Adam a Eva II. Děti hříchu

Děti hříchu jsou všechny děti, které jsou zrozeny obyčejným způsobem, počaté z chtíče těla a nikoli z vůle boží, děti zloby a kletby, děti muže a ženy. Nebylo nikdy vůlí Pána, aby muži a ženy měli děti tímto způsobem. Úmysl Nejmoudřejšího byl mnohem vznešenější, chtěl, aby svět byl zalidněn jiným způsobem. Kdyby Adam nebyl hrubě neposlušen božího přikázání a kdyby se nedotkl Evy a spokojil se se všemi ostatními plody v zahradě radosti, s krásami nymf a sylf, tu svět by nedošel k takové hanbě, aby byl naplněn lidmi tak nedokonalými, že se zdají netvory v porovnání s dětmi filosofů. Šťastný svět by byl, když by nebylo dětí hříchu. Adamův přestupek je tedy něco zcela jiného, nežli že pojedl jablko, což je jen symbolické vyjádření přestoupení božího přikázání.

Prapůvodní elektřina sluneční síly, která je v polospánku v nitru každé lidské bytosti, leží svinuta jako spící had, Kundalini zvou ji Indové. V první knize Mojžíšově je symbolizována hadem. Hadí síla vedena dolů k nižším orgánům oplozovacím a není-li posvěcena božským vědomím a zodpovědností k Bohu, přináší vědění zla. Je-li namířena vzhůru po páteři až k sedmé čakře, tu přináší znovuzrození, utváří nesmrtelné sluneční tělo, při čemž dává vědomí dobra. Toto dvojí působení sluneční síly je symbolizováno stromem poznání dobra a zla. Kletba Pána nad hadem: Po břiše se budeš plazit a prach budeš jíst po všechny dny života svého, vztahuje se na skutečnost, že v jistém období lidského vývoje musí zůstat člověk v nevědomosti o zákonu, který řídí hada, čili sluneční sílu, kundalini. Nevědomost lidí způsobuje, že nevědí, jaký mají před sebou vznešený cíl a pachtí se tudíž za chimérami, místo aby kráčeli za světlem božím.

Mudrci snadno luští symboly. Když první hříšníci pečlivě zakrývali určité části svého těla, odhalili, co bylo prvním hříchem a vyvodili z toho, že Bůh nechtěl, aby se lidé množili známým nízkým způsobem. Kamu neznali první lidé, protože jejich těla nebyla hmotná. Kama přináší nízké lidské pudy, kama způsobila, že člověk je nyní polozvířetem a polobohem. Strom života je symbolem probuzené sluneční síly; tento strom dává nesmrtelnost a je v každém člověku, je to páteř s míchou, ve které jsou energetické zauzliny-čakry.

Ó Adame, neměl jsi plodit lidi jen takové, jako jsi byl sám, měl jsi rozmnožovat jen hrdiny, filosofy nebo obry. Kdyby se poslouchalo Boha, svět by byl oživen zázračnými lidmi, plnými síly a moudrosti; tak by se rodili jen hrdinové. Bůh nám dal tu milost, že vidíme onen rozdíl a že známe také děti zrozené podle Jeho úmyslů. Děti zrozené z bytostí elementárních mohou být vznešenější a hrdinnější podstaty. Živlové bytosti jsou velmi zbožné a velmi touží po božství. Důkazem toho jsou jejich vědomosti o božských věcech i jejich modlitby. Protože jsou osvícenější a jemnější nežli průměrné lidstvo, chápou božské pravdy mnohem snadněji. Velká pravda je v tom, když se říká, že největší doktoři vědí mnohem méně, než pošetilé ženy nebo chůvy, když vyprávějí dětem pohádky o tom.

Lze číst o skutcích mocných slavných mužů, o nichž Mojžíš praví, že se zrodili tímto způsobem; IV. kniha  Mojžíšova, XXI. kapitola; též v Genesi: ..Potom, když synové boží přišli k dcerám lidským, rodily jim děti a z nich se stali mocní muži… Všichni patriarchové považovali za velkou čest stát se otci těchto dětí. Zoroaster měl čest být synem salamandra Oromasise a Vesty, manželky Noemovy. Žil 1200 let, byl nejmoudřejším vladařem na světě a byl pak svým otcem Oromasisem unesen do oblasti salamandrů, do živlu ohně. (Ze spisu Hrabě de Gabalis, který přeložil, upravil a poznámkami opatřil Karel Weinfurter v roce 1932; považoval jej za jeden z nejdůležitějších rosikruciánských spisů XVI. stol.).

Noe, který byl vysokým zasvěcencem, přemluvil své tři syny, aby rovněž dali svoje ženy knížatům dalších tří živlů, tak jako byl Oromasis knížetem v říši bytostí ohně. A tak za krátkou dobu byl svět obydlen hrdiny tak učenými, krásnými a podivuhodnými, že jejich potomci, oslněni jejich ctnostmi, považovali je za bohy. Jen jeden ze synů Noema nemohl odolat půvabům své manželky, jako to učinil Adam a vzepřel se svému otci. Ale tak jako Adamovým činem zatměly se duše všech jeho potomků, stejně tak Chamovo potomstvo, protože se vzdal sylfy, bylo označeno tělesně; odtud přišla černá pleť Ethiopů a jiných ohyzdných lidí; tak praví kabalisté.

