Problémy v životě lidí a společnosti, jejich příčiny a klíče k řešení

Kosmos, vesmír, je uspořádaný harmonický systém, živoucí a vědomý organismus, vyvíjející se ke stále větší dokonalosti, řízený nanejvýš moudrými a neúplatnými zákony. Není v něm místo pro náhodu. Náhoda jako nevypočitatelná a nezákonná veličina by proměnila kosmos v chaos. Každá náhoda by znamenala naprostý a totální rozpad systému. Vše ve vesmíru je spojeno energeticky, energie je podstatou všeho hmotného i nehmotného bytí. Vše je v jednotě a v harmonii s ostatním a vše je uspořádáno hierarchicky od galaxií přes sluneční soustavy, přes říše planety od nerostů až k člověku. Vše ve vesmíru je vědomé a v pohybu. Je-li pohyb v souladu se zákony tvoření, pak vývoj spěje vzhůru po spirále evoluce, není-li v souladu se zákony, pak dochází k involuci, destrukci a život je provázený obtížemi, překážkami, nemocemi, katastrofami a ztrátami všeho druhu.

Ke každé události ve vesmíru i v našem světě dochází zákonitě, za vším co se dělo, děje a bude dít je Řád. Pokud věda pojem náhoda používá, je za tím vždy neznalost zákonů Univerza. Už před více jak 2000 lety došel Epikuros k poznání, že náhoda je vždy pouze označením současné hranice našeho vědění a tak je tomu i dnes. Materialistická věda a zástupy jejích věřících často používají slovo náhoda. Cožpak je ale možné, aby celý tento podivuhodný svět, příroda rok co rok se obnovující a člověk uvědomující si sama sebe, vznikly pouhou náhodou? Jistěže ne, to jen hranice současné vědy začínají a končí u hmoty, u materie a u všeho, co tuto hranici překračuje, pomáhá si pojmem náhoda. Zatímco moderní věda počítá svou historii na 2-3 století a její učení prezentované před 50 lety je už překonané a zcela jiné, tak je zde stále a v tichosti přítomno vědění prastaré, mající mnoha tisíciletou tradici, stále živoucí a pravdivé, aktuální pro všechny časy a pro všechny lidi hledající Pravdu. Podstatou tohoto starého učení jsou zákony vesmíru i našeho světa, zákony a zákonitosti života objasňující příčiny, vývoj a smysl všeho stvořeného.

Starobylá tradice duchovní moudrosti, starší nežli dílo Platónovo i všech biblických autorit, je také obsažena ve spisech Corpus Hermeticus. Obsahuje původní učení Herma Trismegista a zřejmě vzniklo na půdě egyptských škol mystérií. Seznamuje nás kromě jiného s nejvyšší bytostí vládnoucí zjevenému světu, s vesmírnou hierarchií, s bohy zachytitelnými uvnitř myslí a venku smysly; tvrdí se zde, že hmota je ve skutečnosti neviditelná, viditelnosti nabývá až v podobě oddělených forem a tvarů; vysvětluje přítomnost zla a démonických prvků v přirozenosti člověka a nutnost cyklické očisty a obnovy světa. Uvádí dvojí povahu světa odrážející jak dynamiku času, tak i dynamiku věčnosti; objasňuje totožnost božské mysli a věčnosti, osudovou předurčenost, nutnost a Řád, informuje o zkouškách, jimiž duše prochází po smrti; vyzývá ke zbožnosti a lásce k Bohu. Zdroj všech omylů člověka shledává v lidském vnímání v úsecích času namísto v kontinuitě bezčasí. Předává nám poselství i tajemství, že zevnějšek je jako vnitřek, že malé je jako velké, že bohové jsou lidé nesmrtelní a lidé jsou bohové smrtelní, že je jen jeden zákon a Ten, jenž pracuje, je jeden. Blažen ten, jenž rozumí těmto slovům, neboť drží klíče všech věcí.

Abychom lépe porozuměli sobě a světu, svému životu a jeho smyslu, zaměříme svou pozornost na univerzální kosmické zákony. UKZ upravují způsob bytí v kosmu. Jakmile totiž poznáme zákony a zákonitosti, tedy to podstatné a obecné, lehce pochopíme i to jednotlivé, jedinečné a zvláštní. Zatímco materialistická věda postupuje od části k celku a již v tom elementárním se počala ztrácet, vydáme se cestou opačnou, od Podstaty k její části, od zákona k jejímu projevu tak, jako to činili starověcí mudrci. Tento postup jim umožnil znalost mnoha vědních oborů, neboť věděli, že vše souvisí se vším. Dnešní vědci sotva dokonale znají svou úzkou specializaci a to obecné, podstatné a vše související jim zcela uniká. Jakmile známe příčinu, známe předem i následek a můžeme se tak ve svém životě obejít bez ztrát a neštěstí všeho druhu, být zdraví, šťastní a moudří. To vše materialistická věda nedokáže, to dokáže jen věda duchovní, která učí o Podstatě světa a souvislostech všeho se vším a dává člověku vědomosti nejen jak, ale i p r o č tomu všemu tak je a jak lze sebe a svět přivést na vyšší úroveň vývoje.

Duchovní věda byla ve svém rozkvětu známa u všech starých kulturních národů, zvláště u Egypťanů a Indů. Ve starověku se jí učilo ve zvláštních školách. Velkou chybou bylo, že po francouzské revoluci byly skoro všechny duchovní nauky zavrženy jako příčící se lidskému rozumu a odkázány do říše pověr. Dnes se studium duchovních věd obnovuje. Materialistická věda uznává jen malou část duchovního poznání, které nevzniká na rozdíl od ní rozumovým bádáním, ale intuicí, inspirací. Důsledkem duchovního poznání je odhalení původu člověka, poznání smyslu jeho života a smyslu a cíle lidské evoluce; odhalují se i mnohá náboženská tajemství, která až dosud mohla být jen předmětem víry.

Svět není stvořen jen prostě jednoduše tak, že by se dal zvenku změnit. Byl stvořen geniálně jednoduše tak, že jen proměnou vnitřní změní se svět vnější. Vše nejprve v mysli, zevnitř se rodí, aby se po té ve vnějším světě projevilo. A tak je to se vším, na co člověk narazí, vše je podřízeno zákonům vývoje: od nedokonalého v dokonalé, od hmotného v duchovní a odtud po spirále na vyšší úrovni znovu se opakuje; život je věčný a my jsme již kolikáté stvoření v pořadí.

Proč tato univerzální věda, ač stále aktuální a pravdivá, byla tak odsunuta do pozadí a zapomnění, proč je materialisty tak vysmívána a že to není náhodné, ale vědomé od určitých sil světa a že to úzce souvisí s vývojem a předurčením člověka ve vesmíru, budeme poznávat během celého našeho vyprávění o starém a přesto pravdivém učení duchovním, které vždy člověku pomáhalo a pomáhá najít tu správnou cestu života, pochopit jeho smysl a cíl a vyhnout se tak mnohým strázním, nemocem a neštěstím, které přináší život žitý v nevědomosti.

Jedním z UKZ je Zákon polarity, zákon hmotného světa. Vysvětluje mnohé, je snadno pochopitelný, jeho projevy zná každý, jen jeho aplikace z neznalosti je obecně chybná. Vše ve světě projeveném ve hmotě má dva póly, vše má svůj protiklad. Lidské vědomí se řídí zákonem polarity, je podřízeno kvalitě, vibraci čísla 2. Jednota skutečnosti se lidskému vědomí jeví polárně: nádech a výdech, den a noc, pravé a levé, válka a mír. Polaritu vnímáme postupně, nikoli současně. Současnost vlastností, které se nám jeví jako protichůdné, je pro člověka těžko představitelná, avšak pravdivá. Světlo je také jednak částice, ale též vlnění. Své vědomí je třeba rozšířit nad polaritu nadhledem, pochopením smyslu obou pólů.

Jeden pól nemůže existovat bez druhého a sám o sobě není úplný: světlo a tma, nahoře a dole, život a smrt, žena a muž, zdraví a nemoc, duch a hmota, chudoba a bohatství, otázka a odpověď, věčnost a dočasnost. Ze hry polarit, východní filosofií zvané jin a jang, vychází vše stvořené. Vytvoření dvou pólů bytí a jejich opětovné sjednocení je základem všech situací života. Dvě protikladné, ale vzájemně se doplňující síly, jsou neustálou a přirozenou příčinou procesu změny. Trvalé střídání obou pólů zveme rytmus. Rytmus je základním vzorcem života, když porušíme rytmus, porušíme život. Jeden pól si vynutí přítomnost druhého pólu, neboť podstatou skutečnosti je vždy jednota, harmonie. Zdraví se může vyvinout jen z nemoci a nemoc ze zdraví, zdraví a nemoc se vzájemně podmiňují. Podobně kdo se nenaučil žít, nenaučil se ani umírání a musí obojí tak dlouho opakovat, až oba póly života zvládne. Teprve smrtí získáme život, učí Kristus. Teprve podřízením se zákonu stane se člověk svobodným. Teprve oba cykly tvoří jednotu. Platí tedy vždy: jak-tak a chybné je: buď-anebo. Všechny pravdy vnímané polaritně jsou jen poloviční pravdy. Máme-li obsáhnout pravdu celou, neobejdeme se bez opačného pólu. Lidé dosud tento jednoduchý zákon nepochopili.

Z jaké úrovně vnímáš polaritu, jako dva póly stojící proti sobě, například žena a muž, anebo se vzájemně doplňující: žena a muž? Kdo pochopil, ví už, že cíle-jednoty, lze dosáhnout jen pomocí obou pólů a nikoli jen posilováním, absolutizováním jednoho pólu, jak se o to většina lidí pokouší. Západní politický systém, jehož podstatou je materialistický světový názor, ať již orientovaný kapitalisticky či marxisticky, což jsou jen dva póly materialismu, spočívá na neopakovatelnosti lidského života: co nedokážeš a čeho nedosáhneš v tomto životě, to se ti nepodaří už nikdy. Proto pracuj a získávej majetek, zboží je Bůh.

Haní-li jedna strana kapitalismus a druhá komunismus, budou se obě strany vyjadřovat v polopravdách a pohybovat se jen v kruhu, nepokročí ve svém vývoji poznání, nedoberou se nadhledu. Oba protipóly materialistického způsobu života  mají  jak pozitiva, tak negativa. K tezi a její antitezi je třeba provést ještě syntezi. Uvědomit si a převzít z obojího nosné, perspektivní, pozitivní, prověřené a hledat a najít východ z opakování obou polarit, tedy najít třetí cestu, vyšší rovinu společenského uspořádání na základě obou předchozích zkušeností a to dle dalšího zákona, zákona vývoje či zákona trojnosti.

Tak je tomu i ve všech dalších projevech hmotného světa. Na tomto světě není nic, co by se neprojevilo polaritně, ke všemu lze najít protipól. Polarita udržuje rovnovážnost stvořeného. V principu jin-jang není žádný stav bytí statický a může se tedy přeměnit v opačný pól. V podstatě světa je založen samočinný vyrovnávací mechanismus – vše v přírodě má tendenci k vyrovnávání rovnováhy a nastolení harmonie. Jen člověk by tomu neměl překážet, měl by tomu rozumět. Abychom stáli na obou nohách a nekulhali, musíme mít na zřeteli vždy obě polarity: jak-tak. Ne vidění světa mužské anebo ženské, obojí umět si v sobě uvědomit a hledat a dosáhnout jednoty, harmonie. Mám-li znamení Vodnáře v okamžiku svého zrození a rozvíjím-li jen charakterové vlastnosti Vodnáře, stojím vratce na jedné noze; k dosažení celku musím v sobě rozvíjet i vlastnosti protipólu, zde tedy Lva. Teprve pak se mohu dostat z této konkrétní polarity, překonat ji, dobrat se cíle a postoupit na vyšší rovinu svého vývoje. Tak dlouho jsme odsouzeni k jednostrannému, polaritnímu prožívání světa, dokud zkušenostmi, leckdy trpkými a zdlouhavými se nepoučíme; to je cesta vývoje dlouhá, protože nevědomá. Cesta kratší a méně bolestivá, neboť se dokážeme předem vyhnout chybám, případně je více neopakovat, je cesta poznávání a respektování UKZ ve svém životě, cesta vědomá.

Provinění a trest – jak tak. Zákony vývoje člověka jsou nastaveny tak, že po každém provinění, dříve či později, následuje trest. Neodvratnost trestu je zde podstatná a je třeba vždy s ní počítat. To proto, že vše ve vesmíru je zaměřeno na uskutečnění nejvyššího cíle stvoření a tím je přivést člověka k dokonalosti tak, aby v sobě z tělesného zvířete vychoval boho-člověka, aby sebe i veškerou hmotu  produchovnil a přivedl zpět do vyššího stavu bytí, jako tomu bylo před pádem do hmoty prvostvořeného anděla, tj. před Velkým třeskem. Hmotný vesmír se objevil jako akt vyčlenění, odloučení od Jednoty. Jediný tvor ve vesmíru, který spojuje v sobě všechny tři roviny bytí, totiž úroveň hrubohmotnou, jemněhmotnou a nehmotnou, neboť je složen ze tří částí bytí: z těla, duše a ducha, je člověk. Proto jako jediná bytost ve vesmíru může ve svém vědomí obsáhnout všechny úrovně jsoucna. Člověk byl stvořen k tomuto vysokému úkolu a musí jej naplnit cestou svého vývoje. Tedy i zde platí jak stvoření tak vývoj; až toto materialistická věda pochopí, pokročí mnohem dále.

Poučení z polarity provinění a trest a z cíle stvoření je zásadní pro výchovu dětí a člověka a vyplývá z toho, aby si člověk byl vždy vědom, že když se proviní proti Řádu světa, automaticky následuje trest v podobě životních nepříjemností a ztrát všeho druhu, nemocí, neštěstí atd., neboť nic, co člověka potkává, není náhodné. Platí zde další zákon, kdy co je uvnitř, promítá se ven, do vnějších okolností. A zkušenosti z následné životní lekce, často bolestné, se ukládají z venku dovnitř a tak si člověk postupně vytváří vnitřní svědomí. Čím více má člověk zkušeností za sebou, tím silněji se v něm ozývá svědomí.

Při výchově každé generace je nutné naučit děti znalosti zákonů i zákona polarity, že právo a povinnost spolu souvisí a jedno bez druhého nemůže být a také jim vštípit znalost o neodvratitelnosti trestu za každé provinění vůči Řádu; nebude-li dítě včas a dostatečně jasně potrestáno svými rodiči, vychovateli či učiteli, bude potrestáno svým osudem. Na výši trestu tak nezáleží, vždy by měl být adekvátní, avšak důležité je pochopit, že trest je neodvratitelný, pokud člověk sám a včas neprovede korekci. Když vychováváme a trestáme dítě, musí vždy poznat, že je to z lásky a s láskou a moudrostí a ne s nenávistí a zlostí. Vždy musí být ve všem přítomen protipól, který udrží chtěnou rovnováhu, harmonii.

Přejí-li tedy rodiče a společnost dětem lepší budoucnost, není cesta k tomu jen v rovině hmotné uspokojením tělesných a hmotných potřeb dětí, pro duši a ducha to je nic, nýbrž podstata výchovy je v rovině duševní a duchovní, což se dnes naprosto pomíjí a proto to tak s mladou generací a celou společností dopadá. Jen ve zdravém těle může vyrůst zdravý duch, ale zároveň platí, že jen zdravý duch a čistá duše může mít zdravé tělo. Nepečuje-li člověk o svou duši a svého ducha stejně jako o své tělo, nemůže být ani ve své celistvosti zdravý. Proto přes jakkoliv velké náklady nebude moci současná medicína, která léčí jen projevy těla, ale příčiny nemoci nezná, člověku pomoci. Bude-li se totiž člověk správně vyvíjet psychicky a duchovně, bude mít i vše potřebné ke svému vývoji v oblasti tělesné i hmotné. Tak jsou nastaveny zákony vývoje člověka. V Bibli je to ono: Hledejte Království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno.

Dočasnost a věčnost. Většina lidí konzumní společnosti žije dočasností: po mně potopa a necítí svou odpovědnost k věčnosti. Tělo je smrtelné a duše ho dostává jen na jedno tělesné vtělení. Lidé zapomněli, protože zapomenout chtěli, že mají ještě individuální duši a nesmrtelného věčného ducha, čímž se odlišují od zvířete, které má duši čili psychickou úroveň druhovou či skupinovou a nemá tvůrčího ducha z Boha. Lidé se dnes starají jen o své tělo, holdují všem tělesným a hmotným požitkům a na péči o svou duši a na vývoj svého ducha v naprosté většině již nemyslí. Tím sebe ponižují na rozumové zvíře a svou duši nechávají zplanět a duchu nevytvoří podmínky, aby se mohl projevit na hmotné rovině. Většina lidí má dnes své vědomí zúžené jen na hmotnou rovinu, ale nebylo tomu tak vždy, dříve lidé vnímali i úrovně nadhmotné, dnes vykázané do mýtů, pohádek, pověr. Hmotně zaměření lidé jsou na cestě involuce, jsou ve stavu pádu; pád neproběhl ze dne na den, je to archetyp, probíhá stále. Záleží jen na každém, kterou cestou se vydá, zda bude pokračovat v pádu, či se vydá vědomě na cestu evoluce, tak, jak byla člověku při jeho stvoření určena: od zvířete v božství. K tomu ovšem nestačí jeden život, individuální duše jich prožívá stovky a střídá polarity ve svých vtěleních, bývá mužem i ženou, pánem i kmánem, zdravým i nemocným, bílým i barevným.

