Počítání časů

Dle starého učení indického je den a noc boží něco zcela jiného, nežli den a noc lidská. Brahmův den znamená vystoupení vesmíru zjevně, z nitra Nejvyššího; tomu říkáme zjevné stvoření vesmíru. Po jistém nesmírně dlouhém čase vše viditelné i neviditelné se zase musí vrátit do Brahmy a pak vesmír se vším co jest, naprosto zmizí v klínu Boha. Tomu se říká Brahmova noc. Doba trvání jedné sluneční soustavy je vypočtena podle slunečních let. Satya juga čili zlatý věk trvá 1,728.000 let. Treta juga čili stříbrný věk trvá 1,296.000 let. Dvapara juga čili měděný věk trvá 864.000 let a Kali juga věk železný, ve kterém nyní žijeme, trvá 432.000 let. Čtyři juga trvají tedy dohromady 4,320.000 roků. Tato perioda zve se mahajuga, čili velká juga.

Božství, které ovládá čas, se jmenuje Manu. Když uplyne 71 mahajuga, což se zve manvatara, nastoupí nový Manu. 14 takových manvatar včetně doby mezi dvěma manvatarami tvoří jednu kalpu, která trvá 4.320,000.000 roků. Každá světová soustava má jednoho Brahmu jako Stvořitele, jednoho Višnu jako udržovatele a jednoho Šivu čili Rudru jako ničitele; z těchto tří božstev je Brahma nejmladší a Šiva nejstarší. Jeden Brahmův den se skládá z jedné kalpy, jeho noc tvoří též jednu kalpu. Trvání života Brahmova se odhaduje na jedno sto Brahmových let. Několik Brahmů se objeví a mizí za života Višnuova. Různí Višnuové se objeví za trvání jednoho Šivy. Tito tři Bohové podle učení staroindického tvoří poslední stupeň ve vývoji dévů čili božstev, podle našich pojmů andělů. Když uhasne den jejich života, ponoří se do Nejvyššího. Jedna světová soustava, indicky brahmanda, trvá po celý život jednoho Šivy. Ke konci jeho zjevného života je světová soustava zničena. Je to konec celého vesmíru čili mahapralaya; jsou ještě jiné druhy pralaja. Brahma spí ve své noci, ve svém dnu je tvořivě činný. K pralajům dochází, když Brahma spí.

Vývoj Země a člověka. Fyzické tělo prodělalo nejdelší vývoj, je to nejstarší článek lidské bytosti a je také nejdokonalejší. Éterické tělo a ostatní těla jsou mladší. Zákon o reinkarnaci je všeobecný světový zákon, všechny bytosti a tudíž i všechna nebeská tělesa a oběžnice jsou podřízeny tomuto zákonu. Rudolf Steiner ve svých přednáškách učil, že naše Země již prošla 4 inkarnacemi jako Saturn, Slunce, Měsíc a Země. Doba mezi dvěma inkarnacemi oběžnice zve se pralája, u člověka kámaloka; době inkarnace oběžnice se říká manvatara (vývojový stav vědomí či planetární soustavy).

Na oné pradávné oběžnici Saturnu už existoval člověk, bylo to zvučící těleso, Saturn nevydával tehdy světlo. Tato kosmická tělesa jsou 4 různé stavy projevu jedné oběžnice. Člověk nebyl nikdy na jiné oběžnici, je zde jen země v různých stavech. Člověk se objevil jako první ze všech tvorů. Byl z větší části duchovní bytostí, viditelný byl jen dévachanicky. Prvním útvarem byl jakýsi ovoid a v něm jakýsi vírovitý střed miskovitého tvaru formy hrušky. Byly to jakési exudáty zhuštěné z duchovna, z nich se později vytvořilo fyzické tělo člověka, byl to jakýsi pranerost; lze říci, že člověk prošel nerostnou říší. Jako člověk prodělává určitá vývojová stadia – dítě, chlapec, muž, stařec - tak totéž prodělává každá oběžnice a po té se vrací po stejných stupních zpět do temna praláji. Takový sestup z vyššího duchovna až do stavu fyzického a zpět do duchovna se zve okruh, neboli životní stav či životní říše a ten prochází 7 proměnami, čili stavy formy, glóby: arúpa-rúpa-astrální-fyzický-astrální-rúpa-arúpa; až v 7 okruhu je vše dokonalé. Je 7 inkarnací planety, naše planeta má celkem prodělat 7x7x7=343 proměn. To je záhada čísla 777. Čili každá inkarnace (je 7 inkarnací) oběžnice jde 7 okruhy, každý okruh 7 stavy formy.

