Putování Duše

Putování duše není nepodobné Dantově Božské komedii, Komenského Labyrintu světa a ráji duše a Bunyanově Cestě poutníkově. Duchovní věda učí, jaký je smysl a cíl života, jak vývoj probíhá z nerostné do rostlinné říše, dále do živočišné a lidské říše a pokračuje v dalších říších života. Vysvětluje původ antických bohů, polobohů i héroů, pohádkových bytostí, strašidel i zjevení. Kromě Boha je vlastně vše mnohostranná příroda a patří tudíž do rozšířeného pojmu přírodních věd, které se jednou vzpamatují a budou se zabývat i tím, co se dnes považuje za nevědecké. Nikdy bychom neměli odmítat myšlenku jenom proto, že je nezvyklá, spíše bychom měli prozkoumat problém ze všech stran a utvořit si vlastní názor.

Učíme se ve škole, že život se projevuje v říši rostlinné, živočišné a lidské. Při umírání pozorujeme, že z těla odchází cosi, co je oživovalo a zůstává hmota, která se rychle rozkládá. Méně se už ví, že i skály mají život, a když se jim odejme, začnou se rozpadat, drolí se a mění v prach, jenže to trvá déle. Duchovní věda sleduje život ještě do dalších říší, omezeným lidským zrakům neviditelných, přesto existujících. Život je věčný a jeho vývoj úrovní lidskou nekončí, ale postupuje dál a vyvíjí se i v říších jemně hmotných (astrální úroveň) i nehmotných (duchovní úroveň), až dosáhne zdroje, ze kterého před nespočetnými věky vyšel. Cílem života je zkušenost, tu sbírá a shromažďuje na svém postupu přírodou od nejnižších životních forem až k těm nejvyšším.

Podstata života i vesmíru je stejná. Podstatou všeho dle křesťanského názvosloví je Bůh, ale jeho projevy jsou nesmírně rozmanité. Život začínající v nerostné říši nemá ještě individualitu, jak ji chápe člověk. Když se život dostane z rostlinné do živočišné říše, nejde ještě o individualitu, nýbrž o pouhé skupinové vědomí či skupinovou, druhovou duši. Je společná zvířatům stejného druhu a řídí je zvnějšku. Jakmile životní síla vystoupí na úroveň člověka, pak už sídlí v každém jednotlivém těle imanentní duch, nebo-li ego a ovládá myšlení a jednání bytosti zevnitř. Jedinci na této evoluční rovině teď mají svobodnou vůli a z ní vyplývající odpovědnost.

Pro zvířata je člověk jakýmsi nadzvířetem. Strach z lidského nadzvířete začíná na nejnižších stupních živočišné říše a prostupuje ji, dokud zvířata nepřijdou do styku s člověkem v domácím prostředí. Potom původní strach ustupuje a je pomalu nahrazován láskou. Dokud k tomu nedojde, postupují zvířata ve svém vývoji velmi zvolna. Strach působí ve vývoji jako největší retardační faktor. Zvířata prožijí mnoho životů se skupinovou duší. Osvojují si pud sebezáchovy – instinkt je nutí hledat potravu, nové pastviny a loviště a učí je přizpůsobovat se, což se bude duši hodit, až se jednou stanou samostatnou entitou. Ve stadiu skupinové duše projevuje se poprvé mateřský pud.

Divoká zvířata představují vrchol spirály životů skupinové duše. V dalším vývoji přecházejí do těl, která jsou ve stále užším styku s lidmi, do jejichž světa musí časem vstoupit. V divokém stavu se osli, sloni a koně úporně brání nadvládě člověka. V zajetí lze je ochočit jedině laskavostí, aby se dali domestikovat. Poskytování potravy je nejúčinnější metodou, jak získat důvěru zvířete a zbavit je strachu.

Láska není cit, který se týká výlučně lidské sféry, zahrnuje celou přírodu. V nižších úrovních se projevuje třeba jako přitažlivost, gravitace. Úkolem člověka při vývoji zvířat je dát jim lásku, aby je zbavila strachu z člověka. Poslední oblastí animálního světa je úroveň koně, psa a kočky. Skupinová duše, která se zpočátku vydala za zkušeností např. v podobě asi 10 tisíc pulců, postupně se dělila na stále menší počet částí, až má nakonec dvě části, dvě těla: 2 koně, 2 psy nebo 2 kočky. Na této úrovni je již zcela domestikována a chápe člověka, jaký skutečně je. Může se pak individualizovat jako samostatné lidské já, jakmile jen překoná strach z člověka. Velkovýkrmny jsou proto zneužitím, hříchem člověka na zvířatech. K individualizaci dochází dvěma způsoby: 1) pes a kůň – citem: láskou, oddaností, případně i obětí,  2) kočka – rozumem: chytrostí se naučí člověku rozumět. Zvířata, kterým nebyla dopřána domestikace, přecházejí do nejnižších lidských typů. Zvíře se může individualizovat jako lidská bytost i ve zvířecím těle, když zmizí strach a jestliže druhý pes, který má druhou polovinu duše, zahyne přirozenou smrtí. Pak rozumí skoro každému slovu a i myšlenky chápe s nepředstavitelnou intuicí. To mnohý člověk zná ze života a říká o takovém zvířecím kamarádovi: jen promluvit.

Zvířata mají na zemi jen tělo fyzické, éterické a astrální. Své mají na úrovni astrální; skupinová duše kteréhokoli živočišného druhu existuje na astrální úrovni jako samostatná bytost. Člověk se tam s ní stýká podobně, jako na zemi s lidmi. Člověk má své na zemi spolu s fyzickým, éterickým a astrálním tělem. Rostliny mají své až na nižší úrovni duchovní a všechny nerosty, zlato, diamanty, kamení mají své já, svou skupinovou duši o stupeň výše, na vyšší úrovni duchovní, ve vyšším dévachanu. Na úrovni astrální spolupracuje člověk se skupinovou duší zvířecí na přeměně zvířecí říše; podobně spolupracuje na příslušných rovinách s duší rostlin a nerostů, neboť náš vývoj souvisí též se změnou celé země. Stavba a vývoj naší Země je prací člověka na vyšších úrovních. Čím výše se vyvíjí člověk sám, tím rychleji a dokonaleji pokračuje přeměna země fyzické, i její květeny a zvířeny. Činy zemřelých vidíme i v působení přírodních sil, které mohutně přetvářejí naši zemi. Veškeré práce začaly před věky. Tehdy všechno existující bylo božské aneb božské bytosti poskytli přírodní síly aneb jak říkají materialisté, byly zde přírodní síly a člověk byl postaven mezi ně. Nyní ale všechno kolem nás pochází z lidské práce, člověk pracuje na přestavbě Země. A bude to tak pokračovat stále dál. Co nemůže vykonat na zemi, to vykoná v době mezi smrtí a novým zrozením. Náš vývoj souvisí se změnou celé Země. Stavba a vývoj Země je prací člověka na vyšších úrovních a čím výše se člověk vyvíjí sám, tím rychleji a dokonaleji pokračuje přeměna fyzické země s jejími říšemi.*

Zvířata jsou nevinná a žijí životem osudovým, jsou otroky nižší a vnější přírody, tak jako jsou andělé služebníky přírody vyšší a božské. Zvířata představují specifikované síly přírodní, přišla na svět před člověkem. Jsou pomocníky jeho těla, tak jako andělé jsou pomocníky jeho duše. Vše, co je ve zvířatech jako žravost, krutost a jiné zvířecí nectnosti, vedle dovedností, které mají, bychom měli my lidé v sobě, kdybychom to ze sebe nemohli vyloučit. Za zjemnění svého astrálního těla vděčíme posloupnosti vývoje, kdy všechny hrubší astrální vlastnosti zůstaly ve zvířecí říši země. Blaze nám, že v sobě již nemáme zákeřnost tygra, krutost lva, lstivost lišky, že to z člověka vyšlo a umožnilo to zjemnění jeho duševních vlastností.