Karma je zákon příčinné kauzality, podle něhož po určitých příčinách následují určité následky. Souvislost mezi příčinou a následkem je zákonitá a je provázena zpětným účinkem na bytost, která kauzalitu způsobila. Jde o výchovný cíl, neboť vše, čeho je bytost příčinou, ať dobra nebo zla, vše se vrací zase k ní zpět, aby to prožila sama na sobě, aby zevní zkušeností vytvářela si vnitřní svědomí. Vše, co dnes existuje, dobré a zlé, to vnesl do pozemského života člověk. Duchovní zákony platí ve všech světech viditelných i našemu omezenému zraku neviditelných. Každá činnost ve vesmíru je výsledkem předcházející činnosti a zároveň příčinou nadcházející činnosti. Vzniká nepřetržitý řetěz příčin a následků, jejichž realizace představuje život vesmíru. Proto konkrétní lidský život není izolovaný ani zakončený, je jen výsledkem životů předcházejících a zárodkem životů budoucích. Zákon karmy spolu se zákonem reinkarnace, znovu vtělování, vysvětlují vnější i vnitřní nerovnosti mezi lidmi jako spravedlnost zcela zákonitou. Nikdo nepřijde k úhoně ani omylem ani náhodou. Karma je osud řady tvých vtělení.

Mudrc řekne: jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon; já sám jsem vinen za své utrpení, a proto je musím klidně nést. Člověk neznalý bude obviňovat všechno a všechny, jen sebe ne. Až člověk pozná, že a jak zákony řídí běh jeho života a že je možno je zkoumat a jejich dodržováním změnit svůj osud k dobrému, tehdy skončí jeho bezmocná nevědomost a on se stane pánem svého osudu, neboť bude moci zaměřit všechny své síly ke správnému cíli.

Staré esoterní podobenství pomůže nám pochopit opakovanost určitých situací v životě, dokud je člověk správným způsobem nezpracuje, jde o tzv. karmické kolo. Satyr honí Najádu a Mudřec vše pozoruje, ale nezasáhne, jen pozoruje. V tomto okamžiku toto podobenství jednu moji známou tak rozhořčilo tou nepomocí, že se o tuto východní filosofii přestala zajímat. Jenže tento popis je jen vnější exoterní stránkou, vnitřní, esoterní moudrost je v následujícím: onen mudřec je opravdový mudřec, neboť ví, že zákon vyrovnání, zákon karmy, v příštím životě obě role vymění a z pronásledovatele se stane oběť a z oběti pronásledovatel. Zákon karmy dá tak oběma v příštím životě příležitost, na základě předchozí zkušenosti, své chování změnit: pronásledovatel přestane pronásledovat a oběť přijme trest, podrobí se vůli osudu, karmě, bez výčitek, sebelítosti, vzdoru, s pokorou. Přičemž může z tohoto opakujícího se karmického kola vystoupit i jeden z nich; druhý se pak honí s jiným podobným, dokud také nepochopí a nezmění své chování, charakter. Dokud si člověk nevytvoří z vnější životní zkušenosti dostatečně silný vnitřní hlas svědomí. A vnitřní hlas svědomí, to je to nejcennější, co člověk bolestnou zkušeností získává. Pak už nebude překračovat zákon a Řád a nebude záležet, zda někdo o tom ví či neví. Stačí, když ví on a vnitřní hlas svědomí mu to již nedovolí, anebo překročil-li, donutí ho činit pokání. Společnost lidí s živým vnitřním svědomím nepotřebuje již vnější zákony a donucovací aparát. Většina současné společnosti se domnívá, že to nejcennější, co člověk má, je jeho zdraví. Avšak nad zdraví tělesné je čisté svědomí, tj. zdraví a čistota ve sféře duševní a duchovní; to umožní člověku i lehké umírání, příznivější život posmrtný a lepší start do příštího vtělení; jde v podstatě o polaritu dočasnosti a věčnosti. Člověk duchovní vždy upřednostňuje hodnotu věčnou před zdánlivou výhodou dočasnou.

K pochopení zákona karmy a tedy k pochopení i těch nejtěžších událostí v našem životě, nám poslouží ještě dvě životní zkušenosti. Jeden kněz až v koncentračním táboře pochopil, že Bůh-Jednota, miluje člověka stejně, ať vězně či věznitele. Neboť Bůh nás vidí ve věčnosti, nikoli jen v tomto jediném životě. A v tomto vnitřním poznání za největší vnější nesvobody zažíval onen kněz silný pocit svobody a smíření. Kdo toto pochopí, dosti již ušel na cestě hledání Pravdy. Druhou životní zkušenost prožila má známá, když se pomocí regresní metody dostala do svého minulého života: stála v plynové komoře koncentračního tábora, umírala jako poslední, neboť stála v rohu, kde byl ve stěně vypadlý suk a dostalo se jí vzduchu. Když se v poslední chvíli svého života optala proč?, uviděla se jako římský centurion, přesně a v barvě popsala svou uniformu, koně a dva vojáky, se kterými byla na obhlídce. Tu spatřili starého Žida, jak se tiskne ke stěně domu. Jen tak, bez důvodu ho sťala. A nedosti na tom, život jí připravil vzápětí další zkoušku, když se na této regresi setkala i se svým věznitelem z koncentračního tábora; byl jím v minulém životě, a ona musela na základě poznání vše pochopit, přijmout a odpustit, chtěla-li pokračovat dál v nastoupené duchovní cestě, na cestě za poznáním Pravdy-Jednoty.

Tato cesta zve se v křesťanství Návrat ztraceného syna. Otec dává svému synovi, který nechce být v domě otcově, dary jako dědictví: Duch a Duše jsou božské, tím je člověk nesmrtelný. Ale on je utratí ve světě, zapomněl na ně. Když už ví, že nemá co ztratit – to je ten návrat. Umře jen tehdy, když ve světě ztratí svou nesmrtelnou podstatu; jen svou božskou podstatou je nesmrtelný.

Zákon analogie je zákonem esoterické filosofie, je klíčem k filosofii esoteriky. Myšlení pomocí analogie umožňuje poznání vesmíru bez hranic. Vesmír vznikl při velkém třesku z bodu menšího, nežli je elektron, platí v něm tudíž stejné zákony. Kosmos představuje uspořádanou soustavu, ve které platí jak nahoře, tak dole, jak ve velkém, tak v malém, jak uvnitř, tak vně. Na tomto základu postavil Paracelsus člověka jako mikrokosmos na úroveň makrokosmu. Člověk je přesným obrazem makrokosmického vesmíru, v okolním světě nelze nalézt nic, co by nebylo v člověku a naopak.

Všechny hodnoty života patří Stvořiteli a člověk užívá pouze to, co má zapůjčeno ke svému vývoji. Všechno hmotné i nehmotné bohatství náleží Podstatě světa, čas i prostor, tvar i láska, to vše náleží Bohu a člověku patří pouze dočasně, jen na dobu pozemského vtělení, aby toho užil jednak ke svému zdokonalení, jednak ku pomoci druhým; aby získal zkušenosti obsažené v Lásce a Moudrosti. Pojem naprostého vlastnictví je tedy jen iluzí, Májou. Mít bohatství a užívat ho správně a rozumně, není hříchem. Ale mít bohatství a lpět na něm jako na věci nejdůležitější, je pohromou pro každého člověka, kterému Bůh požehnal. Bohatství je také požehnáním božím, a sice velmi důležitým, ale zároveň je jednou z nejtěžších zkoušek. Kdo bohatství neumí správně využít, propadá ve zkoušce, a kdo na něm lpí a stane se lakomcem, propadá desateronásobně.

Bohatství a chudoba,  jak-tak, jedno podmiňuje druhé, člověk prochází ve svém vývoji oběma polaritami. Když byl bohatý, měl se naučit překonat sobeckost a láskou k bližnímu naučit se pomáhat v nouzi. Proto je tolik chudých, dříve bohatých, protože jako bohatí se nenaučili dobře své roli. Chudí mají se naučit pokoře. Kolik chudých je pokorných a přijímá svůj úděl jako výchovnou lekci a kolik jich obviňuje vše a všechny kolem sebe za svůj stav, jen sebe ne? Proto je více chudých, dříve bohatých a majetných, kteří pro bezcitnost a tvrdost svého srdce na místo, aby pomáhali svým bližním, obci a národu, propadli hamižnosti, poživačnosti a jiným neřestem těla a života hmotného. Čím více jsou jednotlivci bohatší, tím chudší je většina ostatních. Bohatý zatvrzelý ke svým bližním, který může a nepomůže, bude sám ve svých dalších životech chudým, aby poznal obě polarity, jak bohatství, tak i chudobu a naučil se jak pokoře bez závisti a nenávisti, tak i pomáhat potřebným s láskou.

Zhoršující se skutečnost ve všech oblastech života jednotlivce i společnosti ukazuje na špatně nastoupenou cestu. Kdesi při té štvanici za blahobytem, pohodlím a mocí se vytratilo prosté lidské štěstí, radostnost, ochraňující rodinné zázemí i bezpečnost člověka. Má takovýto způsob života vůbec nějaký hlubší smysl nežli jen pouhé konzumování a přežívání? Jakmile člověk dojde k poznání, že smysl života nemůže spočívat v pouhém zájmu o jídlo, pití, sex a hromadění majetku a moci, počíná si klást otázky, pochybovat, hledat skutečný smysl života. Hledáním se člověk otevírá novému poznání. Pochybovat o dosavadních pozicích a schopnost vzdát se jich, je důkazem pružnosti mysli, na rozdíl od její ztrnulosti.

Současná věda se vyznačuje dynamikou rozumového, vědeckého poznání. Toto poznání dává lidstvu, ale především některým lidem a skupinám, dosud nebývalou moc nad osudem lidstva i celé planety. Masivní vlivy nadnárodních korporací rozvinuly kapitalismus takovým směrem, že přestává být slučitelný s demokracií. Jedno jediné nejbohatší procento světové populace vlastní již 40% světového bohatství. Skupina 10% nejbohatších vlastní dokonce plných 85% tohoto bohatství. Na druhém pólu stojí celá polovina obyvatel Země, na které připadá pouhé 1% světového bohatství. Vědomí rozumové je zaměřeno jen k materii, pochází z ní a je podřízeno zákonu hmoty, tedy polaritě a též času a prostoru, tedy dočasnosti. Ve společnosti vládne racionalistický egoismus, kdy bezbožný lid zbožňuje nové božství zvané zboží. Od rána do noci tráví člověk čas získáváním zboží, má jen konzumní zájmy, investuje vše mimo sebe, tedy do věcí a do svého smrtelného těla, místo aby investoval čas a úsilí do svého rozvoje, do své podstaty, která je věčná, což on už ani neví. Věda a její věřící se stále domnívají, že staří byli hlupáci, že byli pověrčiví a zatím věděli mnohem více, než lidé moderní doby, kteří uvedeni do pohodlí konzumentů nevědí o příčinách a souvislostech bytí už vůbec nic, přes veškerý technický pokrok.

Vědeckost se stala kriteriem správnosti myšlenky, tvrzení, teorie. Věda zkoumá vnější, viditelný svět, který se jeví jako hmota a tomu přizpůsobila i svou pracovní metodu: zkoumá hmotné hmotným. Jako malá nádoba, myšlena zde materialistická věda, nemůže pojmout obsah větší nádoby, tj. mnohem širší než jen hmotné skutečnosti; hmoty ve vesmíru je zhruba 4-8%, ta nás obklopuje a tou také zčásti i jsme. Musíme tudíž hledat dál, mimo oblast materialistické vědy, abychom poznali skutečnost celou, nejen hmotnou, ne jen tu, kterou vnímáme svými nedokonalými tělesnými smysly. Člověk je schopen vnímat svými tělesnými smysly pouze malou část jsoucna – vidí jen část světelného spektra, slyší jen omezený rozsah kmitočtu.

Věda je sdělná a přístupná všem, kdo projeví píli a nadání. Objevy jsou pro vědce a její konzumenty vnitřně nezávazné, nemění automaticky jejich chování, charakter, pořadí hodnot, světonázor. Materialistická věda má proto vnější, exoterní charakter. Současná moderní věda zatím nechápe, že všechno vědění je trvale přítomno. Žije v představě, že se na základě nových objevů pravdě o skutečnosti stále více přibližujeme a je jen otázkou času, kdy se dozvíme všechno.

Ještě v latinských školách věděli více o zákonech vesmíru a přírody, znali učení moudrých mužů minulých věků. Znali lépe učení Pythagorovo, nejen jednu jeho větu, byť proslulou. V Egyptě prošel Pythagoras všemi stupni zasvěcení, stal se zde svědkem sílícího náporu barbarů z východu. Pochopil, že se blíží konec starobylé říše a přijal za svůj úkol převzít staré egyptské vědění pro novu dobu. Dnes je znám Pythagoras jen exotericky, jako matematik. Jeho skutečný význam pro lidstvo však spočívá v uchování tradice esoterního vědění, které dnešní věda ke své velké škodě u všech velikánů celé historie lidstva důsledně pomíjí. A přesto z minulých věků uchované poznání tají klíč pro řešení problémů současnosti a tím i naděje pro lepší budoucí vývoj lidstva. Znal minulost, chápal tudíž i přítomnost a mohl se nořit do budoucnosti. Jeho vědomosti ho poučili, že lidstvo je ohroženo velikou chorobou: nevědomostí svých kněží, materialismem učenců a neukázněností demokracie. Jak pravdivá slova vyslovil před více jak 2 a půl tisíci lety, k tomu bude lidstvo docházet až v současnosti.

Materialistická věda uvažuje výhradně v oblasti funkcí a popisuje svět, jak funguje. Oproti tomu esoterní věda zahrnuje oblast viditelných i omezeným tělesným smyslům člověka neviditelných sil a energií a odpovídá na otázky nejen jak, ale i proč. Materialistická věda popisuje jen vnější, exoterní, viditelnou skutečnost, popisuje jen skořápku, oproti tomu esoterní věda poznává i jádro, podstatu věcí, vnitřní souvislosti.

Z hlediska esoteriky je vědění trvale přítomno, ale jedinec se musí vyvíjet tak, aby je mohl poznat. Člověk je schopen porozumět určitému učení až tehdy, je-li stav jeho vědomí alespoň adekvátní úrovni takového učení. Kdo dnes, po stu letech, rozumí Einsteinově teorii relativity a může ji rozvíjet? Kdo fyzice nerozumí, zůstávají pro něj fyzikální vzorce tajné, přestože pro jiného mají přímo revoluční význam. A tak je to i s esoterním věděním – je zde trvale přítomno, jen člověk se přestal vyvíjet tak, aby toto učení mohl pochopit. Nahradil duchovní vědění materiálním konzumem.

Kdo se obrací k zevnímu světu, sklízí ovoce zevního světa, které ale velmi záhy hnije. Kdo se obrací ke světu duchovnímu, pěstuje ovoce věčné. Čím více je zevní rozum pěstován, tím mocnějším se stává a je obtížné zastavit jeho nadvládu. Zevního rozumu má člověk užívat k životu hmotnému, ale nesmí dopustit, aby zevní rozum chtěl rozhodovat o záležitostech duševních a duchovních, ze kterých se člověk i jsoucno též skládá. Světský rozum má jen cenu a funkci pro získání světských statků nutných pro život ve hmotné dimenzi. Rozum člověka je závislý na nedokonalých tělesných smyslech. Lidské smysly jsou omezené a klamou nás častěji, nežli se domníváme; jimi vnímáme jen zevní část věcí, ale jejich podstata nám uniká. Proto také naše představy jsou nesprávné a klamné a celý svět okolo nás nám zůstává neznámý a záhadný.

Kamenem úrazu také je, že odbornost rozumová není vyvážena charakterem. Věda v současnosti přesáhla duchovní vyspělost člověka, předbíhá ducha, který by ji měl kontrolovat. Za zastavení duchovního poznání jsou odpovědny náboženské organizace, v západní civilizaci zejména křesťanské církve. Staly se solí, která přestala solit. Svoji ztrnulostí a scholastikou, strachem z herezí, pýchou vůči duchovním poznatkům jiných vyznání, ustrnuly ve stavu poznání na úrovni koncilů 3. až 6. století a staly se pro moderního člověka nevěrohodné. Proto dnes musejí sklízet svoje ovoce v podobě nezájmu veřejnosti. Přitom každé úsilí vložené do duchovního vědění je dobře uloženým kapitálem, který je na věky zúročován. Každé opravdové úsilí po poznání pravdy je příčinou velkých změn, které se dějí nejprve v nitru člověka, a pak se projektují do vnějšího světa.

