen čisté učení, nikoli církve či instituce.

Hlavním rysem křesťanství je láska a podle této nauky se člověk může vyvíjet pouze, miluje-li Boha a svého bližního a je tolerantní k názorům jiných. Základním principem Buddhova učení je moudrost jednající v duchu zákona karmy, snahou tohoto náboženství je zvládnout emoce. Primárním požadavkem hinduismu Šri Kršny je čistota a ukázněnost. Islám založený Mohamedem klade největší důraz na odvahu. Charakteristickým znakem pársistického náboženství Zarathušry je neposkvrněnost.

Náboženské nauky se většinou týkají metafyzických otázek, které na pozemské rovině nelze jednoznačně zodpovědět experimentálním důkazem. Každé náboženství má své světlé i stinné stránky. Nejlepší z nich si hledající ponechá a stinné pomine, nebude si jich všímat, ale ke všem bude mít náležitou úctu. Oficiální dogmata církve ho neuspokojí, proto se snaží hlouběji vniknout do božího stánku, což je také účelem duchovního vývoje.

Fanatiky nebo ateisty ve svém nitru nanejvýš polituje, aniž by to dal najevo. Každý nechť se drží toho, v co věří, co ho činí šťastným a spokojeným. Kdyby každý dbal této zásady, nevládla by ani nenávist, ani církevní rozepře a všechny duchovní směry by vedle sebe svorně prospívaly. Ve své podstatě všechna náboženství učí totéž – jedinou pravdu. Obsah je stejný, podání je rozdílné. To platí pro náboženství, ne pro církve. Církve jsou dílem člověka a proto jako vše lidské jsou nedokonalé a zatížené chybami. K povaze každé instituce patří hromadění moci, ale moc je nepřítelem každého náboženství.

Náboženství vázané k poznání, jako například hinduismus a buddhismus, je v této rovině mnohem vyspělejší doktrína, nežli křesťanství a islám. Ve starých křesťanských klášterech bylo pěstováno duchovně hermetické vědění, tehdy tam křesťanství i po stránce poznání utěšeně rostlo. Kněz původně nebyl produktem kněžského vzdělání, ale výsledkem zasvěcení do mystérií lidské existence. V tom případě se pak stával pontifixem – stavitelem mostu, který připravuje cestu zpět k původnímu základu, do Jednoty.

Do každé oblasti byli vyslány duchovní bytosti a tak vznikla různá náboženství. Náboženské vědomí má u většiny lidí silně infantilní rysy, stejné jak u příznivců tak i u odpůrců náboženství. Náboženská mravouka ne náhodou začíná výčtem nejhrubších závislostí člověka. Všechna současná náboženství jsou znehodnocená rysem fanatismu; lidé se modlí k určitým symbolům směrem ven, ne dovnitř a nerozvíjejí svou duchovnost. Kdo skutečně pochopí náboženství, ztratí agresivitu vůči lidské společnosti.

Duchovní civilizace nepotřebuje techniku, k tomu jí slouží rozvoj duchovních sil. Avšak fyzické tělo, jako nosič duchovních vibrací, potřebuje ke svému životu čistý vzduch, čistou vodu, potravu, zemi. To vše technická civilizace ničí, proto je jen slepým ramenem vývoje. Pokud lidstvo samo neučiní krok k obnově čisté přírody, bude k tomu donuceno donucovacími prostředky Univerza, neboť vývoj lidstva je od počátku řízen a usměrňován.

Ezoterika poskytuje prostor všem vyznáním a směrům víry, neboť ezoterika ukazuje pravdu a zákon, který stojí v pozadí všech podobenství a obrazů. Naproti tomu církev nemá místo pro ezoteriku, jelikož lpí na konkrétním; malé není schopno pojmout velké. Scholastický přístup k poznání je založen na tom, že v některé knize, či knihách je napsána celá Pravda a co v nich napsáno není, Pravdou být nemůže. To je strnulost a neschopnost vývoje poznání. Nepřipuštěním vývoje duchovního poznání způsobily církve zaostávání duchovního poznání za rozumovým. Chtějí evangelizovat racionálně vyspělého člověka tím, čím byl evangelizován otrok v Římě a negramotní lidé ve Středomoří. Ony chtějí poselství evangelia uchovat, správce stvoření ale žádá od nich je rozvinout. Scholastikové v církvích se soustřeďují na opakování dogmat, které si odhlasovali na koncilech a které tímto aktem považují za jediné duchovní pravdy.

Další druh scholastiků, nositelé vědeckého názoru, memorují jinou sortu dogmat, vědecké pravdy. Vědecké poznání je sice objektivní, ale současně jednostranné, zachycuje, a to ještě nedokonale, pouze jeden rozměr skutečnosti, hmotný, který vydává za jediné a celé poznání. Právě tím, že svou polopravdu vydává za celou pravdu, tím se stává lží. A to je ten kámen úrazu. Celé naše školství preferuje rozumářské dogmatiky, scholastiky rozumového poznání. Důsledkem je pak nerozvíjení duchovnosti, to je tvořivosti žáků, pouze memorování vědeckých dogmat, často již zastaralých a překonaných.

Mystika, Desatero a Mýty

Mystika myšlena ve smyslu mimosmyslového spojení s duchovní dimenzí. Je nutno přesně rozlišovat slovo mystika a mysticizmus. Mystika je cesta k Bohu a mysticizmus je nekonečné bludiště prázdných fantazií, ze kterého není východu. Celá otázka mystiky spočívá v přesunutí vědomí z mozku, tedy z dočasnosti a tělesnosti, do  srdce duchovního Já, které sídlí uprostřed prsou, tedy do vědomí věčnosti. Mystiku proto nelze pochopit zevním rozumem, ale jen vědomím vnitřního člověka v nás. Cesta mystická není tedy věcí rozumu, ale citu. Jakmile člověk poznává náboženství, uvolní se do jisté míry jeho vůle a svoboda vůle vzrůstá s jeho duchovním vývojem.

Nejvyšší náboženskou formou je mystika, v níž si člověk bezprostředně uvědomuje, že kráčí k Bohu, aby se s ním spojil. Způsob duchovního vývoje je odedávna stejný, mystické stavy dějí se u každého stejně, ať použil těch či oněch prostředků. Ale příprava k cestě a způsob, jak k ní mystik přistupuje, mohou být různé. Naše cesta mystická je jen jedna z mnohých cest osvobození od hmoty ke splynutí s Bohem. Západní prostředky musí být mírné a pomalé, jednak by se žáci uváděli do nebezpečí a jednak by ničeho nedosáhli; mnohé indické způsoby jsou pro nás Evropany příliš násilné. Mystická cesta je dílo nadlidské a proto ho člověk nemůže provést sám. Kdyby Bůh nepodával člověku ruku, bylo by vše marné. Je třeba mít jen víru a nestarat se o zítřek, neboť Otec nebeský ví zajisté, čeho nám je potřeba a náplň Jeho darů je nevyčerpatelná.

Máme být pamětliví slov Kristových: Hledejte království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno. To neznamená, abychom složili ruce do klína, nýbrž abychom, potřebujeme-li pomoci, spoléhali se jen na Boha a nikoli na lidi. Kdo se stará více o pozemské než o duchovní, toho duchovní život se nemůže vyvinout. Mystik se bude ve své představě přibližovat Bohu všeláskou. Jogín sleduje ponejvíce jeden božský aspekt: Bhakti-jogín jde cestou lásky a oddanosti, Radja-Hatja-jogín jde cestou ovládání a vůle, Djnana-jogín cestou moudrosti a poznání. Jóga je cesta. Mág dosahuje spojení s jinou dimenzí pomocí rituálů, gest a podobně. Každý rituál má svůj účel: v křesťanství symbolizují tři prsty svatou Trojici, také mše je magickým obřadem, též kreslení magického kruhu v pohádkách i v životě, ochranná mandala, svatební obřad, rituál Hippokratovy přísahy apod. Nehmotné dimenze používají jako svou řeč různé symboly.

Zasvěcenci – adepti či osvícenci – jsou dokonalí lidé, kteří před mnoha tisíci lety byli jako jste teď vy. Naučili se všemu, čemu se měli na světě naučit – dokončili cyklus životů na fyzické rovině. Protože milují lidstvo jako celek, rozhodli se zůstat ve spojení s touto planetou a napomáhat jejímu vývoji. Také se jim někdy říká Učitelé, nebo Mistři, protože mají žáky žijící na světě, zdaleka ne dokonalé. Žáci jsou po mnoha životech naplněných prací a učením zralí pro iniciační obřad. Naučí se kontinuitě vědomí na všech rovinách – hmotné, astrální, mentální. Jejich úkoly jsou obtížné a namáhavé, vzdávají se mnoha věcí, kterými by se rádi na světě zabývali. Místo toho se učí pomáhat ostatním, což dělají nesobecky a jejich jedinou odměnou je, že se smějí ve spánku stýkat s dokonalými lidmi, pro něž pracují a učí se.

Desatero4 tisíce let starým zákonem Desatera je dáván lidstvu návod, jak se vcítit do všech starých zkušeností, které byly formulovány dávnými proroky a citem z nich vyjmout jejich duchovní podstatu – ony jsou živou vůlí Podstaty světa. Jen jejich pochopením a žitím projdou lidé, rody a národy vodami stoupající potopy. Je to potopa jiná, nehmotná, duchovní. Jejím smyslem je zachránit ty, kteří jsou živí v duchu, to znamená, že mají schopnost vyciťovat. Všechna základní přikázání světových církví jsou jen zašifrované koncepce výstavby světa a pravidel našich vzájemných vztahů s nimi. Člověk je buňkou jednotného organismu lidstvo, které je zase součástí většího celku vesmír. Každý člověk a jakékoliv události, které nás třeba i vyvádějí z rovnováhy, jsou částí vesmíru a proto se náš vnitřní stav musí vždy maximálně blížit ochotě ke smíření.

Bože! Já jsem se musel asi něčím provinit. Nevím, co špatného jsem komu udělal, ale asi se to stalo a já na to nemohu přijít. Odpusť mi mou vinu. Dovol mi, abych se rozpomněl, abych pochopil a abych se podobným chybám dokázal v budoucnu vyhnout. Jedinou záchranou národů je rozvinutí duchovnosti člověka, to je vnitřní vyciťování správnosti – Boží vůle. Boží vůle je vše, co se s člověkem děje a co ho potkává, pokud si to nepřivodil vlastní vůlí. Vnitřní vyciťování správnosti, zákonů  a Řádu vesmíru, je pak průvodcem mezi žernovy Božích mlýnů, čili zákonem Karmy. První tři přikázání znamenají v podstatě Miluj Boha, čtvrté až desáté přikazuje Miluj bližního svého.

Jestliže chceš být ochráněn před veškerými trampotami a před všemi krutostmi, abys měl úspěch v každém dobrém slově i činu, kráčej podle přikázání.

Mýty – obsahují informace, které byly tak důležité, že byly ústně předávány z generace na generaci, aby lidé na pozemské rovině mohli žít a přežít, neboť vstupem lidské duše a ducha do hmotného bytí se jeho dříve široké vědomí o kosmu zužuje na vědomí hmotou a časem omezené. Dokud člověk znovu v sobě nerozvine vědomí kosmické, do té doby je v ohrožení a je mu z kosmu posílána pomoc, zejména zrozením vyspělých duchů, kteří jako učitelé, buditelé, proroci a Avatarové, ho seznamují se zákony a Řádem kosmu. Lidé ve své nevědomosti a omezenosti hmotou a dočasností tyto osobnosti zavrhují, upalují, oslepují, pronásledují, vyhánějí a zesměšňují. Až po dlouhých strádáních, bolestech, nemocech, pohromách, když stojí na samých  hranicích vlastní zkázy, se k nim vracejí, objevují dávné Pravdy a Řád a donuceni okolnostmi začnou se jimi řídit. Málokdo z lidí tak činí dobrovolně. Všechny pověsti, mýty, báje, náboženství a lidová moudrost slouží k řešení světových záhad a vše má základ ve vnuknutí zasvěcenců.

Co je obsaženo v moudrosti, v mytologiích, náboženstvích a lidových pohádkách, to se tam vžilo z nitra. Staří zasvěcenci se domnívali, že nelze říci celou Pravdu všem a stejným způsobem a proto skrývali svoje vědění v závoj alegorií; tak byly vytvořeny mytologie. Legenda je často pravdivější než historie, neboť nevypráví jen fakta, často neúplná a překroucená, ale vyjadřuje samého génia velkých lidí a národů. Evangelium není jen pouhým vyprávěním toho co bylo, je nejvyšším zjevením toho, co je a věčně bude.

Evoluce a civilizace.

V základě vesmíru leží informační procesy. To, čemu říkáme vesmír, vzniklo jako důsledek vyčlenění dvou složek z jednotné Podstaty. Jednou složkou je hmota, druhou informační pole. Podmínkou existence protikladů je jejich neustálá přeměna jednoho v druhý, kdy pole se snaží stát hmotou a hmota polem. Nahromaděná energie ve hmotě se projeví přechodem ve složku informační, kvantita se změní v kvalitu. Proces může probíhat jako zvýšení hustoty hmoty, zvýšení její váhy nebo vznik složitější informace. To, čemu říkáme duch, se nalézá jak nad informačním polem, tak nad hmotou.

Smyslem existence sluneční soustavy je vytvoření ještě složitějších prvků, na nich vzniknou komplikované informační struktury organického původu, jako nový stupeň informační hustoty. Smyslem jakéhokoli hvězdného systému je, aby v něm vznikl život. Procesy, k nimž dochází v nitru hvězd a uvnitř živého organizmu jsou obdobné. Jsou to procesy přeměny energie ve hmotu a naopak. Vývoj probíhá kyvadlovitě – orientace se mění směrem od informační jednoty k fyzickému dělení. Jakýkoli objekt ve vesmíru lze považovat za proces a každý proces je objektem. V každém procesu a objektu probíhají kyvadlové procesy od informační jednoty k fyzické diferenciaci a ta musí přesně odpovídat duchovní Jednotě.

Fyzické oddělení musí být kompenzováno duchovní jednotou. Sluneční soustava na jedné straně směřuje k maximální fyzické diferenciaci a na straně druhé k informační jednotě. Cílem soustavy je podpora souladu chování části se zájmy celku. Čím vyšší jsou energetické možnosti článku, jedné části, tím více se musí orientovat na centrum. Proto je nezbytné vyřazování všech článků, které porušují jednotu soustavy. Chování části musí odpovídat informačním strukturám celého organizmu. Život na Zemi vznikl jako jediný organizmus, takto stále existuje a sám sebe řídí soustavou autoregulace, která se realizuje na informačně energetické úrovni.

Informační pole, program, je ve vztahu ke hmotě, k tělu, prvotní a určuje jeho osud, charakter i fyzický stav. V oblasti zdraví člověka je pak duchovním zdravím informačního pole určováno zdraví fyzického těla. Z čehož plyne, že hlavním předpokladem fyzického zdraví je znalost a respektování informačního pole vesmíru, zákonů jednoty a lásky. Hmota, čas a prostor jsou vnější formou, informace a duch obsahem. Obsah je realizován formou, forma rozvíjí obsah.

Dnes rychlost procesů ve vesmíru velmi vzrostla. Otázky fyzické adaptace souvisejí především s informačními a duchovními strukturami člověka. Když příroda vybavila tvory vyšší fyzickou obranou, jako krunýř želvy, či zvýšila váhu dinosaurů, jejich duchovní vývoj se zastavil. Přežívali vždy ti nejméně fyzicky chráněni, ale nejlépe duchovně vybaveni, ti, kdož byli připraveni změnit svou psychickou strukturu a chování v souladu s nastalými procesy ve světě.

Lidský život jako mikrokosmos je odrazem života vesmíru, makrokosmu. Proces sbližování s vesmírem je to, čemu říkáme kultura. Procesu osamostatňování se říká civilizace. Z kultury se rodí civilizace. Civilizace kulturu nejprve odhazuje a pak ve snaze nezahynout se k ní vrací. Pokud k návratu ke kultuře nedochází na potřebné úrovni, vede to k zániku civilizace. Odmítání tendence k jednotě a odmítání emoce, která ji ve vesmíru realizuje – lásky jako síly soudržnosti a přitažlivosti, vede k zániku civilizace. Harmonie se vytváří skrze jednotu.

Základem dnešní civilizace jsou světová náboženství, ta stála u jejího zrodu, tedy soustavy orientující síly člověka na formování a rozvoj jemných duchovních struktur. Člověk obeznámený byl po celá staletí spolehlivě chráněn přikázáními lásky a dobra, která uchovávala zdraví jemu i jeho dětem a v podstatě zajišťovala další rozvoj civilizace.

Etika a hygiena duchovního života dnes má být výsledkem hlubokého chápání světa a jeho zákonů. Východisko ze všech současných krizí je v tom, že musíme se naučit spojovat polaritní pojmy a vytvářet novou, vyšší rovinu vědomí, nejít znovu do opakování polarit jako je materialismus – idealismus, racionalismus – iracionalismus, náboženství – věda, logika – intuice, oduševnělost – prakticismus. Tyto protipóly stojí proti sobě jen zdánlivě, v čase. Ve věčnosti tvoří dokonalou jednotu a je jen na nás vybrat z obou polarit to nosné, co se osvědčilo, jít cestou syntézy obojího, a vejít na novou, vyšší hladinu vědomí a bytí. V hierarchii hodnot musí být dána přednost duchovnosti, až po té praktičnosti, nejdříve byl vesmír, až po té civilizace. Stvořitel, Bůh, je tvůrcem a hybatelem všeho, civilizace je až druhotná.

Ideály a přikázání, jimiž žili lidé po tisíce let, jsou dnes zapomenuty a odsunuty jako pověry a předsudky. Protože dnes chování lidí neblokuje odpovídající světonázorová orientace, etika či dodržování biblických přikázání, zásoby pozitivní karmy lidstvo i většina jedinců vyčerpali. Civilizace, které vyčerpají zásoby vlastní duchovnosti, ničí nekontrolovatelně sebe i vše ve svém okolí. Duchovní rozpad postihuje vše, hlavně postihuje děti a vnoučata, potomstvo. Z hlediska fungování karmického mechanizmu zlo je destrukce, dobro tvořivost. Podle toho se člověk může zorientovat i při hodnocení politických stran, jejich programů a vůdců, zda tvoří či ničí, zda budují či jen vše kritizují, aniž něco pozitivního vytvářejí.