Na Slunci byl člověk bytost rostlinná a byl obrácen hlavou do středu Slunce; rostlina je obrácený člověk, kořen rostliny je hlavou, u člověka naopak; zvíře stojí uprostřed, má vodorovnou polohu. Vystoupením Slunce do prostoru obrátil člověk svou polohu. Slunce si podrželo ušlechtilejší část, stalo se stálicí, vysílá své paprsky poskytující život a už se osobně třemi nižšími říšemi nezabývá. Stává se bydlištěm vyšších bytostí, které se mohou dále vyvíjet, když Slunce vyloučilo nižší látky. Dávný Měsíc neměl ještě pevnou rostlinnou říši. Člověk stál tehdy na stupni mezi zvířetem a člověkem; mohl plánovitěji uspořádat své pudy, ale neměl já. Měsíční lidé nedýchali vzduch, ale vdechovali oheň. Jasnovidní malíři symbolicky naznačovali tento stav v podobě draka. Měsíc mizí v praláje a objevuje se po té jako Země. V 1. zemském okruhu opakuje se celé saturnské bytí, ve 2. sluneční a ve 3. měsíční, opakuje se rozštěpení Slunce a Měsíce. Ve 4. začíná se vyvíjet naše Země. Setkává se s Marsem, obě oběžnice se pronikají a Země dostává od Marsu železo v plynném stavu, které na Zemi nebylo; bez toho by nebylo lidského vývoje, neměli bychom teplou krev. Pro druhou polovinu zemského vývoje má podobně důležitý význam Merkur. Pak budou následovat další inkarnace planety: Jupiter, Venuše a Vulkán. Těchto 7 vývojových období je vepsáno tajnou vědou i do jmen 7 dní v týdnu od soboty: saturday-sunday-monday-mardi-mercredi-jeudi-vendredi.

V současnosti se nacházíme ve 4 manvataře, což značí vývojové stavy vědomí či vývojové stavy planetární soustavy: 7x1=7: Saturn (oheň-člověk-vědomí hlubokého bezesného spánku, hlubokého transu, kosmos bytí), Slunce (vzduch-zvíře-vědomí bezesného spánku, kosmos všemocnosti), Měsíc (voda-rostlina-obrazné vědomí, snový spánek, kosmos moudrosti), Země (země-nerost-bdělé předmětné vědomí, kosmos božské lásky); následovat bude: Jupiter (voda-ztvárněná myšlenka-psychické vědomí, tj. vědomé obrazné astrální rozšířené vědomí, kosmos božského ohně), Venuše (vzduch-tvořivá mluva-nadpsychické vědomí, tj. vědomé éterické rozšířené vědomí), Vulkán oheň-dokonalé jednání člověka, sebevědomí, spirituální vědomí, tj. vědomé vševědomí vesmíru); mezi manvatarami nastává vždy velká pralája, období latence, spánku.

Nacházíme se ve 4 rundě, čili ve 4 životní říši, 7 planet odpovídá 7 tělům, 7x7=49. Saturn – odpovídá fyzickému tělu, říše elementární. Slunce – odpovídá éterickému tělu, říše elementární. Měsíc – odpovídá astrálnímu tělu, říše elementární. Země odpovídá já, říše nerostná. Jupiter – odpovídá manasu, říše rostlinná. Venuše – odpovídá buddhi, říše zvířecí. Vulkán odpovídá átmanu, říše lidská.

Nacházíme se ve 4 glóbu či stavu formy: fyzično, 7x7x7=343. Každá runda má 7 glóbů (7 stavů tvaru a formy): 1) arúpicko-mentální  2) rúpicko-mentální  3) astrálno  4) fyzično 5) astrálno-plastično  6) intelektuálno  7) archetypyčno; mezi stavy je vždy malá pralája.

Nacházíme se v 5 eonu, v 5 poatlantském období: 7x7x7x7=2 401: 1) polární 2) hyperborejská 3) lemurská (kultura ohně, v oblasti Austrálie a Japonska, přechod do další kultury: zničení ohňovou katastrofou) 4) atlantská (kultura vody, v oblasti atlantického oceánu, přechod potopou) 5) středoevropská, poatlantská (kultura země, asijsko-evropská, přechod válkou všech proti všem) – a ještě bude následovat:  6) věk pečetí Apokalypsy a 7) věk pozounů Apokalypsy.

