Země přirozená a duchovní, léčení zemských systémů

Země Přirozená a duchovní. K těm, kteří hledají pravé příčiny současného nedobrého stavu světa, k těm hovoří poselství Jakuba Lorbera sepsané již v polovině 19. stol. jasně; avšak plně srozumitelné je až současným generacím. Jde o poselství z duchovního světa, které neponechává nikoho na pochybách, že se lidstvo nachází v časovém zlomu a že lidské pokolení bude vystaveno katastrofám. To vše je spojeno s naléhavým varováním, aby dnešní lidstvo opustilo teoretický a praktický materialismus, který ho svedl ze správné cesty vývoje člověka. Ježíšovo pravé učení, tak jak bylo předáno apoštolům, je v Novém zjevení ještě jednou předáno lidstvu ve své ryzí a neskreslené podobě; Ježíš svým učedníkům řekl: To ale můžete považovat za zcela pravdivé, že přibližně každých dva tisíce let probíhají na Zemi velké změny…Ke konci uvedené doby budu stále probouzet velké proroky a ti budou šířit Mé soudy…Aby všichni lidé nezahynuli, ustanovil jsem, aby se ke každému jednotlivci dostalo Mé slovo a Má nauka bez újmy, jako kdysi mým učedníkům a bez zastření jako u proroků, jasně a srozumitelně.

Ve větším rozsahu se Bůh zjevuje ústy plně probuzených proroků. Takoví proroci jsou probudilým lidem za všech dob známí. Ježíšovo poselství je mase lidí průmyslového věku cizí. Mnoho lidí ztratilo zcela svůj vztah k duchovnu, u mnohých pak není víra žádným spolehlivým základem, neboť důvěra ve výpověď církví je silně otřesena. Příliš dlouho trval církevní teror a inkvizice. Evangeličtí teologové bývají podezíráni z atheismu. Obraz, který skýtá křesťanský západ, budí obavy. Bez ohledu na to mají mnozí ještě podstatu křesťanství v podvědomí. Jsou však bezradní a kladou si otázku: Co je pravda? V hloubi mnohých duší je často hlad po duchovní pravdě. K těmto hledajícím se obrací sdělení z vyšší duchovní skutečnosti sepsané Jakubem Lorberem, ale i mnohými dalšími, jako byli Jakub Böhme, J.W. Goethe, Karel Weinfurter a další.

Co leží mimo oblast zkušenosti, to dnešní svět racionálního kalkulu, v němž všechna nadsmyslová interpretace světa budí podezření, zdaleka odmítá. Že však spravedlivý prorok ohlašuje jeden soud za druhým, to má svůj důvod jednoduše v tom, že Bůh tehdy vzbudí proroka, když celý svět na Boha zcela zapomene a propadne všem neřestem. Z panství čistého rozumu a kalkulu nevede žádná cesta k jesličkám, ke kříži a ke vzkříšení. Lidé mající neochvějnou touhu po Pravdě zakrátko zjistí, že pravdivost poselství Nového Zjevení je přesvědčivá.

Vnitřním slovem od Otce Světla obdržel a napsal roku 1846 Jakob Lorber Zemi přirozenou a duchovní. Jakub Lorber byl člověk jednoduchý, nekomplikovaný, bezelstný. Pocházel ze selské rodiny ve vinařské oblasti dnešního Slovinska. Vystudoval učitelský ústav, učil po vsích, později odešel do města, kde využil své hudební nadání. Zdokonaloval se u Paganiniho, koncertoval i ve Scale. 15. března roku 1840 dostal vnitřním hlasem příkaz: Vezmi své pisátko a piš! Od té doby po několik hodin denně zapisoval, co mu vnitřní hlas sděloval. Rozhodl se pro nezávislý život v ústraní, neoženil se, učil hře na klavír. Svým přátelům sdělil, že přímo v srdci vnímá vnitřní hlas, který nazval hlasem Pána, kdežto hlasy jiných duchů slyšel v zadní části hlavy. Nebyl píšícím médiem, zapisoval v bdělém stavu víceméně samostatně to, co mu sděloval vnitřní hlas. Současně s tím viděl obrazně i to, co slyšel. Když Jakob Lorber roku 1864 zemřel, zůstalo jeho hlavní dílo Velké Evangelium Janovo nedokončeno. Nebude-li již žádný člověk hledat pravdu, pak vše, co na této Zemi trvá, přejde v jakousi hnilobu a rozklad – těmito slovy končí diktát Páně Lorberovi. Poslední, 11 knihu dokončuje roku 1893 jiný autor, který byl k tomuto úkolu povolán až po 27 letech.

To, co Lorber sepsal, nemohl zplodit jeho mozek. Nikdo v jeho době nebyl schopen poskytnout tak přesné údaje z oblasti vědeckého výzkumu, které moderní věda získala po smrti Lorbera až za několik desetiletí až století. Kromě jiného je v poselství předpověděno, že lidé té doby budou téměř zcela nevěřící. Vnitřním slovem bylo Lorberovi sděleno, že jednou přijde doba, kdy všechno, co zaznamenal, bude vytisknuto a v daný čas bude s tím lidstvo seznámeno. Za jeho života vyšlo tiskem jen málo stránek z jeho spisů, bez uvedení jeho jména. Během 24 let napsal přes 10 tisíc stran, aniž by očekával, že z toho bude mít nějaký příjem. Rukopisy jsou souhrnně nazývány Nové zjevení a přestály řadu neklidných časů, byly ukrývány, neboť v tehdejším Rakousku nemohly vyjít.

Že z Lorberových spisů dýchá Boží duch, to poznává každý jeho čtenář. Je příznačné, že Bůh velmi zřídka si vybíral pro svá zjevení kněžstvo, volil laiky. Četná zjevení byla poskytována lidem nepodléhajícím církevní hierarchii a to zřejmě proto, že mnohé spisy, jako např. sv. Hildegardy, sv. Jana od Kříže a svaté Terezie z Lisieux doznaly mnoho změn a škrtů od mužů církve. Vše, co se neshoduje s jejími principy, církev zamítá. Pro církev není směrodatný Duch Boží, nýbrž lidský rozum a systém církevní. Proto zřejmě úřad prorocký přechází na laiky. Bůh, jako věčné Slovo samo, promlouvá v člověku k člověku. Jde o pronikání duší připravených vnímat v nich sídlícím paprskem Krista, duchovní jiskrou stále spojenou s Bohem. U mnoha lidí stále ještě existuje touha po zjevení a duchovní pravdě, zbavená středověkého balastu. Tito lidé tuší, že moderní člověk se dostává do stavu stále většího zmatku a ohrožení, protože se vydal nesprávnou cestou a hrozí nebezpečí, že ho přemohou temné síly. O posledním času se Nové zjevení jasně a jednoznačně zmiňuje a zdůrazňuje, že existují miliony lidí, kteří by měli být přivedeni k pravým dveřím vedoucím ke Světlu; nedá se zde přeslechnout, že lidstvo se nachází na cestě ke katastrofě. Albert Schweitzer: Na trůnu světa sedí hrozivě jako nikdy dříve hrubé násilí převlečené do hávu lží.

V době, kdy Lorber psal Nové Zjevení, panoval mezi astronomy názor, že v kosmu existuje pouze jedna galaxie a to Mléčná dráha. Lorberovi bylo diktováno, že je mnoho miliónů planetárních sluncí, kolem nichž se pohybují planety a spolu se společným středovým Sluncem tvoří galaxii. Středové-galaktické Slunce sto i tisíc krát přesahuje tělesový obal kolem něho kroužících sluncí včetně jeho planet. Mnoho takových galaxií tvoří sluneční vesmír, ten má opět své středové velké Slunce. Vyšším stupněm je pak vesmír slunečních vesmíru.  Sedm miliónů vesmírových slunečních vesmírů obíhá kolem obrovského hlavního či pracentrálního Slunce. Takový sluneční systém lze nazvat obalovým globem světů, neboť všechny tyto vesmíry vesmírů obíhají kolem pracentrálního Slunce ve všech směrech. V nekonečném prostoru stvoření je takovýchto obalových globů bezpočet a všechny podle Mého řádu v celkovém objemu zobrazují zcela přesně dokonalého člověka.

Jak nesmírně velký musí být tento Kosmický člověk… Za tímto Světovým člověkem pokračuje všemi směry volný éterický prostor, jímž se tento člověk z Mé vůle pohybuje v kruzích nekonečně velkých. Vesmír se mohutně rozpíná ve Světovém člověku. Každý soubor vesmírů je v hluboké vzdálenosti od všech slunečních vesmírů obepnut pevným obalem, jímž nemůže procházet žádné hmotné bytí. Tento obal sestává z diamantového prstence, z průhledné látky a je směrem dovnitř hladký jako zrcadlo. Veškeré světlo, které zde z bezpočetných sluncí vychází, se pohybuje v tomto obalu a odráží se od něj zpátky. V posledních desetiletích astronomové mnohokrát podstatně změnili své představy o stáří, velikosti a vzdálenostech vesmíru a pokaždé se jejich poznání přibližuje údajům Nového Zjevení. O naši Zemi je nám sděleno, že nepochází z našeho Slunce, nýbrž z obrovského pracentrálního Slunce našeho obalového globu. Podle Lorbera se pracentrální Slunce shoduje s hvězdou Regulus v souhvězdí Lva.

Fyzika elementárních částic pochází až z roku 1930. V subatomární oblasti spatřuje Nové Zjevení procesy, které z části přesahují do duchovního světa, a v elementárních částicích spatřuje vývojové stupně živočišného života. Atom sestává z menších částic zvaných elementární částice, tvoří jádro hmoty. Duchovní částice Mého Já je obsažena v každém atomu. Ve všem stvořeném je zhutněna duchovní část. Elektron se nachází na hranici mezi hmotným a duchovním. Atom není ničím jiným, nežli 1) tlakem a třením porušený klid a 2) vybuzená činnost éterických duchů jako zčásti čistě duchovní a dílem též přírodní světelná a životní látka v ovzduší Země. Stvoření atomu musela předcházet myšlenka, idea.

Materialistická věda má za to, že matkou života je voda. Není tomu tak. První třídou živočišného světa jsou nekonečně drobní obyvatelé éteru. Jen oko duchovní je může vidět. Mají tvar koule, mimořádně lesklý povrch a živí se světelnou esencí. Jejich život trvá triliontinu sekundy, po té se v trilionech slučují a tvoří 2. třídu stvoření. Životnost mají tisícibiliontinu sekundy. Také toto již věda potvrzuje. V subatomární oblasti se odehrává neustálý, bleskurychlý, katastrofální a tajuplný proces vzniku a zániku, na jehož konci jsou elementární částice. Příčina účinků přitažlivé síly je podle Lorbera metafyzická.

Rafael: Cožpak je mimo Boha něco, co by nevzešlo z Něho? Jeho myšlenky jsou vlastní prasubstance a pralátky, v nikdy neubývající hojnosti jedné věčnosti ke druhé. Každá jednotlivá myšlenka a Boží idea nutně v sobě chová také Boží vůli, může tedy každá taková myšlenka a Boží idea buď o sobě,  nebo několika moudře spojenými myšlenkami, což je potom idea, jako něco o sobě trvající, sama sebe ve svém způsobu a sféře vytvářet, zdokonalovat jako to, co jest, donekonečna rozmnožovat a moudrým spojováním s jinými pralátkami a substancemi se může stávat ušlechtilejší a dokonalejší.

Tak jako je nově vznikající Slunce nejprve pouhým světélkujícím éterem nebo uchvacováním se nesčetně mnohých myšlenek a idejí Božích. Přitahují pak k sobě vůlí Boží z nekonečného éteru stále a stále sobě rovné, onen dříve světélkující éter houstne, dostává hustotu zemského vzduchu, dalším zhuštěním objeví se voda, ta pozvolna také houstne a přechází v bahno, jíl, kameny. Původně duchovní, nyní pevněji k sobě vázané pralátky začínají se cítit víc a více nevolné, stávají se velmi činné. Aby se uvolnily, začíná to být v takovém světovém tělese, zejména v jeho pevných částech velmi ohnivé, trhají se, často se tu nejvnitřnější stává vnějším a naopak a teprve po mnohých takových bojích uvádí se světové těleso v klidnější řád a Boží v něm zajaté pramyšlenky a praideje Boží nacházejí jinou cestu k osvobození a uvolnění od velkého tlaku.

Duše se musí procezovat různými přírodními živly. Nejprve v éteru, po té ve vzduchu. Voda pak slouží předchozím život zhušťujícím zařízením, změkčuje a dopravuje. Své životní duchy či jakési duševní substancionální částice odevzdává do rostlin, tam poznenáhlu vytvářejí více inteligentní formy a tak se vše vyvíjí ve hmotném světě až do závěrečné formy člověka. Až v člověku velmi mnohé pramyšlenky a praideje Boží docházejí teprve úplného vysvobození z jejich starého soudu. Pak teprve poznávají Boha jako prazáklad všeho jsoucna a všeho života a vrací se pak jako samostatné, nejvýš svobodné bytosti, jestliže žili podle Jeho poznané vůle, zpět k Němu. Nejdokonalejší návrat se světového tělesa k Bohu je a zůstane však jen s této Země, protože zde se může každý člověk ve své duši a ve svém duchu stát Bohu dokonale podobný, chce-li jen.

V době, kdy Lorber psal Nové Zjevení, byla materialistická věda ve svých počátcích a materialismus se počal šířit jako velká záplavová vlna celou Zemí. Co je metafyzické povahy, je ve vědě zapovězeno. Za vědeckými teoriemi stojí namísto vědeckých zájmů materialistická ideologie, která má přednost před pravdou. Poznatky současné moderní fyziky ukazují, že hmota jako taková neexistuje. Veškerá hmota vzniká a trvá jen díky síle, která přivádí atomové častice ke kmitání a činí z atomů sluneční systémy v malém. Za touto silou lze předpokládat inteligentního ducha. Tento duch je první příčinou veškeré hmoty. Protože duch sám o sobě být nemůže, musíme nutně počítat s existencí duchové bytosti. Atom tak znovu otevírá cestu do ztraceného a zapomenutého světa duchovních bytostí.

Hmota o sobě není nic jiného, nežli účelná jevitelnost Mé ze Mne Samého ustálené vůle; může být právě takovým způsobem rozložena jako ustálena. Ono ustálení, aneb oživující a udržující princip je-li hmotě vzat, pak je také s hmotou konec. Hmota je smrt jako je tělo hříchem skrze smrt. Veškeré hmotné bytí jde vstříc jistému zániku. Je zajisté lépe veškerou hmotu a veškeré tělo časem zahubit a tím život ve smrti zajatý z hmoty opět osvobodit, nežli hmotu podporovat a nakonec pak nechat veškerý svobodný život přejít ve smrt hmoty, což nemůže být nikdy Mým úmyslem, neboť Já Sám jako věčná všemohoucí prasíla a moc všech sil a mocí, jsem nejvýš skutečný život a nemohu tedy působit pro smrt, nýbrž jen pro život. Hmota je tu jen prostředkem k regulování a osvobozování svobodného života, je tu jen potud, pokud tu musí být jako prostředek k cíli.

 

Tak je tomu i u Země, že těžiště, které ji oživuje, se ponenáhlu stále zmenšuje, až konečně bude sdílet osud veškeré hmoty. Hmotnému oku jevilo by se těžiště v tělese zemském činné jako oheň, který otřásá určitými k tomu uzpůsobilými ústroji Země a tím způsobuje reakci potřebnou k udržování všech částí zemského tělesa. Tento oheň pozorován duchovním okem jevil by se jako nesčíslný zástup duchů, který je zde udržován a k určité činnosti nabádán Mou vůlí. Tento druh duchů tvoří  ono činné a celou hmotu oživující těžiště; o tom více v Zemi duchovní.

Země přirozená. Těleso zemské musí mít v sobě vše, co mají bytosti na něm žijící. Odkud by byla voda, kdyby nebyla napřed v Zemi? Odkud by mělo zvíře vzít krev, kdyby nebyla napřed v Zemi? Země je tudíž jaksi velkolepým zvířecím tělem a jako takové musí i přijímat potravu. Severní pól jsou hlavní ústa sloužící k výživě tělesa zemského, krom dalších vedlejších, a jižní pól je hlavním vyprazdňovacím kanálem. Nálevkovité ústí měří v průměru 20 až 30 mil, zužuje se na osminu šíře a takto postupuje jícnem až k žaludku zemského tělesa. Žaludek je hned pod srdcem, skoro uprostřed tělesa zemského; je dutý asi 10 čtverečných mil, obsahuje všelijaké menší i větší příčné rozpěry a je složený z hmoty podobné gumovému pytli. Odtud prochází šroubovitě vinutý kanál z téže masy a vyúsťuje na pólu jižním, kde je hmota již pevnější. S těžkým a studeným vzduchem na severním pólu bývá spojena zhušťující se masa páry syčící světelnými létavicím podobnými klubky – toto vše vtahují magnetická ústa Země s velkou silou do sebe. Na stěnách žaludku se tato píce krystalicky usazuje, po naplnění se vnitřní rozpěry smrští a brzy zase roztáhnou, tím se potrava drtí, tím se získává nová elektrická látka, která rozkládá živné vodní části a odvádí je do nesčetných živných kanálů, zatímco vyloučený, negativně elektrický proud uchopuje nestrávené zbytky a s velkou silou je vypuzuje šroubovitě vinutým vyprazdňovacím kanálem. Konečným vypuzováním posledních výmětů uskutečňuje se též otáčení tělesa zemského kolem své osy, na principu podobném jako u rakety ovinuté kolem kola.

Dýchání Země poznává se snadno na pravidelném vzdouvání se a klesání mořské vody, tedy pohyb vlnivý či bouřlivý, ne příliv a odliv. Zemské plíce zaujímají plochu něco více než 5000 mil čtverečných; v buničitém pletivu nachází se mnoho dutých komor. Stahování a roztahování děje se stálým polárním střídáním či proměnou pozitivního v negativní pól. Každých 6 hodin hlavní ústa též nabírají dech a po 6 hod vydechují. Země za 24 hod. 2x vdechne a 2x nadechne a 2x přijme potravu do žaludku. Plíce každého zvířete pocházejí ve zmenšeném měřítku z těchto velkých plic Země. Po plicích přichází slezina jako jedna z nejdůležitějších částí vnitřností, která je ohništěm v každém těle zvířecím, hraje jednu z nejdůležitějších rolí v oživování. Skládá se z jakési kypré hmoty, která je způsobilá plodit a udržovat v sobě elektromagnetický oheň neustálým třením svého buničného tkaniva; slezina v sobě vytváří, uchovává a ostatním orgánům předává takřka vlastní hnací sílu pro celý ostatní zvířecí organizmus. Je umístěna nejblíže žaludku a je též organicky spojena se zemským srdcem, neboť žaludek od ní čerpá teplo k zažívání a srdce svou pulsující sílu. Oheň soptící hory Země jsou jen zcela nepatrnými posli této hlavní ohnivé dílny, dále jsou to i mnohé vřící vodní prameny, též mraky a větry jsou výplodem sleziny, jejíž ústřední oheň proniká a zahřívá nesčetná ústrojí planety. Odtud pochází i slanost moře, když určité substance jsou rozpouštěny ohněm a jako sůl puzeny nahoru; též zjevy meteorické i vegetativní síla Země a mnoho dalších.

Krevních cév ve slezině je velké množství, počínají v jediné cévě, která je ve spojení se žaludkem a srdcem. Krev není souvislá tekutina, nýbrž kaše skládající se z malých čoček, na povrchu hladkých a kluzkých, přenáší a rozdělují negativní elektřinu do celého těla. V jemných cévách pukají, jejich obal se stává tekutým a přechází do mízních šťáv, zatímco uvolněná éterická látka jakožto éter obsahující železo upotřebuje se k oživení nervů. Stavba zemské sleziny je velkolepá, ještě větší je stavba sleziny sluneční a větší je stavba sleziny Hlavního Centrálního Slunce; v obecném jsou si podobné, jinak se různí. Játra jsou i v telurickém stejně jako ve zvířecím těle odměšovacím ústrojím.