Ještě ve své době vypravuje Paracelsus o příhodě jednoho filosofa, s nímž žila jedna nymfa, získavši od něj nesmrtelnost, přičemž svědkem byl celý Staufenberg. Je znám velký počet případů spojení člověka s elementárními bytostmi, ale lidé buď nedbají, nebo jim nevěří; znalosti o tom zůstaly nám v pohádkách, ale lidé zavírají oči před takovou pravdou. Titus Livius vypravuje, že Romulus byl synem boha Marse, což byl salamandr. Jiný salamandr byl otcem Servia Tullia. Také slavný Herakles a nepřemožitelný Alexander byli syny slavných sylfů. Historikové nevědouce o tom říkají, že jejich otcem byl Jupiter. Ale jak jsme si již řekli, jeví se tito sylfové, nymfy a salamandři jako bohové. Tyto elementární bytosti, dokud Bůh neposlal Spasitele světa, rády vysvětlovaly lidem i prostřednictvím věštby, co věděly o Bohu, učily je žít mravně a dávaly jim moudré a výhodné rady, jak čteme u Plutarcha a dalších historiků té doby. E. Bednářová uvádí, že ve Francii světice odvozovaly svůj původ z rodu víl. I v naší současnosti jsou lidé, kteří vědomě spolupracují se světem elementárních bytostí, či z nich i pocházejí, jako například Marko Pogačnik, jak se každý může přesvědčit při čtení jeho knih.

Salamandři milují v nejvyšší míře čistotu a pak ochotně oznamují neštěstí, které postihne lidstvo pro nedostatek ctností. Jakmile se Bůh nad lidstvem slitoval a stal se Sám jeho učitelem, elementární bytosti se vzdálily, věštby umlkly. Syny slavných sylfů byli i Plato, slavný Apollonius z Tyrany, Herakles, Achilles, zbožný Eneáš a slavený Melchisedech. Děti zrozené tímto způsobem jsou šťastnější, moudřejší, statečnější a mají více požehnání od Boha. Ještě lze říci, že ďábel je velkým nepřítelem nymf, sylfů a salamandrů. Pokud se týká gnomů, není jeho nenávist k nim tak velká, protože jak víme, ďáblové jsou uzavřeni ve středu Země a gnómové jsou zděšeni jejich vytím a proto dávají raději přednost zůstat smrtelnými, než aby se vydávali mukám, že by byli v nesmrtelnosti trápeni hlasy ďábla na věky.

Lidské tělo je oboupohlavní. V mužském těle existují ženské pohlavní orgány ve stavu latentním a v ženském těle jsou rudimentální pohlavní orgány mužské. Tato dvojí moc, mužská a ženská, pozitivní a negativní se projevuje v každé lidské bytosti. Přitažlivost mezi pohlavími je magnetické povahy a je výsledkem univerzálních sil v přírodě uvést obě síly do stavu rovnovážného. Existence dvojí síly je činná v člověku a rovnováha sil nastává v dokonalém člověku, v novém Adamovi. Otcovství a mateřství Boha je jedním z největších kabalistických tajemství.

Jestliže individuelní duše dosáhne tohoto posledního cíle na této planetě, dosáhne také utvoření nesmrtelného slunečního těla, které se vyvine jen při rovnováze kladného a záporného proudu sluneční síly, kundalini. Tyto proudy zvou se u Indů Ida a Pingala a jejich rovnováha je dosažena, když prána, životní síla sluneční proudí středním průduchem, zvaným Sušumna. Když je prána v sušumně, tu není noc ani den, neboť sušumna pohlcuje čas – člověk vstoupil do věčnosti.

A tak jako skrze pád jeden (starého Adama) přišla na všechny lidi vina ku potupení, tak i skrze jediné ospravedlnění přišla milost na všechny lidi k ospravedlnění života, což se stalo obětí Ježíše Krista na kříži, spolu s ukázáním cesty ven z dědičného hříchu. Jestliže jsme pak zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s ním také živi budeme. A tak tento starý Adam promění se v Adama nového, nesmrtelného, který je vlastně Kristem. Slovo neboli Kristus či Duch svatý sídlí v nebi mikrokosmickém, tj. v duši člověka; tato božská jiskra je stálá a věčná. Nebo jako v Adamovi všichni umírají, tak i skrze Krista všichni obživeni budou.

Veškeré stvoření lká a trpí a pracuje ku porodu, protože celý vesmír se musí podle duchovních zákonů vyvíjet v bolestech, aby se jednou mohl vrátit do lůna Boha absolutního, Parabrahmy.

Ale ten, který jde vědomě duchovní cestou, předstihuje běh ostatního vesmíru, vstupuje na úzkou cestičku a ve svém vývoji stává se jedním z oněch sloupů, které podporují další vývoj všeobecný. Všichni lidé na Zemi musí jednou dojít úplné spásy a osvobození z pout hmoty. Všechna hmota musí se jednou zjemnit tak, aby se stala individuálními bytostmi a aby pak vešla do lůna svého Stvořitele. Cesta obyčejná, cesta přírody neustává zdokonalovat vše, co žije, to vše trvá miliardy a miliardy let…