Bytosti Přírody

Za každým objektem ve vesmíru je duše a duch. Tak jako naše duše a duch stojí za naší tělesností, tak také za každým živlem ohně, vody a dalšími živly stojí živoucí bytost, duše a duch živlu.

„Kniha o nymfách, sylfech, pygmejích, salamandrech a ostatních živlových tvorech“ od Theophrasta Bombasta von Hohenheim, přezdívaného Paracelsus (1493-1541), byla první knihou západní kultury, která různé druhy elementárních bytostí uspořádala do celistvého systému.

„Každá země zná, co v ní je a z ní vyrůstá a každý člověk má vlastní poznání, řemeslo a znalost nějaké práce. Není pravda, že by poznání jedné země bylo povýšeno nad ostatní, je to pouze poznání jí samé. Jestliže se veškeré tyto znalosti posbírají, dojdeme k celkovému poznání, v němž každé město i dům nese přirozené znamení své činnosti i všech tvorů k němu patřícím, poněvadž jedno přísluší jednomu, druhé zas onomu. Vše se využívá a zkouší podle účelu svého stvoření.

Je ovšem ještě něco většího, co se nedá poznat ani pochopit pouhým přírodním světlem, co je vyzdviženo nad něj; dá se však vypátrat světlem člověka, které je nad přírodní vyvýšeno. Je světlem, jímž člověk pátrá v nadpřirozených věcech, zkoumá je a učí se z nich. Ti, kteří hledají ve světle přírody, hovoří o přírodě. Ti, kteří hledají ve světle člověka, hovoří o tom, co je za přírodou, co je podstatou přírody. Člověk je víc, než pouhou přírodou – je přírodou, duchem i andělem, spojuje a vyvíjí v sobě tyto tři roviny. Kráčí-li přírodou, slouží přírodě. Putuje-li v duchu, slouží duchu; přebývá-li jeho vědomí v andělu, potom slouží jako anděl. Světlo přírody lumen naturae je dáno tělu, světlo nadzemské lumen Dei  je vlastností a klenotem ducha a duše člověka. Člověk nemá být slepý a má věci zkoumat a vystupovat nad přírodu, má k tomu vybavení. Člověku je umožněno vyzkoumat a vypátrat podstatu i vlastnosti každého díla Božího stvoření.

Stvoření zde není proto, aby zůstalo člověku neodhalené, ani není určeno k jeho zahálce, nýbrž aby putoval po Božích stezkách, aby o zázraku Božího díla hovořil a referoval o něm.“ Tak a podobně psal Paracelsus téměř před pěti sty lety a zde ještě jeho slova: „Člověk není na Zemi kvůli neřesti, smilstvu, hazardu a pití, loupení a hromadění jmění a pokladů pro červy. Má sloužit duchu a světlu a své andělské podstatě a obrátit svou pozornost k věcem božským. Vznešenější je psát o nymfách než o zákonech, o vzniku obrů než o statkářském plemeni, ušlechtilejší je psát o človíčcích z nitra hor než o zápasnících a služkách. K tomu je třeba užít ducha a změnit jej v božské dílo. Ten nejzkoumavější bývá i nejučenější. Kdo zkoumá a zkouší je hnán k Bohu, zaplašuje od sebe své neřesti a utíká před službou zevnímu světu. Zázraku Božího díla učí světlo člověka, které se neptá po jazyku. Procvičování v Bohu je člověku přikázáním a výchovou k lidství, vše ostatní je jen nicotný stín. V jak velké radosti je ten, kdo rozjímá o Stvořiteli; nachází perly, které nerozhazuje sviním. Nepíši krásnou řečí o líbezných věcech, ale o věcech nadpřirozených, které tlacháním a výmluvnými slovy jen upadají; tak tomu je.“

Síle vodního živlu připsal inteligence zvané nymfy, rusalky, které směřují svou činnost ke kvalitě života, síly vzduchu nesou inteligence zvané sylfy a uskutečňují kvalitu prostoru. Síly země jsou zastoupeny pygmeji, gnómy či trpaslíky a směřují ke kvalitě materiálního uskutečnění. Síly ohňového živlu projevují se v inteligenci salamandrů, ohniváků a odpovídají též za kvality proměny, rozkladu a regenerace. Elementární bytosti nepatří do téhož řádu stvoření jako člověk. V učení východním 4 živly: tedžas, vaju, apas a prithivi spadají pod dohled 4 lokalpalasů, strážců země: Agni, Pavana, Indra a Kšiti. V kabalistickém systému vládnou živlům 4 archandělé: Michael ohni, Rafael vzduchu, Gabriel vodě a Uriel zemi. Titíž archandělé vládnou jako ochránci lidstva 4 světovým stranám: jihu, západu, východu a severu. Podle duchovní nauky je 7 živlů, pátý je quinta esencia-éter, další dva se zatím vymykají lidskému vnímání.

Paracelsus popisuje čtyři rody duchů přírody: bytosti vodní, ohnivé, vzdušné a žijících uvnitř hor. Současně pojednává o obrech, meluzínách, venušině kopci a podobných zjevech, které lidé nepovažují za potomky Adama, ale za tvory a stvoření odlišující se od člověka i od zvířat, tedy pocházející z jiné vývojové linie. Přicházejí mezi nás, a plodíme-li s nimi děti, nepatří jim, nýbrž našemu pokolení. Tato stvoření zde nejsou nadarmo, jako vůbec vše ve stvoření; jsou potřebná, neboť vyplňují jim určená místa a úkoly. Vše stvořené v sobě skrývá mystérium něčeho velkého. Ve Starém i Novém zákoně se odehrávají podivuhodné příběhy, které dnes neumí nikdo vyložit, ale můžeme se je učit chápat. Síla Samsona byla veliká, ale nebyla přirozená, sídlila v jeho vlasech. David jako mladý muž zabil obra Goliáše. Obři patří do dřívější epochy vývoje Země a jejich zástupce, kterého jsem spatřil, zde zůstal jako strážce místa. *

Bytosti, které nepocházejí z Adama a které jsou bytostmi vždy jen jednoho živlu, na rozdíl od člověka, který je stvořen všemi 4 resp. 5 živly, byly stvořeny jako věrný obraz člověka. Mají povahu člověka v tom, že jedí, pijí a jsou složeni z masa a krve, avšak z jemnější hmoty, než člověk; rodí děti, mluví a smějí se. Duchům se podobají v rychlosti přemisťování a v proměně; jinak duch neumírá, tvorové ano. Ačkoli jsou duchem i člověkem, nejsou jedním ani druhým, obojí se v nich ale slučuje. Adamovo tělo je hrubé, celistvé, toto tělo člověka poutá a uchvacuje. Pro těla, která nepocházejí z Adama, zeď a vzdálenost nejsou překážkou, duch projde každou zdí. Jejich zvyky, vzezření, obyčeje a projevy jsou podobné lidským. Neškodí jim voda ani oheň; po smrti z nich nezůstane vůbec nic. Mají nemoci jako lidé, léky si připravují sami; tkají látky na své ošacení, věci užívají s rozumem. Udržují vládu moudrosti, chrání a hájí slušnost a spravedlnost. Všichni tito tvorové mají lidský rozum, nemají však nesmrtelnou lidskou duši, proto nejsou ustanoveni službě Bohu, kráčí svými cestami. Mezi všemi tvory jsou nejblíže člověku, mohou mu radit i přikazovat.

Mají rozmanité příbytky. Nymfy či rusalky jako bytosti vodní žijí ve vodě, vzdušní jsou sylfové, v zemi žijí gnómové či pygmejové, v ohni salamandři. Vodní bytosti nemají nic společného s tvory žijícími uvnitř hor a obráceně. Každá bytost je stvořena ve svém elementu, aby v něm přebývala. Lidé se pohybují ve vzduchu, gnómové v hoře – zem je pro ně jako pro člověka vzduch, je jejich chaosem, tedy prázdným prostorem. Čím je chaos hrubší, tím je bytost subtilnější. Čím je chaos jemnější, tím jsou bytosti hrubší. Proto bytosti z hory jsou subtilnější nežli člověk. Jednotlivé živly jsou vzduchem pouze pro ty tvory, kteří v nich žijí. Různá skupenství hmoty představují vlastně různé říše bytí na Zemi.

Bytosti vzduchu, sylvestres, jsou člověku nejblíže, protože dokáží žít v našem vzduchu. Každý zůstává zdráv ve svém elementu a v jiném umírá. Každý chaos má své dvě sféry: nebesa a půdu pod nohama. Nebesa a země dávají potravu a chaos je mezi nimi. Jsme vyživováni mezi dvěma kulovými sférami. Gnómové žijí tak, že nohama stojí na vodě, chaosem je jim země a nebe je jejich sférou. Sylfové jsou jako lidé, živí se rostlinami v lesních pustinách. Salamandrům je půdou pod nohama země, jejich nebem je vzduch a oheň je jim chaosem, z něhož přijímají i potravu, jakož i ze země. Pijí a jedí to, co jim nabízí jejich svět.

Vše je u nich řízeno kázní a výchovou jako u lidí, jejich řád je blízký lidskému. Bůh všechny své tvory ošatil a ozdobil je kázní, aby se mohli objevovat a procházet před lidmi. Ten, kdo dal člověk ovčí vlnu, dal ji i jim. Bohu je možné stvořit ovce nejen pro nás, ale i takové, které žijí v ohni, vodě a zemi. Všichni jsme pod Boží záštitou a jsme jím vedeni i šaceni. Bůh sám člověka nezaopatřuje, ale všechno, o čem člověk ještě neví, mu nechává pozvolna poznávat. Bytosti elementů odpočívají, spí a bdí stejně jako lidé. Slunce a oblohu mají jako my. Pro gnómy je zem chaosem, vzduchem – skrze zemi vidí jako my vzduchem, slunce jim svítí stejně zemí jako nám vzduchem. Před očima mají slunce, Lunu a celou oblohu, jako lidé. Nymfy si užívají slunce skrze vodu, vulkáni vidí slunce skrze oheň. I u nich je léto a zima, den a noc.