Ledviny mají tři důležité funkce: 1) bez nich by nemohl trvat zvířecí život, 2) ani rozmnožování, 2) ani radostný pocit nějaké bytosti, neboť určitá fyzická veselost přichází z ledvin. Slouží totiž dočasně duši k pobytu nutnému právě při plození. Duše, která je jinak činná jen v srdci a v hlavě, má zde jisté místo k odpočinku, aby se tu jaksi časem pomněla; každý jistě zná onen slastný pocit blahosti po souloži. Též při tzv. zvířecím somnambulismu vstupuje duše většinou do této části, která je v nejužším spojení gangliovými nervy s prsním důlkem, kteroužto oblastí pak duše v tomto stavu obyčejně zří i slyší. Tato část zemských vnitřností leží pod rovníkem, blíže jižnímu pólu. Je to předně základní studna, z níž čerpá celé moře svou vodu a z níž přichází veškeré vodstvo na povrch. Země má ještě množství močových měchýřků, většinou mezi vnější a druhou kůrou Země, i velké vodní nádrže větší nežli Evropa.

Druhou funkcí je oddělování ušlechtilé plodové vody od hrubé zemské močové vody, ušlechtilá je vedena nejprve zpět do srdce Země a odtud teprve k povrchu Země dílem jako sladká voda pramenitá a dílem jako rosa nejvýš oplodňující veškerý rostlinný svět. Ledviny přijímají z jater vodu a vstřebávají to, co ještě životu prospívá, a neužitečnou část vody dopravují do močového měchýře. Absorbovaná ušlechtilejší část vody je vlastní hmotná látka oplodňujícího semene, napřed je přijímána krví a tou je vedena do zvláštních cév, kde je jako positivně polární síla stejnou negativní silou varlat podporována a uzpůsobována k plození.

Země jako muž a žena. Radostná doba na těle zemském nastává tehdy, když se všeobecná duše zemská usadí do svých ledvin a zde si dopřává potřebného osvěžení nebo klidu. Na povrchu Země se vše jaksi pokojně slaďuje a nabývá měkkého a jemného charakteru, vlídného vzhledu, občerstvenosti, libosti. Po takové radostné náladě Země následuje obyčejně ponuré a bouřlivé počasí. U Země na rozdíl od člověka jen jedna část všeobecné duše občas odpočívá, zatímco druhá je neustále činná. Působením rotace Země a ročním oběhem kolem Slunce je Země tu svou jižní tu severní částí vystavena tzv. zimnímu spánku, zatímco protilehlá část je v nejvyšší činnosti. Země je oboupohlavní bytost, hermafrodit, neboli muž a žena v jedné bytosti; podobá se prvému člověku, též hermafroditu a také dokonalým duchům nebe, kteří po stránce mužské a ženské jsou též úplně jedno.

Celý jižní pól jako negativní se rovná ženské podstatě; Země považovaná z tohoto hlediska za ženu, je způsobilá k oplození, není ale sama schopna plození. Kdo tu plodí se Zemí? Slunce svou opačně polarizovanou silou. Hlavním a nejstarším dítětem je Měsíc, pak značné množství komet, část z nich se objevuje v čase rovnodennosti jako padání hvězd. Tyto kometám podobné planetky bývají Zemí opět stráveny, podobně jako v báji o Saturnovi, jenž pohlcoval své děti. Země má množství vyrozovacích kanálků, hlavní kanál je uprostřed Tichého oceánu poblíž souostroví Taiti a Otahaiti; odtud byl Měsíc odloučen od Země. To je druh plození Země jako ženy.

V mužsko-ženském plození má svůj hmotný původ veškeré bytí nerostné, rostlinné i zvířecí. Jednak přináší na vnější svět takřka živá mláďata, jako ptáci klade vejce, jako rostliny rodí semena a pro nerosty vyhání určité květy, v nichž spočívá síla, která přitahuje k sobě vše jim podobné, aby se to jako takové v rozsáhlých kruzích rozšiřovalo. Ve svém vyústění je positivní severní pól příjemcem (potravy) a jižní negativní pól výdejcem; avšak v nitru je severní pól naproti jižnímu pólu dárcem a jižní příjemcem. Zemská bytost tak vystupuje vnitřně svou polarizační akcí střídavě v obou svých polaritách dílem mužsky a dílem žensky. Zimu chápeme jako mužskou část, léto jako ženskou část ® zima plodí v ženském létě a léto pak rodí to, co zima zplodila. V jižní části vyniká ženské nad mužským a v severní naopak: plody z jižní poloviny jsou o něco sladší, měkčí a plnější, plody severu silnější, což se dá i vyjádřit, že na severu je Země muž-žena a na jihu žena-muž. Země i dnem a nocí mění svou dvojbytnost. Noc je vždy ženská a den mužský: co den zplodil, to noc ve svém temném lůně zrozuje.

Že Země plodí semena pro všelijaké rostliny a zvířata, lze poznat z mnoha jevů na povrchu zemském. Sem patří i původní zalesňování pohoří, i porost mechem, travou v mnohých dřívějších pustých krajích apod. Bývají tak volně plozena semena pro rostliny, zejména v tropických zemích, v Arábii, Africe i Americe; kde se rodí semena, tu bývá bujný vzrůst rostlin. Kde nejsou takové zdroje, tam zůstává země pustá. Mezi rostlinami je značný rozdíl, jsou tu ušlechtilé a neušlechtilé, dobré i jedovaté; zejména ušlechtilé rostliny jsou zvířecímu a dokonce i lidskému stupni tak blízko, že mohou být aspoň zčásti přijaty do ušlechtilejší říše zvířecí i lidské – o takových říkáme, že mají krátkou přechodní čáru; jiné mají ovšem dlouhou přechodní čáru, tj. musí projít nejdříve všemi stupni rostlinnými, které jsou v jejich postupné čáře, nežli mohou být přijaty do říše zvířecí.

K těmto jevům patří dosud řídce se vyskytující deště ryb, hadů a ropuch a podobné zjevy. Taková zvířata bývají plozena bezprostředně z dvojbytnosti Země. Toto utváření je přeskokem v posloupnosti, není v souladu s řádným postupem duchovních inteligencí z těla zemského, mizí proto brzy z jevového bytí, jsou zemí opět nasáta a puzena do říše rostlinné; jejich postup výše je ale rychlejší. K vyšším zvířatům tento volný přirozený přechod nesahá, tu musí již nastoupit vyšší síla, aby stvořila zvíře na vyšším stupni, do kterého mohou přecházet předchozí stupně až k člověku, který se však nikdy nově netvoří, nýbrž bývá v pravou dobu přesídlen.

Druhá pevná Země přiléhá k vnitřku Země hmotou více houževnatou a povolnou, směrem k povrchu je však nanejvýš pevná, vesměs má průměr 200 mil, musí nést celou třetí vnější Zemi se všemi moři, zeměmi a horami. Hmota podobá se azbestu či kamenné vlně či pemze, je velmi těžká, neboť v ní spočívá otáčivý rozmach Země. Konstrukcí je podobná lebeční kosti. V pórech vedou četné kanály aneb žíly rozvádějící tekutiny.

Vnější Země tvoří kůru či kůži Země. Vládne v ní smíšená hojnost všeho v míře přesahující lidský rozum. Na pevné Zemi spočívá několik mil citlivé kůže, na ní je vlastní necitlivá kůže Země, v níž se teprve násobí účinky vnitřního organického života planety. Musí mít velmi složité, nejvýše obdivuhodné mechanické zařízení k třídění a rozdělování šťáv a sil vystupujících z nitra a podobné zařízení pro přijímání velmi jemných sil z vnějšího kosmického prostoru světového, neboť jde zde o vytváření bohaté vnější říše nerostné, celé říše rostlinné a zvířecí. V citlivé části je množství kanálů a nádrží většinou tvaru vejčitého, zde šťávy prodělávají jakési kvašení, jsou chemicky rozkládány a pak vedeny k určitým účelům. Velké vodní nádrže jsou pak většinou v necitlivé vrstvě kůže.

Citlivá vrstva vytváří i jakési sloupovité podpory, které nesou vrchní část zemskou, mezi oběma vrstvami jsou četné plyny, které naplňují duté prostory a vnější vrstvu nadnášejí, zvedají. Roztažitelné opěrné sloupy počínají jako kosti zvířat chrupavkami, měkčími částmi, přecházejí pak v pevnou hmotu, tu a tam jsou i viditelné na povrchu zemském jako prahorniny, prahorní vápenec, žula, někdy i křemen. Na povrchu svými výběžky tvoří obyčejně vysoké prahory, rozeznatelné svou výškou, tvarem i hmotou od později vytvořených pohoří. Pod nimi se obvykle vyskytují podzemní vodní nádrže. Tekutina vystupující ze zvláštního močového měchýře Země do moří je příliš slaná a musí být ředěna přitékající sladkou vodou, jinak by přešla brzy v pevnou hmotu, v solné hory, které by časem tak okysličili vzduch, že by v něm nemohla žít žádná živá bytost.

Atmosférický vzduch se skládá z nesčíslného počtu všelijakých vzdušných druhů, plynů. Kyslík, vodík, uhlík a dusík by nepostačovaly k životu. Každá rostlina nasává jedině jí prospívající druh jednoduchého vzduchu, jiný vylučuje. Musí být tedy tolik jednoduchých druhů vzduchu, kolik je spotřebičů. Každá rostlina jinak voní a její vnitřní látky jinak působí. Jsou i dva druhy rostlin, jeden velice usmrcující a druhý oživující, každý nasává zcela zvláštní základní látku ze vzduchu, jinak by nebyly tím, čím jsou. Každé zvíře nadechuje veškerý atmosférický vzduch, avšak z jeho obsahu podržuje jen to, co je stejnorodé s jeho přirozeností. Kdysi žili na Zemi obrovské rostliny a zvířata, později již nenalezli svou základní vzdušnou látku, která tu kdysi byla, proto vymřeli. Za to se však objevila jiná látka, která tu kdysi nebyla. Taková příčina je také většinou v nezřídka se vynořujících nemocech, jak rostlin, tak zvířat. Nová nemoc je následkem nedostatku základní látky ve vzduchu, byla-li strávena a nebyla-li hned zase vytvořena. Takže ani nelze novou nemoc léčit starým lékem. V atmosférickém vzduchu je velké množství základních vzdušných látek, specifik a je dobré znát, odkud pocházejí a jaký je důvod jejich vzniku, bytí i zániku. Ve vzduchu Země jsou v rozloženém stavu všechny substance a všechny látky celé Země. Pozemskými smysly nelze je postřehnout, ale dokonalému duchu je snadné shrnout ze vzduchu potřebné látky pro smysluplný předmět a v okamžik jej podat jako něco, čím by se stalo v přirozeném uspořádaném stavu teprve poznenáhlu.

Světlo je to, co tvoří atmosférický vzduch, toto velké světové oko kolem světových těles; jako je to jen zase světlo, které tvoří oko v člověku a činí si je příbuzným. Neboť kdyby oko nebylo světlem, nikdy by nemohlo světlo spatřit. Když člověk svým okem, tímto malým sluncem ve svém těle pozoruje hvězdnou oblohu, stává se jeho oko samo malým slupkovým globem, v němž krouží miliardy sluncí a slunce centrální vrhají své prasvětlo do nekonečných dálek. Celé nekonečné stvoření nosí pak oko člověka a záření a odrážení paprsků Sluncí ve Sluncím spřízněnému oku člověka způsobuje blahý pocit v duši nad takovým divem, jak se to největší shledává opět v malém a poznává samo sebe jako to, co v sobě samém je. Kdo to může popírat? Nejvýš nějaký skutečný slepec anebo ten z dnešních mnohých, kterému zapáchající tabákový cumel v jeho zapáchající hubě je více než celá hvězdná obloha. Avšak o takových lidských larvách se zde nemluví; ty jsou vlastně na světě proto, proč jsou masařky na hromadě výkalů: jejich pokladem je lejno, protože sami jsou lejnem.

Koncentrované světlo samo anebo jeho působení je již v sobě takovým zcela jednoduchým specifikem v atmosférickém vzduchu, každá Hvězda pak vytváří své specifikum. Vše, co existuje tělesně na Zemi a v Zemi, je ve vzájemném působení Hvězd a to proto, že jsem to Já takto zařídil. Tudíž že Souhvězdí, která tu dříve byla, úplně zmizela, tím i jisté specifikum na Zemi zmizelo a s ním ony bytosti, které jím mohly vstoupit do fyzické existence. Světlo vzdálených hvězd dostihne Zemi teprve po mnohých letech, tím se objevují nová specifika a podle nich nové výtvory, které působí na jsoucí již bytosti příznivě či škodlivě, podle toho, zda Hvězda, z níž specifikum vychází, je dobrá nebo zlá; neboť jsou i Hvězdy dobré a zlé, stejně jako rostliny a zvířata. Jde-li o dvojhvězdí, obyčejně jedna z nich je dobrá, druhá zlá. Podle jejich zákrytu projevuje se i jejich vliv dobrý či zlý na Zemi; z tohoto stanoviska určovali staří mudrci také ono vládnutí planet, což není tak bezvýznamné, jak se domnívají novodobí, pouze číslicemi počítající učenci. Též staré předpovědi o povětrnosti mají zde základ. Také komety a světelné meteority i blesky mají značný vliv na Zemi, i změna světla Měsíce a zejména změna v době trvání slunečního světla, kdy každý pociťuje rozdíl mezi létem a zimou.

Dvanáct nebeských znamení a jejich působení. Ve starých kalendářích býval uváděn jejich vliv na vegetační sílu Země a také jejich vliv na zrození zvířat i lidí a dokonce i zrcadlení jejich budoucnosti. Venkované podnes tu a tam sejí a sklízejí podle toho své plodiny. Je dosud známo mnoho podobných pravidel. Selské kalendáře oznamovaly na každý den, které znamení má na něj vliv a to na dvojí způsob, podle Měsíce a Slunce. Na těchto věcech posud stále něco je, ovšem ne v často zkomoleně dochovaných podobách. Též je nutno vzít v úvahu erupce na Slunci, jimiž je sluneční světlo oslabováno a nepůsobí tak intenzivně. Méně známé je kolísání Země v její dráze kolem Slunce a zejména kolísání Měsíce, který v mnoha stech letech sotva jednou nastoupí dráhu, po které již jednou šel. Tím se stav zenitu 12 souhvězdí přirozeně mění a to má za následek značné a citelné změny na Zemi. Též Planety sotva jednou za tisíc let přijdou do stejného postavení.

Slunce napřed přijímá na svém lesklém povrchu světlo z nesčíslných Sluncí a pak je jako spojené vrhá do prostoru, kde se setkává se světlem dalších Hvězd, spojují se a společně dopadají na Zemi; proto je Slunce spíše podporovatelem světla, nežli vlastním dárcem. Ovzduší kolem Země je čočkovitě zakulacené průhledné těleso, slouží i jako velké zapalovací sklo a světelný paprsek jím vedený obdrží největší zápalnou sílu až při povrchu zemském, nejblíže ohnisku oné velké čočky. Proto blíže Zemi je hustší a působivější, na horách je ale vzduch řidší a čistší, nevytváří zde ještě taková specifika, jako v údolích. Čím méně příměsi je v nějaké tekutině, tím je čistší, stejně jako člověk se ve svém srdci stává stále čistší a svěžejší, čím více ze sebe vymýtil rozmanité směsi všelikých vášní, žádostí a potřeb.

Déšť i sníh a vše ze vzduchu spadlé pochází ze světla. Zářením a proti zářením od Země zhušťují se paprsky, způsobují se jisté evoluce, což vypadá jako vlnění, což je chemický světelný proces; zpočátku se jeví jako horská mlha, zahuštěním vznikají mraky, mlhy apod. Polarizační silou obou pólů bývají nasycovány tyto novotvary zemskou elektřinou, tím dostávají kondenzaci, jíž bývají pak přiváděny k zemi jako potrava pro svět rostlinný a zvířecí. Takto nasycené mraky mívají obvykle temné zabarvení, nenasycené jsou bělejší i lehčí, mezi sebou tvoří opačnou polaritu. Nasycený temný mrak se jeví jako negativní a čistý bílý jako pozitivní. Co je negativní, těžké, stává se více těžším, a musí spadnout. Proto také lidé, kteří své srdce nasycují příliš telurickými (zemskými) negativními pošetilostmi, tím je více zatěžují, činí hutnější a pro světlo neprostupnější, tím nejsou schopni vstoupit do říše světla, za to se činí způsobilejší k pádu do říše temnoty.

Druhá vzdušná oblast se vznáší ve výši přes 10 tisíc sáhů nad mořskou hladinou. Čím výše, tím se stává čistší. Proto také pobyt na horách přináší obvykle určitou lehkost, veselost a rozradostnění. Zde se snadno zapomíná na obtíže z údolí. Též požívání jídla je zde mnohem příznivější, neboť v čistém škodlivé nemá podporu, nemá svá specifika. Třetí vzdušná oblast spočívá na druhé jakoby čistý éterický olej na čisté vodě, nemísí se, naopak propůjčuje tomu zrcadlu dvojnásobně krásný lesk. Je to jakýsi omastek, jímž jsou obě spodní vrstvy promašťovány a zároveň je to i éterická sůl osolující spodní vrstvy, aby byly chutnými k požívání rostlinám i zvířatům. Všechny libé vůně přicházejí dolů ze 3. vrstvy vedeny světlem a éterickou solí do rostlin a dávají tak rostlinám éterický olej a nejrozmanitější libou vůni, různé chutě a z největší části i krásné zabarvení, což jsou čistě éterické substance.

Třetí vzdušná oblast je okem Země. Kdyby Země neměla všeobecný zrak, neměla by ho ani žádná bytost na ní, neboť co kdo nemá, nemůže dát. Že i rostliny mají svůj vlastní zrak, lze poznat z toho, jak se svými kalichy obrací ke Slunci, aby z něho nasávaly světlo. Země zří stále celý nekonečný prostor kolem sebe a toto všeobecné nazírání vytváří v Zemi samé a v ní všech přebývajících duchů všeobecnou přiměřenou představu, z níž každá jednotlivá duchovní bytost čerpá svou inteligenci pro vnější svět. Člověk sám svým malým okem by nemohl nikdy přehlédnout velké Slunce, kdyby jej napřed velké oko Země nepřijalo jako malý obraz a nepřivedlo jej pak teprve oku lidskému. A tak vidíme vlastně jen obrazy s povrchu velkého všeobecného oka Země, ne skutečnost. Oko též přijímá obrazy s povrchu zemského a vede je dál k ostatním světovým tělesům; z této vlastnosti lze vysvětlit jev fata morgany. Země jako těleso neví ze své celkové bytosti nic z toho, co zří. Není to o sobě samostatná bytost, je to nekonečně mnohonásobná bytost a skládá se z nesčetných jednotlivých inteligencí.

Podstata ohně. Co je oheň, který o sobě samém je zapalování, nelze již vysvětlovat fyzicky, neboť co je oheň, sahá vždy již do čistého duchovna, ať již dobrého či zlého. Ve veškeré hmotě jsou duchové; jsou-li nějak rozčilováni, vzněcují se, rozhorlují, tím nastává převeliký čilý pohyb, síla se zvětšuje, pohybem se hmota rozbíjí, velké rozhorlení roztrhává vše do nejmenších atomů. Duchové po úplném vítězství nad hmotou se konečně uvolňují a ve stoupajícím sloupu kouře hledají svou svobodu a hmota jako popel zůstává zpět. To je akt spalování. Svícení ohně záleží v nadmíru silném a rychlém pohybu duchovna a šíření světla z ohně je rozčilováním podobných duchů ve veškeré hmotě, jakož i ve veškerém vzdušném okruhu. Zapalování je rozčilováním duchovna ve hmotě a spalování je trvání a nabývající mohutnost rozčilování. Zde na Zemi se to děje obvykle rozčilením ještě nevytříbených a nečistých duchů; proto oheň vypadá obyčejně špinavý a červenavý, jaksi i hněvem a vztekem sršící. Může být také i jiné zapalování, totiž horlivostí lásky; toto zapalování není však ničící a hubící.

Podobné zapalování je i odrážení světla slunečního od hladiny vodní. Světlem lásky Slunce bývají také velmi pokojní duchové vody velmi rozčilováni, avšak oni ve svém rozčilení nic neničí. Celý povrch vody je sice vznícen a srší daleko paprsky ze sebe, nic však při tom nespaluje. I v zrcadle nastává zapalování po dopadu paprsku, nenastává ale akt spalování, nastává povzbuzení dobrého duchovna. Je-li však dobrý zmocněný duchovní paprsek sluneční lásky veden na tělesa, které mají v sobě ještě nevytříbené duchovno, tu zapaluje a také spaluje. Třetí vzdušná oblast má také tu vlastnost, že je snadno zápalná, zejména tam, kde se do její oblasti dostane nějaké těleso, třeba meteorit a jaksi ji ve značné trati prořezává. Toto zapalování je zvláštního druhu, je to svícení, ne spalování. Až ve druhé vzdušné oblasti zapálí se pak často skutečně a to třením v těžší vzduchové vrstvě.