V lidské duši se také nacházejí vzpomínky sahající zpět do říše zvířat, rostlin i nerostů. Teprve však na úrovni lidské začíná individuelní duševní vývoj, v říších nižších vládne skupinová, druhová duše. Ve výjimečných případech je možné i zpětné zařazení lidské duše, respektive její příslušné části do živočišné inkarnace tehdy, pokud základní formu člověka si člověk sám svým jednáním tak poškodil, že se jí lze lépe naučit v živočišné říši. Jasnovidný člověk vidí za mnohým trpícím zvířetem, těžce a dlouhodobě nemocným či nacházejícím se ve špatných životních poměrech, zlé činy člověka a individualitu toho, který kdysi připravil zvířatům podobný osud, k jakému ho posléze donutila jeho karma.

Hlavní rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ve schopnosti rozumového myšlení včetně daru svobodné vůle. Člověk rozezná rozdíl mezi dobrem a zlem. Už v prvních životech se dovede sám rozhodovat, kdežto zvíře žije pudově a mimo rámec svého instinktu myslet nedokáže. Nevyvinutí lidé se v počátečních životech podobají spíše zvířatům, než člověku – přetrvávají ještě pozůstatky z animální říše, kde brali, nač přišli, buď fyzickým násilím, nebo lstí. Matka Země poskytuje člověku školu života na mnoha vývojových úrovních – jak člověk primitivní tak duchovní zde nachází své učebny a všechny mají svá opodstatnění.

Evoluce je pomalý proces. Porozuměli bychom jí lépe spatřením celkového plánu vývoje, nikoli jen nepatrné části shlédnuté z jednoho pozemského života. Když nové ego počne žít lidským životem, počet pošetilých nebo zlých činů, myšlenek a slov daleko převyšuje ty dobré. Co kdo zaseje, to také sklízí – zákon karmy a zákon reinkarnace (znovu vtělování) je důležitým zákonem lidské sféry. Podle něho se individualizované ego vrací znovu a znovu do lidského těla, dokud se v různých prostředích hmotné existence nenaučí všemu, čemu se lze v hrubo hmotné rovině bytí naučit: králem i žebrákem, paní a služkou, hlupákem i mudrcem, lupičem i četníkem, mužem a ženou. V nižších říších platí tento zákon jen s určitými omezeními. Každý život je jedním dnem ve škole evoluce. Kdyby karmický zákon platil doslova, žil by člověk zpočátku, dokud zkušeností nevyvine tzv. vnitřní hlas, čili svědomí, žil by v ustavičném trápení a bídě. Proto se uplatňuje mírnější metoda, podle níž člověk netrpí v životě víc, nežli může unést. Dluhy, které nebyly splaceny utrpením anebo anulovány dobrou karmou, se přenášejí do budoucích životů. Asi tak ve dvou či třech stech inkarnacích člověk přečerpává svůj účet.

Jakmile si zkušenější ego uvědomí, že zlo mu působí jen nesnáze, kdežto dobré a laskavé jednání mu přináší štěstí a přináší přátele, pak v jeho životě začne dobrá karma převažovat. Ve všech dalších životech dostává ke splacení malé procento starých dluhů. Proto i člověk veskrze laskavý a nesobecký zažívá ve svém životě utrpení – splácí svoje staré dluhy a nové již nevytváří. Proto je dobré vše co nám život a osud přináší přijímat s pokorou, ne odbojně, vždyť splácíme jen své staré dluhy. Nepřijetí osudu zve se pýcha a ta je nebezpečná, neboť její vinou člověk přichází o pomoc shůry.

Po fyzické smrti vždy následuje jakási životopisná rekapitulace, kdy éterické tělo předává mysli veškeré vědomé i nevědomé poznatky, jež shromáždilo ve spolupráci s fyzickým tělem za uplynulý život. Panoramatický obraz minulosti, který předchází ztrátě éterického těla je důležitý, protože se vtiskne do astrálního vědomí a umožní nám postoupit do dalšího světa s jasnou vzpomínkou, čím jsme byli a jaký byl náš pozemský život.

Všichni vědí, když se blíží jejich smrt. Smrt fyzického těla je zároveň narozením jemnějších těl člověka do jiné existence. Při fyzické smrti děje se totéž jako když motýl vylétá ze své kukly; při zániku fyzická schránka vypustila ven motýla-duši do jiné existence bytí. Průměrný člověk není schopen spatřit duši, ale tato duše dokáže vnímat i pozemské vibrace, neboť vyšší bytí vnímá nižší bytí; může, pokud chce, vidět události své fyzické smrti i po své smrti. Duše opustila fyzické tělo, má nyní tělo astrální, které je zcela úplné a zdravé; slepí znovu vidí, hluší a němí slyší a mluví, mají všechny končetiny. Astrální tělo je celistvé, žádný úd nechybí, kdo byl na vozíku, znovu se pohybuje. Život fyzický skončil, ale pokračuje život duševní, psychický na astrální úrovni. Smrt je přechod do vyššího stavu vědomí, bez omezení hmotou. Život je věčný a nikdy nekončí, přechází jen do jiného stavu vědomí.

Strážní andělé či duchovní průvodci provázejí každého lidského tvora od narození do smrti. Malé děti je ještě vnímají a hovoří o nich jako o těch, kteří si s nimi hrají; ve věku, když jdou do školy, tak většinou zapomenou. Někdo však i během života vnímá jejich pomoc a ochranu, třeba při mimořádných událostech, ve snu i při umírání. Po smrti člověk poznává, že celý pozemský život byl školou, že musel zvládnout předem dané úkoly, že skládal mnohé zkoušky, což je věc velmi individuální. Všichni ale bez výjimky se mají na Zemi naučit bezvýhradné lásce, přijímat i dávat s láskou. Většina lidí vnímá tvrdosti života, jeho strázně a soužení jako něco nežádoucího, záporného, místo aby ztráty, bolesti a porážky brali jako dar, jako upozornění k zamyšlení se a dobrání se příčiny toho, neboť vše, co nás potká, má konkrétní účel a smysl. Jen překonáváním toho rosteme a učíme se; překonáváním překážek jsme donucováni překonávat sami sebe.

Kdo zažil jednou vědomý pobyt mimo tělo, zbavil se jednou provždy strachu ze smrti. Na místo původního vědomí omezeného fyzickým tělem a jeho nedokonalými smysly, po smrti nastupuje univerzální vědomí, kdy ego ví vše, nač napře svou pozornost, svou energii, pak poznává vše v souvislostech. A pak se také dostavuje lítost, že jsem se všemi příležitostmi moudře nenakládal, že s každou další ranou osudu vzrůstala zloba a odmítání namísto poučení a porozumění tomu, proč právě mne toto potkalo..

Stojíme na počátku velmi složité a těžké doby kvůli naší chamtivosti, ziskuchtivosti, destruktivitě, drancování přirozeného životního prostředí, kvůli ztrátě duchovnosti, neboť tím vším jsme ji ztratili. Je důležité, aby to lidé věděli, aby věděli, že smrt ve skutečnosti není, aby neměli strach, aby věděli, že vše, co přichází je zákonité a ve své podstatě k něčemu dobré, že vše má vždy nějaký pozitivní smysl. Přesvědčovat ostatní, kteří tomuto nepopřávají sluchu, by vědoucí člověk neměl, až vstoupí do vyššího stavu bytí a vědomí, sami poznají, co poznat mají. Tím, jak člověk nakládá se svým současným životem, tím vytváří svůj budoucí život, vlastní nebe či peklo; to je důležité vědět. Dříve byli lidé v důvěrnějším vztahu ke smrti a věřili v nebe či v život po smrti.

Schopnost opustit fyzické tělo má naše duše nejen v okamžiku smrti, ale i v těžkých životních situacích, při naprostém vyčerpání, za určitých mimořádných situacích a během spánku. Symbolický přechod z tohoto na onen svět při smrti a z onoho světa na tento při narození je popisován často jako tunel, někdy jako řeka, brána, výtah nahoru či dolu tunelem apod. Hraje zde roli i kulturní podmíněnost při setkávání s bytostmi duchovního světa, neboť při vjemu spolupůsobí naše představy i očekávání. Nejlepší postoj při všem je chtít poznat Pravdu takovou, jaká je. I na onom světě si podržujeme stále svou jedinečnost, individualitu, svůj vlastní energetický vzorec, vibraci. Všechny existence přesahující sféru vědeckého jen rozumového chápání jsou skutečné, opravdové a jsou dostupné každému člověku. Na cestě od jedné hvězdy na druhou, od jedné planety ke druhé, není zapotřebí překonávat čas ani vzdálenost, vše se děje rychlostí myšlenky, představy. Doporučuje se těsně před spaním klást otázky a prosit, abychom na ně ve snu dostali odpověď.