Aby člověk neustále nevrážel hlavou do zdi, aby byl tělesně i duševně zdráv a žil v harmonii se svým okolím, k tomu potřebuje znát zákony makro i mikrokosmu, což je ona velká Pravda starých mudrců a zasvěcenců. A je paradoxem, že naši předkové mnohé zákony života lépe znali, vyciťovali a žili podle nich, nežli současné generace. A proto byli tehdy zdravější, spokojenější a zřejmě i šťastnější, nežli lidé dnes.

Lidé mají sklon vidět výsledky, nikoliv příčiny. Lidé nejčastěji opovrhují tím, co sami neznají. O čem nemají ani potuchy, to snadno zavrhnou. Svět je pro člověka nevědomého uspořádán nahodile, chaoticky, nepoznává pevný řád, ani smysl, ani spravedlnost, ani jednotu v mnohosti. Poznává jen polaritu a nepoznává dualitu, poznává rozporuplnost, ale nepoznává podmíněnost a smysluplnost obojího a necítí se nikterak odpovědný za sebe ani za své okolí. Proto současnost je taková, jaká je. Harmonie vnitřní i vnější se dosahuje jen skrze jednotu.

Až lidé pochopí, že za vším jsou zákony a že jen jejich neznalost a nedodržování a překračování činí život strastiplným, postaveným na písku, pak se začnou po těchto zákonech pídit a poznávat je. A jakmile poznají jejich hodnotu a smysl, začnou je i dodržovat. Dnes takových lidí přibývá. Už před tisíciletími povzdechl si Platón: „ Ó Solóne, ó Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka! Mladí jste všichni svými dušemi, neboť nemáte v nich žádné staré myšlenky, dávným podáním získané, ani žádné vědomosti…nic nevíte o své vlastní minulosti, ani o naši. Mnoho pohrom přišlo na lidi a ještě přijde…“

Kdyby obecný lid a to je většina lidstva, a jednou to tak bude, znal zákony vývoje člověka, vesmíru a života, nenechal by sebou tak vládnout a vtahovat se do válek, do mocenských bojů a takového způsobu života a hospodaření, při kterém dochází k ničení přírody, tedy přirozeného prostředí člověka, se všemi následky z toho vyplývajícími, jako je ztráta zdraví tělesného i psychického, včetně snižování kvality zdraví každé následné generace. Každý jev je jen projevem hlubší skutečnosti, která je za tím. Člověk dnes zkoumá jen ty projevy a ne jejich podstatu, zákony a souvislosti, které jsou za nimi. Neboť vše souvisí se vším, vše je ve své podstatě Jednota. S náboženstvím a bez materialistické vědy lidstvo přežilo na Zemi až do dnešní doby – je však schopno přežít bez náboženství? Odpovězte si na tuto otázku před přečtením knihy a po jejím přečtení, až budete vědět více. Všechna velká náboženství mají dvě stránky: vnější exoterní a vnitřní esoterní, čili to, co je zjevné a na straně druhé to, co je skryté či tajné. Zevní stránka je vyučována veřejně ve chrámech a školách, jsou to dogma (články víry), mýty (bájesloví), obřady. Vnitřní stránkou byla hluboká věda, tajná nauka, kterou znali a rozšiřovali velcí zasvěcenci, proroci a reformátoři.

Největší zlo naší doby je, že z neznalosti podstaty věci, je věda a náboženství stavěno proti sobě jako dvě protichůdné síly, jako dva neústupní nepřátelé, ale nebylo tomu tak vždy. Náboženství bez důkazů a věda bez naděje stojí dnes proti sobě, pohrdají sebou a nemohou se přemoci. Život bez vědy byl by vyplněn klopotnou a těžkou prací. Život bez náboženství, jen s výdobytky vědy a techniky, pocit štěstí a plnosti člověku nepřináší, ani zdraví a bohatší život v rodině, opak se stal. Člověk se cítí čím dál více osamocený, nenaplněný, nešťastný, nemocný, vykořeněný. Je tomu tak proto, že náboženství odpovídá potřebám srdce a citu a odtud pochází jeho věčné kouzlo a na druhé straně věda odpovídá potřebám těla, rozumu, odtud vychází její síla. Věda a náboženství jsou dnes chápané jako buď anebo, místo jak tak. Vědomí odcizení prožívá ta část Univerza, která je oddělená od celku zevně a současně vnitřně ztratila povědomí o svém spojení s Podstatou  neboli Tvůrcem světa.

Naše doba vnímá vývoj lidstva jako věčný pochod k nekonečné a nikdy nedostupné pravdě, vědci se domnívají, že hromaděním důkazů se pravdě přibližují. Pro staré mudrce a zasvěcence byla pravda docela něco jiného. Věděli, že Pravda sídlí především v člověku samotném, v jeho rovině duševní a duchovní – to jim bylo klíčem k vesmíru. Soustředěním své vůle do nitra, do své nesmrtelné podstaty duchovní a duševní, došli k živoucí Podstatě Všehomíra, kterou nazvali Bohem, jehož světlem dají se pochopit lidé a bytosti vůbec a dobrali se touto metodou první i poslední příčiny všech věcí a jevů.

Moderní materialistická věda dosud tápe v těch oborech, kde se věda starých chrámů dobře orientovala, neboť znala principy a zákony života a měla k nim potřebné klíče. Věda se zabývá vzájemným působením sil na sebe – odkud ale tyto síly ve vesmíru stále působící pocházejí, o tom věda materialistická nedokáže říci nic. Dějiny moderní vědy nejsou tak staré a její učení je každému přístupné. Jinak je to s náboženstvím, jehož počátky se ztrácejí někdy před 4 až 6 tisíci lety a metodou nadsmyslovou lze dohlédnout k době po potopě, do starého Egypta i do doby mnohem starší, předpotopní, než je vědě materialistické známo a možno a jeho učení esoterní, skryté, nebývá přístupno všem a vždy. Vědomosti jsou přítomny stále, jen člověk musí do nich dorůst. Nejsou pro toho, kdo k nim svým vývojem ještě nedorostl, kdo by je bral s posměchem nebo by je zneužil. Proto jsou více méně skryté, nejsou dosud obecně přístupné každému, i když se jednou budou učit ve školách. A z toho, co se dnes ve školách učí, zůstane jen velmi málo.

Věda a náboženství, tyto dvě strážkyně civilizace, ztratily svůj dar nejvyšší, svou schopnost vychovat a vyškolit mudrce největší, tak jako je kdysi světu daly chrámy Indie a Egypta, jako daly chrámy Řecka hrdiny a básníky. Ještě církev středověká, vzdor své primární teologii, dovedla vychovat svaté a rytíře. Dnes ani církev, uvězněná v dogmatech, ani věda, uvězněná ve hmotě, neumí vytvořit lidi celé, spojit a sjednotit obě polarity. Umění tvořit a formovat lidskou individualitu, lidskou duši, se ztratilo, bylo nahrazeno ideálem masového konzumismu a materiálního zisku jako hodnoty nejvyšší. Stále více duše lidská pociťuje hlubokou nedokonalost, bídu a osamělost přítomného života. Touha po životě duševním v tomto materialistickém světě nebyla nikdy dříve tak vážně a opravdově myšlena a pociťována, jako nyní. Přítomná doba s hmotným bohatstvím je smutnou pouští bez pramene pro mnohou lidskou duši a její nesmrtelné tužby.

Umění vyškolit a vytvořit celého člověka nebude dříve nalezeno, dokud věda a náboženství nebudou přetvořeny v živoucí sílu, dokud nebudou společně pracovat pro dobro a spasení lidstva. Až věda bude vědět a náboženství bude moci, pak člověk bude schopen pracovat novou energií. Umění života může se obrodit jedině shodou, harmonií Vědy a Náboženství, syntézou obojího. Starodávné zasvěcení spočívalo na zdravějším a vznešenějším pojetí člověka, než je současné. Materialistické pojetí světa odloučilo výchovu tělesnou od výchovy duše a ducha. Materialistická věda nepřipouští princip duševní a duchovní a jeho moc ve světě. Na druhé straně náboženství neuspokojí potřeby inteligence. Současný člověk hledá tělesné radovánky bez prožitku štěstí, nachází vědu bez moudrosti a dobro mu nepřináší to ani to. Dávnověk nepřipouštěl tyto dvě stránky jednoho oddělovat od sebe. Ve všech oblastech byl si vědom trojí přirozenosti lidské: těla, duše a ducha. Je třeba, aby se náboženství stalo vědeckým a věda náboženskou ve smyslu esoterním; tento dvojí vývoj přivede usmíření vědy a náboženství na půdě esoterické.

Co se vypravuje jako báje a mýty, tím se sdělují staré Pravdy, které nemohly být sděleny jiným způsobem. Až Aristoteles začal považovat mýty za záležitost čistě literární. A tak doba od Aristotelova starověku po moderní dobu dominuje vědeckému úsilí vědět jenom něco a nikdy víc. Jistá témata jsou z vědeckého výzkumu vyloučena a je jim upřeno právo na uznání. Čili fakta, která se nedají vysvětlit současnými teoriemi, ve skutečnosti jakoby neexistují. Einstein: „Jedním z velkých nedostatků vědy je uzavírání se novým poznatkům a snaha vysvětlovat nové objevy na základě principů již poznaných“. Nevědomost ale není zárukou bezpečí, spíše nejistotu zhoršuje. Je lepší vědět a moci se připravit. Vědomosti jsou jako ukazatelé na cestě, po níž jdeme. Lidé budou muset řešit problém návratu vědomé lidské mysli k zapomenutému dědictví věků. Georgi Santyan, harvardský filozof: „Ti, kdož si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k jejímu opakování“. Současný člověk a svět jde cestou poznávání jevů a jednotlivostí, následků, aniž zná příčiny, jde cestou nevědomou, která je cestou dlouhou a strastiplnou, místo aby šel cestou kratší, cestou vědomou, možná náročnější, ale ne tak bolestivou – cestou poznávání zákonů, čili poznáváním obecného, podstatného a zákonitého a odtud pak odvozoval zákonitosti k jednotlivému, projevujícímu se, jakou šli starověcí mudrci.

Moderní věda pozoruje jen zvenčí, antická věda brala si za úkol odhalovat vnitřek a jeho skryté dění. Neodvozovala inteligenci z hmoty, ale hmotu z inteligence. Antické vědě bezmezný vesmír nebyl mrtvou hmotou ovládanou mechanickými zákony, ale byl vším živoucím, obdařeným inteligencí, duší a vůlí. Viditelný řád světa byl jen ohlasem řádu světa neviditelného. Antická věda postupovala koncentrickými kruhy od všeobecného k jednotlivému. Přirovnáme-li realitu ke kruhu, pak věda materialistická dělí kruh na periferní vědní obory a doufá, že rozvojem výzkumu v těchto specifických oborech dostane se jednou do středu kruhu. Esoterický způsob poznávání začíná ve středu kruhu tím, že zkoumá univerzální zákonitosti – a pokud jsme docílili jejich poznání, promítneme je do různých oborů. Takovéto vědění je nadřazeno vědění všech specialistů, neboť má vztah ke všem oborům a naopak, každý speciální obor lze do této skutečnosti zařadit, kdežto vysoká specializace znesnadňuje dorozumívání mezi jednotlivými obory a člověk se často v těch jednotlivých oborech ztrácí, aniž Jednotu poznává či ještě hledá. Metodou poznávání univerzálních zákonitostí šli starověcí filozofové. Na Zemi je vše jen relativní, každá úroveň zapadá do vyšší a obsahuje nižší a spolu jsou součástí velkého plánu. Ve srovnání s většinou hvězd je naše Slunce v mladším středním věku, Země teprve dospívá a lidstvo je svým chováním ještě dítě.

Pojmem esoterika označujeme prvotní vědění lidstva, jež bylo předáváno z generace na generaci zcela určitými cestami. Strážci této tradice byli dříve zasvěcenci a kněží. V určitých dobách, na počátku každé nové éry, dochází k tomu, že dosud utajované a pouze úzkému kruhu esoteriků vyhrazené vědění se náhle rozšíří a stává se více méně dostupným. Došlo k tomu na počátku věku Berana, kdy byly odtajněny indické Védy. Došlo k tomu i na počátku věku Ryb, kdy univerzální kosmické zákony vysvětloval lidem Ježíš z Nazaretu, což mu nemohli odpustit farizejové, chrámoví kněží, kteří ze své moci nad nevědomým lidem velmi dobře si žili. Dnes při přechodu z věku Ryb do věku Vodnáře pozorujeme stejný jev odtajnění duchovního učení.

Vnitřní stránkou esoterní vědy byla hluboká tajná nauka, kterou znali, tvořili a rozšiřovali velcí zasvěcenci, proroci a reformátoři. Byla předávána jen ústním podáním málo vyvoleným, nebyla svěřována ani pergamenu. Vnitřní, esoterní stránku duchovních věd musíme hledat, není zjevná a na první pohled pochopitelná – musíme k ní získat klíč, a jakmile ho máme, poznáváme, jak vše souvisí se vším. A čím víc takto poznáváme, tím víc zjišťujeme, jak toho málo a jen povrchně víme; čili čím víc víme, tím víc poznáváme, že nic nevíme. Esoterika učí, že člověk-mikrokosmos je svým složením  potrojný: duch, duše a tělo a je obrazem, zrcadlem makrokosmu, všesvěta: světa božského, lidského a přírodního, který je sám sebou činitelem Boha-Ducha absolutního, který ve své přirozenosti je Otcem, Matkou a Synem, neboli Prapříčinou, Podstatou a Životem.

Člověk jako bytost 3 energetických podstat shrnuje a korunuje řadu bytostí, v lidském těle je přítomna celá evoluce přírody. Zhušťuje ve svém těle zákony vývoje a celou přírodu, a nakonec, když v sobě zcela vyvine tři úrovně svého bytí, ovládá přírodu a povznáší se nad ni, aby vystoupil vědomím a svobodou do nekonečné říše Ducha. Gnóze či poznání nadsmyslového neboli rozumová mystika učí nalézti Boha v sobě samém cestou vývoje dřímajících schopností vědomí Já neboli ducha člověka; neboť člověk byl stvořen jako obraz Podstaty světa, Boha.

Duše lidská, individualita, je nesmrtelná svou jsoucností. Její vývoj probíhá po spirále střídavě sestupující a vystupující, ve střídání cyklů duchovních a hmotných. Zákonem jejího vývoje je znovuzrozování – zákon reinkarnace. Nesmrtelná duše tvoří kontinuitu individuální tří úrovňové bytosti zvané člověk. Vše, co individuální bytost vytvořila v jednom životě hmotného, to smrtí ztrácí. Ale vše, co vytvořila v jednom životě jemnohmotného a nehmotného, tedy: povahové vlastnosti a sklony, city, závislosti, zvyky, myšlení, vědomí, poznání, zručnost, schopnost intuitivního poznávání – nic z tohoto neztrácí. To vše, jako vůni, esenci, barvu, vibraci, bere duše sebou, uchovává a používá v dalším svém bytí. Na jakém stavu vývoje skončila, s takovým začíná v příštím svém životě. To je vysvětlením toho, proč se lidé rodí s tak různými povahovými i tělesnými vlastnostmi, schopnostmi, duchovní úrovní. Proto každé úsilí vložené do duchovního vývoje a poznávání je dobře uloženým kapitálem, který je na věky zúročován. Zdá se však, že lidstvo kleslo nyní nejhlouběji, pokud se týká celkového smýšlení duchovního; zejména mladí lidé jsou duchovně chudí.

Společnost zaměřená na tělesnou a rozumovou výkonnost a na hmotný zisk, čili v podstatě zaměřená jen na dočasnost a smrtelnost, vyznávající heslo: po nás potopa, čili bez odpovědnosti k věčnosti a esoterika a v rámci ní učení o reinkarnaci a karmě, zaměřené k duchovní čili k nesmrtelné podstatě člověka a z ní vyplývající odpovědnosti k věčnosti, se spolu dosud špatně snášely. Málokdo dnes ví, že reinkarnace byla po několik staletí součástí ranného křesťanství. Až v roce 538 po Kristu bylo na ekumenickém konzilu konaném za vlády císaře Justiniána prohlášeno učení o reinkarnaci za kacířství.

Esoterika je cesta, která vede k cíli jen tehdy, jestliže se na tu cestu vydáme. Jít po ní znamená nutnost uplatňovat poznatky ve svém životě. Je to vědomý vnitřní vývoj. Jakmile tímto poznáním žijeme, mění se náš náhled na svět, mění se pořadí hodnot, mění se náš úhel pohledu, měníme svůj charakter a tím i osud a život, neboť to vše spolu souvisí. Až v okamžiku, kdy je člověk ochoten převzít veškerou odpovědnost za vše, co prožil a co se s ním děje, odkrývá smysl svého života. Nemocí naší doby je právě ztráta smyslu života, která člověka vykořenila z většího celku, z kosmu. Kdo je ochoten převzít odpovědnost za své chování, myšlení a city, neboť to vše ovlivňuje osud člověka, ten zažívá opětné zařazení do Řádu Univerza a opouští jej i strach, neboť nachází ztracené spojení se svým Tvůrcem. Neboť kdo je s Bohem, Bůh je s ním; jak tak. A právě toto je ten úhelný kámen všeho lidského snažení na Zemi. To je ten pevný bod, se kterým by se dalo pohnout Zemí. Ten však ve hmotné dimenzi nenalezneme, neboť zde je vše relativní. To podstatné, celistvé, absolutní najdeme ve vyšších sférách duchovních, ne hmotných.