Bílé jemné varhánkovité obláčky, zvané beránky, jsou to vlastně pouze vlnité pohyby na nejvyšším povrchu třetí vzdušné oblasti, které jsou vyvolány přiblížením éterem jistých světlých bytostí ze slunečních těles. Že po takových zjevech nastávají obyčejně nepohody, pochází z příchodu cizích hostů, kteří bývají duchovními obyvateli Země dotazováni, odkud jsou a co zde dělají. Mohou nastat i třenice, pokud se nechtějí trpělivě podrobit přípravám, aby nalezli místo beze škody pro Zemi, což bývá zřídka, proto častěji následují po beráncích nepohody. V mimořádně teplých dnech lze obyčejným okem vnímat ještě jeden takřka duchovní jev a sice bělomodré pruhy na obloze; na Zemi bývá téměř mrtvolné ticho a tísnivé horko, ani lísteček se nepohne. Tyto pruhy jsou okamžikem blažených duchů, v němž se jaksi společensky scházejí a v klidu se baví a pak dále radí, co budou dělat a jak budou novým duchům přidělovány úřady. Tento stav netrvá nikdy dlouho, je-li zasedání skončeno, pak lze pozorovat opět vzruchy a jsou-li ustanoveni noví duchové k ovládání vzduchu, pohoří, moří apod., pak nastává množství všelijakých větrů a proměnlivo, nová košťata metou čistěji nežli stará. Duchovně založení lidé viděli by tedy více než jen bělomodré pruhy. Avšak tací lidé stali se v této době vzácnější nežli diamanty v severních krajinách Země se vyskytující.

Slunce samo o sobě není ohněm, co se spatřuje jako světlo, je záření jeho atmosférického povrchu. Slunce je právě tak jako naše Země zcela obydlený svět, jenže tisíckrát větší, nežli Země. Nejvýše hladký povrch Slunce je ve stálém tření s éterem se všech stran jej obklopujícím, jednak vytváří neustále velké množství nejsilnějšího bleskového světla a jednak na tomto svém nesmírně oblém zrcadle přijímá světlo eonů sluncí a opět je všemi směry vysílá. Teplo nepřichází na Zemi spolu s tímto světlem, nýbrž plodí se teprve na místě samém. Světlo přichází z daleka, teplo plodí se zde tím, že tímto světlem jsou ve velkou činnost uváděni jistí přírodní duchové ve vzduchu, vodě a v zemi. A právě tato jejich činnost způsobuje, co pociťujeme a zveme teplem a při zvýšené činnosti těchto duchů vedrem. Do nitra vlastního slunečního tělesa vniká sotva tisícina tisíciny celé světové síly slunce a proto na sluneční pevnině není o mnoho jasněji a tepleji, nežli zde na Zemi a tvorové Boží mohou tam právě tak dobře žít jako my zde. Jen noc tam nemůže být. Mohou však za věčného dne vidět velmi dobře hvězdy i planety obíhající kolem slunce. To dělá náramně čistý vzduch. Slunce se otáčí kolem své osy za 29 dní. Mohou tudíž za tuto dobu vidět celou hvězdnou oblohu.

Země duchovní. Vznik a účel hmoty – při zkoumání duchovní části Země budeme postupovat opačně než u Země přirozené, a sice z výše do hloubky, neboť zvenčí do nitra je třeba se obracet, má-li se dospět k vlastnímu duchovnu. Viditelná hmota je ve své podstatě zajaté, spoutané a zpevněné duchovno. Každá hmota je dělitelná, protože se skládá z částic a je až do nekonečného minima dělitelná. Nekonečně malé částice ve své podstatě jsou silou idejí ze Mne, Tvůrce všech věcí; tato síla dostává tvar a tento tvar dostává život ze Života Tvůrce. Tvůrce dává mu ze Svého Prasvětla vlastní světlo a tímto živým světlem vlastní inteligenci, kterou se oživený tvar poznává a sebe sama jako samostatnou bytost si uvědomuje.

Když se takto tvar poznal, je mu dán řád, zákon všeho bytí a tímto řádem nejvnitřnější oheň Božství, jiskra věčné lásky – z této lásky vychází vůle. Nyní má znovu oživený tvar světlo, sebepoznání, sebevědomí, řád a vůli a svou vůlí může jednat v souladu řádu či proti řádu. Jedná-li podle řádu, upevní se jako strom a bude vystupovat jako svobodná bytost ve světovém prostoru stvoření k věčnému dalšímu trvání, neboť celá jeho bytost je stvořena ze Mne, jenž jsem a věčným zůstanu a jeho úděl nemůže být jiný, nežli Můj vlastní.

Není-li však tvor se svou svobodnou vůlí poslušný daného řádu, pak jde vstříc svému zániku nebo rozkladu. Neboť kdo není pro Mne, je proti Mně. Takto by se vedle Mne časem tvořila protichůdná síla a mocnost, která by porušovala Mé svobodné působení, takže Já, nejvyšší Dokonalost, musel bych Sám být nedokonalý, kdybych vedle Sebe strpěl nedokonalost. Aby se tomuto největšímu zlu čelilo, bývá tvor, který se nechce podrobit Mému řádu, ihned zajat a upevněn na jeden bod a místo – a to je ono upevnění, známé jako hmota. Zajatá bytost jakožto inteligence nemůže nikdy zaniknout; je upevněna a obracována ke Slunci ducha tak dlouho, dokud ji Slunce nepřevrátí, až je nakonec schopna přijímat už jen světlo Slunce ve všech svých rozložených částích a ne jen v jednotlivé; jako hmota bude stále kypřejší, pórovitější. Nestačí říkat Pane, Pane, nýbrž musí Pána přijmout do všech vláken svého života, teprve pak je tvor zralý navrátit se, odkud přišel. Z toho důvodu musí být veškerá hmota rozložena v nejmenší součástky, aby tu nebyla již žádná částice nezpůsobilá přijmout obraz věčného Slunce. A v tomto přijetí věčného Praobrazu je pak opět nové stvoření, dříve zajaté, nyní opět osvobozené, nezměrné inteligence nějaké bytosti vrací se do prvého Pratvaru a stanou se opět tím, čím měly zůstávat již od prvopočátku. Z toho je již jasné, že ve hmotě je jen duchovno.

Duchové nejvyšší vzdušné oblasti. Zde jsou již jen samí dokonalí duchové, většinou ti, co byli dříve tělesnými lidmi na tělese zemském. Je to již zcela čistý duchovní stupeň, po stránce duchovní je zde také již ustavičný nepřetržitý den. Druhá oblast není tak čistá, je vystavena častým zákalům, ještě více to platí o prvé aneb nejspodnější vzdušné oblasti, v níž zejména v prvém stadiu bez ladu a skladu vládne vespolek dobro i zlo. Žádný duch sebedokonalejší nemůže z přirozené vnější Země ihned vystoupit do vlastní dokonalé velké nebeské Říše a to proto, že ke konečné dokonalosti v jeho zemském těle vždy ještě zbývá něco, co může přijímat poznenáhlu. Duch jako praprincip=prazáklad života ze Mne nepotřebuje ke svému zdokonalení nic z těla zemského, avšak jeho tvarová bytost, kterou je duše, musí v sobě do poslední částice sjednotit to, co jí bylo dáno z nekonečné hojnosti Mé ji vytvářející ideje. Jsou to části jejího těla a specifika, která po dobu života vdechla a vydechla, též všechny odpadky jejího těla, dokonce i její slzy, oděv, příbytek, tedy vše, co kdy vytvořil a učinil člověk svou silou – to vše musí být jako očištěné psychické specifikum přijato postupně jeho duší, aby pak duch měl v sobě samém úplnou obhlídku a tedy co nejjasnější rozpomenutí na vše to, co se událo s jeho úplnou bytostí, co původně náleželo k jeho bytosti a co si osvojil a jaká byla celá dlouhá cesta, na níž dospěl ke své pra prvotní dokonalosti.

Duch ve třetí oblasti jedná podle zákonů lásky, svým láskyplným jednáním urovnává a upravuje cesty předně těm, kdo jako nováčkové vstupují do této oblasti a poukazuje jim místo a činnost. Též ovládá a poučuje duchy v dolní oblasti, pokud se zde vyskytnou třenice a chmury, se všemi jemu rovnými snáší se dolů jako zakladatel míru a energicky zde působí. Když sem přijdou duchové z jiných světových těles, zkouší je a vede je pak po pravých cestách k Zemi, pomáhá svým vlivem při plozeních a na cestě těla na Zemi, stará se, aby provedli přesně ony zkušební cesty v těle, po kterých se na jiných světech rozhodli kráčet, aby se mohli stát dětmi Pána.

Ve třetí oblasti přebývají všem známí ochranní duchové lidí. Nad nimi a mezi nimi jsou dokonalí andělští duchové, kteří dávají vždy správné poučení co a jak činit a pořádat. Tato třetí oblast je duchům nádherným rájem, kde mají vše, cokoli jen jejich srdce v lásce k Bohu může potěšit. Jsou zde přenádherné krajiny – každý duch se stává tvůrcem své půdy a krajiny, v níž je domovem. Duch požívá zde všeho v hojnosti a právě v tomto požívání přijímá postupně vše to, co z jeho bytosti ještě zůstalo lpět na Zemi; tyto plody a krajiny jsou odrazem od Země vystupujících jeho specifik, duch je poznává jako své a přijímá je do svého poznání a teprve pak z tohoto poznání přichází do skutečného zření toho, co je jeho. Když vše toto již přijal a není Zemi již nic dlužen, ani ona jemu, pak teprve může být přijat k vyššímu zdokonalení do Říše nebí. Někteří duchové mohou mít ještě leccos jim přináležejícího v jiných světových tělesech, kde kdysi tělesně žili nebo odkud obdrželi své hlavní specifikum, stoupají pak ještě ke sférám těchto světových těles, aby cestou lásky, která jedině je přitažlivým principem, si také odtamtud odnesli vše, co jim přísluší. To vše se musí stát svobodnou volbou, v níž se každý duch snaží, aby v sobě nashromáždil to, co je Mé a aby Mně to pak ve své velké lásce ke Mně úplně navrátil.

V úplném navrácení spočívá právě budoucí nejvýš nejdokonalejší stupeň blaženosti. Kdo nechce být činný a obírá se raději tím, co je těla a ne ducha, ten sám si musí přičíst, když bude souzen Slovem, které mu bylo dáno z nebes jako věrný průvodce, jak by měl život opět shromáždit a navrátit tam, odkud původně přišel. Počet toho aneb soud, týká se jedině činné vůle; vše ostatní je lhostejné, jen když byla vůle přivedena do řádu podle čistého poznání Mé božské vůle. Prodlévají-li tací čistí duchové mnohdy i několik staletí ve třetí oblasti, nic neztrácejí, mohou jen získat, aby se jako dokonalejší navrátili tam, kde je jejich konečné a věčné určení; budou způsobilejší, aby mohli zastávat velké věci. Neboť čistí duchové se zdržují nejprve tam, kde tělesně bydleli na Zemi. S dokonalostí se okruh jejich působnosti rozšiřuje na všechna místa Země. Nejsilnější bdí nad krajinami polárními, měkčí, jemnější a slabší nad tropickými krajinami Země, ti čilí bdí nad moři, řekami a jezery a začátečníkům se svěřují k dozoru větší či menší pohoří se vším, co se zde nachází. Ženští duchové bdí většinou nad životem rostlin a mají vliv na veškerou vegetaci povrchu zemského. Posléze dokonalejší andělští duchové budou muset rozšířit svou působnost duchovně nejen na jednotlivé části nějakého světového tělesa, nýbrž na celé Světy a Sluneční oblasti a odtud budou muset svou účinnost uvést do hmoty.

Jako je u člověka přechod z čistého duchovna do tělesnosti, tak je i přechod mezi 3. a 2. oblastí a obě mají se k sobě jako duch a duše. Duch působí do duše a může jí pronikat, duše nemůže vystoupit nad hranice ducha, může být přijímána duchem, načež se pak sama stává duchovní. Také duchové 2. oblasti mohou přecházet do 3. oblasti, když se jejich duše s duchem sjednocují. Duše je složenina nesčetných substanciálních inteligentních částic, je též nabita pudy, které v sobě obsahuje jako specifika. Když tu a tam ono specifikum vyniká více, způsobuje v duši nějakou vášeň. Mnohá duše, při níž není duch bdělý, bývá nesčetnými žádostmi a vášněmi poháněna od jednoho pólu ke druhému. Ve 2. oblasti pobývají vesměs duše, u nichž duch není plně probuzen. Miliony duší mají miliony různých sklonů a pudů, jedna chce bojovat, jiná hledá tajemství stvoření, další chce botanizovat a tak velice pestrá duševní matenice nastává. Z toho nesčetné, přerozmanité výjevy jsou způsobovány, které konečně takřka jakoby zhuštěny přecházejí do přirozeného, tělesným očím viditelného světa, jako přerozmanité tvary a barvy oblaků, sněhových vloček, ledových krup i dešťových kapek, vanutí větrů aj.

Duše žijící v těle může procházet spoustou vášní a tak je člověk takřka každý den jiný. U duše od těla odloučené je tomu jinak, u té vystupuje obvykle jedna hlavní vášeň, ovládne duši, přitáhne do své oblasti všechny částice inteligence; duše zůstává v zajetí jedné ze svých hlavních vášní, dokud jaksi nestrávila všechny ostatní částice speciální inteligence, následuje velká chudoba duše, po té stav pustoty, v níž je duše jakoby nahá, v noci a v mlze. Teprve tehdy se může duch uvolnit a začít svou duši prostupovat a to je přechod ze 2. do 3. oblasti. Jelikož se ve 2. oblasti schází množství různě naladěných duší, pak také zjevy, mající původ v této duševní rozmanitosti, mají nejvýše různé formy. Každý blesk má proto jinou klikatinu, každý oblak a útvar jiný tvar a pohyb.

Druhá oblast nejvíce se podobá pozemskému životu lidí, je vlastním bojištěm duchů, je tu ustavičný shon, srocování, válka, vražda, útěk, loupež atd.; zde se duchové připravují pro nebe nebo pro peklo. Za stále přibývajícími kalnými mraky lze vytušit zbrojení duchů, zejména náhle volně na čisté obloze kolem vrcholů vysokých hor se vytvářející. Dochází k tomu tak, že tací duchové se stávají stále vášnivějšími, čímž se stále více materializují; neboť veškerá hmota je co nejdále ode Mne a je otiskem zvrácených vášní. Vězením je hmota a stráží jsou duchové míru 3. oblasti; ti se snesou dolů, zajmou rozhořčené zástupy a shodí je na Zem, po čase se shození zotaví a nabudou sílu a potichu se vrátí zpět. Pokud se duchové po rázném napomenutí pokoří a uvedou se do stavu, že mohou a chtějí vyslovit Mé jméno a v něm hledat pomoc, záchranu a spásu, pak jsou vedeni do nespodnější oblasti 3. úrovně a odtud podle stupně přibývající lásky ke Mně a k Mému řádu stoupají stále výše. Takový jev lze vidět v přirozeném světě jako mizení mraků na obloze.

Je-li tedy duch jat vášnivostí své duše, vzdaluje se ode mě, tím se stává hmotnější; tací nepolepšitelní duchové se stávají zcela hmotnými a ze své vlastní vůle, než by se pokořili, obývají raději kupy výkalů, nejšpinavější zvířata a nejošklivější rostliny. Stejný původ měla i nákaza brambor roku 1846, kdy mnohá žitná a pšeničná pole náhle zesnětivěla; tací zloduchové se vrhají nezřídka i na všeliká zvířata, objevuje se pak nákaza zvířat. Zhusta též jde o i o mor a jiné nakažlivé nemoci u lidí jako následek takových zlých duchů. Následuje pak snadno přirozená smrt, není-li ve jménu Mém použito ihned takových speciálních prostředků, jimiž tito zloduchové musí ustoupit.

Kterak se duchové zmocňují hmoty. Lidský tvar ducha zůstává neporušen, pouze co náleží duši, respektive její specifika jsou směstnána v krajině srdeční a v tomto stěsnání se objevují jako meteorologické útvary. V takové kroupě pak padá toliko hmotné přání; jelikož jsou živoucím vlastnictvím ducha a jeho duše, bývá duch s duší i s tímto nově vytvořeným hmotným těžištěm přitahován tam, kam musí pro svou hmotnou vlastnost nutně směřovat. Duchové velmi zle smýšlející bývají často zhuštěny v kameny a padají jako takové dolů, načež to pak s jejich rozkladem jde velmi pomalu, neboť v nich zavládá mnoho pýchy, která ovšem v sobě chová peklo.

Přírodní duchové a lidské duše. Padá-li sníh, jsou ve sněhových vločkách vždy duchovní potence, tj. nově přicházející duchové (noví vynořenci z dlouhého spánku zemské hmoty), kteří se spolčují s dušemi ze země osvobozenými a začínají s nimi pouť říší přírodních zjevů. Duchové zemřelých lidí, kteří si nechtějí dát líbit postupný řád, mohou být zatlačeni také na tutéž cestu; avšak oni se po krátké době pokoření vrací zase zpět, což lze v přirozeném světě pozorovat jako déšť. Déšť vniká do země a je stravován rostlinami a zvířaty i nerosty, to je ta větší část nových duchů; ta menší část se zvedá v bělavé obláčky mlhy a táhne nahoru zpět do výše.

U nově přicházejících duchů je duševno i duchovno úplně uzavřeno do hmoty a zcela rozděleno. Kdežto u ducha již úplného bývají jen jeho materiální přání a sklony stěsnány v jedno v takové hmotě a pak nakrátko sdílejí trpký osud s oněmi duchovními potencemi, které pod těmito jevy začínají velký okruh ke svému osvobození. Dělení duševna a duchovna má důležitý důvod: každý duch svým velikášstvím se až do nekonečna rozdělil a roztrhal a tím se přirozeně oslabil, takže nemohl provést své hrdé plány. Z tohoto důvodu usiluje satan ještě podnes co nejhorlivěji, aby v jednotlivých lidských duších a duchách schytal svou vlastní původní bytost a tím dospěl k oné své prvopočáteční síle. Aby se to nestalo, právě proto je rozdělen a rozptýlen v celém stvoření a jeho duchovno se zvrátilo ve hmotno, z něhož nyní povstává duševno každého člověka a tomuto duševnu je vdechováno nové duchovno, aby tu v každé části vzešla celá bytost rovnající se oné prvostvořené bytosti. Svou pýchou se tato bytost chtěla povýšit nad Boha, čímž se rozbila a roztříštila, takže z ní nezbylo nic jiného, nežli její já a s ním její naskrze zlá vůle. Všechny její schopnosti, její ideje a nesčetné dokonalosti pojmů jí byly vzaty a právě tyto dochází nyní ke světovým tělesům, většinou jsou již v nich upoutány a tím se oddělují v duševno a duchovno. V duševnu se dané já a sebevědomí vynořuje opět z hmoty a v duchovnu bývá do duševna vštěpováno poznání Boha, bez něhož by duše podobně jako květina bez deště a slunečního světla uschla a odumřela.

Proto dolů k Zemi přichází tak mnoho duchovna v uvedených zjevech. Až jednou bude vyčerpáno veškeré duševno a duchovno této Země, pak na místo Země přírodní nastoupí Země duchovní, která se nebude již skládat z upoutaných, ale ze svobodných duší. Zvláště prostým lidem majícím schopnost zřít duchovno a duševno, ukazují se nesčetné zástupy vodních, zemních, horských a vzdušných duchů, kteří bývají za všech dob jasnovidnými lidmi spatřováni. Dříve žili lidé mnohem prostěji, proto se častěji vyskytovali lidé mající dvojí zrak, kteří žili zcela přirozeně ve dvou světech. I dnes by mohli lidé toho celkem snadno dosáhnout, kdyby jejich strava byla prostší. Nejvíce škodí složitá strava., ta kazí a otupuje přirozenost tak, že se v ní duše zaplétá a přilepuje jako pták v leči, nemůže dospět k čilosti a hbitosti, v níž by jí byl možný vzlet a výlet.