Máme si být jisti, že nikdo nedostane od života víc, než je schopen unést. Jediné, co je třeba vědět, že jsme zde ve škole, v učení, že plníme úkoly a skládáme zkoušky a proto je na místě přestat s osudem bojovat, vzpouzet se, zanechat vzdorů, odplaty, ale i poraženectví a uchýlit se k pokojné a pozitivní pokoře, k odevzdání se, uvnitřnění se, hledat ve všem poučení, pozitivitu růstu. Nejsme zde na Zemi doma, jsme zde ve škole a je zbytečné a protismyslné věnovat veškerou životní energii jen k materiálnímu zajištění sebe, místo abychom prozkoumali a posouvali hranice svých možností, schopností, dovedností, lásky ke všemu stvořenému. Kdybychom dokázali žít ve stavu bezvýhradné lásky k sobě a všemu stvořenému, byli bychom opět zdraví ve smyslu fyzickém i psychickém a dokázali bychom naplnit svůj osud a složit dobře zkoušky, které nás váží k Zemi a to během jednoho či jen mála životů.

Poznal-li člověk během svého života duchovní cestu a nastoupil na ní a vytrval na ní až do konce svého života, přináší mu to několika násobný užitek: jeho zdraví psychické a fyzické se více nezhoršuje, naopak se zlepšuje, lépe snáší strázně života, jeho umírání je lehčí, čeká ho příznivější život posmrtný a vytváří si lepší karmu-osud pro svůj budoucí život v dokonalejším těle duchovním i duševním a dle karmy i fyzickém.

Člověk je bytost, která je nositelem tří základních těl, čili tří různých úrovní vědomí: duchovní, duševní a hmotné. Duchovní tělo je nejjemnější substance, vibrace, z níž je vybudován duchovní svět. Když lidské já, ego čili individualita, přechází z kauzální roviny do nové inkarnace, musí jakoby obléci hutnější těla. Domovem Já je horní část duchovního světa, zv. kauzální rovina. Kvalita nového duchovního těla závisí na duchovním vývoji na konci poslední inkarnace. Hrubší tělo z látky astrálního světa překrývá a obaluje jemné duchovní tělo; jeho typ a kvalita odpovídá předchozímu duševnímu a citovému vývoji člověka. Nejhrubší a nejhustší je tělo hmotné, proto je viditelné hmotným, tělesným smyslům; též odpovídá zásluhám a karmě, které člověk získal v předchozích životech. Smrt člověka ve hmotném světě znamená tedy pouhé odložení jakoby svrchního kabátu; pak zůstává oděno v těle astrálním a duchovním.

Součástí hmotného těla je též o něco řidší látka zvaná éterický dvojník; staří Egypťané ji zvali Ka. Tato látka obaluje hmotné nervy. Elektrické proudy neprobíhají po drahách nervů, nýbrž obalem éterické hmoty, která nerv izoluje. Odstraní-li se tato izolace hmotného nervu, nic necítíme. Při místním umrtvení se éterická hmota, jež zprostředkovává cítění, od příslušného nervu mírně oddálí. Při celkové narkóze se éterická hmota odstraňuje téměř z celého těla. Jestliže se odstraní úplně, není schopná se vrátit a pacient umírá.

Éterická hmota jako nesmírně elastické tkanivo tvoří spojovací článek mezi hmotným a astrálním tělem ve spánku. Spánek stejně jako výživu potřebuje jen hmotné tělo, duše odpočívat nemusí a opouští hmotné tělo, jakmile ztratíme vědomí na úrovni hmotného světa.  Ego se ve spánku od hmotného těla odpojí a nyní šňůra z éterické hmoty spojuje astrální tělo s tělem hmotným, ležícím na posteli. V astrálním těle na astrální rovině se ego pohybuje velice snadno, může cestovat na jakoukoli vzdálenost; zemská přitažlivost na této rovině neplatí, takže se lze pohybovat po zemi i po moři i ve vodě, zeměkouli lze obletět rychlostí myšlenky. Tomu se říká astrální cestování. Duchovní bytost proto žádnou pozemskou techniku, která zhoršuje a ničí přirozené přírodní prostředí, nutné pro vývoj zdravých jedinců, nepotřebuje. Stačí se jen duchovně vyvíjet v souladu se zákony a Řádem života.

Žít na astrální rovině v době spánku může vědomě využít bytost, jejíž duchovní vývoj je vyšší než průměrný. Vibrace jemnější opouští vibraci hutnější, fyzické tělo – nelze totiž jinak. Mladá duše, posud nevyvinuté ego se obvykle zdržuje v blízkosti svého těla v jakémsi stavu polospánku a čeká na výzvu k návratu do spícího těla. Podle vývoje snů může člověk také poznat, nakolik se ve sféře astrální může pohybovat. Sny zpočátku ani člověk nemá, nepamatuje si; později má jednotlivé obrazy zprvu nezřetelné, mlhavé, až později barevné, souvislé, s prožitkem nejen vidění, ale i slyšení, cítění, prožitku vůně, chuti i hmatu a zapamatování si toho. Duchovně vyvinutý člověk pak se pohybuje na astrální úrovni dle své vůle a vědomě může využít všeho, co astrální úroveň poskytuje a může přenést poznání do světa hmotného. Propojil tři úrovně svého vědomí a završuje tak svůj vývoj na Zemi, aby pokračoval v dalším vývoji ve světech nadzemských, nadsmyslových. To, co se člověk měl na Zemi naučit, se naučil a postupuje do vyšších škol života. Život připoutaný k jedné planetě nepatří k nejvyšším školám života.

Až přijde čas k probuzení, tělo vyšle po éterické světelné šňůře signál a jemnější složky člověka, ať jsou kdekoliv, se musí vrátit a vstoupit do hmotného těla. Někdy takové nepříliš povedené spojení pociťuje člověk nepříjemným trhnutím, pak se probouzí. Ze shora uvedeného vyplývá, jak je nebezpečné hluboko spícího člověka náhle a násilně probouzet. Ke smrti fyzického těla dochází z různých příčin a éterický dvojník musí tělo opustit. Éterická hmota odpadne a začne se rozkládat podobně jako tělo fyzické. Ego pak existuje v obalu astrálního těla, uvnitř pak je duchovní tělo.

Astrální svět je světem emocí a iluzí. Jeho hmota je jemnější, než jakýkoli známý plyn; je nositelem emocí, které vznikají vibracemi astrální hmoty. Vyšší emoce jako jsou láska, vděčnost, nesobeckost se jeví jako vibrace jemné světlé hmoty, nižší emoce jako lakota, závist, pýcha jako vibrace hmoty hrubší a hustší, tmavší. Jaký je člověk před smrtí, takový je i po smrti na astrální rovině ve smyslu svých předností a nedostatků. Zákon tvůrčí síly v lidských myšlenkách je  mocný a tak vše, čemu člověk na zemi věřil a co si představoval, to se mu po smrti vyplňuje. Oba světy, astrální a pozemský jsou od sebe odděleny a nemohou na sebe přímo působit. Astrální tělo se může dotýkat jen astrální hmoty a nikoli fyzické hmoty, proto astrální bytosti procházejí hmotou zcela přirozeně.

V záhrobí nemá duše nic, nežli jen sama sebe a je tvůrkyní svého prostředí a světa podobně jako ve snu. V záhrobí nenajde lidská duše nic jiného, nežli co si sebou přinesla ve své mysli. V takovém světě nemohou být žádné jiné cesty, než jen cesta, kterou duše razila ze své lásky, vůle a své fantazie. Je-li to vše podle Mého řádu dobré a správné, pak se duše snáze rozhodne pro řádné cesty a bude po nich kráčet kupředu a pak také dříve přejde od své fantazie a snového bytí v reálné bytí; ve stále jasnějším světle bude jí vše srozumitelnějším a pochopitelnějším. Jak se bude dařit v záhrobí duši, která nemá ani polovinu či ani čtvrtinu své cesty podle Mého řádu a tak tedy nebude moci tu správnou cestu najít? Hle, to je pak již vlastní peklo. V záhrobí jde to obtížněji a bude třeba velmi dlouhé doby, nežli v sobě najde cestu do Mého věčného a nezměnitelného řádu.