Vodní bytosti mají podobu člověka, muže a ženy, mnohem více je bytostí ženských, jejich krása je vrcholná.      Vzduch je plný nesčetných bytostí, jejichž tváře jsou lidské, zdánlivě pyšné, ale ve skutečnosti jsou poddajné, nesmírně milují vědu a moudrost, jsou ochotné k mudrcům a jsou nepřáteli bláznů a nevědomců. Sylvestři mohou mít podob více, jsou hrubší a nevlídnější, vyšší a silnější než vodní bytosti, jejich dcery a manželky podobají se Amazonkám, je jim vlastní mužská krása. Mužíčci z hory jsou malí, přibližně dvě pídě vysocí, jsou důmyslní a přátelí se s lidmi, jejich manželky gnomidy jsou malé a milé. Země je naplněna skoro až ke svému středu gnómy, kteří jsou strážci pokladů, minerálů a kovů. Bytosti z hory staví své příbytky v hoře – v zemi nacházejí se často sklepy s klenutím do výšky jednoho lokte s udusanou podlahou, přebývají též v dutinách a jeskyních. Rusalky žijí ve vodách a tekoucích potocích, při koupání mohou se jich lidé dotknout. V kopcích kolem Etny je možné slyšet křik a povyk ohnivých mužíčků. Jejich obydlí jsou tam, kde pracují na spalování elementu. Salamandři jsou dlouzí, štíhlí, hubení, jejich manželky a dcery zřídka kdy se ukáží; jsou krásné, protože jsou složeny z nejčistších částí elementu, ve kterém sídlí, nemají v sobě žádné nečistoty, protože jsou stvořeny jen z jednoho živlu.  Proto také umírají teprve po několika stoletích. Indové jim říkají devové a devy, jsou to polobozi.

Kromě nich žijí ve 4 živlech i jiní duchové nižšího stupně. Ti konají práce v přírodě. Povinnosti nižších elementárních bytostí jsou různé, pracují v přírodě a řídí přírodní úkazy, jako ukládání hornin do podzemských vrstev, krystalizaci nerostů, rozvoj a vzrůst rostlin, zrání a také rození zvířat a jejich vývoj, působí na všechno zvířectvo od tvorů nejmenších po největší, na jejich putování po zemi, ve vzduchu i ve vodě, jako je stěhování ptactva, tahy ryb apod. Jiné řídí úkazy povětrnostní, jako jsou deště, bouře, vichřice a pod, jindy jsou zase posly adeptů, dopravují zprávy na veliké vzdálenosti rychlostí myšlenky, jiní zase jsou ochrannými silami před zlými vlivy temných mocí, které pracují na téže úrovni vědomí jako přírodní duchové. Elementární bytostí, které jsou z části člověku nakloněny, zčásti lhostejny a jiné nepřátelské, jsou všude přítomny, pracují v přírodě, pomáhají při všech přírodních jevech. Mají povahu vesměs škádlivou a rádi si tropí z lidí šašky, zavádějí v horách a v lesích, shazují věci apod. Celá nižší čili tzv. faustovská magie a kousky fakirů jsou ovládnutím těchto elementárních bytostí. Nečistí duchové i přírodní duchové jsou všude, ve vzduchu, ve vodě, v rostlinách, ve zvířatech, v krvi, v těle. Proto nemají lidé jíst maso zadušených a nečistých zvířat, také maso dravců je lidem škodlivé, protože nečistí duchové nemohou být z něho nikdy úplně odstraněni; proto nemají lidé ani pít vodu z nečistých pramenů.

To, co se nám zdá být samovolnou tvorbou chemických a fyzikálních sil, je ve skutečnosti teprve činností druhé řady, neboť podnět k tomu dávají právě tito přírodní duchové. Nad těmito přírodními duchy vládnou bytosti andělské, které dostávají rozkazy z centrálního Slunce naší soustavy, jež je sídlem Ježíše Krista. Vše, co Bůh stvořil, odhalil a zjevil člověku. Proto člověk může poznat a porozumět veškerým dějinám stvoření. Z nebes seslal člověku anděly, aby je mohl vidět a uzřít. Taková zjevení jsou vzácná a přicházejí v době nouze. Bůh odhalil člověku i ďábla, aby ho poznal. Představil mu duchy i ostatní bytosti. Zjevují se člověku proto, že jsou s ním spojeny. Bůh je k nám nechává přicházet často, abychom od nich přijímali poznání o podivuhodném díle Božím, třeba ve spánku. Jestliže to člověk jednou pozná, získá k tomu zkušenost po celou dobu trvání semena člověka.

Bůh čas od času dává člověku nahlédnout všechny skutečnosti a nechává elementárním bytostem jej doprovázet a hovořit s ním. Člověku bylo dáno, aby svým světlem – přednostním před všemi ostatními tvory – mohl získat poučení k poznání celého stvoření. Podobné může být poznáno podobným – člověk je duch i člověk – věčný i smrtelný. A protože jeho podstata je z Boha, přísluší mu i vědění o všech věcech. Nesmí nás překvapovat, že odhalované se naším očím zdá být neuvěřitelné, ale u Boha je možné vše, neboť on netvoří naším myšlením a rozumem, nýbrž svým. Není nic, co by zůstalo věčně skryté a neprojevené, vše vyjde najevo: stvoření, příroda, dobro a zlo, vnější a vnitřní, veškeré umění i všechny doktríny, učení i vše stvořené. Všechny tyto věci se v čase člověku zjeví, jakmile k jejich pochopení doroste, ale zároveň takovým způsobem, že zůstanou skryté v lidské paměti a nebudou všeobecně známé.

Člověk se nikomu nemůže zjevit tak, jako se jemu zjevují bytosti živlů. Nymfy se mohou zázračně zjevit nám, ale ne my jim. Ve své zemi si o nás pouze vyprávějí jako o poutnících z daleké země. Nad člověkem nemají žádnou moc. Zjevují se nám a také s námi zůstávají, provdávají a žení se s námi. S námi se rodí i umírají. Jejich zjevování a zviditelňování je odvislé od Božího rozhodnutí. Bůh je nechává zjevovat proto, aby člověka vyučovali. Jsou velmi nadaní, znalí a varují k opatrnosti, mají vědění a rozum ducha (kromě Božího). Věří-li člověk v jejich existenci, zakouší věci kolem nich. Znají všechny věci budoucí, přítomné i skryté, člověka mohou varovat, ochraňovat, vést ho.

Nejblíže člověku jsou vodní lidé, přicházejí k nám, nechávají se poznat, učí se, obchodují a stýkají se s námi. Vodní panna si může vzít muže pocházejícího z Adama, žít s ním a porodit mu dítě. Narozené dítě je po otci, stává se rovnocenné člověku majícímu duši a ducha, věčnost. Ženy, když se vdají, přijmou lidskou duši. Před Bohem jsou pak vykoupeny jako všechny lidské ženy. Tyto bytosti, které nejsou věčné, se po spojení s člověkem věčnými stávají, produševní a produchovní se jako on; svazek s člověkem jim dává věčnost. Jejich duše jsou jinak smrtelné a musejí se vždy vracet do nicoty, i když jsou složeny z nejčistší části živlu a dožívají se proto několik set let.

Podobné spojení je spojení člověka s Bohem a Boha s člověkem, čímž je člověku umožněno vstoupit do Boží říše. Člověk, který není v Božské úmluvě, je také jen zvířetem. Bytostem živlů se po spojení s člověkem stává totéž, jako když člověk přijme Božskou úmluvu. Z toho vyplývá, že tyto bytosti s člověkem rády flirtují, namlouvají si ho, usilují o něj a jsou k němu důvěrné; chtějí být ve spolku s člověkem. Jedině tak obdrží věčnost a jejich děti získají sílu Adamova plodu. V dávné minulosti jejich Otcové, filosofové, když mluvili tváří v tvář s Bohem, stěžovali si mu na své neštěstí a Bůh, jehož milosrdenství je nezměrné, odhalil jim tuto možnost, jak i oni spojením s člověkem mohou dosáhnout nesmrtelnosti, podobně jako člověk spojením s Bohem. Veškeré stupně vědomí jsou totiž silou působící na hmotu, a čím je vyšší úroveň vědomí, tím rychlejší a jemnější jsou vibrace. Zasvěcenec je středem velmi vysoké vibrace, protože má velmi vysoké vědomí a proto i všechny bytosti, které se s ním spojí, zvýší svou vlastní vibraci.

Nejblíže člověku jsou vodní lidé, proto svazek s nimi je nejčastější. Hovorné nymfy mluví řečí země, v níž žijí. Po nich jsou to lesní lidé, potom mužíčci z hory a pak zemní mužíčci. Ti však s člověkem málokdy uzavírají sňatek, spíše se mu zavazují službou. Bytosti ohně se s člověkem nespojují, ale mohou mu sloužit. Zemní mužíčci a ohniváci jsou spíše nakloněni duchům nežli tvorům. Lesní lidé nemluví, což neznamená, že mluvit neumí; jsou učenliví, obratní a zruční; jsou plaší, ostýchaví, nestálí a vrtkaví. Lidé z hory jsou menší, mají asi polovinu výšky člověka. Tvory ohně můžeme někdy uzřít  v podobě vznícených plamenů, v celé své podstatě a rouchu jsou dokonalým ohněm. Zjeví-li se, pak jsou z masa a krve, jsou však duchy rychlými a hbitými. U lidí nebydlí, protože tam nemají svůj oheň.

Mohou být obsednuti ďáblem, stejně jako člověk, který v nich pak zuří. Člověk se má pak před nimi od základu chránit, neboť mu mohou způsobit velkou újmu. Dříve lidé věděli, jak se mají chránit a jak s nimi komunikovat. Nemělo by nás překvapovat, že odhalované se zdá být tak neuvěřitelné. Bůh je strážcem nad přirozeností věcí a nic nenechává nehlídané. Gnómové a pygmejové hlídají poklady země. Poklady světa jsou rozděleny a nacházejí se v podobě kovů stříbra a zlata. Bytosti je střeží a chrání, aby nebyly nalezeny najednou, ale postupně. Jedni věci kovají a druzí hlídají. Když pomine oheň, následuje stráž zemních mužíčků do doby, než přijde čas jejich nalezení. Undiny jsou strážkyněmi velkých pokladů v moři, kde byly vytvořeny a opouštěny ohnivými lidmi.