Dříve strava skládala se většinou z luštěnin, které byly jen na měkko uvařeny, trochu osoleny a nikdy horké požívány. Obyčejný chléb, mléko a med byly prastarou potravou, při níž lidé dosahovali vysokého věku a měli stále až do posledního okamžiku svého života druhý zrak. Masité pokrmy byly požívány jen v určitých dobách, nikdy ne déle než 7 dní po sobě, a to velmi mírně a z čerstvě poražených zvířat, při čemž rybí maso bylo zdravější než maso vyšších zvířat. Mělo by být požíváno jen jedno jídlo, ovoce jen mírně a vždy zralé, z kořenů jen jeden druh najednou. Tělo by pak nenabylo nikdy oné nadutosti, v níž se stává lenivé, ospalé a těžkopádné, takže duše pak sotva stačí tak těžkopádný stroj udržovat v chodu, neřku-li zaměstnávat se ještě něčím jiným.

Duchové vzduchu, hor a duchové putující. Obláčky, které se vyvinují na vysokých skalách, nepředcházel-li déšť či sníh, jsou většinou přírodní duchové, kteří nepochází od zemřelých lidí; po čase mohou se stát lidskými dušemi a duchy. Rádi se vznášejí ve vzduchu, požívají více svobody než duchové zemní, musí být pečlivě střeženi čistými duchy míru, aby nezpůsobili větší škodu. Střeží se být spatřeni lidmi, mají velkou bázeň před hmotou, v níž byli tak dlouho drženi v zajetí, mohou pociťovat i jakousi nenávist ke hmotě; neboť žádného ducha, který se jednou uvolnil z hmoty, nelze téměř již za žádnou cenu přivést nějak ke hmotě. Z ošklivosti ke hmotě mohou se stávat zlomyslnými i mstivými, nebo se též srocují a chtějí uniknout ven do širé nekonečnosti. Bývají pak znovu zajati a shozeni dolů k zemi a nenapraví-li se, bývají zahnání zpět do nitra země, což je politováníhodný osud. Pracují-li pilně v oblasti rostlinstva, kam byli vykázáni, pak mohou nastoupit buď cestu těla, nebo po určité době, nejdéle kolem 200 let, mohou se navrátit do svého dřívějšího svobodného stavu a mohou obývat vzduch, pohoří, půdu zemskou, lesy i jezera a řeky. Tento druh duchů má pak úplnou inteligenci. Ve věcech přírody jsou nejvýš zkušení a mohou vidět a slyšet vše, co se děje a mluví na Zemi. Dokonce se mohou stýkat i s lidmi a prokazovat jim určité služby, jen se nikdo nesmí k nim v čemkoli příliš přiblížit, neboť se snadno mohou roztrpčit a způsobit škodu. Krajiny v nichž obzvláště přebývají, musí být odlehlé a klidné, není proto radno zde hlasitě křičet, pískat či spílat apod. Aby tomu zamezili, hledí všelikými jevy zastrašovat cestující, aby kraj opustili co nejrychleji. Zvláště nedůtkliví jsou v horách, ve štolách a šachtách, kde často způsobí tam pracujícím neštěstí, sesuvy, zátopy, zmizení žil apod. Chtějí-li lidem učinit něco dobrého, pak se objevují obvykle v podobě trpaslíků v barvě šedé, modré či zelené; litují v lidech spoutaného ducha. Zachová-li se člověk k takovým duchům neslušně, pak vzrůstají nezřídka v bytost obra a pak není radno v jejich blízkosti prodlévat a bez zvolání Mého jména už vůbec ne.

Ukazují-li se na Zemi užitečnými a činnými, může jim být cesta masitým tělem prominuta; přijdou však na jinou planetu nebo na Měsíc, kde musí přijmout vtělení, což činí ochotněji, neboť inkarnace jinde než na Zemi je obyčejně lehčí a pomíjivější. Bývají pak zváni duchy putujícími, přicházejí z jedné planety na druhou a často se k nim přidružují duchové zemřelých lidí, zejména co se zabývali filosofií a astronomií. Přírodní duchové jim pomáhají k cestě do lidí jiných světových těles a způsobují, že duchové zemřelých mohou pak očima oněch lidí vidět a poznávat na cizích světových tělesech. Pak se obvykle stává, že přírodní duchové se putováním unaví a přece jen se navrátí k Zemi a podrobí se pak těžké inkarnaci, bez níž nelze nikdy myslet na dětství Boží. Neboť vše, co se chce stát Božím dítětem, musí také od A až do Z jít po cestě Boží. Z tohoto důvodu se duchové z jiných světových těles hrnou k Zemi, aby zde prodělávali inkarnaci Syna člověka. Neboť jako je jen jeden Bůh, jedna pravda a jeden život, tak je také jen jedna cesta k tomu.

O čarodějnicích a procesech s nimi. Dříve mnoho lidí žilo prostě a zejména lidé na horách měli dvojí zrak. Měli zcela přirozený styk s duchy přírody a dávali se poučovat o účincích bylin, o nalezištích kovů a jejich zpracování apod. Když přišli za horaly lidé z měst a údolí, mnohdy zle smýšlející a pouštěli se do sporu, pak takový zápasník mohl obdržet i nepochopitelnou mu na pamětnou, o níž soudil, že mu byla udělena satanem nebo aspoň jeho pomahačem. Šel pak ke svému místnímu duchovnímu, jenž v té době byl obyčejně buď ještě hloupější, nebo zlomyslnější a tu byly pořádány mše, procesí a zaklínání, ovšem vždy za peníze. Případ byl pak oznámen i světskému soudu, často i bez dalšího výslechu byl zabaven veškerý majetek a obviněno více lidí. Po stránce duchovní je mnohem horší jednání z důvodu hrabivosti nežli z hlouposti. Je-li chybou, aby se člověk rval s duchy, pak je ještě větší chybou celou říši duchů vyobcovat a prohlásit za nulu, za nicotnou.

Hory s pověstnými jmény. Že dříve na horách bydleli zcela jistě lidé jasnovidní, kteří se stýkali s přírodními duchy, tomu podnes nasvědčují i mnohá pojmenování hor: Kouzelná hora, Čertův kámen, Unholden (Zlí duchové) aj. Duchové obsazují často hory s půvabným výhledem do kraje, záleží i na obsahu hory, na výšce i na jakémsi jejím odříznutí od ostatních, aby nebyli omezováni ve své činnosti, bdí nad počasím i nad sousedními horskými duchy. V Čechách je to známý dobrý duch hor Krakonoš a jeho Krkonoše, opředený mnoha lidovými pověstmi.

První nejspodnější vzdušná oblast. Zaujímá místo nad povrchem zemským, žijí v něm rostliny, zvířata i lidé. Duchovno je zde s přirozenem úzce spjato. V této oblasti se duchovní a duševní jednotlivé speciální inteligence teprve ponenáhlu uchvacují, spojují a musí se v jednu dokonalou kompletní formu a jako jedna sama sebe vědomá bytost nalézt. Duševní inteligence se koncentrují kolem jim vlastního duchovního centra, což se obvykle děje v člověku, neboť vlastní duchovní centrum se navrací teprve ve formě člověka. Je to podobný postup, jako když se dá slovo – jakmile je dáno, přitahuje okamžitě k sobě vše, co je nutné k vyplnění jeho pojmu. Rozptýlené duchovní inteligence shromažďují se kolem svého duchovního centra jaksi instinktivně, avšak podle předem daného pevného řádu. Teprve jsou-li mnohé nutné inteligence pod jednou formou a v jedné bytosti spojeny duchovními staviteli, pak teprve může taková bytost dospět k všeobecnému veškerý řád přehlédajícímu poznání, což se děje pozvolna zkušeností.

Moudrost je probuzení ducha, který jednou probuzen, pronikne rázem všechny nesčetné inteligence své duše a v sobě samém je spojí v dokonalé, Bohu podobné vědění. Moudrost zří nekonečně mnohé rázem v nejjasnějším světle, zatímco světská učenost jen částečně ohmatává ve tmě noci. Duchovní částice inteligence nemohou se samy od sebe uspořádat; nad stavebním řádem bdí a spravují jej duchovní bytosti. Především jakožto nejvyšší správci v této oblasti andělé, ve vaší oblasti je velmi mnoho andělů. Nejvyšším správcem všeho jsem Já Sám, který nemůže být daleko od vás, neboť Já Sám zde ve vašem uměleckém muzeu vytyčuji a rozžehuji jedno světlo za druhým – a tam, kde se zdržuji Já, zdržují se mnozí, kteří rádi jsou kolem Mne a za všech dob rádi byli kolem Mne. Avšak kde nebe vyvíjí největší činnost, tam je také neméně činné peklo. Právě proto je zde také velký nepokoj. Tomu musí tak být, neboť jinak by nebylo myslitelné volné vznášení mezi těmito oběma polárními body.

Činnost duchů v nitru Země. Potrava Země jako organicky žijící bytosti, je jen na pohled hmotná, v podstatě je duchovní, neboť tu vniká neustále nesčetné množství duchů do nitra Země, kde jsou obyčejně spoutáni nejhorší duchové. Vnikání lepších duchů má několikerý účel. Vzbouřenci proti božskému řádu jsou zde pevně drženi (jak vy říkáváte vydáni všanc věčnému pekelnému vězení), aby napříště nemohli rušit božský řád, neboť selhalo o jejich polepšení mnoho tisíc pokusů. Kteří tímto zajetím dostali za svou zuřivost náležitě za vyučenou, jsou lepšími duchy ze svého zajetí osvobozováni a vedeni nahoru k větší svobodě. Jelikož je v nich ještě trochu zla, musí se pustit do jedovatých rostlin i jedovatých zvířat a pořádat psychická specifika potřebná pro vzrůst a tím dávat onu podobu a povahu, v níž se musí dle řádu objevovat. Konají-li dobře, jsou vedeni k řízení lepších rostlin a zvířat.

Nekonají-li dobře, a místo aby škodlivá specifika vedli do rostlin, vedou je hned do zvířat nebo do lidí, čímž vznikají epidemické nemoci, pak bývají opět vsazeni do tužší vazby v Zemi, kde se pak musí zabývat tvořením kovů a kamenů a tato práce je ovšem těžší a zdlouhavější. Zajaté praduše bývají osvobozovány jako ještě značně dělená specifika a ve stavu všelijakých tekutin vyváděny na povrch zemský, kde procházejí stupněm rostlinným a zvířecím výše, za řízení příslušných duchů. Nejhrubší částice vytvářejí hmotná těla, k doplnění duše používá se jen těch nejčistších. Hrubé tělesné částice přicházejí opět do Země, kde musí zetlít a dříve již popsaným způsobem vystoupit ze tlení, aby se připravily k doplnění bytosti, ke které náležely tělesně – to se děje obyčejně ve 3. nejvyšší sféře zemských duchů. Teprve když vše to své přijal čistý duch do sebe, stává se dokonalým; toto přijetí je tzv. zmrtvýchvstání těla a ospravedlňuje výrok Pavla: Ve svém těle uzřím Boha.

Substance a hmota, síla a látka. Co je na magnetu viditelné, je hmota. Co v magnetu přitažlivě či odpudivě působí, je substance; není okem viditelná. Člověk má i jiné smysly, které jsou duši bližší nežli zrak, který je nejzevnějším smyslem člověka. Sluch je hlubší, čich a chuť ještě hlubší a s duší je zcela spojen pocit aneb hmat. Elektrická jiskra, ač viditelná, není již hmotou, nýbrž duši podobnou substancí, aneb silou, která odpočívá ve hmotě. Zrnko střelného prachu je klidné, avšak je v něm vázáno mnoho substanciální síly; je-li substance něčím jí podobným, zde ohněm, rozjitřena, roztrhá ihned své vězení na částice hmoty a vstupuje do sféry své svobody. Síly ve hmotě nejsou mrtvé, ale živé a inteligentní, neboť kolik účinků, tolik sil a protože účinky jsou uspořádané a plánovité, musí být také kolik účinků, tolik inteligencí. Hovoříme o všeovládající a vše naplňující síle životní. Hmota sama je jen účinkem sil, který se projevuje druhem, vlastností a tvarem a kde jsou tyto vlastnosti, tam je i inteligence síly v ní působící.

Neboť: Nebe a Zemi a vše, co je v nich, jsem udělal Já – a dělám posud! Určité dělání jsem zůstavil lidem, aby také oni měli co dělat. Dělají to ovšem jen Mou jim propůjčenou silou. Jako dávám dělat nesčetné věci rukama lidí, tak také dávám dělat silou lásky a moudrosti v Mých andělích a duchách na Zemi, jakož i na nesčetných světových tělesech ony věci, které lidmi dělány být nemohou. Lidé dovedou ledacos, nedovedou udělat žádnou trávu, žádný keř a strom ani zvíře; ale veskrz živí duchové a andělé to zajisté dovedou, neboť k tomu mají takovou sílu ze Mne, aby byli s to ve jménu Mém ji provádět.

Vlastnictví nějaké schopnosti či dovednosti zve se inteligencí a nutkání být činným podle takové vnitřní inteligence není uloženo v bytosti samé jako instinkt, nýbrž je to nutkající vedení vyššími a dokonalejšími duchy. Čili způsobilost k určité činnosti a nutkání ji vykonávat v pravý čas a na pravém místě jsou dvě věci. Co vědci nazývají instinktem, není již inteligencí zvířete, ale je to vedení výše postavených duchů.

Vše, co činí na lidskou duši nějaký dojem, není mrtvé, musí to být tak dalece inteligentně živé, aby vzbudilo v živé duši stejně živé inteligentní specifikum. Z toho vyplývá, že v tělesném světě samém není nikde smrti; co je tak nazýváno, je jen přechodem z méně inteligentní formy do formy vyšší, v níž jsou inteligence spojeny mnohonásobněji. Kamenné masy vznikly právě tak dobře z všemocné věčné Boží síly jako ten nejživější cherub. Jakpak by také mohl věčný Praživot všeho života stvořit mrtvé kameny? V hmotném stvoření Si Tvůrce Sám uzavírá nekonečnou hojnost idejí a předvádí Si ji uvolňováním a rozkladem hmoty opět jako jednotlivé myšlenky ke Svému božskému ohledání. Jestliže tedy Tvůrce svázal Své ideje a myšlenky v jevitelnost hmoty, jaksi jako knihař knihu, pak i v kameni je život, tedy velké množství inteligencí, které se v živé lidské duši opět shledávají, aby se jaksi jako živé v duši opět regenerovaly, obrodily, obnovily.

Semínko vložené do země mělo by tak málo síly k vyhledávání potravy asi jako novorozené dítě, kdyby tu nebyli duchové, kteří dávají duševním inteligentním zvláštnostem onen směr, jímž se musí brát. Nižší hierarchie duchů mají své zaměstnání rozděleno teritoriálně. Každý duch dostane jedno pole a jeden druh rostlin, má k tomu nutnou moudrost a sílu a řídí jednotlivá specifika pouze svým chtěním. Mají zcela svobodnou vůli, protože ve vůli souzené nemůže být síla, a každá jejich nepozornost znamená špatný vzrůst a neúrodu. Mají-li být lidé potrestáni neúrodou, je svěřena tato práce jednoduše duchům vlažnějším, kteří si na ni nedají tolik záležet. Aby se to stávalo co nejméně, mají nad sebou ducha vyššího a dokonalejšího, který bdí nad větším územím, a tem má opět nad sebou hierarchii vyšší a vyšší. Nad všemi říšemi bdí Kníže knížat, jako také bdí v každém specifiku; a to je proto, že oko Páně vidí všude, co tu je a se děje.

Nerost, rostlina a zvíře. Jednotlivé inteligence jsou vždy tytéž, ať v nerostech, rostlinách nebo zvířatech s tím rozdílem, že v nerostech se objevuje málo spojených inteligencí, asi 8 až 20, u mnohých rostlin již mnoho tisíc, u mnohého zvířete mnoho milionů, u člověka nesčíslné množství ze všech Hvězd a ze všech atomových částeček Země; což nevylučuje zvířecí žití v nerostech. V podstatě nejsou tu tedy ani všechny ty říše, neboť jednotlivá specifika jsou navlas stejná. Jaká specifika má např. železo: tíha – vlastnost tíže je způsobena láskou jakoby zaměřenou dolů, tvrdost – toto specifikum v sobě skrývá prostou inteligenci úplného sobectví a tedy tvrdost a neúplatnost vůči každému sousedství, tažnost a ohebnost – chovají v sobě povolnost, což je mocnější specifikum nežli předchozí. Železo je-li rozpáleno, stává se poddajnějším a ohebnějším, stejně jako pokora a vůle stávají se tím poddajnější, čím více byly zkoušeny aneb vyzkoušeny zkouškou ohně. Snadné rozžhavování se ohněm – je to specifikum hněvu v železe, je-li vzbuzeno, pohlcuje předchozí specifika a uvádí je do svého stavu. Tato specifika jsou vesměs zdola, vlastní železo je ještě nasycováno ušlechtilejšími specifiky z Hvězd: ochota přijímat elektřinu – je to inteligence pohyblivosti a sní touha po pospolitém spojení. Třpyt – neboť lesk železa obsahuje v sobě pojem klidu, jen v klidu se může vše vyrovnat, objeví se rovná plocha, která je schopná přijímat světlo; stejně tak duše člověka ve své úplnosti stává se světlu přístupnou jen tehdy, když se odebere do klidu svého ducha, neboť duch je hlavní princip klidu, proto také staří mudrci přáli odloučené duši klid a světlo. Pružnost – podobá se uspořádané síle vůle, ať je ohýbána, zaujme opět dříve uspořádaný směr, je to psychická inteligence vytrvalosti vůle.

Kameny stojí říši rostlinné o něco blíže, mají více specifik nežli kovy. Když je rozdrtíme, nemůžeme je již pospojovat jako kov; příčinou je větší počet specifik, které jsou ve větším pořádku uspořádány. Ještě větší pořádek je uplatňován u rostlin, aby se tak mohly stát tím, čím mají být, totiž různými vykupitelskými ústavy pro osvobození duševních inteligencí. Přesné ohraničení mezi třídami není. Korály tvoří druh červíků, navzájem se k sobě lepí, ztvrdnou-li, je jejich hmota pevná jako drahokam, avšak ve tvaru bezlistého stromu či větévky. V moři je množství malých i velkých zvířat (chobotnice), které v sobě uzavírají všechny tři říše. Vcelku je tedy jen jedna říše bytostí pod všelikými formami a vše je původně zvíře a nikoli nerost nebo rostlina. Jen v řádu vzestupu bytostí jsou postaveny určité stupně snadněji odlišné.

Zvířecí duše a její ovlivňování duchy. Zvíře má již svobodnou psýché-duši, zatímco ta je v říši rostlinné a zvláště v nerostné, hmotou protkána a dělena. Duše zvířecí nashromáždila již určité množství éterických substancionálních specifik, která již o sobě tvoří tak dalece inteligentní svobodnější bytost, s čím více druhy se spojila. Nastává-li u zvířat plození, vhánějí duchové svou vůlí tyto psychické zvířecí bytosti do hmotných plodících orgánů zvířat a v okamžiku plození je obepnou hmotnou kůžičkou; v ní je tato psýché činná a začne podle úplnosti své inteligence sebe samu uspořádávat. Tělo si tvoří duše sama za neustálého řízení duchů. Nejprve se uspořádávají tyto inteligence samy podle zákona podobnosti, spojuje se tvrdé s tvrdým, hořké s hořkým, bílé s bílým apod. Každé specifikum chová v sobě dokonalou ideu, ta se v určité formě plasticizuje (uskutečňuje); vlastnost duše v tvořivém období přechází na tělo a tělo tak je vlastně typickou formou celé duše.

Vlivy duchů při plození člověka. Hmotné plození lidí liší se od všeobecného zvířecího málo nebo vůbec ne; rozdíl spočívá spíše v nitru. Duše musí být kompletní již před plozením, musí v sobě sjednocovat všechna specifika, která jsou v celém vesmíru rozdělena a ze všech stran jí bývají přiváděna. Specifika jsou jaksi chaoticky pomíchána, duchové opatřují do obalu duše světlo, aby se mohla navzájem poznávat, třídit a spojovat s pomocí vůle duchů, jimž je tato záležitost svěřena. Tito ochranní duchové jsou andělé a není člověka, který by neměl aspoň tři ochranné duchy, dva anděly a jednoho velkého anděla, nad nímž bdí Sedmý. Co k sobě náleží, uchopuje se samo. Duchové svou moudrou silou vůle naznačují pravou cestu, směr. Může se stát, že matka nosící v sobě dítě, odebere se ve své mysli do pekla, pak ovšem dobří andělé nemohou poskytovat úplné účinné společenství. Proto bylo dříve každé matce raděno, aby se v době těhotenství chovala křesťansky ctnostně!