Hladina duchovnosti, mravnosti musí být vždy vyšší, než úroveň lidských schopností a možností, jinak jsou zneužívány a slouží nejprve k ničení a až po mnohých zlých zkušenostech k tvoření. Největším problémem současného lidstva je bezduchost. Současný svět žije výhradně potřebami ega. Co nepřináší okamžitý prospěch, je odmítnuto. Zvlášť vysoká míra agresivity je obsažena v západní  masové kultuře, budující na zásadách konkurence a propagace síly. Velmi nebezpečná je podvědomá agrese pro mladé, zvláště pro těhotné ženy, neboť co vidí, slyší a cítí budoucí matka, podstatně ovlivní její dítě, příští generaci. Dříve společnost matky chránila před vším nedobrým. Vysoká úroveň podvědomé agrese, tolik sycená masmedii, vnesená do informačního pole Země, bývá příčinou řady globálních přírodních katastrof. Zásoby pozitivní karmy lidstva jsou již vyčerpány a jen osobní usilování každého jednotlivce o duchovnost bude určovat jeho stupeň imunity. Imunita je ucelenost, kvalitativní úroveň sféry tvořená jeho biopolem.

Evoluce je vývojem k pravdě. Jednota je nejvyšší pravdou. Evoluce je proces, který lze vědomě řídit – vědomou volbou principu, který proces řídí. Evoluce není přímka. Vyspělá technologie bez vyspělého duchovního myšlení vede ke zkáze, nikoli k pokroku.

Na Zemi jste již jednou zažili, co nespoutaná technologie přináší – naprostou katastrofu. Atlantida... Byli jste kdysi mnohem dál, ale zničili jste se. Dnes děláte totéž. Jedině primitivní společnost považuje regresi za progres. Vaše společnost se pohybuje dozadu – před 80, 90 lety bylo na vaší Zemi více soucitu a porozumění, než dnes. Společnost, která se stává nástrojem své technologie, zničí sama sebe. Nejdůležitější je rovnováha mezi technologií a kosmologií života. Například vaše znalosti o atomové energii a jejich zneužití stačí k tomu, abyste vyhodili Zemi do povětří. Nebudete-li opatrní, vaše genetické inženýrství způsobí největší katastrofu všech dob. Vyrábíte léky, které nahrazují přirozené obranné látky ve vašem těle a tak posilujete viry, které jsou tak odolné, že mohou vyhladit celé lidstvo. Porušujete přírodní rovnováhu, ničíte si své přirozené životní prostředí. Máte stejné problémy, jaké jste měli po celá staletí. Násilí prezentujete jako zábavu a ještě posadíte své děti před televizi, kde vidí samé násilí.

Evoluční proces je věčný a nemusí to vždy být vývoj kupředu, může to být i vývoj zacházkou i vývoj regresní. Vyspělé duchovní bytosti spolupracují, jdou cestou spolupráce, nikoliv konkurence. Když jeden prohraje, cítí a vědí, že všichni tím ztrácejí. Všechno sdílejí, nikoho nenapadne něco hromadit. Nemají žádné zákony ani vlády, mají rady starších. To nejsložitější je obvykle to nejjednodušší. Proto ty nejvyspělejší bytosti žijí tím nejprostším způsobem. Proto jsou nejvyspělejší systémy naprosto jednoduché. Vysoce vyspělý právní systém nevyžaduje prakticky žádnou správu.

Jste teprve na začátku vrcholu lidského vývoje, vaše nejkrásnější ideály jsou ještě nevyjádřeny, vaše nejkrásnější vize nerealizovány. Dnes máte možnost vyhnout se chybám, které jste prožili v dávné minulosti, dnes máte možnost obnovit to nejkrásnější ze své minulosti. Chcete být šťastní? Nechtějte, ale buďte! Buďte šťastní. Buďte moudří. Buďte milující. Vaše budoucnost, váš další vývoj závisí na tom, jakou cestu si zvolíte. Na každém dalším kroku plně závisí  vývoj jednotlivce i celé společnosti.

Jsi stvořitel i stvoření. Proces, kterým jsi ty a Já, je věčný. Probíhá automaticky, nepotřebuje tvou pomoc. Jestliže se uvolníš, přestaneš si překážet. Život ti připraví různé události, ale jen ty rozhoduješ o tom, co znamenají. Všechno je energie. Nic nemá smysl samo o sobě. Nejenže interpretuješ energetické podněty, ale také je produkuješ. Jsi stvořitel i stvoření – otázka je, zda konáš vědomě či nevědomě. Zda svůj život aktivně řídíš, nebo se jím necháš jen pasivně unášet ode zdi ke zdi.

Člověk boží.

Člověk je vtěleným božským duchem. Cestu k nejvyššímu božství musí nastoupit od nejnižší úrovně, aby v sobě mohl dosáhnout uskutečnění Boha, k jehož obrazu byl stvořen. Dosažení stavu božství-Kristovství je pro člověka nejvyšší cíl. V pravém nebi nebyl nikdy nijaký anděl, aby nebyl dříve na nějaké Zemi člověkem. Co si dnes lidé mylně představují pod anděly, kteří byli dříve stvořeni jako čistí duchové, není nic jiného, nežli činné síly a boží moci, jimiž působí všudypřítomnost boží. Každý člověk je co do své duše povolán státi se pravým andělem božích nebes. Tato Země, v celé nekonečnosti jediná, má určení nosit boží děti pro plození a výchovu podle věčného Řádu Boží lásky. Na všech světech vědí mudrci, skrze jim se zjevující vyšší duchy, že v dalekém tvůrčím prostoru existuje svět, Země, na níž jsou lidé Božími dětmi, kde prodělávají vývoj v boho-člověka.

Forma člověka je hraničním a závěrečným kamenem všech forem a jeho podoba je pravá podoba nebe. Neboť celé nebe, jehož hranice zná jen Stvořitel, je také člověkem a každý spolek andělů je rovněž zcela dokonalým člověkem. To je velké tajemství Boží. Bůh sám je nejvyšší a nejdokonalejší věčně věčný Pračlověk ze sebe sama. Vše tedy bere původ a vytváří se z jednoho Božího prabytí, až se to stane podobným prapodstatě Pračlověka. Člověk je tedy nejprve člověkem z Boha a potom teprve člověkem ze sebe. Když se stává ze sebe samého člověkem v Řádu božím, pak je dokonalým člověkem a teprve tím dospívá k pravé boho podobnosti. Dospěl-li k ní, pak trvá jako bůh ve věčnosti a stává se tvůrcem dalších světů, bytostí, lidí.

Bůh stvořil lidi pro vyšší a věčný život a ponechává je na této Zemi jen tak dlouho, dokud neučinili nejnutnější zkoušku vůle, nebo alespoň průchod tělem. Stvořil lidi jako sobě podobné obrazy, postavil je do života jako své pravé děti, obdařil je podobnou tvořivostí, aby se vzdělali zcela svobodně a ze své vlastní vůle a síly až k nejúplnější boho podobnosti. Proto není možné brzdit jejich svobodnou vůli, i když si momentálně ubližují.

Z lidí, kteří byli povoláni stát se dětmi božími, byl na Zemi uveden jen jeden pár a to byli Adam a Eva, a tím také započala duchovní výchova z nebe, která trvá posud. Skutečný člověk se může sám ze sebe až k úplné boho podobnosti vzdělat a Boha a jeho dílo poznat skrz naskrz a pochopit jeho účel, ale zvířecí člověk tíhnoucí jen k tělesnosti toho nebude schopen nikdy. Úkolem člověka je stát se vědomým si sebe sama, sebevědomým, tj. poznat sám sebe – to je vývojový proces.

Člověk žije ze dvou důvodů, které má jako prostředník spojovat: jednak je závěrečným kamenem vnějšího hmotného stvoření a je také počátkem čistě duchovního světa, jenž člověkem dosáhl prvního stupně úplně svobodného sebepoznání. Člověk je tedy na jedné straně koncem řetězu a na straně druhé počátkem a má v sobě svobodným vývojem nalézt správný spojovací článek obou konců řetězu. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka.

Při plnění druhého úkolu má člověk dosáhnout nejvýše možného svobodného poznání v poznávání Stvořitele a jeho díla a ve vývoji vnitřního člověka. Dokud byl tvar jeho duše tupý a nestaral se o duchovní, jen o hmotné potřeby, tak platilo u něj tudíž jen právo silnějšího. Božství chce, aby ho jeho stvoření nyní také poznalo a snažilo se z lásky, nikoli ze strachu a bázně k němu přiblížit. Jak to udělat? Božství se musí zastřít a musí svého tvora postavit do poměrů, které mu umožní svobodně ze sebe Božství uznat či neuznat. Při tom nemá vykonat žádný vnější nátlak, jinak by směr vůle neovlivnila láska, ale strach či bázeň. Duševnímu člověku proto přidává se vůdce – boží jiskra, duch, jenž se má s duší rozvíjet, více jí prostupovat a uvádět do veškerého poznání, jež je mu, jako univerzálnímu duchu vlastní. Tímto se zvnitřnělý člověk liší od zvířete a touto jiskřičkou danou od Boha je s ním v nejužším spojení, má ji udržovat a roznítit v plamének, ve Světlo, a pak může vnikat do všech tajemství a moudrostí Stvořitele samého. Stvořitel nechce člověka věčně vést jenom za ruku, chce mít v člověku pomocníka v dalším tvůrčím díle. To je účelem učitelského úřadu a cesta k tomu je dána univerzální naukou.

Člověk se musí oddělit od Boha, aby měl osobní a neodvislou existenci. Dítě přicházející na svět odděluje se od Božího lůna, aby přišlo užívat ovoce stromu vědění a těšit se ze své svobody. Bůh stvoření počíná, člověk sám má je dokončit. Všichni lidé mají být účastni Království božího v srdci a tím též na Zemi. Čím více duchů dokončí cestu tělem, tím více duchů chce, jako lidé, provést proměnu ze sféry moudrosti do sféry lásky. Vzniká tak na Zemi mocný nával a tím nastává vzrůst lidského pokolení. Neboť počet žáků se zvětšuje a není jiné školní budovy, nežli je právě tato Země. Na jiných světových tělesech duchům tam vtěleným zůstává vždy jakési rozpomenutí na stavy dřívější, a proto lidé tam jsou ze základu mnohem moudřejší a střízlivější, než lidé na Zemi. Ale za to také nejsou schopni takového pokroku do vyššího stupně svobodného života jako na této Zemi, kde mohou vzrůst až k úplné boho podobnosti.

Přirozený život na této Zemi se sice člověku dává, ale vnitřní život si musí každý vydobýt svou vlastní činností a prací na sobě. Cesta k životní dokonalosti je pro každého stejná, avšak nauka k získání vnitřního života nemůže být vnucována nikomu, protože by to neprospělo jeho duši.        Vůle ke hříchu nachází v člověku vždy velkou podporu a to v ponoukání a vášních jeho těla. Pro vůli k dobru nenachází ve svém těle žádnou podporu. Jedině ve víře a v lásce v jednoho pravého Boha ji nachází a také v naději, že zaslíbení Bohem mu učiněná dojdou úplného naplnění. Kdo nehledá vážně Boha a jde za choutkami těla a světa, ten ztrácí Boha a Bůh nedá znamení, jak daleko se odchýlil. Teprve když z vlastního popudu a potřeby začne hledat Podstatu světa, začne i Bůh se k němu blížit. Právě proto tě Bůh navštívil nouzí, abys ho v nouzi hledal.

Člověk nemohl být dokonaleji stvořen, má rozum, svobodnou vůli a vždy ho napomínající svědomí, a mimoto za všech dob a u všech národů Mnou vyslané moudré učitele. Věru, celá Země by neměla nikdy neúrodu, špatnou sklizeň, pusté pouště, vrtkavé počasí, kdyby lidé byli takovými, jakými mají být. Lenivost lidí je ta stará Satanova síť, do které se dávají co nejochotněji chytat na svou věčnou záhubu. Dobří budou vždy jakéhokoli soužení ušetřeni do té míry, do jaké jsou opravdu dobří. Ty, které Bůh miluje a které určil k velkým věcem v říši duchovní, zkouší také mocněji a silněji, nežli jiného, kterého určil pro malé věci. Proč jste však byli na této Zemi tak silně zkoušeni, poznáte teprve v jiném životě…

Člověk byl už od prvopočátku člověkem a vyloučil ze sebe celou zvířecí říši, aby se stal dokonalejším; celý vývoj děje se vylučováním hrubšího. Vývoj člověka byl možný jen tak, že se člověk stále více zjemňoval, podobně jako znečištěná voda se zjemní tím, že se hrubší látky usadí na dně, jemnější substance zůstane nahoře. Lidé postupně vyloučili ze sebe nerostnou říši, říši rostlinnou a zvířata. Na každém stupni vývoje musí být vyloučeny bytosti, aby člověk mohl postupovat výše. Tyto bytosti klesly dolů, abychom se my mohli vyvíjet. Co je v prostoru vedle sebe, to má jednotný původ a oddělilo se pouze ve vývoji. Později, až člověk překoná zlo, bude moci přistoupit k tomu, aby vykoupil padlé bytosti, na jejichž účet se vyvíjel. To je smysl vývoje. Člověk měl kdysi všechno v sobě. Jsme jednotou se vším, cokoli nás obklopuje. Celý vývoj se odehrál oddělováním. Je však třeba rozlišovat mezi vývojem duše a vývojem jejího nositele, tj. rasy, plemene.

Člověk je teprve na počátku svého rozvoje, každý je jiný, každý má svou cestu, nemůže obsáhnout vše v jednom čase. Je třeba vidět sebe v celku a ne sebe jako celek. Na tomto světovém tělese jsou určeni lidé, aby se stali ze sebe samými pravými Božími dětmi. Aby se jimi stali, musí v tomto světě nebe a peklo bydlet pod jednou střechou. Kdo má dosáhnout nejvyššího, musí být také nejnižším. Bez boje není vítězství, kdyby nebylo údolí, nebylo by ani hor. Každý, kdo má vyhrát, dostane nejdříve natlučeno. Aby bylo možno dosáhnout nejvyšší činnosti, musí být dopuštěno nejsvobodnější pole vývoje i k uchopení neřesti hluboko až po nejhorší peklo. Abyste mohli dosáhnout toho nejvyššího, musí být mezi vámi i to nejnižší. Aby bylo lze dosáhnout extrému, nutno se napřed odpoutat od opačného extrému. Na Zemi je člověku dáno projít všemi údolími i vrcholy života.

Člověk jako trojjediná bytost se často rozhoduje na všech třech rovinách zároveň. Když zájmy těchto tří úrovní nejsou totožné, tvůrčí proces odehrávající se na všech úrovních produkuje pak různé výsledky. Je-li však člověk harmonizován a jsou-li jeho přání ve vzájemném souladu a řádu, pak dokáže úžasné věci. Rozhodování závisí do značné míry na tom, z jaké úrovně vychází. Proces rozhodování zahrnuje různé podúrovně; tak např. mysl funguje na jedné ze tří úrovní: logické, citové a intuitivní; někdy též na všech zároveň, což může vést k vnitřním konfliktům. Není neobvyklé, že tělo chce něco jiného, nežli mysl a ta zase něco jiného, než duch v nás.

Proč žiješ a trpíš, člověče? Protože jsi se dostal na toto jedinečné místo ve vesmíru, kde probíhá vývoj člověka-zvířete v člověka-boha. Všichni jste bohové…, jenže o tom ještě nevíte. My lidé, nejsme na planetě Zemi doma, mnohé jsou příbytky boží, jsme zde ve škole, proto život zde je těžká a strastiplná cesta, zejména pro ty, kteří ještě duchovní nauku neznají. Naše individualizovaná duše s věčným duchem obléká si hmotné tělo, dočasné a smrtelné, od narození do smrti vždy nové a jiné, odlišné od toho minulého i budoucího. Stejně tak osud, úkoly a prostředky k němu dané, stejně jako přebytky a dluhy z minulých životů, příbuzné i známé, přátele i nepřátele, události, které nás mají potkat, osobní, generační, celosvětové.

Tělo má člověk od narození do smrti zcela jiné, dle karmy a jiné bude mít v příští inkarnaci. Individuální duši, psychiku, soubor individuálních duševních a charakterových vlastností, si člověk vytváří a zdokonaluje od doby, kdy dostal první jméno, kdy se odlišil jako individualita od svého druhu. Vyšší část duše tvoří kontinuální individualitu přes řetěz inkarnací v lidském těle. Nižší část duše se rozpouští ve své elementy-živly ve stavu zvaném očistec. Vyšší duše, což je v podstatě jemná a nejvyšší energie, udržuje a vytváří vědomí jak individuální, tak kolektivní; tyto vibrace mající individuální zabarvení, tvar i vůni, jsou obalem-šatem pro Ducha. Duch je jen jeden, nedělitelný, věčný, absolutní; dosahuje nejvyšších vibrací, nejintenzivnější světlo, prostupuje vše, oživuje hmotu, vytváří vědomí absolutní. Duch prostřednictvím nejvyšší duše může se projevit a působit v časoprostoru, tedy ve hmotě.

Ten, který povolal naše duše k životu, stanovil i vývojovou cestu i cíl cesty. Rodiče dávají nám hmotná těla, do kterých povolané duše vstupují a jemnějšími a vyššími vibracemi duševními a duchovními oživují hmotné tělo a přinášejí si svůj individuální program, tj. osud od narození do smrti, charakterové vlastnosti a schopnosti a dovednosti potřebné k plnění programu. Dáno je čím vším má člověk projít, na člověku je, jak to vše naplní a provede. Duch tělo oživuje a když po získání zkušeností v těle s hmotnou dimenzí odchází, hmotné tělo se rozpadá, ale zkušenost individuální duše se ukládá; poznáním síla duše roste a mohutní a až po eónech věků podobá se tomu, z něhož povstala.