V informačním poli vesmíru je už předem všechno dané, jako program v počítači. Jsme jen poutníci Tvorbou, kteří svou volbou si vybírají individuální cestu, z mnoha variant svůj osud. Vesmír je celistvý, nelze k němu nic přidat ani ubrat. Platon: Ve světě idejí je již všechno hotovo. Genius tyto ideje jenom převede do hmotného světa. Kosmické vědomí zve se také informační pole kosmu, též záření Ducha svatého aj. Vesmír si uchovává naprosto přesný řád, univerzální pořádek. Vše má svůj význam, působnost a cíl. Předpokladem toho, abychom mohli vyciťovat či poznávat intuitivně příčiny nás obklopujících jevů v hmotném světě, je rozšíření hranice vědomí z posud jen hmotné dimenze do oblastí nadhmotných. V rovině duše a ducha je zakotveno poznání, které je obsahem mravnosti, náboženství, psychologie, filozofie, zákonů a idejí a archetypů, které řídí jak jednotlivce, tak menší či větší společenství, národy, státy, planety, galaxie.

Jen v duchovních rovinách lze poznat příčiny nemocí, mechanismus vzniku nemoci, životní situace, či osudu. Bez nákladných a drahých přístrojů – duchovní člověk nepotřebuje techniku, jemu stačí vcítění, kde udělal chybu, se znalostí zákonů tvoření provede nápravu ve svém chování, cítění a myšlení a může si být jist, že ho pak Boží mlýny nesemelou. Intuitivně i pozná, jaký lék je pro něj nejlepší. Jednou se tomu naučí každý člověk. Z tohoto pohledu pak přístrojová medicína s farmaceutickým průmyslem a tunami léků-jedů je jen obrovským byznysem, a málokdo ví, že dnes už větším, než je zbrojní průmysl.

Teprve za hranicí hmotné dimenze lze poznat síly, které hýbají jevištěm světa. Jsou to ty samé síly, které jsou v člověku. Zvládne-li je člověk v sobě, zvládne je pak i mimo sebe. Buddha už před dva a půl tisíci lety učil, že svět je stvořen z myšlenky a vůle. Tedy to, co může dnes vědomě poznat duchovně vyvinutý člověk, k tomu lidstvo jako celek dojde až za dlouhou dobu svého nevědomého vývoje. Kolika slepými uličkami bude muset lidstvo ještě projít, než pozvedne a rozšíří své vědomí z hmotné do vyšších hladin bytí!

Duchovní zákony řídí chod celého Univerza a v jeho rámci i dimenzi hmotnou, která je jeho malou součástí. Život není ve hmotě, život je v Bohu, duchovní oživuje hmotné. Když duše a duch opouští lidské tělo, tělo umírá a rozkládá se v prvky, v elementy, ze kterých bylo sestaveno. Duše a duch pak z hmotné dimenze přecházejí do nehmotných úrovní, kde jsou domovem, obohaceny o poznatky ze světa hmotného. Lidé minulých staletí měli k esoternímu vědění mnohem blíže, nežli lidé dnešní západní vědecko-technické civilizace.

Porozumění světu, který nás obklopuje, je počátkem a základem proměny nás samých. Svět nelze změnit zvenku, neboť vše to, co je kolem nás, je jen to, co je uvnitř nás; to vše jsme projektovali zevnitř ven za tisíce let svými činy, city a myšlením. Abychom změnili tento svět, musíme tedy změnit nejdříve sebe, své myšlení, charakter, jednání. Dnešní lidstvo se velmi vzdálilo svým prapůvodním duchovním zdrojům. Duchovní potenciál, který nashromáždili svatí, proroci či zakladatelé světových náboženství, je dnes téměř vyčerpán. Klíčem k lepší spravedlivé budoucnosti lidstva a k lepšímu osudu každého jednotlivce je osobní duchovní hledání Pravdy.

Vše, co žije, se vyvíjí a to výlučně přes pochody učení. Učení se realizuje při řešení problémů, což je spojeno s námahou. Proto je živí tvorové nevyhledávají, ale musejí být s problémy konfrontováni. Problémy a jejich řešení jsou pohonnou silou evoluce. Osud je institucí šitou na míru každého člověka a pečuje o to, aby se člověk nikdy nepřestal učit, proto je neustále konfrontován s problémy. Sotva přejde člověk jedny hory, už jsou tady druhé. Učební plán musí být splněn. Polarita učení poskytuje dvě možnosti, dvě cesty: buď se budeš učit vědomě, aktivně a dobrovolně, anebo se budeš učit nedobrovolně, bezděčně, zkoušením i donucením, co je dobré a co zlé. Tou druhou cestou jde zatím většina lidstva – je spojena s utrpením a začíná automaticky, když se zmešká první možnost.

Ve všech dobách byli na Zemi vynikající lidé, kteří znali tajemství života, každý národ měl takové. Podle učení starých mudrců  je člověk obdařen nesmrtelným duchem, který pochází z Boha a obsahuje v sobě veškeré božské vlastnosti v zárodku. Jakoby dostává od Stvořitele program, ale musí v sobě rozvinout toho, kdo ten program vyvolá, kdo bude programu adekvátní. Aby se tyto božské vlastnosti probudily, aby je člověk sám v sobě rozvinul, dostává k tomu pole působnosti: hmotný svět, čas a prostor a svobodnou vůli. Člověk se inkarnuje do různých epoch a nejrůznějších životních podmínek, dokud se na základě pozemských zkušeností nestane moudrým a dokonalým. Když člověk načerpá zkušenosti z mnoha životů, dospěje k sebepoznání a nakonec i k uvědomění si svého božského původu. Proto ne náhodou nápis v Delfách hlásal: Poznej sám sebe, abys poznal Boha. Vše se zrodilo ze světla a vše se musí proto také ke světlu vrátit.

Člověk je víceúrovňová bytost, která jen svým hmotným tělem patří Zemi a jen svým fyzickým tělem podléhá hmotným zákonům a završuje živočišnou říši. Svým tvůrčím duchem, svou pravou podstatou, patří nebi. Svou psychikou patří sobě, sám ze sebe, pomocí vnějších zkušeností rozvíjí svou povahu, charakter. V jediné bytosti člověka prolínají se tři typy energií: hmotné, duševní a duchovní. Člověk jako jediný z tvorů ve známém vesmíru spojuje ve své bytosti děje jak na úrovni fyzické, tak i na úrovni duševní a duchovní, čili je vědomý na úrovni hmotné, astrální a mentální.

Duchovní rozměr existující skutečnosti, která byla před počátkem stvoření hmotného vesmíru, může se ve hmotné dimenzi manifestovat pouze prostřednictvím člověka. Nehmotná duchovní energie jakoby se obaluje jemně hmotnou duševní energií a spolupůsobí v hrubě hmotném těle. Duch oděný duší sestupuje do fyzického těla aby poznával hmotné bytí, aby nevědomé proměnil ve vědomé a sebevědomé, aby v těžkých podmínkách hmotné dimenze rozvíjel individualitu, aby ovládl hmotné, ne aby hmotné vládlo jím a nabyl zkušenosti života v hmotné dimenzi. Hmotná část stvoření expanduje, tím jsme dál od Podstaty, od centra a tím je to těžší. Ale pokud nejsme vzdáleni od svého vnitřního duchovního centra, na vnější vzdálenosti nezáleží!

Aby se člověk v tomto dlouhém vývoji neztrácel, aby měl na paměti, odkud, kam a proč jde, jaký smysl má jeho život, jeho strasti a oběti, k tomu člověka od jeho počátků, od doby Adama a Evy, provázelo učení o univerzálních kosmických zákonech. Byla doba, kdy tyto zákony měl člověk ještě v paměti a řídil se jimi, neboť jeho duch sestoupil z duchovních světů, z Jednoty nestvořeného do polarity stvořeného. Následující generace stále více a více zapomínaly na svůj původ, duše člověka přilnula ke hmotě a člověku se v hmotném světě tak zalíbilo, že se nechal hmotou ovládnout, místo aby hmotě vládl svým duchem. Na svůj božský původ dávno zapomenul a dokonce ho i popřel.

Lidstvo nyní vstoupilo do fáze vývoje, kdy získalo takové technické prostředky, že je schopno z nevědomosti se zničit. Jediným prostředkem, jak tomu předejít, je poznat pravdu o sobě a o Podstatě světa, poznat Pravdu celou, jejíž znalostí se dosavadní malé pravdy a polopravdy rozpadnou. Na úrovni nižšího vědomí není a nesmí být nic absolutního a neotřesitelného. Běžné vědomí je úzce spjato s naší fyzickou schránkou a musí být neustále bořeno. Z poznání si člověk skládá jakousi mozaiku světa i sebe a je třeba vědět, že ji musí znovu a znovu bořit a nově skládat vždy, jakmile se dopracuje vyššího poznání. S vyšším vnějším poznáním přichází pak i zákonitě vnitřní poznání a člověk přechází od vnějších učitelů k vnitřním.

Skutečnost je polaritní, tedy racionální i iracionální. Období absolutní víry jsou střídána obdobími ateismu. První napomáhá hromadění informací a druhé je realizuje a boří formální rituály a tradice, tedy formu a tím očišťuje její obsah. Proto lidstvo ve svém vývoji prochází trvalými proměnami forem. Až do 10. století se úzkostlivě přidržovalo priority ducha před pozemskostí. V ranné renesanci ještě převládly biblické náměty. Pro pozdní renesanci je typický kult jídla a těla. Současně přichází i blokace těchto tendencí, pandemie a syfilida, kterou si Evropané přivezli z Ameriky. Dnes stejný proces probíhá ještě dravěji. V 60. letech 20. stol. propukla sexuální revoluce – a přichází AIDS a faktický zánik rodiny. To je jeden z důvodů aktivizace islámu. Islám a další východní náboženství se stávají protiváhou západní civilizace, která příliš posílila aspekt pozemskosti.

Nejvyšší štěstí není ani v pozemskosti, ani v duchovnosti, ale na cestě od jednoho ke druhému, v okamžiku vnitřní jednoty obou protikladů, duchovnosti a pozemskosti. Západní filozofie spěje k absolutizaci pozemskosti, východní k absolutizaci duchovnosti. Obě tyto tendence, samy o sobě, svůj rozvoj vyčerpaly. Další vývoj je možný, jestliže společně dokáží dát základy nové filozofii a novému myšlení. Toho lze dosáhnout novou soustavou vnímání světa, která bude spojovat materialismus a idealismus, vědu a náboženství, duchovnost i tělesnost.

Společnost, stát, musí být duchovně neutrální, aby se svobodný lidský duch mohl učit, tj. současně musí zaručit, aby svoboda mýlícího se ducha neohrožovala svobodu druhého. Přechodná vláda demokracie nemá jiné poslání, nežli uvolnit svobodu tvorby, vytvořit neutrální prostředí pro duchovní vývoj různých směrů. Z roviny duchovní je ceněna demokracie ve skandinávských zemích, kde sociální polarity nejsou tak rozkmitány. Neboť jak přílišná chudoba, tak i přílišné bohatství neprospívá duchovnímu vývoji a tedy vývoji vůbec. Ateistický stát, ateistické organizace a pseudoduchovní organizace (sekty, církve bez vývoje) jsou nereformovatelné. Podstata bytí se skládá jak z racionální tak i z iracionální části. Neschopnost spojení s duchovní úrovní je jistým znakem pádu, tak jako byla nenávist a závist hnací silou komunismu a jako je egoismus a ziskuchtivost ze všeho hnací silou kapitalismu.

Kořen omylu argumentů ateistů je v tom, že nerozlišují a ztotožňují duchovnost, čili vnitřní žití zákonů usměrňované svědomím a náboženskost ve smyslu vnější manifestované víry, kdy takový exoterně věřící je schopen překročit zákony vždy, kdy je to pro něj výhodné. Ateista věří na náhodu, na náhodné zřetězení příčin, odmítá vyšší řád, vyšší smysl, vyšší spravedlnost  a tím i svou větší odpovědnost. Současný ateismus je zřejmou reakcí na selhání náboženských idejí, které ustrnuly ve svém vývoji, je reakcí na násilí a zvrhlosti páchané ve jménu náboženských idejí a Boha. Čím méně pravdy idea obsahuje, tím více krve je potřeba k jejímu šíření. Duchovní jemnocit okamžitě poznává přetvářku a faleš. Podstata věci je v hledání. Mít snahu poznat Pravdu je rozhodující.

Co není založeno na zákonech Řádu, přirozenosti sil, není trvale udržitelné jakoukoliv mocí. Stát a civilizace postavené na neodpovědnosti se samy zhroutí. Stát, který nezakotví ve vyšším principu, ve věčnosti, přes chování, cítění a myšlení svých občanů, zanikne, zničí sám sebe. Bez víry ve vyšší spravedlnost není ani spravedlnosti státní. Media, místo aby osvětlovala, zatemňují. Zaměřují myšlení mas nežádoucím směrem, probírají podřadné a falešné problémy, mlčky přecházejí závažné, dávají prostor produktům prázdných hlav a vyhaslých srdcí, nevěřících v nic, leda v sebe, ve své ego. Většina lidí technické civilizace ztotožnila své vědomí s tělem a tím se svou konečností a smrtelností. Většinu současníků zajímá prožít maximum příjemného a vyloučit ze života nepříjemné a to za jakoukoliv cenu. Stav duchovního života většiny lidí lze definovat tak, že dali přednost jistotě zatracení, tj. rozptýlení vědomého já, před nejistotou hledání věčného Já. Svým vlastním chováním, tíhnutím k živočišnosti a konzumu uzavírá si člověk cestu k duchovnosti.

Jenže Původce tohoto světa při jeho tvorbě dal lidským duchům v těle za cíl projít skrze hmotnou dimenzi do věčnosti a tato vůle musí být naplněna. Jestliže se pohyb rozhodující masy lidí od této vůle odchýlí, spustí se samo regulující mechanismy. Existuje jistota z věčnosti, že každá odkloněná civilizace dostane výprask, který ji vrátí na správnou cestu. Tento výprask je směrován tak, že jej schytají za života a po smrti ti, kteří odchýlení způsobili anebo mu nečelí. Chráněni jsou ti, kteří usilují o narovnání civilizačního vývoje.

Následkem odtrhávání se od přírody a od přirozenosti, tj. od Řádu stvoření, nedokonale zachyceného současnými náboženstvími, je podlamování vitality člověka a narůstající nestabilita jeho tělesného i duševního života, nemoci, drogy, sebevraždy, šílenství, agresivita, neschopnost reprodukce. Jakmile stupeň oslabení dosáhne určitého stupně, zasáhne třeba náhodný virus a nebude žádné ochrany, než jen čistoty aury. Virus je všeobecně rozšířen a čeká jen na pokles vitality pod určitou úroveň. Dříve se o rozvoj mravnosti staraly kláštery, dnes je to tisk, film, divadlo a TV. Jak dobře plní svou úlohu, může posoudit každý sám. Sdělovací prostředky mají magickou sugestivní moc slova, obrazu a fantazie. Obzvláště duše dítěte je velmi citlivá a je vnímanou hrubostí a agresivitou přímo znásilňována. V tom je i jeden z důvodů, proč dnešní svět tak bezvýchodně zápasí s kriminalitou, vulgaritou a stupňující se agresivitou. Tvůrcům scénářů a inscenací zde klíčí zárodky jejich budoucí karmy, čili osudu jejich věčné individuální duše. Kolik zla způsobím jiným, budu muset prožít jednou sám na sobě a na své rodině. Osud každé země a národa bude zanedlouho závislý na tom, nakolik budou pro občany země záležitosti mravní a duchovní důležitější, nežli cokoliv ostatní.

Dnes se vývoj zrychluje, ke splynutí protikladů dochází v neobyčejně krátké době. Vývoj společenského poznání děje se střetáváním názorů a jejich prověřením v praxi. Pravda není to, čemu věří většina. Pravda se nedává, nelze ji zrušit ani odhlasovat. Pravdu nalezneme v sobě samém, anebo ji nenalezne vůbec. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se díváme. Z pohledu té druhé polarity vše se jeví opačně. Co je ve skutečnosti to pravdivé, to záleží na naší vědomé volbě, zda považujeme za primární úroveň hmotnou či duchovní. Takže ve skutečnosti naše výpověď o světě vlastně ukazuje na naši duchovní úroveň, na náš postoj ke skutečnosti, nežli o skutečnosti samé. Pravda však má tu vlastnost, že prostě je a stráví toho, kdo je mimo ni, bez ohledu na počet.