Asi ve 3 měsících tělesného života plodu vkládá andělský duch do uklidněné duše věčného ducha a to pod sedmerým obalem duchovním; neboť duchovní je mnohem silnější a trvalejší než hmotné, také je snazší prolomit žalář hmotný nežli duchovní. Srdce zatvrzelého člověka je sevřeno duchovními pouty, které žádná pozemská moc, ani kladivo ani prosby prorazit nemůže, to může jen Duch všech duchů. Po vložení ducha do srdce duše, což se stává někdy dříve, u jiných dětí později, u mnohých 3 dny před zrozením, dozrává tělo rychleji a nastává porod. Matka by se měla zdržovat všech podráždění a žádostí, neboť ony pocházejí většinou z pekla; kdekoli se matka v takovém stavu podráždění dotýká, rozčílí se duch vložený do duše jako opačný pól a poznamená duši obdobou na rozčíleném místě. Toto znamení duše se reprodukuje i na těle; odtud mají původ mateřská znamínka. Že takové znamení zaujímá jen malé místo a ne celou duši a tělo, to způsobují duchové, neboť peklo by chtělo úplnou zhoubu duše i těla. Peklo poznamenává vše, co dává, aby mu to nemohlo být vzato, aby po určité lhůtě požadovalo zpět.

Také lidé světští dávají také, ale nikdy bez dlužního úpisu a pečeti, aby po uplynutí lhůty mohli vzít zpět. A nemohou-li jim dlužníci splatit, nastane žaloba a pře a to je již pekelné, neboť peklo žaluje a věčně se soudí. Nebeští lidé dávají ze svého jmění svým bratřím a sestrám bez dlužního úpisu a pečeti; neboť dávají, aby to zpět nebrali, a není tu nikdy pře. Měli by se mít lidé tudíž poněkud na pozoru před těmi, kdož mají mnoho značných mateřských znamení, neboť v takové bytosti se nezřídka stávají pekelná specifika více méně bdělá a bdí-li, pak je takové individuum v té či oné sféře zlé. Tací lidé buď ničemu nevěří, nebo jsou oddáni smilstvu apod. V jistém ohledu může platit výstraha: Varujte se poznamenaných. Je-li znamení málo a jsou malá, nemusí mít následky, neboť působením duchů jsou z nich pekelná specifika odstraněna, byť dítě za boje mezi dobrými a zlými duchy nějaké znamení obdrželo.

Tu pravím Já: Každému, co jeho jest! Nechte plevel bujet i s pšenicí až do doby žní; pak se vše pekelné oddělí od nebeského, nebeské se přivede do nebe, pekelné do pekla. Proto se žádná duše neztratí, neboť tato pekelná znamení jí budou vzata a přikázána peklu. Ale vše bude záležet, aby se duše pokorou pustila do osvobození svého ducha. Osvobodila-li ho, pak také ona bude osvobozena; neučinila-li však to, zůstane sama v zajetí tak dlouho, až duch ztratí svůj sedmeronásobný obal a po té se sjednotí s duší. Duchovno nemůže být nikdy pozemskými slovy v té jasnosti podáno, v jaké v sobě je. Kdo má však správný cit a dovede jím slyšet, zřít, hmatat a cítit, ten v tom velmi snadno v největší jasnosti najde důkladné přesvědčení o tom, co zde bylo řečeno.

Duše a duch v člověku. V čem se liší podstata ducha a duše. Duše je přijímacím ústrojím pro všechny nekonečné ideje prazákladu, z něhož jako dech vzešla. Je nositelem forem poměrů a způsobů jednání a to vše je v ní v těch nejjemnějších obalech uloženo. Správná míra toho všeho pojatá v jednu bytost tvoří dokonalou lidskou duši. Jelikož je spojením různých inteligencí, může být také jakožto složenina opět rozložena ve své části. Duch o sobě není forma, je to ona podstata, která formy tvoří; teprve když jsou formy vytvořeny, může v nich vystupovat duch sám jako formu tvořící. Každá síla, má-li se jako taková prokázat, musí si postavit proti sílu; teprve následkem této vytvořené opory může síla projevit své účinky a uvést se v jevitelnost. Duch se tedy podobá světlu, jež jako světlo nemůže vystoupit, dokud tu nejsou předměty, které by osvětlovalo. Duchovní působení světla poznáváme např. porovnáním účinků léta a zimy.

Duch je světlo, které vzniká ze svého vlastního tepla od věčnosti do věčnosti a teplu se rovná láska a světlu moudrost. I když by měl člověk sebedokonalejší duši, nebude-li mít světlo, bude mít v duši i v těle málo činnosti; duše se stává činnou podle míry světla v ní. Duše kreténa je dokonalá stejně jako u filosofa, avšak jeho tělo je těžké a neohrabané a nepřipouští do duše světlo, nebo jen málo. Tělesná masa filosofa se stala mnohým učením kypřejší a nestlačuje tak dalece plamen v něm. Bez ducha aneb bez světla je vše mrtvé a nemá žádný další vývoj a není zdokonalení schopné. Světlo nemá žádnou formu, ale tvoří formy a působí pak samo jako forma ve formách.

Hmota je vnějším obrazem vnitřních forem duševních, aneb jaká vnitřní síla, takový vnější účinek. Duše tím, že se skládá z množství inteligencí či miniaturních pojmových obrazů, může být dělena až do úplného rozkladu anebo i skládána v jisté soubory. Dělení duší se také stalo při stvoření prvého lidského páru, kdy z jedné duše se staly dvě a Eva vzešla s tělem a s duší z Adama a byl do ní též vložen nesmrtelný duch. K dělení duší dochází i u dětí, co je v nich cizorodé, zůstává cizorodým, co je však z ploditelů, to se projevuje podobností k nim. Duše, která nežila v božském řádu a promrhala jistou dávku specifik nutných ke svému utváření, objevuje se v duchovním světě v nejrozmanitějších tvarech až k nejošklivějším podobám zvířecím. Mnohé duše se příliš přiklání k té či oné smyslné věci a tím nabývají velký nadbytek specifik pro jejich bytí nezpůsobilých a v duchovním světě pak dostávají množství zvláštních většinou strašných výrůstků; smilníci jsou poseti genitáliemi, umíněné hlavy, neboť to je ještě vlastnost zvířecí, dostanou parohy nebo rohy apod. Podle pravidla knihy života a dle jejího pevně stanoveného řádu, nepřináleží již takové smyslné lidské sklony, které se následně vtisknou do duše, k čisté formě lidské duše. U mnohých lidí jsou abnormality duše, zrůdnosti, patrné i na těle pozemském, i když tělo tak snadno cizí specifika nepřijímá jako duše.

Před nepředstavitelnými věky stvořil Bůh nesčetné množství duchů. Ani Bůh, ani žádná jiná bytost nemůže se projevit v bytí bez protikladů. V Bohu jsou všechny protiklady v nejlepším řádu od věčnosti. U mnoha bytostí dosáhly protiklady správné míry podle Božího řádu a jejich bytí je dokonalé. Duchovní existence lidí sahá nekonečně daleko a bezprostředně souvisí s pádem Lucifera, nosiče světla, jedním z prvostvořených duchů. O pádu Lucifera, největšího ducha světla a jeho velké družiny se uvádí, že velké množství praduchů se s ním odklonilo od přikázané a pravé cesty Božího řádu a nastoupilo cestu své vlastní záhuby. Procesu spásy, plánu Boží záchrany a smyslu lidského života nelze porozumět, neobjasní-li se, kdo je Lucifer. Teprve po té lze plně a přesně chápat stvoření, Moje sestoupení dolů do hmoty, Moje utrpení, Mou smrt a vzkříšení.

Tento prvostvořený duch nesl v sobě světlo poznání; ačkoli dobře věděl, že má představovat Boží protipóĺ, přes varování propadl klamu a podlehl omylu, že se může Božství chopit a zaujmout je. Tím se vzdálil od středu Mého srdce a propadl touze shromáždit kolem sebe svá stvoření, aby ovládli bytostmi všeho druhu obydlené prostory. Konečná bytost nemůže nikdy pochopit nekonečnost a proto může snadno podlehnout omylu. Luciferův pád způsobil pouze omyl. Kde by zůstala Má láska, kdyby nehledala prostředky, jak moudrostí dovést zpátky svedené bytosti ke světlu poznání; je to cesta, kterou vidíme ve hmotném stvoření. Veškeré viditelné stvoření sestává se pouze z částic velkého padlého a do hmoty spoutaného ducha Lucifera a jeho družiny. Luciferova duše obklopuje veškeré hmotné stvoření a musí se tedy projevovat i v podobě člověka.

Duše je složenina, je dělitelná a tak z praduše padlého anděla se získává nespočetné množství nových duší. Duše se skládá z nespočetných částic, z nichž každá odpovídá myšlence, pocházející ze Mne. Jakmile se jednou seskupí, nemůže být jinou, než je, neboť odpovídá povaze, kterou obdržela. Když se vytvoří krystal, nemůže být již ve své podstatě změněn. Rozpustil jsem nesčetné krystaly, Lucifera a jeho družinu v horké lázni lásky a nechal jsem tyto duše znovu vykrystalizovat, aby byly jasné. To se děje postupným růstem v říši minerální, rostlinné až k člověku. K tomu byl založen hmotný svět, celý vesmír i stvořený člověk. V něm duchové oděni do hmoty dle stupně své zlomyslnosti byli vystaveni bojům, pokušení a utrpení. To proto, aby postupně působením poměrů došli k poznání svých vlastních chyb a aby nastoupili svůj dobrovolný Návrat. Všude platí princip svobody na 1. místě a na 2. princip zdokonalení se.

Lucifer věří, že musel jednat, jak se stalo, aby mohla být stvořena hmota. Bylo mu poskytnuto tolik svobody, aby mohl proniknout hmotu, aby poznal, jaké utrpení způsobil svým druhům a byl tak přiveden k návratu. On to však neučinil, nýbrž chtěl teprve řádně vládnout jako kníže hmoty, která by mu patřila. Proto co nejvíce zakalil znovu se vytvářející lidské krystaly, aby dosáhl své říše. Neboť boj s Bohem se mu zdál velký, vznešený a udržující život. Mnoho lidských krystalů upadlo do jeho sítí. Pohleď na pohanství, v němž se nechal uctívat jako král a jeho polární vlastnosti jako bohové. Je to velký omyl, neboť cílem Mého stvoření není hmota, nýbrž pouze poznání, láska a chápání Božství. Hmota je k tomu pouze nouzovou pomůckou. Konečným cílem je zcela svobodné poznání v Bohu. Zde leží tajemství Mého vtělení, jež muselo prolomit hmotu, postavit most přechodu z hmoty do duchovna, neboť hmota by se musela stávat stále tvrdší a stále pevnějším vězením, jak se Lucifer stále víc propadal do tuhosti protipólu. Moje vtělení tak bylo příkazem k zastavení a ukázalo přesně cestu odvádějící od modloslužby a uctívání polaritních vlastností a muselo poskytnout důkaz: za 1) že smrt, kterou byli lidé svázáni s hmotou a jejími požitky, lze přemoci a za 2) že život probíhá nikoli ve hmotě, nýbrž v duchu a že hmota je pouze jeho vězením.

Vše, co je nyní hmotou, bývalo kdysi duchovnem, které dobrovolně vystoupilo z dobrého božího řádu, opíralo se o zvrácené ponoukání a v něm se zatvrdilo. Hmota proto není nic jiného, nežli odsouzené a v sobě zatvrzené duchovno, jemuž je určeno jíti dlouhou řadou různých forem až ke svobodnému a nezávislému životu. Bůh ze své všemohoucnosti může stvořit ducha s dokonalou moudrostí a mocí, ale všichni takto stvoření duchové nejsou samostatní, nejsou o sobě ničím, než jen čirou momentální myšlenkou a ideou Boha; pohybují se a jednají podle podnětů Boží vůle, jež do nich musí neustále proudit. Pokud by se měli časem stát pokud možná samostatnými, museli by nastoupit cestu hmoty nebo souzeného a tedy upevněného Božího chtění způsobem, jak vidíte na této Zemi. Je-li tomu tak, pak teprve jsou samostatné, samostatně myslící a dobrovolně jednající děti Boží, které sice také stále konají Boží vůli, ale nikoli proto, že jim ji vnutil všemohoucí Bůh, nýbrž proto, že ji sami ze sebe na základě svých zkušeností poznávají jako svrchovaně moudrou a sami ze sebe se rozhodli podle ní jednat, což jim teprve poskytuje nejvyšší životní blaženost a potěšení. Jejich radost nad obtížně nabytou a dosaženou schopností je i Mou radostí.

Celá zpevnělá Země a všechna ostatní světová tělesa jsou utvořena z jedné duše prvostvořeného anděla, později padlého a zvaného satanem, která byla takto rozdělena v různá kompendia. Duch však není dělitelný, kde byl jako jedinost do velké nebo malé duše vložen, tam jako jedinost zůstává. I když duše Lucifera byla sebevětší, může v ní dlít jen jeden duch a nemůže tedy tento jeden sebou samým padlý duch přebývat ve všech nesčetných částech své někdejší praduše. Jeho příbytek je omezen na Zemi, ostatní světová tělesa jsou tohoto obyvatele zbavena, ačkoli jsou to části jeho někdejší duše. Lidé jiných světových těles jsou proto svou přirozeností obvykle lepší nežli lidé zde na Zemi, avšak přece nemohou nikdy dospět k oné úplně bohopodobné výši jako děti této Země, která je sice v duchu od Boha ta nejvzdálenější a nejposlednější, avšak právě proto v případě polepšení může být to nejvyšší a Bohu nejpodobnější. A právě z toho důvodu jsem Já, jakožto Pán zvolil Zemi za jeviště Mých nejvyšších slitování a na její půdě jsem stvořil všechna nebe nově. Každý člověk zde zrozený dostává ducha ze Mne a může podle předepsaného řádu obdržet dokonalé dětství Boží. Na jiných světových tělesech dostávají lidé duchy z andělů. Neboť každý anděl je dítětem Božím a musel na této Zemi, právě tak jako Já Sám a jako každý archanděl procházet cestou těla a z toho důvodu má také v sobě tvůrčí sílu, kterou může brát z nadbytku své lásky a svého světla a vkládat ji do nově vznikajících lidí jiných Planet a takovým způsobem si vychovávat děti svého jména. Tyto děti jsou podle toho nepravé děti, nikoli z Boha; ale mohou inkarnací na této Zemi dospět též k dětství Božímu.

Zákon dělení duší. Cokoli jen na Zemi vchází ve zjev, je jaksi duší. Satan chce svou silou svou duši osvobodit a dát jí opět dřívější rozsah; proto se ustavičně rozpaluje v nitru své stlačené teluricko-specifické totální celistvé duše; tím chce učinit zdánlivou hmotu jemnou substancí. Jeho námaha je pod řádným omezováním dopouštěna a k tomu účelu je organizmus zemské bytosti uzpůsoben, aby byl ustavičně stejně činný. On sám je v domnění, že touto svou činností již téměř osvobodil celou svou zajatou duši, proto pudí ustavičně psychická specifika ven z nitra Země. Že jsou však zde mocnějšími duchy schytávána a zařazována do nové dokonalé lidské podoby, o tom ví málo nebo nic. Tato specifika jsou povahy zcela pekelné, a proto musí vystupovat a vykvašovat se stupňovitou řadou bytostí, nežli se stanou způsobilými pro trvání člověka. Pekelné těchto specifik se projevuje na mnohých bytostech člověka předcházejících, jako je jedovatost kovů, jed v rostlinách i ve zvířatech, projevuje se v zuřivosti zejména u dravců jako je tygr, ještěři, hadi i v prohnanosti, ošklivosti i potměšilosti jedovatých červů.

I u lidí se projevuje toto čistě pekelné zlo často i v tak vysoké míře, že mezi mnohým člověkem a knížetem temnoty bývá malý nebo žádný rozdíl. Toto čistě pekelné zlo bývá teprve zakročením nejmocnějšího specifika, slova Božího, vystaveno novému kvašení. Specifika v duši člověka se stávají sice o sobě čistě nebeskými, byla-li proniknuta duchem v těle, avšak tělo nebo maso člověka je ve všech svých částech ještě ničemně zlé, tedy ještě vždy pekelné. Proto musí toto tělo snášet ještě mnoho pokořujících zkoušek, nežli se bude moci stát souladnou částí již čisté duše. Z toho důvodu musí tělo zemřít, aneb musí být rozloženo, musí ve všech svých částech přejít do červů, v nich znovu zemřít, přejít do nesčetných nálevníků, po té do všelijakých rostlinných bytostí, dílem i do země, ohně a to tak dlouho dále, dokud není poslední atom svobodně rozložen, což vyžaduje mnoho set let, u tělo milujících pošetilců i několik tisíc let. Z každého těla zbude sice vlastní čistě pekelné droždí pro všechny časy nezetlitelné, jako nanejvýš vlastní základní příslušenství satanovo, aby mu zůstalo stále trvající tělo. Avšak i to nejmenší množství duševní substance je mu vzato a přivtěleno duši člověka a tak ponenáhlu celá duše satanova vstane z mrtvých v mnohých lidech, z nichž se každý stane dokonalejší, nežli celý dřívější velký duch. A aby každá duše obdržela dokonalý božský obraz, vštípí se do každé duše nový duch z Boha a ona se tím stane novým tvorem. A to je to nové stvoření, které se ohněm božské lásky naprosto přetvořuje. Staré stvoření klesne do svého prachu, ztvrdne a stane se podkladem a podnoží stvoření nového.

Pokud ještě trvá Země, je možné každému duchu chopit se cesty lítosti, pokory a polepšení a tedy i duchu nejhoršímu. Až ten čas uplyne, bude možnost návratu na věčné časy zatarasena. Uplyne ještě mnoho milionů pozemských roků, nežli Země vydá všechny zajatce, nežli učiní poslední zkoušku ohněm v ohni Slunce. Co tu bude moci být ještě rozloženo, dojde svobody. Při hlavní zkoušce duch vězněný ve hmotě bude přiveden k poznání, že mu bylo všechno jeho duševno odňato a odebralo se do slávy Boží. Tu již nebude žádné Slunce ani Země, nebude již ani žádná hmota k nalezení. Bližší známost s touto bytostí byla by nejvýš zhoubná, stačí vědět, že je v nejpevnějším středisku Země a proč tomu tak je. Lucifer bylo jeho původní jméno, Satanem byl jako protipól Božství. Protože na co myslíme, s tím se ve svých duševních a duchovních rovinách ihned spojujeme, je dobré tyto věci sice znát a tudíž mnohému lépe rozumět, avšak více se jimi nezabývat a nebádat a když už ano, pak nejprve žádat o ochranu boží.

Tento duch mnohdy se tvářil, jakoby se chtěl polepšit, žádal, aby mohl být božsky uctíván, a nebude-li se mu to zamlouvat, obrátí se a stane se tím nejčistším duchem. Celé pohanství téměř tak staré jako lidské pokolení, podává o tom svědectví. Proto si také Pán původně vyhledal jediný malý nárůdek na Zemi. Vše ostatní bez újmy na svobodě mohlo jako zvířata beztrestně vyhovovat přání tohoto ducha; z tohoto poměru vznikla rozmanitá jeho pojmenování. Jelikož tato bytost místo slibovaného polepšení zasahovala stále více do božského řádu, byla vehnána do velmi tuhé vazby. V té době si již vychovala množství stejně smýšlejících duchů z lidského pokolení a působila pak těmito svými anděly. Ďábel je ve škole satanově vyrostlý a vzdělaný duch, ten, který přijal specifika z pout tohoto ducha. Tito ďáblové, žáci satanovi, nicméně značně se od něho liší; duševno u nich je stejnorodé se satanem, ale jejich duch ačkoli tvrdě zajat, je čistý, kdežto duch satanův je vlastní zlo. Proto se může stát a stává se, že ďáblové budou zachráněni dříve, nežli satan bude muset podniknout velkou cestu ke svému věčnému pádu.