Kulturní epochy nynějšího 5 poatlantického eonu: 7x7x7x7x7=16 807:  1) praindická od r. 7227 př.n.l.-2) praperská od 5 067 př.n.l. 3) egyptsko-chaldejsko-babylónská od 2 907 př.n.l. 4) řecko-římská od 747 př.n.l. 5) germánsko-anglosaská od 1413, zlom r. 1998 n.l., bude následovat: 6) východoevropská: slovanská od r. 3 513 a 7) filadelfská asi od 5 733 do 7 893.

Vezmeme-li ve vývoji lidstva jistý časový bod jako nultý, který spadá asi do roku 747 před Kristem, pak to, co je před ním a za ním, se do určité míry shoduje. V poatlantském vývoji je epocha řecko-latinská uprostřed 4) a před ní 3) egyptsko-chaldejská se shoduje s naší současnou 5. epochou germánsko-anglosaskou. V jistém smyslu se postup různých kultur odehrává v koloběhu, egyptsko-chaldejská kultura se opakuje v naší současné kultuře. Epocha praperská bude se opakovat v 6. budoucí slovanské epoše a 1. praindická se bude opakovat v 7. filadelfské. V určitém smyslu se vše naplňuje cyklicky, jenže celkový charakter je pokaždé jiný.

Zlatý věk trval nejdéle. Člověk zůstával ještě dlouho ve spojení s duchovními světy, z nichž vyrostl a v nichž by býval s celou svou bytostí zůstal ještě dlouho, kdyby nedošlo k luciferskému zásahu. Ještě dlouho pociťoval, jak do jeho jemnějších duchovních instinktů vedou nitky božsko-duchovního světa. Stříbrný věk znamenal pro člověka postupné a pozvolné noření se do fyzického světa. Brány do duchovních světů nebyly mu ještě zcela zavřeny, v silnějších momentech ještě snivě jasnozřivě pozoroval za svými instinkty působení Bohů. V tomto věku nemohl se člověk již nazývat společníkem božím, přesto pozoroval, že za ním bohové stojí. V železném věku vědomí o tom, že lidé vyšli z duchovních světů, je už jen jakousi vzpomínkou, která zůstala z dřívějších inkarnací. Prožívání duchovních světů stalo se již jen pouhou vzpomínkou.

Temný věk, Kalijuga, znamenal, že člověk zcela srostl se světem hmotným. Člověk svým nazíráním a poznáváním je zcela ponořen do vnějšího fyzického světa a ztratil již všechnu dřívější souvislost s duchovními světy, vzpomínky na ně se ztrácejí. Kalijuga je dobou nejhlubšího sestupu lidstva do hmotné úrovně. Brány k duchovním světům se před lidskými smysly zavřely. Fyzické tělo již neposkytuje žádný výhled do říše nebes. Ve svých přednáškách R. Steiner výslovně podotýká, že používá názvy období dle učení indické filosofie pro mnohem kratší období s tím, že se mohou použít i pro větší období; začátek kalijugy zasazuje zhruba do roku 3100 před narození Krista. V období nejhlubšího pádu člověka a největší duchovní tmy zrodil se v lidském těle boží syn, aby přinesl lidem lásku, světlo a vědomí o tom, že ve svém jáství mají božskou podstatu a spojení s duchovnem. Království boží naleznou lidé ve své vnitřní nejhlubší podstatě. Kristův duchovní impuls vede lidstvo k duchovnímu vzestupu, k vykoupení z hmoty. K této nejvýznamnější události v historii lidstva na Zemi došlo ve 4. kulturním období řecko-římském, které stojí samo o sobě a nebude opakováno. Kristus sestoupil na planetu Zem ve fyzickém těle jen jednou a to právě jen v této době, kdy lidstvo bylo ve svém vnímání omezeno na fyzickou úroveň. V následujícím období nesestoupí Kristus do fyzického těla, ale lidé budou muset vystoupit vzhůru, jestliže porozuměli Duchu. Lidé musí nadále vyvíjet své vnitřní schopnosti a pozvedat se vzhůru, rozšiřovat své vědomí, aby pochopili Krista a křesťanství z vyššího, duchovního hlediska. Zprvu jen jednotlivci budou vyvíjet ze své přirozenosti vyšší síly, čímž se jim stane viditelným éterické tělo. Během příštího nového věku vyvinou takovou schopnost více či méně všechny připravené duše. Čili za plného vědomí Já bude moci člověk zřít Krista v Jeho éterickém těle v pozemské atmosféře: Jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Opětovný příchod Krista znamená, že Kristus přichází k lidem v duchu, protože se lidé svým vývojem k duchovnu vyvinou až ke Kristu. Křesťanství je tak stále něčím živým, vyvíjí se a bude se stále vyvíjet tak, jak se lidé budou pozvedat z pádu vzhůru, k návratu ztraceného syna a dcery. Pak budou chápat křesťanství a Krista ze stále vyššího, duchovního hlediska.