Bohužel, člověk své schopnosti, duševní vlastnosti, vědomosti a těžce nabyté zkušenosti třeba z koncentračních táborů, přepočítává a vyměňuje za peníze, auta, domy; ničí přírodní prostředí a nahrazuje umělým. Člověk si nechává za vše zaplatit penězi – ale ze zákona polarity platí, že to, co člověku zůstal dlužen svět, to získá na věčnosti, v nebi. Čili i ono dříve používané zaplať Pán Bůh skutečně funguje; tak jako mělo dříve svou váhu, má i dnes, jenže lidé stojí o dočasné a na to věčné zapomněli.

Člověk musí projít určitou vnější zkušeností, prožít ji a vytvořit si vnitřní svědomí, které mu příště již nedovolí chovat se podobným způsobem. Pokud je příčina nemoci v karmickém poli, kdy člověk určitou zkušenost i nemoc musí prožít, pak nepomohou ani hladovka, ani dieta či akupunktura ani léky; zde závisí léčba jen na úrovni duše a ducha, musí být odstraněna příčina nemoci, nejenom její následek. Dříve se říkalo: lékař léčí, Bůh uzdravuje a také, že člověk zmoudří až způsobenou škodou, zkušeností. Duch člověka nesmí ulpívat na hmotném.

Jen čistými prostředky lze dojít k čistému cíli, to je třeba mít stále na paměti. Duchovní člověk může bojovat prostřednictvím svého duchovního vyzařování (všeláskou), duševního (aurou) a rozumového (poznáním příčin a následků, podstaty dějů). Nesmí použít nečisté prostředky, nelásku ani nenávist, ani k nevěrcům či jinověrcům, ani skrývat pravý stav věcí, což je znak temnoty. Kdo již dospěl k patřičnému stupni čistoty, čistému vše čisté, ten je schopen rozeznat pravé od nepravého; kdo minul tento cíl, zmařil si tuto inkarnaci. Veškerá obnova vzejde od jednotlivce, masy lidí jsou příliš daleko od cesty, od hledání pravdy. Zájem člověka je odlákáván ke hmotě, pryč od myšlenek, idejí. A většina tomu podléhá. Zvenku ale nelze svět změnit. Mnohý chce spasit lidstvo, ale sám sebe dříve spasit neumí. Kdo zevnitř přetvoří sebe, teprve pak může mít podíl na tvorbě.

Absence lásky ke světu se manifestuje neschopností tvořit a řádně pracovat, vyžívá se v destrukci, negaci, nemá lásku ani k ženě, jen sex, ani k sobě, riskuje, chytračí, nevěří v konečnou spravedlnost, lační po moci bez odpovědnosti, přetvářku považuje za chytrost. Záchranou je rozvinutí duchovnosti, tj. vnitřního vyciťování správnosti, zákonů Řádu vesmíru, což křesťané zvou Boží vůlí. Toto vyciťování je průvodcem mezi žernovy Božích mlýnů čili zákonem karmy. Moudrá a činná láska a práce ve prospěch nedokonalých je obětí živých lidských duchů. Živé náboženství je obsaženo v každodennosti. Za stavu pokory přistupuje místo spravedlnosti a trestu láska a milost Boží a dává možnost odbřemenění, aby se vývoj ducha zrychlil. Do věčnosti se dostanou dříve ti, kdož pečují více o duši nežli o tělo.

V západní civilizaci, která je vedoucí civilizací v tomto již končícím věku Ryb, dochází k nebývalému nárůstu rozumového poznání. Rozum si přivlastnil tento svět, cítí se být v něm pánem a posuzuje ze svého subjektivního stanoviska, co je dobré a co zlé. Tomuto deformovanému vývoji poznání odpovídá i stav vývoje jednotlivce. Průměrný člověk se čím dál více stává pouze biologickým tělem, duchovní život v něm vyhasíná. Ztráta duchovnosti se promítá do biologického a hmotného a má za následek ztrátu biologické aktivity, duševní rovnováhy, stálý pokles natality a vzrůst agresivity ve společnosti. Vnitřní krize civilizace se tudíž neustále prohlubuje.

Krize rodiny. Vše, co oslabuje u člověka rodinnou sounáležitost a odpovědnost, oslabuje i národ a stát jako celek. Výsledkem rozpadu rodiny je člověk vyvrácený z kořenů, s pocity stálých křivd od společnosti, v pocitu osamění, opuštění, stálého podezírání ostatních, s nepřiměřenými reakcemi na okolní děje, krutý k sobě i druhým, s deprivačním syndromem. Masový výskyt takto deprivovaných jedinců je základní překážkou dalšího vývoje civilizace, neboť její diferenciace a specializace na jedné straně musí mít vysokou míru odpovědnosti části k celku.

Ztráta rovnováhy věčnosti-dočasnosti. Pocit všeobecného zrychlení času si vytvořila civilizace sama tím, že se její řídící centrum odpoutalo od duchovního aspektu věčnosti. Pozornost mas se připoutala k hmotným dějům, k rozumovosti, k zákonům platícím ve hmotě. Civilizace žije dle hesla: po nás potopa. Jenže zákonitě se každý znovu narodí do toho, co způsobil a to zlé bude muset napravit.

Propad hodnoty stáří. Tím, že starý člověk stojí blízko přechodu do věčnosti, nasává pohled nadčasovosti, věčnosti. Tím se stává osobností, neboli duchovním člověkem. Éra mladosti ve společnosti je znakem, že převládá animální, tělesná stránka nad duchovní. Jsou zaměstnáváni schopní, ale hlavně všeho schopní mladí, protože jim chybí životní zkušenost. Přirozeností je rovnováha.

Krize medicíny. V samotné povaze povolání lékaře je altruismus. Medicína by neměla být byznysem, k tomu slouží jiná odvětví; většina pacientů je v existenční tísni. Že byznys s lidským zdravím je nemravností, vyciťuje mnoho lidí. Krom toho, osud vždy postaví člověka na místo, kde měl v předchozích životech největší dluhy, aby je vyrovnal, splatil, jinak nemůže postoupit na vyšší duchovní úroveň. Na místě je tedy velká míra pokory a snaha sloužit lidem. Chce to znát zákon karmy a pak i lékaři pochopí, proč právě oni mají být pokorní a sloužit, ne bohatnout. Jinak míjí cíl tohoto života.

Neúcta k právu a k soudnictví. Právo, které se vzdálí od spravedlnosti, stane se organizovaným bezprávím. Ve společnosti, která je ukotvena v Řádu stvoření, je právo odvozeno od přirozené spravedlnosti – přirozenost je řád vesmíru, řád Stvořitele. Ateismus vyhlásil, že není Boha a tím tedy ani nějaké vyšší spravedlnosti. Když vedení státu a soudci se domnívají, že nejsou odpovědni nikomu, než psanému právu, dopadá to jak to dopadá. I oni ale podléhají zákonu karmy, zákonu vyrovnání. Osud je a všechny podobné, též politiky, zcela jistě postaví příště na opačný pól, aby zakusili na sobě takovou spravedlnost, jakou vykonávají na druhých: jak-tak, k tomu slouží reinkarnace a zákon karmy.

Propad armády. Co má bránit člověk, který není ztotožněn se státem, snad svou bídu nebo výdobytky mafií? Propad policie. To, co bylo v minulosti největším zločinem, podnikání a samostatné chování, se stalo největšími klady. Agenti západu se stali jejich šéfy. Majetek státu, který stát ale sám nevytvořil, najednou patří skupině údajných podnikatelů, kteří by za regulérních podmínek nikdy žádnou významnou hodnotu nevytvořili. Pohánějící duch, věrohodná hodnota, chybí celému českému státu. Výsledkem je všeobecná nechuť a otrávenost.

Propad zemědělství. Vztah společnosti k zemědělství je ukazatelem vztahu společnosti k přírodě. Civilizace, která rozvrátí zemědělce, rozvrací smysl pro přirozenost myšlení. Harry potrovská nepříčetnost signalizuje pokles smyslu pro přirozené v masách. Zemědělci jsou kastou výrobců nejtěsněji spjatou s přírodou, tj. přirozeností, tento kontakt s přirozeností dějů v přírodě projevoval se dříve jako zdravý selský rozum. Pro každé umělé ideologie jsou tvrdé selské palice, sedláci a lidé spjatí s přírodou špatnou půdou. Proto komunisté i za cenu ohrožení vlastní výživy selský stav zničili, v Rusku a Česku se jim to povedlo dokonale. Z pohledu nadčasovosti lze konstatovat, že jak vysoko společensky je ceněn zemědělec, lesník, tak vysoko jsou ve společnosti zachovány instinkty pro přirozený řád. Masa lidí v Česku, vedená intuicí, překvapivě místo konzumování pseudokultury volila dřinu oprav chalup, chat a zahrádek. Tam se mentálně a tělesně ve styku s přírodou zotavila, aby na konci víkendu odjela do svých konzumních sídlišť odtrpět dříve rozvinutou výstavbu socialismu, dnes konzumní společnosti.

Propad církví. Poznání rozumové, vědecké, dává moc. Přístup k životu náboženský a filozofický nese odpovědnost. Poznání rozumové nesmírně pokročilo, kdežto poznání duchovní zaostalo. Odpovědnost mají scholastikové (co není zapsáno v určitých knihách, nemůže být pravdou) v církvích, kteří potlačovali jakýkoli rozvoj duchovního poznání, konzervovali duchovní poznání na úrovni počátku prvního tisíciletí. Vznikla nerovnováha mezi z toho vyplývající mocí a odpovědností. Pokud by tento přístup setrval, zavedl by lidstvo do záhuby.

Žijeme v době, kdy naše civilizace nabrala špatný směr, žijeme v době, kdy se rozhoduje o budoucnosti lidstva. Člověk má právo vědět vše, na co se zaměří – ale ne ničit, zneužívat a využívat jen pro sebe, protože je jen součástí většího celku. A část si nemůže podřídit celek a žít na úkor něj. Jakmile se to stane, nastartují se automaticky obranné mechanismy vyššího celku a taková část, která se zvrhla proti Řádu, stráví se sama, zničí se. V malém je to případ rakovinné buňky, ve velkém zánik rodu, firmy, národa, civilizace.

Jak se vesmír rozšiřuje a rozvíjí, diferencuje a rozděluje, tak na druhé straně musí být člověk stále duchovnější, tj. ve spojení s Jednotou. Nejvyššímu splynutí s Jednotou říkáme na Zemi láska. Člověk se má dívat s očima otevřenýma a pozorovat běh Božích mlýnů a řád celého stvoření. Boží mlýny melou proto tak pomalu, aby člověk či společnost měla určitý čas na uvědomění si chyby a ještě mohla učinit nápravu. Pokud se tak stane, Boží mlýny nezasáhnou. Vývoj lidstva na Zemi není ponechán náhodě, každý krok vývoje postupuje podle plánu Tvůrce světa. Pokud chceme vstoupit do vesmíru, tak do vesmíru jako celku a proto je třeba poznávat model, který je celistvý a nebude stačit operovat jako posud jen s určitým výsekem reality.

Matka Země je živá bytost, kdyby živou nebyla, vše živé na ní by zahynulo; i ona má fyzická, duševní a duchovní těla. My žijeme na jejím povrchu, ona nás z rozhodnutí Tvůrce hostí. Nemocný svět lidí zasahuje těžce i Matku Zemi a ona počíná být také nemocná. A protože je v ní ženský mateřský princip, čeká, až nějakým způsobem lidé zmoudří. Smysl života vede dál než ke smrti, vede ke změně stavu vědomí. Ráj neboli Eden není místem, ale stavem vědomí. Vše, co se projevuje materiálně, má vždy duchovní pozadí, ideu, program. Také člověk na Zemi ve hmotě nevytvoří nic, co by dříve neprošlo jeho myslí, představou. Člověk je na této planetě také proto, aby tvořil a aby se z toho učil. V rámci současné kultury se rovnovážnost ztratila, převažuje rozum nad citem, materialismus potlačil spiritualitu, mužské panuje nad ženským, dočasnost nad věčností. Tím se ztratila i citlivost k neviditelným, pro životní kvalitu rozhodujícím dimenzím Země, přírody, krajiny. Naše měřítka jsou sobecky daná výlučně lidskými potřebami a potřeby naší hostitelky Země jsou ponechány bez povšimnutí.

Vesmír je také živý organismus, má ducha, duši a tělo a my jsme jen jedním z mnoha orgánů v jeho těle. Pochopení spojitosti s celým vesmírem a odpovědnost z toho jsou dnes velmi důležité. Vesmír se bude ve vědomí člověka stále více rozvíjet jako důležitá součást jeho vlastní osobnosti. Své vědomí je třeba ztotožnit s vědomím celokosmickým. Poznávám, že vše je součástí Podstaty světa, že patřím do většího celku i já sám. Jsem také tvůrcem. A co tvořím? Tvořím radost, štěstí, lásku a krásu, dobro – nebo jsem příčinou neštěstí jiných bytostí a vše pozitivní ničím? Je jedno, v jaké rovině, zda cítěním, myšlením, slovem či činem; to je pak příčinou, která nese následky.

Zrak tělesný je určený k vidění povrchu světa – zrakem duchovním vidíme podstatu. Pro blaho lidstva je nutno hledat toto duchovní pozadí a souvislosti dějů. Naše tělesné smysly a náš rozum jsou schopny zachycovat jen změny – co je plynulé a věčné, je jim skryto. Spojení západního vědeckého a technického poznání s východním mystickým pohledem bude korunováno nejvyšším duchovním poznáním skutečnosti, podstaty a smyslu života a jeho vývoje. Žijeme proto, abychom se vyvíjeli. K dokonalosti. A vývoj je změna.

Jednou z těchto přicházejících velkých změn, které zasahují do života každého člověka, je zrychlení duchovního vývoje celého lidstva. Změny, které probíhají a které ještě proběhnou, jsou způsobeny kosmickou energií vyšších frekvencí, jíž se neustále naplňuje magnetické pole Země. Dříve byly vyšší frekvence odstíněny ochrannými clonami, které chránily lidstvo před intenzitou nového záření, tělo by je nedokázalo najednou zvládnout. Ochranné clony jsou postupně oslabovány (patří sem i ozónová díra) a mohutné síly duchovní energie přinášejí subatomární částice jiné, vyšší kvality a pronikají ke všemu živému. Množství této energie v souladu s pohybem Země a celé Sluneční soustavy do kvalitativně jiné oblasti galaxie, bude nezadržitelně stoupat a sílit. Tomu, kdo se dokáže přizpůsobit a zvýšit frekvenci vibrací i ve svém energeticko informačním poli, ve všech svých úrovních, tomu se otevírají obrovské možnosti duchovního rozvoje. Duchovní není náboženské, duchovní je z úrovně Ducha, náboženské je lidské.

Je to fáze evoluce vědomí, transformace hmoty, její zjemnění a přechod od hrubších k jemnějším vibracím spirituálním (duchovním), vítězství nad hmotou, ono biblické vzkříšení. Proto je nutno dostat se k zapomenutému vědění, tj. dostat šanci porozumět a moci korigovat to, co přichází. Přechod na vyšší vibrace, transformace planety i s jejími obyvateli, je zranitelnou dobou. Je nutno posílit duchovní růst sebevzděláním se takovým tempem, při kterém chápu souvislosti. Znát univerzální kosmické zákony a řídit se jimi znamená nevrážet hlavou do zdí a nezpůsobovat si zbytečně bolest, utrpení, nemoc, těžký osud.

Proč je vše tak složité a těžké? Protože ve tmě rozumu a myšlenek, poutaných a omezených jen jedním životem a jedním časem-přítomností, bez znalosti odkud-minulosti a kam-budoucnosti jdu ve svém dlouhém vývoji, je vše komplikované, náš omezený rozum nechápe souvislosti, které nám osud přináší. Vše, co přichází z mysli našeho rozumu, přichází z naší nedokonalosti. Láska našeho srdce má moc vše zlé zlomit, neboť nejvyšší cit láska stojí nad zákony, už pohádky nám o tom v dětství vypravují. Žádná předurčenost neexistuje, to bychom nemuseli žít, vše záleží na vědomé volbě. Když už poznávám zákony platné v celém vesmíru a vím, že za jejich porušení následuje neodvratný trest, neboť ve vesmíru stejně jako v lidské společnosti platí zásada: neznalost zákonů neomlouvá, proč bych si dále sám sobě ubližoval? Jednou ten krok z nevědomosti do vědomosti, ze tmy do světla, každý člověk udělat musí. Čím dříve, tím méně utrpení, nemocí a splácení přečerpaného karmického konta.

Je mnoho lidí, kteří by rádi věděli, nejen slepě věřili. Ti se vydávají na cestu vědomého poznávání, jsou hledajícími. Kdo hledá, najde. Kdo nehledá, nenajde. Víru bez vědění žádají některé církve, snáze pak mohou ovládat své věřící. Člověk dostal rozum a má plné právo vědět, ptát se, dožadovat. Dle zákona polarity v každé položené otázce je už latentně obsažená odpověď. Kdo žádá, obdrží, kdo nežádá, neobdrží. Mnozí lidé vyciťují, že vyšší spravedlnost a pravda musí být a hledají a ptají se, tlukou na dveře. Je ještě málo těch, co tlukou. Kdo netluče, nebude mu otevřeno. Kdo usiluje, ten vejde. U každého člověka jsou založeny možnosti jeho dalšího vývoje. Člověk má i jiné smysly než tělesné, má vnitřní duševní a duchovní smysly, jen je třeba je postupně rozvíjet; tak jako se člověk učil chodit a mluvit, musí se znovu učit. Každý člověk musí se naučit překonávat sám sebe; nepoměřovat se s jinými, každý jde svou ryze individuální cestou. Je to práce vnitřní, se sebou samým a ta je nejtěžší, ale nutná.