Toto vše připadá mysli hořké, avšak je tím zdravější duchu. Je nutné nepřítele znát, aby se vědělo jak se ho chopit, abychom šťastně obstáli v nastávajícím boji s ním! Je-li jednou obilí vymláceno, pak se může sláma spálit a zrnu a sýpce to nic neudělá. Došel-li někdo milosti u Mne, je jako duchovní životní pšeničné zrno uchován do nejlepších sýpek. Dobrý lékárník musí umět zacházet s léky i s jedy. Dobro nepotřebuje, aby se chválilo, ono se chválí samo sebou, avšak nutné je, aby každý člověk uspořádal hon na své zlé myšlenky, žádosti a skutky, jako je nutné znát přesněji místo špíny, aby je vyčistil, než místo čistoty, neboť co je jednou čisté, pak přijde nebe samo sebou. Pro věčný život ducha je nanejvýš důležité, aby znal od základů peklo stejně jako nebe. Kdo se chce vyhnout zlu, musí je napřed znát, proto je dobře poznat zlo v jeho základu, aby je pak každý v sobě snadno poznal, je-li v jeho blízkosti.

Strašidlo a posedlost. Satan nechává v jistých dobách vstoupit své náhončí mezi lidské pokolení, aby pochytali vše, co lze a neopominuli žádný prostředek k tomu. Svůj úmysl maskují a prosí o možnost příležitosti k nápravě. Svobodná vůle je velmi respektována, dostávají příležitost, kterou však většinou zneužívají a musí se navrátit do ještě horšího stavu. Někteří pocházejí z pyšných bohatců a odebírají se na svá dřívější sídla, kde strašením snaží se přilákat hloupé lidi na zakopaný poklad. Leckteří chtiví horlivci dají se svést a tu takový duch se snaží všemožným způsobem vpravit do těla a to ovládnout. Nejsnáze se vpraví pokrmy a nápoji, poznává slabosti a začne vdechovat své náklonnosti, přání a žádosti. Podlehl-li člověk a plní vůli pekelníka, pak ten se snaží co nejrychleji urvat tělu zkaženou duši a vyvolá obvykle smrtelnou nemoc.

Avšak duše dobrá i špatná bývá po opuštění těla ihned přijata anděly a zlý lovec citelně pokárán a strčen zpět sám. Duše bývá uvedena do stavu, ve kterém poznává svá pochybení, chce-li se obrátit, přichází výš a výše. Je-li zatvrzelá, přichází hlouběji až k citelným trestům, neobrátí-li se, může z vlastní vůle učinit zkušební cestu do pekla a může zde i zůstat dle své náklonnosti. Chce-li se přiblížit satanu, pak jelikož má v sobě vlastního ducha jako protipól satana, pak tento duch vystupuje v ní samé jako soudce a trýzní duši jako nevyhasínající oheň z nitra, uplatní svou protisílu a duši vzdaluje a ta dochází obvykle polepšení. Reakce ducha je nejvýš bolestným pocitem a odtud pochází utrpení a trýzeň pekla, a to je právě onen červ v duši, který neumírá a jehož oheň neuhasíná. Je to jeden a týž oheň, jenž plodí v andělu nejvyšší blaženost a v ďáblu nejvyšší neštěstí. Mezi blažeností a zatracením je takový rozdíl: v blaženosti přechází duše do ducha a duch je pak vlastní bytostí; v zatracení chce duše ducha vystrčit a přijmout ducha satana.

Jsou-li duše někdejších satanských druhů poněkud lepší, nebývá jim bráněno ovládnout i tělo nevinných lidí a dokonce i tělo dětí, chtějí-li konat dobro; avšak zde bývá duše a srdce co nejpečlivěji chráněno. Konají-li s tělem neplechy, bývají z něho vyvedeni nebo ke klidu v něm přivedeni. Mnohdy se může jednoho těla zmocnit i několik duchů, předem musí oznámit, že v něm hledají jen své uzdravení. Jejich přání se vyhoví, neboť zřídka následují rady andělů, aby se rovnou obrátili na Pána; trvají na tom, že jen touto cestou mohou přijít k Pánu a je jim to tedy povoleno, neboť andělé učí všemu cestou empirickou, tedy na základě zkušeností. Povoluje se jim tato cesta nejvýše a zřídka kdy dvakrát. Nad posedlostí není třeba se příliš rozčilovat, neboť téměř každý člověk má takové hosty ve svém těle.

Lidé sami k tomu dávají nesčetně příležitostí. Ďáblové těla bývají především v rozpalujících nápojích, ve víně, pivě a zejména v pálenkách. V silném opojení může člověk přijmout do svého těla jistě jednoho ne-li více ďáblů. Tu lechtají a trápí pohlavní ústrojí a činí i hůře než ve vlastním těle činili. Druhou cestou jsou veřejné tancovačky, kde lze předpokládat, že na takové taneční zábavě je také vždy desetkrát tolik chtivých nečistých duší, nežli hostů tělesných. Duchové přijati z rozpalujících nápojů bývají snadněji mocnou modlitbou duše jejím duchem vypuzeni, kdežto těch z tanečních zábav nelze se snadno zbavit; k tomu je potřeba mnoho postění, modlení a sebezapírání. Jinak zlí šotkové usídlí se v ledvinách, genitáliích, i ve slezině, játrech či plicích. Kde si takový pekelný vystěhovalec zřídí svůj příbytek, tam usmrcuje tělo a následky jsou zatvrdliny sleziny a jater, souchotiny, syfilitické nemoci aj. Většina nemocí pochází u lidí od jejich pekelných obyvatel, jimž sami razí cestu do svého těla. Jsou to pravé děti světa a mnohé začínají už v mládí školu pro peklo. Cizí hosté nalaďují duši na světské věci, takže tito lidé si počínají libovat v módě, v kouření apod. Pekelné bytosti páchnou čisté duši morem, čich duše kuřáka je zkažený. Tací duchové jsou vně duše, ta má málo vnitřního světla, proto je nevidí, jen čichem může vycítit jejich přítomnost a stáhnout se do svého ducha, který ji osvítí. Uvidí-li pekelníci obličej duše, tu prchnou, nemohou snést oko čisté duše. Tohoto ďábla lze jen těžko dostat z lidského těla a nejde to téměř žádným jiným způsobem, nežli jak vyšel z Jidáše Iškariotského, který byl ještě mnohem lepší, nežli nejlepší nynější módní floutek.

Další cestou k obsednutí je zloduch hry a moderní výchovy. Chybou ve výchově nedovedou děti strávit čas jinak, nežli hraním a laškováním. Svými duchy jsou děti puzeny k tomu, aby měly víc a více hraček. Ďábel hry patří k nejtvrdošíjnějším, spojuje v sobě touhu po hře, snahu se líbit, touhu po ustavičné zábavě, hmotnému prospěchářství a zakuklené vládychtivosti. Vedle toho musí dítě umět francouzsky nebo anglicky, ačkoli o modlitbě není ani řeči. Nakonec je vychována jakási zvenčí pozlacená socha, jejíž vnitřní dřevo nemá cenu ani za groš. Místo pro nebe je takový člověk od dětství připravován pro peklo, které pak také nakonec v něm vítězí. A v duchovním světě to bude velká práce, aby tací lidé byli uvedeni na správnou cestu života.

Podstata a následky hněvu. Velmi nebezpečný druh posedlosti je ovládnutí pozemského těla ďáblem hněvu. Tato posedlost je nejnebezpečnější, neboť vždy jde o celou legii zlých duchů. Hněv je protipólem lásky a tvoří hlavní součást satana. Jako láska nemůže trvat bez své potravy, tou je láska opětovaná, tak i hněv nemůže trvat bez své potravy. Hlavním živitelem hněvu je nenávist, hrdost, z toho plynoucí sobectví, závist, lakota, cizoložství, smilstvo, opovrhování vším božským, hlubokým podceňováním sobě rovného, vražda a zabíjení, vládychtivost, úplná nesvědomitost – to je legie duchů živitelů hněvu. Do těla člověka bývá vložen už jako semeno pekla již při plození, teprve určitou výchovou dostává se k samostatnosti, shromažďuje se jako zlá látka v játrech, zaujme celou duši a stáhne ji do své oblasti. Krví se šíří celým tělem, ta snadno vzkypí a proniklo-li toto zlé specifikum také duší, pak je člověk již nejméně polovičním ďáblem a není dobré s ním obcovat. Takoví lidé pro maličkost vybuchnou, mají pohotově hned nadávky a rány. Dobrou výchovou a životosprávou lze tomu zabránit. Největším zlem výchovy je ještě mazlení, prominutí nezpůsobů a beztrestnost. Dítě roste v tyrana a ani rodiče si nejsou před ním jistí svým životem. Mnohými nemocemi Já takového ďábla v těle spoutávám: spála, osypky, neštovice aj. Rodiče nerozumní mazlí se potom s dítětem dvakrát tolik, obvykle mají málo dětí neb jen to jedno. Proto také odnímám obyčejně děti takovým rodičům pro jejich opičí lásku, neboť časem by byly pro Mé království úplně usmrcené. Mám s lidstvem vyšší účel, než aby bylo pouhou marnivou hříčkou hloupých a pošetilých rodičů, proto je jim odebírám a odevzdávám Mým andělům k další výchově. Je lepší smrt těla, aby duše zachovala život pro nebe. Proto je nutno děti, ba nezřídka i celé generace morem a jinými zhoubnými nemocemi tělesně usmrtit, nežli umožnit tomuto ďáblu vtáhnout duši úplně do své sféry.

Potírání hněvu. Dítě má být živeno stravou, která nerozpaluje krev, ale mírně zchlazuje. Kojí-li matka, má se zdržet lihovin a hnutí mysli, tím vším živí ducha hněvu. Luštěniny zejména fazole nelze doporučit. Vhodné jsou pšeničné otruby vařené s medem pro horkokrevné dítě, později i čočková kaše. Ovocná kaše neškodí, mléko zvířecí není mnohdy zdravé, i zvířata jsou prudkého temperamentu. Maso by mělo dítě dostávat až po výměně zubů, jinak krev bude příliš živena, tělo ztuční a dýchací ústrojí se zahlení. Zaměstnávat by se měly děti činností klidnou, aby se příliš nerozohňovaly, odstranit vše, co by je mohlo zlobit. Neměl by se nikdy zmeškat účelný trest, ne unáhleným bitím, zdárněji účelným postěním; neboť hladem se hněv léčí nejlépe. Vhodné je říci jim, že nebeský Otec jim neposlal chléb proto, že byly zlé. Budou-li hodné a budou-li Otce nebeského prosit o chléb, zase jim jej ihned dá. Tím se děti upozorňují na Boha a vštěpuje se jim, že vše záleží na Bohu. Budou-li takto vedeny, bude s nimi později jen málo nesnází. Žít střídmě, chodit brzy spát, časně vstávat, zdržovat se lihovin, masa nečistých zvířat, nenavštěvovat místa, kde se tančí a hraje.

Pro takové lidi obojího pohlaví je dobré brzy se oženit, neboť žár takových ztřeštěnců je horší než žár mírného člověka. Doporučuje se vedle své přirozené diety často modlit a číst duchovní knihy; to posílí jejich duši a uvolní pouta jejich duchu, který se snadno osvobodí, chopí-li se Mé lásky. Protože jsou vystaveni většímu pokušení nežli ostatní lidé, jsou proto Mé milosti blíže, o co větší je jejich pokušení. Jsou to právě tito lidé, z nichž může být něco velkého, jestliže se dostali na pravou cestu, protože mají v sobě náležitou odvahu. Z těchto lidí bývají, duchovně vzato, v Mém království vybudovány lodě a paláce jako z dubového dřeva a z mramoru. Z hub a rákosu nebude snadno co lepšího, nežli je svého druhu.

Lidská dychtivost po přednosti jde stejným krokem s hněvem, je mu základem, neboť pokorný se snadno nepopudí. Fintění a koketerie u žen, rváčství a krobiánství u mužů, jimž není nic svaté, jen oni sami; každý chce být nejznamenitějším. Připojuje se lest a přetvářka, mstivost. Cesta k blaženosti na tomto i onom světě je sestoupení na základ pokory. Není to cesta neposlušnosti a odbojnosti proti tyranské moci. Zdola se musí začít, chce-li někdo začít stavět dům. Kdo chce druhé polepšovat, musí polepšit nejprve sebe a žít spravedlivě; kdo chce druhé pokořovat, pokoř nejprve sebe, tak odejme sebou samým svému sousedovi stupeň, po němž by stoupal výše. Jde-li soumar nahoru, jde s ním výše i ten, jenž na něm sedí. Dokud se má nauka nezachovává, nebude lépe tu i tam, ani jednotlivě ani v celku. Neboť pokorná duše se brzy vpraví do všeho, a jelikož je mi nejblíže, má také vždy Mou pomoc při ruce. Proč se nechce člověk odebrat do své hlubiny, aby zde našel na věky to pravé pojištění pro život, které je v Mé nauce tak jasně a zřetelně oznámeno?

Tento ze všeho nejhorší ďábel v lidském těle je pramenem všeho zla lidského pokolení, je stejnorodý s nejspodnějším peklem, v něm jsou spojena všechna zla. Byla by kdy válka, kdyby nebyl tento démon tak zkazil lidské tělo? Člověk mající v sobě tohoto démona, vytvoří si brzy své poddané – tak vznikají dynastie. Tu stojí jeden v čele, diktuje a dává zákony, jak mu velí jeho rozmary a tisíce je musí zachovávat, zda za krvavých slz či ochotně, je jedno; neboť tam, kde se soustředila moc, tam ztroskotává každý odpor a rozvaha, rozum a moudrost musí ustoupit. Lidem se ale tak děje po právu. Lidé sami odstavili Boha a posadili na trůn svého vlastního démona pýchy, neboť všude se starají rodiče, aby jejich děti byly něco lepšího a vyššího, nežli oni sami. Proč dávají rodiče děti studovat? Aby se něčím vyšším staly než rodiče, místo aby studovaly, aby nabyly užitečné vědomosti, aby byly dobří a správní. Kdo poslechne Mé slovo: kdo chce být mezi vámi prvý, ten budiž poslední a sluhou vás všech? Téměř ani žebrák nenásleduje takové přikázání, za to co poroučí satan skrze svého démona, za tím pádí kde kdo; proto se děje světu po právu, že je týrán mečem a ohněm, neboť lidstvo samo má převelikou radost z toho, že tvoří ze svých vlastních dětí tyrany.

Co je lepší: být základním kamenem budovy anebo vrchem střechy? Kdo je nejdoleji, ten je také nejjistější; špička věže je hříčkou veškeré nepohody. Proto jděte dolů. Pravá pokora budiž pevným stanoviskem vašeho bytí. Tehdy pak opustí každého zlý démon přednosti a s tyranií bude na věčné časy konec. To je cesta k blaženosti, tím může být polepšeno lidstvo i kníže, nikoli však neposlušností a ještě méně odbojnými vzpourami proti spořádané moci.

Všelijaké lidské nářky jsou mezi lidmi, vše se zdražuje a při tom zhoršuje, jiní viní vládu a svalují vše na ni, pro jiné je příliš dlouho mír a není válka. Každý hledá důvod v tom či onom, avšak aby šel někdo do sebe a tázal se, zda také on něčím nepřispěl, to nikoho ani nenapadne. Každý hledá zlo jen zvenčí, avšak v sobě samém ho nevidí. Kdo dělá chudé? Velká lakota a všeobecná dychtivost po zisku. Sami si lidé tuto výchovnou metlu nad sebou všelijakými prostředky upletli: co si kdo sám udělal, musí také sám mít a trpět. Kázeňská metla Mne netěší. Avšak jelikož tu již jednou je, jak ji lidé chtěli, pak ať dobrým prospěje a špatné vytrestá. Má Milost je pro každého, kdo ji hledá. U Mne nemá cenu nic jiného, nežli jen čisté láskyplné srdce a opravdová víra ve Mne. Komu je milejší bič než Má milost, ať se nechá mrskat. Kdo chce být oslem, ať jím na věky zůstane. Proč by měl vznešený nádherně zbudovaný velechrám a všechny velechrámy zvětšovat Mou moc? Velechrámy jen ukazují, co dovedou ješitní a pyšní lidé. Ať jde každý do přírodních velechrámů, ať jde k Zemi samé, ať pohlédne na Slunce, Měsíc a Hvězdy a bude mít dost toho, z čeho může poznat všemohoucnost Boha, svého Otce.

Pohleď na dějiny Sodomy a Gomory. Tehdy přišli k Lotovi opravdu andělé z nebes – a co pořídili? Kdo se mimo Noema a jeho lidí obrátil? Avšak budoucně pošlu až na konec světa posly z nebes, aby Mé slovo nebylo zlými dětmi tohoto světa zahlazeno a zhanobeno. Také oni budou pro jméno Mé více méně pronásledováni až do té doby, kdy se vrátím jako blesk, který od východu k západu co nejjasněji osvětlí vše, co je a působí dobře či zle na Zemi. V oné době učiním největší třídění na celém povrchu zemském a jen dobří a čistí budou zachováni. Kdo není na pravé cestě v sobě, není také nikde na tomto světě na pravé cestě. Na dně Mrtvého moře leží pohřbena Sodoma a Gomora a ještě jiných sedm menších měst se svými obyvateli a zvířaty.

Velké jezero Kaspické vzniklo za časů Noemových. Na jeho dně je pohřbeno asi pět set měst s velkým městem Hanochem. Bůh dával asi po pět set let poučovat a napomínat lidi, zejména Hanochity, skrze proroky a anděly, aby to a ono činili a zejména nechali na pokoji hory Země. Nedbali napomínání. Vynalezli třaskavá zrna a jimi roztrhávali hory. Zničené hory, nemajíce své opory, zřítili se do velkých a hlubokých nádrží vodních pod sebou a vyhnaly spoustu vody na povrch Země. Při ohnivé činnosti třaskavých zrn byla zapálena v horách se vyskytující ložiska síry, uhlí a smůly a vypukly velké požáry. A země se vším, co na ní stálo, klesla a na jejím místě vzniklo moře. Bůh však pečoval o to, aby Země nebyla zničena, aby lidé nepřišli o svou školní budovu, v níž jsou školeni pro život věčný. Neboť kdo neprodělal školu života na této Zemi, nemůže dosáhnout dětství Božího, nýbrž zůstává věčně na stupních zvířecích. A národové často zdivočí pod říší zvířecí, jednají pak podle svých vášní a stále více se zhoršují a zatemňují.

Sopečné zjevy v krajině Mrtvého moře, podobně i v oblasti Kaspického moře, souvisí se smutnými dějinami lidstva, jako byla Sodoma a Gomora. Tohoto přírodního boje se účastní mnoho tisíc lidských duší, které jsou přírodními duchy strhovány k marnivému boji proti Mně, kdežto u vašich hořících hor bojují jen přírodní duchové proti zákonům Mého řádu. A v tom je velký rozdíl. Ty ošklivé postavy, které vidí oko jasnovidce, jsou někdejší sodomité. V boji, který chtějí vést proti Mně, budou stále víc a víc umírňováni bílými duchy, kteří spěchají za nimi; nazvěme je duchy pokoje a řádu. Vítr, který vane od severu a jeví se být chladný, není nic jiného, nežli oni mnozí bílí duchové, před nimiž prchají zuřiví a zlí duchové, kteří přicházejí z jezera. Jelikož o polepšené zlé duchy pečují především oni bílí duchové pokoje, přichází pak taková v sobě polepšená duše nejprve k těmto duchům a cvičí se v trpělivosti a v dobrém řádu a klidu.

Zda dříve či později, to je nakonec přede Mnou jedno v porovnání s věčností, v níž se úplně vyrovnávají všechna minulá a budoucí období. Neboť ve věčnosti nebude první člověk této Země v ničem ve výhodě před člověkem, který se do tohoto světa zrodil poslední. Ale pro vaši duši je nicméně mnohem lépe, jestliže se její životní zdokonalení stane co možná brzy, protože při tom předně jistě méně vytrpí a pak, neboť kdo je jednou vpředu, zůstává pak již také na vždy vpředu a pokulhávajícími nebude nikdy dostižen. Přede Mnou je to ovšem jedno, ale mezi stupni blaženosti duchů jsou zajisté nekonečně velké rozdíly. Kdybych chtěl soudit lidi mocí, nic by jim to neprospělo, protože Má všemohoucnost nemůže svobodnou vůli žádného člověka polepšit.