Člověk ve svém vývoji prochází 7 stupni vývoje, od nejhrubší roviny hmotné postupuje duše člověka na své cestě k dokonalosti sedmero úrovněmi, až dosáhne úrovně nebeské, božské. Rovněž vesmír obsahuje těchto 7 úrovní. Nejbližší nám úroveň neviditelna je svět astrální, svět duševní, ve kterém se pohybují síly našich myšlenek a v němž se tvoří astrální obrazy všeho, co si představujeme jako skutečné, reálné tvary, formy zdejšího světa. Zde všechny naše myšlenky pozemské existence klíčí a po čase se zhmotňují či objevují na úrovni pozemské jako skutečnosti hmotného světa. Kdo usilovně a pravidelně vrhá svou představu do astrální říše, nejvyšší a nejčistší myšlenkou je modlitba, může být jist, že za určitou dobu se jeho představy uskuteční na zemi. Proto je třeba hlídat si své myšlenky, abychom jimi nevytvářeli nic škodlivého! Kdo toho dbá, vyhne se mnoha ztrátám, nemocem i neštěstím. V astrální úrovni nachází se vše, co kdy na zemi existovalo a vše, co si lidé svými představami budují; každý lidský plán, vynález je napřed vybudován v astrálu, pak se promítne do říše hmotné.

O nauce o spánku duše, podle níž bude duše po smrti zničena a teprve na konci časů znovu Bohem stvořena, jak učí katolická církev, prohlásil Ježíš už farizejům za jednoznačně nesprávnou. Podle zpráv Nového zjevení dostávají se všechny duše po smrti těla do prostřední říše, což je přibližně to, co zveme očistcem. Odtud se dle svého rozhodnutí pro pokoru, lásku k Bohu a k bližnímu anebo naopak pro sobectví, pýchu a panovačnost dobrovolně odebírají do prvního nebe nebo do prvního pekla. Nutno zdůraznit, že nikdo nepřichází do nebe ani do pekla, nýbrž každý nosí oboje v sobě. Nebe i peklo mají tři stupně. Duše pokračuje v životě v záhrobí jako v poněkud jasnějším snu a žije a jedná tak, jak je podle smyslů zvyklá. Světlejší duchové ji tam pomáhají a poučují. Zesvětštělá duše jim nevěří, pravdě se posmívá a nebere ji vážně. Trvá dlouhý čas, než se taková duše přivede k jasnějšímu poznání. Její existence je jako jasný sen, v němž žije na území či v krajině, která jakoby vzešla z ní, která je přiměřená jejímu stavu. Jak vypadá nitro člověka, tak také bude vypadat jeho záhrobní svět, který si vytváří sám ze sebe a v němž pak bude žít dobře či špatně. Nedokonalé a zatvrzelé duše se shromažďují ve společenství stejně smýšlejících, do dobrých spolků se shromažďují jen blažení duchové.

Čím více nashromáždí člověk v životě tělesném duchovních pokladů skutky dobrými, tím lépe se mu povede na onom světě. Kdo na Zemi přijme Mou nauku vlažně nebo vůbec ne, bude prožívat na onom světě velkou tmu a bude pro něj obtížné nalézt most z hmotného do duchovního světa. Ať si nikdo nemyslí, že se bude na onom světě nacházet ve věčně sladkém nečinném pokoji, to právě by byla smrt duše a ducha. Velká blaženost dokonalé duše spočívá v tom, že je vybavena a opatřena také opravdovou Boží tvůrčí silou. Dle Nového zjevení, na rozdíl od učení katolické církve, je další vývoj duše k dobrému a zlému možný i na onom světě. Ovšem s mnohem větší námahou, snahou a za dlouhý čas. Jedna hodina na Zemi platí víc než tisíc let v záhrobí. Pravého dětství lze dosáhnout jedině na Zemi. Duše, která se stala čistou, postoupí rychle a snadno ku předu. V domě Otce je mnoho příbytků, velmi mnoho učebních a nápravných zařízení, v nichž lze poučovat a napravovat i nejzatracenější lidské ďábly na světě.

Peklo vzniklo samo od sebe, z těch mnoha lidských duší, které se v těle na této Zemi posmívali Božímu zjevení, Boha popírali a činili jen to, co uspokojovalo jejich vnější smyslnost. Peklo je všude, kde jsou lidé opovrhující Bohem, nepřátelé všeho dobrého a pravého, lháři, podvodníci, násilníci, zloději, lupiči, vrazi, lakomci, světští ctižádostivci, lidé panovační, lstiví, necitelní smilníci a cizoložníci. Nic na světě neničí duši více než hněvem soptící hrdost a pýcha. Obranou proti těmto vášním je jedině pokora. A proto na Zemi tolik převažuje mezi lidmi chudoba nad zámožností, aby se pýcha držela na uzdě. Lidské tělo je dáno duchu vyjmutému ze soudu hlavně jen proto, aby se v něm jako ve zcela vlastním světě podrobil nové zkoušce svobody. Duchům dokonalým už tělo k ničemu není, protože tělo je jen prostředkem, nikoli cílem, neboť nakonec se vše má opět stát duchovním a nikdy už hmotným.

Naše astrální tělo je z téže látky jako astrální svět. Tvoří-li si kdo nějakou představu, pak tvoří formu na astrálu, každá představa jde do astrálu; víme již, že každá naše představa má realizační tendenci. Proto říše astrální je plná klamů a svodů, není zde poučení o skutečné pravdě, pokud pravdu člověk opravdově nehledá. Ze silných představ byla v astrální říši vytvořena i nepravá nebesa s nepravými anděly, s nepravým Kristem, s nepravými světci a tak podobně. V astrálu má každá zevní církev svou říši, neboť všichni její členové si utvořili svými představami takovou říši, která jim vyhovuje. Nepravá nebesa jsou různá podle víry lidí a tak mají svá nebesa blažených vedle katolíků i mohamedáni, buddhisté a všichni ti, kteří za života nepoznali ezoterní učení svého náboženství a kteří tedy v klamu odešli. Představa vede nižší lidskou duši do říše, která byla vytvořena myšlenkovými silami těch, kteří stejně věřili a stejně upadli do klamu. To je onen dévachan, sídlo blažených, které uvedli do literatury buddhističtí teozofové. Sídlo blažených není ale pravý ráj ani ne pravé nebe, neboť na nebesích není klamu a kdo tam přijde, již se nikdy nevrací, leda z vlastní vůle, aby pomohl lidstvu, neboť na pravá nebesa se dostane jen ten, kdo došel spasení.

Utrpení duchů zemřelých, respektive jen jejich nejnižších duševních částí s astrálním tělem, kamou a pranou je jen domnělé; jakmile imaginace přestane působit, astrál je volný a myšlenková konstrukce se může rozpustit. U astrálů, jejichž duše se dopustily na zemi těžkých zločinů, vražd nebo sebevražd, nebo které zahynuly ve strašné úzkosti, stává se, že taková bytost často zůstává na místě tragedie; říká se pak leckdy, že tam straší. Jasnovidec může i vidět, že jsou k místu připoutány těžkými okovy, zdá se jim, že se z těchto míst nemohou vzdálit; často jsou to místa válečných bojišť. Ale jakmile se jim sdělí, že jejich okovy jsou jen domnělé, spadnou s nich hned a utrpení je skončeno. Člověk poučený a citlivý může takto pomáhat na mnohých místech. Znala jsem dva přátelé, kteří se domluvili, že v dřívějších životech zabíjeli a mrzačili na mnohých bojištích v naší zemi a proto začali objíždět všechna taková místa a prosili tam za odpuštění, sami odpouštěli a osvobozovali tam duchy k těm místům poutané. Takto lze postupovat i v duchu, bez fyzické přítomnosti na místě, pouze imaginativně. Z nepravých nebes se musí lidská duše zase vrátit na Zemi nebo na jiný svět, aby se vtělovala tak dlouho, dokud se nespojí se svým vnitřním Mistrem, Atmanem či Ježíšem Kristem. Podobné klamné oblasti mají i učenci a všichni, kteří měli své zaměstnání či koníčka nade vše. Trvání klamné říše je velmi dlouhé, neboť se stále obnovuje přítokem lidských představ. Pobyt lidské duše zde je velmi různý, může trvat krátce a někdy i celá staletí. V poslední době se zdá, že pobyt zde se zkracuje.