Kriteriem rozvoje vesmíru je duchovno. Nesmrtelnosti duše přiznává se bohatství duchovní, ne materiální. Na planetě Zemi se máme učit lásce, sounáležitosti a vzájemné pomoci, čili rozvíjíme a aktivujeme 4.čakru, srdeční. Nejsme zde svou duchovní podstatou doma, jsme zde ve škole; každý den, každou hodinu, i ve snech skládáme zkoušky. Naše duše touží vrátit se do energetického stavu bytí. Čím těžší je náš život, tím je naše duše mocnější, naplánovala si to; v těžkých podmínkách se napracuje velký potenciál. Paracelsus ve svém jednom životě napracoval co jiný obyčejný člověk za osmdesát životů; podobně i Komenský.

Čím víc člověk dělí hmotné, tím menší podíl mu zůstává. Vlastnictví hmotných statků vede většinou k větší lakotnosti, nepřejícnosti, sobectví, hamižnosti, závistivosti, agresivitě či zoufalství nad hmotnou ztrátou, k citové chudobě, k rozumové vychytralosti. Kvůli majetku se podvádí, lže, okrádá, zabíjí. Ze všech hmotných statků, co člověk měl, si sebou na věčnost nic nevezme. Paradoxně jen to, co z toho dal, nebo rozdal, si bere na věčnost.

Naproti tomu, čím víc člověk dělí nehmotné, tím více toho má. Čím více člověk rozdává lásku, tím více jí má a tím více je lásky ve světě. Hmotné je konečné, vyčerpatelné, studnice lásky je nevyčerpatelná a přesto jí tak málo na světě je, byť každý po ní touží. Člověk, který má vždy druhým co dát, ať hmotné či citové nebo duchovní, je opravdu bohatým, neboť dává. Na rozdíl od těch, kteří většinou jen berou. Pak se budou velmi divit, až se jim polarita braní změní v polaritu dávání; pokud nedají sami dobrovolně a včas, budou donuceni i nedobrovolně dávat: budou okradeni, podvedeni, vyšší moc je připraví o majetek požárem, povodní,  přijdou o zaměstnání, rodinu, zdraví. Nic není náhoda, vše má svou příčinu v nás, ne ve vnějších okolnostech, jak se většina lidí domnívá; v tom je ta moudrost a spravedlnost, nikoli náhodnost. Je třeba ptát se vnitřně proč; nasloucháme-li, odpověď přijde.

Když nejdeme správnou cestou, projeví se to nespokojeností duše. Během života přepracováváme hrubé energie Země na jemné duchovní. Je třeba pracovat uvnitř sebe, nehledat duchovno a lásku venku, ve hmotném světě – tam nejsou, to si musí člověk vytvářet nejprve sám v sobě. Nejprve musím dát, pak mohu dostat, tak zní zákon. Jde o transformaci vědomí. Civilizace pozitivní, duchovní, přicházejí energetickou cestou, cestou vnitřní, ne zevní přes tělesné smysly, aktivizují nás přímo v nitru, přes duchovno. K tomu podstatnému, duchovnímu jádru musíme používat jemnější nástroje – vnitřní smysly, ty si však člověk musí vybudovat, vytvořit sám v procesu svého vývoje.

Plnohodnotná bytost je ta, která má všechny tři základní roviny své bytosti oživeny a rozvinuty a je schopna orientovat se ve všech dimenzích člověku příslušných. Každá úroveň má určitou vibrační kvalitu, která spojuje člověka s ostatními stejně vibrujícími částmi stvoření. Jak v malém, tak ve velkém poučuje nás zákon analogie. Chce-li člověk rozvinout sebe, musí rozvinout všechny potencionální možnosti, které jsou v něm latentně ukryty.

Cestu k tomu a vzor mají lidé západní civilizace v učiteli a Mistru Ježíši, když jako člověk chodil po Zemi a vyučoval zákony života, zákony kosmu. V té době mělo lidstvo malou slovní zásobu, asi jen 10 tisíc slov, mnohé je proto uloženo v podobenstvích, v symbolech, mnohé nebylo ještě pochopeno, mnohé nebylo pochopeno správně. Stavu Kristovství by měl dosáhnout každý člověk. Každý sám za sebe dobře ví, jak dlouhá vývojová cesta je ještě před ním.

Za každým velkým náboženstvím stála vysoká duchovní bytost. Model vesmíru nejlépe byl podán v křesťanské nauce. Ježíš Kristus jako dosud jediný z avatarů, z božích Synů, otevřel lidem cestu do vyšší duchovní dimenze. Svým životem a příkladem ukázal, že je cesta z tzv. dědičného zatracení ven, k vysvobození z pout temnoty hmoty, z hmotné dimenze. Že se dá přejít po úzké lávce ze světa klamu do světa světla, do duchovního života. Je to především otázka vůle, znalostí a lásky, jako nejvyššího citu. Jako učitel jeden z nejvyšších učil nevědomý lid zákonům Univerza. Lidská církev z tohoto učení, respektive z jeho dochovaných zlomků, udělala dogmata. Místo aby učení a duchovnost člověka dále rozvíjela, jako tomu bylo ještě ve středověkých klášterech, uzavřela vše do dogmat, a kdo by šel nad jejich rámec, hrozila tresty a neváhala je vykonat. Po té, co Tomáš Aquinský na základě Aristotelovy filosofie vytvořil ideologické a filosofické základy pro ideologii a dogmata církve, byla esoterika s konečnou platností zahnána do podzemí. Církev si přisvojila Boha a duchovní nauku – ale ta patří všem, každému člověku, neboť to souvisí s jeho individuálním vývojem. Zatímco v západní Evropě je křesťanství unavené a v dekadenci, pro východní pravoslaví je určujícím obrazem vzkříšení naděje, pro západní křesťany je to soudný den, strach z trestu a ukřižování.

Prvotní křesťané a také mnozí svatí otcové v 1. století byli zasvěcenci. Později se cesta k vnitřnímu životu ztratila. Duchovní pravda v Bibli se stala zevnímu rozumu nepochopitelnou. Představitelé církví jsou dnes organizátory duchovnosti, nejsou jejími nositeli. Největší chybou lidí i velmi nábožensky založených je právě omyl, že hledají a že naleznou mimo sebe, ve světě, venku, u jiných – a ne v sobě! Každý nosí ve svém nitru největší poklad světa, totiž svoji spásu a onen kámen mudrců, který ho činí nesmrtelným. Dnes jsou duchovní informace předávány ze stejného zdroje, ze kterého čerpalo původní křesťanství. Kdyby zmizelo všechno to, co vytvořili zasvěcenci staré Indie, všechno poznání perských mágů, znalosti Chaldejců a egyptských zasvěcenců, jakož i mysterijní znalosti Řecka, kdyby se ztratilo všechno toto historické učení zevně v písmech nám dochované, nebylo by ztraceno, neboť nadsmyslovým bádáním vnitřním je vždy dosažitelné. Zatímco v západní Evropě je křesťanství unavené a v dekadenci, pro ruské pravoslaví je určujícím obrazem vzkříšení a naděje, pro západní křesťany to je soudný den, strach z trestu.

Paracelsus: Ve věcech věčných činí víra věci viditelnými – ve věcech tělesných a v přírodě činí věci viditelnými světlo pozemské. To, co zevně poznáváme, je ve světle přírody. Nad tímto světlem je ještě světlo jiné; je též v člověku, jím poznává věci duchovní. Proto veškerá materialistická věda je jen pro tělo – duši nedá nic. A čím více člověk zví zevním rozumem, tím se stává domýšlivějším na toto své vědění. Takže je málo učenců, kteří by řekli upřímně, že nevědí nic.

Poznání Pravdy, což znamená poznání Jednoty, Boha, se zakládá jedině na přemožení zevního klamu světa. Dokud není roztržen závoj Máji, přírody, dotud podléhá člověk svým tělesným smyslům. Ono lhaní rozumu nakonec přemůže božská síla, která přivede člověka do onoho stavu plného dobra a požehnání, kdy začne chápat zase svým srdcem, citem a kdy se mu začne zjevovati první paprsek netušených pravd. Čím lepší představu máme o Podstatě světa, o Bohu, tím lépe pro nás, neboť pak dovedeme také lépe na Boha myslet. A protože naše myšlenka je jedinou spojkou, která nás vědomě a z naší vůle s Bohem, s Podstatou světa spojuje, je tato věc důležitější, nežli se někomu na první pohled může zdát. Pravdu může poznat jenom ten, kdo poznal Boha, poněvadž Pravda se sama poznává.

Svět je tělem božím a jeho duchem je Bůh, znali dávno staří kabalisté. Bůh sídlí v jednom světle, kam cesta velmi těžká, kdo sám tím světlem není, ten cestu k němu zmešká – Angelus Silesius, Poutník cherubínský. Spojení s božskou podstatou je charakterizováno vírou, láskou, dobročinností, sebezapřením, pokorou apod. Víra, láska a naděje hory přenáší a kdo to vše má, je bohatě vybaven nésti strasti i slasti pozemského života. Je všeobecně známo, že věřící křesťan snáze nese těžkosti a nástrahy světského života. Víra a láska sebou nesou automaticky pokoru, přejícnost a radostnost, též schopnost poznávat skryté souvislosti a tudíž i moudrost. Žitá víra kromě funkce ochranné a průvodcovské má i svou druhou stránku a tou je tvořivá síla, která působí podle zákona podobnosti, kdy podobné přitahuje podobné, čili dobré dobré a zlé přitahuje zlé. Touhy po pozemských věcech připoutávají duši k Zemi, vysoké touhy táhnou člověka k nebesům.

Tak jako člověk v konkrétním životním zážitku dokáže prožít jednotu citu a rozumu, tak zábleskem vyššího poznání dokáže dřív či později pochopit, že věda a víra (mystika) nejsou v rozporu, jen se navzájem doplňují v oblastech poznání typických pro ně. I zde platí zlaté pravidlo zákona polarity: jak-tak. Neplatí tudíž buď-anebo, které člověka a celé lidstvo k jeho velké škodě zavedlo na slepou cestu vývoje, přivodilo ideologická střetnutí, polarizaci a konkurenci místo spolupráce. Až lidstvo tento velký blud antagonismu, největší pověru všech pověr, překoná, postoupí ve svém vývoji o veliký krok dále, k dokonalosti i ke štěstí. Protože k poznávání mají člověku sloužit jak věda pro život pozemský, tak víra pro svou specifickou oblast jsoucna. Člověk ve své bytosti spojuje jak hmotno, tak duchovno a obě cesty poznání slouží k jeho rozvoji. Slouží-li jen jedna strana, člověk nutně kulhá na druhé, nerozvíjí se ve druhé sféře. Jeho rozvoj není harmonický, je disharmonický a to se automaticky přenáší do vnějšího světa jevů a dějů, na jeviště vnějšího života, ovlivňuje negativně i přírodu a přenáší se i do jeho tělesné schránky, do vzniku nemocí. Neboť vše souvisí se vším.

Stát a civilizace žijí a umírají s duchovními principy, které je přivedly k životu. Stát a civilizace může mít trvání jen tehdy, je-li správní moc odvozena od moci Nejvyšší. Západní civilizace stojí na principech křesťanské víry, tato víra však není žitá, je stále více jen zevně manifestovaná. Jestliže společnost nebuduje správu státu založenou na vyšších duchovních principech, na odpovědnosti k většímu celku, k morálce, pak není schopna ubránit se negativním silám. Morálka, která se neopírá o nejvyšší cíle člověka, bude jen prospěchářská a nedokonalá. Kdysi se učilo, že volnost a svobodu lidskou nemají ve skutečnosti ti, kteří jsou otroky svých vášní a nemají na ni právo ti, kdož nevěří v nic, ani v Boha, ti jsou zase v otroctví rozumu omezeného světem fyzickým. Pravým určením člověka je stoupat stále výše svým vlastním úsilím. Kruh svobody rozšiřuje se stoupáním, zmenšuje se klesáním, otročením pudů. Lidé žijící na Zemi náležejí do vývojových stupňů nesmírně různých, které počínají od polo-zvířeny až do stavů andělských svatých.

Křesťanství vychovalo svaté, avšak ke zušlechtění veřejných mravů dosud nedošlo. Většina lidí žije, aniž zná smysl svého života a života vůbec; nemá ani o sobě žádné hluboké vědomosti, sotva nějaké zkušenosti. Duchovní slepota nebyla nikdy tak rozšířená, jako dnes. Rostoucí zločinnost se stává bičem takové zbloudilé společnosti spolu s bídou, nemocemi, neštěstími a velkými i malými katastrofami. Mnozí lidé již poznávají, že se na světě děje něco nebývalého, že něco není v pořádku, že rovnováha sil musí být nějak porušena. Formální demokracie je založena na tržním hospodářství a soukromém vlastnictví. Je zajisté něco shnilého ve světě, kde 500 lidí svým příjmem převyšuje příjem čtyři sta šedesát miliónů lidí! Demokracie by měla být lidovládou, má však k tomu ještě dosti daleko. Nejsme ani schopni zavést v Česku přímou demokracii, jako již měli ve starém Římě.

Země je od doby Adama a Evy časoprostor k získávání poznání dobrého a zlého, na Zemi je energie negativní a pozitivní v poměru 1:1; co zde je, má právo zde být, vše slouží k učení. Analogicky jsou i úrovně bytí, kde poměr dobra ke zlu je vyšší, těm říkají křesťané nebe a jsou školy života, kde poměr zla k dobru je vyšší, tam vede sestupná spirála vývoje, involuce, těm se tradičně říká pekla. Involuce značí sestoupení ducha do hmoty, při čemž dochází k zatmění vědomí v božské jiskře, zárodku lidského božství, což je podmínkou individualizace.

Úsilí o kontakt s Živým Bohem navazuje na věčnost nejen jednotlivého člověka, ale i pozemské říše a civilizace. Civilizace se stává trvalou tím, že zakotvuje ve věčnosti. To platí i pro nově se utvářející Evropskou Unii! Hlasy těch, kteří žádají alespoň přihlášení se ke křesťanské tradici, jsou posud málo slyšet. Má to však svůj nesmírný význam.

Základní dilema člověka zdá se být řešení vztahu polarit, tedy i polarity rozumu a víry, vědy a mystiky, racionality a iracionality, věčnosti a dočasnosti. Záleží na uvědomění si, že člověk v sobě obsahuje obě podstaty a jeho úkolem je spojení obou v jeden harmonický, kvalitativně vyšší celek: spojením běžného vědomí ega s podvědomím duše v nadvědomí ducha, čili ve vědomí vyššího Já. Zpracováním tohoto dilema dle principu jak-tak, dostává se člověk z bludného kruhu střídání polarit, kdy používal princip buď-anebo a dostává se na spirálu vývoje a dospívá k trojnosti, tj. k zákonu tvorby. Analogii tohoto zákona nacházíme i v metodě: teze-antiteze-synteze. Čtvrtý krok v tvorbě navozuje vývoj další trojice v nové vyšší kvalitě.

Evropské křesťanské národy toto pro člověka základní dilema řeší 4 různě pojatými přístupy (podle Staňka a Brzobohaté): mysticko-odevzdaným (pravoslavní a Poláci), mysticko-uměleckým (italsko-francouzsko-španělská oblast), pragmatickým (anglosaská oblast) a přístupem kauzálním, tj. stálým pokusem o sjednocení poznání v celek, spojením vědy a víry (oblast střední Evropy). Z pokusů o sjednocení poznání obou přístupů v novou kvalitu vzniká reformace, kacířství, ateismus, či gnoze a nové filozofické směry. Centrum světového revizionismu, kacířství, hledačství a snah o hlubší pohled je ve střední Evropě a sahá od Nizozemska přes Německo a Česko na hranice moravsko-slovenské, mimo Bavorsko a Rakousko. Je to také oblast, kde se rodí lidé s největším množstvím minulých životů, tzv. staré duše.

Německý přístup hledá spojení rozumového a mystického v megarozměrech: kosmogonie, Titáni, božské říše – Nietsche, Wagner, Eistein, Plank, Bohr, Steiner. Český přístup hledá spojení obojího v každodenním mikrokosmu, v prožívání jednoty citu a rozumu v konkrétním životním prožitku – Hus, Chelčický, Komenský, Palacký, Masaryk, Smetana,  Čapek, Weinfurter. Důsledkem českého přístupu v oceňování malých věcí v životě člověka a jejich prožívání je tendence Čechů k pohodářství, příjemnému mikroklimatu malé společnosti, který je však na celou společnost nerozšiřitelný, což vede k uzavřenosti malých komunit a k nedůvěře ke státu.