Jsou ještě další dva druhy náležející ke generacím nymf a gnómů – jsou to obři a trpaslíci. Obři pocházejí z lesních lidí a trpaslíci z mužíčků z hor. Lesní lidé jsou tvorové plodící obry; když se spojí, vznikají obři. Obři a trpaslíci se objevují náhle, jsou zde a nenadále opět zmizí. Jsou to podobná monstra jako sirény pocházející z nymf a rodí se i stejným způsobem. Nemají moc odkázat své semeno, mezi sebou nejsou plodná. Původ bludiček je podobný, jsou monstry ohnivých bytostí. Nic nehlídají, ale oznamují blížící se lidské potíže a těžkosti. Kde jsou bludičky, hrozí krajině zkáza, záhuba, zničení. Rovněž obři oznamují do budoucna zkázu krajiny, velké bezpráví a příkoří. Trpaslíci ponejvíce ukazují na velkou chudobu národa, sirény přinášejí zkázu a příkoří od knížat, pánů, sekt a spolků.

Stvořitel chce mít vše v jednom bytí; co je proti, nechává padnout ke dnu. Když se tak má stát, přichází předzvěst v podobě bytostí, o nichž je psáno shora. Poslední největší příčina je nám skryta, ale až se bude blížit konec světa, potom se všechny bytosti projeví a objeví se od nejmenších po největší. Od první až do poslední bude známo, co znamená a proč a z jaké příčiny se zde nachází. Tak a podobně popisuje slavný lékař, přírodovědec a teozof Paracelsus přírodní duchy ve své knize, která byla vytištěna až 48 let po jeho smrti v roce 1589. Při tom autor neustále zdůrazňoval, že bytosti živlů nelze považovat za démony či ďábelské pokolení, neboť i ony mají původ v nepředstavitelné mnohotvárnosti Božího stvoření. Posouzení svého spisu připisuji době, ve které nezůstane nic skryto; a tak se také stane. Bůh projevuje svoje světlo proto, aby každý viděl, jak září.

Renesanční učenec Paracelsus žil na přelomu středověku a novověku. Napsal na 3 tisíce stran díla převážně odborného, polemického, úvah filozofických a teologických. To, co skutečně dělilo středověk od novověku, bylo prostředí dožívajícího feudalizmu a rodícího se kapitalismu. Nastávající společensko ekonomické změny vyúsťovaly na jedné straně v reformy nábožensko sociální a na straně druhé ve vědecké a kulturní proudy, shrnuté pod pojmem renesance. Reformační a sociální snahy se vyhrocovaly až v revoluční hnutí, jako např. husitské války v českých zemích a velké selské války v německých zemích. Obě hnutí, náboženské i renesanční stanula proti sobě a každá vynikající osobnost té doby musela se nějak vyrovnat s rozpory mezi nimi. Paracelsus snažil se, jako většina renesančních vědců, smířit náboženství s vědou a filozofií. Prosazoval nezávislost vědy na náboženství a církvi a zároveň neopominul žádnou příležitost, aby se nepokusil uvést v soulad své vědecké názory se zněním bible. Víra v poslání dávala mu pocit vnitřní svobody, sebedůvěru a jistotu a tím podivuhodný klid, přes jeho vášnivou s temperamentní povahu. Byl nenáviděn a štván z místa na místo lékaři a světskými i církevními pány, jelikož nebylo takřka oboru, který by podle něho nevyžadoval reformy.

Hodně cestoval na koni, voze i pěšky, pobyl v Portugalsku, Španělsku, Francii, Anglii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Dánsku, Švédsku, Polsku, Rusku, Itálii, Cařihradu, Alexandrii, v Uhrách, na Slovensku a Moravě. Všude působil jako svědomitý a obětavý lékař, vynikající učitel, filozof a kazatel. Byl vášnivým badatelem a mystikem, všechny své myšlenky ověřoval praxí. Nebyl jen na povrchu země, ale i pod ním. Viděl, jak se těží stříbro, železo, měď, síra i rumělka, pracoval v huti a poznal, jak se zpracovávají kovy. Nedožil se ani 50 let. Jako lékař prodělal válečná tažení, poznal hrůzy války zblízka, a proto ji nenáviděl. V tomto svém jediném životě žil tak intenzivně, nasbíral tolik zkušeností a předal tolik vědomostí, co obyčejný člověk za 80 životů!

Největší význam má jeho dílo přírodo-vědecko-lékařské; zvláštní zásluhy má svým učením a spisy o chirurgii. Ediktem Tourského koncilu z roku 1163 byly všechny chirurgické výkony přesunuty na bradýře, lazebníky, potulné ranhojiče, katy, kováře apod., tedy na lidi bez lékařského vzdělání. Církev se hrozila styku s krví. Tito lidé patřili k opovrhovaným členům společnosti, kdežto učení doktoři měli postavení rytířů; neprováděli však chirurgické výkony, aby se neznečistili krví.   Doktoři byli tehdy nejednou současně i duchovními, na které se zákaz církve v plné míře vztahoval; např. arcibiskup Arnošt z Pardubic i arcibiskup Albík z Uničova byli lékaři. Paracelsus, který ovládal ranhojičství, tím, že prováděl chirurgické výkony, vyvolal hněv univerzitních kolegů jako rebel opovrhující ctihodnou tradicí.

Považoval lékařství za nejvyšší poslání, které bylo člověku svěřeno. Každý lékař má mít bohatou zkušenost, nejen znalost toho, co je v knihách. Nemocní mají být jeho knihou, ti ho nezavedou na scestí. Je třeba učit se ze zkušenosti lidí, neboť kdo všechno zná? Nemoci putují sem a tam a nezůstávají na jednom místě. Nečekaně přijde případ jako bílý havran a zahanbí všechny knihy. Učit se je třeba denně a bez ustání. Spisy se zkoumají skrze písmena – kdo chce prozkoumat přírodu, musí nohama a rukama prošlapat její knihy, z vlastní hlavy se člověk medicíně nemůže naučit. Přesvědčení, že na každou nemoc je lék, pramenil z jeho antropocentrického pojetí světa: Vše bylo stvořeno pro člověka, jenž je středem nebe i země; ale při tom žádné vědění a dovednosti nebyly dány člověku, aby nechovaly v sobě nutnost dovršení lidskou prací a úsilím. Když byl jmenován městským lékařem v Basileji, žádal, aby byla zavedena řádná lékárenská taxa, kontrola surovin a zkoušky pro lékárníky a jejich pomocníky, a aby bylo odstraněno nepoctivé spolčování lékařů s lékárníky. Jak vidno, i v dřívějších dobách bylo třeba z vlastních řad vystoupit na ochranu nemocných, stejně jako je tomu zapotřebí dnes.

Lidské choroby slavný středověký lékař a Rosikrucián Paracelsus rozdělil na pět druhů a sice:

a) Choroby, jejichž příčinou je astrální tělo anebo kde chorobu způsobily astrální vlivy.

b) Choroby vzniklé znečišťováním těla jedovatými látkami nebo podnebím.

c) Choroby vzniklé osobními vlastnostmi, tedy takové, které si člověk přivodil např. nezřízeným životem.

d) Choroby, které byly vyvolány magicky, čili očarováním.

e) Choroby vzniklé z dopouštění božího, čili karmou neboli osudem.

Svými názory na majetek provokoval nenávist mocných světských i církevních pánů. Hlásal, že půdu mají vlastnit všichni ve stejné míře a má-li kdo více, má o to více rozdávat. Kdo chce vládnout, musí vidět do srdcí lidí a dle toho jednat. Nevidí-li do srdcí lidu, vládne s chybami a potížemi a škodí své zemi. Ještě za života byl pro svou osobitost a lékařský věhlas velkou postavou opředenou pověstmi, které ho přežily po staletí. Měl lásku, obdiv a důvěru prostého lidu. Poznal, že dokonalost křesťanského a věčného života přebývá mezi prostými lidmi, venkovany; druzí ji neznají. Dokonce ještě v 19.stol v době cholery putovali k jeho hrobu lidé a prosili o pomoc ve svém utrpení.

Dospěl k přesvědčení o jednotě světa: makrokosmos a mikrokosmos jsou jednotné. Paracelsovy spisy byly v Čechách a na Moravě značně rozšířeny. Též v majetku císaře Rudolfa II. v Praze byly uloženy; několik rukopisných sbírek bylo zhotoveno pro Petra Voka z Rožmberka; Vratislav z Pernštejna vlastnil jeden z olomouckých tisků. Od dvorských učenců se pak Paracelsovo učení dostalo mezi lid. Paracelsova řeč byla drsná, ale současně svědčila o čistotě jeho srdce, neboť nikde v jeho spisech nenajdeme ani stín oplzlosti či náznak dvojsmyslnosti, ačkoli v 16. století nebyla o ně nouze. Přestože již v dětství osiřel, uchoval si představu matky jako něco posvátného a vznešeného. Sám rodinu nezaložil. V závěti poručil svou duši Bohu. Téměř všechen majetek odkázal chudým a potřebným města Solnohradu.

Bouřlivý, strastiplný, ale při tom všem nesmírně plodný život Paracelsův, vyplněný statečným, obětavým a neustálým zápasem o poznání, nelekající se žádných překážek a nedbající osobního hmotného prospěchu. Většinou žil v chudobě, mnohdy i v bídě, avšak nezištně pomáhal všem, kteří jeho pomoc potřebovali. Jeho pojetí života, jako dovršení všech věcí lidskou prací ke všeobecnému prospěchu, jsou světlem, které září z minulosti bezmála půl tisícileté až do našich časů.