Je pravda, že Sodoma a Gomora zanikly, zato však vzešel Bábel. Proto nechme pšenici vyrůstat s plevelem, však již přijde doba dělení. Co se týče nářků a nadávek na kněžstvo a modloslužebnictví, naprosto nepronikají k Mému sluchu. Já jsem to tak dalece zařídil, že Mé slovo může mít každý, když chce. Moudrost zajisté zvítězí nad hloupostí, ale proto se hloupí nestanou moudřejšími, dokud trvá peklo, i tito potrvají. Pošetilé je zadržovat zmohutnělou valící se řeku, pošetilé je plavat proti proudu; až dosáhne moře, ochabne. Je pošetilé vzepřít se proti jakémukoli všeobecnému řádu, co se po staletí v určitých normách utvrzuje. Co pořídí jeden proti tisíci? Jeho názory mohou být sebe správnější, je-li masa slepá a hluchá, tu platí být chytrý a obrátit čestně plášť – podle větru, nikoli proti němu, jelikož by mu to málo prospělo. V srdci se pokud možno vzdálí od cesty masy a sleduje cestu čisté pravdy. Hledá-li někdo Mne, tak mne také najde. Já ho přijmu a on Mne bude milejší nežli svět plný bláznů a já pro něho samého učiním více, než pro celý takový svět, na němž Mi málo záleží. Kolikrát už byla tráva na louce sežnuta, co na tom záleží, vyroste zajisté opět jiná; hladovému dobytku je jakákoli píce dobrá, červ žere bahno, osel se spokojí s nejhorší pící.

Cílem Země je, aby na ni byly vychovávány po celou nekonečnost děti Božího ducha a proto je nutné, aby půda zde byla udržovaná spíše tvrdší a hubenější, nežli příliš kyprá a tučná. Chudoba je pro člověka sice velkou ránou, ale nese v sobě ušlechtilý zárodek pokory a pravé skromnosti a proto bude stále mezi lidmi existovat. Nicméně bohatí nemají připustit, aby se chudoba zvětšovala, jinak budou ohroženi zde a jednou v záhrobí. Chudoba je součást Božího plánu spásy. Že je pozemské bohatství nestejně rozloženo, že Bůh obdařil lidi různými statky, dary a schopnostmi, tím jeden člověk potřebuje druhého. Neúcta a nespravedlnost mezi lidmi je největším zlem, který bratry rozdvojuje a vytváří nepřátelství, závist, nenávist, loupeže, vraždy a války. Příliš sobecký lichvář a příliš velká snaha po moci a lesku je skutečný satan, kníže tohoto světa. Bohatství samo o sobě Bůh neodsuzuje, rozhodující je, jak je používáno. Opravdu velké a královské poklady jsou výsledkem pravé, nezištné píle a Božího požehnání. Největším připodobněním se Bohu již v těle zde na Zemi je být bohatý a používat pro sebe jen to nutné k vlastnímu udržení, tedy být skoupý k sobě a tím štědřejší k chudým. Neboť kdo se stará pouze o tělo a nikoli o nesmrtelnou duši, je opravdu blázen. V každé duši existuje pocit vznešenosti a v něm zárodek pýchy. Aby se právě tomu čelilo, je postavena hráz chudobou, která převažuje nad zámožností, aby byla pýcha pevně držena na uzdě. Pro člověka s probudilým duchem je lépe oplývat nebeskými statky a dát si líbit malou nouzi ve statcích světských.

Pro národy, které se zcela zvrhly a pustily se zřetele daný cíl, a nejsou připraveny žádnému napomenutí, neexistuje žádná jiná škola nežli bída. Příliš velká bída ovšem duši spíše škodí, nežli prospívá. Soud nad těmi, kteří jsou za příliš velkou bídu odpovědí, je zničující. Nouze je zlá věc a svádí člověka často k větším nepravostem, než bohatství. Po staletí byly národy v Evropě a jinde do poslední kapky vykořisťovány absolutně vládnoucími mocnými lidmi ve státě, statkáři a průmyslníky. Barevné národy byly ujařmovány a vykořisťovány Evropany, majícími převahu zbraní. Později mocí peněz byly drženy národy Střední a Jižní Ameriky v hospodářské závislosti. V Novém zjevení se výslovně uvádí, že průmysl je v přímém rozporu s hlavním přikázáním lásky. Pohleďte na Ameriku, Anglii atd.; i v Palestině bylo za časů Ježíše vykořisťování otroků, nicméně Ježíš se zásadně vzdal násilí ke změně světa a současně důtklivě poukázal, že smyslem života není dosažení co nejvíce možné životní úrovně. Země nemůže být rájem, je zkušebnou každého ducha vloženého do lidského těla, jinak by žádný duch nemohl dosáhnout věčného života.

Proto marxistická ideologie o ráji na Zemi je utopie. Kdo chce bojovat se světem, musí bojovat s nebeskou výzbrojí a tou je Moje láska a Můj pokoj ve vás. Každý musí dobýt nejprve vlastní svět, pak teprve může tyto vždy vítězné zbraně použít proti zevnímu světu. Kdo není vnitřně mistrem světa, nebude jím ani zevně. Můj duch a Můj pokoj nehorlí, nýbrž jen v tichosti a světem nepozorován mocně působí a nemá žádný vnější štít než dílo lásky a vzezření pokory. Ježíš předpověděl, že použitím násilí nelze natrvalo dosáhnout žádné šťastné situace. Carské násilí bylo vystřídáno jiným. Násilí vždy plodí násilí, násilí proti nespravedlnosti nevede k vyšší spravedlnosti. Všechny filosofické a politické utopie vedou k tyranii, neboť všichni měnitelé systémů si počínají negativně, nikdo neprotestuje dovnitř, všichni navenek.

Vize o věcech budoucích mohou u lidí dobrých i špatných pocházet buď z nebe anebo z pekla. Ve spánku sní pouze duše. Zmatené snění má příčinu v tom, že duše sama je bez spojení jak se světem vnějším, tak se svým duchem. Užitek z takového snění je jen ten, že duše může tak zjistit, jak je to dosud s ní v absolutním stavu. Jinak je tomu s jasnými sny, neboť ty již nepřináležejí duši, ale duchům ji obklopujícím, ať již dobrým, pak je občerstvená, či zlým, pak je po probuzení vyčerpaná. Ve špatných vizích ať hledá duše výstrahu, v dobrých posilu. Zření živé způsobují duchové, nic není pro ně těžké, znají řád, v němž musí věci neměnitelně za sebou následovat, sami jsou tím řádem. Duše však musí být na takové přijetí připravena; pak lze již na takovou vizi mnoho dát. Nemá se však nikdo držet nezměnitelného osudu, chce-li kdo něco jiného, ať se obrátí na Mne, aby se věc změnila, neboť jedině Já mohu v každém okamžiku věci změnit. Když už sny přináleží pouze duši, přináleží potom hloupé výklady zlé chásce duchů. Mnohem horší způsob luštění budoucnosti je vykládání z karet. V obydlí kartářky, která provozuje toto řemeslo, dlí tolik hlavních ďáblů, kolik má karet.

Každému magnetizéru, který ve jménu Mém vkládá ruce na nemocné, aby je uzdravil, budu žehnat; avšak na druhé straně prokleji toho, kdo se snaží udělat si z toho jen nicotné kejklířské řemeslo, v němž má jedinou víru, aby vytěžil co největší zisk. Nikdo nemůže odhalovat budoucnost, není-li k tomu zralý, jelikož věčně věků není nikde nějaká určitá budoucnost; ta se řídí vždy svobodnou vůlí lidí. Lidé žijí zde na Zemi proto, aby uspořádali svou svobodnou vůli. Teprve podle uspořádání svobodné vůle lidí na Zemi se vyměřuje budoucnost. Dal jsem každému člověku svobodného ducha, o jehož znovuzrození má se každý starat; když toto se stane, pak bude také každému člověku odhalena budoucnost. Dokud tomu tak není, dotud také vlastně není pro člověka ještě ani žádná budoucnost.

Království Boží a znovuzrození. Každá církev o sobě říká: Já jsem ta jedině pravá cesta ke Království Božímu. Kráčí-li člověk tou či onou cestou, nalézá vše jiné, jen ne ono zaslíbené Království Boží. Když někdo příliš dlouho hledá a přece nic nenalézá, vzdá se časem hledání i oné drahocenné věci. Vinen je ale hledající sám, když nehledá tam, kde je lze nalézt, aniž v tom, v čem je lze nalézt. Království Boží je uvnitř každého člověka. Jeho základním kamenem je Kristus, Jediný a Jedinečný Bůh a Pán nebes a Země časně i věčně v prostoru jakož i v nekonečnosti. V Něho musí srdce věřit, Ho nade vše milovat a bližního jako sebe sama. Splnil-li člověk tento prostý požadavek ve svém srdci dokonale, pak je již Království Boží nalezeno. O to ostatní a další se nemusí člověk již starat, neboť bude každému přidáno, co bude potřebovat. Ať již jde o moudrost, o zvláštní sílu při nějaké zvláštní příležitosti, či určité vnější pomůcky k uhájení svého pozemského života, radu či útěchu, i cizí jazyk i schopnost pomoci nemocnému, to vše bude mu v pravý čas a v náležité míře dáno – nepotřebuje nic jiného, nežli Mé jméno a své ruce.

Neudělím Svou Milost nikomu jaksi k taškaření; znovuzrozený ví, že s Dary Ducha svatého nesmí člověk dělat kejklíře. Těchto darů používá tudíž jen tehdy a obyčejně jen potají, je-li jich třeba. Také Já Sám, když jsem chodil v těle na Zemi, jsem nemohl a nesměl konat, co jsem chtěl, nýbrž co chtěl Ten, jenž Mne poslal. Byl sice ve Mně, jako Já v Něm; byl to však Duch Boží, jako Otec od věčnosti, Já jsem však byl a jsem Jeho duše. Tato duše má sice Své vlastní poznání a způsobilost, jakožto nejvyšší duše a nejdokonalejší duše všech duší; nicméně nesměla konat, co ona chtěla, ale jen co chtěl Ten, z Něhož vyšla. Znovuzrozený žije již ustavičně ve svém duchu a odpadnutí svého těla nepovažuje za smrt, jako jiný člověk nepovažuje za smrt odložení či svlečení svého kabátu, nebo nosič odložení svého břemena. Z toho důvodu není již pro znovuzrozeného žádná smrt. Toto znamení znovuzrození je však jen vnitřně v člověku a nevyvěšuje se zevně jako nějaký zázračný jev. Ostatní znamení znovuzrození jsou pouze uvnitř v člověku a zevně jsou viditelná, jen je-li toho potřeba. Má-li někdo dar prorokování, má jej jen tehdy když ho potřebuje a když Mne vždy napřed o to poprosí, neboť nikdo nemůže prorokovat, nežli Já Sám. Tak je tomu i s ostatními dary.

Vize znovuzrozeného jsou jedině správné; všechny ostatní vize mohou dosáhnout správnosti až tehdy, jsou-li duchem znovuzrozeného osvětleny. Když znovuzrozený řekne: To čiňte, pak to čiňte. Řekne-li však: To neb ono se stane a nepřipojí-li k tomu jestliže, pak mu nevěřte, to už není opravdový znovuzrozený. Neboť vše, co se tu děje, má se dít a děje se podmínečně, proto se nemůže říci pevná nezměnitelná předpověď; pak by totiž byla veškerá svoboda ztracena a svět by byl v nejhlubším soudu. Nejsou-li proroctví tohoto druhu, jsou falešná a prorok nebyl ani znovuzrozený ani povolaný, nýbrž konal ze své vlastní moci, za což vezme svou odplatu. Prorok, jenž prorokuje za peníze, podobá se tomu, kdo Bohu slouží za peníze a za peníze Ho vzývá. Tací už vzali odplatu svou.

Zákon Boží musí být vlastní přirozeností člověka. Jeho tělo musí být od dětství ve všech svých žádostech zapíráno, aby v něm mohla přebývat síla Boží. Hříchy neodpouští člověk, nýbrž jedině božská síla. Já jsem dal Svým znovuzrozeným apoštolům a učedníkům jen moc nejvyšší lásky k bližnímu, to je Můj Duch v srdci každého znovuzrozeného a každého, kdo ve Mne věří, Mne miluje i své bratry kvůli Mně. Touto láskou má každý nejvýš povinné právo svým nepřátelům z celého srdce odpouštět. Má-li však zlého nepřítele, u něhož je všechno odpouštění marné, potom ať člověk řekne: Bůh ti odplať podle tvých skutků! Kolikrát odpustil člověk Mým Duchem svým nepřátelům, tolikrát bude i jemu ve všech nebesích odpuštěno. Nemá se mísit mezi dva bratry třetí jako promíjitel viny, činí-li tak, pak budou všechny hříchy obou vloženy na něho, protože je chtěl soudit, ale nikoli polepšit.

Víra sama nic neprospívá, jen skutek. Co prospějí člověku všechny znalosti a vědomosti, nepoužívá-li jich? Život podle Slova rozhoduje. Být bez hříchu značí být v nejvyšším stupni pokory a lásky.

O Zemi přirozené a duchovní v naší době a o léčení zemských systémů píše současný slovinský autor Marko Pogačnik. Bezuzdný civilizační vývoj vyvolává destruktivní proces, který ohrožuje přírodu a krajinu Země jako životní prostředí člověka a tím ohrožuje a poškozuje zdraví člověka fyzické i duševní, což je viditelné. Neviditelně jsou ohroženy též jemnohmotné životní systémy Země. Co se stane, když masivní železobetonové konstrukce přeruší silové linie Země, když válečné bitvy zuří dále jako vzpomínka v jemnohmotném energetickém předivu krajiny, když je srdeční čakra země potlačena městskou zástavbou? Vznikají blokády a nerovnováha v jemnohmotných orgánech a silových systémech Země, což má za následek narušení funkcí Země jako makrokosmu s odrazem a následky v mikrokosmických orgánech člověka.

Nářky jsou zde málo platné, je na člověku, jakožto původci všech těchto civilizačních problémů, aby sám ze sebe prošel komplexní vnitřní proměnou. Jde o to, aby ono staleté, vědomé i nevědomé praktikování nepřátelství vůči přírodě, považované převážně za objekt kořistění, proměnil člověk v láskyplný vztah k přírodě a k planetě Zemi. Osobní proměna člověka je základem léčení Země. Překonat rozpolcenost vědomí, proměnit myšlenkové vzory Zemi nepřátelské a uznat božskou povahu zemských systémů, to je nevyhnutelný předpoklad každého léčení Země a tím i člověka a celého lidského rodu. Jako jednotlivci i jako celé kulturní společenství jsme též povoláni a povinni prozkoumat neviditelné oblasti Země, přírody a krajiny a poznat je v jejich vzájemném působení.

Celá příroda je protkána vědomím. Na všech úrovních pozemského stvoření sídlí elementární bytosti jakožto živoucí buňky vědomí, aby bděly nad harmonií životních pochodů. Lhostejno, zda se jedná o strom, kopec nebo krajinu, člověk vždy může navázat s dotyčnou patronátní bytostí kontakt. Dříve než člověk zasáhne do energetických systémů jakéhokoli místa, měl by se vědomí toho místa optat: Je můj zásah žádoucí? Je dovolený? Je na to doba zralá?

Lidstvo se bude muset k mnohému vrátit a znovu přehodnotit správnost dříve konaného. Máme zachováno z dějin, jak duchovně osvícení panovníci i jiné osobnosti takto činili. Na příklad jak Karel IV. po této stránce zabezpečil Karlův most v Praze a to od zvolení vhodné doby k jeho stavbě po samou výstavbu. Toto je posud velmi choulostivé téma, navíc pro odmítavost a tudíž malou znalost vystavené vlivu mnohých podvodníků. Právě proto bude muset být i tato oblast lidského poznání otevřena a zkoumána. Člověk bude muset pokročit i k tomuto poznání v novém Vodnářském věku, ba bude k tomu i vnějšími okolnostmi donucován.

Bude se muset naučit rozlišovat také pravé a nepravé zdroje mimosmyslového poznání, duchovní a neduchovní. Bude se muset naučit chránit kanál, kterým k člověku informace z duchovní úrovně proudí, aby ona vnuknutí nebyla deformována rušivými silami. Člověk se musí dál a dál duchovně vyvíjet, dnes je všeobecně duchovně zaostalý. Jen proto je jeho vztah k přírodě a k vyšším úrovním nadhmotným takový, jaký je. Je-li duchovní potenciál člověka příliš malý, vzrůstá nebezpečí, že bude neviditelnými silami zaveden na scestí, což se již také zjevně děje. Víme, že poměr sil dobra a zla je na Zemi 1:1, což znamená, že antisíly smějí v případě, že se někdo v duchovním vedení ztratí, zasáhnout a dotyčného často nepozorovaně vést nesprávným směrem. Nejde o zlý úmysl, ale o bolestný, leč plodný způsob učení. Vždy jde o vývoj člověka od zvířete k bohočlověku a tomu je vše podřízeno. Člověk své směřování ke straně dobra či zla poznává po ovoci svého konání. Jde-li správnou cestou duchovního vývoje, jeho karma se vyrovnává, těžkosti životní a nemoci jsou minimalizovány, převažuje životní harmonie, zdraví, optimismus a člověk dostává duchovní dary, aby mohl pomáhat i druhým. Nejdříve ovšem musí umět vyléčit sebe, pak může léčit a pomáhat druhým.

V oblasti prapůvodního prostoru věčnosti je univerzum zároveň zdravé a svaté. Je to všeobecná celostní úroveň, která stojí nad polaritním bytím v nižších úrovních života. Tato úroveň působí jako nevyčerpatelný zdroj zdraví pro celou Zemi. Vlastní problémy, které lidé na Zemi v oblasti materializovaného prostoru vytvářejí, stávají se stále více zjevnými. Ať už se jedná o destrukci ekosystémů, vymírání druhů, klimatické poruchy, zamoření půdy, stále častější přírodní katastrofy. Za posledních dvacet let počet živelných katastrof vzrostl 4x, z toho povodně 6x (2007). Hnutí a instituce angažované v oblasti ochrany přírody a orientované ekologicky se více či méně úspěšně pokoušejí působit proti tomuto chybnému vývoji. Něco léčit znamená nejen chránit to co je, ale aktivně se zabývat příčinami destrukce životních systémů Země. Příčiny nejsou pouze v oblasti materializovaného světa, je třeba je hledat též v oblastech nadřazených vícedimenzionálního prostoru. Vícedimenzionalita neviditelného světa spočívá na pravzoru 4 živlů. Každý živel dává svou charakteristikou ráz jedné ze čtyř neviditelných dimenzí, které náš svět prostupují.

Člověk je na této planetě také proto, aby tvořil a aby se z toho učil. V rámci současné kultury se rovnovážnost ztratila, převažuje rozum nad citem, materialismus potlačil spiritualitu, mužské panuje nad ženským, tělo nad duší, dočasnost nad věčností atd., tím se ztratila i citlivost k neviditelným, pro životní kvalitu rozhodujícím dimenzím Země, přírody a krajiny. Naše měřítka jsou sobecky dána výlučně lidskými potřebami a potřeby naší hostitelky Země jsou ponechávány bez povšimnutí.

Krajinné chrámy – v podstatě jde o geometrické rozdělení božských sil na různá silová místa krajiny, která ve vzájemném spojení představují duchovně-duševní organismus dané země. Struktura krajinného chrámu není řádem daným od přírody, ale vznikla duchovně rituální činností různých kultur a pro její ráz jsou charakteristické duchovní principy pro dotyčnou krajinu závazné. V době neolitické či v mladší době kamenné lidé ještě udržovali celostně vyvážený vztah k Zemi a k prapůvodnímu prostoru věčnosti, proto krajinné chrámy mívají svůj původ zpravidla v této době. Lidé tehdy byli schopni poznat krajinu v její žensky-mužské rovnováze a sakrálními obřady, usazováním kamenů, vršením valů a poutními cestami ji duchovně energeticky utvářet. Krajinné chrámy představují jemnohmotnou realitu v krajině.

Bohužel v průběhu patriarchalizace neolitické kultury byla Bohyně záměrně a brutálně rozvrácena. Patriarchální kultura, která své mocenské nároky odvozuje ze síly jangových center, ničila a ničí ženská jinová místa často proto, aby nadměrně posílila energii jangových ohnisek. Měkkost a všeobsažná cítivost ženských sil je patriarchální kulturou špatně snášena, případně je považována za výraz slabosti. To vedlo i k tomu, že ženská místa byla vědomě i nevědomě vybírána jako místa poprav či na jiné ohavnosti. To mělo za následek zablokování jinových zdrojů.