Buď je schizma  vědy a víry neřešitelné anebo je to klíč ke všemu; v křesťanské terminologii ke Království božímu  na Zemi. Proto jsou ti, kdož hledají spojení, tak pronásledováni. Na základě dosavadních dějinných pokusů můžeme rozeznat dvě cesty řešení: a) snahy o změnu světa z vnějšku za účasti mas b) příklady individuálních osobností, které svým životem a příkladem dokázali spojit obojí a ve svém životě a díle zanechali příklad pro ostatní, tj. ukázali cestu proměny zevnitř.

Kdo se cítí být dědicem pouze tělesnosti a živočišnosti, ten spojení, syntézu hledat nebude, a dokonce bude schopen ostatním hledajícím v jejich cestě bránit a svádět je zpět, dolů, do živočišnosti, na cestu involuce, pryč od duchovnosti, kterou sám nevyciťuje, ani nemůže, protože ji jako své dědictví nepřevzal, ani nerozvinul. Tento přístup se projevuje stále expanzivnějším využíváním nejnižších pudů a vášní a je dnes povyšován již na normální životní styl, spolu s chamtivostí, egoismem, poživačností, chtivostí apod. Rozhodující masa lidí se dosud nechává svádět a připoutává svou pozornosti k tělu, ke hmotným dějům, k rozumovosti, ke smrtelnosti. Co kdo chce, to také dostane, v tom je ta spravedlnost.

Výstavba nové civilizace v novém nastupujícím věku Vodnáře bude probíhat zdola, od jednotlivců, od rodin a společenství, která budou schopná přežívat ve zhoršujícím se prostředí přírodním i hmotném, duševním i duchovním. Duchovní lidé budou posilováni a vedeni z duchovní úrovně, rozvinou dosud latentní schopnosti svého ducha a duše, posílí vitalitu svého těla. Kdo má (vědomí o svém věčném životě), bude mu ještě přidáno (toto vědomí se bude prohlubovat), kdo má málo, ztratí i to málo. Na lásku a odpuštění není nikdy pozdě, tím lze vždy začít a nově vykročit. Evoluční proces je   věčný; vše, co bylo stvořeno, se vyvíjí; ve stvořeném platí princip: jak stvoření-tak vývoj. Kdyby lidé znali staré učení, nevedli by stálé spory, zda stvoření nebo vývoj, neboť platí obojí.

Moudřejší vždycky ustoupí, hledá cestu ke smíření, k odpuštění, ke sjednocení, tedy k Jednotě. Opakem je vyhrocování situace, polarizace, rozdělování, atomizace společnosti podle národů, ras, náboženství. Z těchto struktur roste také fanatismus. Vyspělé duchovní bytosti sdílejí všechno a s každým, vědí, že veškeré přírodní zdroje patří všem. Považují porušování přírodní rovnováhy za destruktivní činnost. Neznají soutěžení – když jeden prohraje, všichni s ním ztrácejí. Jdou cestou spolupráce, ne konkurence. Dnes stále více lidí počíná žít vědomě, uvědomuje si, jak se vyvíjí.

Na počátku šedesátých let minulého století, v době, kdy jsme v Československu začali spolupracovat na vesmírném programu, sešli se vědci různých vědních oborů, aby pracovali na jednom společném úkolu. Ke svému velkému překvapení první, co museli udělat, bylo sjednocení, definování pojmů, aby bylo vůbec možné komunikovat, neboť pod jedním pojmem byly různé obsahy. Tak i my si musíme nejprve mnohé pojmy osvětlit z úrovně duchovní, tedy z té druhé polarity většinou nám dosud neznámé. Zcela jistě měl každý jiné představy o Podstatě světa, o Bohu, o zákonech života, o člověku atd., před přečtením tohoto spisu a po jeho přečtení; celkový nástin nauky o vývoji člověka v božství zde podávám ve třech dílech. Nesmíme být překvapeni a zaskočeni, že z pohledu té druhé polarity jeví se vše opačně. Vědění se samo nedává, ono tady sice je, ale čeká, až člověk k němu svým úsilím doroste. Při poznávání se vyvíjí vědomí, proto samotné poznávání je pro člověka často důležitější, nežli nalezení; tak jako cesta sama je mnohdy důležitější nežli cíl.

Ne každý má možnost a čas věnovat se intenzivnímu studiu duchovní vědy několik desetiletí, zejména když nemá zpočátku ani ponětí, o co všechno jde. Tato práce je jakousi syntézou starého učení esoterního s novějšími poznatky autorů posledních dvou století, zejména počínaje rozsáhlým dílem Lorberovým po největšího českého mystika Karla Weifurtera z 30. let minulého století. Ze současných autorů jsou to publikace a přednášky Dr. Staňka, který trefně vystihuje duchovní pohled na dění v Česku v naší době, jakož i poznatky mnohých jiných současných světových i domácích autorů postihujících projevy naší doby a jejich duchovní příčiny. Jde především o syntézu duchovních učení různých časů, oborů a směrů tak, aby za tím vším nám vyvstal celkový plán, obraz, osnova vývoje mikro i makrosvěta ve vzájemných souvislostech, která je jinak za všemi projevy a ději světa skrytá. Když toto pro sebe objevíme, porozumíme pak mnohému tak, jak to uměli staří mudrci, dostáváme klíče k mnoha tajemstvím a umíme si odpovědět na mnohá proč. Nelze vůbec tvrdit, že to, co je zde psáno, je plná pravda – je to jen určitý stupeň poznání. Dalším vývojem se poznání každé bytosti, která nastoupila vědomou cestu svého vývoje, prohlubuje, upřesňuje, zdokonaluje a vědomí zúžené hmotnou existencí se rozšiřuje.

Na tyto základy nauky duchovní volně navazuje připravované románové vyprávění o životě našich předků v 19. století na českém venkově. Budeme překvapení, jaké duchovní zákony lidé tehdy ve svém životě aplikovali, jaké UKZ stály vlastně za jejich vírou a náboženským cítěním, za jejich zvyky a tradičním způsobem života. Aniž věděli, věřili. My dnes budeme vědět, abychom uvěřili. Základem života předchozích generací byla světová náboženství, tedy soustavy orientující síly člověka k rozvoji jemných duchovních struktur. Věřící člověk byl po celá staletí chráněn přikázáními lásky a dobra, jejichž dodržování uchovávalo zdraví jemu i jeho dětem a v podstatě zajišťovalo další rozvoj civilizace. Lépe pak pochopíme své předky a tím i jakými cestami se společnost ubírá, co vše zapomněla a odložila jako zdánlivě zbytečné a překonané.

Lidé žijící v přírodě a souladu s přírodou získali způsobem svého života tzv. zdravý selský rozum, i když nebyli školeni ve vědách. Svět mnoho neznali, ten byl pro ně uzavřený, o to více znali sebe a své nejbližší okolí, ze své zkušenosti poznali chod Božích mlýnů, neboť znali se po generace. Byly to časy, kdy lidé ještě intuitivně vyciťovali a měli v sobě přirozený řád věcí, žili uprostřed krásné a čisté přírody. Měli k sobě blíže, protože bída učí žít lidi společně a pomáhat si, kdežto majetek lidi rozděluje. Měli blíže k víře, Bůh byl jejich útěcha, často jediná, avšak vždy posilující. Po většinu svého života nepotřebovali lékaře, byli zdraví, dokázali si sami pomoci tím, co jim rostlo za plotem, bylinkami a přírodou, jejími silami a prostředky. Vážili si stáří, staří lidé již to světské a marnivé nechali za sebou, chodilo se k nim pro radu. Na vesnici bylo ještě živé dědictví nepoškozeného rodu. Jejich život i svět stál na stabilitě rodiny: žena a děti a muž zajišťovatel. Ve starých dobách lidé znali a oceňovali kvalitu, znali i kvalitu času, dnes už mladí ani nevědí, co to je. Znali čas setby, zrání, sklizně, práce i odpočinku. Dnes by každý nejraději jen sklízel.

Připravovaný román je jakousi porovnávající studií pro život žitý v Česku dříve a nyní, když již známe některé UKZ. Jakmile skutečnost pochopíme rozumem a zároveň citem, tedy jakmile skutečnost uchopíme a vnímáme dvoupólově, můžeme dospět k moudrosti; budeme vědět, odkud kam a proč svými mnohými životy jdeme. Tuto práci začala jsem psát původně jen pro sebe jako aktivní náplň pro věk důchodový a také pro radost a posilu, když jsem se v duchu přenášela do krásné a čisté přírody devatenáctého věku a do idylických vztahů s lidmi moudrými; v té době byla má duše také vtělena, jak se mi dostalo vnitřním poznáním. Až v průběhu psaní bylo mi řečeno dvěma osobami jasnovidnými nezávisle na sobě, že je to vlastně můj životní úkol a dokonce i karmický dluh z minulosti.

Tento spis je věnován všem lidem dobré vůle, kteří se vydali hledat Pravdu takovou, jaká je a ne takovou, jakou by si kdokoli přál mít. Nechť je touto cestou vede čistá božská duše v nich, Panna Sofie. Děkuji svým přátelům za spolupráci, zejména Pavlovi a Marii za obstarání cenných spisů, zejména z doby 30. let minulého století, Jindřišce a Pavlovi za cennou a všestrannou pomoc jakou jen může člověku dát osoba jasnozřivá, dále děkuji za pomoc Mírovi a také Mirce a Járovi a jejich mamince. Děkuji i za pomoc, vedení a ochranu ze sfér duchovních, že mohu tento svůj karmický dluh vyrovnat a naplnit.

Kdo starou paměť lidstva neopustil anebo znovu nabyl a poučil se z ní, ten pokročí ve svém vývoji dál. Bude v tom proudu evoluce, který ukončí svůj okruh a postoupí po spirále výš. Lidé určeni k vývoji se musejí učit. Je třeba provézt hlubokou syntézu všech učení a idejí s cílem vytvořit kosmické poznání a na něm efektivnější, Zemi a přírodu nepoškozující druh činností. Bude to činnost na základě uvědomění si příčin a následků. Průběh počasí a nemocí bude bránit lidem v dosavadním způsobu života, každému jednotlivě, i celé společnosti. Tento trend již nastal. Člověk bude muset zaplatit do posledního haléře, aby vyrovnal své dluhy, které si zde na Zemi vytvořil, ať již v říši lidské, zvířecí, rostlinné či nerostné. Třeba tím, jak zničil krajinu, přírodu, jak nakládal se zvířecími bytostmi. Do té doby ho hmotná úroveň nepropustí na vyšší úroveň, aby se mohl dál duchovně vyvíjet. Na lásku, odpuštění a pokání není nikdy pozdě.

Mnoho lidí vyciťuje, že svět se řítí do záhuby. Na úpadek morálky se vyslovuje už po staletí každá starší generace. V této zdivočelé době je dovoleno vše. Právo na svobodu jednotlivce není vyváženo povinností ochrany druhých. V dnešní době je uznáván jenom kšeft, snadný výdělek a užívání majetku, moci, tělesných požitků. Hanlivým pojmem stalo se slovo poctivá práce. Hospodářský zázrak stojící jedině na tržním hospodářství, bez přívlastku sociální, nemůže mít dlouhého trvání; trh je základem slova trhati. Kdo to nevycítí předem, toho přesvědčí život sám, a již se tak i děje. Trh sám o sobě nemůže vyřešit vše, volná ruka trhu ukazuje a ještě ukáže, co umí, až z mnohých nadělá trhany. Systém bez solidarity s potřebnými je velice krutý; každý byl malý a bude starý a závislý na pomoci, každý může být nemocný, bezmocný, bez práce, bez přístřeší. Při tom tam, kde je solidarita, tam přistupuje i Boží požehnání. Lidé dneška si staví spotřební velechrámy ve svých městech namísto chrámů duchovních, jak tomu bylo dříve. Na místo svatých koutů ve svých obydlích postavili televizi a každou volnou chvíli tráví spoluprožíváním násilí, odplaty, msty, požitkářství těla a konzumu. Požitkářstvím bezduchým, srážejícím člověka do stavu zvířecího, stádového, živočišného, na místo, aby se pozvedal ke stavu božskému, jedinečně individuálně tvořícímu. Lidé duševně a duchovně zralí toto vycítí a se znalosti duchovní nauky už i vědí a proto stojí mimo byznys, mimo mamon ve společnosti kapitalistické, stejně jako stáli mimo rozdílení zásluh, výhod a koryt stranických. Dříve v obraně proti nátlaku ideologickému, dnes ekonomickému.

Zdá se, že základní struktura společnosti se rozpadá a to navzdory nebývalému pokroku ve vědě a technologiích – anebo právě proto? V mnoha zemích je na denním pořádku nezákonnost a anarchie. Většina lidí porušuje zákony. Většina lidí dodržuje jen ty zákony, které se jim chce a kdy se jim chce. Na rozdíl od dob dřívějších většina provinilců dnes pochází z lepších společenských vrstev; člověk vnímavý vyčte z tváří mnohých mladých velkou míru znuděnosti. Jsou naděje do budoucnosti dnes pouze v rukou politiků, obchodníků, vědců, bankéřů, církví? Na počátku 20. století byli lidé nadšeni a věřili, že nás věda zachrání. Na začátku nového tisíciletí nevěříme pomalu ani jedinému slovu, které nám říkají. Současný chaos zasáhl všechny sféry lidské činnosti, zejména oblast politickou, hospodářskou, ekologickou a společenskou. Nastal faktický rozpad rodiny, odedávna považované za základ státu, hrozí netušený kolaps v oblasti zdraví lidí, pokud neprovedou korekci svého činění, myšlení i cítění. Znalost UKZ a pochopení nevyhnutelnosti sankce za jejich překračování, umožňuje člověku zatáhnout za záchrannou brzdu, dokud je ještě čas.

Náboženství mělo rozvíjet duchovní poznání, má v popisu práce vést náš pohled vzhůru po vertikále k nebi, spojovat člověka s věčností. Vše hmotné nás drží při zemi, vede náš pohled k obzoru, k horizontále. Uprostřed těchto pomyslných drah, na spojnici vertikály a horizontály, jako na kříži, je poután každý člověk. Ke svému harmonickému rozvoji potřebuje projít obě cesty poznání. Cestu hmotnou dimenzí proto, aby ji poznal, aby hmotné v sobě ovládl a produchovnil a cestu duchovní proto, aby duchovno obohatil o poznání hmotného, aby se ve hmotném neztratil, aby věděl, odkud je jeho podstata, Duch, odkud přišel a kam se má navrátit. Aby tak poznal smysl svého bytí.

Výklad legendy o grálu a králi Artušovi je postaven na paradigmatu, že bytost člověka vnímá existující skutečnost smysly a rozumem pouze z jedné strany – líce, zatímco rub jako skrytá strana je vnímán pouze duchem, tj. intuitivně. Teprve pochopení stvoření jako Jednoty zjevného a skrytého, jako spojení tohoto a onoho světa, změní člověka a svět a obnoví onen ráj na Zemi. Proto již tisíce let se vydávají rytíři svatého grálu, tj. čistí lidští duchové, na cestu osvícení, tj. nalezení Jednoty. Hledají cestu k vysvobození lidstva z jeho jednostrannosti.

Každý národ má své rytíře grálu, blanické rytíře. Z pohledu úrovně hmotné jsou to báchorky a mýty, z pohledu úrovně duchovní je to živá skutečnost. Každý člověk se musí sám vydat na cestu rozvoje ducha a rozvoje duchovních hodnot v sobě a to mu samočinně přinese energii ze Zdroje života a to umožní lidskému společenství úspěšně projít těžkou dobou transformace a postoupit o stupeň výš ve svém vývoji. A na to již čeká celý vesmír. Neboť vše je Jednota, vše souvisí se vším: postupem člověka na vyšší stupeň bytí i ostatní bytosti ve vesmíru postoupí o stupeň výše. Neboť mnohé jsou příbytky Boží. Všichni, kdo dnes žijí, prošli potopou – všichni pocházíme z Noemovy rodiny.

Země je i místo, kde se propadá, ze světa do podsvětí. A vydrápat se pak nahoru dá mnoho práce a úsilí. Dříve to lidé věděli a znali jak ochránit svou duši. Dnes je duchovní a mravní úroveň lidstva na Západě velmi pokleslá a to, co je v duchovních světech nejnižší, hmota, to je dnes v našem světě vydáváno za nejvyšší. A to nejvyšší je odkázáno do oblasti pověr a přežitků vědou překonaných. Při tom opak je pravdou. A proto to dnes se světem dopadá, jak to dopadá. Neděje se tak na Zemi poprvé. Z historie známe doby, kdy lidé tančili kolem zlatého telete a jak to s nimi dopadlo; víme, proč došlo k zániku Sodomy a Gomory. Je pravdou, že Sodoma a Gomora zanikly, za to však vzešel Bábel. Proto nechme pšenici vyrůstat s plevelem, však již přijde doba dělení. Proto moudrost, že kdo se nepoučil z historie, je nucen ji prožít znovu, je velmi aktuální. Život na Zemi je velmi tvrdá škola života. Jsou to ztráty i nálezy a člověk se musí přičiňovat, aby těch pokladů zkušeností nabytých a věčných bylo více než těch životních ztrát a pádů a pachtění se po pokladech dočasných a tedy klamných.