Moudra, vybraná z učení a života Paracelsova:

· Musíme léčit nemocný organizmus a ne příznaky nemoci: asi jakoby někdo viděl slzy a nezajímal ho smutek, který je jejich příčinou; slunce svítí na celý svět a taktéž má činit lék v lidském těle; kdo léčí jen jeden orgán, utíká před sluncem, bloudí v tmách. Léčení má být kauzální, tj. zaměřeno na příčinu a ne na příznaky.

· Každá země má své léky a kde Bůh přikázal člověku žít, tam pro něho uchystal nejen jídlo a pití, nýbrž také pomoc proti jeho nemocem; všechny louky, lesy a hory jsou lékárny boží. Naše léky musí být potravinami a naše potraviny zase léky.

· Každý lék a každá bylina má v sobě duši čili esenci, které vděčí za svůj účinek; duše vína je silnější než víno samo – spiritus vini.

· Bůh ve své milostivosti sesílá nemocnému dobrého lékaře, aby ho vyléčil, nebo je-li taková jeho vůle - špatného, který nepomůže. I ten nejznamenitější lékař nedokáže nic proti Jeho vůli, ani neulehčí nemocnému, jestliže tak nepřikáže Stvořitel. Boží vůle vybírá pro nemocného dobrého či špatného lékaře.

· Věděl, že bolest přináší uzdravení.

· Pseudovědci jsou podle něj ti, kdož nevěnují pozornost spojitosti mezi věcmi viditelnými a skrytými. Kdo spatří vítr? Nikdo. Tak jako je dům postaven podle určitého plánu, tak také existuje plán přírody. Dokud je plán ve stavitelově hlavě, nevíš o něm nic, poznáš jej, až je dům vybudován. Stejně je tomu s přírodou; pozoruj, jak je vystavena a spatříš její plán. Ale pohlížej na něj celkově, ne jenom na pouhá okna, dveře…

· Co jiného je štěstí, nežli žít v souladu se zákony přírody. A co jiného je neštěstí, než protivit se řádu přírody?

· Síly přírody a lumen naturae a lumen Dei jsou nedostupné těm, kteří se do nich nedovedou zahloubat. O svou vnitřní zahradu musíš pečovat. Koho zcela pohlcují každodenní světské záležitosti, ten svět vcelku nespatří. Zaspí, co je věčné a nejdůležitější. Proč se vůbec narodil, jestliže z něho má odejít jako slepec?

· Dokud Adam přebýval v ráji, nepotřeboval lumen naturae, světlo přírody. Žil v Bohu a to mu stačilo. V okamžiku, kdy byl odtud vypuzen a odsouzen k práci vlastních rukou, musel být obdařen rozumem a soudností. Jinak by nedovedl využívat dobrodiní přírody.

· Světlo přírody a světlo víry – jak horoucně toužil sloužit jim oběma. Nosil je v sobě jako dva poklady. Což není Bohu milé, když člověk poznává hloubku jeho děl? Existují na tomto světě dvě moudrosti. Jedna je věčná, druhá smrtelná a dočasná. Jedna vyplývá z lumen Dei, druhá z lumen naturae. Jedna je bezchybná, druhá může být dobrá nebo špatná – to, co je dobré, tíhne k věčnému, a co je špatné, k zatracenému.

· Lidé si myslí, že smrt přichází zvenčí, ale to není pravda, ona vyrůstá v nás samých; roste vším, co člověk ztrácí, vším, co vytrpěl a čeho nemohl dosáhnout; hromadí se v nás hroby našich drahých, hroby vyhaslých vášní a ztracených nadějí; je v nás stále víc hřbitova, až nakonec už na něm není místo; za mlada byl pro ně svět nevyčerpatelný ve svých pokladech, ale teď nemá nic, co by dal. A to právě je smrt.

· Až nebude na světě žádný zločin a zločiny nebudou, až nebudou ani bohatí ani chudí, ani páni ani sluhové, ani knížata ani nevolníci, ani učenci a zaostalí – až všichni budou upřímně sloužit Bohu a všichni si budou před ním rovni.

· Neshromažďuj žádné poklady, stejně je sežerou červi. Nezaměřuj svou práci k bohatství, ale omez se na denní chléb, pak budeš blažen a bude ti dobře. Pak nebudeš krást, neb krade se jen pro bohatství, a aby se člověk živil v lenosti.

· Rozklad je počátkem všeho vzniku, proměňuje formu a obsah, síly a výtečnosti přírody. Rozklad je rodičkou nových věcí. Znovuzrozením a vzkříšením skrze něj vznikají věci v tisícinásobném zdokonalení.

· Moudrý má moc a vládu nad hvězdami a ne hvězdy nad ním.

· Nikoli růženec, nikoli obraz mají řídit modlitbu, nýbrž srdce. Pravá víra nepotřebuje prostředníky.

· Pravá pokora se jmenuje naděje; tři největší poklady člověka jsou: víra, naděje a láska.

· Hmota je toliko forma, v níž se duch zjevuje a jako každá forma pouze nedokonale vyjadřuje svůj obsah; duch je dokonalý. Dokonalosti lze dosáhnout jedině vysvobozením ducha z poutajících ho forem. Dvojnost ducha a hmoty způsobuje, že jsou si protichůdné, ale zároveň těsně na sobě závislé.

· I ten nejlepší učitel dokáže málo, chybí-li žákovi vytrvalost.

· Rod mudrců se těší jinému štěstí, nežli obyčejní lidé – oni vidí pomíjejícnost a bezvýznamnost dočasných darů a dovedou ocenit to, co je věčné.

· Opravdová svoboda je v člověku samém; člověk má tolik svobody, kolik se jí vejde do jeho vlastního srdce.

· Tělo se rozpadne, duše je věčná. Proč tedy stále myslet na potřeby bídného těla a tak málo na věčnou duši?

· Čas věci táhne a ty musíš následovat, musíš mířit tam, kam tě čas vede. Nemá smysl stanovit věci jako pro věčnost. Věci se vynořují z času a nikdo je nemůže nad čas povznést; času je podřízen každý. Zákony lidské musí odpovídat požadavkům své doby, jedny musí být rušeny, a nové ustanoveny.

Pro mudrce starověku byly základním prvkem v říši přírody živly. Skřítkové, rusalky, víly a ohniváci – dnešní člověk tyto bytosti zná už jen z pohádek a pověstí. Stále dominantnější lidský rozum je po celá staletí vytěsňoval do oblastí nereálna. Citliví lidé všech dob, žijící v harmonii s přírodou, byli a jsou však schopni je vnímat, stejně tak jako lidé duchovně probuzení a jasnovidní, jako proroci a avatarové. Mojžíš, jeden z proroků Země – vlny Rudého moře podrobily se jeho vůli a vodstvo se rozestoupilo; přikázal Mojžíš upoutaným duchům kamene, oni porozuměli a byli činní podle jeho jím poznané vůle a voda vyprýštila ze skály.

Nastává čas, kdy tyto bytosti chtějí být člověkem vnímány jako reálné a brány vážně, neboť odpovídají za energetické procesy v přírodě a za pocitové vztahy v přírodních říších, včetně světa zvířat a lidí. Lidské vědomí v době přítomné evoluce představuje na Zemi rozhodující řídící sílu. Elementární svět nechal člověk sestoupit do nevědomí, proto se musel svět těchto bytostí stáhnout do ústraní. Kvůli tomuto naprostému zapomenutí třeba na svět gnómů, ačkoli horníci vědí své, připadá lidem země jako hrouda neinteligentní hmoty. Tento stav je zvlášť citlivými lidmi pociťován jako zasněný spánek elementárních bytostí – projevuje se v pohádkách jako Šípková Růženka či Sněhurka, která před lidmi našla útočiště právě u trpaslíků. Nebude tomu tak stále, přijde nová generace lidí, kteří tuto jemně hmotnou rovinu Země znovu objeví, očistí a budou ctít. Elementární bytosti opustí svůj exil a společně s lidmi promění Zemi ve společném tvůrčím snažení v rajskou zahradu.

Elementární bytosti existují současně na 2 rovinách bytí: jejich tělo není tak materializováno jako u člověka. Kromě toho mají vědomí, které sídlí na emocionální rovině a nikoli na mentální, jako u člověka. Proto je člověk nemůže dostihnout svými myšlenkami a rozumem, nýbrž jen prostřednictvím citů a pocitů. Schopnost navázat kontakt s elementárním světem byla v průběhu minulých staletí u většiny lidí vytěsněna z běžného vědomí a zapomenuta. Avšak i v naší současnosti jsou lidé, kteří spolupracují se světem bytostí živlů. Jak tato schopnost souvisí s výstavbou vnitřních těl člověka a proč lidé dříve byli schopni se světem elementárních bytostí komunikovat, dnes jen vzácně, avšak v budoucnu opět budou moci, o tom více si povíme ve 3. dílu knihy.

Evoluce zvířat, stejně jako lidí je kosmickou hostující školou a hrou na planetě Zemi. Naproti tomu rostliny jsou bytosti Země a ve svém růstu jsou přímo závislé na spolupůsobení elementárních bytostí, které jim propůjčují svou úroveň vědomí. Každá rostlina nabízí bytosti živlu své fyzické tělo jako příležitost dostat se do kontaktu s materiální rovinou a sloužit. Prostřednictvím svého fyzického těla poskytuje strom živlové bytosti možnost, aby získala zkušenost s hmotou. Protislužbou nabízí stromový faun své vědomí, s jehož pomocí může strom harmonicky vrůstat do svého okolí. Předivo sil živlové bytosti předchází zřejmě růstu větví i kořenů a směřuje je tak vhodným směrem. Faun vlastní relativně samostatnou inteligencí neustále sleduje okolí svého stromu nad i pod zemí a v dokonalém souladu vede utváření stromu. Protože elementární bytosti nevlastní svobodnou vůli, nýbrž působí jako součást přírody, nemůže faun svou pupeční šňůru odpojit, dokud jeho strom žije, dokud v jeho kořenech spočívá život.