Astrální úroveň jako nám nejbližší a nejnižší neviditelná říše má velmi mnoho méně známých, většinou špatných a člověku neznalému nebezpečných obyvatel. Po smrti hmotného těla se postupně rozkládá smrtelná lidská čtveřice (viz vnitřní složení člověka, I. díl). Odložené astrální tělo oživené zbytkem prany a kamou žije někdy na astrální úrovni velmi dlouho, třeba několik set let. To se stane zejména tehdy, když duše lidská byla stržena z větší části ke kamě, totiž když člověk žil jen svým pozemským a tělesným chtíčům a když neměl ani nejmenšího duchovního ideálu. Pak je duše z velké části poutána k astrálnímu tělu a stane se strašidlem, totiž larvou, čili bytostí, která bloudí po světě a stále ještě hledá ukájení svých chtíčů. Larvy mohou být také oživeny zvláštními proudy prany od démonů, kteří jich pak užívají jako svých masek, aby se mohli vetřít do lidské společnosti, aby tak mohli z astrálu působit do hmotné úrovně bytí, přes kamu, čili nižší zvířecí duši v člověku. Rovněž lidé, kteří zemřeli předčasnou násilnou smrtí propadají podobnému osudu. Tato skutečnost vysvětluje strašidelné domy a strašidelná místa. Dříve lidé znali o tom více a dovedli se proti takovým vlivům bránit, preventivně i následně.

Ctnosti a neřesti i po smrti fyzického těla zůstávají stejné, avšak následkem fluidické povahy astrální hmoty se projevují jako mocné síly dobra a zla. Žádostivost po cigaretě, alkoholu, sexu, drogách stane se daleko mocnější, ale bez hmotného těla nelze žádostivost uspokojit. Očistec je stav vědomí, kde dochází k velké nápravě a očistě. Nalézá se na nižších úrovních astrálu; je to místo, kde se zbavujeme nižších sklonů, které by nás trvale připoutávaly k žádostivosti těla. Vývoj vyžaduje, aby člověk postoupil výše a aby to dokázal, musí podstoupit stejné utrpení, jaké připravoval v pozemském životě svou nepoctivostí, věrolomností a krutostí jiným. V astrálním světě vidíme všechny následky svých činů. Jen málokdo je ušetřen utrpení při takovém pohledu a každý si umiňuje, že bude v příštím životě jednat jinak. A o to také v očistci jde a jakmile se náš pohled změní, očistcová muka končí. Konečná příčina nemůže mít nikdy nekonečný účinek.

Popírání Ježíšova Božství a věčného života duše na onom světě znamená zničení těžiště křesťanské víry. Všichni, kdož se jako spisovatelé podíleli na rozbíjení pravého křesťanství, měli často velký úspěch a sklízeli potlesk. Škoda způsobená v duších se nedá změřit. Nejdříve byla rozkladným procesem zasažena vrstva vzdělanců, v době masmédií již široká veřejnost. Nedůvěra, kterou církve zasely často povážlivým zacházením s pravdou, přispívá k znejistění lidí, kteří zůstali bezbranní. Ale transcendentno existuje, i když je tak často popíráno. Goethova slova si stále zachovávají platnost: Svět duchů není uzavřen. Tvá mysl je zavřená, tvé srdce je mrtvé.

Kdo měl za života rád hudbu, bude ji mít rád i po smrti. I když nedovedl hrát, může teď skládat hudbu na základě své fantazie. Myšlenkové formy, které tvoří po smrti, jsou stejné jako obrazy a stejně viditelné, jenomže mnohem krásnější. Milovníci knih a obrazů zde mají přístup do všech knihoven a galerií světa. Neexistují omezení, která by nám bránila získávat vědomosti. Ve snu i po smrti se pohybujeme na astrální rovině v astrálním těle a setkáváme se s příbuznými a s přáteli, kteří nás sem předešli, pokud se znovu neinkarnovali. Škoda, že tak málo lidí si pamatuje, co dělali v noci, jinak by se přestali smrti bát. Jakmile jednou člověk odloží své fyzické tělo, přestane mít odpovědnost na fyzické rovině a je zbytečné rmoutit se, když pohlédne zpětně na svůj pozemský život, kolik příležitostí ke svému vývoji promeškal.

Člověka orientovaného výhradně na pozemský život, jehož potěšením bylo dobře jíst a pít, chodit do divadel, do společnosti a který měl mnoho zájmů, z jakých se skládá život takzvaně úspěšného člověka, tak po smrti jej s největší pravděpodobností čeká nevýslovná nuda a brzy si uvědomí, že vytvářet myšlenkové formy opulentních hostin, obchodních transakcí či sportovních her, není nejlepší způsob, jak prožít čas. Ať jí a pije sebevíc, známý pocit naplnění se nedostaví; golf ho brzy znudí, protože míček vždy zasáhne cíl. Astrální fluidická hmota provede okamžitě vše, co si přejeme, na nic není třeba vynakládat čas a námahu, každý může mít vše, co si přeje, vše, co mají druzí: šaty, jídlo, peníze. Ale co tady s tím?

Lépe je zabývat se vyššími inteligentními zájmy, jako je výtvarné umění, hudba, věda, literatura, čímkoli, co není čistě hmotné a to ještě na pozemské úrovni. Pak budeme moci v příštím světě žít šťastným životem a těšit se z příležitostí, které by nám nebyly nic platné, kdybychom se na ně nepřipravili dříve. Duchovně orientovaného člověka zde čeká bezmezné štěstí. Laskavý člověk, který pomáhal druhým, bude zde mít největší příležitost, rozhodne-li se starat o ty, kteří právě zemřeli. Zejména za války je takových lidí potřeba. Kdo se k takové práci hodí a chopí se příležitosti, získá velký karmický kredit. Proto máme usilovat o vědění, ale ne pro sebe, ale abychom pomáhali svým bližním v nouzi a měli svůj podíl jako průvodci a rádci tápajících ve velkém díle kosmického vývoje.

Astrální svět dětí. Dětský smích je ta nejpodivuhodnější věc na světě. Jakoby děti byly jedinými normálními obyvateli našeho světa – jedinými, kteří vědí, co je to radost. Je to tím, že jsou krátce na světě a nezapomněly ještě úplně na život v nebeské slávě, kde vládne jednota se všemi oblastmi přírody, s říší vil a s krásou. Zemře-li člověk v mládí, získá zkušeností málo a nemusí se dlouho přizpůsobovat po odchodu z pozemské roviny; je pravděpodobné, že se brzy převtělí. Je-li nebezpečí, že dítě odejde předčasně z tohoto světa, mělo by se pokřtít. Křtem se stane členem posvátného bratrstva, získá určitou ochranu a vydá se na cestu dobrých vibrací, které je uchrání různých škodlivých vlivů.

V astrálním světě žijí děti neobyčejně šťastně. Dostává se jim veškeré péče, protože je tam mnoho matek, které zemřely a touží starat se o dítě, které opustily v útlém věku. Otcové i matky, kteří se rmoutí, protože ztratili své dítě, se s ním setkávají, jakmile usnou a vystoupí mimo své tělo. Dítě je může vidět stále; vidí v podstatě astrální protějšky jejich fyzických těl. Astrální tělo po smrti neroste a zůstává takové, jaké bylo v okamžiku smrti. Předčasnou smrtí dítě nic neztrácí a nijak netrpí. Předčasná smrt bývá i pro rodiče velkým dobrodiním. Svým utrpením splatili řadu karmických dluhů a ego dítěte žádnou škodu neutrpělo. Narodit se o několik let později neznamená v evolučním plánu vůbec nic.

Určitou dobu musí ego strávit na astrálu, pak astrální tělo odkládá a přechází na duchovní úroveň, vrací se do svého domova, který je na vyšší duchovní rovině. V kamaloce prožívá naše astrální vědomí druhou rekapitulaci skončeného života. Tentokrát od smrti do narození zakoušíme sami na sobě důsledky svých činů tak, jak je vnímali jiné bytosti a příroda a celý svět. Zpětný pohled na život nás hluboce dojímá, takže jsme ochotni napravit vše, čím jsme ublížili a bránili tak duchovnímu rozvoji vesmíru. Jakmile učiníme tento morální závazek, astrální tělo očištěno od pozemských vztahů končí svou funkci a předává vyššímu Já, buddhi či manasu, očištěnou podstatu osobnosti a pak se rozplyne v astrálním fluidu. V duchovním či mentálním těle konzoliduje individualita všechny mentální zkušenosti a intelektuální snahy z posledního pozemského života. Posléze i mentální tělo zaniká a ego dostane nové duchovní a astrální vybavení teprve tehdy, až přijde čas pro jeho novou inkarnaci.