Jen si vůbec na ničem nezakládej, neboť vše, co je tvé, je špatné – to dobré patří někomu jinému, jen málo má člověk ze sebe sama. Střez se především moudrosti světa. Kdekoli vzdělání rozumu předchází před vzděláním srdce, tam je vzdělání zvrácené a je mnohem temnější a horší, nežli to, co světská moudrost zve hloupostí. Moudrý člověk může být poznán a chápán zase jen moudrým.

Způsobem lidské existence má být láska, která člověka vede k věčnosti, jednotě a proto člověk nesmí v sobě zabíjet lásku a vázat ji na něco pozemského, dočasného, konečného. Když o nějakém člověku přemýšlíme, vzniká mezi námi energetický most a probíhá výměna energie a informací v jemných hladinách v informačním poli. Proto je každé negativní myšlení energetickým tokem, které může uškodit, nejprve tomu, na koho myslíme a pak zpětně i s úroky na nás.

Člověk je složitá energeticko informační soustava, která se skládá jen z několika procent fyzického těla a k němu se vážícího vědomí ve smyslu zevního rozumu a z 92 – 95 % informačních vrstev pole podvědomí. Lidské energeticko-informační pole zaujímá celý vesmír, nahoru a dolu od fyzického těla se šíří do nekonečna. Svým tělem a nižší duší je člověk součástí hmotného stvoření, ale svým duchem a vyšší individuální duší, tedy svou podstatou, je zasazen v nehmotné duchovní dimenzi, ve věčnosti bez času a prostoru. Člověk tedy musí, aby se mohl harmonicky rozvíjet, respektovat hlediska obou těchto dimenzí a nečiní-li tak, nastávají mu potíže.

Tvá existence, člověče, je vesmír v mikrokosmu. Tvoje tělo tvoří energie, která je soustředěna kolem sedmi hlavních energetických center neboli čaker. To, co stimuluje nižší čakry, neuspokojuje čakry vyšší – čím výš zvedneš hladinu životní energie v sobě, tím vyšší úrovně vědomí dosáhneš. Tělesné pudy jsou vázány ke spodním čakrám a jsou jen součástí složité soustavy přirozených reakcí. Jsi trojjediná bytost těla, duše a ducha se sedmi hlavními čakrami – a reaguješ-li všemi třemi svými úrovněmi a čakrami zároveň, pak prožíváš vrcholný zážitek, po kterém všichni toužíte a pro který jste byli stvořeni.

Nereaguješ-li celou svou bytostí,všemi svými úrovněmi, pak jsi méně, nežli ve skutečnosti jsi.

Člověka můžeme na pomyslném vývojovém žebříčku rozdělit do čtyř stupňů. Průměrný člověk se vyznačuje svým intelektem. Genius se vyznačuje svou intuicí, pozvedne své vědomí ze světa účinků do úrovně příčin. Čerpá z pramenů kauzální úrovně a projeví tuto sílu svého vědomí jako intuici. Prorok projeví všechny předchozí stupně, navíc je vědomý na úrovni božské moudrosti a univerzální lásky. Láska univerzální vždy dává a nikdy nebere, vyzařuje z vědomí božské všejednoty. Člověk božský je nejdokonalejším projevem božím, stal se plně vědomým, zažívá a vyzařuje božské tvůrčí síly v jejich prvotních, netransformovaných vibracích a frekvencích. Je to jediný živý tvor, který je ve svém vědomí totožný s Bohem a vyzařuje tuto sílu božského vědomí ze svého kosmického, vesmírného vědomí. Žádný jiný tvor by tuto sílu vědomě neunesl. Proto člověk musí projít dlouhou a těžkou cestou svého vývoje.

Duchovní vývoj lidstva a člověka.

V božím plánu existují dvě působící síly: síla extrovertní, odstředivá, od Podstaty světa oddělující a introvertní, dostředivá, s Bohem nás spojující. Jedna nás tlačí ven, jenže venku člověk nevyhnutelně trpí a tak nakonec vítězí síla introvertní. Člověk odloží svůj omyl a nevědomost a stane se vědomým spolupracovníkem Stvořitele. Lidské civilizace a státy prodělávají tak svůj vývoj podle konceptu věčnosti. Podstatou dějin je vývoj lidstva. Podstatou vývoje či pokroku je poznávání objektivních zákonů. Chce-li člověk pochopit zákony lidské společnosti, musí nejprve poznat její základní jednotku – člověka.

Člověk je víceúrovňová bytost: v bytosti člověka se setkávají tři typy energií: hmotné, duševní a duchovní. V člověku se tak prolíná nebe a země – pouze prostřednictvím člověka se může manifestovat duchovní rozměr ve hmotné existenci. Pouze tento navazující a vzhůru po vertikále vedoucí systém dává smysl bytí bytosti zvané člověk. Vzhledem ke třem typům energií člověka, vývoj člověka a společnosti je uskutečňován též třemi stupni vývoje: fyzickým – rozumovým – duchovním. Lidé žijící na Zemi náležejí do vývojových stupňů nesmírně různých, které počínají od polo-zvířeny až do stavu andělských svatých a odtud až do božského království genia.

Kulturní národ lze nejsnáze posoudit z jeho výplodů uměleckých, neboť podávají obraz toho, co se zrcadlí v duši národa, v jeho cítění, myšlení, jednání. Kdekoli je nějaký obraz, musí být i duchovní originál, stejně jako stín předpokládá předmět, který stín vrhá. Krása zjevuje Boha. Krása je ideálem a ideál je pravdivý, pokud se uskutečňuje. Božská moudrost ukazuje uměním cestu, ukazuje co má rozum dělat a činit a jak má hledat. Umění je nástrojem božím, kterým pracuje boží moudrost. Čím hlouběji je některý člověk od Boha poučován, tím hlouběji vidí do zázračného díla božího v umění, neboť veškerá užitečná umění jsou projevena z boží moudrosti. Patří k řádu zevního života a nádhernému projevu božské moudrosti a vševědoucnosti. Dnes zpětně můžeme oceňovat umění podle ideálu antické krásy a srovnávat se současným uměním realistickým, tedy vyjádřením toho, co vidím. Co vidí mé já nižší a co vidí mé Já nejvyšší, dle vývoje každého.

Na Zemi je cesta těla velmi obtížná. Bytosti se musí vzdát všech vzpomínek na svůj dřívější stav a začít od počátku zcela nový životní řád a životní školení, které je jen na Zemi tak jedinečně stanoveno, že jím může každý člověk vzrůst až k nejúplnější boho podobnosti. Proto na Zemi může být vtělena jen taková duše, která pochází z nějakého slunce, anebo pochází z této země, avšak prošla napřed třemi přírodními říšemi. Na žádném jiném světovém tělese není proto ani jedna stotisícina druhů, jako jich je na Zemi v každé z jejích tří říší.

Počet zvířat je tak nekonečně velký proto, aby byla umožněna co největší různost vyvíjejících se charakterových vloh. Zvířata jsou však pod zákonem musu. Je-li vyvinuta nejvyšší zvířecí inteligence, nezáleží na vnějším tvaru, ale na duševním vývoji, pak mohou tyto inteligence splynout v duši lidskou. Je posloupnost nižších ve vyšší životy. Všechny bytosti, počínajíc nejmenším tvorem, tvoří vzestupnou stupňovitou řadu tak, že jeden stupeň doplňuje vždy druhý stupeň, poskytuje větší dokonalost a tím může vyvinout větší inteligenci. Jedině tato Země je určená nosit děti Boží, pro plození a výchovu podle věčného Řádu Boží Lásky. Karmickými následky svého chování jsou vychováváni lidé, národy i civilizace.

Kdyby nebylo souvislostí věcí lidských s věcmi kosmického významu, nespěchalo by se tolik s výchovou člověka. Průvodním jevem rychlého vývoje je obtížnost, tíseň, zápas se vším, co člověka láká ke hmotě, tělesnosti. Lidé ještě nevědí, že co se děje ve světě lidském, projevuje své následky i ve vývoji zvířat, zasahuje i do říše rostlin a odtud až do nitra Země. Obrazně řečeno, člověk Zemi zvedá na vyšší nebo stahuje na nižší stupeň vývoje. Zlem vycházejícím z člověka mohou se vychylovat i nebeská tělesa ze stanovené dráhy. Ulpění na hmotném vyvolalo těžké vývojové cesty člověka, dalo hrubý projev jeho myšlení a cítění. Lidstvo dosud neuznává a nezkoumá působení svých mentálních energií na prostor, věci a bytosti. Neví, jaké smrště vyvolává jeho mentální energie s nábojem zla, zplozeného hněvem, hrubostí, zuřivostí, násilností. Neví, jak jeho mysl ovlivňuje počasí, přírodu, Zemi.

Adam a vyhnání z ráje

Adam byl první svobodný člověk a tím v sobě schopný vývoje. Všechny bytosti před ním byly jen v moudrosti, jež jim byla dána Stvořitelem, nikoli v lásce, jíž měli v sobě rozvíjet. Moudrost rozvažuje, láska jedná podle víry a citu. Adam, jako první člověk, ve smyslu úplné duchovní svobody této Země, byl stvořen k tomu, aby utvořil tvar, z něhož by mohla být hmota přivedena zase zpět ke svobodnému duchovnímu životu. K tomu bylo potřeba především přemožení hmoty Země, to je přemožení všech nízkých vlastností, jako pozemské rozkoše, touhy a náklonnosti, aby se mohl umožnit vzestup k nejširšímu duchovnímu životu, s cílem přibližovat se k samému Duchu božímu a vstupovat s ním ve společenství. Adam a Eva byli první lidé obdaření jiskrou boží.

Dokud stojí hmota a duch příkře proti sobě nemohou se jako polarity dotýkat. Musí být tedy ukázána cesta, postaven most, přes který se lze dostat od hmoty k duchu. Tento most měl v sobě zbudovat Adam, což on měl snadné, neboť ponoukání hmoty bylo tehdy velmi slabé. Šlo jen o přemožení sebe, o poslušnost, čímž by byl postaven most a v Adamovi se mohl probudit k rozkvětu život duchovní, protože poslušnost k Bohu u člověka, který je jinak prost hříchu, je jediným zkušebním kamenem.

Teprve z neposlušnosti vyplývají samy sebou ostatní přestupky, jak může každý pozorovat u dětí. Adam však padl a tím nastal ústup do hmoty, to je do té polarity, která se může od Boha právě tak vzdálit, jak může Bůh sám stoupat k vyšším blaženostem. Pádem Adama vstoupil do světa hřích. Bůh netvoří dílo, aby je ničil, Boží moudrost předem přihlíží k následkům nezdaru a cesta jednou stvořená je sledována dále a hledí se opravovat.

Mají-li však být stvořeni svobodní tvorové, nikoli duchovní stroje, roboti, pak je cesta sebe vývoje vůbec jediná cesta k tomu. Kdyby Adam nebyl neposlušný, nemohl by být ani žádný z jeho potomků neposlušný. A tak ani potomci nebyli ve svém pozemském životě bez viny – okusili svět dříve, nežli pocítili žízeň po Pravdě, po poznání Boha. Až když se jim svět znechutí, pak teprve hledají něco lepšího. Strom hříchu byl a mohl být zlomen jen Ježíšem, protože Ježíš měl v sobě právě toho Ducha Božího, který dal Adamovi přikázání, aniž je Adam splnil.

Vyhnání z ráje. Poznání je vázáno na polaritu. Proto je člověku zakázáno, aby jedl ze stromu poznání, neboť tak by se stal smrtelným. První pravý člověk pojedl ze stromu poznání dříve, než na základě své duchovní vyspělosti byl hoden. Tím oddělil svou vůli od svědomí. Tak je v dějinách lidstva poznání nejprve zneužito pro vojenské a mocenské účely, špatně použito a až po mnohých škodách využito k dobru lidí. Člověk má v ráji kosmické vědomí, ale žádné poznání. Tím, že pojedl zakázaný plod, upadl z Jednoty do polarity vědomí, vyloučil se z Jednoty, stal se hříšníkem. Hřích je vyloučení z původní Jednoty a tudíž každý člověk je hříšný, neboť polarita a hřích představují totéž. Hřích je cenou zaplacenou za poznání. Vyhnání z ráje je pádem do polarity a tím současně do hmoty. Jen materiální člověk je smrtelný, jen materiální svět je hříšný, vypadl z Jednoty a touží po ní. Zlo je definováno jako nedostatek světla, informace. Satan – protipól světla, je právem nazýván pánem tohoto světa. Pád světla do materiální tmy se nazývá involucí.

V nejnižším bodu obratu se pohyb zákonitě obrací do opačného směru a tak se pohyb dolů mění v pohyb nahoru, v evoluci. Teprve tehdy, když člověk sestoupí do nejhlubší tmy, stane se zralým pro vlastní vzestup. Ve všech živých tvorech je hluboko zakotvená touha, jež je stále nutí hledat vlastní, původní domov, východisko svého duchovního původu. Člověk tuto touhu nazývá štěstím – štěstí znamená totéž, co překonání polarity a znovunalezení Jednoty.

Návrat k božské jednotě je nerozlučně spjat se vzdáním se ega, neboť pokud člověk posiluje svou dominanci ega, posiluje polaritu. Každé já chci zvyšuje zeď dělící člověka od jednoty. Proto všechna náboženství učí milovat bližního svého, protože samotná láska je schopná překonat tuto dominanci ega. Vrátí-li se stvoření zpět ke svému počátku, vrací se bohatší, vědomější, než se z Jednoty uvolnilo. Učební cesta přinesla právě touto individualizací poznatky, které Jednotu obohatí. Ústřední význam člověka v dějinách stvoření spočívá právě v jeho pádu za účelem poznání.

Smysl lidského bytí. Aby lidský duch poznal Boha jinak, než instinktivně, musel být vyhnán z ráje, z Jednoty. Z duchovního prastvoření vystupují duchovní zárodky jako výsev do hmotné a biologické půdy. Jejich vibrace je nekonečná. Umožněním vývoje ve hmotnosti je jim dávána milost poznat mechanizmus Božích zákonů ve zpomalení času na minulost, přítomnost a budoucnost. Schopnost znovu napojit se na věčnost si musí člověk získat objevením své role ve stvoření a současně poznáním jediného Zdroje života a věčnosti.

Vnitřní složení člověka.

Podle duchovních nauk je člověk složen ze 7 navzájem se prostupujících a v jednotku sloučených principů, které zároveň odpovídají úrovním či světům vesmíru. Podobně jako ve vesmíru-makrokosmu jsou úrovně vyšší a nižší, viditelné a neviditelné lidskému tělesnému oku, tak též v člověku-mikrokosmu je sedmero podobných úrovní.

Tyto principy musí být ve vzájemné harmonii; bez této harmonie není ani zdraví, ani štěstí ani lásky trvalé a svaté. Sedmička je ode dávna číslo dokonalé a posvátné. I v našem světě je důležitým elementem. Je 7 barev světelného spektra, stupnice má 7 tónů, staří národové znali 7 planet a 7 základních kovů, bylo 7 divů světa, je 7 dní v týdnu, 7 proseb obsahuje Otčenáš, je 7 hlavních hříchů a 7 ctností. Vývoj člověka má 7 stupňů, od nejnižší a nejhrubší roviny hmotné postupuje duše člověka na své cestě k dokonalosti sedmero úrovněmi, až dosáhne úrovně duchovní, božské.

1) Hmotné tělo  2) Astrální tělo, dvojník  3) Síla životní, Prana  4) Tělo žádostí, Kama  5) Nižší duše lidská, Manas  6) Vyšší duše, Buddhi  7) Duch.

Ad 1) Lidské hmotné tělo je dokonalým nástrojem ducha pro svět hmotný; je velice složitou továrnou chemickou i fyzikální, která je poháněna ostatními šesti principy. Fyzické tělo člověka je svou podstatou vázáno na fyzické procesy probíhající ve hmotné přírodě, podléhá zákonům přírody, hmoty, času a prostoru; je tudíž smrtelné a projevuje se ve hmotném světě. Lidské tělo je zvířecího původu. Fyzické tělo je zřetelně oddělené, ego poznává svou oddělenost a pokud není propojeno se svými ostatními těly, zákonitě se projevuje egoismem. Tělo je duchem zbudováno a udržováno a kdyby se člověk spoléhal na svého ducha, dosáhl by již svým tělem zázračných výkonů. Věda lékařská na Západě se zabývá tělem pouze ze stanoviska hmotného.

Tělo je důležitou součástí člověka a kdo se chce vyvíjet, musí o své tělo pečovat, aby bylo zdravé a harmonické. Kdo není zdravý, má žádat nejprve o plné zdraví. V mnoha případech postačí již soustřeďování myšlenek na zdraví, neboť přírodní síly mohou člověka vyléčit beze všech zevních prostředků. Komu bude třeba k vyléčení lékaře, bude mu soustřeďováním myšlenek a prosbou přiveden lékař takový, který bude jeho nemoci nejlépe rozumět.

Pozoruj oblaka, dívej se na vodopády a mořský příboj a žádej o sílu, která v nich pracuje. Projevy síly probouzejí myšlenku na sílu a těmi je člověk osvěžován a posilován. Disciplína a pořádek jsou základem všeho dobra a jsou projevem kázně. Kázeň je uposlechnutí zákona a kdo poslouchá zákon, nenaráží a nebloudí, je v souladu a tedy v harmonii se stvořením a je šťastný a silný a musí mít úspěch. Mrtvá hmota, která ovšem mrtvou není, je živá, poslouchá bezpodmínečně fyzikální zákony. Poslouchají nerosty, rostliny i zvířata svoje zákony, jenom člověk ve své pošetilé slepotě jim odpírá a kazí si zdraví těla i duše. Žádej o to, abys dovedl poslouchat zákony a dojdeš zdraví a síly a budeš šťastný na Zemi.