Zemědělským hospodařením jsou síly země trvale odčerpávány, avšak interakcí elementárních bytostí jsou opět vyrovnávány. Křoviny rámující pole ve zdravé agrární krajině způsobují, že se krajina skládá z polarizovaných silových polí, podobných šachovnici. Výměna obou energetických pólů děje se uprostřed pole – v jednom rohu křoví mají své ohnisko samčí skřítkové, ve druhém rohu samičí. Jejich aktivita odehrává se jako vzájemná výměna mezi namodralým jinovým a načervenalým jangovým silovým vlněním, vycházejícím střídavě z jednoho a druhého ohniska a mísícím se a hravě  se proplétajícím v oblasti pole. Díky této interakci elementárních bytostí spojených s křovinami, zachovává si kraj zcela přirozeně svou úrodnost. Do hry se zapojují i gnómové, jejichž úkolem je udržovat úrodnost země.

V případě, že se křoví pro strojní obdělávání vymýtí, automaticky zaniknou i energetická ohniska živlových bytostí a jejich blahodárná činnost bude v krajině víc a víc vymírat, pole budou víc a víc neúrodná. Narušení krajiny má bolestný účinek i na elementární bytosti. Dochází zároveň ke ztrátě celistvosti evoluce elementárních bytostí, které už nemohou nerušeně vykonávat svou službu prostředníka mezi duševní (pocitovou), energetickou a fyzickou rovinou krajiny. Tak jako jsou akupunkturní body na chodidle člověka ve spojení se všemi orgány těla, tak jsou i silová místa v krajině spojena s dalšími silovými ohnisky a zdroji celé oblasti.

Lidé obecně mají svá srdce téměř uzavřená a dávají lásku sotva jen sobě navzájem. V důsledku toho je málo lásky i mimo lidské společenství. Pro národ víl je to příznačný problém, protože tyto bytosti dokážou ze sil lásky splétat radostnou povznášející psychickou atmosféru každé lokality. Od lidí se očekává, že výměnou za síly života, jež jim dává příroda, poskytnou lásku svých srdcí. My lidé máme schopnost být kosmickými stroji na výrobu lásky, avšak egocentricky tok lásky zadržujeme.

Řád elementárního světa. S tak zvaným honem na čarodějnice bylo rozdělení neviditelného světa na pól démonů a na pól světla proměněno ve skutek. Elementární bytosti se při tomto necitelném a nespravedlivém rozdělení, spolu s jasnovidnými a s přírodními silami spjatými s lidmi jako oběťmi pronásledování, ocitly na démonické straně křesťansko-dualistické představy světa. K systematické snaze o jejich opětovné začlenění do integrálního světového řádu došlo teprve na přelomu 19. a 20. století. Rudolf Steiner ve svých přednáškách představil 7stupňový hierarchicky uspořádaný model, v němž mají přírodní duchové své místo stejně jako bytosti andělské. Ze současných autorů svět elementárních bytostí a svou spolupráci s nimi poutavě popisuje slovinský autor Marko Pogačnik. V 1. rovině jsou přírodní duchové, kteří slouží jako stavitelé v pevné, kapalné a plynné oblasti přírody. Nad nimi ve 2. rovině vývojového cyklu stojí duchové cyklů, kteří řídí a dirigují vše, co se děje v rytmickém sledu a opakování. Poslání bytostí 3. roviny spočívá v naplňování přírodních světů smyslem jejich bytí – vílí královna jako bytost patřící k nejvyššímu vývojovému stupni elementárních bytostí vzdušného živlu. Vstup na 4. rovinu hierarchie zařazuje tyto bytosti mezi anděly.

Řád elementárních bytostí zemního živlu: 1. úroveň rozvoje: elfové, skřítkové, faunové, gnómové, koboldi. 2. úroveň: Milující Stařena a Starý Mudrc.  3. úroveň: Pan.  Veškerá moudrost, která je výsledkem životních zkušeností nesčetných bytostí Země, se usazuje v kostech Země, v hornině. To je ten pravý poklad Země, kterého je správcem Starý Mudrc. Jeho rod má za úkol tyto poklady střežit, má k nim neomezený přístup. Svým umístěním vždy na jedné z rozhodujících silových ohnisek krajiny soustřeďuje na dotyčném místě vzory moudrosti určité lokality. Z tohoto pramene mohou elementární bytosti dané oblasti čerpat rozhodující vzory podob pro svoje dílo. Každý tvar je výrazem zemního živlu.

Soustřeďovat sílu lásky je posláním Milující Stařeny. Tím je míněna láska Země, bohyně Gáji, která se dostává každému stvoření této planety bez výjimky. Pramen lásky udržovaný koncentrací této bytosti je stále k dispozici každé elementární bytosti. Svou vznešenou službu v přírodě vykonává Pan společně se ženskými bytostmi stejné úrovně, a sice s dévou místa či rusalčí královnou.

Elementární bytosti vzdušného živlu: 1. úroveň duchové rovnováhy, sylfy a víly  2. úroveň: lesní víly, rostlinné a prostorové víly  3. obřadní déva, déva místa a déva mistryně. Pojem déva pochází z hinduistické představy světa a byl převzat jako výraz pro vedoucí inteligenci v přírodních říších, kterou je označována zářivá bytost. Tato mistrovská inteligence učí své mladší kolegyně, tvoří na určitých úrovních procesu Stvoření most mezi neviditelnými kreativními impulsy, vzory a myšlenkami a jejich uskutečněním ve hmotě. Má co dělat i s vlivem Luny na růst rostlin. Sedlák tělem i duší v dřívějších časech podřídil se intuitivně tradičnímu vedení přírodních bytostí, v nitru naslouchal jejich volání. Když se řídíme biodynamickým kalendářem, poznáváme, že jisté dny ba i někdy hodiny jsou nejvhodnější k setí či výsadbě a jiné ke hnojení, pletí, sklizni, zavařování, kopání studně, stavění cest, kácení dříví, vyhánění dobytka na pastvu apod. To vše dříve lidé znali a řídili se tím. Byli součástí přírody a žili v souladu s přírodou a jejími zákony.

Vílí bytosti jsou těmi duchy, kteří koordinují životní pochody mezi nebem a zemí. Rytmy hvězd a planet se odrážejí v jejich vědomí a uvádějí je do určité extáze, kterou převádějí na okolní svět a tím zároveň otiskují všem živým organizmům kosmické hodiny do jejich podvědomí či do probuzeného vědomí.

Elementární bytosti vodního živlu: 1. úroveň, duchové rovnováhy: vodníci, vodní žínky, mořské panny  2. rusalky pramenů, lužních lokalit apod. 3. krajinná rusalka, královna rusalek.  Vodní žínky tradičně oživují prameny, řeky, močály. Tancem rozvádějí po krajině životní sílu vody, jinovou. Rusalky propůjčují řece, jezeru svou individualitu. Obzvláště krásné jsou rusalky pramenů, doprovázející zrod vody z nitra Země. Často ze svého místa utvoří zdroj zdraví a požehnání, jsou pak dárkyněmi božího požehnání. Po tisíciletí udržovali naši předkové tradici čištění studánek zjara, žili v harmonii s přírodou a byli zdraví, na rozdíl od naší technické civilizace.

Elementární bytosti ohně: 1. duchové zemského středu  2. duchové zrání a proměny  3. duchové světla. Co Zemi určuje v jejím nejhlubším bytí, je živel ohně se svou obrovskou životní silou. Mezi elementárními bytostmi jsou nejstarší a tudíž nejvíce vyvinuté, co se vědomí týče. Oheň je natolik jemný živel, že proniká všechny ostatní, má jemnější substancialitu než vzduch. Teplo nebo světlo je stav, kdy materiálno počíná být duchovnem. V duchovní vědě tvořil oheň most mezi vnějším hmotnem a vnitřní duševností. Oheň je branou, jíž pronikáme zvenku dovnitř. Člověk cítí svůj vnitřní tepelný stav, vnímá vnější i vnitřní stránku tohoto živlu.

Podle zákona polarity nic na tomto světě nevzniká jednostranně, má vždy rub a líc: při hoření vzniká jak světlo, tak kouř. Oheň se diferencuje, rozděluje. Světlo otevírá cestu do nadsmyslové úrovně bytí, do hmotného světla proniká kouř. Pomocí světla vidíme předměty, které jsou pevné, tekuté a vzdušné, samo světlo ale nevidíme. Světlo činí sice vše viditelné, ale samo o sobě je neviditelné. Obecně dle zákona analogie pokaždé, když někde ve vesmíru nastává povznesení, musí na druhé straně nastat snížení, aby bylo zjednáno přiměřené vyrovnání. Přeneseně do procesu evoluce: kde se vyvíjejí bytosti, tam jsou jedny, které postupují vpřed a druhé, které zůstávají pozadu.

Určité bytosti světla, dévy, se podílejí na tom, že chaosu chvění byla propůjčena podoba hudby. U pravé nohy houslisty ponořeného do univerzálních tónových vzorů Bachovy hudby spatřil jsem mužíčka, sahajícího mu po kolena. Synchronně s rytmy hudby provozoval vlastní virtuózní hru s prsty svých rukou. Všiml jsem si tenkého světelného vlákna vedoucího od svižně se pohybujících rukou spoluhráče nahoru až k ohnisku vysoko nad katedrálou, kde jsem si uvědomil geometricky uspořádanou skupinu tančících vílích bytostí, hudebních múz. Jejich tanec byl naladěn na pohyby mužíčkových rukou a na rytmy hudby – pohyby rukou byly srovnatelné s pohyby přadleny: světelné vlákno bylo energetickým přívodem kosmických pravzorů, hudbou sfér, odpovídajících právě zaznívající hudbě, což bylo prostorově znázorněno tancem hudebních múz. Úkolem mužíčka bylo spřádat dohromady klubko vibrací vyvěrajících z hudebního nástroje a duchovní pravzory dotyčné hudby, přiváděné světelným vláknem. Tím byl vystaven most, umožňující vícedimenzionální prožitek hudby, která tvůrčím, harmonizujícím a očišťujícím způsobem působí na tělo, duši a ducha posluchače i jeho okolí, ba i na celý svět jako celek.