Pro tvořivé pochody jakéhokoli druhu je příznačné, že jsou založeny na interakci jinových a jangových sil. Krajinný chrám je tudíž vhodný k tomu, aby sloužil jako ohnisko tvořivých harmonických sil. Ženské systémy musí v podmínkách dnešní civilizace přestát mnohé dramatické situace. Obrovská vodní plocha přehrady s velkou jinovou kvalitou omývající ze tří stran velkoměsto je alespoň částečně schopna vyrovnávat nadvládu jangových sil, které město nashromáždilo. Pro ženskou jinovou kvalitu místa znamená šok, je-li město nejen myšlenkově vtěsnáno do takového čistě racionalistického konstruktu, ale též v náležitých rozumově-kvadratických tvarech moderní architektury zhmotněno. Nadvláda jangových sil z toho vzešlých je enormní a stojí značné úsilí zavalenou jinovou čakru vespod vůbec objevit.

Jednotlivá jinová centra jsou rozptýlena po celém povrchu Země a jsou navzájem propojena jakoby silovými kanály, takže společně vytvářejí jednotný jinový silový systém Země, který je harmonicky vyvažován jangovým systémem. Kanály umožňují neustálou cirkulaci sil okolo Země. Bohužel jinový systém Země je narušen a s ním i jinovo-jangová rovnováha. Energetický systém má centrální charakter, z kterého se síly paprsčitě rozpínají do prostoru. Existují též systémy procházející krajinou lineárně, zde jde o jakýsi vibrující vztah mezi dvěma oddělenými místy v prostoru. Citliví lidé jej v materializované krajině vnímají jako silovou linii spojující jedno místo s druhým. Pro životní kvalitu místa mají rozhodující význam, udržují určitou intenzitu místa, vyzařují do prostoru energie, napájí ho životní silou. Existují ještě rovnovážné silové dráhy, které svou jinovo-jangovou kvalitou přispívají k energetické harmonizaci krajiny.

Čím větší je vyzařování silových drah, tím lepší je stav a čistota krajiny, čím slabší je, tím více je prostor znečištěn. Existuje-li závažná blokáda systému, je prostor na energetické a duchovní rovině téměř mrtvý. Dojde-li k očistě a vyléčení nějakého prostoru, silové dráhy se opět rozpínají ve svém záření. Není těžké v naší době pochopit, že systémy životní síly Země jsou narušovány mašinérií moderní materialistické civilizace. Vždy se jedná o egoistické důvody, které vedou lidi k ohrožení jemnohmotných základů života na Zemi. Z většiny jde o nevědomé porušování, ale jde i o cílené a vědomé porušování.

Rozšiřování se měst, trvající pro lidi i několik desetiletí, odehrává se pro časové pociťování přírody jako exploze. Během několika vteřin je živoucí půda na nesčetných místech rozervána, silové systémy Země chaotizovány až zničeny, elementární bytosti jsou bezohledně vyhnány a jsou zřizovány umělé neživotné struktury. Tato zničující vlna, která uvádí krajinu do stavu strnulosti, se šíří jako vichřice do všech stran. Za sebou zanechává ztuhlou městskou krajinu, pro přírodu nanejvýš obtížně udržitelnou při životě a neustále ohroženou ztrátou rovnováhy a přeměnou v poušť. Explozivní výstavba měst má svou stinnou stránku a tou je vše zničující chaos. Povědomí o tom, že se jedná o destrukční pochod, je přinejmenším ve městech bohatých národů zastíráno téměř pedantským pořádkem na funkční rovině. Výrazně racionalistický řád ukazuje tak svou stinnou stránku absencí lásky ve vztahu k životním systémům Země. Síla srdce, soucit s viditelnými i neviditelnými bytostmi zemských systémů by měly být rovnocenně se silami rozumu kreativním způsobem pojímány do civilizačního vývoje. Jedná se nejen o rovnocennost, ale i o nové stanovení priorit: láskyplnému vztahu a komunikaci se životními systémy Země by musela být bezpodmínečně dána přednost před racionálním rozhodnutím a plánováním, protože jedině jen tak lze zajistit celostní vývoj, zahrnující všechny aspekty života.

Nestane-li se tak, bude civilizační vývoj i nadále produkovat obrovské množství negativizovaných sil neviditelných tělesnému oku, které jako obrovská mračna visí nad městskými strukturami. Vykořeněné energie zničených silových systémů se v nich mísí s potemnělými citovými silami trpících elementárních bytostí, které byly necitlivou činností člověka vypuzeny od svých ohnisek a úkolů. Navíc se na ně nabalují negativní citové odpady obyvatel měst, kteří je hromadně vylučují do citové čili astrální úrovně místa. Jsou to zdivočelé energie, agresivní síly, která vznikají při každém rozvoji města, jsou jeho doprovodným jevem. Mimo města jsou rozptýleny v prostoru a nejsou tak nebezpečné. Proto člověk podvědomě hledá odpočinek ve volné krajině, v přírodě, mimo umělý městský systém.

Rozpouštění negativizovaných astrálních sil města je sisyfovskou prací. Pokud člověk odhalí energetické následky expanze měst v jejich negativizující citové kvalitě a porozumí jim, pak si dovede i představit, jaké destruktivní pochody jsou v krajině vyvolány válečnými činy. Jednak jde o zničení silových struktur krajiny těžkou válečnou technikou, avšak nejzávažnější následky se hromadí na úrovni citové. Pocity nenávisti a strachu, ba smrtelné hrůzy a nepředstavitelného lidského utrpení se ve válečných oblastech hromadí na astrální rovině prostoru. Lidé poměrně rychle zapomenou na hrůzy války, avšak v životních systémech Země vše zůstává na úrovni negativních energií. Jsou to škody běžnému lidskému vědomí neviditelné, které podprahově narušují životní procesy.

Problémem jsou zde energetické vzory, které jsou vtisknuty do astrálních vrstev prostoru. Takové místo prožívá takové utrpení vždy znovu a znovu, neboť ony boje na silové rovině stále ještě zuří. Na příklad nad slavným bitevním polem u Culloden Moor na severu Skotska, kde byla v 18. století skotská armáda v krvavé lázni drtivě poražena Angličany, se rozprostírá hustý černý mrak. Je tak silný, že do své temnoty vtahuje stále větší část krajiny s jejími silami i bytostmi. Je to jako černá propast, do níž se vše propadá. Ohavné činy, které se během bitvy odehrály, vtiskly onomu místu pečeť, vzor, který je ještě dnes aktivní a jehož síla se dokonce zrychluje. Problém je v tom, že lidé místo této ohavné bitvy i nadále navštěvují a svými pocity a myšlenkami při tom celou historii aktualizují. Neustále rozdmýchávají ony neblahé síly a dávají jim větší a větší moc. Masy turistů vedeny průvodci historicky oděnými jsou ještě vyzývány, aby si celou silou své představivosti onu krvavou bitvu ve své mysli vykreslily. Člověk tak přispívá k tomu, že delirium onoho místa se nekonečně prodlužuje, z minulosti se aktualizuje a dostává do přítomnosti. A podobně tak činí lidé i na jiných místech Země. Jak lidsky pošetilé!

Na výstavbě našeho kosmu je geniální, že každá lidská bytost je utvářena jako samostatný a úplný mikrokosmos. V lidském organismu se manifestují v malém tytéž prostorové dimenze, které lze ve velkém prožít v makrokosmu, v krajině. Vitálně energetická centra a orgány krajiny odpovídají systému čaker u člověka. Strukturotvorná dimenze se v mikrokosmu člověka projevuje v podobě aurických polí nebo v podobě jemných silových drah, zvané jako akupunkturní meridiány. V této shodě mezi zemskými a lidskými systémy se projevuje jak tragický, tak zároveň ten nejnadějnější moment úsilí o vyléčení Země. Na základě nevyhnutelné rezonance mezi navzájem korespondujícími makro a mikro světy uplatňuje odcizení, rozdrobení a chaotizace lidské bytosti, což je pro moderního člověka všeobecně příznačné, svůj ničivý vliv na životní systémy Země.

Bude-li ale více a více lidí nacházet své vnitřní ticho a soulad se svým pravým Já, projeví se léčivá síla, která díky tomu vzniká, nevyhnutelně i u životních systémů planety. Dojde tak k podnícení procesů zemské léčby. Tento proces zpětného působení probíhá s matematickou precizností, neboť vychází ze zákona makro-mikro kosmické rezonance. Je důvodem, proč úsilí o osobní proces proměny je nejdůležitějším příspěvkem člověka k léčení Země. Neboť vnější nelze změnit bez vnitřní proměny.

Člověk není žádná jednoduše strukturovaná bytost, ale spíše energeticko-informační ohnisko, kde se setkávají různé pozemské i kosmické aspekty jeho bytí. Jako obraz božství je člověk nedílnou jednotou. Jako bytost, která prodělává vývoj v průběhu mnoha pozemských vtělení, v mnoha dimenzích času a prostoru, představuje člověk soubor různých dílčích aspektů, z nichž každý na cestě k celistvosti hraje svou vlastní roli.

Vytěsnění normálního jemnocitu u lidí došlo tak daleko, že svou neschopnost vnímat jemnohmotné aspekty života pociťujeme jako samozřejmost a toho, kdo tuto schopnost má, považujeme za abnormalitu. Schopnost vnitřního zření je obvykle ztotožňována s rolí třetího oka. Na rozdíl od vidění zevníma očima, probíhající lineárně mezi subjektem a objektem pozorování, jde u vnitřního zření o zaokrouhlené, celistvé vnímání. Vnitřní zření předpokládá, že se staneme součástí toho, co chceme vnímat. Jakoby se nejprve koupáme v moři vibrací vnímaného jevu, abychom nasbírali vjemové impulzy, které jsou teprve ve druhé fázi luštěny a zpřístupňovány rozumu. Při vnitřním zření hraje srdeční čakra podstatnější roli, než čakra třetího oka, která získané vjemy imaginativně formuje ve vědomí. Při vnitřním zření se člověk dívá nejprve srdcem. Praktické použití srdeční síly je zásadní pro osvobození lidské duše.

Průměrná evropská krajina je ve svých rytmech, ve svých cyklech ustavičně rušena. Stromy jsou například poráženy na vrcholu své kreativní fáze. Z hlediska prodeje má člověk už jen zájem na kreativní fázi. Fáze proměny je eliminována, a proto začátek nového cyklu musí být uměle navozen. Celistvost krajiny je rozkrájena silnicemi, urbanizací apod.

Éterická aura Země je srovnatelná s aurou člověka, která může být zviditelněna Kirlianovou fotografií. U Země by tento věnec paprsků za zdravého stavu dosahoval minimálně tak daleko, že člověk se vzpaženýma rukama by stál uvnitř této aury. Tak by byl zcela obklopen životní silou Země, což podporuje jeho vlastní zdraví. Skutečnost vypadá tak, že sotva existují místa, kde vyzařování Země sahá nad úroveň kyčlí. V městských krajinách je jeho hranice obvykle cítit pod úrovní kolen. Hranici vyzařování Země se zjišťuje tak, že vyšetřující ruka se přiblíží těsně k zemi. Pak se vede pomalu vzhůru. Dokud se nachází uvnitř zemské aury, je lehce pohyblivá, jakmile je ze zóny blahodárného záření venku, citelně ztuhne a je ve svých pohybech omezena. Ruku vedu zpět směrem k zemi a dávám pozor na práh oblasti, kde se stává volnější a lehčí. Životní kvalitu místa můžeme vnímat i vnitřním zřením tak, že pozorujeme jemnohmotné vzory prostoru. V dobrém stavu mají silové vzory jasné barvy a jisté, často krystalické tvary a všechny pohyby sledují určité rytmy. V odcizené krajině jsou bezbarvé, chaotické a ztrnulé.

U krajiny narušené působením člověka se nejedná jen o problémy na silové úrovni. Často se stává, že do víru destrukce jsou strhávány i bytosti, které místo obývají, tedy elementární bytosti, bytosti jednotlivých živlů. Jsou to bytosti vědomé, proto je nutno v prvé řadě je oslovit, představit se, vylíčit jejich reálnou situaci, kterou je třeba před tím analyzovat a vyhodnotit, pak je detailně seznámit s plánovaným léčebným postupem a z celého srdce se omluvit za chyby a zločiny našimi bližními na nich spáchané. Pak je třeba poprosit je o svolení k léčebnému postupu a následuje prosba o jejich vědomou spolupráci. To vše se děje na rovině u člověka citové, nikoli rozumové. Jakmile jsou do procesu léčby zapojeny i elementární bytosti, jejichž vědomí sídlí na úrovni astrální, tedy citové, na významu získává citová úroveň. Není-li této úrovně člověkem dosaženo, nemůže dojít k vyléčení ve smyslu vysvobození postižených bytostí z jejich utrpení nebo odcizení.

Destruktivní síly lze chápat jako výsledek disharmonického zacházení člověka s praobraznými silami Země. Potlačené, nesprávně hodnocené nebo zneužité síly zemských systémů jsou převráceny a působí ničivě. Vznikají tím fenomény zla v prostoru, jako jsou citové odpady, astrální projekce, aktivní blokády, astrální kreatury a nevysvobozené duše. Jsou-li tyto jevy narušující životní procesy proměněny v léčebném procesu zpět do svého původního stavu, ztrácejí ničivý charakter, který jim byl vnucen člověkem. Bytosti, které nemají řádné místo v našem prostoru, jsou bytosti zdánlivé, vzniklé jednak lidským chtěním a jednak černomagickými úkony. Je-li nepravé bytosti nabídnut vysvobozovací proces, tak se jí přiznává existenční prostor, který ji nenáleží, což by jí jen posloužilo k rozpínání její destrukční činnosti. Než mohou být z prostoru, do kterého nepatří vysvobozena, musí se nejprve stát tím, čím jsou.

Ve smyslu eticko-morální cesty vnitřní proměny se musí člověk naučit rozlišovat destruktivní a konstruktivní síly. Destruktivní síly jsou výrazem disharmonických citů a ničivých činů člověka, odrážejí jeho negativní postoj ke všemu živému. Na své cestě k samostatnosti se člověk musí učit správně zacházet s vlastními tvůrčími silami. Jestliže je použije k sobeckým účelům, vrátí se mu v podobě destruktivních sil. Destruktivní síly jsou v zásadě výrazem planety narušené člověkem. Je-li jejich posláním ukazovat pravdu, abychom poznali důsledky našeho konání, pak je každý boj proti ničivým silám nesmyslný a kontraproduktivní. Jde o to, abychom proměnili svůj postoj k Zemi, přírodě a krajině a ne abychom bojovali proti silám, které nám nastavují zrcadlo.

Život na planetě Zemi je darován každému člověku individuálně, aby se každý mohl od životních systémů Země naučit tomu, co je speciálně pro něj důležité. Platí zásada, že mezi životem člověka a vlastnostmi jeho obytného prostoru existuje více či méně výrazná korespondence. Čas a prostor tvoří hlavní koordináty, v nichž se odehrává naše pozemské bytí. Každému člověku je božskou prozíravostí nabídnuto určité bydliště, aby nasbíral odpovídající zkušenosti a rozvinul určitý znak své osobnosti. Může jít jak o karmickou zátěž minulosti, tak i o aktuální problémy. Porozumí-li člověk správně tomuto osudovému sepětí se svým osobním prostorem, pak léčit a hojit znamená nejen odblokovat rušivé vlivy, ale pomoci člověku z více hledisek.

Prostorovou jednotku si můžeme představit i jako kontinent, krajinu i jako byt. Platí zásada, že i ta nejmenší prostorová jednotka zemského organizmu je opatřena týmiž geomantickými systémy a centry jako jednotka největší. Tak lze nalézt všude bod nadechování a vydechování, silové paprsčité centrum, jakož i polarizované jinové a jangové silové prameny. Přičemž hranice holonu nemusejí nutně kopírovat hranici země či soukromého pozemku. Tu musíme radiesteticky či pocitově zjistit. Prostor je protkán různými kvalitami vědomí. Ona nekonečně variabilní nanejvýš zajímavá dynamika obytného prostoru vzniká tak, že jak člověk se svými individuálními kvalitami a vývojovými potřebami, tak i celá rodina se svým mnohotvárným předivem vztahů je inkarnována do svého holonu.

Též duchovní úrovni domu máme věnovat svou kreativní pozornost. Tradičním způsobem můžeme tuto úroveň oživit domácím oltáříkem, tak jako to bylo zvykem u našich zdravějších předků. Můžeme vytvořit ohnisko pro duchovní síly láskyplným uspořádáním sakrálních předmětů, přírodních materiálů či osobních talismanů. Tyto objekty jsou schopné umožnit duchovním silám přístup do holonu bytu, jsou-li svěceny pravidelnou meditací nebo modlitbou jejich obyvatel.

Anděl zemské léčby Dévos, který byl autorovi Marku Pogačnikovi a jeho dceři nápomocen v tomto konání, jasně a zřetelně říká, že neexistují problémy, které by se nedaly vyřešit. Nejprve je třeba seznámit se důvěrně s jemnohmotnými úrovněmi obytného prostoru. Vnímat jeho silové centra a energetické zákonitosti. Následuje identifikace problémů. Dále je třeba pátrat po příčinách potíží. V potaz je třeba brát tři druhy příčin: ztrátu rovnováhy, nesprávné jednání obyvatel prostoru a všeobecnou snahu naší civilizace, která si vlastním chováním uzavřela cestu k duchovnímu světu.

Konflikt s elementárními bytostmi místa může pocházet z období stavby domu, pokud třeba došlo k narušení ohnisek místní přírodní inteligence, kdy vykořeněné el. bytosti nemohou vykonávat svou funkci. Chaotizovaná el. bytost pak musí sdílet jeden prostor s rodinou, třebaže na dvou různých úrovních bytí. Přírodní bytosti se z této nedobré situace nedokáží samy dostat, mohou se tedy čím dál víc snažit upoutat na sebe pozornost. Lidská rodina toto volání o pomoc pociťuje obvykle jako nepříjemné rušení a hledá cesty, jak je potlačit. Jde o vjemy vytěsněné z běžného vědomí lidí či o jejich chybný psychický vývoj, který si člověk nechce přiznat nebo jej chce zatajit, místo aby se mu vědomě postavil. Jestliže je elementární bytost vystavena delší dobu jedovaté vibraci, může tím být do jisté míry převrácena, že začne tutéž vibraci ztělesňovat a vyzařovat zpět do prostoru. Protože vlastní příčina zde spočívá v člověku a v jeho nevyřešených problémech, je nemožno je odstranit potlačováním elementární bytosti. Anděl zemské léčby navrhl ještě jednu metodu léčení prostoru bytu – prostřednictvím usazování krystalů. (více viz Pogačnik: Cesty léčení Země)

Při pohledu zvenčí to vypadá, jako by byla naše planeta pomalu vtahována do stále horší ekologické krize, vůči které jsme jako jedinci bezmocní. Vědomě či podvědomě trpíme pocitem blížícího se zhroucení životních systémů Země. Při pohledu zevnitř se ukazuje optimističtější obraz. Protože my lidé jsme příčinou ničení Země, tak odvrácení nebezpečí leží v našich rukou. Jsou možnosti pro každého, jak se podílet na rozhodujícím přelomu ve vztahu k Zemi. Prvním je úkol osobní proměny. Na druhém místě je hojivé zacházení s osobním obytným prostorem a péče o okolní krajinu. Každý může pocitově najít ohniska, která mají charakter míst silových, nebo jsou ohniskem bytostí elementárních, či jinak ztělesňují sakrální kvalitu v krajině. Vždy, když tato místa člověk navštíví, prostoupí jím zvláštní pocit. Na takových místech se máme cvičit ve smyslovém i nadsmyslovém vnímání. Máme též usilovat o geomantické vědění. K proměně bude moci dojít díky tomu, až větší počet jednotlivců vyprostí své vědomí z pout dosud panujících vzorů. Též angažovanost v meditační skupinové práci přispívá ozdravnému procesu.

Láska je největší síla, kterou lze proti mase nenávistných sil postavit. Představte si, že berete zeměkouli do svého srdce a napájíte jí svou láskou. Ovíjejte kolem planety zelené stuhy lásky. Podobně lze ošetřit všechna místa na Zemi, místa válečná, místa válkami zničená apod. Poté v prostoru imaginujte světlo barvy fialové, která podporuje proces proměny.