Ad 2)  Astrální tělo čili dvojník těla hmotného, též zvané duševní tělo, je podstaty jemně hmotné, éterické, tělesnému oku neviditelné. Projevuje se ve fyzickém těle duševními čili psychickými procesy, vlastnostmi a charakterem člověka. Duše si podržuje určitou formu, tvar a barvu; moderní fyzika ji zve biopolem. Je to oblast citů a pocitů a nepodléhá lineárně běžícímu času. Je formou, do které se promítá tělo hmotné; prostupuje každou hmotou podobně jako elektrické napětí či magnetismus. Skládá se z několika složek různé hustoty, které mají odlišné atomové napětí; jednou ze složek je tělo éterické, které se odpojuje od AT za několik dní či hodin po smrti HT. Astrální tělo má své zvláštní orgány zvané čakry a v jejich systému i orgány pro poznávání jemněhmotné dimenze, zvané vnitřní smysly: vnitřní čich, chuť, zrak, hmat a sluch, zvané někdy jako šestý smysl. Z těla hmotného vystupuje astrální dvojník ve spánku jak přirozeném, tak umělém: somnambulním, při tranzu, při narkóze. Astrální znamená hvězdný. Astrální tělo člověka duchovně vyvinutého vydává stříbřitě modravou záři, podobnou svitu hvězd.

Astrální tělo je nositelem nižších nad fyzikálních sil, je nabito různými silami a všechny stojí nad přírodou. Proto když začnou působit, zvrátí všechny známé přírodní zákony, neboť stojí nad nimi; každá síla vyšší ovládá sílu nižší. Astrální tělo je sídlem nižších magických sil. Vyšší magické síly patří k 6.principu člověka. Dříve než astrální tělo je lidská duše a dříve než ona je božská duše, která je nesmrtelná a přede vším je Duch, který je od počátku a na věky. Celý svět hmotný je vybudován jako souvztažnost nebo napodobenina světa duchovního. Duchovní svět jako svět jemnějších nejvyšších vibrací je světem vládnoucím a lze v něm nalézt příčiny všeho, co se děje ve světě hmotném.

Duševní těla mají i zvířata. Zvířata cítí, mají tudíž duši jako centrum duševního těla, nejsou tedy věcmi, jak je vskutku hloupí lidé označili, jak je i ke škodě lidského rodu zařazuje nedokonalý lidský zákon. Cítící tělo počínají vytvářet v náznacích i rostliny, vyvinuté je však až u zvířete a člověka. Duševní tělo, biopole, podléhá zákonům jemno hmotné dimenze astrální a zákonům duchovním. Nepodléhá zákonům prostoru a času jaké platí na úrovni hmotné.

Ad 3)  Síla životní, Indy zvaná Prana, přeloženě Živa, je dech života vysílaný na Zemi Sluncem, prazdrojem této síly. Musí se v každém organickém těle neustále obnovovat, což se děje dýcháním a látkovou výměnou, ale i jinými pochody, které věda dosud nezná. Do našeho těla vstupuje životní síla dýcháním, potravou, nápoji. Je pojítkem mezi tělem astrálním a hmotným a nervovou soustavou. Podléhá lidské vůli; když se člověk k tomu vycvičí, lze ji ovládnout a vést a zvětšovat  svou vůlí a představou její přítok do těla kamkoli, ne však do hlavy, je léčivá. Kdo umí cvičit hromadění prany, může léčit sebe i druhé. Je-li nedostatek prany v celém těle, projeví se to celkovou tělesnou slabostí, skleslostí a ochablostí. Jestliže se jí nedostává v některém orgánu, pak onemocní. Někteří lidé mají nedostatek prany v těle a ti ji pak vstřebávají z lidí, kteří ji mají více, což se může dít podvědomě i vědomě. Síla pranická je obsažena v celém těle, hlavně pak v soustavě nervové. Životní magnetismus, který je nižší pranou, má léčivou moc.

Čistá voda v řekách, rybnících, jezerech a v moři je silně nabitá pranou, proto koupel v přírodě působí blahodárně. Tato životní síla je obsažena ve všech potravinách, je z nich však vypuzena horkem, proto pokrmy vařené či pečené neobsahují skoro žádnou pranu.

Ad 4)  Tělo žádostí čili pudů, indicky Kama. Jde o celý soubor nižších chtíčů člověka, jeho vášní a náruživostí. Sídlí ve spodní části trupu. Činnost kamy se projevuje žízní, hladem, vášní od smyslnosti až k projevu hněvu, nenávisti, lakoty. Sedm hlavních hříchů v křesťanství naznačuje činnost kamy. Je střediskem nižší vůle, neboli zvířecí živočišné vůle a ta musí být člověkem naprosto ovládnuta, chce-li dospět k vyšším stupňům duchovního vývoje. Na lidskou kamu působí nejsnadněji zlé démonické síly, bytosti. Nejbezpečnější a nejsnadnější cestou duchovního vývoje je uvalit veškerou kamickou činnost na Nejvyšší princip v člověku, na Ducha svatého, s jehož pomocí člověk třeba bez asketických praktik může kamu, která je v křesťanství označena satanem, nadobro potřít. Ovládnutí nesmí být prováděno usilovně rozumem, nýbrž spíše citově, tj. že se člověk odevzdává do vůle boží, čímž docílí, že mu jeho vnitřní božstvo poskytne svou milostí sílu k přemáhání kamického principu. Jinak vede usilovné zápasení s kamou k těžkým duševním rozvratům a marným zápasům.

Jestliže bychom totiž s kamou úsilovně zápasili podle svého rozumu, narazíme na těžké duševní rozvraty, což je přirozené, neboť veškeré násilí v přírodě se vymstí a člověk je součástí přírody. A askeze je takovým násilím. Jestliže tak činí v Indii, pro nás Evropany je to nejen zbytečné, ale může to být i překážkou na cestě; do této oblasti patří i vegetariánství. Kama je velmi silný element a když je její jedna část usmrcena, zvedá hlavu jiná. Proto se nižší duše s kamou přirovnává k draku stohlavému, kterého usmrcuje rytíř-Duch, podle legendy svatý Jiří, podle řecké báje Heraklés. Princip kamický zastupuje v člověku temné a zvířecí síly a proto je kama vyloučena z duchovního postupu. Kama či oblast chtíče je stále otevřenou branou, kudy může do člověka vstoupit síla démonická. Kdo se řídí zvířecími smysly a pudy, odlučuje se tím od Boha.

Všechny tyto první 4 principy jsou smrtelné, po smrti těla hmotného se rozkládají ve své elementy a přecházejí do tvarů jiných.

Ad 5)  Nižší duše člověka, čili Manas, je sídlem nižšího zevního rozumu a sídlo má hlavně v mozku. To, co v nás myslí, je manas, a to, čím myslíme, je čita. Manas je to, co u každého pozorujeme jako zevní pozemskou osobnost; ta je spojena s tělem pudovým velmi úzce. Proto pociťujeme dost zřetelně, že naše myšlenky nižšího druhu jsou spojeny s tělem pudovým, s kamickým principem. Pravá osobnost člověka, jeho individualita, se skrývá až v principu 6. a 7.; manas jako zevní pozemská osobnost je v každém svém životě jiná. Tato osobnost je vytvořena jednak karmou zjevenou planetárními vlivy při narození a jednak výchovou a zevními okolnostmi. Manas je střediskem vůle a proto může ovládat všechny principy nižší, řídí činnost smyslů a tělesných orgánů, prostřednictvím astrálního těla udržuje v dobrém stavu veškerou práci fyzického organizmu. Jestliže svoje myšlenky oživíme vůlí a posíláme je nahoru vyšší duši, nabýváme z těchto vyšších principů posilu a též nesmírně cenná vnuknutí, jak se máme chovat v životě duchovním i hmotném.  Naše běžné denní vědomí sídlí zde, ve středisku pozemského rozumu. Manas nemůže chápat věci vyšší, duchovní čili božské. Manas má dva póly: jeden směřuje dolů ke kamě a druhý se obrací k vyššímu 6. a 7. principu.

Tato skutečnost je velmi důležitá, neboť je na ni závislý posmrtný osud člověka. Po smrti průměrného člověka se manas rozdělí na dvě části, jedna je stržena dolů k nižším principům, aby s nimi žila třeba i dlouhou dobu na úrovni astrální. Zatímco její vyšší část splyne s božskou duší a s Duchem a odebere se do ráje, do stavu blaženosti. Čili lidská duše je smrtelná i nesmrtelná, podle toho, v jaké míře se připoutala ke spodní smrtelné čtveřici. Rozpoltění lidské duše po smrti je okamžikem nejradostnějším nebo nejtragičtějším, neboť zde běží o záchranu lidské individuality. Duše je pojítkem mezi zevním člověkem a Bohem, ale jen tehdy, když člověk tohoto spojení použije. Duše je prostředníkem naší spásy nebo našeho zatracení. Co je platné člověku, aby všechen pomíjivý svět získal, ale své nesmrtelné duši uškodil. Duše lidská, manas, která neusmrtila v sobě duši zvířecí, kamu a nespojila se s duší božskou, buddhi, se rozpadává ve své elementy a takový člověk je zatracen, protože jen jeho božská duše a božské Já žijí ve věčnosti, ale bez jeho vědomí, bez jeho individuality. Naše vědomí individuální se musí spojit s vědomím božským, abychom byli spaseni. Pak pozemská smrt nemá na nás vliv, neboť žijeme na vyšší božské úrovni a božské vědomí je věčné, nesmrtelné. Do tohoto vědomí musíme přesunout svoje vědomí pozemské a pak jsme již spaseni a nesmrtelní, žijeme ve vědomí věčnosti. Zevní duše nemá žádnou cenu pro věčnost, pokud nebyla proniknuta skrz naskrz duchovním světlem. Toto proniknutí vnitřním světlem zve se spásou duše, která jinak je bytostí smrtelnou, kdežto osvícena Duchem stává se nesmrtelnou. Proto je pro každého důležité obracet svou mysl k věcem duchovním a nelpět jedině na věcech světských a hmotných.

Ovládání myšlenek je vlastně klíčem ke všemu dobru na zemi i na nebi. Ovládání myšlenek nás zbaví přítěží zvaných hříchy. V pravém smyslu hřích je překročení či přehlížení duchovního zákona. Tento zákon v celém rozsahu poznává člověk jen cestou vývoje. Čím dále duchovně postupuje, tím jasněji zákon poznává a s poznáním roste zodpovědnost. Kdo zákon poznal a přesto ho přestupuje, dostane se mu karmické odplaty ostřejšího rázu, než kdyby ještě žil v nevědomosti a také rychleji, někdy téměř okamžitě. Nejdříve je myšlenka nebo představa, po té následuje žádost a po žádosti přestupek nebo i vypuknutí vášně. Proto učil Buddha, abychom v pokušení myslili hned na věci opačné, při lakotnosti na dobročinnost a lásku k bližnímu, při myšlence smyslné na cudnost apod. Všechny tyto nauky jsou obsaženy v různém podání ve všech velkých náboženských soustavách.

Božská duše je absolutně jasnovidná a může předat věci nejhlubšího významu. Mistři či adepti jsou spojeni s Bohem, jsou proniknuti božskou moudrostí a tudíž mohou vědět věci nejtajnější a skryté. Proto jejich výroky či zjevení jsou pravdivé. Podle těchto zjevení byl svět čili vesmír stvořen Slovem čili vyjádřenou myšlenkou či představou. Božská myšlenka je tvůrčí silou. A člověk je bytost s božskou podstatou, má ve svém nitru jiskru boží, kterou zveme duchem. Tento duch je nesmrtelný a jednou se musí spojit se svým původem, Bohem. Jako vyšlo vše s Boha, zase se musí k Němu vše vrátit – třeba za miliardy let. Toto učení najdeme v indické bibli Bhagavad-Gíte i v bibli křesťanské, v knize Dzian a v každém náboženství ezoterním, které je podstatou každého náboženství exoterního, určeného jen pro dav.

Celý vesmír je vlastně projevené božství a protože činnost ducha se projevuje myšlenkou a protože i myšlenka lidská je činnost boží, proto je nejvyšší silou na světě. V člověku se božství projevuje myšlenkami a představami a proto i člověk má tvůrčí moc. Svět duchovní je sférou příčin a svět hmotný je sférou následků. Vše, co myslíme, si také přitahujeme. Myšlenka jako nejvyšší a nejjemnější síla ve vesmíru překonává svým účinkem všechny síly ostatní. Naše myšlenky působí především na naše tělo a neustále je mění. Podle duchovního učení je člověk obrazem a podobenstvím vesmíru; odtud člověk jako mikrokosmos, čili svět malý. Podle kabaly, což je ezoterní učení židovské, vesmír má podobu lidskou a člověk má podobu vesmíru, tudíž ve svém nitru ukrývá vše, co je ve vesmíru. Na tomto základě spočívá celá řada odvětví duchovních, zejména astrologie a vysoká magie. Astrologie učí, že veškeré světy mají své souvztažné síly v člověku a proto postavení planet a hvězd působí na člověka tak, že řídí jeho pozemské osudy. Naše běžné vědomí je soustředěno v manasu, ve středisku pozemského rozumu, který sice může činit logické závěry, avšak pouze na úrovni pozemské, manas nemůže chápat věci duchovní, čili božské. Celá naše ateistická věda je založena na činnosti 5. principu, čili duše nižší, na zevním rozumu.

Duševní orgán, neboli čita, je u každého člověka, který nepodrobil svou mysl dlouhému výcviku aby ji ovládl, v neustálém pohybu a vření. U obyčejného člověka se chová jako splašený kůň, který pádí bez cíle a na vše naráží. Čita podléhá všem dojmům zevním a řídí se jimi. Řídí se nejnižšími pudy, které probouzejí žádostivost a odtud k podlehnutí nebývá daleko. Kdo tedy dovede alespoň zčásti čitu ovládat, dovede také ovládnout alespoň svoje nejnižší vášně. K nim patří dle indického učení v prvé řadě prudký hněv, který nám ze všeho nejvíce škodí. Kdo se alespoň 5 minut denně věnuje cvičení koncentračnímu, čili kdo udržuje svoje myšlenky na uzdě a nutí je ubírat se určitým směrem, ovládne čitu a dovede působit na všechny své nižší principy. Ať myslíme na cokoli, čita vždy přijímá tvar naší myšlenky, má snahu neustále se proměňovat, je tvárná jako nejjemnější pára, přizpůsobuje se všem myšlenkovým formám. Jakmile čitu nutíme, aby vytrvala jistou dobu v jistém tvaru, začíná odporovat a všechny dříve utajené představy se počnou objevovat na povrchu. Tomu je nutno učinit přítrž. Častým a vytrvalým cvičením dosáhneme jistého klidu mysli, takže čita bude jako tichá hladina vodní tůně – a jakmile se to stalo, počnou vnikat do naší duše ihned různé vjemy z vyššího místa, totiž z Ducha a mystická cesta ponese již svoje první ovoce.

Čita je mysl, manas, která tvoří zevní osobnost, naši masku. Duše lidská vyplňuje naše zevní já, tvoří charakter pozemského člověka. Jednou z vlastností duše je myšlení, duše má jistou sílu, indicky čitu. Slovo číti a cit, čili vnímat a cítit jsou odvozená od tohoto sanskrtského slova. Čeština jako všechny jazyky slovanské je odvětvím prastarého sanskrtu. Kdo lpí na svém zevním já, ve své zevní duši, ten musí tuto duši ztratit, protože nebude spojena s božskou nesmrtelnou jiskrou a po smrti se rozplyne ve své elementy. Kdo se soustředí na své božské Já a usmrcuje své zevní já, ten svou zevní duši, individualitu zachrání, neboť ho již nestrhuje k životu hmotnému.

Člověk má dvojí paměť: hmotnou a duchovní. V čitě zůstávají naše představy, myšlenky a city ukryty a jenom nepatrná část zůstane v buňkách našeho mozku. Paměť hmotná je uložena v buňkách fyzického mozku, ale protože se lidské tělo neustále přetváří a obnovuje, vymizí časem množství buněk starých a člověk jisté věci zapomíná. V čitě všechny dojmy i nepatrné zůstávají trvale, jsou ukryty pod prahem našeho vědomí, ale za jistých okolností jsou zdviženy nad práh vědomí. Kdo se ocitnul v nebezpečí života, může potvrdit, že se mu jako v biografu promítl celý jeho život v jednom okamžiku.

Karmu, svůj osud, můžeme změnit v míře netušené, ale nikoli svými skutky, nýbrž jedině myšlenkami, protože myšlenky jsou síly ohromné, silnější než blesk a tyto síly může člověk vysílat přímo na úroveň astrální a vyvolávat tak změny, které se následně uskuteční na úrovni hmotné. Náš celý osud je výsledkem dění astrálního a jestliže toto dění změníme svými myšlenkami a představami, změníme i běh našeho osudu. Tak můžeme k sobě přitáhnout osoby milované a zbavit se nepřátelských, můžeme nabýt schopností uměleckých či vniknout do tajů nejobtížnějších věd a mnoho jiného. V Evangeliu je psáno: Proste a bude vám dáno! Každodenním soustřeďováním myšlenek na sedmý princip božský s upřímností, pokorou a čistou láskou k Bohu, přenese postupně člověk svoje vědomí z manasu do 6. a pak 7. principu.

Zde je nutno připomenout, že duchové objevující se při spiritistických seancích, nejsou celistvé entity, neboť jim schází 6. a 7. princip, totiž božská duše a Duch svatý; jsou oživeny jen ve spodní části manasu a proto mohou být ovládnuti svými bývalými touhami a chtíči. Již Paracelsus se vyslovil o těchto bytostech a pokusech s nimi nadmíru odmítavě, podobně i všichni velcí zasvěcenci. Ten, kdo žil podle svého náboženství, ale jen zevního, vytvoří si v manasu určité středisko dle své představy a jeho manas s astrálním tělem a kamou vchází do této úrovně, aby tam pobyl určitou dobu. Tak pravověrní katolíci mají svoje zvláštní nebe,ve kterém je vše tak, jak si to za života představovali. Stejně tak Mohamedáni najdou ve svém nebi vše dle svých představ. Rovněž duch Indiána nalezne v astrálním světě svá věčná loviště. Takové bytosti po smrti hmotného těla zažívají třeba i dlouhou dobu nepravou blaženost, která je však pouhým zdáním a klamem. Takový stav není pravou spásou a nemůže mít ani věčné trvání. Lidská imaginace čili obrazotvornost upravuje vždy posmrtný stav člověka. Po čase se všechny takto vytvořené stavy rozplynou a tím jejich nepravé nebe přestává.