Více viz: Elementární bytosti od M.Pogačnika; všechny ukázky z této knihy jsou zde označeny *.

Každá ze tří evolučních rovin elementárních bytostí má ještě vlastní členění. Spolupráci všech úrovní lze pochopit na příklad u dubu: a) spodní rovina je fyzikální vtělení, které spolu s vitální energií organizmu tvoří vlastní rostlinu  b) vyšší rovinu bytí představuje vědomí rostliny s Panem jako centrem a s rytmicky přistupujícími bytostmi vody (klíčení), vzduchu (rozvinutí květů), ohně (zrání plodů)  c) nad tím se nachází na rovině duše déva odpovídající druhu dubu. Rostlina tedy sama o sobě zahrnuje rovinu hmotného vtělení, lidem tělesnými smysly viditelnou. Roviny srovnatelné s rovinou vědomí a duše získává rostlina prostřednictvím bytostí živlů. Existuje ještě rovina vyšší, pro strom představuje zřejmě tu nejvyšší, něco jako rovina vyššího Já či božského Já stromu; je zastoupena andělem dubového pravzoru, střežícím praobraz duchovní kvality. Z něho se vyvinuly všechny druhy dubů na Zemi. Tento archetyp lze vnímat jako určitý vibrační vzorec. Každý tvor má svůj určitý duchovní vzorec, archetyp, číselně vyjádřitelný. Vzpomeňme na Pythagora: číslo jako kořen, jako stavební kámen tvoření.

Je třeba chránit stromy a větve rostoucí v neobvyklých tvarech, neboť mohou představovat elementárními bytostmi utvářená ohniska či kosmogramy místa. Krajinu si lze představit i jako jeden veliký, vše zahrnující prostor přírodního chrámu, v němž mají své místo živlové bytosti všech druhů a stupňů vývoje. Tyto bytosti emocionální dimenze vytvářejí v krajině most, s jehož pomocí jsou božské impulsy převáděny z krajinných chrámů do energeticko a geologicko biologických krajinných struktur. Díky této emocionální dimenzi elementárních bytostí se můžeme potěšit nekonečnou krásou a reálnou materiálností krajiny a využít ji pro svůj vlastní rozvoj.

Krajinný chrám jako duše určitého kraje se vyjadřuje v podobě silové struktury. Vykazuje vždy geometrickou trojčlennost vztahující se na tři aspekty Bohyně: celostní, kreativní a aspekt proměny. S potlačením ženského aspektu Božství byly také vymazány vzpomínky na krajinné chrámy jako výraz konkrétního projevu Bohyně v krajině. Vědění o významu jednotlivých míst se ještě dlouho zachovalo, zatímco vědomí o celkových souvislostech uvnitř krajinných chrámů se vytratilo. Na příklad vysoušením, čili obrácením dřívějšího jinového stavu stala se jangová energie převládající energií, aniž by někdo myslel na to, jak silně vyvinuté jangové body v jejich intenzitě přiměřeně utlumit. Bolestivý účinek má na svět elementárních bytostí narušení krajiny a potlačení struktury krajinných chrámů. Dochází ke zjevné ztrátě celistvosti evoluce elementárních bytostí, které pak už nemohou nerušeně vykonávat svou službu prostředníka mezi mentální, duševní a fyzickou úrovní krajiny.

Jeskyně v posvátné hoře. Byl jsem veden skrze zástupy permoníků ke trůnu krále. Jeho oči byly plny hlubokého žalu. Královna byla nemocná od doby, kdy lidé na zemi vyhnali Bohyni ze svého středu. Sněhurka narozená ve třech barvách Bohyně bílé, rudé a černé,  představuje Bohyni, která byla agresí patriarchální kultury vyhnána z vědomí lidstva. Kde jinde mohla najít útočiště, nežli u 7 trpaslíků? Na rovině lidské došlo ke zmizení Bohyně, na rovině přírodní inteligence nikoli. Skřítkové a jejich spojenci se tedy ujali vytváření díla, za které je vlastně zodpovědný člověk. Hluboce jsem se zastyděl za selhání lidského pokolení a pociťoval jsem nekonečnou vděčnost vůči všem bytostem elementárního světa, které tak láskyplně střeží to, co my lidé svévolně ničíme.*

V otevřené krajině lze prostory přírodních chrámů poznat podle jejich vyzařování a vznešené krásy nebo podle obzvláště umělecky přirozené podoby kamenů, stromů. Objevují se ve spojení s energetickými centry krajiny na vitálně energetické a duševně duchovní úrovni. Prostory přírodních chrámů, které byly začleněny do parků 18. a 19. století přežily i v rámci městské aglomerace: Cecilienhof, Kesington Gardens. V Praze je to  Stromovka, Průhonický park a mnohé jiné, máme jich v Českých zemích požehnaně. Však o kráse přírody hovoří i česká státní hymna – naprosto nic není náhoda.

Na severním břehu Rýna v Kostnici stojí obrovský červenolistý buk, jehož větve se sklánějí k zemi a na jednom místě vytvářejí víru podobné prostorové formy. Pohrouží-li se člověk svým vyšším vědomím do těchto prostor, vstoupí do kontaktu s elementárními bytostmi různých rovin. Je to tzv. vílí strom, který se dá poznat podle vílích kosmogramů. Tyto stromy musíme za všech okolností chránit, říká se jim královské. *

Více jak sto let starou lípu člověk seřezal až do poslední větve. Přistoupil jsem ke kmeni stromu, zlehka přiložil dlaně na kůru kmene, abych vytvořil kontaktní body pro rozhovor. Po té jsem otevřel své emocionální vědomí vysláním silného citu lásky. Tak vznikl energetický most, po kterém mohl proudit rozhovor s bytostí stromu. Do mého vědomí pronikl s neslýchanou prudkostí obraz ukřižovaného obra, zažívajícího strašná muka. Trhavými pohyby se zas a znova vzpínal, aby se v příštím okamžiku zhroutil, za opakovaného velkého utrpení. Obrovské kořeny vysílaly vzhůru silný proud vitální síly, stromu chyběla koruna, která by jej mohla přijmout. Silový proud se tedy pokaždé zhroutil. Situace, v níž se týraný faun nacházel, podobala se situaci ukřižovaného. Faun nemohl svou pupeční šňůru odpojit, dokud jeho strom žil. *

Jednou jsem pozoroval, jak jeden růžový elf a maličká víla spojují své úsilí, aby dali vzniknout květu růže, vypadalo to jako při porodu. Elf vytáčel z nitra rostlinky a víla se vznášela v prostoru a zastávala úlohu porodní báby. Pečlivě vytahovala jednotlivé květní plátky ven a prostírala je v souladu s pravzorem růže. *

Naši nejvyšší ochranu zasluhuje naše stále krásná, i když těžkým zkouškám vystavená příroda. Je třeba mít neustále na paměti, že bez techniky se lidstvo obešlo a obejde, ale bez zdravé země, vzduchu a vody ne! Je třeba vědět, že o devastaci přírody usilují negativní síly působící přes určité lidi vědomě; lidi mající obdobné vnitřní vibrace zkázy, negace a ničení, podvědomě ale i vědomě ničí a škodí všemu a všem. Je to onen odvěký boj dobra a zla; vždy na Zemi byl, je a bude, dokud bude v myslích a srdcích lidí. Sebe je třeba měnit, ne vnější svět, ten je jen reakcí vnějšího na vnitřní.

Při parkových úpravách by se mělo dbát, aby zůstalo nedotčeno několik ostrůvků divočiny. Elementární bytosti dávají kromě přírodních chrámů přednost zplanělým lokalitám daleko od cest. Duchové přírody potřebují místa ponechaná v přirozeném stavu, kam se mohou uchylovat a odkud mohou proudit za svými úkoly do užitkové části zahrady. Ještě staří Řekové, kteří měli více zkušeností a vědomostí o neviditelných bytostech a jejich světech, nechávali vždy části své zahrady zplanělé. V jejich zahradách nesměl chybět divoký kout, posvátné zákoutí, v němž mohli elementární bytosti zregenerovat.

Země, Gája, je živou bytostí, ona nás hostí na svém povrchu, respektive ve svém třídimenzionálním stavu vědomí. Co jsou pro člověka kosti, to jsou pro Matku Zemi hory a horniny, co jsou pro člověka cévy a žíly, to jsou pro Zemi studánky, potůčky a řeky, lesy a porosty zadržují vodu, čistí vzduch apod. A teď nechť si každý promítne, jak člověk a lidská společnost Zemi bez rozumu a bez soucitu ničí a špičky této civilizace více a více devastují přírodní přirozené prostředí člověka, přírodu, Matku Zemi. A proč? Pro stále větší zisk jen malé hrstky lidí a pro stále větší ztrátu většiny obyvatel i jiných bytostí planety. Jak obludné, když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu, než jaký je uměle neustále člověku vnucován masmédii všeho druhu. Každý sám u sebe měl by začít, uvědomit si všechny souvislosti, změnit své myšlení a konat už jen ve prospěch Země a její přírody a tím i ve prospěch evoluce lidí. Každý může změnit byť jen malý kout přírody kolem sebe v rajskou zahradu s přírodním koutkem pro bytosti živlů.

Když nejde člověk tou správnou cestou životem, staví se mu do cesty překážky v podobě nemocí, úrazů a ztrát všeho druhu, včetně nepřízně počasí. Když chybuje celá civilizace, je analogicky bržděna v nesprávně nastoupené cestě epidemiemi, pandemiemi, novými nemocemi, alergiemi, neplodností, rozpadem toho, co je základem celé společnosti: rodiny a dalšími katastrofami a neštěstími všeho druhu, včetně nepřízně počasí a živlových událostí, jako reakcí na vadnou lidskou činnost a myšlení. Neboť vnější je jen zrcadlem, projevem vnitřního. Jakmile si člověk vytvoří harmonii a mír sám v sobě a se sebou, promítne se to i do jeho vnějšího prostředí. Kdo škodí přírodě a evoluci člověka, včetně evoluce jiných bytostí, tomu se nemoci a katastrofy nevyhnou, budou přicházet častěji a důrazněji. Nic není náhoda, nic se neděje náhodně, lidstvo je varováno. Svou negativní karmu bude muset každý jednou vyrovnat a to v té říši, kde škodil. Kdo to pochopí, zařídí se podle toho.