V astrálním světě je sedm rovin, každá vyšší je méně hmotná než ta spodní. Silou vůle lze se přenášet z jedné do druhé. Život v jednotlivých sférách je v podstatě uzavřený a v každém směru soběstačný. Nejhustší první sféra je při zemi. Tam má svůj protějšek vše, co se vyskytuje ve hmotném světě. Zde se člověk ocitne bezprostředně po smrti. Pobyt zde nejvíce vyhovuje hrubým a materialistickým povahám. Druhá rovina je řidší, ale příbuzná podmínkám hmotného světa. Je sem ještě slabě slyšet hluk velkoměsta. Nejsou zde astrální protějšky hmotných věcí, ale myšlenkové výtvory obyvatel druhé zóny – divadla, kostely věřících, knězů, herců, režisérů, apod. Je zde také idylická krajina zahrad, domů, parků, i domácí zvířata zde po smrti fyzických těl pobývají. Mnozí lidé jsou v tomto idylickém životě dokonale šťastní, zejména pokud to neměli na zemi lehké. Často tráví naprostou většinou své astrální existence v těchto podmínkách, kde mají přátelé, domácí zvířata, krásné domy a zahrady. Přecházejí do mentálního světa, jen když je k tomu víceméně donutí jejich vyšší Já, které chce postupovat ve vývoji.

Na astrální rovině je světlo všude a stále, počasí je zde univerzální. Každý pozemský zvuk má zde svůj astrální protějšek slyšitelný astrálním tělem. Ve skutečnosti astrální roviny nejsou nad sebou, ale prostupují se, jsou kolem nás, jde jen o rozdílnou hustotu rovin vědomí. Chceme-li na astrální rovině někoho přivolat, stačí na něj intenzivně myslet. Člověk žijící na tomto světě měl by proto myslet na zemřelé jen v dobrém a jinak raději na ně nemyslet vůbec, aby se nevytvářelo spojení a negativní karma pro nás. Existují zde mnohé školy. Jednak podávají informace o podmínkách astrálního života a o způsobu, jak jej nejlépe využít. Vyučuje se předmětům, které se pro pozemský svět nehodí. Jestliže si zde někdo zamiloval určité umění či vědu, rodí se v příští inkarnaci s touhou pokračovat ve studiu. Taková touha se potlačovat nesmí. Na tomto i na onom světě neustále postupujeme ve vývoji a činíme svůj život šťastnějším a plnějším.

Ti, kdož vrhají svoje představy bez rozmyslu do astrálu, kdo se bez výběru nechávají unášet svými myšlenkami, aniž je ovládli, aniž si vytvořili myšlenky dobré a úspěšné, jsou zmítáni osudem jako mořskými vlnami, setkávají se s následky dobrými i špatnými, s tím, co svými myšlenkami vyvolali. Způsob posmrtné existence závisí do značné míry na tom, jak člověk žil na světě.

Ve třetí sféře lze se setkat s různými typy tvůrčích osobností – s hudebníky, výtvarníky, vědci apod. Jsou zde parky, lesy, zahrady, překrásná obydlí. Malíři tvoří své obrazy myšlenkovou projekcí, koncentrací. Na plátně se může objevit jen to, co člověk dokáže vytvořit ve svých myšlenkách. Do třetí sféry obvykle již nikdo ze živých ve spánku nepřijde. Ve čtvrté sféře lze hovořit o světových problémech, zájmem jsou mezinárodní a evoluční otázky. Na vyšších rovinách lze vést hovory beze slov, pouhou výměnou myšlenek, telepaticky. V těchto sférách se již astrální bytost lidského původu setkává i s jinými bytostmi, které nepocházejí z člověka. Představují paralerní vývojovou linii, která se jmenuje říše dévů nebo andělů. Jde o vývojovou proměnu přírodních elementálů v dévy nebo anděly. Jejich vývoj počíná v jednotlivých živlech, pak opouští hmotný svět a odehrává se na astrální a mentální rovině.

Jasnovidci tyto tvory vidí i z pozemské roviny, protože pro ně neexistují přehrady mezi vědomím tohoto a onoho světa. Dévové sídlí ve čtvrté (i 3.) sféře a jsou to velmi pokročilé bytosti. Čím je hmotný svět pro lidi, tím je čtvrtá sféra astrálu pro dévickou vývojovou linii. Nejvíce se zajímají o děje v přírodě – jsou těsně spjati s přírodou a jejími jevy – oceány, horami, stromy, květinami, počasím. Životní problémy lidstva na hmotné rovině se jich v podstatě netýkají, kromě zvláštních případů, které vyžadují jejich pomoci. Např. při zemětřesení nebo při výbuchu sopek mají plné ruce práce – na pomoc jdou celé pluky dévů. Vývoj rostlin a vědecký výzkum přírody, která poskytuje člověku prostředky k živobytí, je zajímá nesmírně. Jednotliví dévové mají na starosti různé druhy stromů, keřů nebo květin. Pod jejich dozorem pracuje tisíce pomocníků. Kdekoli lidská civilizace způsobí úbytek stromů, snaží se pokácené stromy nahradit.

Říše dévů se vyjadřuje barvou, znají mnoho set barevných odstínů. Také se vyjadřují tóny s cílem ovlivnit různé projevy života. Jde o vytvoření správné atmosféry, navození harmonické duševní pohody. Zpívají většinou ve velkých sborech, sólisté sedí opodál na vysokých stromech. Když zpívají, sbor zmlkne. Je to úžasně krásné. Bezpochyby vytvářejí atmosféru, která působí na celé lidstvo. Vyjadřují tak po svém pokoj a dobrou vůli všem lidem. Od počátku své existence jako přírodní duchové nemusejí vydělávat peníze na své živobytí a v tomto ohledu jsou zřejmě šťastnější než jejich lidské protějšky. Myšlenky sdělují telepaticky, když je to nutné použijí řeči. Tělesné nemoci jsou na astrálu zcela neznámé, ale citové výkyvy, duševní zmatky a deprese se vyskytují, protože astrální svět je světem emocí. Dévové pomáhají lidem zvládat emoce, působí velmi příznivě jako lékaři a ošetřovatelky, vracejí lidem duševní rovnováhu. Utěšují je svou božskou hudbou.

Pokud člověk není ještě v duchovním směru probuzen, nepamatuje si nic, co prožívá ve stavu mimo tělo, kromě zmatených a neúplných snů. Kontinuita vědomí je důležitá a je třeba se k tomu vycvičit, což vyžaduje hodně práce na sobě. To, co člověk opravdu chce, to dostane, pokud je ochoten o to usilovat. Dokonalosti na třetí rovině lze dosáhnout velmi snadno, má-li člověk o ní úplnou představu. Schopnost imaginace se uplatní v plné míře v astrálním světě. Stačí si věc představit, soustředit se a stane se ihned skutečností a vydrží tak dlouho, jak si přejeme. Zatímco dveřmi hmotnými astrální bytost snadno projde, astrálními dveřmi ne. Každý tu může mít vše, co mají druzí. Lidé jsou tu zcela sví.

Výzkumníci ve čtvrté sféře se scházejí a pracují na různých problémech. Výsledky vysílají do mozkových buněk lékařů a vědců, kteří se ve světě zabývají stejnými obory. Mnoho nových léků objevuje právě astrální rovina. V páté a šesté sféře jsou další odborníci, filozofové a mystikové, kteří chtějí pomáhat světu. Je dost obvyklé, že se věnují svému oboru po řadu mnohých životů. Lidstvu je třeba pomoci, kdykoli se ocitne v situaci, jejíž řešení je nad jeho síly.