Ad 6)  Vyšší duše Buddhi – vlastní pravá duše člověka, duše nesmrtelná. Znamená světlo poznání a když se k ní obrátí manas svými myšlenkami, tak jej osvětluje. V porovnání s ohněm božským svítí buddhi jako Měsíc, je podstaty ženské; staří gnostikové a mystikové jej zvali Pannou či Matkou Bohem, která zrodí božského Syna, tj. Ježíše Krista. Tento mystický postup zve se znovuzrozením. Dnešní člověk nemá ještě tento princip vyvinutý, současný člověk vyvinul zevní rozum, který patří Manasu. Buddhi je nyní v trpném stavu a je utajena. Ale každý člověk cestou mystickou může v sobě tento božský princip probudit. V budoucnu člověk vyvine i poslední dva principy.

Ve vyšší duši je sídlo lidského svědomí a středisko vyššího osvícení. Probuzením tohoto principu obdrží žák vnitřní osvícení mystické. Buddhi je sídlem nejvyšší poznávací schopnosti, v ní je středisko osvícení a božského světla, poznávání dobra a zla, je zde pramen všech dobrých vnuknutí, všech vyšších a čistých ideálů člověka a vznešených uměleckých snah, v buddhi je i prorocká síla. Je v ní část principu božského, který ve všech starých náboženských soustavách je označován ženským božstvem: Isidou, Astartou, Afroditou, Venuší a v křesťanství Pannou Marií a zároveň Matkou Bohyní, jejímž symbolem je Měsíc. Proto také nalézáme srpek Měsíce jako doprovázející symbol na obrazech a sochách ženského božství.

Probuzením tohoto principu obdrží žák vnitřní osvícení mystické a člověku se dostane dvojí osvícení. Jednak takový člověk poznává skryté věci bez knih a studia a jednak jeho nitro je skutečně naplněno světlem, kdežto obyčejný člověk když  třeba zavře oči, vidí tmu. Středověcí mystikové nazývali tento princip Pannou Sofií a Indové božskou Kundalini, totiž ohnivým duševním principem, zvaným též hadí síla, protože dokud není probuzen, je svinut spirálovitě jako had v nejdolejší obratli páteře, v míše. Při mystickém vývoji je tato Kundalini (v překladu svinutá) spojena se 7.principem, Duchem svatým, v tak zvané mystické svatbě.

Buddhi má podobu nesmírně tenounkého hádka, který je svinut ve 3 a půl závitech a u průměrného člověka spí tvrdým spánkem. Soustřeďováním myšlenek na božský princip roznítí žák mystiky na konci páteře jistý mystický plamen, jehož teplem se probudí tato hadí mystická síla, načež kundalini stoupá v míše postupně nahoru, prochází energetickými středisky zvanými čakry, aby nakonec utkvěla v lotosu mezi obočím, čímž se člověk stává osvíceným světlem božským, tím aktivoval své třetí oko. Kundalini je tvůrčí silou vesmírovou podstaty nesmrtelné, po smrti se odlučuje s tím pólem manasu, který byl k ní obrácen a s boží jiskrou čili Duchem svatým, aby vstoupila do ráje, tj. do stavu blaženosti, pokud nenastane potřeba, aby se vtělila na některém světě do nového lidského organizmu. Buddhi je onou šňůrou věčnosti, na níž jako perličky jsou navlečeny jednotlivé lidské existence v různých světech vesmíru. Kdo přenese svoje vědomí do buddhi, může si vzpomenout na všechny svoje předcházející životy, inkarnace.

Máme sice vědu psychologii, duševědu, která se přednáší na vysokých školách, ale žádný moderní psycholog nedokáže říci, jak duše vypadá, jaké je podstaty, jaké jsou její vlastnosti a funkce a jak použít jejích sil. Takováto psychologie je pouhou náhražkou pravého poznání duše, věnuje se pouze zevním projevům lidského rozumu a týká se jen z části manasu a kamy, po případě i některým vlivům astrálního těla a prany. Školní psychologie nerozeznává tyto principy a proto její vývody jsou často nesprávné a nedokonalé. Tělo patří zemi, duše nebesům. Duch je vlastní podstatou duše, je to jiskra boží, která duši oživuje a osvěcuje. Pravá psychologie je realizování skrytých a duchovních sil v člověku. Cesta k ní vede opačným směrem, než se ubírá moderní věda. Děje se tak introverzí, čili obrácením pozornosti do našeho nitra a odvrácení se od světa zevního. Tato introverze zve se též mystickou koncentrací. O správném myšlení více ve II.dílu.

Ad 7)  Duch, gnostiky zván Pneuma, Indy Atma, křesťany Duch svatý, je božské jádro sídlící v nitru člověka, podstaty ohnivé, je to nekonečné světelné moře božství. Tato božská jiskra je kořenem a základem veškerého bytí a všeho dění, veškerého vědění, veškeré jsoucnosti, je původem vědomí, je tvůrcem vesmíru. Odtud vyzařují postupně všechny principy lidské, počínaje buddhi a konče hmotným tělem. Kámen mudrců je symbolem Ducha svatého. Člověk má ve svém nitru ukrytého Boha, nejvyšší část člověka je korunována božským světlem, jeho 7. princip má všechny atributy Boha kosmického. Člověk, který dosáhl mystické koruny, bude mít stejnou vůli s vůlí boží, splynul s Bohem. Proto každý mudrc hledá a uplatňuje vůli Boží, ne tu svou. Duchovní tělo člověka je nehmotné podstaty, nepodléhá ani času, je věčné, nemá počátek ani konec, nepodléhá ani prostoru, může být nekonečně malé i nekonečně velké.

Duch, buddhi a vyšší část manasu jsou nesmrtelnou trojicí, která přetrvává smrt hmotného těla. Buddhi je podstaty nesmrtelné, po smrti těla se odlučuje s tím pólem manasu, který byl k ní obrácen a s boží jiskrou, čili Duchem svatým, aby vstoupila do ráje, do Jednoty, čili do stavu blaženosti, kde je domovem, dokud nenastane potřeba, aby se vtělila na některém světě do nového lidského těla. Řetěz vtělení trvá tak dlouho, dokud se člověku nepodaří v některé existenci dosáhnout duchovního obrození. Jakmile se to stane, přestává působit zákon karmy a lidský duch je navždy osvobozen z pout hmoty a prodělává svůj další vývoj v nehmotných světech.

Nirvána indická je splynutím lidské duše s božským duchem, přičemž lidské vědomí se přesune do vědomí božského, aby trvalo na věky; není to tedy zničení, jak mylně vykládají někteří evropští vykladači indických spisů. Kdo pozná jednotu těchto tří nesmrtelných principů, stává se také jednotou. Duch je podstatou duše, je to jiskra boží, která duši oživuje. U křesťanských mystiků zve se Atma také vnitřní Ježíš Kristus, neboť tento princip, když na něj svou pozornost při koncentraci soustřeďujeme, vede nás na cestu, kterou právě ukázal Ježíš Kristus svým životem, na cestu mystickou. Jiskra boží je velmi malá, ale lze ji rozdmýchat v mocný plamen, který spálí starého Adama, aby se mohl zrodit člověk nový. Jiskra boží je v mystickém srdci, v neviditelném srdci uprostřed prsou každého člověka, jejím symbolem je hořící srdce Ježíšovo. U lidí duchovně nevyvinutých dosud dřímá pod popelem nevědomosti a sobectví. Lidský duch je moc nade vším činná. Duch však udržuje svoje tělo jenom potud, pokud má tělo před sebou jistý úkol, jistou práci. Při nic nedělání ustane duch v udržování těla ve zdraví a následuje úpadek tělesných sil až konec hmotného těla.

Celá příroda je v Bohu a také člověk je v Bohu, ale Bůh není v nás, leda jen jako posvátná jiskra, která se však musí individualizovat a projevit, aby se stala člověku poznatelnou. Se svým Tvůrcem jsme touto jiskrou spojeni a jestliže ji vypěstujeme v plamen, tu se stává vůdčím světlem a naší spásou. Jiskra boží je v každém živém tvoru, ale nikdo ji nemůže probudit a individualizovat nežli člověk, protože je to síla božská a protože jedině člověk byl stvořen k obrazu božímu.

Princip 5, 6 a 7 je trojice nesmrtelná, ale obyčejný člověk si toho není vědom, nebo jen málo. Zevní rozum Manas je nejnižším světlem lidské duše, ale je jen pouhou bludičkou v porovnání se sluncem pravého poznání. Lidský rozum je jen pouhým odleskem onoho světla věčné moudrosti, je bludičkou, která vede jenom k závěrům klamným a pomíjejícím, kdežto člověk, který je osvícen ohněm božského ducha, nepotřebuje ani studií, ani knih, ani přemýšlení, neboť čerpá přímo z věčného pramene veškerého vědění a moudrosti odvěké. Kamkoli obrátí svou mysl, ať do minulosti či do budoucnosti, všude se mu otevře každé tajemství a takový zasvěcenec se stává absolutně jasnovidný a nic mu není skryto. Od nejstarších dob až po všechny časy byla tradicí a některými hlubokými spisy zachována zlatá nit mystického vědění a ve všech dobách u všech národů byli lidé, kteří přemohli svou zevní osobnost introverzí, obrácením své pozornosti a svých myšlenek ze světa vnějšího do svého nitra. V zevním světě nelze najít pravdy, neboť zevní svět je klamem, májou. Jediný skutečný pramen pravdy je v našem nitru a kdo se k němu obrátí, kdo se nebojí pohledět duševním okem do hlubin své podstaty, kdo se žhavou touhou pátrá po věčné pravdě, tomu se jí dostane s naprostou jistotou. A to se zve cestou mystickou.

Každý člověk si již v sobě vypracoval čtyři články své bytosti, 5. princip částečně, ostatní má jako vlohu. Kdo vyvinul svůj 6. princip, buddhi, je žák neboli služebník. Adept si v sobě vypěstoval již 7. princip, Átmana. Celý svět hmotný je vybudován na souvztažnosti či napodobení světa duchovního. Svět duchovní je nehmotný, nejjemnějších a nejvyšších vibrací, je světem vládnoucím a lze v něm proto nalézt příčiny všeho, co se děje ve světě hmotném. Podle zákona analogie může být svět hmotný klíčem k poznání světa duchovního, neboť analogie vládne všude do nejmenších podrobností. Veškeré síly fyzické jsou odrazem sil duchovních.

Inteligence každé říše života si ke svému optimálnímu vývoji vytváří a zdokonaluje určité tělo, určité energetické pole. Fyzické tělo vytváří říše minerálů, éterické tělo vytváří říše rostlin, astrální tělo vytváří a zdokonaluje říše zvířat a mentální tělo vytváří svým vývojem člověk. Tvorové živočišné říše se řídí především instinkty, ale vyvinutější druhy, zejména domácí zvířata, začínají už projevovat určitý stupeň individuálního myšlení, přestože jejich duše je ještě druhová, skupinová, není individuální jako u člověka.

Člověk je vlastně vtěleným božským duchem, proto je mu dána moc, aby ovládl vše, co je na zemi i na nebi, čili ve světě viditelném i neviditelném. Jestliže se člověk vzdá sobectví a bude-li na sobě pracovat a žít v souladu s věčnými zákony, dosáhne všeho, čeho ke svému vývoji potřebuje. Statky pozemské a dary duchovní budou mu dány, bude-li o to vytrvale a s upřímností v srdci a s velikou pokorou usilovat.

Naše nejvnitřnější podstata žije v neoddělitelné jednotě s absolutním, věčným bytím. Vědomí Jednoty člověk ztratil tím, že se počal jednostranně orientovat pouze na ty informace, které k němu přicházejí zvenku, fyzickými smysly a racionálním rozumem a zapomněl na svůj původ a božskou podstatu. Vzniklo tak zdánlivé reálné oddělení, ztratil pocit vnitřního naplnění a bezpečí v životě a začal ho hledat ve vnějším světě. Vnější svět je ale jen odrazem, zrcadlem vnitřního světa. Dostat se z bludného kruhu je cílem duchovního učení a pochopit fungování našich vnitřních těl je jednou z cest, jak se znovu dopracovat rovnováhy a harmonie našeho vnitřního života a tím i uzdravit fyzické tělo.

Vnitřní složení člověka včetně názvosloví, je zde zpracováno dle spisů Karla Weinfurtera, zakladatele české školy mystické. Výrazy egyptské této sedmeré konstituce lidské nalézáme v Kabale: 1. Chat, tělo hmotné  2. Auch, životní síla  3. Ka, tělo astrální  4. Hati, duše zvířecí  5. Bai, duše rozumová  6. Cheybi, duše duchová  7. Kou, duch boží; přibližně podobné názvosloví používá i R.Steiner.

Č a k r y .

Člověk jako jediná bytost žijící ve hmotné dimenzi zároveň je zasazen i v dimenzi duševní a duchovní a to prostřednictvím sedmi hlavních čaker. Každá čakra je centrum určité vibrační úrovně, která člověka spojuje s ostatními stejně vibrujícími částmi stvoření. Duchovně a duševně rozvinutá osobnost je ta, která má všechny čakry oživeny a rozvinuty a je schopna přijímat a vysílat energii ve všech dimenzích člověku příslušných.

Čakry jsou jakoby smyslovými orgány energetických těl, slouží jako antény, přijímají vibrace z okolí odpovídající jejich frekvenci. Vyzařují též do okolí a mění tak jeho atmosféru. Podvědomě či pociťově je citlivější člověk dovede přijímat. Lze jimi i vyzařovat léčivé účinky a vysílat vědomá i nevědomá poselství. Málokdo má všechny čakry otevřené a harmonicky spolupracující. Úrovně nad 3.čakrou jsou duchovní, bezpečné.

Ve svém středu mají čakry energetický vír, jehož frekvence se směrem k nálevkovitému okraji snižuje. Jsou seřazeny podél mozkového kmene a míchy, pomocí stopky proudí energie do nitra páteře a stoupá až do mozku, kde je formována tělesnými pocity a myšlenkami. Pomocí žláz s vnitřní sekrecí a nervového systému přechází ve formě životní síly i ke všem tělesným orgánům. Energie čaker vibruje ve spirále, u muže a ženy opačným směrem a lze ji vnitřními smysly vidět, procítit i nahmatat. Lze si ji představit i jako barevné květy s mnoha okvětními lístky, lotosy.

Velikost a frekvence jednotlivých čaker ovlivňuje kvalitu myšlení a cítění člověka. Do jaké míry je čakra otevřená a tedy aktivní a čistě barevná, závisí na úrovni vědomí duše člověka i lidstva jako celku. Vztah ke Stvořiteli není určován ani konfesí, ani výchovou či inteligencí, nýbrž vývojovým stupněm duchovních center, které člověk rozvíjí po mnoho životů a jejich schopností přijímat různá množství a druhy kosmické energie, tedy informace. Při aktivaci čaker pomocí meditace, modlitby, růstu duchovního vědomí a lásky člověka, není naše vědomí závislé pouze na činnosti smyslů a rozumu, nýbrž je schopné vnímat i skutečnosti nacházející se již nad vnímáním smyslovým a rozumovým, tedy lze vnímat i transcendentální skutečnost.

Komplexní podněty jdou z těl čaker pomocí nádí (rozvodné kanálky) do éterického těla, odtud nervovou soustavou do endokrinních žláz, jejich hormony nesou informace, cévní soustava je přenáší k cílovým orgánům a buňkám. Výsledky působení hormonů na člověka se přenášejí zpět do éterického těla, kde se porovnají s původním podnětem. Výsledný stav se projeví jako nervová a hormonální regulace s cílem zachovat rovnováhu mezi podnětem a odpovědí. Tímto způsobem jsou funkce fyzického těla závislé na aktivitě čaker a ty závisí zase na energii jemných těl. Tělo a mysl se neprolínají v mozku, nýbrž v endokrinním systému; endokrinní systém je schopen měnit jeden druh energie v jiný. Sedm endokrinních žláz je svým způsobem hmotným dvojníkem 7 duchovních center, čaker.

První tři čakry jsou plně vázány na hmotné tělo a po smrti se rozpadají. V nich jsou energeticky předznačeny nemoci fyzického těla a tyto záznamy jsou podstatou diagnostiky léčitelů. Zářivé obaly 4. – 7. čakry po smrti zůstávají obalem ducha a jsou oním šatem z Janova Zjevení, který musí být vyprán do běla pokáním, prací pro druhé. V nich je zaznamenáno vše, co se dělo v duši člověka, co cítil, jeho pohnutky, co myslil. Tyto obaly jsou odkládány až při vstupu do duchovní říše, do věčnosti. Pokud tohoto stupně lidský duch ještě není hoden, dostává se mu příležitosti reinkarnace s těmito obaly, včetně zápisu, co si má z minulého života znovu prožít, odpykat.Teprve přijímáním přímého vyzařování Božího se oživuje duchovní tělo, přihlašuje se k synovství, vstupuje definitivně do věčnosti.

V lidském energetickém systému vede páteří spirituální kanál, který je hlavním místem probíhajícího duchovního vývoje člověka. Vede od 1. čakry, která přijímá životní energii Země, propojuje ostatní čakry, které ústí do kanálu svým užším koncem a končí 7. čakrou na temeni hlavy.