S pomocí vysoce vyvinutých učitelů ze svého středu, elementární bytosti instinktivně chápou, proč lidstvo tak zabředlo do egocentrických iluzí, proč tak nehorázným způsobem zachází s přírodou a chtějí náš proces učení i nadále dle svých sil podporovat. Kruté překážky, které lidé staví do cesty přírodním bytostem, jsou výzvou pro odvážné elementární bytosti k tomu, aby podstoupili konfrontaci s neznámými obtížemi a urychlili tak svůj růst a přes to vše si zachovali svou základní vibraci: vibraci milující radosti. Naši cestu určení respektují a pokoušejí se, jakmile je jim k tomu nabídnuta sebemenší příležitost, naši tvůrčí činnost následovat.

Prostí gnómové oživují vrstvy horniny, nejprve jako jiskérky světla se na své cestě, jejíž podstatou je služba, vyvíjejí v permoníky podílející se na vzniku rudných ložisek. Přes procesy tavení a kování vyvinuli se v podobě skřítků až ke službě v řemeslných dílnách, např. v kovárnách. Když pak člověk přeložil zpracování kovů do továrních hal, snažila se popsaná linie přírodních duchů sledovat i tuto pro ně obtížnou cestu. . ukázali mi svůj vibrační tvar přizpůsobený tvarům kloubů a os v přehledném řízení a podvozku aut.*

My lidé jsme na omylu, když se domníváme, že hmotný svět je samozřejmou daností, kterou lze bez omezení využívat i zneužívat a měnit dle našich egoistických přání. Aby mohlo ke změnám dojít, musí se činit velký zástup rozličných elementárních bytostí a neustále se starat, aby náš svět dostával své dynamické tvary podle kosmických pravzorů. Patriarchální boj o moc nastolil ničivou sílu analytického rozumu za současného potlačování citové stránky člověka a způsobil tím tragedii lidí v mnoha směrech, včetně odcizení člověka světu přírodních bytostí.

Radost z díla, s níž dříve řemeslníci pracovali, byla výrazem vnitřního naplnění, jaké člověk pociťuje, je-li jeho dílo i nářadí, které používá, oživeno působením elementárních duchů. Dnes jsme schopni vytvořit vše, co si člověk zamane. Avšak naše současné dílo postrádá onu hloubku vícedimenzionality a krásy spolu s radostí, která by nás spojovala s celkem a mírem Univerza i mírem naší duše. Extrémní citový chlad naší výlučně rozumové a vyráběné produkce, spojený s naprostým popřením a ignorací existence elementární inteligence přírody způsobuje, že bytosti živlů nemohou naši práci sledovat a tím ani naše dílo oživovat. Co takto vzniká, je v podstatě mrtvé, postrádá hloubku vícedimenzionality a může se snadno obrátit proti člověku i přírodě.

V jídelně hostince starodávně zařízené plápolal oheň. Podle starých pověstí musela v takovém prostředí přebývat elementární bytost zemního živlu a také ano, seděla s nohama překříženýma u ohniště a vzala na sebe podobu skřítka s čapkou, jako z pohádky. Pozdravil jsem skřítka telepaticky a optal se ho, co bez ustání spřádá svými prsty. Vyslal ke mně obláček myšlenek, že aby náš svět dostával své dynamické tvary podle kosmických praobrazů, musí se činit nejrozličnější živlové bytosti. Jeho úkolem je spřádat uvnitř lidských obydlí kvalitu živoucího prostoru. Jeho rod provázel člověka od dob, kdy jsme ještě bydleli v jeskyních; nemalou část naší historie jsme strávili v jejich slojích, uprostřed jejich říše. V přetechnizovaných obytných prostorách jsem se posud nikdy nesetkal s přírodní bytostí. Schopnost přírodní inteligence následovat svévoli člověka má zřejmě své hranice. Vně těchto hranic vznikají pusté, o veškerý živlový život ochuzené oblasti, neskýtající pražádný prostor pro životní zkušenost lidské duše. Jsou to oblasti produkující spíše jakýsi strašidelný svět klamu. Jedině nasbíráním kamenů, dřeva či jiných přírodnin, musí-li již člověk v takovém prostředí žít, může vytvořit atmosféru, vibraci přírodních materiálů, kde se mohou elementární bytosti usídlit. V případě přešlechtěné zahrádky je to alespoň ponechání koutku divočiny, v dlážděném a asfaltovaném městě je tzv. plevel tím, který nese v sobě jistou naději.*

Svět bytostí živlů je sám o sobě zdravý, těší se nevyčerpatelné radosti, vitalitě a zdraví. Pro nás lidi, kteří jsme zvyklí, že musíme růst na překážkách a potížích, je těžko pochopitelné, že paralerně se rozvíjející evoluce může růst prostřednictvím ustavičné blaženosti a nikoli skrze utrpení. To je dáno tím, že člověku se dostalo daru svobodné vůle. Elementární bytosti svobodou rozhodováni nedisponují, vyvíjejí se díky tomu, že krok za krokem přebírají náročnější úkoly a tím nezaujatě sledují božský plán svého rozvíjení, uchovávaný pro ně výše vyvinutými bytostmi jejich rodu. Nemoc by neměla pro ně žádný podněcující smysl při sbírání zkušenosti, protože nejsou s to reagovat na takové utrpení z vlastního rozhodnutí a rušivým vibracím nedovedou uniknout ani vzdorovat. Nemoci by byly pouze trápeny, aniž by v nich mohly najít smysl. Díky těsnému spojení jejich evoluce s civilizací člověka právě toto neštěstí bytosti živlů potkalo. Bolestné je, že ani člověk se nemohl poučit z bolestného týrání elementárních bytostí, neboť jeho vědomí existenci elementárních říší důsledně zapírá. Tím je člověku odepřena možnost, aby na tragických důsledcích lidské agrese vůči těmto bytostem poznal alespoň stinnou stránku vlastní povahy ještě během svého života. Budete to však muset jednou napravit, zákon karmy bdí nad vším.

Přeorá-li člověk během několika dní řečiště a promění meandrující řeku v rovný kanál, zmizí kontaktní body vodních bytostí v nenávratnu. V takovém stavu se vodní žínky nevyznají a ztrácejí orientaci. Cítí se i nadále povinovány svému poslání, ale nemohou jej uskutečňovat, protože jim chybí kontaktní body v krajině, skrze které by mohly působit a prožívat štěstí a radost. Ve svém smutku jsou vláčeny sem a tam mezi povinností a nemožností, při tom se propadají do stále temnějších vibrací, které odrážejí jejich bolest. Pomyslíme-li na veliké množství podobně poškozených lužních krajin…*

Na dolním okraji lesíka nacházela se mokřinka s malým pramínkem. Nepatrný potůček vinul se lukami pod lesem. V průběhu scelování mokřinku vysušili a studánku zasypali. Vyvěrající vodu odvedli metr hlubokým rovným kanálem. Studánková rusalka zůstala upoutána na místo pramene uprostřed železného poklopu kanalizace, do kterého byl její pramínek odveden. * Kdykoli vidím obrázek této studánkové víly, jak rodí své sestřičky nad železným poklopem kanalizace, tekou mi slzy lítosti.

V dávné minulosti mělo dojít k dohodě mezi duchovními a pozemskými evolucemi, podle níž se elementární bytosti zavázaly podporovat vtělení lidských duší a doprovázet je, aby tyto mohly sbírat zkušenosti ve hmotě, nutné pro vývoj. Od těch dob je každá inkarnace duše provázena elementární bytostí sídlící v oblasti emocionálních silových struktur lidského těla. Elementární Já pomáhá duši při prožívání všeho, co si dala za úkol během vtělení ve hmotě. Elementární bytost člověka se řadí k výše vyvinutým duchovním bytostem na stejném stupni vývoje jako faun – stará se o harmonické sladění všech tří rovin: emocionální, vitálně energetické a fyzické.

Lidstvo současnosti rozvinulo kulturu ovládanou mentálními vzory a v hlavě soustředěnou, v níž ztrácíme kontakt se Zemí. Vznášíme se nad Zemí, vyneseni na abstraktní myšlenkovou úroveň. Bezpodmínečně potřebujeme též uzemnění, které by nás vytrhlo z tohoto iluzorního psychického stavu a dalo nám opět schopnost ukotvit naše duševní a duchovní síly ve vlastním těle jako neustálý zdroj osobního zdraví, harmonie a radosti. Právě dar uzemnění je pomocí, jaký může elementární bytost člověku nabídnout.

Dva druhy hostujících bytostí na planetě Zemi se podílely podstatnou měrou na utváření krajiny. Zvířata a lidé. Zvířata byla první, díky expanzivnímu charakteru lidské civilizace byla zvířata buď podrobena, vyhnána ze svých původních oblastí nebo vyhubena. Během historie vytvořilo se mnoho matoucích představ o méněcennosti zvířat, které stále ještě určují náš postoj k nim, třebaže neodpovídají pravdě a jsou morálně neúnosné. Je třeba chápat živočišné druhy v jejich opravdové roli, překonat nesprávné představy a dát tak jiskérku naděje pro nekonečně trpící společenství zvířat.

Každému druhu zvířat je na vitálně energetické rovině dána vzhledem k Zemi a ke krajině určitá funkce: některá se starají o uzemnění, jiná regulují silová napětí v oblasti, jiná spojují pozemskou a duchovní sféru bytí: krtek otíraje srst o vrstvy země, vytváří energetický náboj a pohybem jej rozvádí v energetickém poli země, stává se součástí magnetického pole – ryby vyvolávají svým plaváním pozitivně negativní náboj vody a harmonizují její energetickou strukturu – ptáci otevírají kanály k fyzické rovině, kterými sem mohou proudit určité kosmické síly.