Výrok T.G. Masaryka, že česká otázka je především otázkou náboženskou, je dnes aktuálnější, než kdykoliv před tím. Nabývá obecné platnosti pro lidskou společnost jako takovou, neboť jednostrannost rozumového poznání a nezodpovědnost vůči něčemu vyššímu než je člověk sám, přivádějí lidskou společnost ke krizi mravní, pak následuje výmlat božími mlýny v podobě krize zdravotní ruku v ruce s krizí populační, ekologickou a potravinovou v souvislosti s extrémy počasí. Příroda skutečně vydává lidem účet za jejich chování vůči ní – krize přeroste v krizi hospodářskou a v celkovou krizi technické civilizace. Až lidstvo z vlastní bídy pozná, že technika a rozumovost bez duchovního rozměru je jen slepou uličkou vývoje. Duchovní civilizace nepotřebuje techniku. Používá-li své síly v souladu s Řádem stvoření, pak má a dostává vše, co ke svému vývoji potřebuje, aniž je ničena živá příroda, přirozené prostředí nutné pro zdravý vývoj člověka.

Pád všech vyšších ideálů, idejí a principů na pouhé, za to ale povýšeno na hlavní, jen mít peníze, přivodilo masovou hypnózu, že peníze a zisk ze všeho jsou vše a zdevastovalo společenský, kulturní, spolkový i zájmový život lidí ve městech i na venkově víc a dříve, než se to povedlo totalitnímu režimu, se kterým se ani většina národa v Česku vnitřně neztotožnila, jen k němu zaujala vnější postoj. Přecenění peněz, ziskuchtivost ze všeho a prosazování konkurence ve všem, dokonce povýšeno i na program konkurence schopnosti celého státu – v čem, pro koho a proč? Konkurence znamená získání zisku na úkor druhého; jen neznalý a hloupý tak může myslet a jednat a vést národ do těžkostí, neboť dle zákonů vesmíru se každému jednotlivci i společnosti, vrací vše, co způsobil jinému a to třeba i s větší silou; z důvodů výchovných. Způsobil-li zlo, vrací se mu zlo, způsobil-li dobro, vrací se mu dobro. To vše je skutečnou příčinou, proč po pádu totality se dostavil v Česku společenský marasmus, beznaděj a žádný hospodářský zázrak.

Etika a hygiena duchovního života nemá být dnes heslem, ale výsledkem hlubokého chápání světa a jeho zákonů. Problém spočívá v tom, že se musíme naučit spojovat polaritní pojmy: idealismus a materialismus, náboženství a vědu, logiku a intuici, oduševnělost a prakticismus, právo a povinnost, rozum a cit a mnohé další, abychom se dostali z duality do Jednoty. Největším problémem současného lidstva je bezduchost. Současný svět žije výhradně potřebami svého ega. Co nepřináší okamžitý prospěch, je odmrštěno. Hladina duchovnosti musí být vždy vyšší, než hladina lidských schopností a možností, jinak nastávají takové problémy, s nimiž počíná zápasit současná západní společnost.

Rok od roku narůstá úroveň lidské agrese, což se projevuje čím dál více u mladší generace, už i v dětském věku. Příčinou je absolutizace zevního rozumu na úkor citu a intuitivního poznávání, ztotožnění se jen s fyzickým tělem, neznalost vyšších rovin vědomí a jsoucna jak v člověku, tak i v Univerzu, odmítání jejich existence. Na nejvyšší stupeň žebříku hodnot jsou stavěny peníze, hmotný majetek, postavení a moc. Morálka, mravnost, poctivost a skromnost byly odloženy jako zbytečnosti, stejně jako solidarita a spolupráce, místo ní panuje konkurence a trh, schopný prý vyřešit vše. Toto je lidem dnes a denně vnucováno za vrchol vyspělosti současné kapitalistické společnosti. Porovnejte takovou rakovinnou buňku a její žravost se svým životním stylem či se způsobem realizace politické moci – také bují a tyje na úkor celku. Která z polarit má na takovém stavu lidstva zájem? Strana světla či tmy, strana dobra či zla, strana lásky či mamomu? Pokud lidstvo, jak jednotlivci, tak společnost, neprovedou včas korekturu svého chování, myšlení a cítění, Vyšší moc zasáhne a nebude to náhoda a až po bolestných zkušenost pozná člověk co je a co není správné a žádoucí pro jeho vývoj, neboť tomuto cíli je vše podřízeno. To se bude opakovat tak dlouho, dokud člověk a společnost se nevrátí na správnou cestu svého vývoje.

Lidé ne náhodou se rozdělují v názorech ve všech oblastech života na dvě početné téměř vyrovnané skupiny. Jeden proud směřuje ke světlu, k věčnosti svou vnitřní evolucí, druhý je spokojen ve tmě nevědomosti a klamu hmotné existence, nehledá cestu ven z dočasnosti, smrtelnosti, ani neví, že něco takového se od člověka žádá. Ten, kdo lavíruje mezi oběma proudy, bude donucen okolnostmi přidat se na tu či onu stranu, přiznat barvu, jak jednotlivec, tak celé společenství, třeba i politická strana. Oddělování zrna od plev, pokušení a osudové zkoušky, sankce za porušení Řádu probíhají již zcela zjevně po celém světě a čím dále více lidí si začíná uvědomovat vážnost doby. Stát a civilizace mohou mít trvání jedině tehdy, je-li správní moc odvozena od moci a spravedlnosti Nejvyšší, od Stvořitele našeho světa, od Boha. Ten, kdo tento svět stvořil, si ho také ohlídá.

Duchovnost musí najít sílu a novou kvalitu, opřenou o konkrétní, faktické a nové poznatky těch vědeckých disciplín, u kterých se jejich výzkumy a objevy stýkají se starými duchovními pravdami a vyvést společnost ze smrtícího bludu, že rozumové a duchovní má stát proti sobě, zatímco by se mělo doplňovat a harmonicky rozvíjet tak, aby člověk nestál jen na jedné noze a společnost nepřecházela od jednoho extrému ke druhému, od jedné polarity ve druhou, od kapitalismu k socialismu a zase zpět, stále v rámci jedné, materialistické úrovně. Uvědomme si, že jsou to jen dobové kulisy, to podstatné je, že se máme něčemu naučit, jak jednotlivec, tak i společnost.

Štěstí je stav duše, a aby byl člověk šťastným, musí se naučit žít nejprve v harmonii sám se sebou a pak se svým vnějším okolím, což spolu souvisí, neboť vnější je jen odzrcadlením vnitřního, jako je hmotné odzrcadlením duchovního. Není na tomto světě nic, co by nejdříve neprošlo myslí, myšlenkou, vědomím; až pak je to ztvárněno ve hmotě, přeneseno do světa fyzického.

Doufejme, že český národ ztratil a zradil své dějinné poslání a sice hledání té pravé cesty bytí a její nahrazení ideou konzumního přežívání, jen krátce a dočasně a nestane se mu osudovým. Je nutno ono pravé a úplné Husovo: Boží pravda vítězí opět přenést do života jeho potomků a hledat takovou cestu existence, jež bude respektovat a odrážet Řád stvoření. Zákony Univerza je nutno především poznat a pak se jimi řídit a to v zájmu každého dobrovolně a včas, neboť jen takový národ, společnost, kultura či civilizace nezanikne a nebude semleta v soukolí božích mlýnů; což je vlastně automatická sankce za porušování UKZ, karmán, zpětná vazba projevená reakcí celku ke své části, věčnosti bytí k dočasnosti bytí. Tlaky na změnu budou působit ze všech třech rovin jsoucna. Čím více bude lidí znalých zákonů života, tím lépe se bude všem lidem žít. Čím méně bude lidí vědoucích a odhodlaných žít v pravdě mezi masou nevědomých, tím to bude pro všechny těžší. Kdyby každý člověk onu vědu života znal a žil podle ní, byl by na Zemi ráj.

Ke změnám světa dochází v současnosti se zcela jinou rychlostí a my musíme stále hledat smysl těchto proměn. Největším problémem lidstva současnosti je bezduchost. Současný svět žije výhradně potřebami svého ega, jež ztotožňuje s tělesností, s živočišností. Většina prací umělců západní kultury má nízkou uměleckou hodnotu, zcela chybí kategorie krásy. Krása zjevuje Boha. Za to obsahuje současné umění vysoký stupeň vědomé i podvědomé agrese. Co je uvnitř, to člověk promítá i ven a chybí-li v duši láska, krása a harmonie, chybí i v jeho uměleckých projevech. Takové obrazy, filmy, knihy a projevy pak deformují energetické struktury pole a v podstatě všemu lidstvu škodí. Podmínkou plnohodnotné lidské existence je trvalý duchovní růst na základě lásky a úsilí o poznání Pravdy.

Moderní technická společnost sice nepropadla modlám, jak bylo vytýkáno pohanům, ale přece jenom byla většina lidí západní civilizace nalákána na modly jiné a zřejmě hrozivější, než byly ty staré, alespoň nebývale rychlé a razantní zhoršování všech oblastí života tomu nasvědčuje: na peníze a tělesné požitkářství všeho druhu, na honbu za hmotným ziskem od rána do večera, na nepravé umění, jež je bez krásy a harmonie a z toho všeho rostoucí pýchu na tělesnost a hmotné statky. Opět se věří pověrám a bludům, i když jiným: že ke vší činnosti je potřeba peněz, tím se staví peníze na místo nejvyšších hodnot, místo ctností oslavují se zločiny, obdivují se ohavnosti, abnormality, hrdiny jsou zločinci. Současně s tím upadly hodnoty duchovní a duševní, jichž si po tisíciletí lidstvo cenilo. Zákony života jsou ale jinak nastaveny, než si většina lidí myslí.

Podívejme se tedy zpět do historie, pro poučení, abychom s časovým odstupem poznali příčiny oněch negativních změn. Ono totiž vše souvisí se vším, a jakmile člověk pochopí, že všemu ve vesmíru vládnou od jeho počátku dodnes stále ty samé a neměnné zákony, bude se po nich jistě pídit, protože konec konců člověk není takový blázen, aby ubližoval sám sobě nejvíce, stále do kola, po celé věky. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Božstvím rozumíme pro člověka nejvýše vývojově chápatelné bytí.

Dnes nestačí být jen dobrý a nikomu neškodit. Je třeba být aktivně dobrý, vědomě pracovat na obnově vlastní duchovnosti a smyslu pro harmonii světa. Strategické zásoby duchovnosti lidstvo již vyčerpalo a život denně přidává nové dávky agrese. Vysoká úroveň podvědomé agrese v informačních strukturách pole může v nejbližších letech vyvolat řadu globálních katastrof. Každá negativní myšlenka a emoce posiluje negativní programy. Na úrovni energetického pole dochází k dělení společnosti na dva tábory: těch, kteří směřují k dobru a lásce a těch, u koho dochází k rychlému rozpadu a degradaci z nedostatku lásky. To má přímé důsledky i na změnu počasí, disharmonie živlů v člověku-mikrokosmu projeví se disharmonií živlů v makrokosmu, neboť vše souvisí se vším, vše je jedné podstaty.

Kosmické hodiny dobíhají ke konci 25 920 letého cyklu. Každý člověk, každý národ, celý svět stojí před uzávěrkou minulosti – vše nepravé se vyrovnává. Proto tolik bolestí, nemocí, utrpení, katastrof. Tímto procesem se člověk očišťuje – pokud to ovšem neudělá sám včas a dobrovolně duchovní prací na sobě a pomoci druhým. Vše, co se na Zemi odehrává, je odezva na vibrace vesmíru. Dnes nastávají změny v celém kosmu, nejen ve sluneční soustavě. Člověk, který se ve svém vědomí ztotožňuje se svým tělem, žije ve vnitřní temnotě. Boha, Podstatu světa, musí každý hledat uvnitř sebe, vyšší rozměry jsou uvnitř, nenajdeme je ve hmotném světě. Kdo nemá víru ve vyšší spravedlnost, je na tom zle. A víra je obrovský zdroj energie. Člověk vyšel ze sebe, z Jednoty ráje do polarity světa a musí se vrátit ze světa k sobě, do svého nitra, aby uzavřel vývojový okruh. Vláda nad sebou samým je daleko významnější než tisíc let vlády nad jinými.

Oblast duchovní vědy je mnohem obsáhlejší, než vědy materialistické. Duchovní věda dává poznání o světech hmotných i o světech nehmotných. Hmotný svět vznikl až sekundárně ze světa neprojeveného, nehmotného, duchovního ochlazením, zhuštěním, zpomalením vibrací. Pojďme tedy nahlédnout z pozice té druhé mnohem větší ve hmotě neprojevené části skutečnosti-jsoucnosti, tedy z pozice celku, jak a proč se z ní vydělil svět hmotný, tedy její menší část, co je příčinou a podstatou zhmotnění a jaké je určení a postavení člověka a Země v tomto procesu. Nebuďme zaskočeni a zmateni, neboť to, co budeme poznávat, bude pravým opakem toho, co si dosud myslíme a víme. Z pohledu celku ke své části, z pohledu Stvořitele ke svým tvorům má se vše opačně. Buďme připraveni měnit svůj obraz o světě a člověku tím tempem, jak budeme poznávat a chápat nové skutečnosti, jejich podstatu, příčiny a souvislosti, jak bude v nás probíhat proces rozšiřování vědomí. Univerzální vědomí zahrnuje svět viditelný i svět nedokonalému zraku lidskému neviditelný.

Materialistická věda uvažuje dle těla a tak počátek vývoje člověka vidí u lidoopa, přes dobu kamennou, bronzovou až k této naší západní civilizaci. Duchovní věda vývoj člověka učí podle vývoje lidské duše, a proto vyučuje o Pádu z ráje, tedy o pádu z Jednoty do hmoty, do polarity hmoty, do živočišnosti fyzického těla; učí o vývoji z živočicha v člověka duchovního a o návratu do domu otcovského, tedy zpět do Jednoty bytí. Věda materialistická vidí v dávné minulosti tmu, primitivní lidi a neznalost. Duchovní věda vidí velké světlo a vědění, kterého dnešní materialistická věda ještě zdaleka nedosáhla, jen je schopná postupně potvrzovat staré pravdy tak, jak jich sama dosahuje.

Pro vývoj člověka a vývoj jeho individuality nemá cenu to, co si přináší z duchovního světa bez zdravého rozumu, ani to, co si přináší bez morality. Morálka, která se neopírá o nejvyšší cíle člověka, bude jen prospěchářská a nedokonalá. Člověk, který se vydává vědomě na cestu hledání Pravdy, postupuje ve svém vývoji mnohem rychleji, než ostatní masa nevědomého lidstva. Když pak člověk jen trošinku nahlédne přes práh do pracovny Stvořitele, je ohromen a žasne nad moudrostí, vševědoucností, všemocností Stvořitele, stojí v pokoře před věčnou a nekonečnou láskou stojící u zrodu všeho stvořeného a prozařujícího celým tvůrčím dílem. A myslel-li si kdo opak toho všeho při pohledu na bídu a krutost tohoto světa, pak nyní zcela jasně a nepochybně poznává, že tomu tak bylo jenom proto, že on sám tápal ve tmě a lži klamu. A to, co se ho zmocňuje, to je velká láska a důvěra tvora ke svému Stvořiteli, dítěte ke své Matce, žáka ke svému Učiteli.

Až lidé pochopí, že Bůh je spravedlivý, budou mít také spravedlivého krále. Víra podmiňuje smýšlení a smýšlení posvěcuje moc. Ideál, jaký si činí svět, vrací se do světa. Když se zušlechťuje člověk, také jeho Bůh se stává vznešenějším. Mravy se tvoří podle víry a politika je výsledkem mravů. V den, kdy bude pochopena Bible, pozná svět, jaké poklady prvotní vědy jsou ukryty v množství biblických symbolů. Sezná se, že Genesis není jen dějinami vzniku jednoho světa, nýbrž že vykládá věčné zákony řídící ustavičné tvoření a neustálou obnovu bytostí. Nyní jsou ještě alegorie zatajeny. Lidstvo k nim v budoucnu, jak se bude duchovně vyvíjet, zcela jistě nalezne klíče.

Pohled na svět z hlediska dočasnosti známe; jen od narození do smrti žije většina lidí a většina se ztotožňuje jen se svou tělesnou schránkou. Pojďme nahlédnout, jak svět funguje z hlediska věčnosti, z pohledu té druhé polarity, kterou dosud neznáme nebo jen málo známe. Nic a nikdo nám v tom nebrání, jen my sami svým myšlením stavíme si vysoké nepřekročitelné zdi. Vše je jen ve volbě, kterou cestu si zvolíme.

Uplynulo 12 tisíc budoucích let. Nastává sklizeň. Podstato světa, Zdroji všeho, co jest a není, dej nám schopnost plnit sýpky dobrou a plnou úrodou lásky a moudrosti.