Na konci míchy, v nejspodnějším obratli páteře, v mystickém centru 1. čakry je spirálovitě svinutá hadí síla, posvátná šabdabrahman, kundalini, která je základem veškerého života ve vesmíru a která obsahuje veškeré vědění. Není-li probuzena, je svinuta do tří a půl závitu. Tři závity symbolizují tři stavy energie: pozitivní – negativní – neutrální a půl závitu symbolizuje tuto energii na pomezí transformace energie potencionální v kinetickou. Probuzená kundalini stoupá kanálem vzhůru po stupních mystického žebříčku sedmi hlavních čaker. Když vystoupí na vrchol hlavy, spojuje se s kosmickým vědomím. Kolem spirituálního kanálu jsou rozmístěny karmické záznamy pro současnou inkarnaci, které by měl každý během života zpracovat, včetně hlavních úkolů.

První čakra působí jako vztažná síla, která „vtahuje program“ do spirituálního kanálu, kde postupně dochází k jeho „přečtení“, čili prožití určitých situací. V místě prohlubně zátylku je ve spirituálním kanálu otvor, jímž by měly prožité zážitky odcházet. U většiny lidí je spirituální kanál i otvor v několika vrstvách zanešen, nebo i ucpán, což může být následkem vlastní zatvrzelosti ale i následkem nevhodné stravy. Může pak docházet k opakovanému prožívání karmických dluhů či k nastolování všelijakých druhotných situací i k přerušení s vyšším vědomím.

Rychlost a hloubka očisty energetických těl závisí na duchovní úrovni člověka, na jeho vibračním stupni a na rozsahu jeho senzibility, citlivosti. Odpuštění a bezvýhradná láska stojí nade vším, i nad spravedlností zákonů, o čemž člověka odedávna informují i klasické pohádky. Třetí stupeň čili 3. lotos je stupněm obratu, je to stupeň vývoje, který je-li překročen, vede žáka s největší jistotou až na stupeň 7., jestliže žák pevně vytrvá. Aktivovat čakry můžeme snadno i ve své představě, projdeme-li si své lotosy od zdola nahoru a shora dolu a imaginujeme-li si barvu rajčete, pomeranče, citrónu, rozkvetlé růžové růže se zelení, jasně modrou oblohu, indigovou barvu švestky, závoj fialový, případně bílý či zlatý.

Vývojové cykly člověka i lidské společnosti podle rozvoje čaker. Vědění o životních cyklech není nové, jen bylo opětovně zapomenuto. Život probíhá ve zcela specifických rytmech a cyklech: tep srdce, dýchání, roční doby. Vždy je zachováno pevné pořadí vývojových etap, které nelze libovolně měnit: klíček, listy, poupě, květ, semena. Stejně tak probíhá vývoj člověka. V jednotlivých životních údobích nejsou všechna témata životně důležitá. V určitých obdobích života je člověk jinak otevřen k přijímání rozličných vlivů a zkušeností a tím i různě zralý zpracovávat určitá životní témata. Je třeba pak velmi obtížné dokončit ve 28 letech vývoj, který jsme zameškali mezi 5 – 12 rokem života. Proto život mladých lidí stojí na vratkém základě, když ve svém dětství a mládí nezískali potřebné zkušenosti či nevyvinuli určité schopnosti. O těchto souvislostech se hodně ví ve Waldorfské pedagogice, jejíž učební plány jsou rozpracovány v souladu s přirozenými vnitřními cykly dětí.

Každých 7 let dominuje vliv jedné z čaker. Její vlastnosti se stávají základním tématem života. Tedy po 7x7 letech ukončí člověk celý cyklus 49 let. Padesátým rokem začíná zcela nový úsek života, kdy má člověk šanci začít ještě jednou od začátku, avšak ve vyšší hladině života. Někteří pak dokončí v 98 letech velký průchod tímto druhým vývojovým cyklem. Současně se každé sedmileté období dělí do 7 malých témat trvajících 1 rok, daných postupně vlastnostmi 1. až 7.čakry. Tak procházíme postupným vývojem sedmiletým základním a současně tématem příslušného roku. Tak např. 4. čakru rozvíjíme v roce života 22. až 28 a 71. až 77 a v ročním cyklu ve svém roku 4., 11. a plus každý další sedmý rok až k roku 95, a podobně i dále. I na fyzické úrovni dochází ke změnám každých 7 let, kdy se naše tělo zcela obnovuje a všechny buňky jsou nahrazeny novými. Číslo 7 bylo považováno v mnoha kulturách za svaté, ve starověku bylo  symbolem pro plnost, naplnění a duchovní dokonalost. Náš život probíhá v malém 7 denním rytmu, je to základní rytmus našeho života. Základní proměna je možná vždy během každých 7 let.

Dokonce už před narozením procházíme vývojovým cyklem čaker, ale v opačném pořadí: vývoj počíná čakrou temene hlavy, odtud po celé těhotenství proudí do embrya světelná energie, která nese informaci, náš program. Na konci těhotenství se vyvíjí základní čakra, kořenová. Nová lidská bytost tím získá spojení se Zemí, s jejími energiemi a je připravena vstoupit do hmotné dimenze, do našeho světa. Tak člověk jako duchovní bytost ve fyzickém těle se vyvíjí podle určitých periodických zákonitostí, tak i duševní a duchovní vývoj se uskutečňuje ve zcela specifických cyklech.

Tělo se vzestupně vyvíjí až do 35. roku, do té doby člověk vysílá svou sílu do tělesnosti, takže se rozvíjí z nitra. Po 35. roce věku začíná život, kdy člověk kráčí dále jen vnitřně a musí neustále svými životnímu silami odolávat vnějším silám. Tyto dvě poloviny života se od sebe naprosto liší, když přihlédneme k vnitřní organizaci. Takže je něco zcela jiného, žijeme-li v prvé polovině života. V souladu s moudrostí vývoje lidstva je někdy zapotřebí inkarnace lidí, kteří mohou prospívat jen tehdy, nemusí-li odolávat  tomu, co se na nás valí ve druhé polovině života. Proto u mnohých lidí jsou inkarnace předčasně přerušeny proto, co může člověk přinést jen tehdy, když ve fyzickém těle žije s takovými silami, které jsou v budujícím těle.

Začátek vývoje lidského ducha ve hmotnosti začíná sestupem duchovní jiskry čili podstaty člověka do 1. čakry na počátku páteře, kde  se spojuje s biologickou silou těla, zvanou hadí síla. Lidský duch se tak inkarnuje, vtěluje. Ovládnutí 1.čakry projevuje se dokonalou pohyblivostí a vitalitou těla. Po ovládnutí těla zvedá se hadí síla do roviny 2.čakry a probouzí pohlavnost. Každá lidská civilizace, chce-li existovat, reguluje sexuální chování svých členů, čili zařazuje duchovní zákony do sexuálního chování. Neprovede-li společnost kultivaci sexuality, vyplýtvá se hadí síla v bezzábranové sexualitě, nestoupá vzhůru a vyšší úrovně člověka se nerozvíjejí, společnost degeneruje. Pádu civilizace předchází vždy úpadek mravů. Zvládne-li jedinec úskalí sexuality, může zvednout, rozvinout rovinu 3. čakry, rovinu duševních energií, rovinu astrálních sil. Může pak také vnímat a ovlivňovat řídící energie živlů, přírodních sil, komunikovat s jinými civilizacemi. Zde je původ schopnosti léčitelství, magie, automatické kresby a podobně a též sociálního postavení jedince ve společnosti. Otevřená 3.čakra umožňuje tyto síly vnímat i ovlivňovat. Avšak vstoupí-li člověk aktivně do těchto úrovní, aniž zná a dodržuje duchovní zákony, může velmi snadno přijít k úhoně.

4. čakra je vibrační rovinou srdce. Vibrací všelásky se člověk spojuje se zdrojem života a s rovinou Krista a při duchovním spojení je zažito osvícení. Takové bytosti jsou pak solí země, činí život mas snesitelnějším, udržují svým vyzařováním do okolí i rovnováhu přírodních sil.

Vědomé zvednutí hadí síly do 5. čakry znamená schopnost přenášet dokonalost duchovní dimenze do hmotného světa rozvinutím uměleckých vloh všech typů. Hadí síla zvednutá vědomě do roviny 6. čakry přináší člověku možnost spojení se silami vesmíru jako celku a vědomě pozvednutá do 7. čakry znamená přímé spojení s Podstatou světa. Protože dosažení cíle je vůlí Boží, není její nenaplnění možné. Proto Jeho síly budou napřeny proti každé společnosti, která bude bránit pohybu lidských bytostí k Němu.

1.čakra: červená, živel země, smyslová funkce: čich, žláza nadledvinky, tělesná vůle být; je kořenem sušumny, je místem, kde spočívá bohyně Kundalini v podobě lesklého hádku, který září jako blesk a odpočívá ve spánku, při čemž hlavičkou uzavírá dveře sloupce, kudy se ubírá Hadí síla do výše; čakra má trojúhelníkový tvar obrácený hrotem dolů, teprve když je Hadí síla probuzena, obrátí se celý lotos do výše, barvu má rudou, protože je naplněn vzduchem Kamy, je zde sídlo tvůrčí žádosti – při nedostatečné funkci čakry je tělesná konstituce slabá, málo tělesných i duševních sil, pocit nejistoty – možnost aktivace čakry pozorováním červánků na příjemném místě, posadit se na zem a vyciťovat Matku Zemi, dále pomůže: achát, červený korál, rubín, hřebíček, Hatjajóga.

2. čakra: oranžová, živel vody, chuť, příslušná žláza: varlata, vaječníky, prostata; tvořivé rozmnožování  bytí; v 6 plátcích lotosu je obsaženo šest schopností nebo sklonů: důvěřivost, podezíravost, opovržení, klam nebo nechuť, nesprávné vědění a nesoucit – disharmonie se projevuje: odmítání a popírání sexuality či přehnaná sexualita a fantazie – náprava: oživuje měsíční světlo a zejména úplněk, čistá voda a koupel v ní, měsíční kámen, karneol, vůně santalu, Tantrajóga.

3.čakra: žlutá, oheň, zrak, žláza: slinivka břišní (játra); základní princip: utváření sociálního bytí; v 10 plátcích jsou obsaženy různé stavy: stud, nestálost, žárlivost, žádost, lenivost, smutek, tupost, nevědomost, nelítost, strach; části těla: spodní záda, dutina břišní, trávicí systém, vegetativní nervový systém; při harmonické funkci čakry: vnitřní harmonie se sebou a okolím, vyrovnanost – disharmonická funkce: snaha ovládat vnitřní i vnější svět, prosazovat svou moc, dobývat – nedostatečná funkce: pocit poraženectví, překážek, málo odvahy, nervozita – aktivace: louka žlutých pampelišek, pole žluté řepky, slunečnic, slunce, jantar, citrín; levandule, rozmarýn, bergamot; Karmajoga.

4.čakra: růžová a zelená, živel vzduch, hmat, brzlík; symbolem je dvojnásobný trojúhelník čili hexagram, též pečeť Šalamounova; 12 plátků obsahuje dvanáct stavů: naděje, obava, snaha, smysl, hrubost nebo pokrytectví, touha, domýšlivost, rozeznávání, chtivost, dvojitost, nerozhodnost, lítost; srdce, hrudník, krevní oběh; úlohou je sjednocování skrze lásku, překonáním ega nesobecká láska; disharmonie: neschopnost dát či přijmout lásku, otevřít se; nedostatečnost: zranitelnost a závislost na náklonnosti a lásce druhých; náprava: tichá procházka čistou přírodou, růžové červánky a květy, zeleň luk a lesů; klasická a sakrální hudba; růženín, turmalín, smaragd, jadeit, růžový olej; Bhagtijóga.

5.čakra: blankytně modrá, éter, sluch, štítná žláza; zákl. princip: rezonance s Bytím, je sídlem bohyně řeči; šíje, týl, spodní čelist, uši, hlas, horní část plic, paže; sebevyjádření, komunikace, nezávislost, inspirace; tudy vnímáme vnitřní hlasy, kontakt s vnitřním duchem a jeho inspirací; upřímnost uvnitř i venku projevuje se v přímosti jednání; disharmonie: zadržení emocí či uzavření se v racionalismu a intelektualitě, chybí otevřenost, též zneužití svého slova a manipulace s druhými; nedostatečnost funkce: těžkopádnost v projevu, v představení se i ve vyjádření, plachost, uzavřenost, knedlík v krku i koktání; není přístup k poselství duše ani důvěra ve své intuitivní síly, za jedinou realitu je považován vnější svět, určité vnitřní ztuhnutí; náprava: modré nebe, průzračná voda, harmonické tóny, sakrální a meditativní hudba otvírá vnitřní sluch, akvamarín, tyrkys, šalvěj, eukalyptus, Mantrajóga.

6.čakra: indigově modrá, všechny smysly i nadsmyslové vnímání (fialový tón), hypofýza; poznání bytí; vyšší vhled, inspirované poznání, intuice, dovršuje se vědomé vnímání bytí; sídlo vyšších duchovních sil, paměti a vůle, ve středu je skryta svatá slabika Óm; postupným otvíráním 6.čakry můžeme tento proces stále více ovládat; síla představivosti je velká, lze léčit i na dálku; získáváme přístup ke všem úrovním stvoření, které leží za fyzickou realitou a to intuicí, jasno-viděním, -slyšením, -cítěním. Dnes je málo lidí, jejichž třetí oko je dokonale  otevřené; dochází k překonání hranice racionálního rozumu, myšlení je holografické, dochází k vnitřnímu vidění nekonečně mnoha světů zabydlených různými bytostmi; disharmonie: pouhé racionální myšlení, chybí vhled a integrace do kosmické souvislosti, intelektuální přezíravost, odmítání duchovního poznání jako nevědecké a nerealistické; při špatně vedené energii ve spodních čakrách promíchání s vlastními představami a fantaziemi, nerozeznání pravého od nepravého až ztráta vztahu k realitě; náprava: pozorování noční hvězdnaté oblohy, klasická hudba Východu i Západu, Lapis lazuli, safír, máta, vůně jasmínu, Džnána a Jantra jóga.

7.čakra: fialová, též bílá a zlatá, čiré bytí; velký mozek, šišinka mozková-epifýza; přímé vnitřní zření, sjednocení s Nejvyšším univerzálním vědomím, proniknutí hmoty božským světlem; sídlo nejvyšší dokonalosti v člověku, obsahuje všechny energie nižších center, spojení s božským bytím, zde jsme doma, odtud začala naše cesta životem a sem se vrátíme na konci našeho vývoje; co jsme zprvu chápali jen intelektem, později intuicí, to nyní přímo nazíráme, postačí jen na něco zaměřit svou pozornost a vše víme, neboť vše je v nás, naše osobní energetické pole splývá s energetickým polem Univerza, mizí oddělenost subjektu-objektu, individuální já se stalo Já Univerza; jsi-li pro otevření 7.čakry zralý, může konečné osvícení nastat náhle a nelze se z něj již propadnout zpět do oddělenosti hmoty; poznal jsi, že pevná hmota není nic jiného, nežli myšlenková forma božského vědomí, vše, co jsi měl za realitu, se stává iluzí; jakmile je korunní čakra dokonale probuzená, její květ se vykleme ven a vytvoří korunu čistého světla nad hlavou; 7. čakra může být více či méně vyvinuta, lze ji čistit a aktivovat blízkostí nebe, jeho šířkou a neohraničeností, uvolněním se od osobního života, třeba na vrcholu vysoké hory, též tichem, v tichosti je naše celá bytost bdělá a vnímavá pro božské tóny znějící v celém Stvoření, vhodná je každá hudba, která k tichu vede, též mantra Óm, ametyst, křišťál, kadidlo a lotos. 7.čakra zve se korunní čakrou, je to velké slunce, stejně kosmické jako osobní, v jeho záři sídlí Šiva se svou manželkou Parvati; symbolem je lotos s tisíci korunními lístky.

Příchod Vodnářského věku přináší do naší sluneční soustavy svou vlastní vyšší kvalitu energií a mění člověka tím, že aktivuje jeho srdeční a korunní centrum. Na fyzické úrovni se to projevuje nárůstem nemocí souvisejících s brzlíkem, který je srdeční čakrou úzce ovlivněn, jako je AIDS, alergie, rakovina a nemoci imunitního systému a další nemoci související s hormony epifýzy: schizofrenie, Parkinsonova nemoc a jiné depresivní poruchy, které vypuknou často v období, kdy člověk zažívá nějaké změny. Sedm čaker je též sedm stupňů vývoje ke světlu.

Čakra je centrem jednotlivých energetických zářivých obalů duše, z těchto 7 těl či polí se skládá aura, kterou vidí jasnovidci. Jednotlivá těla jsou propojena v celek a jejich energie se mísí, komplex energií zveme aurou; na podvědomé úrovni si auru každého člověka uvědomujeme. Zušlechtění mravů přináší i ušlechtilejší barvy v auře, čisté a jasné barvy duhy. Auru dovede snímat i speciální optický přístroj auro kamera a tudíž lze jí nepoměrně snadno a lacino diagnostikovat různé nemoci a poruchy organizmu ještě i ve stavu energetickém, jako je tomu v čínské medicíně, což nedovedou drahé a složité přístroje současné medicíny; není to ovšem byznys a navíc v barvě aury lze vyčíst i když člověk lže, klame a to zajisté mocní tohoto světa nepotřebují, proto o tento přístroj není dosud zájem.

Člověk rozšiřuje své vědomí tím, že získává zkušenosti s různými těly své existence a s inteligencí všech říší, které postupně ovlivňují v určitých obdobích jeho způsob jednání. Na příklad, když se člověk ztotožňuje se svými emocemi, spojuje ho to s inteligencí astrálního neboli animálního smyslového těla, to je úzce spojeno s přežitím a zachováním rodu, proto bude mít takový člověk často sklon k soutěžení, agresivitě nebo obraně. Každá čakra souvisí také s určitou duchovní vlastností. Na vyzařování duchovní energie se napojuje lidský duch vírou.