V květnu 1993 jsem objevil přírodní chrám živočišných druhů v zapomenuté části parku, koruny stromů tvořily alej, spojovaly se v klenbu lodi gotické katedrály, na větvích stromů uzavírajících sál vnímal jsem podobu velké letící sovy. Měl jsem intenzivní pocit, že nesmím vstoupit, klesl jsem na kolena a zaposlouchal se. Uslyšel jsem pláč a naříkání velkého množství hlasů. Byly to hlasy nejrůznějších druhů zvířat, naříkajících nad svým osudem, který jim přisoudil člověk. Slíbil jsem, že se sem vrátím spolu s účastníky semináře krajinné léčby, abychom společně pracovali na vysvobození.

Bylo to místo, jehož posláním od nepaměti bylo spojovat svět zvířat se světem lidí. Tato místa obsahují nejčistší vibrace v krajině, lidé je většinou zničili, aby si zajistili nadvládu nad územím. V tomto případě došlo k znesvěcení masovým porážením zvířat na tomto místě… Se čtyřiceti lidmi uskutečnili jsme meditaci a žalozpěvy za vysvobození a usmíření. Při individuálních meditacích pozvali si pak účastníci do svého duchovního srdce jedno zvíře dle své volby. A zvířata vyprávěla…medvěd označil se za zprostředkovatele tří duchovních kvalit: přátelství, ochrany a útěchy; slonice: síly, vůle a vytrvalosti; jelen: ztělesnění důstojnosti, lásky a dobroty .*

U výše vyvinutých druhů zvířat mají elementární bytosti za úkol provázet je na jejich cestě individualizace. Jejich do značné míry individuální emocionální vědomí koordinují s impulsy skupinové duše jejich druhu. Evoluce elementární říše probíhá zřejmě v rozměru, který existuje paralelně k naší skutečnosti, proto nepodléhá zákonům času a prostoru našeho jsoucna. Vývoj probíhá v třístupňovém cyklu a pak přechází na čtvrtou a další vyšší roviny vědomí.

Svědectví o vílách jsou zachována v úředních spisech i v lidovém podání v Anglii, v západní i ve východní Evropě. Královský rod Plantagenetů odvozoval svůj původ z víly. Johanka z Arcu byla obviněna, že se stýkala s vílami, což nemohla popřít; též její kmotra se s nimi znala. Byla odsouzena církevním soudem, neboť nemohla prokázat, že je křesťankou. Ve Francii víly a elfové jsou předchůdci světic a světců; většina francouzských světic má s nimi ve svých legendách něco společného. Plemeno Elfů-Víl, dříve zváno vílami, bylo v 17.stol zváno čarodějnicemi a čaroději; vyznali se v léčení i v jedech, uměli vyvolávat magické síly. Margareta Murray: Bůh náboženství starého (pohanství) stává se ďáblem v náboženství novém, v křesťanství. Pohané měli morálku svou, která měla duchovní základy velmi dávné. Ideje a obyčeje tohoto období nemohou být posuzovány měřítkem naší doby.

O skutečném příběhu nymfy a pána ze Stauffenbergu podává nám svědectví i Paracelsus, kde svědkem byli lidé ve Stauffenbergu. Nymfa, vodní žena, se zasnoubila, a byla přislíbena onomu pánu. Nymfu si držel a vážil si jí, ale vzal si později jinou ženu. To znamená, že zlomil slib. Zlomení slibu, ať se stane jakkoli, nezůstane bez pomsty. Nymfa chtěla slib věrnosti dodržet, nestalo se tak a ona sama musela cizoložství potrestat podle Božího nařízení, neboť žádný rychtář neposoudil její žádost, protože nebyla z Adama. Proto jí bylo dovoleno vykonat Boží trest za cizoložství; třetí den od svatby s jinou ženou pán ze Stauffenbergu zemřel. Člověk musí vůči těmto bytostem dodržet všechny své povinnosti, stejně tak tyto bytosti k člověku. Dodržuje-li se slib proti slibu, potom jsou elementární bytosti ve svých záležitostech opravdové, stálé, věrné a velmi příjemné.

Středověk strašil čerty na každém rohu, dnešek naopak tvrdí, že ani jeden čert není; k radosti čertů, kteří mohou škodit beztrestně. V Čechách byli známi diví lidé, divoženky červenovlasé, ošklivé. Žili v podzemních doupatech značně rozvětvených a prostorných, pěkně zařízených, maskovaných kamením a mechem. Dle Komenského byl divý muž znám starým Čechům, některé rody měli ve znaku divého muže. Ovládali mnohá vědění a umění, s lidmi obcovali přátelsky, často pomáhali v domech, za laskavost se štědře odměňovali. Ještě v 19. a počátkem 20.stol byla živou pověst o malých lidech na Lužici, která se uchovala i na Moravě, Slovensku i v Polsku. Vyprávělo se o Ludcích v Lužici, že tam jsou prvními obyvateli a předky Srbů. Jako pohany je zapudily hlasy zvonů, málo že se pak ukáží. Milovali zpěv a uměli krásně hrát na hudební nástroje. Ze vsí si půjčovali díže, máselnice a hrnce, brali si lidi za kmotry. Za starých dob byla sama Země živým tělem Matky, postupně se však stávala pro nevědomé lidi jen bezduchou hmotou. Jedním z prvních křesťanských rouhání vůči matce Zemi bylo vyloupení, spálení a zboření eleusinské svatyně.

Dávnověcí keltští druidové, i slovanští žreci – ve své době společnost kněží byla nejvyšší institucí. Zasvěcení do mystérií znamenalo spojení s božstvem. Mysterijní kult byl uchovatelem moudrosti dávnověku. V brahmánismu  se nám zachovalo mnoho znalostí, z nichž můžeme usuzovat na vědomosti starých zasvěcenců.

I Země jako živá planetární bytost prochází vývojovými fázemi, aby se rozvinula podle plánu Stvořitele. Její vývoj je doprovázen evolucí všech jejích říší, všech rovin vědomí. 1. epocha Země byla ohnivá, již tehdy se inkarnovali lidé, ovšem v těle živlu ohně, tvořili civilizaci nesoucí kosmické jméno Lir. Ve druhé etapě po mezidobí, ve kterém byla planeta pod vodou a ledem, vyvinula se civilizace vodního živlu, kterou nazýváme Atlantida, v ezoterní tradici zvaná Mu či Lemurie, nejedná se o potopený kontinent. Teprve ve 3. fázi vývoje Země se vytvořila materiální rovina planety činností zemního živlu; lidé dostali příležitost vyvíjet postupně svá biofyzická těla. Abychom se naučili zákonitostem zemního živlu, vtělili jsme se do hmoty – ve fázi živlu země, ve fázi hrubé materializace se naše civilizace vyvíjela.

Současně však již dnes pociťujeme zcela zřejmé signály zhroucení materiálních předpokladů civilizačního vývoje zemního živlu, manifestuje se takřka nepozorovaně budoucí 4. věk, jehož základem bude živel vzduchu. Tento živel přináší osvobození od pout hmoty a nové, celostní vědomí. S příchodem Vodnářského věku dochází proto k transformaci a vlády se postupně ujímá jemnější živel vzduchu. Elementární bytosti uskuteční onu velkou proměnu jedné civilizace v druhou spolu s námi. Postupné zakoušení 4 živlů v rámci různých evolučních cyklů neprobíhá vždy hladce. Při přechodu od jedné civilizace k následující docházelo díky komplikovaným procesům metamorfózy dosud vždy k nepředstavitelným těžkostem.

Síly nadcházející éry Vodnáře jako éry syntézy, budou posilovat schopnost vnímání a přijetí dosud nadpřirozeného zření do denního vědomí. Nalézáme se uprostřed mezi vodní a vzdušnou fází planetárního vývoje. Lidstvu bude dáno dost času, aby se seznámilo a připravilo k přechodu do oblasti nového živlu. Celistvost jako charakteristický znak vzdušného živlu poznamená i onen fundamentální rozpor, který byl nutný pro existenci na materiální úrovni a který bude vývojově překonán: rozpor mezi plus a minus, mezi dobrem a zlem, který vedl k hodnocení a vytváření hierarchií. Jakmile vědomí pochopí svět jako jednotu, skončí škola hmotou a duše se pohrouží do zákonitostí nového vůdčího živlu a bude se snažit dosáhnout vrcholu toho, co se může v takové civilizaci naučit. Po té bude následovat doba přechodu a cesta čtyřmi živly začne nanovo na vyšší úrovni. Elementární bytosti doprovázejí naší evoluci a učí se, co je pro ně důležité. Každá civilizační epocha přináší hluboké změny v jejich poslání.

Duchovní věda učí, že člověk ve svém vývoji jako bytost individualizovaná, obdařená svobodnou vůlí, vystupuje od země přes vodu a vzduch k ohni a po té ke světlu, spěje od pevně vnímatelného k neviditelnému, od stavu hrubo hmotného přes stav jemně hmotný až do stavu étericky duchovního, čili nehmotného.

Nauky o živlech a jejich bytostech jsou prastaré, pronikly i do bájí, pověstí a pohádek, kde se pro současného člověka zachovaly. Je na člověku, aby ověřil vše svou zkušeností. Musí ale zapomenout, co slyšel ve školách nevědomců. Příroda je dílem božím, a sice velmi dokonalým. Skrývá mnohá tajemství, která jsou dnes stejně jako dříve známa jen zasvěcencům, aby jich lidé nemohli zneužít. Prostor mezi nebem a zemí má ušlechtilejší obyvatele, než jsou jen ptáci a hmyz, velké oceány jsou plny zcela jiných obyvatel nežli jen ryb a hlubiny Země nejsou určeny jen krtkům, též ohnivý živel nebyl stvořen k prázdnotě. Čím více bude lidstvo směřovat k mravnosti a k lásce ke všemu stvořenému, tím více mu bude z těchto tajemství svěřeno, aby mohlo být využito ve službě lásky.