Dévická říše. Dévové (andělé) ovládají převážně přírodní část života – moře, vzduch, sluneční svit, rostliny a jejich pěstování. Spolupracují s bytostmi naší vývojové skupiny. Sledují katastrofy a velice litují lidstvo, které si svou zaslepeností vysluhuje takové pohromy. Vysílají ze svých řad zachránce, kteří pomáhají obětem při přechodu z fyzického do astrálního světa, zmírňují jejich strach a vysvětlují jim nové podmínky existence. Tak v určitých dobách lidé i andělé spojují své síly sloužíce Bohu, jak nejlépe dovedou. Astrální svět je domovem bytostí, pro něž je život zde částí jejich evolučního cyklu. Různorodá společnost dévů či andělů zahrnuje jednak lidi, kteří dokončili svůj pozemský vývoj a jednat entity, jejichž sestup do hmoty a následný vývoj se odehrál na planetách mimo sluneční soustavu. Jsou zde dévické bytosti, přírodní duchové, kteří se rozdělují podle živlů na salamandry, sylfy, undiny a gnómy.

Duchové v 1. sféře jsou zcela černí nebo černohnědí, jejich astrál je zcela znetvořen a jeví často zvířecí formy. Ve 2. sféře jsou tyto bytosti Země šedé barvy. Ve 3. sféře je jejich barva šedá jako dým nebo popel. Ve 4. sféře jsou bledošedé, jejich výraz je vždy velmi truchlivý. V 5. sféře, kdy již astrální tělo se počíná zbavovat svých nejhrubších složek, mají tyto bytosti barvu bělavou nebo šedou s bílými pruhy. V 6. sféře je barva již jasně bílá a v 7. je běloba ještě čistší. Pak je již astrální tělo úplně rozpuštěno a zmizí vše a duše se vrací do vesmírové nádrže manasů, čili duší pozemských, aby se spojila s duší vesmírovou, kdy lidská individualita pozemská, lidská osobnost se rozplynula. To je ta 2. smrt, o které mluvil Kristus. Jenom ten, kdo obětoval svoji pozemskou duši a spojil ji s duší nesmrtelnou či božskou, tím ji zachránil, neboť taková duše znovuzrozená nemůže se již rozplynout.

V sedmé zóně žijí trvale obyvatelé, kteří se snaží vyhnout stykům s jinými obyvateli. Jsou toho názoru, že vývoj a pokrok lze uskutečnit pouze v naprosté samotě a mlčení. Nejsou tam domy, žijí venku, v lesích. Je zde velké množství vysoce vyvinutých dévů. Jsou tam též lidské bytostí, které musí projít sedmou sférou do mentálního světa, aby se vrátily ke svému vyššímu Já, které má svůj domov v kauzální rovině. Tyto poutníky většinou doprovázejí vyvinutější a starší duše, vysvětlují, co je to druhá smrt. Cesta z astrálního do duchovního světa je bezbolestná, jde o odložení dalšího obalu, vibrace. Jde o vzdání se astrálního těla a postoupení na jemnější duchovní úroveň.

Rájem nazývali staří Řekové horní oblast astrálního světa a učili, že nebe je ve světě mentálním, kde je domov vyššího Já. Průměrný člověk absolvuje asi šest až sedm set inkarnací v různých tělech, pak prodělá páté zasvěcení a stává se adeptem. Teprve v posledních asi padesáti životech se vyvíjí v duchovním smyslu a naučí se používat své schopnosti, které existují v latentním stavu u každého člověka – intuice, jasnozřivost, exteriorizace apod.

Pohlaví není náhoda, musíme získat určité vlastnosti v ženských a jiné v mužských tělech. Každý mohl mít ve svých nejstarších inkarnacích tmavou pleť. Narodit se v chudobě není žádné neštěstí, je k tomu zapotřebí i odvaha, ale zpevňuje to charakter a vytváří kladnou karmu. Sebevrah je přesvědčen, že okolnosti, jimž musí čelit, jsou příčinou, proč opouští život. Ve skutečnosti jsou podmínkou jeho pokroku a on se musí stejně dříve či později s nimi vyrovnat a naučit se, čemu ho měly naučit. Obecně platí, že směrodatný pro výši trestu není čin sám, nýbrž úmysl.

Zvířata zřídka kdy obývají vyšší sféru než třetí, protože život, kterým žije člověk ve vyšších sférách, je nezajímá. Skupinová duše zvířecí pociťuje smrt svého jednotlivého zvířete jako odumření údu, který se zase poznenáhlu obnovuje. Nezná zrození a smrt jako lidské já. Neustále se dívá na to, co zrození předchází a stále vidí to, co následuje po smrti. To, co se jeví zevním smyslům lidským – smrt člověka a zvířete – není rozhodující pro podstatu věci. Zvířata pobývají po každém fyzickém životě na astrální rovině, jejich pobyt trvá přibližně kolem deseti let. Když se skupinová duše, jejíž součástí zvíře je, má opět převtělit, pak jednotlivé živočišné entity, které v astrálu žili nezávislým životem, se opět spojí ve skupinovou duši a pozbudou své samostatnosti. Vztah mezi člověkem a zvířetem může být velmi silný, zvířecí duše může prožít v téže domácnosti více životů za sebou.

Když si člověk po fyzické smrti, což je první smrt, uvědomí astrální svět, má pocit kypícího zdraví a blaženosti. Když si individuální duše po astrální smrti, což je druhá smrt, uvědomí svět duchovní, prožívá nesmírné štěstí a pocit míru a jednoty s lidstvem. Duchovní či mentální svět je světem myšlenek. Myšlenky jsou zde jedinou realitou. Jsou to věci, jako židle a stoly, jen jsou z látky mentální. Lidské Já se podobá rozhlasovému přístroji, který přijímá a vysílá. Počet vlnových délek, které může využít, závisí na počtu témat, s nimiž je obeznámen. Může přijímat myšlenky druhých, pokud se dokáže naladit na jejich vlnovou délku.

Nepřetržitý myšlenkový proud může zachytit každý, kdo se zajímá o daný obor, pochopí však jen tolik, kolik mu umožňuje jeho předchozí intelektuální činnost; neboť jeho přijímací systém je omezen mírou dosavadní zkušenosti. Život na mentální rovině je mnohem zajímavější pro vzdělance než pro člověka s omezeným rozhledem. Myšlenkový vývoj tu pokračuje určitou dobu. Působí nejen bezprostřední potěšení, ale má velký význam pro příští inkarnace.

Duchovní sféra má rovněž sedm rovin, sedm sfér vědomí. Většinou se každý ocitne v té rovině vědomí, která odpovídá jeho vývoji. Tam zůstává tak dlouho, dokud neodloží své duchové tělo, aby strávil krátký čas na kauzální rovině, která je trvalým sídlem jeho nejvyššího Já. Třetí smrt – individualita pozvolna ztrácí vědomí, a když se zbaví duchového těla, žije po určitou dobu v jediné trvalé složce, kterou má, v kauzálním těle. Kauzální tělo je permanentní lidskou složkou od doby, kdy se člověk individualizoval z živočišné říše a stal se samostatnou entitou. O tomto těle hovoříme jako o rezervoáru vědění. Vyvinutý člověk může na pozemské rovině odtud libovolně čerpat zkušenosti svých minulých životů. Této úrovně a schopnosti dosáhne jednou každý. Důležité je vědět, že jakýkoli pokrok závisí jen a jen na vlastním úsilí. Vlastně člověk, jak ho známe zde na světě, je pouze nepatrnou částí skutečného člověka-Já.

Pro ducha existuje prostor jen tehdy, tvoří-li a chce-li nějaký mít a podobně je to i s časem. Nechce-li čas, nastupuje na jeho místo ihned věčná přítomnost minulého, přítomného a budoucího. Vnější sféra života ducha se podobá éteru, který stejnoměrně vyplňuje celý nekonečný prostor. Tento éter je vlastně zcela totožný s věčným životním duchem v duši. Tento životní duch v duši je jen zhuštěné ohnisko všeobecného životního éteru, který naplňuje celou věčnost. Záření, cítění a působení ducha sahá tak daleko, jak daleko naplňuje prostor mezi tvorbami životní éter. Na kauzální rovině minulost, přítomnost a budoucnost splývá. Každý zde spatří svůj minulý život jako promítaný film. Dozví se přesně, kdy selhal a kdy uspěl. Také zjistí, co bude jeho úkolem v příštím životě a jak musí svou povahu změnit, aby dosáhl dalšího pokroku. Vývoje lze dosáhnout jen nespočetnými životy v pozemském světě.