1.čakra Muladhara: magnetické tělo či pole, slouží k rozvoji hmotné roviny, vitalita, vědomí sebe sama, stupeň pořádku

2.čakra Svadhistana: éterické tělo, k rozvoji hmotné roviny, pohlavní síla, sebeúcta, stupeň vážnosti

3.čakra Manipura: astrální tělo, k rozvoji hmotné roviny, rozumové poznání, vědomí vlastní ceny, stupeň moudrosti

4.čakra Ana-Háta: emocionální tělo, duševní rovina, city a pocity, cit lásky, stupeň lásky

5.čakra Višuddhi: mentální tělo, duševní rovina, osobnost či povaha člověka, sebevyjádření, trpělivost

6.čakra Adžna: kauzální tělo, duševní rovina, třetí oko, jasnovidnost, indigová, zodpovědnost k sobě, stupeň vůle

7.čakra Sahasrára: duchovní tělo, rovina ducha, napojení na věčnost, barva fialová, bílá, zlatá, sebepoznání, milosrdenství.

Každý člověk se podílí na kvalitě atmosféry lidských komunit. Působení těchto vibračních energií musela uznat i ateistická věda a nazvala je informační pole. Čím vyšší úroveň vibrací, tím větší dosah: charizma sexuální působí jen na přítomné, léčitelské na osobě známé i nepřítomné, vibrace všelásky působí v mnohakilometrovém okruhu a spolupodílí se na vzniku fenoménu ducha národa. Charizma páté čakry ovlivňuje celý civilizační okruh a vibrace šesté čakry ovlivňují způsob myšlení lidstva, bourají a staví nové axiomy a paradigmata myšlení.

Místem vnímání jiných bytostí jsou podvědomá centra lidské duše, čakry. Vibrace čaker určují způsob myšlení, zásady, zvyky a morálku jak jednotlivce, tak společnosti. Asociální člověk nepřijímá obecně správnou vibraci, protože je vnitřně nevyzrálý a musí být řízen zákony společnosti zvnějšku, které duchovní člověk a duchovní společnost již nepotřebují, neboť se řídí zákony z vnitřního přesvědčení.

Současná demokracie vznikla a funguje v oblastech s převažujícím křesťanským vyznáním, v oblastech jiných náboženství západní demokracie selhává. Z hlediska duchovního demokracie, která neposiluje polaritu chudých a bohatých, je vhodnější pro vývoj člověka, neboť jak přílišná chudoba tak velké bohatství duchovnímu vývoji je překážkou. Lze vyvodit, že demokracie západní civilizace stojí na duchovních pilířích křesťanství, s nimi roste i padá, neboť křesťanství stálo u zrodu západní civilizace a z tohoto pohledu není náboženství jen soukromou záležitostí. Stále platí Havlíčkovo: náboženství je nejlevnější policií. V ateistickém státě důvěra ve vyšší spravedlnost a vyšší moc musí být nahrazena strachem z velkých trestů často za směšné přestupky. Dá se říci, že krize západní civilizace jde ruku v ruce s krizí křesťanské víry. Tato víra je dnes spíše navenek manifestována, není vnitřně žitá. Lví podíl na tom má samotná církev, která duchovní úroveň nerozvíjela, naopak uzavřela do dogmat a ponechala učení tak, jak bylo vykládáno v době pastevců a rybářů, což dnešnímu člověku, který za uplynulé dva tisíce let velmi rozvinul rozumovou poznávací oblast, zdaleka nestačí.

Co není založeno na zákonech Řádu, přirozenosti sil, není trvale udržitelné sebevětší lidskou silou, co nestojí na zákonech Podstaty světa, je nereformovatelné a zanikne. Hmoty ve vesmíru je zhruba 4-8%, ostatní jsou síly a energie pro člověka spoléhajícího jen na tělesné smysly, neviditelné, a přesto existující a dokonce vědomé a inteligentní.

Vyšší světy existují a jsou oživeny bytostmi, které v sobě přemohly zlo a nevědomost. Úplné odložení egoizmu neprobíhá obvykle na Zemi, ale v jiných říších života. Země je zóna svobodné vůle ve vesmíru, kde zlo i dobro jsou ve stejném poměru: 1:1. Jsou říše života nižší, kde zlo má větší podíl a jsou říše života vyšší, kde převažuje dobro. O tom všem, v zájmu přežití a dalšího vývoje člověka, se budou jednou učit i děti ve škole. A z toho, co se dnes ve školách učí, zůstane jen velmi málo.

Vývoj lidské společnosti v souvislosti s rozvojem vnitřních těl člověka a čaker:

1. etapa vývoje: rozvoj hmotné úrovně : vstup ducha člověka do hmotného těla, bez nadhledu ducha vede člověka k závislosti na hmotě, prosazuje se fyzická síla, kdo je silnější, ten vítězí, má pravdu; rozvojem  1. a 2. čakry rozvíjí člověk svou tělesnost a pohlavní sílu: tělo-síla-sex-svalovec primitiv, nadvláda pěsti, doba barbarská; motorem vývoje je víra, vznikají první civilizace a toto období vrcholí zřejmě dobou rytířskou.

2. etapa vývoje: člověk po té, co se naučil životu tělesnému, počíná rozvíjet i svou oblast duševní; rozvoj 3.čakry umožňuje styk s bytostmi a energiemi přírody a záhrobí; druhá etapa rozvíjí především lidský rozum-intelekt, vede k vychytralosti, lstivosti, závisti, zákeřnosti, to plodí války, krutost, bolest; člověk obvykle nejprve jde cestou zla, aby po zkušenosti s ním počal bažit po dobru. Podobně na poli vědy toto vede k vědecké bádavosti ničemu neodpovědné, než ke svým sponzorům. Vynálezy a objevy jsou většinou nejprve zkoušeny a používány ve válkách, až pak slouží lidem. Analogický je vývoj inteligenta, chytráka vychytralého, což plodí vládu vychytralců, kteří se mají vždy dobře, bez ohledu na ostatní společnost, kterou řídí. Necítí se být odpovědni nikomu a ničemu jinému, nežli sobě. Je to doba antiky, středověku a novověku, vrcholem etapy je zřejmě stát sociální.

Až když prošel touto cestou, když už je člověk unaven a znechucen následky všeho, co vyvolal a nespokojen se vším a navíc nemocen,  stahuje se z vnějšího světa do světa vnitřního, ptá se, proč se to všechno děje. A nechce-li člověk dál trpět, mění sebe a svůj charakter, mění svůj vnitřní svět a tím automaticky i svůj vnější svět, neboť podobné přitahuje podobné, dobré či zlé a vnější svět je ve skutečnosti jen nastaveným zrcadlem všeho vnitřního, co je v člověku. Rozvojem 4.čakry stává se motorem vývoje pozitivita, soucítění a láska. Dochází k harmonizaci vnitřního a vnějšího. Vibrací všelásky se člověk spojuje se Zdrojem života a s rovinou Krista.

3. etapa vývoje: zvednutím hadí síly do 5.čakry vyvíjí se schopnost člověka přenášet dokonalost duchovní dimenze  do hmotného světa rozvinutím uměleckých vloh, člověk navazuje kontakt se svým vnitřním duchem inspirací; vstupem Kundalini do 6. čakry poznává člověk chod vesmíru i nehmotných dimenzí, vstupem do 7. čakry duchovní roviny setkává se s Podstatou světa, poznává dimenzi věčnosti: motorem vývoje je harmonie a spravedlnost: duch – zákon – charakter – duchovní člověk; tomu odpovídá vláda moudrých a spravedlivých, tisíciletá říše ducha.

E v o l u c e  a  ž i v l y.

Na počátku nebylo nic. Duchovní věda i materialistická věda shodně uvádějí velký třesk jako vznik vesmíru. Vesmír vznikl z bodu menšího nežli elektron. V duchovním pojetí jde o vyzáření tvůrčí centrální myšlenky v prostoru zvaném Akáša. Akáša, neboli princip éteru je prabytím, prapříčinou všech věcí a všeho stvořeného. Není zde omezenost časem ani prostorem. Je to ono nestvořené, nepochopitelné a nedefinovatelné; náboženství pro ně určilo slovo Bůh. Bůh jako nejvyšší, vše tvořící vědomí. Akášický princip svět řídí a udržuje, je prasilou, která vše stvořila a která vše udržuje v rovnováze. Je počátkem a čistotou všech myšlenek a idejí, je světem příčin, v němž se vše stvořené udržuje, od nejvyšších sfér po nejnižší, je energetickou substancí, ze které vše vychází a do ní se navrací. Je vším ve všem. Princip éteru je prasilou, je tzv. 5. silou, nebo-li kvint-esencí alchymistů, je příčinou vzniku živlů. Akaša jako zdroj energie je všude; v lidském těle se odráží v oblasti Solar plexu do páteře. Po celé páteři je vytvořen akašický proud, část éterická; éter je hrubohmotnou formou principu akašického.

V Univerzu vše bylo stvořeno na základě neměnných zákonů, v nichž se nejlépe zrcadlí božský princip. Jedině znalost těchto zákonů nám dává možnost přibližovat se k Bohu. V Univerzu není ani dobra ani zla. Se zřetelem k univerzálnímu zákonu polarity, týkajícího se světla a tmy, aktivity a pasivity, života a smrti, zdraví a nemoci, dobra a zla, může každá věc sloužit jak dobru, tak i zlu. Jako nože lze použít ke krájení chleba i ke spáchání násilí. Vždy rozhodují povahové vlastnosti jednotlivce. Planeta Země je duchovním srdcem celého stvoření. Zde se bytosti mají naučit lásce. Míst, odkud na Zemi přicházíme, je nekonečné množství.

Vše, co bylo dále stvořeno, jak makrokosmos, tak mikrokosmos, se vytvářelo a vytváří působením živlů. Síly živlů působí a pracují jak v malém tak i ve velkém, jak v mikrokosmu tak i v makrokosmu, v dočasném i věčném. I samotný pojem božství, jako nejvýše vývojově chápatelné bytí, lze rozčlenit v aspekty, odpovídající jednotlivým živlům. O velké tajné vědě živlů píše již nejstarší kniha moudrosti, kniha Tarotu. Nejstarší orientální spisy označují živly jako Tatvy. Dle indické nauky je jejich pořadí následující: 1. je princip éteru, z něj vzešly tatvy hrubší: princip ohně, vzduchu, vody a země. Éter je pojímán také jako prostor, Akáša, ve kterém čtyři hustší elementy rozvíjejí svou působnost. Čtyři prvky, z nichž jsou utvořeny hvězdy a též všechny bytosti, označují čtyři stupňované stavy hmoty: od nejhrubšího prvku země, čili stavu pevného, přes vodu-kapalinu ke vzduchu-plynu až k ohni, jako prvku nezvažitelnému. Pátý prvek éter je tak jemný živel, že není atomický a má schopnost kosmického pronikání.

Základními vlastnostmi ohnivého principu jsou: horko a expanze. Oheň a světlo proto vládlo na počátku všeho stvořeného. V Bibli je psáno: Fiat Lux – budiž světlo. Každý živel má dvě polarity: tvořivou a plodivou a polaritu rozkladnou a ničivou. Musíme mít vždy na zřeteli obě polarity živlů. Rozpínavou vlastnost ohně můžeme nazvat elektrickým fluidem a není tím míněna jen hrubohmotná elektřina. Živlový princip ohně je činný a skrytý ve všem, v celém Univerzu, viditelném i neviditelném.

Pozitivnímu principu ohně odpovídá opačný princip – živel vody. Má vlastnosti : chlad a stahování a vzešlo z něj fluidum magnetické. Oheň a voda působí ve všem, jsou základními živly, jimiž bylo vše stvořeno. Střídavým působením aktivního a pasivního živlu ohně a vody byl všechen stvořený život uveden v pohyb. Živel vzduchu vzešel jako zprostředkovatel mezi ohnivým a vodním principem, udržuje rovnováhu mezi aktivním působením živlu ohně a pasivním působením živlu vody. Vzdušný princip jako neutrální medium přijalo od ohně vlastnost sucha a od vody vlastnost mokra. Nutno připomenout, že oheň, voda, vzduch a země jsou pouze aspekty hrubohmotné úrovně, na úrovních nehmotných jde výhradně o univerzální vlastnosti a síly živlů, o principy živlů. Tak jako naše duše stojí za naší tělesností, tak také i za ohněm a za všemi živly stojí živoucí bytost, duše a duch živlu.

Střídavým působením předchozích tří živlů povstal poslední živel zemní, který svou specifickou vlastností tuhnutím, zahrnuje v sobě všechny tři první principy. Vlastnost tuhnutí dala oněm třem živlům konkrétní formu. Zároveň ale omezila jejich působení, následkem čehož povstaly: prostorovost, míra, váha a čas. Fluidum v polaritě zemního živlu je elektro magnetické. Protože v zemním živlu jsou činné všechny živly, můžeme si všechen stvořený život vysvětlit. Uskutečněním zemního živlu povstalo ono: Fiat – Budiž. Elektrické a magnetické fluidum střídáním svých polarit ve všech anorganických a organických tělesech má z chemického hlediska za úkol tvoření kyselin a zásad. Po aktivní stránce buduje a po pasivní rozpouští, rozkládá a ničí. Výslednicí všeho je koloběh života: vše, co se zrodí, zraje a umírá, aby se opět na kvalitativně vyšší úrovni zrodilo, neboť život je věčný.

Orientální mudrci dávno již odhalili tajemství života a smrti, naučili se však vůči přezíravému západu mlčet. Materialistická věda, pokud nepřekročí své meze a nezahrne do svého učení i dimenze nehmotné, nepochopí tajemství života a smrti. Ovšem, pokud by se otevřela poznání i jiných úrovní bytí, tak už by to nebyla věda materialistická. Duchovní věda zná odpověď na mnohé otázky, s nimiž si ateistická věda neví rady. Na příklad z položené otázky: co bylo dříve, slepice či vejce, lze logicky odvodit, že pokud tato otázka není ve hmotné úrovni bytí řešitelná, musí být řešitelná v jiné úrovni bytí, s níž tvoří polaritu, čili se doplňují v jeden celek; tudíž je třeba těmto dalším úrovním přiznat existenci a začít je poznávat, jako se to například děje již v kvantové fyzice. Je třeba vrátit se k dávnému vědění, že vše souvisí se vším. Rozhodně staří Řekové v tomto poznání byli o mnoho dále.

Člověk byl stvořen podle obrazu Univerza, má fyzické tělo, astrální duši a ducha jsoucího v mentální sféře; v člověku se odehrává celá příroda. O činnosti živlů v těle věděli všichni zasvěcenci všech dob. Lidské tělo rozdělili a přiřkli hlavu principu ohnivému, břicho principu vodnímu, hrudník principu vzdušnému a zemní princip se svou soudržnou silou představuje lidské tělo včetně kostí, kůže, masa a spodní část těla od kostrče. Princip akášický se v hrubo hmotném těle projevuje ve své nejhrubší formě, v krvi a spermatu, při vzájemném působení obou těchto látek v životnosti neboli vitalitě. Na astrální úrovni např. moc, sílu a vášeň můžeme připsat principu ohnivému; paměť a schopnost posuzovací a rozlišovací principu vzdušnému; svědomí a intuici části vodní; sobectví, pud sebezáchovy a rozmnožovací zemní části ducha.

Pod pojmem zdraví rozumí duchovní věda udržování dokonalé harmonie všech v těle působících  živlových sil. Je-li živlová porucha takového rozsahu, že se disharmonie projevuje již viditelně, jde o skutečné onemocnění. Pak je potřeba harmonii v těle znovu obnovit. Rozumná životospráva udržuje harmonii živlů v těle. Z toho důvodu se odedávna předepisují různé diety, aniž by byla pochopena pravá příčina v působení živlů. V potravě jsou živly obsaženy pomíchaně, je tedy nejlépe přijímat potravu pestrou, která obsahuje základní živlové látky, na rozdíl od stravy jednostranné. Dostane-li se ohnivý živel v těle k větší činnosti, pocítíme žízeň, u vzdušného živlu hlad, u vodního nás prostoupí pocit chladu a u zemního se dostaví únava. Člověku je dáno pět smyslů, které též odpovídají pěti živlům.

Stejně jako každá část těla a každý tělesný orgán je pod vlivem určitého živlu, tak i duševní funkce a vlastnosti spadají pod vliv určitého živlu. Podle vývinu a zralosti má astrální tělo člověka rozličné elektrické nebo magnetické chvění, které se v duši projevuje čtyřmi druhy povahy a podle toho, jaký živel převládá, rozeznáváme povahu: cholerickou, sangvinickou, melancholickou a flegmatickou. Bez vyrovnání živlů v astrálním těle není duševní a duchovní pokrok myslitelný. Intenzita navenek se projevujících povahových vlastností závisí na polaritě, tj. na elektrickém a magnetickém fluidu. Celkový vliv povahových účinků způsobuje navenek určité živlové záření, zvané aura. Diagnostika prostřednictvím aury je velmi rychlá, jednoduchá a spolehlivá. Po získání zkušeností lze diagnostikovat jak psychické stavy, tak disharmonie na fyzickém těle, čili nemoci.

Z duchovní pralátky vzešel i duch, duchovní Já se specifickými živlovými vlastnostmi. Ohnivý princip v člověku se projevuje vůlí, vzdušný se projevuje v intelektu (rozumu), vodní v životě, respektive v pocitu a zemní jakožto spojka všech tří živlů, ve vědomí Já. Pátý éterický princip se projevuje ve svém nejvyšším aspektu jako víra a v nejnižší formě jako pud sebezáchovy. Duchovní Já má čtyři specifické živlové vlastnosti, z tohoto hlediska můžeme pozorovat božskou ideu na základě čtyř živlů: principu ohně připadá všemohoucnost a všesíla, vzdušnému principu moudrost, čistota a jas. Vodnímu principu přináleží láska a věčný život, zemnímu všudypřítomnost, nesmrtelnost a tudíž věčnost. Tyto aspekty tvoří nejvyšší božství, jehož vlastnosti jsou: všemohoucnost, vševědomost, všeláska (kosmická láska) a nesmrtelnost čili věčnost.

Cestu k nejvyššímu božství musí člověk nastoupit od nejnižší úrovně, aby v sobě dosáhl uskutečnění Boha, k jehož obrazu byl stvořen. Božství je pro člověka nejvyšší cíl. Mystik se ve své představě bude přibližovat Bohu všeláskou. Jogín sleduje ponejvíce též 1 božský aspekt a to: Bhagti-jogín jde cestou lásky a oddanosti, Radja a hatja jogín cestou ovládání a vůle, Djnana-jogín cestou moudrosti a poznání.