Dvanáct bódhisattvů-apoštolů obklopuje Krista, neboli ke Kristu náleží 12 apoštolů. Určitý počet bódhisattvů musel působit v lidstvu ještě před Kristovým příchodem, aby lidstvo bylo připraveno a vyzrálo k přijetí Krista. Stejný počet bódhisattvů bude působit po Kristově příchodu, neboť v Kristovství je toho tolik, že schopnosti a síly musí lidé postupně vyvíjet až k jeho úplnému porozumění; s každou nově nabytou duchovní schopnosti uvidíme Krista v novém světle.

…tu vidíme všech dvanáct a uprostřed třináctého! Tím jsme vystoupili ze sféry bódhisattvů a vstoupili do okruhu 12 souhvězdí a v jejich středu Slunce, které osvětluje a otepluje, od kterého mají onen pramen života, který pak zase přinášejí dolů na Zemi. Jevy, které se na Zemi dějí mikrokosmicky, souvisejí s ději v makrokosmu. Až poslední z bódhisattvů náležející ke Kristovi ukončí svou práci, pocítí lidstvo plně, kdo je Kristus. Ke všem Kristovým impulsům, které nás mají pozvednout tak vysoko, musíme získat schopnosti zde na hmotné úrovni.

Vedle 7. životních říší, 7 planet existuje ještě 8 sféra, do níž vchází vše to, co se nemůže připojit k pokračujícímu vývoji. Osmá sféra se musí vyčlenit z postupujícího vývoje planet, náboženství ji zve peklo; na ní budou ti, kteří se učinili příliš spjatí s pudovostí a se smyslovými silami, které mají být z vývoje vyčleněny. To bude tehdy, až se naplní číslo 666 (v 6. rundě, na 6. glóbu, v jeho 6. vývojovém stadiu). Zde dospěje do dévachanického stavu vše, co se může ze všech říší vyvinout. Nebude-li někdo tak daleko, aby se k němu mohl pozvednout, pak zůstane na stupni zvířeckosti. Do té doby budou mít ti, kteří egoisticky žijí jen pro sebe, šanci změnit se. Nestane-li se tak, pak budou jako neschopní dalšího vývoje převedeni, odstaveni bokem do 8 sféry. V 7. rundě je lidstvo již očištěné.

Velmi jsem váhala, zda mám ponechat tuto kapitolku součástí spisu. Převážně jsem čerpala z díla R. Steinera, kterého podrobil dosti značné kritice tehdy jeho současník K. Weinfurter, který je pro mne duchovní autoritou z nejprvnějších. Právě z toho důvodu vše, co čerpám u Steinera, uvádím s jeho jménem. Také cokoli jsem probírala s jasnovidnou J.S., tak častokrát mi sdělila, že se o to se Steinerem musela pohádat. Z tohoto pramene použila jsem proto jen omezené množství informací, takové, které jsem jinde nenalezla. Řídila jsem se intuicí, tedy že by to tak mohlo být, kdežto u Weinfurtera vím, že to tak je.

Na nesprávnost zde uvedené datace upozornil Melchizedeka i sám Thovt, i proto jsem Prastaré tajemství květu života předřadila a dala do úvodu pro svou závažnost a aktuálnost. I přes takto zpochybněné počítání času, shodně uvádějí i prameny indické, z kterých bylo čerpáno, tedy s vědomím jisté kontroverze až vyčítané spekulace (dle K.W.) musím doznat, že zde v obecnosti jistou logiku a doplnění souvislostí vyciťuji a mnohé se mi objasnilo v posloupnosti a zákonitosti jevů. Zcela přijímám vysvětlení Thovta o jiném počítání časů a více tuto věc neřeším u vědomí toho, že až přijde čas, dozvíme se vše potřebné z pramene nejspolehlivějšího. Možná jde zde o počítání časů na úrovni makrokosmu, u Thovta pak v rámci naší Sluneční soustavy.