I tuto rovinu, když přijde náš čas, jsme nuceni podle zákona evoluce opustit. Při sestupu do nové inkarnace nahé Já se musí znovu odít. Dostane tři těla (energeticko-informační pole), aby mohlo fungovat na příslušných rovinách vědomí. Já se obrátí na svůj permanentní atom, převezme z něj duchovní částici, oživí ji a nashromáždí kolem ní další částice duchovní roviny – tentokrát je duchovní složka lepší, než předchozí. Člověk se vrací s novým duchovním tělem obohaceným vědomostmi z minulého života, ale nezná to, čím se dosud nezabýval. Ego pak přitáhne astrální částici, oživí ji a přitáhne si další astrální hmotu. Emocionální pokrok, dosažený v jeho posledním životě se stane součástí jeho nového astrálního těla, to bude obsahovat i výsledky práce vykonané během astrálního pobytu.

Touha po novém životě přinutí naše ego sestoupit až ke hranicím dévachanu. Když se tam dostane, jsou už okolnosti jeho návratu do fyzického těla – národ, rodina, dědičné dispozice, společenské prostředí i vzhled – určeny a poskytují jakousi půdu, v níž začínající osobnost zapustí kořeny. Na cestě z dévachanu na astrál nás čeká jakýsi mikročip, který byl naprogramován podle naší individuální karmy a tak nás naše minulost vždycky dohoní. Stane se karmickým břemenem, jehož obsah na hmotné rovině neznáme. Pro zasvěcence představuje zrození na Zemi určitý druh smrti, protože jsme vyhnáni z duchovní říše, kde plně a skvěle žije naše pravé Já.

Člověk je vlastně duchem, jenž se na čas oděl hmotným tělem, neustále je ale ve spojení se světy neviditelnými; jednou nohou žije ve světě fyzickém, druhou stojí ve světě neviditelném, který je jeho vlastí. Hmotné tělo získáme zrozením do vibrací hmotného světa. Nemusí být nutně lepší než v předchozí inkarnaci, záleží, čemu se máme naučit. Každý národ má své charakteristické vlastnosti. Nedostává-li se nám vlastnost, která je silnou stránkou nějakého národa, narodíme se tam. Po výběru národa zvolíme si vhodnou rodinu. Pak zvolíme vhodnou astrologickou dobu.

Vývoj všeho, co existuje, má jednotný základ a nerosty, rostliny, zvířata i člověk nesetrvávají v daném stavu navěky, nýbrž neustále postupují a překračují hranice svého bytí. Z našeho přítomného hlediska je astrální rovina v podstatě kauzativní přechodná oblast, kde se čistě duchovní vlivy mohou přizpůsobovat fyzickým podmínkám a přenášet na rovinu husté hmoty (zpomalených vibrací). A poněvadž vesmír sám je souhrnem těchto vlivů, je v astrálním světě možno dostat se jakoby do zákulisí a spatřit příčinu každého účinku, možnost za skutečností vidět příčinu i úmysl. Je to okno do duchovního světa, kam naše posmrtné já vystoupí z oblasti vyhaslé touhy, z měsíční krajiny kamaloky (nižšší astrální sféry).

Mentální rovina dévachan je domovem veškerých archetypálních myšlenek, jež se během času konkrétně projeví ve hmotném světě. Platón tuto oblast nazýval světem idejí. Zde lidské Já prožívá souznění se základní jednotou mnohotvárného vesmíru – jednotu v mnohém. Uvědomujeme si evoluční cíl, k němuž všechno podle své přirozené povahy vytrvale směřuje – nejde o dokonalost jednotlivou, ale o souhrn dokonalostí všech částí. Až celý vesmír dospěje do svého konce, do stavu mokša, kdy se definitivně zbaví nutnosti opakovaných inkarnací, jež jsou prozatím charakteristickým rysem jeho existence, pak nastane jednota zcela jiného řádu. Vše se stane součástí nedualistického bytí Absolutna a dojde k pravé apoteóze neboli zbožštění veškerenstva.

Z lidí, kteří dokončili reinkarnační cyklus, nezůstávají ve světě blažených všichni. Někteří se vracejí na Zemi, kde vedou, učí a povzbuzují lidstvo. Nazývají se bodhisattvové, nádoby moudrosti. Jeden z nich, nepálský bůh Avalókita se podle tibetské tradice převtěluje v podobě dalajlámů. Zasvěcenci či osvícení jsou dokonalí lidé, kteří před mnoha tisíci lety byli jako jsou lidé dnes. Naučili se všemu, čemu se na světě měli naučit a dokončili cyklus životů na fyzické rovině. Protože milují lidstvo jako celek, rozhodli se zůstat ve spojení s touto planetou a napomáhat jejímu vývoji. Také se jim říká Učitelé nebo Mistři, protože mají na Zemi žáky. Úkoly žáků jsou obtížné a namáhavé, vzdávají se mnoha věcí, kterými by se rádi na světě zabývali. Místo toho se učí pomáhat ostatním, což dělají bez nároku na jakýkoli hmotný prospěch. Je to nesobecká služba, jejíž jedinou odměnou je, že se smí ve spánku v astrálním těle stýkat s dokonalými lidmi, pro něž pracují. Mají lepší příležitost k vývoji nežli lidstvo obecně, ne protekcí, takovou možnost musí si zasloužit. Naučí se kontinuitě vědomí na všech rovinách. Velkodušnost bodhisattvů připomíná jinou často přehlíženou oběť, kterou příroda a její říše nerostná, rostlinná a živočišná podstupují kvůli lidem tím, že zpožďují svůj vývoj, aby s člověkem držely krok.

Účel boje v přírodě. Jen lidé této Země jsou do své duše a ducha určeni stát se dětmi Božími, čímž pak budou s to právě totéž, co jsem s to Já sám. Proto bylo praotcům ústy proroků sděleno: Jste Mé děti a tedy bohové, jako jsem Já, váš Otec Bůh. K takovému postavení musí být však duše po dlouhou řadu let sestavována z nesčíslného počtu duševních částic z říše všech tvorů na této Zemi – toto sestavování spojováním zvali staří mudrci putováním duší. Vnější hmotné tvary tvorů se sice navzájem požírají, tím se však mnohé v těchto tvorech přebývající duše osvobozují a duše stejnorodé se spojují a vrozují do nejbližšího vyššího stupně opět do hmotného tvaru a tak to jde dál až k člověku. Když se duše sama sebou pozvedla k určitému stupni duchovní dokonalosti, pak se s ní teprve spojuje její záhrobní duch světla a lásky a odtud se celý člověk začíná stávat Bohu podobnější a podobnější. Toto se děje jen na této Zemi a jinak na žádném světovém tělese. Pro ducha existuje jen jedna jediná pravda a ta záleží v tomto: jednoho pravého Boha poznávat, nade vše Ho milovat a svého bližního jako sebe samého. Toto je lepší jako všechna ta věda Země. Kdo se do této pravdy zasvěcuje duchem lásky ve svém srdci z Boha, bude také mít v nejkratší době v sobě více moudrosti a vědění, nežli všechny sbírky knih na celé Zemi.

Římané, Řekové, Féničané, Egypťané, tak jako Peršané, Indové i Keltové a jiné národy a kultury věřily v putování duší, tato pravda byla jim dobře známa, ale časem byla panovačností, ctižádostivostí hrabivých kněží a falešných učitelů znetvořena a úplně vyvrácena. Avšak pravda nemůže být zadržována na věky, nelze ji na věky před očima lidu skrýt a udržovat lid v temnotách. Ve světě má vše svůj čas.

Karma je mravní síla způsobující změny, jimiž musí projít vše, co existuje. Konstantním cílem karmy je obnovit rovnováhu, kterou jsme porušili. Předpokladem je schopnost sebezdokonalování se. Karma jako zákon příčiny a následku nám umožňuje rozhodovat se na základě vlastního uvážení. Týká se lidského duchovního vývoje jako celku, podle něhož lidé se mají vývojově stát anděly a bohy. Karma dbá o to, abychom se neustále převtělovali, dokud nedosáhneme takové duchovní úrovně, kdy budeme s to se osvobodit od kola znovuzrozování. V té chvíli získáme právo přebývat v blaženém prostředí nirvány, dokud nás nakonec nedostihne i ta poslední z lidských bytostí, což bude znamenat další, už posthumánní stádium našeho vývoje, kdy Země zůstane jen vyhaslou hvězdou.