Čtyři praživly jsou základnou všech ostatních vlastností ducha, vytvářejí univerzální zákonitost. Dle univerzálních zákonů zastávají živly v těle určité funkce, z nichž nejhlavnější jsou: a) pozitivní tedy budovatelská funkce připadá aktivní stránce živlů  b) neutrální či spojovací funkce řídí udržovací čili usměrňovací činnost v těle  c) negativní živlové vlastnosti konají rozkladnou, tj. spalovací práci. Hmotná úroveň podléhá času a prostoru, astrální úroveň je vázaná na prostor; v astrálu můžeme pracovat tvarem, mentální rovina je bez času a prostoru; barvou můžeme pracovat ve všech úrovních, barevné spektrum v nadhmotných úrovních je velmi široké, jsou stovky barevných odstínů. Astrální úroveň platí mnohdy za 4. dimenzi, je určitým stupněm hustoty akašického principu; je sférou vibrací, ve které má svůj původ světlo, zvuk, barva a rytmus, zkrátka všechen život ve všem stvořeném. Více o těchto úrovních a o obyvatelích astrální a mentální sféry seznámíme se ve II. dílu.

Karma, zákon Příčiny a Účinku, je všeobecným zákonem, jehož aspekt leží v akášickém principu: každá příčina vyvolává příslušný účinek. Lidová moudrost říká: Jak kdo zaseje, tak také sklidí. Tento nezvratný zákon by měl každý znát a respektovat. Karmickému zákonu podléhají i živlové principy. Též zákon evoluční, tj. vývojový, podléhá zákonu příčiny a následku. Vývoj je tudíž aspektem karmického zákona.

Úkolem člověka na planetě Zemi je učit se lásce a učit se. Jsme zde, abychom se naučili lásce a poučili se ze života ve hmotné dimenzi. Člověk se musí naučit vytvářet harmonii, soulad pozemského a duchovního, být moudře činným jak ve hmotě, tak v duchu. Poznání musí jít ruku v ruce s láskou, pak se stává moudrostí. Na Zemi jsme v zóně svobodné vůle, nelze nikomu nic vnucovat. Každý člověk sám svobodně rozhoduje, ke které z polarit svým konáním, myšlením a cítěním směřuje, zda jde cestou evoluce či naopak cestou involuce. Úkolem člověka ve stvoření je pochopit podstatu svého bytí, v rámci evoluce se zdokonalovat tak, aby se stal synem a dcerou boží, aby někdy v budoucnu mohl být povolán k účasti na tvorbě stvoření.         Učení o živlových principech je velmi rozsáhlé, do dnešní doby se z něho vyučuje jen velmi málo, přestože je klíčem k pochopení života ve všech jeho projevech. Zdroj moudrosti je v principu příčiny, v Akáše. Moudrost nezávisí ani tak na rozumu a na paměti, nýbrž na zralosti, čistotě a dokonalosti každého jednotlivce. Moudrost můžeme považovat také za vývojový stupeň vlastního Já. Dospíváme tudíž k opravdovému poznání nejen rozumem, nýbrž převážně intuicí a inspirací. Jde-li vědění a moudrost ve vývoji ruku v ruce, je člověku dána možnost pochopit veškeré zákony makro i mikro kosmu nejen po intelektuální stránce, ale i z hlediska moudrosti, tedy dvoupólově; teprve tehdy je člověk může poznat a zároveň upotřebit pro vlastní rozvoj.

Kosmické hodiny a kosmický kalendář.

Z hlediska pozorovatele na Zemi je hvězdná obloha v neustálém pohybu. Hvězdy v hmotném vesmíru jsou obrovské transformátory božské energie. Změnou postavení Země ve vesmíru mění se kvalita vyzařování, které Země z vesmíru přijímá. Pohybem Země kolem své osy vzniká den a noc, oběhem Země kolem Slunce nastávají čtyři různá roční období.

V duchovní škole se dále učí, že tím, jak naše sluneční soustava cestuje kosmem v jednom rameni naší galaxie, asi ve vzdálenosti 2/3 šíře disku od středu, kolem kterého se spirálovitě otáčí, dostává se na své cestě pod vlivy různých vesmírných sil, do oblastí jinak energeticky vyzařujících. Slunce se pohybuje po obloze kolem hvězdného pásu zvaného zvěrokruh. Když nastává jaro, Slunce se objeví v určité době na určitém místě zvěrokruhu; v době 2160 let přejde z jednoho znamení do druhého. Souhvězdí symbolizují určitou sílu a na Zemi nastávají přechodem Slunce do vlivu jiného znamení zcela jiné poměry.

Pradávná moudrost tuto dráhu, tento celek rozdělila na dvanáct dílů, dvanáct úseků naší cesty časem a prostorem v rozměru galaktickém a pojmenovala je. Tak vznikl Zvířetník, Zodiak; tvoří jej 12 souhvězdí, jimiž prochází pomyslná dráha Slunce. Jde o ucelený soubor, cyklus různých energií, dříve model zasvěcení, k němuž vede řada zkoušek: 12 prací Heraklových apod. Obecně jde o soubor nebeských archetypů, skrze něž se opakují aspekty lidského prožívání i morální balancování mezi dvojicemi zvířetníkových polarit.

Celý časový cyklus trvá 25 920 let a zve se světový též platónský rok. Každých zhruba dva tisíce let, pozemsky jeden věk (2 160 pozemských let zve se světový měsíc), prochází Země se sluneční soustavou jinou oblastí vesmíru, jinou kvalitou sil, stejně mocnou a rozdílnou, jako je třeba noc a den. Protože jsou známé charakteristiky těchto působících sil, lze dopředu i dozadu v čase číst jejich vliv na naši Zemi. Znalost zvěrokruhu je prastará a ve starověku právě na zodiaku spočívaly celé náboženské nauky, z něj se odvozovaly vztahy nebes k člověku. Vnitřním nazíráním neboli jasnovidností staří astrologové poznali, že jednotlivá nebeská tělesa, jakož i celá souhvězdí mají nesmírný vliv na osudy zemí, národů i jednotlivců.

Kosmické vibrace v čase světového měsíce přebírají vlastnosti panujícího souhvězdí a v tom pozemském věku či epoše ovlivňují specifickým způsobem i lidské dějiny, náboženství, vědu a umění. Každá epocha zrodila na Zemi určitou duchovní skupinu, která rozšířila své ideje a rozvinula novou kulturu, před tím neznámou. Po uplynutí světového měsíce a po splnění svých úkolů, individuálních i společných, odešla na jinou planetu, aby tam na duchovně vyšší rovině dál se rozvíjela k dokonalosti. V každém národě existují jedinci, kteří nevydrží náročné zkoušky osudu, odpadají z duchovní cesty, jsou popelem národa a musí zůstat a zrozovat se ještě dlouho na Zemi. V tom je příčina, že kdysi duchovní národ po kulturním rozkvětu posléze upadá, či jakoby najednou mizí ze Země, jako například Májové. Po předcích na kdysi vysoké úrovni přichází pak potomstvo fyzicky a zejména mravně degenerované.

Každý věk lidských dějin byl spojen s určitými národy, kulturami, světadíly, které měly výlučnou roli na Zemi, ovlivnily kulturu a ideologii ostatních národů. Na konci věků se státní zřízení těchto národů hroutila, národy mizely, asimilovaly se. Nejstarší archeologické údaje pocházejí z doby asi před deseti tisíci lety, kdy končila doba ledová. Ve vztahu ke světovému roku to odpovídá věku Lva. Charakteristickým znakem tohoto znamení je tvořivost; z této doby se také zachovala první umělecká díla člověka, řezby v kosti a skalní a jeskynní malby v západní Evropě a severní Africe.

V průběhu následujícího věku Raka opouštěl člověk lovecký a sběračský způsob života, usazoval se a začal se věnovat zemědělství. První stálá sídliště a města vznikala v Číně, Egyptě a Mezopotámii. Z této doby jsou doloženy první rituály s cílem k posílení a zachování plodnosti. Kolem roku 6 tisíc před Kristem vstoupilo lidstvo do věku Blíženců; charakteristickým znakem té doby je komunikace a rozšiřování, což souvisí s vývojem písma různých druhů a rozšířením kola.

Věk zemského znamení Býka přinesl základy egyptské kultury s jejími chrámy a pyramidami. Vyrovnávajícím znamením byl Štír. Pozemšťané chápali tyto symboly jako posvátného býka Apise, též jako boha Ptaha a Štíra jako plazícího se hada či božského ptáka Hora. Pokud je energie vázaná na zem, projevuje se na nízké, pudové úrovni, je to had, který láká lidi do pasti ustavičného kola převtělování. Jakmile je tato epocha prodchnuta duchem, oduševněna, pak vztyčený had je symbolem zasvěcení, vládcem Stromu poznání  a zasvěcenec je orlem, který vysoko létá. V Mezopotámii se podnikaly cílevědomé pokusy o vyjádření průběhu času  v pevném a vypočitatelném řádu s pomocí astronomicko-astrologických prostředků.

Na počátku věku Berana kolem roku 2000 před Kristem, byly položeny základy naší dosud existující duchovní kultury, z té doby se nám zachovala nejstarší literární svědectví. V Babylóně byl vytvořen epos o Gilgamešovi a rišiové, mudrci a kněží árijců, přicházejících ze středoasijských stepí na indický subkontinent, zachytili obrazy, které viděli slovy a vytvořili tak texty Véd. Byly napsány a sestaveny velké svaté knihy lidstva, které přenášely náboženské zkušenosti z generace na generaci. Byly budovány kulturní a světové říše jako Řecko, římská říše, Alexandr Veliký nedokončil pokus o jakési první sjednocení světa. Náboženskými symboly toho věku byl beránek a dvě kamenné desky zákonů s deseti přikázáními jako symbol doplňujícího či polaritního znamení Vah. Přes oba symboly se uskutečnila zkouška této epochy.

Nyní končící epocha Ryb je obdobím končící tmy, kdy Země a naše Sluneční soustava se pohybovala po dlouhá tisíciletí tzv.galaktickou nocí. Pro Ryby je charakteristické, že pociťují nesoulad mezi svým nitrem a vnějším světem. Pokud na svůj vnitřní svět zapomínají, stávají se lehce ovlivnitelnými, neboť jejich schopnost prověřit informaci pomocí intuice je zablokována. Takový člověk pak informaci přijímá pouze přes filtr společnosti: pokud tak myslí a žijí i ostatní, je to tak správně, pravdu má vždycky většina. Lehce programovatelné Ryby, které ztratily kontakt se svým vnitřním světem, stávají se obětmi totalitárních systémů. V Rybách je snadné programovat fanatizmus. Fanatizmus je pochybnost, kterou v sobě člověk umlčuje ze strachu, že může být něco i vše úplně jinak a přiznání toho by pak likvidovalo celý jeho systém. Fanatikem může být člověk věřící ve vše spasitelnost jak náboženství tak materialistické vědy.

Ryby mění celistvý pohled na svět za uměle vytvořenou ideologii. Pro Ryby je dále nevyhnutelné studovat, analyzovat a syntetizovat nejrůznorodější informace ze světa, avšak na místo celistvého pohledu dochází k úzké specializaci, k omezení informace. Na vyšší úrovni duchovnosti duše to znamená procítění vesmírné harmonie a řádu, jejich intuitivní postižení skrze meditaci a prozření. Na střední úrovni dává Neptun potřebu v kosmický řád a v harmonii prostě věřit. Na nejnižší úrovni duchovnosti dává Neptun víru v iluze a podvody.

Na vibracích Neptuna je založeno křesťanství. Je charakteristické rybím vztahem k Bohu, jistou slabostí a zbabělostí. Bůh je vždy v mužském rodě, kdežto v předcházející matriarchální společnosti byl Bůh Bohyní, a jako opravdový muž vystupuje před krotkou, zasněnou a poddajnou rybou, což je více typické pro ženy. Symboly končící epochy byly Ryby a Panna.

Doba znamení ryb byla dobou Kristovou. V tomto období, na jeho počátku se zrodil Avatár, Boží syn, velký učitel celé epochy, aby splnil největší úkol stvoření: přivést Boha do lidského těla, na Zem. Bůh se zjevuje v lidském těle proto, aby lidé objevili ve svých tělech boží jiskru. Namísto pochopení musel největší učitel vytrpět pomstu ducha hmoty a zemřít rukou nevědomých lidí. Syn boží našel své nejvěrnější mezi rybáři a byl zrozen Pannou. Těm, ve kterých se duch probudil, oznámil své učení. Ale ani pět tisíc lidí v té době ještě nebylo schopno přijmout nejvyšší kosmické myšlenky. Z potravy, kterou dostali lidé od Božího syna, zbylo ještě symbolicky dvanáct košů: Lidstvo musí hledat tajemství svého Já v každém z dvanácti znamení Zodiaku. Na pochopení a uskutečnění nejvyšší pravdy potřebuje lidstvo dvanáct epoch, dvanáct světových měsíců.

Znamení Ryb patří k vodnímu trojúhelníku. Proto musí lidstvo v tomto věku podstoupit zkoušku vodou: velké lodě brázdí oceány, voda pohání parní stroje, lidé se léčí vodou v léčivých koupelích, chodí rosou. Náš reálný časoprostor odpovídá konkrétním vibracím energie, která je podstatou všeho. Jestliže dojde ke zvýšení kmitočtů, k vyššímu přílivu energie, pak celá naše známá realita bude přeladěna na jinou, novou realitu, naše bytí dostane novou kvalitu. Lze to přirovnat k vlnovým pásům rozhlasu či TV, kdy každý kanál je svět sám pro sebe. Je otázkou času, kdy dojde k přeladění na jiný kmitočet, kdy kvantita přeroste v novou kvalitu.

Pomalu tedy přichází nová epocha, epocha Vodnáře. Nadpozemská bytost Vodnář vylévá vlny poznání ze svého džbánu, je symbolem vysoce vyvinutého duchovního člověka, který se stává spolupracovníkem Ducha svatého a pomáhá při vývoji celého vesmíru. Hlavním vladařem Vodnáře je planeta Saturn, která ve svém vyšším aspektu je planetou všech mystiků; zpočátku přináší utrpení, po té mystické poznání a nejvyšší štěstí. Znamení Vodnáře přináší zcela nové období lidského a pozemského vývoje, s jeho příchodem jsou spojena velká očekávání vyjadřující naděje v nové lidství. Mnohé se sice zhroutí a nastanou převratné změny, nakonec přece vzejde nová humanita směřující k duchovní svobodě. Ve starém Babylóně bylo souhvězdí Vodnáře spojováno s bohyní zrození a uzdravení.

Vodnář je vzdušné znamení. Lidstvo se má naučit ovládat vzduch vzduchem. Jasnovidec vidí, jak lidé opouštějí parní stroje a začínají používat plyn, neviditelné paprsky pronikají do nitra hmoty, řežou, léčí, přenášejí informace. Přes doplňkové znamení Lva poznávají lidé znovu nejsilnější projev Boha na Zemi - Slunce, dříve uctívané jako velký Ra, a opět je pokládají za prazdroj všech pozemských zásob.

Vyzařování Vodnáře nezná hranice, smetává z cesty všechny překážky a projevuje se v ideálech a v sociálních zákonech. Na přelomu věků způsobují jeho nové vibrace revoluce. Vodnář mění pohled na náboženství a ruší všechny hranice. Stírají se hranice i mezi náboženstvím a vědou, protože lidé objevují, že vše, i hmota, je jen pohyb vln, vše je vlnění, vibrace. Vystřídání věku Ryb věkem Vodnáře lze chápat i jako posun od autoritářství k objevitelství. V epoše Vodnáře naváží lidé opět spojení se svými kosmickými bratry, izolace Země v kosmu pomine. Ruší se i hranice mezi národy a státy. V souladu s vodnářskou kvalitou vyzařování vytváří se na Západě i široká Evropská unie. Kdo tuto novou kvalitu vyzařování kosmu nevnímá, či je na straně rozdělování a ničení, je proti tomuto společenství.  Nakonec celé lidstvo začne být řízeno z jednoho centra…jeden je pastýř, jedno je stádo

Věčná kola času točí se dále a Země dospěje i k další budoucí epoše, do věku Kozoroha s doplňkovým souhvězdím Raka. Kozoroh patří k zemské tváři Boží. Lidé upřou pozornost k Zemi, a i když vědí dost, o své Matce Zemi toho vědí málo. Lidé toho věku budou řešit úlohu jak ovládnout zemi pomocí země. Budou rušit, či zesilovat gravitaci a dokáží dematerializovat hmotu a hmotou se dokáží pohybovat bez překážek. Dostanou se do zemských hlubin a do služeb lidstva zapojí energii sopek a nitra země. Rak bude ovlivňovat duševní vývoj lidí. Objeví tajemství skrytých duševních sil, které nevědomí pokládají za nadpřirozené. Zřizují školy, kde se děti naučí ovládat své vyšší duchovní schopnosti pomocí cvičení, která byla kdysi přístupná jen zasvěcencům. Člověk té doby bude moci dosáhnout zasvěcení během jednoho života a stejně tak i celý národ, pokud splní svou úlohu na Zemi.

Nakonec, až přejde kruhem všech čtyř Božích tváří, dosáhne celá Země všech stupňů zasvěcení, dospěje k úplnému zduchovnění a osvobození od hmoty. V pozemském životě to potrvá celé věky. Dějiny lidstva na Zemi nejsou ponechané náhodě. Je tvým úkolem, abys poznal, že každý tvůj krok postupuje dle plánu Boží Prozřetelnosti a milosti. Na tobě jen je, člověče, jak rychle projdeš svou cestu.

Nejsou horší a lepší epochy – pouze realizaci daných možností ztvární lidstvo a člověk horším či lepším způsobem. Dáno je pouze to, co se má realizovat, na člověku a lidstvu je jak realizuje svůj život, svou kulturu a civilizaci.